České nebe...

...jest poslední a aktuálně nejvíce hranou hrou z dílny pánů Smoljaka a Svěráka. Nebo lépe řečeno - Cimrmanů a cimrmanologů.

Pražské Benátky

Tento článek je spíše takovou recenzí na probíhající výstavu a exkurzi do historie Karlova mostu a přilehlých oblastí. Měl jsem to štěstí, že jsem se jako doprovod školní exkurze dostal zadarmo na tuto velice pěknou akci, která mne opět o něco málo poučila.

Celé představení se skládá ze dvou částí - první je prohlídka muzea Karlova mostu a druhou jest plavba lodí podél nábřeží a rozhled po historických budovách.

Započli jsme s prohlídkou v muzeu. To se nachází v budově bývalého špitálu Křižovníků s červenou hvězdou na Křižovnickém náměstí. První navštívenou místností byla zádušní kaple ve sklepení kostela sv. Františka, který byl vybudován hned vedle špitálu. Z historického zdění a výzdoby se zachovaly pouze dvě sochy sv. Anežky a kousek omítky. Toť veskrze všechno.

Nicméně důležitějším faktem je právě sv. Anežka. Ta založila špitální bratrstvo, které později papež Řehoř XI. povýšil na bratrstvo s řeholními pravidly - oni Křižovníci. Tito mládenci se nakonec usídlili u Juditina mostu, kde si vybudovali klášter, špitál a kostel. Financování provozu špitálu a chod kláštera bylo zajištěno mýtným, které vybírali za přechod po tehdejším Juditině mostu. Jenom taková perlička - nejdražší mýto bylo za přechod svatebního průvodu (nikoliv pro obchodníky, jak by si člověk myslel).

Zároveň s touto zádušní kaplí jsme zhlédli i vykopávky původního vchodu do špitálu, který ústil na vstup k mostu. Je až s podivem, že původní Praha byla minimálně o 3 m níže posazená, než je dnes. Ty vykopávky to hezky dokazují.

Z kaple se přesouváme do muzejních prostor, kde jsou expozice zaměřené na historii Karlova mostu, jeho stavbu a lidi s ním spojené. Jenom rychlý exkurz do minulosti - Karlův most vznikl poté, co byl Juditin most z větší části pobořen záplavami a nebyla vůle jej znovu opravovat. Proto Karel IV. dal příkaz vybudovat most silnější a lepší, který bude přírodě odolávat snáze.

V několika expozicích je krásně popsán celý popis stavby, zkonstruovány malé modely tehdejších beranidel (na zatloukání pilonů do dna Vltavy), čerpadel vody a jeřábů. Celé to dokumentuje malý model, plný člobrdů na stavbě. Následoval odborný rozbor vrstev mostu, od počátků, přes opravy v šedesátých letech až po nynější rekonstrukce. Podtrhovala to poslední místnost, která byla věnována sochám na mostě. Jednak staré náčrty a výpočty rozmístění soch a pak i vyjmenované a detailně popsané.

Tím naše exkurze končila a my se přesouvali do lodiček, které nám předchozí teorii ukáží in natura. Projížďka lodí začíná pod samotným Křižovnickým náměstím a nultými oblouky obou mostů.

Samotný nástup do lodí probíhal značně netypicky. Když jsme se usadili, tak ne abychom jeli, ale bylo nám nabídnuto občerstvení. Pro děti limonáda a pro nás dospělé (rozumí se i moje osoba) byl v nabídce čaj, káva a pivo. Nejsem prase, abych chlastal hnedle po ránu, že ano. Touto dobou jsem ještě nebyl ani probuzen, tudíž káva to jistila z povzdálí.

Projížďka trvá něco kolem půl hodiny, člověk zhlédne nejprve zbývající části mlýnů, které sousedily s Karlovým mostem (dnes je tam klub Lávka). Poté následuje až intimní pohled na staré a nově opravené oblouky mostu s popisem rozdílů barev a tvarů jednotlivých kamenných kvádrů. Na stěně nábřeží je i taková zajímavost - středověké měřidlo vodní hladiny zvané Bradáč. Když voda sahala tomuto obličeji až po pusu, mohlo se prý jezdit na Staroměstském náměstí na lodičkách.

