Pražské Benátky

Tento článek je spíše takovou recenzí na probíhající výstavu a exkurzi do historie Karlova mostu a přilehlých oblastí. Měl jsem to štěstí, že jsem se jako doprovod školní exkurze dostal zadarmo na tuto velice pěknou akci, která mne opět o něco málo poučila.

Celé představení se skládá ze dvou částí - první je prohlídka muzea Karlova mostu a druhou jest plavba lodí podél nábřeží a rozhled po historických budovách.

Započli jsme s prohlídkou v muzeu. To se nachází v budově bývalého špitálu Křižovníků s červenou hvězdou na Křižovnickém náměstí. První navštívenou místností byla zádušní kaple ve sklepení kostela sv. Františka, který byl vybudován hned vedle špitálu. Z historického zdění a výzdoby se zachovaly pouze dvě sochy sv. Anežky a kousek omítky. Toť veskrze všechno.

Nicméně důležitějším faktem je právě sv. Anežka. Ta založila špitální bratrstvo, které později papež Řehoř XI. povýšil na bratrstvo s řeholními pravidly - oni Křižovníci. Tito mládenci se nakonec usídlili u Juditina mostu, kde si vybudovali klášter, špitál a kostel. Financování provozu špitálu a chod kláštera bylo zajištěno mýtným, které vybírali za přechod po tehdejším Juditině mostu. Jenom taková perlička - nejdražší mýto bylo za přechod svatebního průvodu (nikoliv pro obchodníky, jak by si člověk myslel).

Zároveň s touto zádušní kaplí jsme zhlédli i vykopávky původního vchodu do špitálu, který ústil na vstup k mostu. Je až s podivem, že původní Praha byla minimálně o 3 m níže posazená, než je dnes. Ty vykopávky to hezky dokazují.

Z kaple se přesouváme do muzejních prostor, kde jsou expozice zaměřené na historii Karlova mostu, jeho stavbu a lidi s ním spojené. Jenom rychlý exkurz do minulosti - Karlův most vznikl poté, co byl Juditin most z větší části pobořen záplavami a nebyla vůle jej znovu opravovat. Proto Karel IV. dal příkaz vybudovat most silnější a lepší, který bude přírodě odolávat snáze.

V několika expozicích je krásně popsán celý popis stavby, zkonstruovány malé modely tehdejších beranidel (na zatloukání pilonů do dna Vltavy), čerpadel vody a jeřábů. Celé to dokumentuje malý model, plný člobrdů na stavbě. Následoval odborný rozbor vrstev mostu, od počátků, přes opravy v šedesátých letech až po nynější rekonstrukce. Podtrhovala to poslední místnost, která byla věnována sochám na mostě. Jednak staré náčrty a výpočty rozmístění soch a pak i vyjmenované a detailně popsané.

Tím naše exkurze končila a my se přesouvali do lodiček, které nám předchozí teorii ukáží in natura. Projížďka lodí začíná pod samotným Křižovnickým náměstím a nultými oblouky obou mostů.

Samotný nástup do lodí probíhal značně netypicky. Když jsme se usadili, tak ne abychom jeli, ale bylo nám nabídnuto občerstvení. Pro děti limonáda a pro nás dospělé (rozumí se i moje osoba) byl v nabídce čaj, káva a pivo. Nejsem prase, abych chlastal hnedle po ránu, že ano. Touto dobou jsem ještě nebyl ani probuzen, tudíž káva to jistila z povzdálí.

Projížďka trvá něco kolem půl hodiny, člověk zhlédne nejprve zbývající části mlýnů, které sousedily s Karlovým mostem (dnes je tam klub Lávka). Poté následuje až intimní pohled na staré a nově opravené oblouky mostu s popisem rozdílů barev a tvarů jednotlivých kamenných kvádrů. Na stěně nábřeží je i taková zajímavost - středověké měřidlo vodní hladiny zvané Bradáč. Když voda sahala tomuto obličeji až po pusu, mohlo se prý jezdit na Staroměstském náměstí na lodičkách.

Pokračovali jsme pod mostem až do Čertovky, kde na stěnách domů je ještě krásně vidět omítka po povodních z roku 2002 sahající až k hornímu okraji oken v prvním patře.

Jízda pokračuje k Mánesovu a končí u Čechova mostu. Cestou je možné si prohlédnout jednotlivé pamětihodnosti, které se na nábřeží vyskytují (ne, že by to člověk neviděl už někdy z ulice). Perličkou na závěr byla labuť sedící na vejcích, těsně před cílovou (a zároveň startovní) pozicí lodě. Prý, když se zadaří, budou dvě labuťátka. Aspoň tedy něco pozitivního, krom kamenných staveb.

