Budu citovat z oficiálních stránek webu - tato jednodenní akce jest silně fyzicky a psychicky náročnou aktivitou. Koná se, jak jsem již naznačil, pouhých dvacetčtyři hodin a to od pátku od noci, do soboty toho samého času. Není to asi tak ihned zřejmé, ale během této doby je možné nasbírat nespočetně zážitků, jelikož je to soutěž velmi intezivní. Dalo by se říci až na dřeň....
Zobrazují se příspěvky se štítkemvíkendovky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvíkendovky. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 25. května 2009
pondělí 4. května 2009
Sázava podruhé, 2. - 3. 5.
Nový rok, další vodácká sezóna, další příležitost se vyblbnout na vodě, ve vodě, prostě vůbec strávit víkend s přáteli. Ani tentokráte jsme neodolali a prvním letošním mokrým úlovkem je Sázava.
OTOB aneb České středohoří na kole
OTOB, což ve zkratce znamená "O Trofej Outward Bound", je, tedy vlastně už byla, třídenní soutěž v Českém středohoří (konaná 24. - 26. dubna). Soutěží týmy složené ze třech lidí. Je úplně jedno, jak jsou namixovány. Poměr holky kluci je, jak jsme zjistili posléze, naprosto nerelevantní poměřovací stupěň kvality výkonu. My, Iriador, jsme složili rovnou týmy dva a vyrazili jsme vstříc víkendovému dobrodružství.
pondělí 3. listopadu 2008
Ať žije král... , hrad Točník, 31.10. - 2.11.
Přišel nám podzim, s ním se blíží i polovina semestru, a tak toto byla poslední příležitost, jak na víkend vypadnout s brontíkama od učení. Rozhodl jsem se na poslední chvíli a váhal jsem mezi Hrubým Rohozcem, nebo Točníkem. Nakonec převládlo místo, kde jsem ještě nikdá pořádně nebyl, a než jsem se nadál, už jsem měl před sebou seznam věcí, které musím dovézt. Akce byla dílem z části Rozruší, z části SUPí. Parta organizátorů - Hanka, Klárka, Tibor a Pavel - to vzali velice hezky za pačesy a my měli o zábavu postaráno.
Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!
Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.
Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.
Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.
Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.
Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.
Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.
Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.
Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.
Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.
Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!
No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.
Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.
Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.
Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.
Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.
Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.
V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.
Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.
Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.
Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.
Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.
Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.
Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.
Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.
Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.
Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.
Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.
Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.
Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!
Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.
Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.
Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.
Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.
Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.
Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.
Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.
Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.
Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.
Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!
No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.
Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.
Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.
Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.
Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.
Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.
V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.
Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.
Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.
Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.
Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.
Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.
Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.
Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.
Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.
Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.
Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.
Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.
pondělí 20. října 2008
Kitab-al-Ibar, Josefov 17. - 19. 10.
Nebyl by to správný SUPí tábor, aby nenásledovala potáborová víkendovka. I letos tomu tak bylo, a proto jsme se v pátek 17. října vydali na archeologickou stanici na Arrakisu, abychom se pokusili odkrýt stará tajemství ukrytá pod zemí. Planeta je již dávno terraformována, život na ní vzkvétá, ale kde jsou fremeni? Mrtví? Utekli do jiných částí galaxie? Jsou stále na planetě? Pojďte se mnou poodhalit roušku tajemství a dozvědět se, jak to všechno bylo.
Cílová stanice, neboli argeologické naleziště, byla až v Jaroměři. Byli jsme očekáváni v půl deváté večer, a tak sraz na Hlavním nádraží v Praze se uskutečnil až ve tři čtvrtě na šest. Zde jsme se v hojném počtu sedmi lidí (Hanka, Markéta, Klárka, Maggi, Anežka, Abbik, já) srotili, zakoupili lístek a utíkali do vlaku. Cesta nás vedla přes Hradec Králové, kde bylo nutné přesednout z jednoho maxitraileru do druhého. Bohužel byl pátek a mnoho lidí se vracelo po týdnu domů. Místo pro sedm lidí a ke všemu ještě na sezení už opravdu nebylo (nevadilo nám to, kdo by si taky potřeboval sednout, že? Až nám na to přijdou, tak se nasedíme ještě dost!). Uvelebili jsme se tedy v přední části vagónu, kde nás za chvíli vyhmátla mladičká paní průvodčí. Chtěla nás dotlačit k tomu, abychom se někde posadili a nezacláněli. Nevím, komu jsme měli zaclánět, pač ona se do konce trasy stejně neukázala a lidí též moc nepřistupovalo. Ihned jsme to pustili z hlavy a dali se do živé diskuse - hlavní téma bylo zdraví; jak moc bolestivý je který způsob sebevraždy, a jiné -, postupem času jsme k tomu konzumovali i vlastní večeři a všem nám velice chutnalo! V Hradci jsme přestoupili na osobáček, kde nás za chvilku dohonil Kovář. Byl uvítán sborovým potleskem a křikem. Ostatní cestující měli nejspíš pocit, že přišla mediální hvězda. Když ale uviděli postavu s dlouhým pláštěm a velkým batohem, raději rychle sklopili zrak a dělali, že nás nikoho nevidí. Smůla, bylo nás totiž nejenom vidět, ale hlavně slyšet! Ve vlaku jsme sice byli všichni účastníci, ale nikomu z nás se nechtělo prolézat vagony a hledat, kdo by se k nám mohl přesunout. Nechali jsme to tak, jak to je, přeci jenom dvacet minut jízdy nikoho postrádat nebudeme. Ještě si jich užijem.
Přišla ta osudná chvíle a my se s malým zpožděním vyloupli z maxitraileru na Arrakisu, v archeologickém sektoru. Uvítacím výborem byla skupinka organizátorů - PVC, Pája, Evka a Bára. Ještě k nim přibyl Nasr Ahad, ale ten psal prý zápočtovou písemku a dorazil až za hodinu. Následovala taková krátká seznamovačka, ono nebylo co seznamovat, vždyť jsme se všichni dobře znali. Nicméně jsme si připomněli svá fremenská jména (ale nebyli jsme fremeni, to nás osvítil jen záblesk minulosti. Fremeny jsme přijeli teprve hledat. Zajímavé, že?), pobrali vybavení a šli vyklidit cestovní terminál, abychom nezavázeli. Hnedle za rohem se Khamsa (nyní hlavní profesor a velitel vykopávek. Za boha si nemohu vzpomenout na jeho profesorské jméno a přitom bylo tak krásné!) pustil do počátku legendy. Osvětlil nám, že nalezli důkazy o přítomnosti fremenů, červů, ale netuší, co se stalo, že je všechno absolutně jinak. Proto bude naším úkolem postarat se o objasnění této záhady. Vidíte, hezky jsem to shrnul do dvou vět, které se daly říci asi tak za pár minut, kdybychom je trošku více rozvinuli. Pan profesor na to spotřeboval dobrých patnáct minut. Nikdo z nás už tomu pak moc nevěnoval pozornost. Chápu potřebu pořádně uvést lidi do problematiky, ale chce to kdyžtak trošku a po menších kouscích. Mezitím nám byly zkontrolovány identity, jestli nejsme špehové a nechceme třeba důkazy a nálezy zničit. Kupodivu jsme všichni prověrkou prošli a už jsme si to metelili do pevnosti.
Jak jsem již zmínil, naše hlavní stanoviště a ubytování bylo v areálu pevnosti Josefov. Abych byl přesný, bydleli jsme v bývalé strážnici a velínu severní části opevnění. Je nutno podotknout, že pevnost byla ( a stále z části je) majetkem armády, která ji označuje za strategický bod. Jak nejsou peníze, tak budovy a vůbec části opevnění chátrají. Je s podivem, že tento opravdu brilantní stavitelský kousek a zároveň mistrovské obranné dílo z doby Josefa II. zůstává ležet ladem. Ale tak tomu bohužel je i u mnoha jiných nádherných památek v naší republice. Nyní zpět do páteční noci, kdy jsme se ubytovali, odevzdali a přerozdělili jídlo, tak nějak se zorientovali (pouze ti, co tu byli poprvé, což jsem byl i já) a mohlo se jít za prvním úkolem.
Tím bylo nalezení a složení částí pradávné knihy Kitab-al-Ibar. Tato kniha prý byla psána fremeny a měla by obsahovat informace o jejich životě, smrti a vůbec zachycovat celou historii. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, dle věku. Tím pádem tedy na Starce a Mládež, jak jsme to v minutě překřtili. Vykopávky byly uvnitř vnitřních hradeb opevnění. Každá skupina měla hledat fragmenty různé barvy. My, starší a zkušenější, jsme nastoupili k úkolu s rozvahou a s jistou dávkou fištrónu. Život nás naučil, že hrát fér se nevyplácí a být poctivý vás přivede tak maximálně do hrobu. Proto jsme ty mladší odstrkovali a všemožně jsme jim fyzicky bránili najít a shromáždit hledané kousky Kitabu. Přeci jenom jsme již ve věku, kdy se nemůžeme tak rychle hýbat a ti mladší by nás byli bývali předběhli. Za chvíli jsme měli hromadu nalezených kousků a část skupiny započla s tříděním, rovnáním a snahou zjistit, jak to k sobě ksakru pasuje. Po chvíli jsme, coby skupina starší, slavili úspěch - složené dvě strany ze čtyř. Ti mladí měli pouze půlku první. Jasně jsme měli nakročeno k úspěchu! Jsme lepší a vyhrajem! Takovéto věty mi zněly v hlavě a nebál jsme se je nahlas pronášet i před ostatními. Leč, skutečnost je někdy jiná, než jakou si jí malujeme. Někdo, buď mu uštědřen pohlavek, začal ty naše složené strany číst a zjistil, že sice všechny části k sobě pasují, ale text nedává absolutně smysl, neb jsou strany do sebe zamíchány mezi sebou. Grrr! To snad ne!? Takže práce v háji. Mezitím už ti mladí usmrkanci dodělali třetí stranu a blížili se ke konci. Eman se sice snažil zachránit situaci a kradl fragmenty druhé skupiny s tím, že to možná projde. Neprošlo. Smutný to pohled na prohranou bitvu, ale co se dá dělat, nenecháme se zahanbit a aspoň ty strany doskládáme. Měli jsme spolehlivé informace, že výsledkem mají být čtyři strany textu, tak proč máme safra pět spodních levých rohů?? Ehm, chybička na naší straně. Jak jsme se v rychlosti prohrabovali fragmenty, tak se nám to celé zamíchalo a my mylně vydávali kus z prostředka za roh. Po další půl hodině máme také složeno. Byť nám části chybí, jsme spokojeni. Jenom tak zběžně slepíme kusy dohromady a odcházíme na večeři.
Pojíme něco málo chlebů s máslem, džemem, paštikou; k tomu zelenina a výtečné Klárčiny palačinky. No, nadlábnul jsem se solidně. Program ale zdaleka nekončil. Při hostině nám pan profesor předčítal úryvky z Kitabu, kde se mluvilo o příšeře Koan-Ten (Jak jen mi ty fragmenty připomínaly Klárčiny a moje zápisky z tábora, to si nedovedete představit!). Takto posilněni a naladěni, jsme byli opět vyhnáni ven a že budeme konfrontováni s virtuální realitou, zpodobňující tehdejší fremenskou dobu - přesně tu z fragmentů. Vstupem do majestátního počítače, tvořící mozek výpravy, bylo jedno salto za pomoci dalších dvou lidí. Byli tu i tací, kteří ze zdravotních důvodů nemohli salto udělat. Nechci ukazovat prstem, ale byla to Maggi a Klárka. Tak jsme je s Abbikem otočili kolem horizontální osy tak, jak stály. Kupodivu se jim to i líbilo, méně však Pavlovým zádům. Abychom správně spustili program, bylo nutno se uploadnout do systému. To se provedlo zavázáním očí a husím pochodem se prodrat skrze tunely daleko do pevnostních chodeb. Já, jakožto nováček jsem byl silně dezorientován, ale to zase až tak nevadilo, protože jsem nedostal ani čas se divit.
Když už jsme se totiž nahráli do virtuální reality, zjistili jsme, že se rekonstruuje nic jiného, než samotná příšera Koan-Ten. Zajisté si vzpomenete, že tehdá na táboře bylo hnusně, pršelo a my se váleli v blátě, brodili se potokem a někteří i plavali. Nyní to dostalo úplně jiný rozměr - byli jsme hnáni potvorou skrze temné chodby a někteří s naprostou neznalostí terénu. Světlo měl pouze první a my byli na něj odkázáni. Abych pravdu řekl, příšera tu byla mnohem příšernější. Byl to opět Eman, ale v temnotě chodeb a celkové stísněnosti prostoru byl daleko hrůzostrašnější. Tak tedy započal běh o život. Abych vám přiblížil chodby pevnosti. Celý systém cest je rozdělen hierarchicky na hlavní, vedlejší, ještě vedlejší (ty se vyznačují úžasnou charakteristickou vadou - jsou ještě menší než ty vedlejší) a potom minerky (slepé uličky, ve kterých musíte lézt po čtyřech). Toto celé je samozřejmě umístěno pod zemí, takže je všude tma jak v pytli. Zároveň už stavba není nejnovější, a tak se semo tamo povalují kameny, cihly, podlaha je tu a tam klouzavá, vykopaná, prostě slast. A v takovémto prostředí běháte, k tomu nic nevidíte a ještě vás chce sežrat beznohá příšera. Strach se mísí s adrenalinem a atmosféra toho místa tomu dodává tu správnou dávku "hororovatosti". Chybí snad už jenom duch s žhnoucíma očima.
Již poučen z přechozích nezdarů, snažil jsem se držet vepředu, abych nechal ty za mnou sežrat (nebojte, já mám lidi rád, ale když jde o holý život, neznám bratra). Bohužel to ale až tak nevyšlo. Chodby jsou malé, úzké, temné, křivolaké a plné odboček. Stalo se mi tak, že jsem několikrát špatně uhnul ( v té rychlosti to nebylo nic neobvyklého) a než jsem se vrátil zpět, ztratil jsem krásně vydobyté pozice. A pak se to stalo! Pak mne sežrala! Fuj, zase jsem tam zařval. No, jedinou útěchou mi může být, že tentokráte umřeli všichni až na Honzu a Anežku. Ale ty už nakonec Koan-Ten nehonila. Chvíli jsme se v temných chodbách hledali, až jsme se našli. No jo, ale teď chyběla zase příšera, tak jsme hledali ji. Neúspěšně. Až potom se zjistilo, že Eman toho měl již dost a vydal se ven na čerstvý vzduch. No a jak není v podzemí signál, tak nemohl dát nijak vědět, že už je konec. No, troška vzrušení neuškodí.
