Hamburg - Mini Wunderland 18.5. - 19.5.

Takže po předchozím dni stráveným na vodě, kdy jsem se vrátil úplně mrtvý domů, jsem vstával opět v půl šesté ráno. Tentokráte jsem znovu myslel, že budík umlátím vším, co bylo po ruce, ale nakonec se mi podařilo proloupnout oko. Jelo se totiž do Hamburku!! Klasická ranní hygiena, rychle se vypravit, nezapomenout na jídlo (to by mne opravdu moc mrzelo, páč bez jídla nedám ani ránu) a pak už šup na tramvaj a do Holešovic. Sraz byl v sedm hodin na parkovišti poblíž vlakového nádraží. Toto parkoviště bylo mimo provoz, resp. nedostupné běžným řidičům a tak jsme se srazili na nejbližší benzínové pumpě. Přišel jsem samozřejmě poslední, protože jsem nemohl danou pumpu najít, ale nakonec vše dopadlo dobře a my vyjeli směr Drážďany zhruba v půl osmé ráno.



Abych tak nějak ozřejmil, cože se to vlastně konalo za akci. Jeli jsme na výlet do Hamburku, abychom navštívili Miniature Wunderland, což je největší model železnice na světě (možná jenom v Evropě, čert ví). Sestava zájezdu byla - Tomáš (kolega z FELu), Katka a já. Tuto atrakci objevil kdysi Tomáš v jedné reportáži Objektivu, dávaném v České televizi. Již na obrazovce to vypadalo nádherně a nemohli jsme odolat, tak skvělý model a ještě ke všemu tak rozsáhlý, no to se musí vidět na vlastní oči. Tak se stalo, že jsme výlet dohodli a jelo se.



Plánovali jsme, že tam strávíme dva dny. Přeci jenom Hamburk není blízko, prakticky je to osm hodin jízdy autem, a proto jsme zvolili variantu ubytování v hostelu a druhý den zpět. Nicméně to předbíhám. Prozatím jsme na dálnici směrem na Teplice a Ústí nad Labem. Cesta přes ČR trvá poměrně krátce, zhruba hodinku a něco. Nikde jsme se moc nezdrželi, akorát u poslední pumpy jsme dočerpali plnou nádrž a dali si kafčo. S tím benzínem to bylo velice prozíravé rozhodnutí. Netušili jsme totiž, že chlapci německý mají litr naturalu za 1,70 eura. Což u nás vyjde zhruba na 40,- Kč a možná ještě více. (nechce se mi to přepočítávat) Tudíž to znamenalo snažit se platit za hranicemi co nejméně.

Cesta po rodné zemi nebyla moc příjemná. Hustě pršelo a foukal vítr. Na hranicích se to moc nezměnilo, pršelo stále a hodně. Vzhledem k tomu, že jsem rozložil a složil pončo den před tím, byl jsem alespoň v koutku duše ujištěn, že tam nahoře mne někdo má rád a dopřeje nám hezké počasí.

Abyste pochopili, historie rozkládání ponča se táhne do hluboké historie Iriador Reiseburo, kdy jsem před trekem rozložil pončo, abych věděl, jak se s tím přesně operuje, složil jsem jej a pak se celou dobu pobytu na Korsice nepoužilo. Postupem času jsem tázán a je na mně vyžadováno, abych před každým výletem pončo rozkládal a skládal, aby bylo hezky. Nyní jsem to provedl sám a rád, páč předpovědi nevěstily nic dobrého. Vyplatilo se to!!

Musím říci a nebude to jistě žádným překvapením pro nikoho, cestování po dálnici, zvláště 7 hodin dlouhé, je hrozně únavné. Musím tady složit Tomovi poklonu, protože odřídil celou cestu tam i zpět, i když jsem mu nabídl svoji pomoc, že to za něj na nějakou dobu vezmu. Udělali jsme cestou několik přestávek na kafe, protáhnutí a vůbec pro uvolnění těla a ducha.