Byla to velice hezká exkurze, člověk se aspoň odreagoval od práce a poslechl si kus pražské historie. Horší je však cena - pro dospělého 150,- Kč a pro skupiny (asi školní) 70,-. Říkám si, že kdybych to neměl zadarmo, že by se to možná ani nevyplatilo. Nicméně, to už je na jinou diskusi.

Kopali chlapci, kopali

Je tomu již dvacet pět let, co byla zasazena malá hruštička na naší zahrádce. Napřed jsem jí moc nevnímal, přeci jenom mi byla naprosto ukradená, když jsem měl všude okolo nějakou tu hračku. Ani můj první nožík, se kterým jsem místo do hrušky šel raději ničit drahé a krásné schody, nepřiblížil moje kroky tomuto stromku.

Pak začala plodit a já jsem si uvědomil, že tu máme nějaký strom, který mi může být i prospěšný. Hrušky vesele zrály rok co rok, spokojenost na všech stranách (tedy osobně jsem se jí neptal, ale kdyby nechtěla, tak snad nic nevyplodí, to dá rozum). Pak přišel malý hajzlík, říká se mu "padlí". Tento houbovitý humus zničil tak hezký strom, listy znetvořil a vysál všechnu životní sílu, kterou hrušeň ještě měla.

Došlo tedy na nejhorší, porážka nevyhnutelná. Termín byl domluven, dva statní pomocníci přišli kamarádovi na pomoc v těžké chvíli. Přeci jenom je to i záležitost srdeční, proto ta morální a fyzická podopora. Jenomže příroda si řekla:"Ne! Takhle, chuligáni, to tedy opravdu nepůjde."

Ještě v den exekuce lilo jako z konve, půda se hezky nasála a bylo vymalováno. Nicméně jsme přeci chlapi, tak nebudeme odkládat nepříjemnosti na potom a vrhneme se do toho po hlavě. Nářadí připraveno, pivečko roztočeno, hruškovice otevřena a můžeme začít.

Nejprve se k popravišti postavíme a zrakem znalců posuzujeme další taktiku. Nejsnazším přístupem bude direkt na bránu - okopat, podkopat a vyvrátit. Řeknu vám na rovinu, že z té malé hruštičky se stala pěkná svině. Mrcha se rozrostla a nechtěla se jen tak nechat porazit (ono kdo by taky o svůj život nebojoval, že?). Kopali jsme, kopali, až nám bylo sakra horko. Nejenomže byla půda nasáklá a byla zbytečně těžká, ale brzy jsme se dostali na jílové podloží, které nám práci ještě přidávalo.

Je pravdou, že klacky pod nohy nám padaly skoro samy. Samotný bůh nářadí se proti nám spikl a když Pavel ohnul hliníkovou lopatu skoro k nepoužití, Petr další zlomil a já pak ohnul malou zahradní lopatku, říkal jsem si, jestli se nám to dneska vůbec podaří.

Podařilo, milé děti, podařilo. Po třech hodinách úporného souboje s nepřízní osudu jsme chudinku vyvrátili a odkouleli stranou. Nevěřil bych, že ten poslední kus kmene bude tak těžký. Ale což. Dobrá věc se podařila a my mohli jít oslavovat úspěch, dvanáctka plzeň a k tomu domácí čepování, to je odměna nade vše.

Na Okoř je cesta, 11. dubna

Poté, co většina osazenstva cestovní skupinky odjela do Jeseníků, rozhodl jsem se, že využiju volného času a sobotu strávím na cestách. Alespoň tedy nějaká satisfakce, když už ne celovíkendová akce.

Již ráno mne utvrdilo, že výběr dne byl maximálně dobrý. Nebe bez mráčku, slunce pomalu šplhalo na obzor a já jsem ujížděl mhd do Dejvic, odkud mi jel bus do Roztok u Prahy. Pravda, nikdy jsem z Dejvické neodjížděl příměstskou linkou, a tak, než jsem nalezl zastávku, docela jsem se proběhl. Málem jsem ten odjezd nestihl, pač jsem jel dosti na knop. Štěstí mi ale přálo a řidič beze mne neodjel.

Moje pouť, jak jsem již předeslal započala na roztockém nádraží. Zde jsem vyhledal první rozcestník, modrou turistickou značku a vesele jsem se vrhnul na pochod. Bohužel, v zápětí jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl jablka, coby můj přídavek k obědu. Ne, že se si začnete ťukat na čelo, že myslim furt jenom na jídlo, ale přeci jenom přede mnou byla celodenní cesta, tak nějaké to chutné ovoce by bodlo. Inu, skleroza je nemoc silně rozšířená, nemohu se proto divit, když jsem zůstal na suchu s rohlíkama a paštikou.