Navrátili jsem se do kutlochu, pobrali věci a ve čtyřech statečných (ti tři nám padli cestou) jsme šli spát ven, pač jinak bychom se do strážnice nevlezli (no, možná i jo, ale kdo by se chtěl mačkat, že?). Tudíž ve složení Abbik, Klárka, Maggi a já jsme zalehli uvnitř hradeb, v průjezdu.
Sobotní ráno bylo mrazivé, stejně jako předchozí večer, ale brzy se ukázalo sluníčko a tepotu trošku zvedlo. Po rychlé snídani přijel pan správce, rozdal pracovní náčiní a už jsme si to mašírovali na hradby, likvidovat flóru, aby obranné valy nevypadaly jako les. V mezičase dorazil do tábora archeologů ještě Saghir a Hančí (Sin Jill).
Zde si dovolím malou úvahu na téma brontosauři a práce. Nemohu si odpustit, ale je mi až podezřelé, že kamkoliv přijedeme, pořád se něco ničí. Tady jsme ničili nálety, v Těchonicích se ničí trnky na pastvinách, na Rohozci se pálí spadaný bordel (tohle sice není až tak silný argument, ale to pálení se tam dobře vyjímá) a tak vůbec. To jsou samé řeči o ekologii, třídění, ale jakmile dojde na práci, jdeme ničit. Abych taky nebyl, coby hroch, za chvíli na černé listině!
Po obědě byla chvilková pauza, kdy jsme se sbírali z náročného dopoledne (nebudu zde zmiňovat, že jsme se tak střídavě flákali, to není podstatné. Důležité je to, že to bylo vyčerpávající). Pak přišlo na pořad dne páření a genetika. Hra sice byla obalena legendou, že se snažíme zjistit, jestli náhodou nejsme potomky pradávných fremenů, ale jako vždy šlo o sex! Hrálo se na osm kol, v každém byl jedinec určen jistou sadou genetických informací (barva vlasů, očí, kůže, pohlaví). Úkolem byl jasný - s někým se spárovat a získat potomka takového, aby se pomalu blížil k nám, reálným jedincům. Když se to někomu povedlo, bylo jasné, že je potomkem fremenů.
A mohlo se začít. Na začátku si každý vylosoval startovní genotyp. Je až s podivem, že skoro všichni jsme byli černoši albíni. Pohlaví si každý zvolil svoje reálné. Barva vlasů se vyznačila barevnou bavlnkou, kůži simuloval papírek nalepený na hrudi a barvu očí bylo zapotřebí namalovat vodovkami na tvář. Když jsme se hezky rozdělili, začlo první kolo. Zde přebírali iniciativu chlapi. Ti měli za úkol dovléct ženy alespoň dvacet metrů daleko a pak mohli plodit potomky. Ihned se strhla bitka, ženské vřískaly, utíkaly, ale nebylo jim to nic platné. Zvítězily naše prehistorické pudy a potomci byly zplozeni. Jenom tak na okraj. V každém kole mohl člověk stihnout potomků, kolik jen chtěl. Směl si vybrat pouze jediného dědice do další generace (vidíte? krásná polygamie!). Druhé kolo bylo zase na holkách. Když chtěly někoho ulovit, musely jej akorát čapnout za límec a tím si vynutit poslušnost. Po tomto kole jsem chtěl hru ukončit, protože se můj genotyp naprosto shodoval s chtěným výsledkem. Žel bohu mi to nebylo přáno, a já se tak musel vzdát svého vydobytého genotypu. V dalším kole se sbíralo koření (ve formě sirek) a ten, kdo měl více majetku, než druhý, mohl přebírat holky a měl tudíž přednost v plození (ha! nejenom, že tu šlo celou dobu o sex, ale taky o prachy!! Holt, jako v reálu).
Jak společnost postupovala, začala se dělit na kasty - normální, vševědoucí, všemohoucí. Nová generace mohla být výsledkem spojení pouze lidí ze stejných kast, nebo i z mezikastovního sňatku, ale ten byl zatížen postihem. Toto kolo se mi dostalo té cti a byl jsem žena (holt jsem to trošku nevychytal). Bohužel se PVC trošku přepočítal a byly jsme tři baby z kasty normálních na jednoho chlapa. Tak jsme se naštvaly a řekly, že půjdeme raději do armády. Tam jsme taky zlanařili ještě Kováře, který také nenašel vhodnou partnerku. PVC nám sdělil, že to bude mít drastický dopad na naše potomstvo, ale což, v armádě si člověk vždycky někoho najde. Když skončilo kolo, dostali jsme my tři úkol. Museli jsme si oběhnout část areálu a ještě ke všemu přehodit genotypy mezi sebou. Já na tom solidně vydělal, jelikož jsem přebral Kovářova statného chlapa, kterému jsem potřeboval jenom změnit barvu kůže a očí a bylo vymalováno.
To se mi ale v dalších kolech nepovedlo. Hra pak měla ještě dlouhé pokračování (iniciativu pro párování určovaly střídavě obě strany - kluci bojovali s KNG, holky chodily a rozdávaly úkoly, nebo se odříkávala litanie proti strachu), ve kterém se většina lidí dostala do kýženého cíle a my ostatní jsme jen potupně zjistili, že nejsme potomky fremenů.
K večeři byla francouzská polévka a k tomu chleba. Komu to nestačilo, mohl se dojíst čímkoliv jiným. Když jsme ukojili hlad a žízeň, očekávali jsme další program - hlavní hra tohoto víkendu! Po půl hodině pauzy, která byla jistě pro slehnutí a zažití stravy, jsme opět vstoupili do virtuální reality - tentokrát ve formě kotrmelce - a rozdělili se na skupinky. Tedy, co to povídám, byly jsme rozděleni na skupinky. Netuším, podle čeho orgové vybírali a rozhazovali, ale budiž. Já byl ve skupině s Thalatou. Pak následovali - Maggi, Hattit, Klárka; Abbik, Hančí, Kovář; Anežka, Markéta; Baka, Saghir a Eman. Kostky byly vrženy a my s nimi. Do podzemí jsme byli nyní vpuštěni i se světlem, stanoviště byly v pomyslném kruhu a my začali plnit úkoly. Cílem bylo sehnat instrukce ke stavbě Nekorábu, který použili naši předci, aby z planety odletěli. Chtěli jsme je následovat, a tak s nadšením a vervou jsme běhali do časného rána podzemím a plnili vše možné i nemožné. Informace jsme měli získat od Iksanských (či Tleilaxanských?) vědců, představovaných orgama.
S Thalatou jsme začali u Evky. První úkol byl dojít s časovým zámkem někam do pryč a zase zpátky. Důležitý byl čas, za který jsme to měli stihnout. Ani nevím, za kolik minut jsme to dali, ono se to ukázalo jako naprosto nepodstatné,ale to už je vedlejší. Pak jsme byli posláni k dalšímu stanovišti, ale cestou jsme narazili na chybějící mapu (samozřejmě, že záměrně odebranou), takže cesta zpět k Evce a nyní již přímo k Honzovi. Když jsme vyřídili pozdrav a tajné heslo, byl nám svěřen úkol dozajista hoden archeologů našeho formátu. Měli jsme totiž odnést milého vědce za jeho kamarádem takovou malinkatou chodbou. Inu, tak jsme jej čapli a nesli. Bohužel při cestě zpátky se Honzovi nějak nelíbilo, jak jsem jej nesl, a tak raději šel po svých. Pak si celou dobu stěžoval ostatním skupinkám, co jsme mu provedli. Taky co, chtěl odnést, neřekl ale jak. Smůla! Ještě bych rád dodal, že se mu celou dobu dařilo vžívat do role a hezky pitvořit hlas, že je ho až skoro škoda pro tu techniku. Měl ses, Honzo, dát raději na divadlo!
Další postup kupředu byl zbrzděn nedorozuměním (rozumějte naší blbostí), návratem zpět k Honzovi a pak zpět k místu, kde jsme našli šifru a malou mapku. Chvíli jsme si tak seděli, luštili, ale nevyluštili. Řekli jsme si, že to pro další postup nebude až tak důležité, vyřešíme to později. Chyba lávky. PVC měl na tuto skutečnost jiný názor, a tak jsme se rychle vrátili do temných chodeb a luštili znovu. Trvalo nám to věčnost a přitom lehký posun s obrácenou abecedou nebyl nic složitého. Celí šťastní jsme běželi za PVC. K našemu překvapení jsme se akorát zařadili do fronty za Baku a její skupinku. Před nimi tam došla Maggi, Klárka a Hatit. Trvalo jim to celou věčnost a myslel sem, že vyletím z kůže. Když jsme se nakonec dostali na řadu, zjistili jsme, proč jim to tak trvalo. K výrobě Nekorábu bylo potřeba i tekuté palivo a zde se vyráběla bezpečnostní pojistka, která by v případě jakýchkoliv problémů ztuhla a zabránila tak neštěstí - lidsky řečeno, vařil se pudink. Od předchozích skupinek bylo velice "milé", že spotřebovaly skoro všechno mléko a tudíž jsme měli toho dobrého pokrmu jenom symbolicky, aby se neřeklo!
Po této malé eskapádě přišlo na řadu lovení indicie ze změti malých chodbiček. Na místě byl nákres okolí a vyznačen okruh. Nápis - Tady někde se nachází další informace - dával tušit, že se pořádně zapotíme, než jej najdeme. Inu, ale dobrá věc se podařila a jako jediní (Tady bych chtěl počechrat svoje ego!!) jsme jej s Thalatou našli. Info bylo zapíchnuto u stropu jedné malé minerky a to ještě tak, aby to nebylo vidět, dokud nejste přímo u toho. Prostě jsme dobří! A teď už konec sebechvály a jedeme dál.
Předposledním stanovištěm byl Khamsa, který si zvolil, jako obvykle, inteligenční část - zodpovídání otázek. Byly to ty otázky, které nám na táboře umožňovaly zabírat jednotlivé planety (zhruba někdy na začátku). Samozřejmě tam byly otázky zaměřené na čisté detaily, názvy a jména. To jsem absolutně netušil, která bije. Dvakrát se mi podařilo uhodnout odpověď a to jenom tak, že jsem plácnul první věc, která mne napadla. Říkal jsem si, že mám nějak podezřele více štěstí než rozumu. I proto musela tuto část zachraňovat Thalata a že se jí to dařilo navýsost dobře! Za to jí patří veliké díky. Nicméně toto stanoviště byl kámen úrazu pro všechny. Když jsme přicházeli, seděla tam již skupinka Klárky, Maggi a Hatita. Když zodpověděli všech 20 otázek, odešli, ale nyní se přihnala poslední skupina s Bakou, Saghirem a Emanem. Mezitím kolem nás čtyřikrát prosvištěl Abbik s Hančí a Kovářem. Dvakrát to šli z hecu, ale dvakrát zabloudili ( Joo, to se tak někdo orientuje ). Štěstí nám přálo a jak jsme druzí přišli, druzí jsme i odešli. Naše radost však neměla dlouhého trvání, protože přišel na řadu rybníček.
Úkol zněl jasně. Najděte info v rybníčku. Přiložen byl pouze ešus. Tam nic nebylo, a tak mi nezbylo, než se začít hrabat v blátě a vodě tamního jezírka. Nenašel jsem vůbec nic. Abych byl přesný - našel jsem akorát humus. To jezírko nebylo křišťálově čisté! Tu nás dohnala poslední skupinka - též nic nenašli. Společně jsme se pak vydali za Barčou, pro nás poslední stanoviště. Zde bylo nutno najít ztracenou cívku a to po tmě. Saghir se do minerky ponořil a vytáhnul ji. Poté jsme společně prošli přes poslední indicii až k Evce, která nás dva s Thalatou poslala ven. Ostatní plnili ještě poslední úkol. Tak jsme se hezky naposledy prošli chodbami a vylezli na mrazivém nočním vzduchu. Opravdu začalo být silně mrazivo, ale přitom krásně. Na nebi ani mráček, měsíc si vesele svítil do krajiny, všude ticho - prostě pohoda, jazz. Zalezli jsme do hlavního obydlí, kde se už všichni tísnili kolem stolu a probírali předešlá dobrodružství.
Když dorazila poslední skupinka, začlo probírání indicií. Nekoráb se měl skládat ze špičky, pilota, sedačky, křídel, okénka, motoru a zadní směrovky. Podařilo se nám vytvořit jakýs takýs lidský spletenec, který by při dobré vůli mohl připomínat koráb. Jako vyvrcholení našeho snažení jsme vzlétli. Uletěli něco málo metrů a přistáli. Tím byla naše mise za původem předků zdárně splněna. Mohlo se jít spát. Každý si zabral místo a ulehlo se. Jako jediní čtyři stateční jsme se opět vydali ve stejném složení spát ven. Tentokráte bylo ještě více mrazivo, než předešlého dne, a tak jsem si k tomu tričku vzal do spacáku ponožky. A bylo mi krásně teplo. Zlatý spacák. Kdyby byl živý, hned bych mu něco daroval.
Do slunečné neděle jsme byli neurvale probuzeni řevem:"Hoří! Hoří!" PVC se k nám přihnal, že prý hoří sklad s relikviemi a vykopávkami. Nevím jak ostatní, ale pro mne za mne, ať si to všechno shoří! Nebylo mi dopřáno dalšího odpočinku, a tak se vysoukám do nehezké zimy a pomalu se potácím směr sklad. Když tam dorazíme, záchranné práce jsou již v plném proudu. V čem to spočívalo? Člověk se nadechl, chytl lana, zavřel oči a byl vpuštěn do takového malého skladu nářadí, kde měl něco hledat. To první, co jsem našel já, byla kovová konstrukce na namotávání zahradní hadice, o kterou jsem se silně praštil do kolena. Jinak jsem nenašel zhola nic. Šel každý, někdo i po dvojicích, trojicích a nakonec i šesticích. Když už jsme to chtěli vzdát, Abbík poklad našel, bylo to CD se všemi informacemi o fremenech - neboli záznamy z tábora. Díky moderní kopírovací technologii jsme dostali každý jeden exemplář, aby se informace neztratily a pak se šlo na snídani.
Po snídani nám pan správce ochotně povykládal o pevnosti, konstrukci a obranyschopnosti tohoto cihlového kolosu. Fundovaně odpovídal na zvídavé otázky a dozvěděli jsme se mnoho poučných a zajímavých věcí. Zhruba před jednou hodinou odpolední jsme měli zabaleno a odcházelo se na vlak. Normálně by tady byl konec článku, ale ona i cesta zpět měla šťávu, o kterou vás nechci okrást.