No a už jsme byli v Hamburku. Tady bych poznamenal, že si nejspíše pořídím satelitní navigaci pro vlastní cesty, protože když jsme přijeli do neznámého města plného dopravního chaosu a klikatých uliček, navigace nás dovedla k cíli v nejmenším možném čase. (A ne tak jako v Berlíně a Drážďanech mnohokráte před tím, kdy jsme bloudili i hodinu)

Hostel jsem díky navigaci našli za chvilku, ubytovali jsme se, navečeřeli a rozběhli se na obhlídku města. Hostel jsem vybral v blízkosti přístavu, což neúmyslně bylo i nedaleko samotného Wunderlandu. Takže jsme vyrazili k vodě a zkoumali jsme místní architekturu. Řekli jsme si, že nejprve obhlídneme místo, kam zítra půjdeme a pak se podíváme okolo, co by tam bylo k vidění.



Chvíli jsme bloudili v úzkých uličkách, ale nakonec jsme přeci jen našli bývalou budovu přístavních skladů, ve které nyní trůní model železnice. Ulevilo se nám, že příští ráno nebudeme muset chodit daleko a tak jsme se rozešli do centra. Navštívili jsme ruiny katedrály sv. Nikolaie, která byla bombardována za 2. světové a v tomto stavu byla zachována dodnes, jako památka na ty doby. Cestou zpět k hostelu jsme zaskočili i do katedrály sv. Mikuláše, dle mého názoru asi největší kostel v Hamburku. Pak následovala zmrzlina, vínko, pozdní večere již na pokoji a sladký spánek po rušném dni.



Druhý den ráno jsme vstávali v půl osmé, protože jsme chtěli opustit pokoj do osmi a vydat se směr Wunderland a být ve frontě v devět, abychom pak brzy vyjeli směr domov. Snídali jsme sedíc na okně v přízemí některé z okolních budov Wunderlandu - taktéž budovy bývalých skladů. Tomáš celou dobu básnil o tom, jak si jednou, jako zámožný podnikatel pořídí Porsche 911 a snažil se jej najít v mumraji projíždějících aut, aby ho i Katka viděla na živo. To se mu sice nepodařilo hned, ale až na cestě zpět k autu po celodenní prohlídce železnice. Musím říci, že Porsche je nějak moc oblíbené - za ty dva dny, co jsme v Hamburku byli, jsem jich viděl snad asi 40.

Těsně po deváté hodině ranní jsme vstoupili na místo činu. Abych řekl pravdu, všechny dojmy se nedají tady ani popsat. Jsem velkým fandou veškerých modelů a železnice zvlášť, ale toto předčilo veškeré moje očekávání. Vše je rozděleno do pěti místností, které jsou z velké části pokryté modelem světa. Každá místnost zasvětili jednomu tématu a dle toho se odvíjí konstrukce celého modelu. Do dnešního dne mají udělány následující lokace - Švýcarsko, Alpy, Hamburk, Skandinávie, Amerika. Doufám, že jsem na nic nezapomněl. Ono toho totiž bylo tolik, že jsem pak postupně přestal vnímat a pouze polykal tu scenérii.



Nebudu tu popisovat, co tam všechno bylo za detaily, o tom pohovoří fotky jak moje, tak Tomovy (odkazy na ně jsou pod článkem). Co ale musím vypíchnout jsou naprosté detaily modelovaného světa. Nejenom že jezdí všude vláčky - spousta tunelů, nádražíček, mostů a jiných serepetiček, jezdí tam i auta. Chlapci vyvinuli systém navigace aut. Tudíž autíčka mají nascriptováno, kudy mají jezdit a ony si dokáží dojet do nabíječky pro trochu té šťávy a pak zase zpět na trasu. Mají udělány výjezdy hasičů k požárům, které vznikají na různých místech krajiny a mnoho dalšího. V neposlední řadě je nutné vzdát hold modelářům panďuláčů, kteří tvoří nedílnou součást jakéhokoliv většího modelu. Tady si vývojáři opravdu vyhráli. Každý panáček je vykreslen a vymodelován do nejmenšího detailu, tričko, kalhoty i boty jsou nakresleny s maximální přesností. Prostě paráda. Tady není co dodávat, podívejte se na fotky.



Tehdy v Objektivu říkali, že je tak optimální strávit tam čtyři hodiny, aby člověk viděl všechno. My jsme tam strávili hodin šest a i tak je tam toho mnoho, co jsme pro únavu museli přejít rychleji a neměli jsme možnost to prozkoumat tak do detailu. Rozhodně bych se tam rád vrátil po nějaké době, abych viděl co se tam změnilo, protože modely jsou postupně vyvíjeny za běhu. Nyní probíhá vývoj celého letiště, tak si myslím, že se máme na co těšit.