Z tohoto chmurného uvažování mne vytrhla odbočka z místní komunikace a vpád do lesíka, kde se cesta vinula podél Únětického potoka a kudy též procházela naučná stezka. Osobně mohu říci, že jsem se nechtěl ničím vzdělávat, ale pročistit si hlavu. Proto mne nezajímaly kdejaké cedule, ale užíval jsem si slunce a stromů.



Na kraji Roztok jsem našel restauraci, kterou jsem předtím považoval za homelessácké doupě. Inu, posuďte sami z následujících fotek. Řekli byste, že tam někdy mohl někdo jíst? Těžko.





Mezitím mne předjela rodinka na kolech (těch kolistů bude ještě po cestě dost a dost, ale tito byli jedineční). Ujeli mi asi půl kilometru, kde se zastavili a rodiče se začali hádat. Došel jsem je a taktně mlčíc je i předešel. Za chvilku mne opět předjeli, poodjeli, usedli a opět došlo na výměnu názorů. Pán se evidetně nechtěl vzdát organizátorské role a byl na paní velice nepříjemný, že se nedrží jeho pokynů. Jen tak jsem se ušklíbl a rád, že se s nikým hádat nebudu, pokračoval dále.

Minul jsem Trojanovský mlýn a došel do Únětic. Zde mne nejvíce nadchl malý hrošík, jehož můžete vidět na fotkách.



Kdo by si jej nezamiloval,že? Ale zpět k věci. Z Únětic stále po modré do Černého Vola (tady byl někdo opravdu nápaditý, co se názvu týče) a až do Statenic. Poslední jmenovaná je již skoro malým městečkem. Není v ní nic k vidění, snad až na "úžasnou" moderní architekturu. Většinu nynějšího osídlení tvoří nová zástavba, která se do barev a stylů má opravdu ještě co učit. Nabízím k nahlédnutí jeden ze skvostů. Tento se tyčí mezi krásnou starou zástavbou.



Cesta ale zdaleka nekončila, přes Kamýk, Velké Příklepy, Noutonice až do cíle. Tedy polocíle. Cesta byla krásná, slunce stále svítilo, nebylo si nač stěžovat. Až když se větší část trasy ubírala po asfaltce, pač je spojena s cyklistickou stezkou, byl jsem mírně naštván. Nohy to totiž docela nelibě nesly.

Na Okoři jsem chytnul nějakou to Velikonoční mánii, jednak tam byly mraky lidí, druhak se konala všelijaká zbrojnošská/hudební představení. Já se tedy jenom po hradě propletl, dal pivko a oběd a už zase utíkal dále. Když vyrazím sám, tak chci taky být sám a ne obklopen hromadou hlučných harantů (aneb 3 Há).



Z Okoře pak vede červená turistická trasa buď přímo do Prahy zpět, nebo do Kralup nad Vltavou. Tu druhou jsem zvolil. Cestička se vine kolem Zákolanského potoka a železnice. Tu překračujete celkem pořád. Údolí je to ale jinak krásné, klidné a frekventované. Dlužno říci, že pěších jsem potkal, co by se na jedné ruce dalo spočítat. Zato kolistů bylo jak much, ale rychle odletěli, tak byl klid.

Došel jsem se podívat na památní kostelík na hradišti Budeč, který má být nejstarší dochovanou budovou v Čechách. Pořádají se sem i poutě a zrovna dneska (v neděli) tu byla konána velikonoční mše.

Hodiny překročili druhou, cesta pomalu začala nabírat na jednotvárnosti, pač na dalších kilometrech zase nic tak zajímavého nebylo. Přestal jsem proto vnímat a užíval pohybu. V Kralupech mi ujel vlak před nosem, tak jsem dal jedno finální pivko a pak hurá zpět domů, na grilovačku. A to je vše přátelé...

První jarní..., 3. - 4. dubna

Již nadpis napovídá mnohé, jedná se totiž o první jarní pořádný výlet. Nicméně jsme se tentokráte odklonili od tras pro pěší a zvolili za dopravní prostředky kola.

Mnohokráte jsem použil množné číslo, a tak by se slušelo představit všechny účastníky. Toho se docílí snadno - jel celý Iriador. Cílem bylo projet Český Ráj a posléze se dopravit zpět domů po vlastní ose. Aby to bylo zajímavější, první část tohoto jednodenního tréninku jsme jeli v noci. Abyste rozuměli, byl to trénink na další nadcházející akci - OTOB.