Jen jsme přišli na nádraží, nemile nás překvapily zpoždění, které měly všechny vlaky. Postupem času jsme se dozvěděli, že nedaleko, směrem na Hradec, se stala smrtelná nehoda - srážka vlaku s autem na přejezdu - a tudíž všechny vlaky mají smůlu. Byla vyhrazena zvláštní doprava. Vlakem jsme dojeli několik zastávek do jedné malé vesničky. Tam nás přesadili na autobusy, které nás posunuly o dvě vlakové zastávky a vyhodily zpět na vlak pouhou jednu zastávku před Hradcem!! Tomu se říká systém! Samotná cesta autobusem byla taky krásná. Dala by se nazvat - Jak naskládat co nejvíce lidí, do co nejmenšího místa. Již dlouho jsem si tak nezahrál na sardinky, jako při nedělním návratu. Nakonec jsme se tedy docourali k rychlíku na Prahu, rozloučili s těmi, kteří nejeli s námi a šup, vydali se na poslední dnešní putování.
A tím skončil Arrakis! Nechť vás ochraňuje Muad' dib!
Malá poznámka na konec - fotky z akce jsou již tradičně na Klárčině albu.
Cílová stanice, neboli argeologické naleziště, byla až v Jaroměři. Byli jsme očekáváni v půl deváté večer, a tak sraz na Hlavním nádraží v Praze se uskutečnil až ve tři čtvrtě na šest. Zde jsme se v hojném počtu sedmi lidí (Hanka, Markéta, Klárka, Maggi, Anežka, Abbik, já) srotili, zakoupili lístek a utíkali do vlaku. Cesta nás vedla přes Hradec Králové, kde bylo nutné přesednout z jednoho maxitraileru do druhého. Bohužel byl pátek a mnoho lidí se vracelo po týdnu domů. Místo pro sedm lidí a ke všemu ještě na sezení už opravdu nebylo (nevadilo nám to, kdo by si taky potřeboval sednout, že? Až nám na to přijdou, tak se nasedíme ještě dost!). Uvelebili jsme se tedy v přední části vagónu, kde nás za chvíli vyhmátla mladičká paní průvodčí. Chtěla nás dotlačit k tomu, abychom se někde posadili a nezacláněli. Nevím, komu jsme měli zaclánět, pač ona se do konce trasy stejně neukázala a lidí též moc nepřistupovalo. Ihned jsme to pustili z hlavy a dali se do živé diskuse - hlavní téma bylo zdraví; jak moc bolestivý je který způsob sebevraždy, a jiné -, postupem času jsme k tomu konzumovali i vlastní večeři a všem nám velice chutnalo! V Hradci jsme přestoupili na osobáček, kde nás za chvilku dohonil Kovář. Byl uvítán sborovým potleskem a křikem. Ostatní cestující měli nejspíš pocit, že přišla mediální hvězda. Když ale uviděli postavu s dlouhým pláštěm a velkým batohem, raději rychle sklopili zrak a dělali, že nás nikoho nevidí. Smůla, bylo nás totiž nejenom vidět, ale hlavně slyšet! Ve vlaku jsme sice byli všichni účastníci, ale nikomu z nás se nechtělo prolézat vagony a hledat, kdo by se k nám mohl přesunout. Nechali jsme to tak, jak to je, přeci jenom dvacet minut jízdy nikoho postrádat nebudeme. Ještě si jich užijem.
Přišla ta osudná chvíle a my se s malým zpožděním vyloupli z maxitraileru na Arrakisu, v archeologickém sektoru. Uvítacím výborem byla skupinka organizátorů - PVC, Pája, Evka a Bára. Ještě k nim přibyl Nasr Ahad, ale ten psal prý zápočtovou písemku a dorazil až za hodinu. Následovala taková krátká seznamovačka, ono nebylo co seznamovat, vždyť jsme se všichni dobře znali. Nicméně jsme si připomněli svá fremenská jména (ale nebyli jsme fremeni, to nás osvítil jen záblesk minulosti. Fremeny jsme přijeli teprve hledat. Zajímavé, že?), pobrali vybavení a šli vyklidit cestovní terminál, abychom nezavázeli. Hnedle za rohem se Khamsa (nyní hlavní profesor a velitel vykopávek. Za boha si nemohu vzpomenout na jeho profesorské jméno a přitom bylo tak krásné!) pustil do počátku legendy. Osvětlil nám, že nalezli důkazy o přítomnosti fremenů, červů, ale netuší, co se stalo, že je všechno absolutně jinak. Proto bude naším úkolem postarat se o objasnění této záhady. Vidíte, hezky jsem to shrnul do dvou vět, které se daly říci asi tak za pár minut, kdybychom je trošku více rozvinuli. Pan profesor na to spotřeboval dobrých patnáct minut. Nikdo z nás už tomu pak moc nevěnoval pozornost. Chápu potřebu pořádně uvést lidi do problematiky, ale chce to kdyžtak trošku a po menších kouscích. Mezitím nám byly zkontrolovány identity, jestli nejsme špehové a nechceme třeba důkazy a nálezy zničit. Kupodivu jsme všichni prověrkou prošli a už jsme si to metelili do pevnosti.
Jak jsem již zmínil, naše hlavní stanoviště a ubytování bylo v areálu pevnosti Josefov. Abych byl přesný, bydleli jsme v bývalé strážnici a velínu severní části opevnění. Je nutno podotknout, že pevnost byla ( a stále z části je) majetkem armády, která ji označuje za strategický bod. Jak nejsou peníze, tak budovy a vůbec části opevnění chátrají. Je s podivem, že tento opravdu brilantní stavitelský kousek a zároveň mistrovské obranné dílo z doby Josefa II. zůstává ležet ladem. Ale tak tomu bohužel je i u mnoha jiných nádherných památek v naší republice. Nyní zpět do páteční noci, kdy jsme se ubytovali, odevzdali a přerozdělili jídlo, tak nějak se zorientovali (pouze ti, co tu byli poprvé, což jsem byl i já) a mohlo se jít za prvním úkolem.
Tím bylo nalezení a složení částí pradávné knihy Kitab-al-Ibar. Tato kniha prý byla psána fremeny a měla by obsahovat informace o jejich životě, smrti a vůbec zachycovat celou historii. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, dle věku. Tím pádem tedy na Starce a Mládež, jak jsme to v minutě překřtili. Vykopávky byly uvnitř vnitřních hradeb opevnění. Každá skupina měla hledat fragmenty různé barvy. My, starší a zkušenější, jsme nastoupili k úkolu s rozvahou a s jistou dávkou fištrónu. Život nás naučil, že hrát fér se nevyplácí a být poctivý vás přivede tak maximálně do hrobu. Proto jsme ty mladší odstrkovali a všemožně jsme jim fyzicky bránili najít a shromáždit hledané kousky Kitabu. Přeci jenom jsme již ve věku, kdy se nemůžeme tak rychle hýbat a ti mladší by nás byli bývali předběhli. Za chvíli jsme měli hromadu nalezených kousků a část skupiny započla s tříděním, rovnáním a snahou zjistit, jak to k sobě ksakru pasuje. Po chvíli jsme, coby skupina starší, slavili úspěch - složené dvě strany ze čtyř. Ti mladí měli pouze půlku první. Jasně jsme měli nakročeno k úspěchu! Jsme lepší a vyhrajem! Takovéto věty mi zněly v hlavě a nebál jsme se je nahlas pronášet i před ostatními. Leč, skutečnost je někdy jiná, než jakou si jí malujeme. Někdo, buď mu uštědřen pohlavek, začal ty naše složené strany číst a zjistil, že sice všechny části k sobě pasují, ale text nedává absolutně smysl, neb jsou strany do sebe zamíchány mezi sebou. Grrr! To snad ne!? Takže práce v háji. Mezitím už ti mladí usmrkanci dodělali třetí stranu a blížili se ke konci. Eman se sice snažil zachránit situaci a kradl fragmenty druhé skupiny s tím, že to možná projde. Neprošlo. Smutný to pohled na prohranou bitvu, ale co se dá dělat, nenecháme se zahanbit a aspoň ty strany doskládáme. Měli jsme spolehlivé informace, že výsledkem mají být čtyři strany textu, tak proč máme safra pět spodních levých rohů?? Ehm, chybička na naší straně. Jak jsme se v rychlosti prohrabovali fragmenty, tak se nám to celé zamíchalo a my mylně vydávali kus z prostředka za roh. Po další půl hodině máme také složeno. Byť nám části chybí, jsme spokojeni. Jenom tak zběžně slepíme kusy dohromady a odcházíme na večeři.
Pojíme něco málo chlebů s máslem, džemem, paštikou; k tomu zelenina a výtečné Klárčiny palačinky. No, nadlábnul jsem se solidně. Program ale zdaleka nekončil. Při hostině nám pan profesor předčítal úryvky z Kitabu, kde se mluvilo o příšeře Koan-Ten (Jak jen mi ty fragmenty připomínaly Klárčiny a moje zápisky z tábora, to si nedovedete představit!). Takto posilněni a naladěni, jsme byli opět vyhnáni ven a že budeme konfrontováni s virtuální realitou, zpodobňující tehdejší fremenskou dobu - přesně tu z fragmentů. Vstupem do majestátního počítače, tvořící mozek výpravy, bylo jedno salto za pomoci dalších dvou lidí. Byli tu i tací, kteří ze zdravotních důvodů nemohli salto udělat. Nechci ukazovat prstem, ale byla to Maggi a Klárka. Tak jsme je s Abbikem otočili kolem horizontální osy tak, jak stály. Kupodivu se jim to i líbilo, méně však Pavlovým zádům. Abychom správně spustili program, bylo nutno se uploadnout do systému. To se provedlo zavázáním očí a husím pochodem se prodrat skrze tunely daleko do pevnostních chodeb. Já, jakožto nováček jsem byl silně dezorientován, ale to zase až tak nevadilo, protože jsem nedostal ani čas se divit.
Když už jsme se totiž nahráli do virtuální reality, zjistili jsme, že se rekonstruuje nic jiného, než samotná příšera Koan-Ten. Zajisté si vzpomenete, že tehdá na táboře bylo hnusně, pršelo a my se váleli v blátě, brodili se potokem a někteří i plavali. Nyní to dostalo úplně jiný rozměr - byli jsme hnáni potvorou skrze temné chodby a někteří s naprostou neznalostí terénu. Světlo měl pouze první a my byli na něj odkázáni. Abych pravdu řekl, příšera tu byla mnohem příšernější. Byl to opět Eman, ale v temnotě chodeb a celkové stísněnosti prostoru byl daleko hrůzostrašnější. Tak tedy započal běh o život. Abych vám přiblížil chodby pevnosti. Celý systém cest je rozdělen hierarchicky na hlavní, vedlejší, ještě vedlejší (ty se vyznačují úžasnou charakteristickou vadou - jsou ještě menší než ty vedlejší) a potom minerky (slepé uličky, ve kterých musíte lézt po čtyřech). Toto celé je samozřejmě umístěno pod zemí, takže je všude tma jak v pytli. Zároveň už stavba není nejnovější, a tak se semo tamo povalují kameny, cihly, podlaha je tu a tam klouzavá, vykopaná, prostě slast. A v takovémto prostředí běháte, k tomu nic nevidíte a ještě vás chce sežrat beznohá příšera. Strach se mísí s adrenalinem a atmosféra toho místa tomu dodává tu správnou dávku "hororovatosti". Chybí snad už jenom duch s žhnoucíma očima.
Již poučen z přechozích nezdarů, snažil jsem se držet vepředu, abych nechal ty za mnou sežrat (nebojte, já mám lidi rád, ale když jde o holý život, neznám bratra). Bohužel to ale až tak nevyšlo. Chodby jsou malé, úzké, temné, křivolaké a plné odboček. Stalo se mi tak, že jsem několikrát špatně uhnul ( v té rychlosti to nebylo nic neobvyklého) a než jsem se vrátil zpět, ztratil jsem krásně vydobyté pozice. A pak se to stalo! Pak mne sežrala! Fuj, zase jsem tam zařval. No, jedinou útěchou mi může být, že tentokráte umřeli všichni až na Honzu a Anežku. Ale ty už nakonec Koan-Ten nehonila. Chvíli jsme se v temných chodbách hledali, až jsme se našli. No jo, ale teď chyběla zase příšera, tak jsme hledali ji. Neúspěšně. Až potom se zjistilo, že Eman toho měl již dost a vydal se ven na čerstvý vzduch. No a jak není v podzemí signál, tak nemohl dát nijak vědět, že už je konec. No, troška vzrušení neuškodí.
Navrátili jsem se do kutlochu, pobrali věci a ve čtyřech statečných (ti tři nám padli cestou) jsme šli spát ven, pač jinak bychom se do strážnice nevlezli (no, možná i jo, ale kdo by se chtěl mačkat, že?). Tudíž ve složení Abbik, Klárka, Maggi a já jsme zalehli uvnitř hradeb, v průjezdu.
Sobotní ráno bylo mrazivé, stejně jako předchozí večer, ale brzy se ukázalo sluníčko a tepotu trošku zvedlo. Po rychlé snídani přijel pan správce, rozdal pracovní náčiní a už jsme si to mašírovali na hradby, likvidovat flóru, aby obranné valy nevypadaly jako les. V mezičase dorazil do tábora archeologů ještě Saghir a Hančí (Sin Jill).
Zde si dovolím malou úvahu na téma brontosauři a práce. Nemohu si odpustit, ale je mi až podezřelé, že kamkoliv přijedeme, pořád se něco ničí. Tady jsme ničili nálety, v Těchonicích se ničí trnky na pastvinách, na Rohozci se pálí spadaný bordel (tohle sice není až tak silný argument, ale to pálení se tam dobře vyjímá) a tak vůbec. To jsou samé řeči o ekologii, třídění, ale jakmile dojde na práci, jdeme ničit. Abych taky nebyl, coby hroch, za chvíli na černé listině!
Po obědě byla chvilková pauza, kdy jsme se sbírali z náročného dopoledne (nebudu zde zmiňovat, že jsme se tak střídavě flákali, to není podstatné. Důležité je to, že to bylo vyčerpávající). Pak přišlo na pořad dne páření a genetika. Hra sice byla obalena legendou, že se snažíme zjistit, jestli náhodou nejsme potomky pradávných fremenů, ale jako vždy šlo o sex! Hrálo se na osm kol, v každém byl jedinec určen jistou sadou genetických informací (barva vlasů, očí, kůže, pohlaví). Úkolem byl jasný - s někým se spárovat a získat potomka takového, aby se pomalu blížil k nám, reálným jedincům. Když se to někomu povedlo, bylo jasné, že je potomkem fremenů.