Pokračovali jsme pod mostem až do Čertovky, kde na stěnách domů je ještě krásně vidět omítka po povodních z roku 2002 sahající až k hornímu okraji oken v prvním patře.

Jízda pokračuje k Mánesovu a končí u Čechova mostu. Cestou je možné si prohlédnout jednotlivé pamětihodnosti, které se na nábřeží vyskytují (ne, že by to člověk neviděl už někdy z ulice). Perličkou na závěr byla labuť sedící na vejcích, těsně před cílovou (a zároveň startovní) pozicí lodě. Prý, když se zadaří, budou dvě labuťátka. Aspoň tedy něco pozitivního, krom kamenných staveb.

Byla to velice hezká exkurze, člověk se aspoň odreagoval od práce a poslechl si kus pražské historie. Horší je však cena - pro dospělého 150,- Kč a pro skupiny (asi školní) 70,-. Říkám si, že kdybych to neměl zadarmo, že by se to možná ani nevyplatilo. Nicméně, to už je na jinou diskusi.

Na Okoř je cesta, 11. dubna

Poté, co většina osazenstva cestovní skupinky odjela do Jeseníků, rozhodl jsem se, že využiju volného času a sobotu strávím na cestách. Alespoň tedy nějaká satisfakce, když už ne celovíkendová akce.

Již ráno mne utvrdilo, že výběr dne byl maximálně dobrý. Nebe bez mráčku, slunce pomalu šplhalo na obzor a já jsem ujížděl mhd do Dejvic, odkud mi jel bus do Roztok u Prahy. Pravda, nikdy jsem z Dejvické neodjížděl příměstskou linkou, a tak, než jsem nalezl zastávku, docela jsem se proběhl. Málem jsem ten odjezd nestihl, pač jsem jel dosti na knop. Štěstí mi ale přálo a řidič beze mne neodjel.

Moje pouť, jak jsem již předeslal započala na roztockém nádraží. Zde jsem vyhledal první rozcestník, modrou turistickou značku a vesele jsem se vrhnul na pochod. Bohužel, v zápětí jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl jablka, coby můj přídavek k obědu. Ne, že se si začnete ťukat na čelo, že myslim furt jenom na jídlo, ale přeci jenom přede mnou byla celodenní cesta, tak nějaké to chutné ovoce by bodlo. Inu, skleroza je nemoc silně rozšířená, nemohu se proto divit, když jsem zůstal na suchu s rohlíkama a paštikou.

Z tohoto chmurného uvažování mne vytrhla odbočka z místní komunikace a vpád do lesíka, kde se cesta vinula podél Únětického potoka a kudy též procházela naučná stezka. Osobně mohu říci, že jsem se nechtěl ničím vzdělávat, ale pročistit si hlavu. Proto mne nezajímaly kdejaké cedule, ale užíval jsem si slunce a stromů.



Na kraji Roztok jsem našel restauraci, kterou jsem předtím považoval za homelessácké doupě. Inu, posuďte sami z následujících fotek. Řekli byste, že tam někdy mohl někdo jíst? Těžko.





Mezitím mne předjela rodinka na kolech (těch kolistů bude ještě po cestě dost a dost, ale tito byli jedineční). Ujeli mi asi půl kilometru, kde se zastavili a rodiče se začali hádat. Došel jsem je a taktně mlčíc je i předešel. Za chvilku mne opět předjeli, poodjeli, usedli a opět došlo na výměnu názorů. Pán se evidetně nechtěl vzdát organizátorské role a byl na paní velice nepříjemný, že se nedrží jeho pokynů. Jen tak jsem se ušklíbl a rád, že se s nikým hádat nebudu, pokračoval dále.