Tato soutěž je koncipována jako třídenní etapový závod v nejrůznějších kategoriích a hlavním dopravním prostředkem pro jednotlivé účastníky jest kolo. Abychom se neuvedli jako naprostá ucha, řekli jsme si, že natrénujeme noční pojezd terénem za svitu baterek a čelovek. Jedině takto mohl vzniknout tento ztřeštěný nápad. Nicméně stalo se a my v pátek k večeru vyrazili vlakem směr Mnichovo Hradiště.

Zde nás na nádraží přivítala Péťa, coby poslední chybějící článek výpravy. Protáhli jsme svalstvo, nasedli do sedel a vyrazili. Noční plán trasy byl jednoduchý - ujet co nejvíce kilometrů terénem, abychom zvěděli, jak jsou naše kola odolná a zároveň, jak to budeme zvládat psychicky. Obojí se osvědčilo, ale k tomu až později.

Trasu si již přesně nepamatuju, bylo to z části tím, že v tu noc člověk netušil kudy jede. Sice Petra povídala, co bychom měli vidět (a za dne bychom to jistě viděli) na pravé či levé straně, ale moc to nepomáhalo. I tak jsme byli kousek od Valečova, pak stále po červené, modré, kus lesem, kus přes silnice a najednou jsme se po nehezkém stoupání ocitli až na Vyskeři. Kdo se podívá na mapu, uzná, že to není trasa úplně zanedbatelná. Ale abych tu nebyl za socku, tím to nekončilo.

Nicméně tento styčný bod trasy se mi do paměti vryl pevným a neochvějným nedostatkem cukru a tím i solidním pocitem vysílení. Při posledním výstupu na začátek této vesničky jsem asi spotřeboval poslední aktuální zásoby a poté, když jsme se měli vyšplhat na kopec ke kapli sv. Anny s kalvárií, nemohl jsem už ani šlápnout. Do příkrého kopce, kde jsem měl ruce na řídítkách výše než hlavu, jsem už jenom vyšel, síla na to nebyla. Ale díky kamarádům, teplému čaji a čokoládě byly síly rychle znovunabyty a mohlo se pokračovat dále. Pavel, ten raději zůstal pod kapličkou (tj. pod kopcem) a nasvačil se tam.

V tuto noční dobu (bylo asi něco k půlnoci) se začalo dělat trošku více mrazivo. Všichni jsme postupem času začali z trenek a trička "přezouvat" na mnohem bytelnější oděv, abychom cestou nezmrzli.

Po vydatné svačince nás cesta zavedla směr Hrubá Skála. Vzhledem k tomu, že jsme příštího dne chtěli vyrazit brzy ráno směr Praha, rozhodli jsme se na rozcestí pod vrcholem Stávek odbočit vpravo a na Hrubou Skálu se vykašlat. Mezitím se začaly množit protesty (k tomu dodávám, že organizace skupiny se v tuto chvíli rozpadla a dohodnout se na nějakém jednotném názoru nebylo možno. Tolik tedy k psychice skupiny, která má podstoupit ještě horší pojezd přes celé dvě noci.), abychom už zakempili. Bylo stanoveno, že první možný plácek vybereme.

Našli jsme takový, ale Tomáš (nikoliv já, ale kolega Dubec) autoritativně prohlásil, že se mu to nelíbí a pojedeme dál. Tímto jsme přišli o poslední místo na stanování na vyvýšeném místě. Ihned záhy jsme spadli do údolí Žehrovky (tady doufám, že můj popis je přesný) a jeli jej celé, protože v tom mrazu, co byl dole, se fakt spát nedalo. Inu, dalo by se, ale některé nejmenované členy expedice (viď Radime) bychom ráno odsekávali od země, jelikož jejich spacák s komfortem +15 stupňů je opravdu nedostačující.

Pavlovi začalo tou dobou zlobit koleno, lépe řečeno vazy. Kolo od té chvíle valnou většinu cesty vedl, jelikož nebyl s to něco ušlápnout. Nedivím se mu, taky mám s tímto bohaté zkušenosti. On ten kolagen se někdy hodí jíst.

I toto údolí jsme zdárně překonali a nalezli spaní v jednom z posledních lesíků ztraceném v záplavě okolních polí. Ulehli jsme co nejrychleji a byli rádi, že jsme rádi.