A mohlo se začít. Na začátku si každý vylosoval startovní genotyp. Je až s podivem, že skoro všichni jsme byli černoši albíni. Pohlaví si každý zvolil svoje reálné. Barva vlasů se vyznačila barevnou bavlnkou, kůži simuloval papírek nalepený na hrudi a barvu očí bylo zapotřebí namalovat vodovkami na tvář. Když jsme se hezky rozdělili, začlo první kolo. Zde přebírali iniciativu chlapi. Ti měli za úkol dovléct ženy alespoň dvacet metrů daleko a pak mohli plodit potomky. Ihned se strhla bitka, ženské vřískaly, utíkaly, ale nebylo jim to nic platné. Zvítězily naše prehistorické pudy a potomci byly zplozeni. Jenom tak na okraj. V každém kole mohl člověk stihnout potomků, kolik jen chtěl. Směl si vybrat pouze jediného dědice do další generace (vidíte? krásná polygamie!). Druhé kolo bylo zase na holkách. Když chtěly někoho ulovit, musely jej akorát čapnout za límec a tím si vynutit poslušnost. Po tomto kole jsem chtěl hru ukončit, protože se můj genotyp naprosto shodoval s chtěným výsledkem. Žel bohu mi to nebylo přáno, a já se tak musel vzdát svého vydobytého genotypu. V dalším kole se sbíralo koření (ve formě sirek) a ten, kdo měl více majetku, než druhý, mohl přebírat holky a měl tudíž přednost v plození (ha! nejenom, že tu šlo celou dobu o sex, ale taky o prachy!! Holt, jako v reálu).
Jak společnost postupovala, začala se dělit na kasty - normální, vševědoucí, všemohoucí. Nová generace mohla být výsledkem spojení pouze lidí ze stejných kast, nebo i z mezikastovního sňatku, ale ten byl zatížen postihem. Toto kolo se mi dostalo té cti a byl jsem žena (holt jsem to trošku nevychytal). Bohužel se PVC trošku přepočítal a byly jsme tři baby z kasty normálních na jednoho chlapa. Tak jsme se naštvaly a řekly, že půjdeme raději do armády. Tam jsme taky zlanařili ještě Kováře, který také nenašel vhodnou partnerku. PVC nám sdělil, že to bude mít drastický dopad na naše potomstvo, ale což, v armádě si člověk vždycky někoho najde. Když skončilo kolo, dostali jsme my tři úkol. Museli jsme si oběhnout část areálu a ještě ke všemu přehodit genotypy mezi sebou. Já na tom solidně vydělal, jelikož jsem přebral Kovářova statného chlapa, kterému jsem potřeboval jenom změnit barvu kůže a očí a bylo vymalováno.
To se mi ale v dalších kolech nepovedlo. Hra pak měla ještě dlouhé pokračování (iniciativu pro párování určovaly střídavě obě strany - kluci bojovali s KNG, holky chodily a rozdávaly úkoly, nebo se odříkávala litanie proti strachu), ve kterém se většina lidí dostala do kýženého cíle a my ostatní jsme jen potupně zjistili, že nejsme potomky fremenů.
K večeři byla francouzská polévka a k tomu chleba. Komu to nestačilo, mohl se dojíst čímkoliv jiným. Když jsme ukojili hlad a žízeň, očekávali jsme další program - hlavní hra tohoto víkendu! Po půl hodině pauzy, která byla jistě pro slehnutí a zažití stravy, jsme opět vstoupili do virtuální reality - tentokrát ve formě kotrmelce - a rozdělili se na skupinky. Tedy, co to povídám, byly jsme rozděleni na skupinky. Netuším, podle čeho orgové vybírali a rozhazovali, ale budiž. Já byl ve skupině s Thalatou. Pak následovali - Maggi, Hattit, Klárka; Abbik, Hančí, Kovář; Anežka, Markéta; Baka, Saghir a Eman. Kostky byly vrženy a my s nimi. Do podzemí jsme byli nyní vpuštěni i se světlem, stanoviště byly v pomyslném kruhu a my začali plnit úkoly. Cílem bylo sehnat instrukce ke stavbě Nekorábu, který použili naši předci, aby z planety odletěli. Chtěli jsme je následovat, a tak s nadšením a vervou jsme běhali do časného rána podzemím a plnili vše možné i nemožné. Informace jsme měli získat od Iksanských (či Tleilaxanských?) vědců, představovaných orgama.
S Thalatou jsme začali u Evky. První úkol byl dojít s časovým zámkem někam do pryč a zase zpátky. Důležitý byl čas, za který jsme to měli stihnout. Ani nevím, za kolik minut jsme to dali, ono se to ukázalo jako naprosto nepodstatné,ale to už je vedlejší. Pak jsme byli posláni k dalšímu stanovišti, ale cestou jsme narazili na chybějící mapu (samozřejmě, že záměrně odebranou), takže cesta zpět k Evce a nyní již přímo k Honzovi. Když jsme vyřídili pozdrav a tajné heslo, byl nám svěřen úkol dozajista hoden archeologů našeho formátu. Měli jsme totiž odnést milého vědce za jeho kamarádem takovou malinkatou chodbou. Inu, tak jsme jej čapli a nesli. Bohužel při cestě zpátky se Honzovi nějak nelíbilo, jak jsem jej nesl, a tak raději šel po svých. Pak si celou dobu stěžoval ostatním skupinkám, co jsme mu provedli. Taky co, chtěl odnést, neřekl ale jak. Smůla! Ještě bych rád dodal, že se mu celou dobu dařilo vžívat do role a hezky pitvořit hlas, že je ho až skoro škoda pro tu techniku. Měl ses, Honzo, dát raději na divadlo!
Další postup kupředu byl zbrzděn nedorozuměním (rozumějte naší blbostí), návratem zpět k Honzovi a pak zpět k místu, kde jsme našli šifru a malou mapku. Chvíli jsme si tak seděli, luštili, ale nevyluštili. Řekli jsme si, že to pro další postup nebude až tak důležité, vyřešíme to později. Chyba lávky. PVC měl na tuto skutečnost jiný názor, a tak jsme se rychle vrátili do temných chodeb a luštili znovu. Trvalo nám to věčnost a přitom lehký posun s obrácenou abecedou nebyl nic složitého. Celí šťastní jsme běželi za PVC. K našemu překvapení jsme se akorát zařadili do fronty za Baku a její skupinku. Před nimi tam došla Maggi, Klárka a Hatit. Trvalo jim to celou věčnost a myslel sem, že vyletím z kůže. Když jsme se nakonec dostali na řadu, zjistili jsme, proč jim to tak trvalo. K výrobě Nekorábu bylo potřeba i tekuté palivo a zde se vyráběla bezpečnostní pojistka, která by v případě jakýchkoliv problémů ztuhla a zabránila tak neštěstí - lidsky řečeno, vařil se pudink. Od předchozích skupinek bylo velice "milé", že spotřebovaly skoro všechno mléko a tudíž jsme měli toho dobrého pokrmu jenom symbolicky, aby se neřeklo!
Po této malé eskapádě přišlo na řadu lovení indicie ze změti malých chodbiček. Na místě byl nákres okolí a vyznačen okruh. Nápis - Tady někde se nachází další informace - dával tušit, že se pořádně zapotíme, než jej najdeme. Inu, ale dobrá věc se podařila a jako jediní (Tady bych chtěl počechrat svoje ego!!) jsme jej s Thalatou našli. Info bylo zapíchnuto u stropu jedné malé minerky a to ještě tak, aby to nebylo vidět, dokud nejste přímo u toho. Prostě jsme dobří! A teď už konec sebechvály a jedeme dál.
Předposledním stanovištěm byl Khamsa, který si zvolil, jako obvykle, inteligenční část - zodpovídání otázek. Byly to ty otázky, které nám na táboře umožňovaly zabírat jednotlivé planety (zhruba někdy na začátku). Samozřejmě tam byly otázky zaměřené na čisté detaily, názvy a jména. To jsem absolutně netušil, která bije. Dvakrát se mi podařilo uhodnout odpověď a to jenom tak, že jsem plácnul první věc, která mne napadla. Říkal jsem si, že mám nějak podezřele více štěstí než rozumu. I proto musela tuto část zachraňovat Thalata a že se jí to dařilo navýsost dobře! Za to jí patří veliké díky. Nicméně toto stanoviště byl kámen úrazu pro všechny. Když jsme přicházeli, seděla tam již skupinka Klárky, Maggi a Hatita. Když zodpověděli všech 20 otázek, odešli, ale nyní se přihnala poslední skupina s Bakou, Saghirem a Emanem. Mezitím kolem nás čtyřikrát prosvištěl Abbik s Hančí a Kovářem. Dvakrát to šli z hecu, ale dvakrát zabloudili ( Joo, to se tak někdo orientuje ). Štěstí nám přálo a jak jsme druzí přišli, druzí jsme i odešli. Naše radost však neměla dlouhého trvání, protože přišel na řadu rybníček.
Úkol zněl jasně. Najděte info v rybníčku. Přiložen byl pouze ešus. Tam nic nebylo, a tak mi nezbylo, než se začít hrabat v blátě a vodě tamního jezírka. Nenašel jsem vůbec nic. Abych byl přesný - našel jsem akorát humus. To jezírko nebylo křišťálově čisté! Tu nás dohnala poslední skupinka - též nic nenašli. Společně jsme se pak vydali za Barčou, pro nás poslední stanoviště. Zde bylo nutno najít ztracenou cívku a to po tmě. Saghir se do minerky ponořil a vytáhnul ji. Poté jsme společně prošli přes poslední indicii až k Evce, která nás dva s Thalatou poslala ven. Ostatní plnili ještě poslední úkol. Tak jsme se hezky naposledy prošli chodbami a vylezli na mrazivém nočním vzduchu. Opravdu začalo být silně mrazivo, ale přitom krásně. Na nebi ani mráček, měsíc si vesele svítil do krajiny, všude ticho - prostě pohoda, jazz. Zalezli jsme do hlavního obydlí, kde se už všichni tísnili kolem stolu a probírali předešlá dobrodružství.
Když dorazila poslední skupinka, začlo probírání indicií. Nekoráb se měl skládat ze špičky, pilota, sedačky, křídel, okénka, motoru a zadní směrovky. Podařilo se nám vytvořit jakýs takýs lidský spletenec, který by při dobré vůli mohl připomínat koráb. Jako vyvrcholení našeho snažení jsme vzlétli. Uletěli něco málo metrů a přistáli. Tím byla naše mise za původem předků zdárně splněna. Mohlo se jít spát. Každý si zabral místo a ulehlo se. Jako jediní čtyři stateční jsme se opět vydali ve stejném složení spát ven. Tentokráte bylo ještě více mrazivo, než předešlého dne, a tak jsem si k tomu tričku vzal do spacáku ponožky. A bylo mi krásně teplo. Zlatý spacák. Kdyby byl živý, hned bych mu něco daroval.
Do slunečné neděle jsme byli neurvale probuzeni řevem:"Hoří! Hoří!" PVC se k nám přihnal, že prý hoří sklad s relikviemi a vykopávkami. Nevím jak ostatní, ale pro mne za mne, ať si to všechno shoří! Nebylo mi dopřáno dalšího odpočinku, a tak se vysoukám do nehezké zimy a pomalu se potácím směr sklad. Když tam dorazíme, záchranné práce jsou již v plném proudu. V čem to spočívalo? Člověk se nadechl, chytl lana, zavřel oči a byl vpuštěn do takového malého skladu nářadí, kde měl něco hledat. To první, co jsem našel já, byla kovová konstrukce na namotávání zahradní hadice, o kterou jsem se silně praštil do kolena. Jinak jsem nenašel zhola nic. Šel každý, někdo i po dvojicích, trojicích a nakonec i šesticích. Když už jsme to chtěli vzdát, Abbík poklad našel, bylo to CD se všemi informacemi o fremenech - neboli záznamy z tábora. Díky moderní kopírovací technologii jsme dostali každý jeden exemplář, aby se informace neztratily a pak se šlo na snídani.
Po snídani nám pan správce ochotně povykládal o pevnosti, konstrukci a obranyschopnosti tohoto cihlového kolosu. Fundovaně odpovídal na zvídavé otázky a dozvěděli jsme se mnoho poučných a zajímavých věcí. Zhruba před jednou hodinou odpolední jsme měli zabaleno a odcházelo se na vlak. Normálně by tady byl konec článku, ale ona i cesta zpět měla šťávu, o kterou vás nechci okrást.
Jen jsme přišli na nádraží, nemile nás překvapily zpoždění, které měly všechny vlaky. Postupem času jsme se dozvěděli, že nedaleko, směrem na Hradec, se stala smrtelná nehoda - srážka vlaku s autem na přejezdu - a tudíž všechny vlaky mají smůlu. Byla vyhrazena zvláštní doprava. Vlakem jsme dojeli několik zastávek do jedné malé vesničky. Tam nás přesadili na autobusy, které nás posunuly o dvě vlakové zastávky a vyhodily zpět na vlak pouhou jednu zastávku před Hradcem!! Tomu se říká systém! Samotná cesta autobusem byla taky krásná. Dala by se nazvat - Jak naskládat co nejvíce lidí, do co nejmenšího místa. Již dlouho jsem si tak nezahrál na sardinky, jako při nedělním návratu. Nakonec jsme se tedy docourali k rychlíku na Prahu, rozloučili s těmi, kteří nejeli s námi a šup, vydali se na poslední dnešní putování.
A tím skončil Arrakis! Nechť vás ochraňuje Muad' dib!
Malá poznámka na konec - fotky z akce jsou již tradičně na Klárčině albu.
pondělí 6. října 2008
Moravské Hvozdy, 3. - 5. 10.
Začátkem letošního října se konaly již 25. Moravské Hvozdy. Je to víkendová akce, kdy jsme se vrátili zpět do období třicetileté války, konkrétně 4. května 1645, a pokusili jsme se přepsat dějiny. O co šlo? Čtěte dále.
Tohoto dne se totiž švédská armáda pod velením generála Torstensona uvelebila před Brnem a uložila si za hlavní cíl město dobýt. Švédové věřili, že to půjde snadno, ale poté, co město obléhali od května do konce srpna, ustoupili a zbaběle utekli. Ono to nebylo až tak zbaběle, vzhledem k tomu, že Brňané ztratili pouze 250 lidí, kdežto Švédů padlo 8000. Tak či onak, různé okolnosti války a její ukončení vedlo k tomu, že Brno nepodlehlo. Toť ten styčný bod, o který nám celý víkend šlo.
Do této epochy pak nastupujeme my, dvě hrdé armády, které se pokusí jednak hájit psané dějiny, druhak tyto změnit k nepoznání. Jak jste se již dočetli, byl to ročník 25., takže již nějakou dobu se pravidelně bojuje a štěstěna se vrhá na jednu či druhou stranu, jak se jí v ten daný rok zlíbí.