Minul jsem Trojanovský mlýn a došel do Únětic. Zde mne nejvíce nadchl malý hrošík, jehož můžete vidět na fotkách.



Kdo by si jej nezamiloval,že? Ale zpět k věci. Z Únětic stále po modré do Černého Vola (tady byl někdo opravdu nápaditý, co se názvu týče) a až do Statenic. Poslední jmenovaná je již skoro malým městečkem. Není v ní nic k vidění, snad až na "úžasnou" moderní architekturu. Většinu nynějšího osídlení tvoří nová zástavba, která se do barev a stylů má opravdu ještě co učit. Nabízím k nahlédnutí jeden ze skvostů. Tento se tyčí mezi krásnou starou zástavbou.



Cesta ale zdaleka nekončila, přes Kamýk, Velké Příklepy, Noutonice až do cíle. Tedy polocíle. Cesta byla krásná, slunce stále svítilo, nebylo si nač stěžovat. Až když se větší část trasy ubírala po asfaltce, pač je spojena s cyklistickou stezkou, byl jsem mírně naštván. Nohy to totiž docela nelibě nesly.

Na Okoři jsem chytnul nějakou to Velikonoční mánii, jednak tam byly mraky lidí, druhak se konala všelijaká zbrojnošská/hudební představení. Já se tedy jenom po hradě propletl, dal pivko a oběd a už zase utíkal dále. Když vyrazím sám, tak chci taky být sám a ne obklopen hromadou hlučných harantů (aneb 3 Há).



Z Okoře pak vede červená turistická trasa buď přímo do Prahy zpět, nebo do Kralup nad Vltavou. Tu druhou jsem zvolil. Cestička se vine kolem Zákolanského potoka a železnice. Tu překračujete celkem pořád. Údolí je to ale jinak krásné, klidné a frekventované. Dlužno říci, že pěších jsem potkal, co by se na jedné ruce dalo spočítat. Zato kolistů bylo jak much, ale rychle odletěli, tak byl klid.

Došel jsem se podívat na památní kostelík na hradišti Budeč, který má být nejstarší dochovanou budovou v Čechách. Pořádají se sem i poutě a zrovna dneska (v neděli) tu byla konána velikonoční mše.

Hodiny překročili druhou, cesta pomalu začala nabírat na jednotvárnosti, pač na dalších kilometrech zase nic tak zajímavého nebylo. Přestal jsem proto vnímat a užíval pohybu. V Kralupech mi ujel vlak před nosem, tak jsem dal jedno finální pivko a pak hurá zpět domů, na grilovačku. A to je vše přátelé...

Poklidné ráno s kávou a křupavým pečivem

Představte si příjemnou kavárnu takhle po ránu. Ticho, jen tu a tam zaslechnete jemné tóny hudby. Hrajou jazz, jemný a nevtíravý. Do toho sedíte v pohodlném křesílku přímo u okna s výhledem na Hradčany. V kavárně touto dobou není mnoho lidí, asi tak pět, šest. Každý sedí v jiném koutu a užívá ranní pohodu po svém.

Příjemná mladá servírka donese ranní menu, neboli snídaňovou nabídku. Omeleta se zdá být jasnou volbou. Je s žampiony a šunkou. K tomu rozpečené houstičky a k pití jemný čaj.

Mezitím se venku lidé honí za svými problémy, utíkají do práce a z práce. Řidiči nervózně postávají ve frontě u semaforu, troubí a jsou všechno, jen ne klidní. Do toho v tom všem zmatku pobíhá skupinka policistů, kteří něco měří a posléze diskutují s pár jedinci, kteří nesvítí, nebo mají nějaké defekty na autě.

Všechen tento zmatek pozorujete z klidu svého místečka. Dole pod vámi teče řeka a čas jako by se zastavil.

Po snídani následuje dobrá káva a klidný rozhovor. Postupem času se přesouváme ze snídaně do před-obědního času, ale to je již takový jemný náznak k odchodu. Nicméně tyto dvě hodinky klidu a pohody vám již dnes nikdo nesebere.