Cesta zpět proběhla bez jakýchkoliv potíží. Byli jsme řádně unaveni a domů jsme dorazili zhruba o půlnoci. Ráno pak mne nečekalo nic jiného, než cesta do školy, ale to už sem nepatří. Tento výlet, i když byl drahý, stál rozhodně za to. Jedině doporučuji!!

Na závěr si dovolím takovou perličku. Tomáš nejenom, že fotil, ale i natáčel. Kompilace videa a fotek, podbarvená mnohdy chytlavou muzikou je nedílnou součástí celého výletu, takže přikládám.

Miniature Wunderland - Hamburg 2008



Moje fotky
Tomovy fotky

Sjezd Sázavy 17.5.

Jednou, je tomu již několik týdnů, přišla Zuzka s tím, že bychom mohli jet na vodu a to tak, že okamžitě. Ihned se chopila iniciativy a jala se celý zájezd organizovat.

Nejprve bude nutné představit všem, kteří neznají, naši cestovatelskou skupinu a zároveň kancelář - Iriador Reiseburo s.r.o. Toto uskupeni se skládá z následujících individuí: Petr, Honza, Pavel a Já. Toto jsou zakládající členové, kteří si již prošli základními útrapami cestování, mnohokráte narazili, poučili se a následně se rozhodli založit cestovní kancelář a dopřát tak mnoha dalším odvážlivcům nečekané zážitky.

Odvážlivci, kteří se rozhodli skoro pravidelně jezdit na veškeré námi pořádané akce jsou: Filip, Zuzka, Jana a Radim. Jsou i další, ale ti se přidají pouze někdy a to ještě váhavě.
Akce neplánujeme jenom my, ale i, jak jste si mohli přečíst, nově příchozí člobrdové. Tudíž tak se stalo, že Zuzka vodu opravdu zorganizovala!

Takováto akce vyžaduje plánovaní, i když takto odpornou věc v Iriadoru opravdu nesnášíme a snažíme se od ní utíkat, co to jde. Bohužel se vyskytnou momenty, kdy nic nenaděláme a k jistému základnímu rozplánování úkolů a požadavků je nutno přistoupit. Voda tedy byla ohlášena již několik týdnů předem a my jsme začali tvořit plavební týmy.

Základní parametry cesty. Jela se Sázava, jak každý již pochopil z názvu. Jelo se z Týnce nad Sázavou a dojíždělo se v Pikovicích. Jelo se v kánoích a to v této sestavě: Petr - Zuzka; Ondra - Dita; Vláďa - Jana; Pavel - Já. Nutno podotknout, že Petr, Pavel a já jsme byli naprostí začátečníci. Tudíž jsme k sjezdu přistupovali s bázní, ale to předbíhám, vraťme se k ránu 17. května, kdy naše pouť začala.

Vstával jsem v půl šesté ráno! Dávám to sem s vykřičníkem, aby ti, kdož mě znají blíže, věděli, jaká to byla oběť. Když zvonil budík, myslel jsem, že ho rozmlátím a vyhodím z okna. Po chvíli mi došlo, že mi nic špatného nehrozí, vyskočil jsem a připravil se na cestu. Sraz byl na Vršovickém náměstí v sedm hodin ráno. Netušil jsem, že v takovouto hodinu bude tramvaj skoro plná. Je pravdou, že většinu osazenstva tvořili naši východní sousedé nejspíše jedouci do práce, ale i tak! Na nádraží jsme se vesměs sešli všichni včas... někdo i s patnáctiminutovým zpozděním. Inu, i to je v rámci Iriadoru naprosto normální. Cesta vlakem proběhla rychle a bez problémů, jenom mne překvapilo, kolik máme v Praze zastávek a jak pomalu se jimi dá projíždět. No, pěšky bychom tam snad byli dříve.

Z vlaku jsme vyrazili vstříc půjčovně lodí. Pavel a já jsme ale museli doplnit zásoby pitiva. Koupili jsme si pivko, aby nám tam v hrdle nevyschlo. Poté už následovala procedúra s vybráním pádla, vesty, barelu a přidělením lodi. Vše proběhlo hladce a po chvíli nerozhodného váhání jsme se ocitli s Pavlem na vodě. Abych ještě předem upozornil, byli jsme jediná nováčkovská loď široko daleko. Všicí z naší skupiny měli aspoň jednoho zkušeného vodáka. Já jsem si vzal na starost kormidlování a Pavel dělal háčka. (Vidíte jak tu hezky machruju cizíma termitama?)