Nicméně tento rok jsem se o akci dozvěděl od SUPů, kteří pravidelně vysílají jednu kohortu, aby se pokusili dobýt město. Již jen historie a oficiální promo fotky mne nadchly natolik, že jsem se rozhodl jet. Chtěl jsem napřed podpořit Moraváky a hrdě bránit město (když padla Praha, tak aspoň něco z naší zemičky zůstane nedobyto), ale poté, co jsem byl několikrát inzultován, jak slovně tak fyzicky, jsem jel za Švédy. Nakonec jsem tomu byl i rád, protože moravská armáda jest plna divných lidí, kteří mi mnohdy fakt nesedli.
Ale vraťme se k počátku naší výpravy a to do pátku 3. října. Ze SUPů, jak jsem zjistil, tento rok mnoho lidí nejelo. Bojovou jednotku tvořili nakonec tito lidé - Paik (coby velitel a předseda - na to jsem jej překřtil já, ale snad se mu to líbí), Evka, Honza, Klárka, David a já. Ne všichni jsme právoplatně členy a nemůžeme se považovat za supy, ale nevadí, bojovali jsme stejně, jako bychom byli.
Tak tedy v pátek byl odjezd, obléhání začínalo v sedm hodin večer. Rozhodli jsme se jet autem, protože to finančně vyjde mnohem lépe, než vlak (a i kdyby ne, tak je to pohodlnější). První problémy začaly již v samém počátku, kdy Honzův vlak z Plzně měl asi 45 minut zpoždění a náš včasný příjezd byl pomalu ohrožen. Nevadí, ve čtyři hodiny jsme v sestavě Honza, Klára a já vyjeli směr Křtiny (malá vesnička za Brnem). Cesta ubíhala splavně, přestože byl pátek odpoledne a všichni se hnali na víkend pryč. Provoz silný, ale relativně únosný. Nebudu zde popisovat naši úžasnou dálnici D1, která je snad na každých deseti kilometrech opravována. Nemá to totiž smysl, každý to ví a nic s tím neudělá. Velký problém nastal v dálničním úseku kolem 133 kilometru. Zde se totiž chlapci rozhodli uzavřít jeden pruh dálnice a silný provoz nechat jet pouze v pruhu jediném a to ještě v protisměru. Toto opatření jaksi nemyslelo na předvíkendový provoz a nastal totální kolaps. Jak jsme to poznali? Jednoduše! Již v pět hodin odpoledne jsme se zastavili na 123 kilometru a přískokem v před se přibližovali zmíněnému úseku. Nejprve jsem myslel, že je to jen přechodná záležitost, ale v momentu, kdy jsme ujeli deset kilometrů za necelé dvě hodiny, bylo mi do breku. V tuto chvíli jsem už vůbec nesledoval hodiny, pač to nemělo smysl, včas se tam nemůžeme nikdy dostat. Honza mne ujistil, že se stejně nic důležitého neděje (rozumějte, žádná bitva se nekoná), a tak jsme v klidu zastavili na kafe a něco malého k snědku. Když jsme dorazili v devět hodin, konal se nástup armád a počátek vlastního obléhání. Generál Torstenson velkoryse nabídl Moravákům, aby se vzdali. Ti prašiví psi odmítli a rozhodli se bojovat. Párkrát jsme si zakřičeli bojové pokřiky a rozešli se do svých ležení. Ta byla v místní základní škole - mimochodem velmi krásně architektonicky zvládnuta. V průběhu nástupu dorazil i zbytek kohorty - Evka, David, Paik. Tudíž jsme byli kompletní a mohli přistoupit na první válečnou poradu se ctí.
Generál rozdělil lidi na několik skupin, jmenoval velitele, proškolil nováčky a, jak sám zavelel, šlo se do hospody. Též jsem se chtěl vydat a také jsem tak učinil. Klárka se kupodivu přidala také, ač alkoholu neholduje. Obavu z toho, že by musela pozřít nějaký ten pěnivý mok, zahnal již jen pohled do místních malinkatých hospůdek, které při návalu Švédů nebyly sto pojmout a pohostit všechny zúčastněné. Nevadí, navrátili jsme se tedy zpět do ležení.
Zde bych udělal malou technickou vložku. Já tu rozděluji lidi pouze na Švédy a Moraváky, nicméně nedejte se zmást. Do moravské armády se hlásili lidé z celé republiky, tak jenom aby nevznikla mýlka, že Brno bránili pouze okolní rodáci. Počty bojovníků byly relativně vyrovnané. Na každé straně stálo něco přes šedesát lidí.
Jak se Švédové rozhodli jít chlastat, Moraváci započli s tréninkem. Bylo jasně vidět, že to potřebují, neboť, kdo by se chtěl do půl jedné do noci mořit s taktikou a lítat po tělocvičně?
Ještě si dovolím jednu technicko-územní vložku. Ležení obou armád samozřejmě nesmí být na jednom místě. Moraváci byli v tělocvičně a my se usadili po celé škole ve třídách a na chodbách. Takže jsme vlastně kontrolovali všechny přístupové cesty z a do školy. Vidíte tu silnou strategickou mysl, která to takto zařídila?!
Abychom se jen tak nenudili, též jsme si zatrénovali. Chvíli jen tak mezi sebou, ale pak přišel čas změřit síly s těmi psy, kteří příštího dne nastoupí proti nám. Naběhli jsme proto do tělocvičny a dostali brzy na zadek. Ale umřeli jsme se ctí! Přeci jenom jich na nás vyběhlo asi tak dvacet a my byli čtyři. Již zde bych vypíchl další fakt a to ten, že jsme útočná armáda. Ono se to ještě v průběhu víkendu bude několikrát opakovat a já to náležitě zdůrazním!
Pak už jenom dochroupat zbytek večeře a šup spát. Proběhla nějaká ta hygiena a už už jsme se chystali ulehnout, když tu k nám přišel na pokec protivník a nějak se mu nelíbilo, že na tabuli je napsáno "Švédi vyhrajou!". Vzal lepenku a dopsal k tomu vyhrajou předponu "ne". Klárka se toho chytla a chtěla prý bránit naši čest, a tak jej šla kousnout. Byla ale bohužel spoře oděna - již jen v tričku a spodním prádle. To byla chyba číslo jedna. Samozřejmě, že jí Moravák chytl a vyvlekl až někam na chodbu, kde ji potom znehybnil tou samou izolepou. Nemohla chodit a i ruce měla spoutány. Je jistě naprosto zřejmé, že to vzbudilo poprask mezi oběma armádami a Klárka se tak dočkala kýžené pozornosti. Ptáte se jistě, proč jsme jí nepomohli? Proč bychom to asi tak měli dělat? Zpískala si to sama, tak ať si to užije. (Za tohle mne sice nebude mít ráda, ale je to pravda) Nicméně nebylo to dostatečné ponížení, přišlo na řadu to, co asi každý předpokládal. V každé válce se berou zajatci, a tak i nyní byla Klárka odnesena do ležení Moraváků, kde si musela vytrpět své. Kupodivu ji nechali celou a když se vrátila, tak měla úsměv na rtech (co tam asi vyváděli?). Pak už tedy opravdu jenom spánek.
Budíček byl ráno v osm, za což jsem byl vděčný. Již méně se mi líbila jeho forma. Nějaký chytrák si s sebou vzal trumpetu a probuzení ze spánku proběhlo formou několika rázných taktů, jako při poplachu. To se zaspat opravdu nedalo. Když jsme se tak nějak dostali do fáze vnímání, došli jsme na snídani. Někdo si opravdu vyhrál a, prý již tradičně, udělal pomazánku na chleba v barvách té oné armády - Moraváci dostali bílou a červenou, Švédi modrou a žlutou. Obzvláště ta modrá se žlutou tvořila krásnou kombinaci a vůůůbec to nevypadalo jedovatě.
V devět hodin jsme se všichni sešli v tělocvičně a Ladin (hlavní org) si zvolil za úkol vysvětlení pravidel pro bitvy toho dne. Na sobotu připadaly tři hry, ze které jedna byla taková tréninková a teprve v ostatních o něco šlo. Zde bych se rád pozastavil nad skupinovou mentalitou. Osobně mi to přišlo jako dementalita, protože v momentě, kdy se vysvětlily pravidla, pravda, nebylo všechno srozumitelné hned, se začly množit různé dotazy na extrémní případy, které v bitvě o takovém rozsahu nemohou vzniknout a i kdyby, tak by se to vyřešilo na místě. Dotazy se množily, moje trpělivost tekla. Suma sumárum, jenom vysvětlit a připravit se na hru trvalo skoro dvě hodiny. Uááá! Za to bych střílel. Ale hlavně, že jsme se již vypotáceli z budovy a všichni oblečeni do bojových kostýmů a se zbraněmi v rukou jsme se šinuli na bitevní pole. Místní koukali docela vyjeveně, ale jenom někteří. Asi již o této akci slyšeli.
Jediné nejrovnější místo bylo nad městem na poli. Zde také proběhla první bitva. Armády se postavily proti sobě na opačných koncích louky a připravovaly se na střet. Velitelé si zformovali své útvary a mohlo se začít.
Nyní jenom několik málo slov ke zbraním. Tato akce není žádná dřevárna, ani se nepoužívají kovové zbraně. V rámci bezpečnosti se bojuje pouze papírovou koulí na gumě (zkráceno na KNG). Štíty jsou tvořeny tvrdým kartonem, či polystyrenem. Pak jsou tu v bitvě ještě používáni VLCi, což je Volně Letící Koule. Jistě si říkáte, co to je sakra za zbraně, když je to z papíru? Dovolte, abych vás ihned vyvedl z omylu. Pořádně stlačený papír omotaný několika vrstvami lepenky a k tomu vržen velkou silou má tvrdost kamene a dostat tím do hlavy je opravdu velká slast. Kdo nevěří, ať sem běží, já ho jednou říznu a uvidíme, jak se mu to bude líbit. Toť tedy k naší výzbroji.
Pravidla bitvy byly následující. Každý začne se třemi životy a pouze s KNG beze štítu. Po vyplýtvání životů si bere pouze VLKy a má dva životy. Když jej zabijí i tehdy, vezme si štít a KNG. A jako poslední kombinace - VLK a štít. Po poslední smrti si tam už jenom sedne a blbě čumí, dokud ostatní neskončí. Pravidla jsme si zopakovali, duševně se připravili na nadcházející řež, zařvali si pokřik a bitva začala! Obě armády vyrazily proti sobě v pomalém tempu, kdy se utvořily linie a ty se proti sobě postavily na vzdálenost ne více než čtyř metrů. Nyní započla opět moravská strategie - stát a nic nedělat. To je jediné, co umí! Oni nedokážou zaútočit! Pouze se postaví do linie a tu brání, sic dobře, ale jenom brání!!! Co je tohle za armádu?? Po všech bitvách, které se udály, mi to přijde velice smutné. Vždyť já bych byl schopen vypěstovat strom, který bych poté podříznul, udělal z něj papír a na něj vytisknul nápis "Moraváci blbí ptáci!". Toto všechno dříve, než by oni zaútočili!!!!! A to ještě jest jejich hlavním pokřikem, že nás včííííl umlátí čepicema!
Mno, to byl jenom můj osobní pohled na moravskou strategii. Musel jsem se s vámi o ni podělit, protože to by jinak nešlo, to by se mi vyrazilo na čele. Stáli jsme tam proti sobě a koukali se, kdo dřív zaútočí. Nakonec nás Švédy to přestalo bavit a vrhli jsme se na ně. Ano, krváceli jsme tam, jak píchnutá prasata, ale bitva měla spád. Nejprve jsme se mlátili beze štítů a tak mrtvých přibývalo po desítkách. Jenže pak přišel zvrat bitvy - do hry vstoupil nový element a to boj na dálku VLKy. Tím se skóre začalo pomalu srovnávat. Žel bohu i jejich bojovníci si přinesli létající koule a linie se začala pomalu, ale jistě hroutit. Zde bych rád podotknul, že být plně vybavený bojovník s koulí na gumě a štítem, ve fázi, kdy se bojuje minimálně na deset metrů, je vám naprosto k prdu a můžete tak leda rovnou umřít, pač je vám vaše zbraň naprosto k ničemu. Tak se stalo, že po hodině mlácení zbyla už jenom desítka statečných na naší straně a více jak tři čtvrtiny Moraváků stále živých.
Kdo by si myslel, že konec bitvy bude v několika málo vteřinách, hluboce by se mýlil. Ani v této fázi nedokázali ti prašiví psi zaútočit. Převaha byla pět na jednoho a oni stále drželi linii a tlačili těch zbylých pár Švédů na konec bitevního pole!! Neuvěřitelné, jak neschopní bojovníci to byli. Když už jsme, jako záhrobní síla, začali pokřikovat velice nepěkné a urážlivé poznámky na jejich adresu, tak se tedy opravdu uráčili zabít těch pár posledních. Prohráli jsme, ale se ctí!!
Následoval přesun do lesů, kde měla být svedena bitva o oběd. Ten byl tvořen chlebem, sýrem a máslem. Toto všechno rozděleno do 31 pytlů a rozmístěno ve čtverci o hraně zhruba 200 metrů. Rozmístili jsme se na svá stanoviště a start! Všichni vyrazili kupředu, sebrat co nejvíce pro svoji armádu. Holt, kdo si toho nasyslí více, ta armáda se dobře nají. Druzí se pak mohou jít klouzat.
I když jsme se bili statečně, získali jsme pouze 11 pytlů. Zástupce generála šel vyjednávat, abychom dostali něco navíc. Vrátil se se třemi pytli a s podmínkou, že večer jim zazpíváme ódu na jejich vítězné tažení. V tu chvíli jsme jej posílali zpět, že takové podmínky nebereme! No, nedalo se nic dělat. Již to bylo dohodnuto. Pojedli jsme tedy skromné stravy a začali se připravovat na hlavní bitvu tohoto odpoledne. Sluníčko se prorvalo mezi mraky a tam, kde mohlo, hezky hřálo. Byli jsme v lese, ale i mezi stromy tu a tam potěšilo nejednoho bojovníka.
Po chvilce pauzy nutné k zažití stravy se objevili ti hnusní červenokabátníci a s nimi přišel i Ladin, aby nám osvětlil pravidla. Byly řečeny již jednou ráno, ale opakování je matkou moudrosti. Stejně to většina lidí moc nepochopila a raději se tedy uchylují k strategii Bezmozků (takto se jmenovala jedna naše kohorta) a šli se mlátit, jedno koho, jedno čím. Nevadí, od myšlení máme velitele. Nyní nadešlo přerozdělování lidí z jednotlivých skupin. Ti, co byli spíše defenzivní se stali modrými, ostatní šli do útočných žlutých kohort. Příprava skončila tak rychle, jak začla a mohli jsme jít na to.