Krásná představa, že? A mě se tento již dávný sen splnil. Nedávno. Musím říci, že je to úchvatný pocit naprosté relaxace. Doporučuji vyzkoušet, nebudete litovat. Je snad lepší začátek nového dne?

Muzeum strašidel, 11.3.

Aneb do zrcadla jsem se opravdu nepodíval.

V Mostecké ulici je malá odbočka, lépe řečeno průchod do nádvoří mezi starými domy, které uličku lemují. Právě zde se ve sklepních prostorech jednoho stavení nachází muzeum strašidel. Nejsou tam čistě jenom vystavené exponáty, naopak něco mnohem více...

Muzeum má otevřeno až do pozdních nočních hodin a je samozřejmé, že právě tato chvíle (těsně před zavírací dobou) se zdála být pro návštěvu nejlepší. Průchod ke vstupu je spoře osvícen a v půli cesty stojí postava zahalená v černé kápi a vůbec je celá navlečená do černého mundůru. Tak trochu jsem čekal, že tam někdo opravdu stojí nehnutě a v době, kdy budeme procházet, se jen tak mimochodem pohne a promluví. Nebylo nám dopřáno se leknout, i když na druhou stranu je to možná lepší. V tu chvíli by mne asi trefil šlak, či bych si pak musel měnit kalhoty.

Když zvládnete tento úvodní testík odvahy, je vám dovoleno pohlédnout do historie strašidel, legend a pověstí, kterými je Praha opředena. Expozice je rozdělena na dvě části. V první (přízemí) si každý vášnivý čtenář může pročíst bohatou sbírku spisů, ke kterým pak dole uvidí tu praktickou část. V rámci tohoto patra jsou po místnosti tu a tam rozmístěny předměty, které se váží k danému tématu - třebas je tam mlýnský kámen, který vodníci kradli při stavbě mlýna. Nebo kladka od opony, na které oběsil žárlivý manžel ctitele své manželky (herečky Laury), když byla obdarována drahým náhrdelníkem.

Zároveň ze stěn vystupují různé postavy, které jsou opět svázány s některou z legend. Tyto jsou rozvěšeny na listech papíru v prostoru a člověk se dozví o mnohých příbězích staré Prahy. Třeba, že tu máme dva vodníky. Jeden je u Karlova mostu, je agresivní a zlý a tahá lidi pod vodu. Druhý, jménem Kebourek, sídlí na Kampě a příležitostně žádá kolemjdoucí o lahvové pivo, za které rád zaplatí. Ten se mi líbil asi ze všeho nejvíce.

Jsou tam ale příběhy o založení chrámu sv. Víta, Karlu IV., mrtvých rytířích, kostlivcích jezdících na ohnivém kočáře, aj.

V druhém patře, neboli ve sklepě, se můžete seznámit s jednotlivými účastníky daných příběhů. Zvláště mne potěšil kolega Kebourek a pak zmíněná herečka Laura, která je pro velký úspěch rozdělena na dvě části a vykukuje z jednotlivých oken domů.

Celé toto dění doprovází jemná muzika, chechtání a chřestění řetězem. Celkový dojem a zážitek bych ohodnotil na jedničku. Kdo má rád podobné výjevy, tomu vřele doporučuji návštěvu ( muzeum-pověstí ).

Máslovický masopust, 14.2.

Již dlouhou dobu se tu na blogu ničehož nic neudálo. Ona je totiž zima, milé děti, a v zimě se moc akcí nepořádá. Vyhneme se poznámkám o všemožných kulturních akcích, plesech a podobně. Akce, na které bych já rád, se prostě v zimě nepořádají.

Naštěstí už máme zimou skoro zdárně za sebou a začínají se vynořovat na svět předjarní radovánky. Jednou z nich je i masopustní veselí. Na jedno takové jsem byl pozván a s radostí jsem přijal.