Po rychlém seznámení se s ovládáním lodi, jsme vyrazili kupředu. Mno, sic to byla taková opilecká plavba, páč jsme rovně nejeli hodně dlouho, ale to nevadilo, hezky jsme se vyblbli. Sluníčko nám přálo a i když nebylo vidět po celou dobu, bylo krásně teplo. Vody bylo naštěstí dost, takže jsme si to uháněli po proudu (kudy jinudy, že?) bez sebemenších problémů.

První překážku nám postavil osud do cesty vzápětí a to ve formě prvního jezu. Jako ostatní jsme najeli hezky šikmo a přídí přímo do středu. Teorie hezká, praxe zrádná. Těsně před "schodem" jsme se začali otáčet doleva a tudíž najíždět bokem. Samozřejmě jsem nás viděl pod vodou, protože jako naprosto nezkušený zadák jsem s tím nedokázal nic udělat. Nespadli jsme, akorát se na chvíli zasekli v mrtvém bodě. Po menší strkanici jsme se odrazili, jez sjeli, bohužel s jednou malou chybkou - zadem napřed. Ale což, nepřevrátili jsme se a to byl naprosto úžasný úspěch.

Během cesty jsme se několikrát zastavili s ostatníma, poklábosili jsme a samozřejmě jsme byli všem ostatním pro srandu. Vláďa mne obohatil o několik cenných rad, jak se má zadák chovat a jak tu loď řídit. Pomohlo to a můj styl se opravdu zlepšil. Opojeni prvotním úspěchem jsme měli okusit i vyčnívající šutry a silnější proud kousek pod třetím jezem, který byl nesjízdný a tak se loď přenášela.

Prvními účastníky zájezdu, kteří se cvakli, byli Petr a Zuzka. Ti dostali ale urychlenou pomoc od okolo odpočívajících vodáků a rychle se zase vydali na cestu. Všichni jsme se jim smáli, jak jsou hezky promočení, i když se před chvílí snažili uniknout dešti a nasadili pláštěnky. Inu, nesmáli jsme se moc dlouho.

Jako machři jsme se kamenům vyhýbali a mysleli si, že nad nás není. Bohové se na to nemohli v takovémto stavu koukat a tak si řekli, že by pánům neuškodila malá lekce. V tu chvíli nás proud hodil bokem na jeden velký kámen, otočil nás kolmo a my šli pod vodu na to tata. Prvotní pocity vodáka, co se prvně cvakne asi nemusím a ani neumím pořádně popsat. Šok, strach a zmatek. To by to mohlo alespoň z části vystihnout. Jak nám proud začal odlehčenou kanoi odnášet pryč, snažil jsem se ji zachytit - to skončilo hezkým omlácením o dno, jak mě proud táhnul několik metrů za lodí. Pavel se chvílema topil a v tom zbytku času chytal pádla, barel a svoje brýle. Poté, co jsme se trošku zkonsolidovali, začali jsme zjišťovat stav škod. Prvním problémem byl Pavlův nehet, který už nejevil známky toho, že by chtěl setrvat na pánově noze - byl hezky vytržen z lůžka. Tato rána byla velice bolestivá a tudíž vyřadila na chvíli Pavla z provozu. Nicméně žil a to bylo hlavní. Přišlo na řadu zjistit, co všechno uplavalo. Každý zkušený vodák ví, že cvaknout se, je naprosto normální a tudíž veškeré věci přivazuje. Ne tak my! Co bychom to přivazovali, že? Nejsme přeci amatéři. Ehm, pokorně jsme byli nuceni sklonit hlavu a nést následky. Uplavalo nám všechno jídlo, pití, Pavlova pláštěnka a moje sluneční brýle. Byl jsem z toho mrzutý, ale v dané situaci, kdy jsme měli loď uprostřed proudu, plnou vody a zaklíněnou mezi kameny, se to jevilo jako nepodstatné. Dalším úkolem tedy bylo se z toho dostat.