Tato hra se jmenovala, tuším, Čtyři roční období, neboť byla tvořena čtyřmi fázemi - jarem, létem, podzimem a zimou. Celá pravidla vysvětlovat nebudu, ale jenom popíšu kostru, abyste věděli, o čem bude následná lítá řež. Celé území bylo rozděleno (z pohledu jedné armády) na tři pásma - obranné, střední a útočné. V první fázi se budovala města, která se poté v dalších částech hry dobývala, což byl jeden z úkolů, to, co přinášelo v konečném součtu body. Druhým hlavním úkolem bylo zabíjet protivníka a získávat jeho životy, reprezentované papírkem v barvě armády, které pak po třech dávaly jeden bod. Důležité bylo, že v každé fázi se smělo používat zbraní pouze v jistém omezení, ale k tomu později.
Hra začala a trvala zhruba čtyři hodiny. My, útočníci, jsme se rozběhli kupředu a snažili jsme se posunout linii co nejdále to půjde. První fáze se vyznačovala budováním a tím pádem jsme byli všichni beze zbraně, pouze se šátkem za pasem, který se nám snažil nepřítel vytrhnout. Ten, kdo zabil tři nepřátele, získal KNG; za dalších šest měl i štít. Zhruba v polovině doby fáze jaro již každá strana měla několik štítařů a ti byli nemalou pomocí v kosení nepřátel. Stejně, jako byli rytíři proti bežným pěšákům s vidlemi.
Ve fázi léta jsme všichni dostali alespoň KNG a bitvy začaly být zajímavější. Životy se přehazovaly z jedné strany na druhou. Velení se tak nějak rozpadlo, nebo nebylo moc slyšet, takže nějaké povely, vůbec. Jenom se vždy někdo přihnal, zformoval skupinku a zaútočilo se. Vidíte? Zase jsme to pouze (!!!) my, kdož útočí. Ti červeno-bílí psi opět stáli v rojnici a konec. Takže tak, jsme prostě lepší.
Následoval podzim a zima. Během toho jsme získali jak štíty, tak VLKy, ale ani jedno ani druhé nám nezajistilo vítězství. Bohužel jsme byli opět přemoženi a Moraváci na body zvítězili. S pachutí porážky jsme se pomalu přesunuli do ležení na večeři a následný program.
Nyní mi dovolte takovou malou úvahu, chvilku zamyšlení nad velením a organizací takovéto bitvy. Když si člověk tak nějak představí, jak to na tom bojišti v dávných dobách muselo vypadat, není ani omylem blízko skutečnosti, dokud si to sám nevyzkouší. Při počtu šedesáti lidí na armádu (což není mnoho, ale už je to reprezentativní vzorek) se bojová linie táhne relativně dlouhým úsekem pole. Udržet takovouto masu stále informovanou a organizovanou, je skoro zázrak. Jako řadový pěšák ani netušíte, co se na druhé straně děje. Hlídáte pouze svůj malý kousek linie, aby vám tam nikdo neprošel. Jenom semo tamo si pokusíte zaútočit a případně nepřítele trošku zatlačit. Člověk velice rychle zjistí, že umřít se dá velice snadno a ještě ke všemu hodně rychle. Prorazit linii je možné pouze za cenu obrovských ztrát na životech. Není se tedy čemu divit, že mnohé války se v jistých momentech stanou pozičními a v zákopech pak vojáci leží několik měsíců; že se i malý problém v komunikaci může zvrhnout k totální porážce jedné strany. Inu, kdo nezažil, nepochopí. Berte tuto vložku jako postřeh blázna do středověkých bitev.
K večeři jsme dostali kuřecí stehýnko s bramborem. Musím uznat, že paní kuchařky se opravdu vytáhly. Na to, že to byla školní jídelna a že vařily pro minimálně 120 lidí, bylo kuřátko krásně propečené a brambory nerozvařené. Opravdu jsem si pochutnal. Poté šálek kávy a šlo se zpět do tělocvičny, abychom změřily síly armád v několika kategoriích.
První byl duel generály nominovaných bojovníků s KNG a štítem. Zde se stala malá chyba a náš generál nevybral Paika, jak bylo domluveno, ale někoho jiného a tím jsme ztratili jednu kytičku ihned v úvodu. Moraváci vybrali prý nejlepšího bijce, kterého měli. Nevím, mně tedy nebyl vůbec sympatický. Zvláště, když mi přišlo, že má hlavu plnou gelu. K tomu se choval s nebývalou arogancí, a tak vůbec. Prostě Moravák. Nevadí, jedeme dál.
Druhá kategorie byla hod VLKem na cíl. Zde jsme opět prohráli, ale jenom o kousek. Nicméně stále podezřívám někoho ze sabotáže a to, že špatně vyrobil VLKy. Někdo prostě neumí smačkat pár papírů a omotat je izolepou. Pak jsou ty koule neuvěřitelně měkké a nelétají, jak mají. Nebudu se ale uchylovat k výmluvám, vrhalo by to špatné světlo na naší armádu.
Třetím bodem programu byla soutěž o nejlepšího a nejrychlejšího jedlíka. Každý dostal na talíř krajíc suchého chleba a celou, pořádnou cibuli. Ladin, který byl srdcem Švéd, naprosto s přehledem dokázal "přejíst" soupeře a nakonec ještě s vtipkováním na jeho účet dochroupat poslední plátek cibule a tím vyhrát. Alespoň jeden úspěch tohoto dne!
Čtvrtá disciplína spočívala v pivní štafetě. Zde bylo vybráno pět lidí (od nás to byly samé ženy), každý dostal jeden půllitr piva a hrálo se na to, kdo to nejrychleji dokáže vypít. Samozřejmě se jelo tak, jako při štafetě - druhý smí pít, až když dopije první, atd.. Sice jsme prohráli, ale ne o tolik. Naše ŽENY dokázaly prohrát proti moravským chlastounům pouze o půlku (!) piva. A to je tedy opravdu, co říci!!!
V páté kategorii změřily sílu dvě ženy, které si daly páku. Generálové naznačovali, že pro příště by se mohly utkat v bahně, ale nějak to nebylo přijato s úspěchem - tedy pouze co se týče ženské části armády.
Posledním bodem programu byl grupáč na bedně - kolik lidí se dokáže vměstnat na poslední díl švédské bedny. I tam jsme prohráli, jelikož naše strategii jsme trošku překombinovali a nic z toho nebylo.
Tudíž jediným naším úspěchem byla soutěž jedlíků. I to se dá považovat za výhru. Nevadí. Generál Torstenson oznámil, že nám je to fuk, abych jej přímo citoval:"My na sobotu serem! Nám záleží až na závěrečné bitvě!" Odměnili jsme jej sborovým pokřikem a šlo se pít. Výhrou za jednotlivé kategorie byly plechovky piva, se kterými se celé odpoledne hrálo dobývání měst. Každý si něco usurpoval a byla vyhlášena volná zábava. Tento večer byl poměrně krátký, jelikož jsme všici byli docela utaháni a chtěli jsme se trošku vyspat před závěrečnou bitvou.
Naprosto mne odrovnal Paik, který si usnul v našem supím rohu, vzbudil se někdy až poté, co jsme šli spát, přehodil se spacákem a tak, jak byl oblečen večer, se probudil i ráno. Nebylo to ale všechno. Jeho první "kroky" po probuzení spočívaly v natažení se pro několik málo chipsů, kdy povídal, že ty to zaručeně spraví. Inu, možná, ale my ostatní to nehodlali riskovat, a tak jsme se vypravili na snídani. Pojedli jsme trochu chleba a už šup do tělocvičny, kde se opět vysvětlovaly pravidla na závěrečnou bitvu. Jako morální posila švédské strany přijel bývalý švédský generál Ivoš Cicvárek a jako spoluorganizátor se jal vysvětlovat pravidla. Když dovysvětloval, začaly se množit dotazy. Myslím, že zůstane všem zúčastněným v paměti Ivošova hláška, kterou pronesl v odpověď na dotaz, kdy se některý z Moraváků začal rýpat v extrémech, jako co budeme dělat, když někdo začne porušovat pravidla? Ivoš se na chvíli rozmyslel, nebo spíše zamyslel, jestli nemá tento dotaz ignorovat, ale poté se rozhodl, že odpoví. Jeho slova zhruba jsou:"Já nebudu dělat pravidla tak, aby někdo nemohl porušovat pravidla a tím zhoršovat podmínky a zábavu pro ostatní! Ten, kdo pravidla záměrně porušuje, je čurák a nemá tady co dělat!" Toť, myslím, dosti vystihuje podstatu věci a odměnou mu za to byl souhlasný potlesk obou armád. Bohužel v průběhu všech bitev se našli mnozí, kteří záměrně zamlčovali zásahy a zůstávali ve hře, i když by neměli. Holt, všude se najde blbec a ne jeden.
Po pravidlech jsme se rychle přesunuli na bitevní louku a hlavní dobývání mohlo začít. Herní pole bylo rozděleno do sítě o velikosti 7x7 čtverců, kdy v koncových bodech po diagonále byly dvě města (hlavní to cíl armády). Ve spojnicich pomyslných čar se v poli nacházely místa, kde se mohl kdokoliv změnit na dělo a používat VLKy. Jinak všichni pěšáci byli vyzbrojeni KNG a štítem. Hra měla dvě fáze. První, kdy se nehrálo na životy a byla taková vize, že se bude hrát o co nejlepší pozice na fázi druhou, ve které již půjde o kejhák.
Naše strategie byla jasná. Věděli jsme, že Moraváci půjdou zase do té své debilní liniové strategie (jak originální!!), a tak jsme chtěli vyhrát již v první části a to tak, že párkrát prorazíme linii a za cenu jakýchkoliv ztrát se dostaneme k městu a dobudeme jej. Strategie domluvena, armáda opět přerozdělena - nyní zpět na kohorty. My jsme tvořili supí kohortu, jelikož jsme měli supa i na štítech. Boj mohl začít. Odpískalo se a my běželi co nejrychleji posunout linii k Brnu. Dorazili jsme, řezali jsme se, umírali jsme, probíhali jsme, ale nebylo nám to nic platné. Bohužel se nám nepodařilo vyhrát, i když jsme je jednou zatlačili skoro před brány. Ani jsme se nenadáli a přišla pětiminutová pauza mezi herními fázemi.
V tuto chvíli již štíty nechránily před VLKy a tudíž se hra stala statickou, kdy jediná děla se snažila zabít nepřítele a tím jej udolat. Nikdo jiný se ani nehnul. Když jsme tak hodinu stáli a nic se stále nedělo, přišel z řad nedočkavých bojovníků silný protest a žádost o změnu pravidel, aby se to někam hnulo, protože to vypadalo, že tam zůstaneme do pondělí a možná i ještě rok, do dalšího ročníku. Generálové vyrazili na pokec a po chvíli se dohodli, že ti, kdož jsou dělama, zůstanou. Ostatní se již nemohou dělem stát. Ti, kdož zemřou jako děla, se mohou vrátit pouze jako pěšáci. Tudíž bitva dostala nový rozměr - zabít dělo a tím posunout linii.
Bohužel se to povedlo jako první Moravákům a začali tlačit naše pravé křídlo směrem k městu. My, jakožto levé křídlo, jsme hravě odolávali náporu (nebylo co dělat, protože Paik, jako dělostřelec, metal koule, kam to šlo a my se nemuseli ani hýbat). Pak přišla zlomová chvíle! Z pravého křídla přiběhli velitelé s urgentní žádostí o posily. Oslabili jsme tedy naši řadu a běželi na pomoc tam, kde nás bylo potřeba. A že nás potřeba bylo hodně. Naši bohužel přišli o jedno dělo vlastní vinou, když se dostalo do křížové palby a dostalo direkt zásah do zad. Tím jsme ztratili obrovskou výhodu a museli se stáhnout asi třicet metrů zpět. Bohužel tím se otevřel prostor kolem konce hracího pole k tomu, aby nás nepřítel mohl pomalu, ale jistě, obklíčit, což mu nečinilo potíže. V tuto chvíli to s námi začalo jít pořádně z kopce. Jakmile si Moraváci posunuli dvě děla k našim řadám a my se museli bránit ještě hordě pěšáků, začalo to tam vypadat jako, když Rusové bránili za druhé světové Stalingrad. Výraznější by bylo snad pouze přirovnání k jatkám.
I za cenu obrovských ztrát se nám dařilo držet nepřítele od města. V tu chvíli se ale podělalo, co mohlo. Paik již neudržel pozice a byl, coby dělo, zasažen a zabit. Levá strana se velice rychle sunula zpět a ztráty se jenom umocnili naší urputnou snahou udržet každý metr bitevního pole. Jelikož bitva trvala už asi čtyři hodiny, neměli jsme dostatek sil k tomu, abychom vydrželi. Jak se množili naši mrtví, přesila se zvyšovala. Nebylo možné takto pokračovat a umřeli jsme všichni, ale nutno poznamenat, že jsme bojovali do poslední kapky krve.
Přišel na řadu závěr. Moraváci museli dobýt město - shodit tři plechovky na kbelících, které představovali obranné věže. Shazovaly se pouze pomocí VLKů. To byste nevěřili, jak dlooouho jim trvalo, než se jejich ELITA dokázala vůbec trefit!! My, jakožto duchové, jsme se vrátili ze záhrobí, abychom jim fandili, protože na to se nedalo koukat, jak neschopní jejich střelci byli! Zde nutno poznamenat, že ono na druhé straně by to bylo asi stejné, ale vzhledem k tomu, že se to již nikdy nedozvíme, musím si přílít trošku benzínu do ohně,ne?
Po bitvě jsme se již v rychlosti přesunuli do ležení, sbalili, uklidili a hnali se domů, abychom dorazili alespoň trochu včas. Ono přeci jenom jsem si myslel, že budeme končit v poledne a nyní bylo půl páté. Tudíž jsme se rozloučili a rozešli se každý svým směrem a za svými povinnostmi.
A tak se po roce moravská armáda dokázala ubránit švédskému útoku a město Brno si zachovat. Jejich podlý defenzivní styl je možná dobrý, ale ne neproniknutelný. Příště přijedeme, uvidíme a zvítězíme!!
Abych nezapomněl, vyskytly se také zdroje vizuální dokumentace:
Olajdino album
Žvejklárčiny fotky
Shrekovy fotky
Tohoto dne se totiž švédská armáda pod velením generála Torstensona uvelebila před Brnem a uložila si za hlavní cíl město dobýt. Švédové věřili, že to půjde snadno, ale poté, co město obléhali od května do konce srpna, ustoupili a zbaběle utekli. Ono to nebylo až tak zbaběle, vzhledem k tomu, že Brňané ztratili pouze 250 lidí, kdežto Švédů padlo 8000. Tak či onak, různé okolnosti války a její ukončení vedlo k tomu, že Brno nepodlehlo. Toť ten styčný bod, o který nám celý víkend šlo.