Nejprve by ale bylo záhodno, abychom si připomněli něco s historie tohoto svátku. Masopust je třídenní lidový svátek, který pochází již z starověkého Říma a oslavoval boha Saturna coby boha slunce a brzký příchod jara. Název se samozřejmě liší dle státu a místa, kde se tradice uctívá.

Nicméně spojení s křesťanským kalendářem tu také nalezneme. Slavilo se vždy ve dnech předcházejících Popeleční středě, která předznamenává čtyřicetidenní půst, trvající až do Velikonoc. Jak je pohyblivý datum Velikonoc, posouvá se i samotný masopust.

Před samotnými oslavami předcházel Tučný čtvrtek, kdy se mělo hodně jíst a pít, aby byl člověk dobře připraven na následující rok. Zábava začla pak v neděli a to muzikou v místní hospodě. Netancovalo se ale jenom uvnitř, nýbrž i na návsi a kdekoliv to bylo možné. V pondělí se konal tzv. Mužovský bál, kde směli tancovat pouze sezdaní. Ti, kteří ještě nevstoupili do svazku manželského mohli akorát přihlížet.

Vyvrcholením svátku bylo úterý, kdy se ve vsi objevily masky rozličných druhů a chodily od domu k domu. Hrály se různá divadelní představení a vůbec záleželo na vtipu a umu lidí, jak se dovedou vyblbnout. V maškarním průvodu pak byly i masky, které nemohly nikdy chybět. Byl to medvěd, kobyla, kominík, bába s nůší a mnoho jiných. Jak masky putovaly, byly vždy v každém stavení pohoštěni. Povětšinou to bývalo pohoštění tekuté ve formě pálenky či piva. Zde bych rád podotknul, že to musel být solidní útok na játra. Vezmeme-li si takovou vesničku o pár desítkách stavení, tak na konci se všechny masky tak maximálně odplazily domů. Avšak o půlnoci veškeré veselí ustalo, ponocný oznámil nový den a vyzval všechny, aby šli domů. Začínal totiž samotný půst.

V Máslovicích organizovali také masopustní veselí, nicméně bohužel ne třídenní, ale pouze jednodenní. Ne, že by mi to vadilo, přeci jenom nejsem takový alkoholik, abych potřeboval pít celé tři dny v kuse. Samotná akce začínala již v devět hodin ráno, kdy se na náměstí otevřely stánky a, kdo by to byl čekal, začalo se prodávat. Nejobléhanějším stánkem byly zabíjačkové hody, kde byly k mání jitrničky, jelita, tlačenka a postupem času ještě mnohé jiné. Zahanbit se nenechal ani stánek určen pro udržení zdravého pitného režimu, kde se nalévala horká medovina, grog, svařák a pak také pivní grog.





Na fotce je možné vidět, jak jej připravovali. Byl to kotlík zavěšený nad ohněm, ve kterém se pomalu vařilo pivo (Krušovická dvanáctka) a do něj se semo tamo přiléval rum. Abych pravdu řekl, kombinace piva s rumem je mi proti srsti. Ono je mi na zvracení vždy, když někdo kombinuje pivo s čímkoliv najednou. Není tedy proto divu, že jsem nesebral odvahu, abych to vyzkoušel.



K ostatnímu prodeji jsem se ani nepřiblížil, jelikož sladkosti, balónky a jiné cetky mne nezajímaly. Sám osobně jsem přijel až skoro v jedenáct hodin, abych se zúčastnil největšího lákadla dne - zabíjačky. Jen sem přišel na náměstí, už stál dav kolem jednoho rohu, kde se na svojí diváckou reprízu chystal řezník s pomocníky a na premiéru (zároveň s derniérou) pak na druhém konci pašík. Nebyl moc velký, řekl bych takové nedokrmené prase, ale co by člověk chtěl, že ano.