S Pavlem mimo provoz se mi dostalo jedinečného úkolu vytáhnout loď a dostat ji zpět do provozuschopného stavu. Člověk by neřekl, jak ta potvora hnusná, plastová (samozřejmě loď) je těžká, zvláště, když je v ní voda a ke všemu se vám do ksichtu směje Sázava, že jí jen tak nepustí. V tuto chvíli bych si dovolil malou odbočku - lidi jsou hnusný a debilní!!! Ehm, tak tedy zpět. Abyste pochopili. Zápasil jsem s tou lodí asi tak dvacet minut a mezitím okolo vesele projíždělo nespočet vodáků. Nejlepší byli ti na raftech. Dělají tam prd, ale cenné rady poskytnou záhy. Tak například jsem se dozvědel - "Máš to plný vody!", "To musíš vzít za špičku.", "Otoč to" a ještě mnoho dalších. Nebýt tak ve stresu, že s tím prostě nepohnu, i když se muselo jet dále, byl bych velice jadrně odpověděl na ty debilní a kravský řeči, co mi ta banda ožralů řvala přes rameno.

Naštěstí se Petr se Zuzkou cvakli kousek od nás, takže po půl hodině, když jsme nejeli, se vrátili a pomohli nám tu loď vrátit do provozu. Za to jim patří neskutečný díky!!

Musím říci, že toto zhruba 45 minutové intermezzo mě stálo hromadu sil. Byl jsem tak utahaný, že jsem jenom s povděkem kvitoval pauzu na oběd v Kamenném Přívoze. Je tam hospůdka u Voráčka, kam si má prý člověk zajít na panáčka. My tam byli na klobásu a pivo a bylo to i tak úžasný. Po tom pivu se mi ale do lodi nechtělo. Raději bych tam nasedl na bus a jel domů. Nakonec po chvíli vlastního sebepřemlouvání jsem tam vlezl a už se jelo.

Po pauze ubíhala cesta relativně jednotvárně. Chvíli se jelo, přišly kameny a my se opět cvakli. Když už to bylo po třetí, byl jsem rozhodnut tu humusáckou plastovou věc rozmlátit a jít pěšky. Jediná věc mi v tom zabránila a to, že by Zuzka musela platit škody. Tak se jelo dále.

Poslední kilometry se řeka uklidnila a bylo to takové pohodlné dojíždění do cílové rovinky. Jak se říká, s časovým odstupem se člověk dívá na útrapy s nadhledem, stejně tak i já jsem viděl v tomto výletu pouze pozitiva.

Vrátili jsme lodě a šlo se na vlak. Sice se snažím sportovat, ale naprostý nezvyk na tento druh "pohybu" mě naprosto vyčerpal a já přijel domů utahaný jak kotě. Chtěl jsem ihned padnout do postele a umřít, ale zabránila mi v tom příprava na nedělní výlet do Hamburku. Tudíž do postele jsem lezl po desáté hodině s vyhlídkou vstávání opět v půl šesté ráno. Co se dělo v Německu, to až zase příště.

Prokopským údolím až do středověku

Tento výlet bych označil zároveň nálepkou "Aneb poznáváme své vlastní rodné okolí". K jeho uskutečnění mě přiměly dvě okolnosti. První byla můj bratranec. Jednoho dne se mě zeptal, jestli nevím, kam do Prokopského údolí by mohl jít fotit a jak a kam se přesně dostane, půjde-li tudy či tamtudy. Musel jsem se zastydět a říci, že nevím. To mne rozžhavilo až doběla. Páč jsem se tu narodil a neznám okolí svého rodiště?! Ne, až tak dramatické to není. Chodíval jsem tam kdysi, jako malý klučina, ale už si to skoro vůbec nepamatuji.

Druhou věcí byla moje zvědavost zjistit, co je to Řepora, jejíž název jsem kdesi viděl napsaný. K tomu, co to nakonec je, se postupně dostaneme. Nyní se vraťme zpět k neděli 11. května 9:15 ráno, kdy tento výlet začal.


Plán byl následující. Z Barrandova sejdu Klukovicemi do Prokopského údolí. Tam se dám vlevo, projdu zahrádkářskou osadou pod Holyní, dojdu do Řeporyj a tam se zajdu podívat na Řeporu. Toť asi tak nástin procházky.

Jen jsem vyšel, hned mě polila vlna závisti. Jdouc si kolem jednoho malého solária tady na Barrandově, přihasila si to tam taková mladá pohledná prdelka v nablýskaném Porsche. Bylo samozřejmě červené, jak jinak. Ale i tak bych jej bral!!! No nic, zamáčkl jsem slzu a vyrazil dál, směrem ke Klukovicím.