Ráno nás pomalu začala budit divá zvěř. Jednak ptáci se probudili a řvali, druhak se tam potulovali bažanti, dělali bordel a lekali nás. Do třetice všeho zlého se ráno probudil i datel (kdyby si, hajzlík, ten zobák umlátil) a začal se dobývat po ranním červíkovi. Když už jsem se tedy přinutil vstát ze spacáku, překvapily mne dvě srny, stojíc párset metrů ode mne na poli. Krásný to počátek nového dne. Naštěstí jsem pak ještě usnul a svorně vstal s ostatními v devět hodin.

To už krásně svítilo sluníčko a vybízelo k další cestě. Věřte, že přinutit Iriador k nějaké ranní aktivitě, to je akce hodná obdivu. Když jsem je vyháněl ze spacáku (a to jsem rozhodně nebyl první probuzený), kladli si všemožné požadavky, jen aby nemuseli vstávat. Samozřejmě nic z toho nedostali, ale odkládali a získávali minutky.

Zpacifikováni a sbaleni jsme dojeli do Libošovic, nakoupili něco vody a zmrzliny k rannímu občerstvení a vydali se na finální přiblížení k Praze. Naše cesta vedla přes Sobotku, kde jsme dobře zakufrovali a hledali zelenou dále. Zde se odpojil Pavel, že s tím kolenem nedošlape, a jal se čekat na vlak. My pokračovali přes Markvartice a spoustu jiných vesniček až do Dětenic.

Tady jsme chtěli zajít do středověké hospůdky a dát si něco k jídlu, ale byli jsme odrazeni množstvím lidí, kteří tam mířili, že jsme se spokojili s pizzerii na náměstí. Slečny servírky byly opravdu velice hezké. Takže spojeno příjemné s užitečným, najedli jsme se, dali pivko (čehož jsem pak trošku litoval) a zase vyrazili na cestu. Hnedle z kraje to šlo velice perně a přes všechno sebezapření. Ono přežrat se pizzy a pak vyjet sportovat, to si koledovalo o zpětné vyhození oběda. Naštěstí se tak nestalo a my se za chvíli rozloučili s Péťou, která mířila zpět domů, do Hradiště, a my do Lysé nad Labem.

Tam jsme zakončili náš výlet, jelikož jsme toho měli všichni tak akorát. Tomáš se nedal a dojel ještě domů, do Jirn, ale taky pak naříkal, že poslední kilometry, to bylo vymodlené. My ostatní jsme si dali jedno finální pivko a pak už šup do vlaku a domů.

Krásných to 110 km (když započítám i mojí cestu z domova na Hlavní nádraží), tudíž první stovka tohoto roku. Další prvenství má bivakování beze stanu pod širým nebem. První bylo i moje cestování narvaným vlakem s kolem, první cesta po městě bez odrazek a světel a helmy. První pojezd noční Prahou ze Strahova na Barrandov za 45 minut, první překročení předpisů a jízdě po tramvajovém mostu, kam je zakázán vstup. No, dokážete si představit, že těch "poprvé" bylo na tento výlet značné množství!! A přitom byla jenom a jenom krásná.

Poklidné ráno s kávou a křupavým pečivem

Představte si příjemnou kavárnu takhle po ránu. Ticho, jen tu a tam zaslechnete jemné tóny hudby. Hrajou jazz, jemný a nevtíravý. Do toho sedíte v pohodlném křesílku přímo u okna s výhledem na Hradčany. V kavárně touto dobou není mnoho lidí, asi tak pět, šest. Každý sedí v jiném koutu a užívá ranní pohodu po svém.

Příjemná mladá servírka donese ranní menu, neboli snídaňovou nabídku. Omeleta se zdá být jasnou volbou. Je s žampiony a šunkou. K tomu rozpečené houstičky a k pití jemný čaj.

Mezitím se venku lidé honí za svými problémy, utíkají do práce a z práce. Řidiči nervózně postávají ve frontě u semaforu, troubí a jsou všechno, jen ne klidní. Do toho v tom všem zmatku pobíhá skupinka policistů, kteří něco měří a posléze diskutují s pár jedinci, kteří nesvítí, nebo mají nějaké defekty na autě.

Všechen tento zmatek pozorujete z klidu svého místečka. Dole pod vámi teče řeka a čas jako by se zastavil.

Po snídani následuje dobrá káva a klidný rozhovor. Postupem času se přesouváme ze snídaně do před-obědního času, ale to je již takový jemný náznak k odchodu. Nicméně tyto dvě hodinky klidu a pohody vám již dnes nikdo nesebere.

Krásná představa, že? A mě se tento již dávný sen splnil. Nedávno. Musím říci, že je to úchvatný pocit naprosté relaxace. Doporučuji vyzkoušet, nebudete litovat. Je snad lepší začátek nového dne?