Do této epochy pak nastupujeme my, dvě hrdé armády, které se pokusí jednak hájit psané dějiny, druhak tyto změnit k nepoznání. Jak jste se již dočetli, byl to ročník 25., takže již nějakou dobu se pravidelně bojuje a štěstěna se vrhá na jednu či druhou stranu, jak se jí v ten daný rok zlíbí.
Nicméně tento rok jsem se o akci dozvěděl od SUPů, kteří pravidelně vysílají jednu kohortu, aby se pokusili dobýt město. Již jen historie a oficiální promo fotky mne nadchly natolik, že jsem se rozhodl jet. Chtěl jsem napřed podpořit Moraváky a hrdě bránit město (když padla Praha, tak aspoň něco z naší zemičky zůstane nedobyto), ale poté, co jsem byl několikrát inzultován, jak slovně tak fyzicky, jsem jel za Švédy. Nakonec jsem tomu byl i rád, protože moravská armáda jest plna divných lidí, kteří mi mnohdy fakt nesedli.
Ale vraťme se k počátku naší výpravy a to do pátku 3. října. Ze SUPů, jak jsem zjistil, tento rok mnoho lidí nejelo. Bojovou jednotku tvořili nakonec tito lidé - Paik (coby velitel a předseda - na to jsem jej překřtil já, ale snad se mu to líbí), Evka, Honza, Klárka, David a já. Ne všichni jsme právoplatně členy a nemůžeme se považovat za supy, ale nevadí, bojovali jsme stejně, jako bychom byli.
Tak tedy v pátek byl odjezd, obléhání začínalo v sedm hodin večer. Rozhodli jsme se jet autem, protože to finančně vyjde mnohem lépe, než vlak (a i kdyby ne, tak je to pohodlnější). První problémy začaly již v samém počátku, kdy Honzův vlak z Plzně měl asi 45 minut zpoždění a náš včasný příjezd byl pomalu ohrožen. Nevadí, ve čtyři hodiny jsme v sestavě Honza, Klára a já vyjeli směr Křtiny (malá vesnička za Brnem). Cesta ubíhala splavně, přestože byl pátek odpoledne a všichni se hnali na víkend pryč. Provoz silný, ale relativně únosný. Nebudu zde popisovat naši úžasnou dálnici D1, která je snad na každých deseti kilometrech opravována. Nemá to totiž smysl, každý to ví a nic s tím neudělá. Velký problém nastal v dálničním úseku kolem 133 kilometru. Zde se totiž chlapci rozhodli uzavřít jeden pruh dálnice a silný provoz nechat jet pouze v pruhu jediném a to ještě v protisměru. Toto opatření jaksi nemyslelo na předvíkendový provoz a nastal totální kolaps. Jak jsme to poznali? Jednoduše! Již v pět hodin odpoledne jsme se zastavili na 123 kilometru a přískokem v před se přibližovali zmíněnému úseku. Nejprve jsem myslel, že je to jen přechodná záležitost, ale v momentu, kdy jsme ujeli deset kilometrů za necelé dvě hodiny, bylo mi do breku. V tuto chvíli jsem už vůbec nesledoval hodiny, pač to nemělo smysl, včas se tam nemůžeme nikdy dostat. Honza mne ujistil, že se stejně nic důležitého neděje (rozumějte, žádná bitva se nekoná), a tak jsme v klidu zastavili na kafe a něco malého k snědku. Když jsme dorazili v devět hodin, konal se nástup armád a počátek vlastního obléhání. Generál Torstenson velkoryse nabídl Moravákům, aby se vzdali. Ti prašiví psi odmítli a rozhodli se bojovat. Párkrát jsme si zakřičeli bojové pokřiky a rozešli se do svých ležení. Ta byla v místní základní škole - mimochodem velmi krásně architektonicky zvládnuta. V průběhu nástupu dorazil i zbytek kohorty - Evka, David, Paik. Tudíž jsme byli kompletní a mohli přistoupit na první válečnou poradu se ctí.
Generál rozdělil lidi na několik skupin, jmenoval velitele, proškolil nováčky a, jak sám zavelel, šlo se do hospody. Též jsem se chtěl vydat a také jsem tak učinil. Klárka se kupodivu přidala také, ač alkoholu neholduje. Obavu z toho, že by musela pozřít nějaký ten pěnivý mok, zahnal již jen pohled do místních malinkatých hospůdek, které při návalu Švédů nebyly sto pojmout a pohostit všechny zúčastněné. Nevadí, navrátili jsme se tedy zpět do ležení.
Zde bych udělal malou technickou vložku. Já tu rozděluji lidi pouze na Švédy a Moraváky, nicméně nedejte se zmást. Do moravské armády se hlásili lidé z celé republiky, tak jenom aby nevznikla mýlka, že Brno bránili pouze okolní rodáci. Počty bojovníků byly relativně vyrovnané. Na každé straně stálo něco přes šedesát lidí.
Jak se Švédové rozhodli jít chlastat, Moraváci započli s tréninkem. Bylo jasně vidět, že to potřebují, neboť, kdo by se chtěl do půl jedné do noci mořit s taktikou a lítat po tělocvičně?
Ještě si dovolím jednu technicko-územní vložku. Ležení obou armád samozřejmě nesmí být na jednom místě. Moraváci byli v tělocvičně a my se usadili po celé škole ve třídách a na chodbách. Takže jsme vlastně kontrolovali všechny přístupové cesty z a do školy. Vidíte tu silnou strategickou mysl, která to takto zařídila?!
Abychom se jen tak nenudili, též jsme si zatrénovali. Chvíli jen tak mezi sebou, ale pak přišel čas změřit síly s těmi psy, kteří příštího dne nastoupí proti nám. Naběhli jsme proto do tělocvičny a dostali brzy na zadek. Ale umřeli jsme se ctí! Přeci jenom jich na nás vyběhlo asi tak dvacet a my byli čtyři. Již zde bych vypíchl další fakt a to ten, že jsme útočná armáda. Ono se to ještě v průběhu víkendu bude několikrát opakovat a já to náležitě zdůrazním!
Pak už jenom dochroupat zbytek večeře a šup spát. Proběhla nějaká ta hygiena a už už jsme se chystali ulehnout, když tu k nám přišel na pokec protivník a nějak se mu nelíbilo, že na tabuli je napsáno "Švédi vyhrajou!". Vzal lepenku a dopsal k tomu vyhrajou předponu "ne". Klárka se toho chytla a chtěla prý bránit naši čest, a tak jej šla kousnout. Byla ale bohužel spoře oděna - již jen v tričku a spodním prádle. To byla chyba číslo jedna. Samozřejmě, že jí Moravák chytl a vyvlekl až někam na chodbu, kde ji potom znehybnil tou samou izolepou. Nemohla chodit a i ruce měla spoutány. Je jistě naprosto zřejmé, že to vzbudilo poprask mezi oběma armádami a Klárka se tak dočkala kýžené pozornosti. Ptáte se jistě, proč jsme jí nepomohli? Proč bychom to asi tak měli dělat? Zpískala si to sama, tak ať si to užije. (Za tohle mne sice nebude mít ráda, ale je to pravda) Nicméně nebylo to dostatečné ponížení, přišlo na řadu to, co asi každý předpokládal. V každé válce se berou zajatci, a tak i nyní byla Klárka odnesena do ležení Moraváků, kde si musela vytrpět své. Kupodivu ji nechali celou a když se vrátila, tak měla úsměv na rtech (co tam asi vyváděli?). Pak už tedy opravdu jenom spánek.
Budíček byl ráno v osm, za což jsem byl vděčný. Již méně se mi líbila jeho forma. Nějaký chytrák si s sebou vzal trumpetu a probuzení ze spánku proběhlo formou několika rázných taktů, jako při poplachu. To se zaspat opravdu nedalo. Když jsme se tak nějak dostali do fáze vnímání, došli jsme na snídani. Někdo si opravdu vyhrál a, prý již tradičně, udělal pomazánku na chleba v barvách té oné armády - Moraváci dostali bílou a červenou, Švédi modrou a žlutou. Obzvláště ta modrá se žlutou tvořila krásnou kombinaci a vůůůbec to nevypadalo jedovatě.
V devět hodin jsme se všichni sešli v tělocvičně a Ladin (hlavní org) si zvolil za úkol vysvětlení pravidel pro bitvy toho dne. Na sobotu připadaly tři hry, ze které jedna byla taková tréninková a teprve v ostatních o něco šlo. Zde bych se rád pozastavil nad skupinovou mentalitou. Osobně mi to přišlo jako dementalita, protože v momentě, kdy se vysvětlily pravidla, pravda, nebylo všechno srozumitelné hned, se začly množit různé dotazy na extrémní případy, které v bitvě o takovém rozsahu nemohou vzniknout a i kdyby, tak by se to vyřešilo na místě. Dotazy se množily, moje trpělivost tekla. Suma sumárum, jenom vysvětlit a připravit se na hru trvalo skoro dvě hodiny. Uááá! Za to bych střílel. Ale hlavně, že jsme se již vypotáceli z budovy a všichni oblečeni do bojových kostýmů a se zbraněmi v rukou jsme se šinuli na bitevní pole. Místní koukali docela vyjeveně, ale jenom někteří. Asi již o této akci slyšeli.
Jediné nejrovnější místo bylo nad městem na poli. Zde také proběhla první bitva. Armády se postavily proti sobě na opačných koncích louky a připravovaly se na střet. Velitelé si zformovali své útvary a mohlo se začít.
Nyní jenom několik málo slov ke zbraním. Tato akce není žádná dřevárna, ani se nepoužívají kovové zbraně. V rámci bezpečnosti se bojuje pouze papírovou koulí na gumě (zkráceno na KNG). Štíty jsou tvořeny tvrdým kartonem, či polystyrenem. Pak jsou tu v bitvě ještě používáni VLCi, což je Volně Letící Koule. Jistě si říkáte, co to je sakra za zbraně, když je to z papíru? Dovolte, abych vás ihned vyvedl z omylu. Pořádně stlačený papír omotaný několika vrstvami lepenky a k tomu vržen velkou silou má tvrdost kamene a dostat tím do hlavy je opravdu velká slast. Kdo nevěří, ať sem běží, já ho jednou říznu a uvidíme, jak se mu to bude líbit. Toť tedy k naší výzbroji.
Pravidla bitvy byly následující. Každý začne se třemi životy a pouze s KNG beze štítu. Po vyplýtvání životů si bere pouze VLKy a má dva životy. Když jej zabijí i tehdy, vezme si štít a KNG. A jako poslední kombinace - VLK a štít. Po poslední smrti si tam už jenom sedne a blbě čumí, dokud ostatní neskončí. Pravidla jsme si zopakovali, duševně se připravili na nadcházející řež, zařvali si pokřik a bitva začala! Obě armády vyrazily proti sobě v pomalém tempu, kdy se utvořily linie a ty se proti sobě postavily na vzdálenost ne více než čtyř metrů. Nyní započla opět moravská strategie - stát a nic nedělat. To je jediné, co umí! Oni nedokážou zaútočit! Pouze se postaví do linie a tu brání, sic dobře, ale jenom brání!!! Co je tohle za armádu?? Po všech bitvách, které se udály, mi to přijde velice smutné. Vždyť já bych byl schopen vypěstovat strom, který bych poté podříznul, udělal z něj papír a na něj vytisknul nápis "Moraváci blbí ptáci!". Toto všechno dříve, než by oni zaútočili!!!!! A to ještě jest jejich hlavním pokřikem, že nás včííííl umlátí čepicema!
Mno, to byl jenom můj osobní pohled na moravskou strategii. Musel jsem se s vámi o ni podělit, protože to by jinak nešlo, to by se mi vyrazilo na čele. Stáli jsme tam proti sobě a koukali se, kdo dřív zaútočí. Nakonec nás Švédy to přestalo bavit a vrhli jsme se na ně. Ano, krváceli jsme tam, jak píchnutá prasata, ale bitva měla spád. Nejprve jsme se mlátili beze štítů a tak mrtvých přibývalo po desítkách. Jenže pak přišel zvrat bitvy - do hry vstoupil nový element a to boj na dálku VLKy. Tím se skóre začalo pomalu srovnávat. Žel bohu i jejich bojovníci si přinesli létající koule a linie se začala pomalu, ale jistě hroutit. Zde bych rád podotknul, že být plně vybavený bojovník s koulí na gumě a štítem, ve fázi, kdy se bojuje minimálně na deset metrů, je vám naprosto k prdu a můžete tak leda rovnou umřít, pač je vám vaše zbraň naprosto k ničemu. Tak se stalo, že po hodině mlácení zbyla už jenom desítka statečných na naší straně a více jak tři čtvrtiny Moraváků stále živých.
Kdo by si myslel, že konec bitvy bude v několika málo vteřinách, hluboce by se mýlil. Ani v této fázi nedokázali ti prašiví psi zaútočit. Převaha byla pět na jednoho a oni stále drželi linii a tlačili těch zbylých pár Švédů na konec bitevního pole!! Neuvěřitelné, jak neschopní bojovníci to byli. Když už jsme, jako záhrobní síla, začali pokřikovat velice nepěkné a urážlivé poznámky na jejich adresu, tak se tedy opravdu uráčili zabít těch pár posledních. Prohráli jsme, ale se ctí!!
Následoval přesun do lesů, kde měla být svedena bitva o oběd. Ten byl tvořen chlebem, sýrem a máslem. Toto všechno rozděleno do 31 pytlů a rozmístěno ve čtverci o hraně zhruba 200 metrů. Rozmístili jsme se na svá stanoviště a start! Všichni vyrazili kupředu, sebrat co nejvíce pro svoji armádu. Holt, kdo si toho nasyslí více, ta armáda se dobře nají. Druzí se pak mohou jít klouzat.
I když jsme se bili statečně, získali jsme pouze 11 pytlů. Zástupce generála šel vyjednávat, abychom dostali něco navíc. Vrátil se se třemi pytli a s podmínkou, že večer jim zazpíváme ódu na jejich vítězné tažení. V tu chvíli jsme jej posílali zpět, že takové podmínky nebereme! No, nedalo se nic dělat. Již to bylo dohodnuto. Pojedli jsme tedy skromné stravy a začali se připravovat na hlavní bitvu tohoto odpoledne. Sluníčko se prorvalo mezi mraky a tam, kde mohlo, hezky hřálo. Byli jsme v lese, ale i mezi stromy tu a tam potěšilo nejednoho bojovníka.