Již dlouho jsem na tomto místě nebyl, ale ihned mě praštilo do očí, jak se tato malá bezvýznamná zahrádkářská osada rozrostla o honosné domy zahraničních podnikatelů (hlavně naši socialističtí kolegové tu mají velké zastoupení). Baráčky jsou to honosné, ale výzdoba, barva a zahrada jsou v jistých případech spíše na škodu. Tady ale konečně začíná trošku té zeleně, jelikož z Klukovic se po malé silničce dostáváme přímo doprostřed Prokopského údolí. Tomuto vstupu dominuje bývalý statek, který mne přivítal následujícím pohledem:


Pak už jsem si jenom užíval přírody, skal a lesa (dá-li se tak honosně nazvat kus zeleně, které se podařilo přežít stavbařské řádění v nejbližším okolí). Poté, co projdeme pod místní železnicí, se dáme po cestě doleva - pro turisty je to značeno žlutě a stezka vede až do Nových Butovic. Asi po 200 metrech se od žluté odpojíme a nastoupíme cestu modrou, která se vine podél železniční trati až do Řeporyj.

Jak jsem tu dlouho nebyl, tak jsem znovuobjevil naučnou stezku, která se táhne skrz celé Prokopské a Dalejské údolí a upozorňuje návštěvníky na jedinečnost a zachovalost fauny a flóry v daném okolí. Chtěl jsem být vzorným turistou a naučné tabule číst. Bohužel jsem to vzdal ihned v druhém odstavci textu na první tabuli, páč se chlapci začali ohánět geografickými a geologickými pojmy, kterým jsem si nehodlal plnit hlavu. Vyrazil jsem proto dál.

Cesta jde většinou po rovině, maximálně nejaké malé stoupání a klesání, ale to vždy maximálně několik metrů. Prostě a jednoduše - procházková trasa pro každého. Celou cestu jsem čekal, jestli nepojede kolem vlak, abych si jej vyfotil, žel bohu se tomu tak nestalo a já zůstal pouze v očekávání.

Na jednom z mnoha paloučků, kde se z ničeho nic vynoříte, si jeden umělec hrál a sestavil kamenné panáčky po bitvě. Nazváno je to "Bojiště, polámaní panáčci se prali všude". Musím říci, že je to velice působivé.


Cesta pak dále pokračuje podél Červeného lomu, kde, jak stojí na informačních tabulích, je zachováno mnoho úkazů z dob, jejichž jména si opravdu nepamatuju. (to je přesně to, čím jsem si nechtěl zatěžovat hlavu). Z bohatého porostu jsem se najednou vynořil do zahrádkářské osady pod Holyní. Ona to Holyně ještě je, po správní stránce, abych byl úplně přesný. Tam jsem modrou značku ztratil. Řekl bych, že někdo podřezal těch pár stromků, na kterých ukazatele byly, ale ruku do ohně bych za to nedal. Nemít barák na Barrandově, tak bych tu rozhodně chtěl mít aspoň chatu. Takové milé a klidné prostředí.

Tuto atmosféru naprosto rozbouralo následující místo.


Nevím, co to bylo, ale je to něco hrozného. Pár vybydlených domů, kde se po nocích zdržují hlavně bezdomovci. Na jednoho jsem taky narazil a hned mě chtěl stáhnout o cigára. Neměl jsem. To ho asi naštvalo a začal láteřit, kdeže jsou ti vojáci. V první chvíli jsem netušil, která bije, ale po chvíli z něj vypadlo, že tuto oblast si oblíbili fanoušci airsoftu a jezdí se tam vyblbnout víkend co víkend. Předešlého dne jich tam bylo zhruba sto. Tak nevím, to musel být solidní masakr.

Pak už se člověk dostane do Řeporyj. Cestou jsem si ještě všiml starého mlýna, který je dneska už v dezolátním stavu a asi taky používán airsofťáky.


Dominantou jinak nezajímavých Řeporyj je kostelík na náměstí. Chtěl jsem si jej prohlédnout i zevnitř, ale zrovna sloužili mši, tak jsem se raději vzdálil.


Kousek za Řeporyjemi je Řepora. Je to malá středověká vesnička, zbudovaná v malém lesíku. Jak každého již asi napadlo, má to být věrná kopie samotných Řeporyj. Od toho taky ten název. Než se člověk dostane až ke vstupu, projde kolem mokřad a malých rybníčků (což bych netušil, že je ještě možné v Praze potkat) plných žab, které kvákaly a kvákaly až to pěkné nebylo.

Samotná vesnice se skládá z kruhového náměstí, je zde kovárna, kostel, krčma, tržnice, hospodářská usedlost a domek nejchudších. Náměstí dominuje studna a zařízení k usnadnění nabírání vody. Vedle studny stojí pranýř, nedílná to součást tehdejších vesnic a měst. (Dneska bychom to ale také využili. Myslím, že bychom to množství pranýřů neměli ani kam umístit.)

Celek je obehnán palisádovou hradbou a má tři vstupy - severní, jižní a východní bránu. Každá z nich má u sebe hezkou strážní věž. U severní brány je navíc hladomorna, jako sklep k přilehlé věži.

Kousek za vesnicí je šibeniční pahorek, kde je umístěna nejenom šibenice, ale také i hranice pro čarodejnice. Koukal jsem, že místní byli připraveni na všechny případy.

Z pohanských dob tu je ještě posvátný strom, který měl symbolizovat úctu k jednotlivým bohům. Byl ověšen lebkami. V tomto případě koně, což bylo pro jednoho pohanského boha, ale jméno si nevybavím.


Kousek od stromu je tu pohanské obětiště. Taky moc pěkná věc.


Na závěr pak už jenom dodám, dle čeho mají Řeporyje toto jméno. Pochází to z dob, kdy se tu pěstoval řepík lékařský a místní ho tu jistě hojně ryli. Symbolem (erbem) města jsou pak dvě zkřížené motyky a pod nimi vyobrazení řepíku.

Na konec cesty jsem si dal zmrzlinu a vracel se na oběd domů. Všeho všudy je to procházka na dvě a půl hodiny i s prohlídkou skanzenu. Délka trasy zhruba 10km maximálně.

Všechny fotky je možno zhlédnout zde.

Cestou Vojty Náprstka

Psal se den 8. května a já se rozhodl, že stůj co stůj, pojedu na výlet. Vzhledem k tomu, že to bylo náhlé rozhodnutí, měl jsem pouze mlhavou představu, kam pojedu a kudy přesně půjdu.

Rozhodl jsem se, že jako první výlet vyzkouším ověřený to cíl cesty - Karlštejn.
Náhoda tomu chtěla, že jsem den předtím potkal spolužáka, který mi ochotně svěřil svoji zkušenost s okolím Karlštejna a okolních turistických cest. Byl jsem tedy vybaven pouze radou - "jdi po červené až do Berouna".



Čtvrteční ráno bylo nádherně. Sluníčko svítilo, ptáci řvali a ja se před devátou hodinou vykopal z domu, abych stihnul vlak v půl desáté na Karlštejn. Když jsem si kupoval lístek řka, že mám tramvajenku a tudíž chci lístek až z posledního místa, kde platí, koukala se na mě paní, jakoby mě chtěla sežrat. Nicméně jsem se nenechal odradit ani jí ani krásným výhledem z vlaku, kde jsem celou cestu "koukal" z posprejovaného a tím pádem neprůhledného okna na krásné okolí řeky Berounky. K tomu mi tam řvaly nejaké děti, které, čert je vem, jely též na hrad.

Jen jsem vystoupil, hned jsem měl chuť mlátit hlavou o zeď, páč jsem si zapomněl foťák a byl jsem ponechán osudu pouze s mizernými schopnostmi mého mobilu. Inu což, přeci si nebudu kazit dovolenou, kterou jsem si naplánoval. Vyrazil jsem směr hrad, protože odtud měla začínat doporučená stezka.

Na hradě jsem si zakoupil průvodce po Českém krasu a podíval se, kudy že to vlastně půjdu a co hezkého uvidím. Rychle jsem se vypotácel z turisty zahlceného prvního nádvoří Karlštejna a cupital jsem si to lesní stezkou přímo k Dubu sedmi bratří.

V tuto chvíli by asi bylo vhodné, abych popsal kudy se to budu ubírat a pak k tomu dodám i pár vlastních postřehů.