Po chvilce pauzy nutné k zažití stravy se objevili ti hnusní červenokabátníci a s nimi přišel i Ladin, aby nám osvětlil pravidla. Byly řečeny již jednou ráno, ale opakování je matkou moudrosti. Stejně to většina lidí moc nepochopila a raději se tedy uchylují k strategii Bezmozků (takto se jmenovala jedna naše kohorta) a šli se mlátit, jedno koho, jedno čím. Nevadí, od myšlení máme velitele. Nyní nadešlo přerozdělování lidí z jednotlivých skupin. Ti, co byli spíše defenzivní se stali modrými, ostatní šli do útočných žlutých kohort. Příprava skončila tak rychle, jak začla a mohli jsme jít na to.
Tato hra se jmenovala, tuším, Čtyři roční období, neboť byla tvořena čtyřmi fázemi - jarem, létem, podzimem a zimou. Celá pravidla vysvětlovat nebudu, ale jenom popíšu kostru, abyste věděli, o čem bude následná lítá řež. Celé území bylo rozděleno (z pohledu jedné armády) na tři pásma - obranné, střední a útočné. V první fázi se budovala města, která se poté v dalších částech hry dobývala, což byl jeden z úkolů, to, co přinášelo v konečném součtu body. Druhým hlavním úkolem bylo zabíjet protivníka a získávat jeho životy, reprezentované papírkem v barvě armády, které pak po třech dávaly jeden bod. Důležité bylo, že v každé fázi se smělo používat zbraní pouze v jistém omezení, ale k tomu později.
Hra začala a trvala zhruba čtyři hodiny. My, útočníci, jsme se rozběhli kupředu a snažili jsme se posunout linii co nejdále to půjde. První fáze se vyznačovala budováním a tím pádem jsme byli všichni beze zbraně, pouze se šátkem za pasem, který se nám snažil nepřítel vytrhnout. Ten, kdo zabil tři nepřátele, získal KNG; za dalších šest měl i štít. Zhruba v polovině doby fáze jaro již každá strana měla několik štítařů a ti byli nemalou pomocí v kosení nepřátel. Stejně, jako byli rytíři proti bežným pěšákům s vidlemi.
Ve fázi léta jsme všichni dostali alespoň KNG a bitvy začaly být zajímavější. Životy se přehazovaly z jedné strany na druhou. Velení se tak nějak rozpadlo, nebo nebylo moc slyšet, takže nějaké povely, vůbec. Jenom se vždy někdo přihnal, zformoval skupinku a zaútočilo se. Vidíte? Zase jsme to pouze (!!!) my, kdož útočí. Ti červeno-bílí psi opět stáli v rojnici a konec. Takže tak, jsme prostě lepší.
Následoval podzim a zima. Během toho jsme získali jak štíty, tak VLKy, ale ani jedno ani druhé nám nezajistilo vítězství. Bohužel jsme byli opět přemoženi a Moraváci na body zvítězili. S pachutí porážky jsme se pomalu přesunuli do ležení na večeři a následný program.
Nyní mi dovolte takovou malou úvahu, chvilku zamyšlení nad velením a organizací takovéto bitvy. Když si člověk tak nějak představí, jak to na tom bojišti v dávných dobách muselo vypadat, není ani omylem blízko skutečnosti, dokud si to sám nevyzkouší. Při počtu šedesáti lidí na armádu (což není mnoho, ale už je to reprezentativní vzorek) se bojová linie táhne relativně dlouhým úsekem pole. Udržet takovouto masu stále informovanou a organizovanou, je skoro zázrak. Jako řadový pěšák ani netušíte, co se na druhé straně děje. Hlídáte pouze svůj malý kousek linie, aby vám tam nikdo neprošel. Jenom semo tamo si pokusíte zaútočit a případně nepřítele trošku zatlačit. Člověk velice rychle zjistí, že umřít se dá velice snadno a ještě ke všemu hodně rychle. Prorazit linii je možné pouze za cenu obrovských ztrát na životech. Není se tedy čemu divit, že mnohé války se v jistých momentech stanou pozičními a v zákopech pak vojáci leží několik měsíců; že se i malý problém v komunikaci může zvrhnout k totální porážce jedné strany. Inu, kdo nezažil, nepochopí. Berte tuto vložku jako postřeh blázna do středověkých bitev.
K večeři jsme dostali kuřecí stehýnko s bramborem. Musím uznat, že paní kuchařky se opravdu vytáhly. Na to, že to byla školní jídelna a že vařily pro minimálně 120 lidí, bylo kuřátko krásně propečené a brambory nerozvařené. Opravdu jsem si pochutnal. Poté šálek kávy a šlo se zpět do tělocvičny, abychom změřily síly armád v několika kategoriích.
První byl duel generály nominovaných bojovníků s KNG a štítem. Zde se stala malá chyba a náš generál nevybral Paika, jak bylo domluveno, ale někoho jiného a tím jsme ztratili jednu kytičku ihned v úvodu. Moraváci vybrali prý nejlepšího bijce, kterého měli. Nevím, mně tedy nebyl vůbec sympatický. Zvláště, když mi přišlo, že má hlavu plnou gelu. K tomu se choval s nebývalou arogancí, a tak vůbec. Prostě Moravák. Nevadí, jedeme dál.
Druhá kategorie byla hod VLKem na cíl. Zde jsme opět prohráli, ale jenom o kousek. Nicméně stále podezřívám někoho ze sabotáže a to, že špatně vyrobil VLKy. Někdo prostě neumí smačkat pár papírů a omotat je izolepou. Pak jsou ty koule neuvěřitelně měkké a nelétají, jak mají. Nebudu se ale uchylovat k výmluvám, vrhalo by to špatné světlo na naší armádu.
Třetím bodem programu byla soutěž o nejlepšího a nejrychlejšího jedlíka. Každý dostal na talíř krajíc suchého chleba a celou, pořádnou cibuli. Ladin, který byl srdcem Švéd, naprosto s přehledem dokázal "přejíst" soupeře a nakonec ještě s vtipkováním na jeho účet dochroupat poslední plátek cibule a tím vyhrát. Alespoň jeden úspěch tohoto dne!
Čtvrtá disciplína spočívala v pivní štafetě. Zde bylo vybráno pět lidí (od nás to byly samé ženy), každý dostal jeden půllitr piva a hrálo se na to, kdo to nejrychleji dokáže vypít. Samozřejmě se jelo tak, jako při štafetě - druhý smí pít, až když dopije první, atd.. Sice jsme prohráli, ale ne o tolik. Naše ŽENY dokázaly prohrát proti moravským chlastounům pouze o půlku (!) piva. A to je tedy opravdu, co říci!!!
V páté kategorii změřily sílu dvě ženy, které si daly páku. Generálové naznačovali, že pro příště by se mohly utkat v bahně, ale nějak to nebylo přijato s úspěchem - tedy pouze co se týče ženské části armády.
Posledním bodem programu byl grupáč na bedně - kolik lidí se dokáže vměstnat na poslední díl švédské bedny. I tam jsme prohráli, jelikož naše strategii jsme trošku překombinovali a nic z toho nebylo.
Tudíž jediným naším úspěchem byla soutěž jedlíků. I to se dá považovat za výhru. Nevadí. Generál Torstenson oznámil, že nám je to fuk, abych jej přímo citoval:"My na sobotu serem! Nám záleží až na závěrečné bitvě!" Odměnili jsme jej sborovým pokřikem a šlo se pít. Výhrou za jednotlivé kategorie byly plechovky piva, se kterými se celé odpoledne hrálo dobývání měst. Každý si něco usurpoval a byla vyhlášena volná zábava. Tento večer byl poměrně krátký, jelikož jsme všici byli docela utaháni a chtěli jsme se trošku vyspat před závěrečnou bitvou.
Naprosto mne odrovnal Paik, který si usnul v našem supím rohu, vzbudil se někdy až poté, co jsme šli spát, přehodil se spacákem a tak, jak byl oblečen večer, se probudil i ráno. Nebylo to ale všechno. Jeho první "kroky" po probuzení spočívaly v natažení se pro několik málo chipsů, kdy povídal, že ty to zaručeně spraví. Inu, možná, ale my ostatní to nehodlali riskovat, a tak jsme se vypravili na snídani. Pojedli jsme trochu chleba a už šup do tělocvičny, kde se opět vysvětlovaly pravidla na závěrečnou bitvu. Jako morální posila švédské strany přijel bývalý švédský generál Ivoš Cicvárek a jako spoluorganizátor se jal vysvětlovat pravidla. Když dovysvětloval, začaly se množit dotazy. Myslím, že zůstane všem zúčastněným v paměti Ivošova hláška, kterou pronesl v odpověď na dotaz, kdy se některý z Moraváků začal rýpat v extrémech, jako co budeme dělat, když někdo začne porušovat pravidla? Ivoš se na chvíli rozmyslel, nebo spíše zamyslel, jestli nemá tento dotaz ignorovat, ale poté se rozhodl, že odpoví. Jeho slova zhruba jsou:"Já nebudu dělat pravidla tak, aby někdo nemohl porušovat pravidla a tím zhoršovat podmínky a zábavu pro ostatní! Ten, kdo pravidla záměrně porušuje, je čurák a nemá tady co dělat!" Toť, myslím, dosti vystihuje podstatu věci a odměnou mu za to byl souhlasný potlesk obou armád. Bohužel v průběhu všech bitev se našli mnozí, kteří záměrně zamlčovali zásahy a zůstávali ve hře, i když by neměli. Holt, všude se najde blbec a ne jeden.
Po pravidlech jsme se rychle přesunuli na bitevní louku a hlavní dobývání mohlo začít. Herní pole bylo rozděleno do sítě o velikosti 7x7 čtverců, kdy v koncových bodech po diagonále byly dvě města (hlavní to cíl armády). Ve spojnicich pomyslných čar se v poli nacházely místa, kde se mohl kdokoliv změnit na dělo a používat VLKy. Jinak všichni pěšáci byli vyzbrojeni KNG a štítem. Hra měla dvě fáze. První, kdy se nehrálo na životy a byla taková vize, že se bude hrát o co nejlepší pozice na fázi druhou, ve které již půjde o kejhák.
Naše strategie byla jasná. Věděli jsme, že Moraváci půjdou zase do té své debilní liniové strategie (jak originální!!), a tak jsme chtěli vyhrát již v první části a to tak, že párkrát prorazíme linii a za cenu jakýchkoliv ztrát se dostaneme k městu a dobudeme jej. Strategie domluvena, armáda opět přerozdělena - nyní zpět na kohorty. My jsme tvořili supí kohortu, jelikož jsme měli supa i na štítech. Boj mohl začít. Odpískalo se a my běželi co nejrychleji posunout linii k Brnu. Dorazili jsme, řezali jsme se, umírali jsme, probíhali jsme, ale nebylo nám to nic platné. Bohužel se nám nepodařilo vyhrát, i když jsme je jednou zatlačili skoro před brány. Ani jsme se nenadáli a přišla pětiminutová pauza mezi herními fázemi.
V tuto chvíli již štíty nechránily před VLKy a tudíž se hra stala statickou, kdy jediná děla se snažila zabít nepřítele a tím jej udolat. Nikdo jiný se ani nehnul. Když jsme tak hodinu stáli a nic se stále nedělo, přišel z řad nedočkavých bojovníků silný protest a žádost o změnu pravidel, aby se to někam hnulo, protože to vypadalo, že tam zůstaneme do pondělí a možná i ještě rok, do dalšího ročníku. Generálové vyrazili na pokec a po chvíli se dohodli, že ti, kdož jsou dělama, zůstanou. Ostatní se již nemohou dělem stát. Ti, kdož zemřou jako děla, se mohou vrátit pouze jako pěšáci. Tudíž bitva dostala nový rozměr - zabít dělo a tím posunout linii.
Bohužel se to povedlo jako první Moravákům a začali tlačit naše pravé křídlo směrem k městu. My, jakožto levé křídlo, jsme hravě odolávali náporu (nebylo co dělat, protože Paik, jako dělostřelec, metal koule, kam to šlo a my se nemuseli ani hýbat). Pak přišla zlomová chvíle! Z pravého křídla přiběhli velitelé s urgentní žádostí o posily. Oslabili jsme tedy naši řadu a běželi na pomoc tam, kde nás bylo potřeba. A že nás potřeba bylo hodně. Naši bohužel přišli o jedno dělo vlastní vinou, když se dostalo do křížové palby a dostalo direkt zásah do zad. Tím jsme ztratili obrovskou výhodu a museli se stáhnout asi třicet metrů zpět. Bohužel tím se otevřel prostor kolem konce hracího pole k tomu, aby nás nepřítel mohl pomalu, ale jistě, obklíčit, což mu nečinilo potíže. V tuto chvíli to s námi začalo jít pořádně z kopce. Jakmile si Moraváci posunuli dvě děla k našim řadám a my se museli bránit ještě hordě pěšáků, začalo to tam vypadat jako, když Rusové bránili za druhé světové Stalingrad. Výraznější by bylo snad pouze přirovnání k jatkám.
I za cenu obrovských ztrát se nám dařilo držet nepřítele od města. V tu chvíli se ale podělalo, co mohlo. Paik již neudržel pozice a byl, coby dělo, zasažen a zabit. Levá strana se velice rychle sunula zpět a ztráty se jenom umocnili naší urputnou snahou udržet každý metr bitevního pole. Jelikož bitva trvala už asi čtyři hodiny, neměli jsme dostatek sil k tomu, abychom vydrželi. Jak se množili naši mrtví, přesila se zvyšovala. Nebylo možné takto pokračovat a umřeli jsme všichni, ale nutno poznamenat, že jsme bojovali do poslední kapky krve.
Přišel na řadu závěr. Moraváci museli dobýt město - shodit tři plechovky na kbelících, které představovali obranné věže. Shazovaly se pouze pomocí VLKů. To byste nevěřili, jak dlooouho jim trvalo, než se jejich ELITA dokázala vůbec trefit!! My, jakožto duchové, jsme se vrátili ze záhrobí, abychom jim fandili, protože na to se nedalo koukat, jak neschopní jejich střelci byli! Zde nutno poznamenat, že ono na druhé straně by to bylo asi stejné, ale vzhledem k tomu, že se to již nikdy nedozvíme, musím si přílít trošku benzínu do ohně,ne?
Po bitvě jsme se již v rychlosti přesunuli do ležení, sbalili, uklidili a hnali se domů, abychom dorazili alespoň trochu včas. Ono přeci jenom jsem si myslel, že budeme končit v poledne a nyní bylo půl páté. Tudíž jsme se rozloučili a rozešli se každý svým směrem a za svými povinnostmi.
A tak se po roce moravská armáda dokázala ubránit švédskému útoku a město Brno si zachovat. Jejich podlý defenzivní styl je možná dobrý, ale ne neproniknutelný. Příště přijedeme, uvidíme a zvítězíme!!
Abych nezapomněl, vyskytly se také zdroje vizuální dokumentace:
Olajdino album
Žvejklárčiny fotky
Shrekovy fotky
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)