Cesta Vojty Náprstka je oficiální označení (asi Klubu českých turistů či koho) a začíná v Berouně. Ehm, trošku chybka, že? Ale vždyť je to jedno, půjdu to druhým směrem. Trošku mě akorát zlobí, že v průvodci si musím předčítat vždy několik odstavců odzadu, abych vědel, jak se tam dostanu a co tam bude. Tudíž z Karlštejna se sejde boční cestou na silnici, spojující obec Karlštejn a Mořinu. Po pár set metrech se odbočí do lesa a vystoupá se k malému paloučku, kde stojí Dub sedmi bratří. Jak říká průvodce, mělo to označovat sedm bratrů loupežníků, kteří si pod tímto stromem dělili lup. Jiné vysvětlení označuje dub jako - U dvou bratrů, protože jsou to vlastně dva stromy srostlé k sobě.

Od dubu se vine lesní cesta do mírného kopce, povětšinou na okraji lesa, takže je možno spatřit vrcholen hlavní věže hradu. Těsně před odbočkou hlouběji do lesa jsem spatřil dva krásné malé slepýše. Chtěl jsem si rvát vlasy - znovu - kvůli zapomenutému foťáku a tak jsem musel fotit pouze mobilem. Po chvilce pozorování jsem uslyšel nějaké dvě individua, jak se blíží hromotluckým krokem a s bujarým povykem. Samozřejmě ty slepýše neviděli a vyplašili. Měl jsem chuť je něčím praštit, ale v zápětí, jak se hadi snažili utéct a zmítali sebou, tak vyděsili toho jednoho chlapíka. Chudák málem dostal infarkt a já se škodolibě bavil. (Vůbec nejsem zlomyslný! To se vám jenom zdá)




Poté jsem se vydal ke Králově studni, která je, dle průvodce, používána od nepaměti jako zdroj pitné vody. Prý se tu občerstvoval i sám Karel IV. Tedy já nevím, ale co jsem tam viděl, tak bych se z toho nenapil ani při použití dezinfekce. Bohužel lidský vandalismus je nekonečný. :(

Odtud se stoupá a klesá až se dostaneme do údolí Bubovického potoka a k Bubovickým vodopádům. Tady mi to připomnělo cestu kdysi do Slovenského ráje, kde se taky vychloubali názvem - vodopády - a byl tam jenom čůrek vody. Tak to bylo úplně to samé. I když tam nebyla voda, byla tam vlhkost všude kolem = vlhký kamenitý povrch okolo potoka, kde jsem byl nucen jít = klouzalo to až hanba. Takže jsem si málem rozbil hubu.



Nad vodopády je malá jeskyně nazvaná příznačně - Nad vodopády. Je opravdu malinkatá a nevím, jak tam mohl kdo kdy přebývat. Průvodce říká, že byla osídlena již v mladší době kamenné. Čert ví, tam bylo tak málo místa, že ani bezdomovci by tam nevlezli.

Od Bubovického potoka se opět stoupá a klesá několika údolíčkami a kopci až se dojde do vesničky Svatý Jan pod Skalou. Její dominantou je místní klášter, s tím spojený kostel a Ivanova jeskyně. Klášter je bohužel už silně v rozpadu, nebo aspoň tak navenek vypadá. Kostel jakbysmet, ale tam se to snaží aspoň opravovat. Na ostatní věci již asi nejsou peníze. Zakoupil jsem si tu svojí první (!!!) turistickou známku, pokecal s paní, co hlídala v kostele návštěvníky, dal si pauzu a vydal se cestou do Berouna. Cestou mě ohromil malý hřbitov s krásnou pseudogotickou kaplí sv. Maxmiliána, postavená v 19. století. Ještě, než jsem došel na konec obce, tak jsem si všiml takového zajímavého úkazu. Někdo chová králíky a slepice, dokonce i čuníka a ovce lidé mají, ale má tady ta rodinka na zahradě, to mě překvapilo (viz. foto)




Cestou je ještě zastávka u Dubu na Herinkách. Kdo by čekal strom, má smůlu. Chudák dub už před dvaceti lety zahynul a před patnácti uhnil a spadl. Tak tam ochranáři zasadili dub jiný a chtějí z něho mít pokračovatele dubu předchozího.

Pak zbývá pouhých pár kilometrů (slovy 4) a dostaneme se na okraj Berouna. Turistická značka nás milosrdně vede okrajem města až k nádraží. Tam jsem zakončil 15 km dlouhou trasu finálním pivkem a cestoval jsem zpět Elefantem do Prahy.




Kdokoliv by si chtěl tuto cestu projít, jenom doporučuji. Příroda je v těchto místech krásná a scenérie nepopsatelné. Český kras je opravdu jedním z velmi krásných oblastí ČR.