Kupodivu nikdo pašíka neznervózňoval, nechali jej jednou se projít (asi poslední přání) a pak nastoupila pistole a pic ho! Zkušení pomocníci ihned přiběhli, prořízli tepnu a sebrali ještě horkou krev na prejt. Dále následovalo napaření a odrbání prasete do čista, aby mohl být pověšen a zpracován. To už jsem vidět nepotřeboval, pač je to proces zdlouhavý a nudný. Vrátil jsem se proto do fronty, abych domů přinesl nějakou tu jitrničku a tlačenku (mimochodem ji mám dneska k večeři a už se na ní těším).

Byl jsem tam sice autem, ale dopřál jsem si trochu teplého grogu, protože zima byla velká. Tedy nikterak mnoho stupňů pod nulou, ale vítr dokonal dílo zkázy. Můžeme být ale spokojeni, že nepršelo, nebo nechumelilo.

Celou dobu pak atmosféru podmalovávalo hraní a zpívání skupiny "The Švejk Band" (tak se prosím pěkně sami jmenovali). Ke zpěvu se přidávali i samotní vesničané, kteří s postupující dobou (půl jedné odpoledne) již měli nějakou tu skleničku v sobě na zahřátí. Ne všichni byli přírodou obdařeni hudebním sluchem, a tak jsem musel od pár z nich odejít, protože by to moje uši nevydržely.



Po poledni také na pořad přišlo divadelní představení, které znázorňovalo příběh panny Doroty, kterak za krále se nechtěla provdat, jenom Ježíšovi se upsala a ke katovi byla poslána. Anděl ji na nebe vzal a zlého krále čert do pekla sebral. Inu, příběh to byl hezký a veršovaný. Hlavní přednes měla paní starostka a, nyní budu spekulovat, její manžel. Docela se mi líbí, že se sama starostka o svoji obec stará a nebojí se zapojit do všeobecného veselí. Kéž by takto na nás mysleli i ostatní naši zastupitelé.

Asi v půl druhé přišel na pořad dne průvod masek. Myslím, že fotky budou mluvit za sebe a tato skutečnost nepotřebuje bližšího komentáře.

Řekl bych, že první větší akce v tomto roce byla opravdu úspěšná a věřím, že v Máslovicích vymyslí zase nějakou taškařici, které se budu moci zúčastnit.

Zlato Inků

Prokleté zlato - aneb 1000 let Zlata Inků. Takto se jmenuje výstava, kterou pořádá manželka nynějšího prezidenta ve spolupráci s velvyslancem Peru, primátorem Prahy a ministrem kultury. Expozice je umístěna v prostorách Nejvyššího purkrabství Pražského hradu (kdo neví, je to hned vedle muzea hraček). I my, Iriador, jsme se tam vypravili, abychom zhlédli tuto nákladnou a dlouho připravovanou výstavu.

Expozice jest otevřena každý den, jistě krom pondělka, do šesti hodin do večera. Sešli jsme se těsně před pátou, abychom se vyhnuli dlouhým frontám. Podařilo se. Byli jsme mezi posledními, kteří byli do sálu vpuštěni.

Ihned na úvod mne trochu rozhodila cena vstupného. Normální lístek stojí 220,- korun, studentský pak o šedesát méně. Na to, jak malé to je, bych řekl, že je to moc. Ale budiž, je to zlato, tak mohli mít velké náklady na převoz a zabezpečení. Ne všichni jsme to přešli tak snadno. Pavel ihned prohlásil, že je to fakt vyděračství, kolikže by za to mohl mít piv!? Nedočkal se souhlasného pokývání hlavou, spíše úsměvu. Vždyť jsme klucí kulturní a musíme se vzdělávat!

Samotná expozice pak popisuje Inky od jejich počátků až do konce, kdy byli vybiti Španěly. Na popisných panelech, visících na zdi, je dokumentováno vše, co o těchto indiánech víme - kultura, hospodářství, vztah k náboženství a věda.

To je ale jenom omáčka na okraj. Důležitější je to, co si tam tak hezky leží ve vitrínách - zlato. Je nutné poznamenat, že dle nabytých informací vás mohu poučit, pakliže to již nevíte, že Inkové neznali platidla a měnu jako takovou. Zlato a stříbro, které našli, pokládali za vlastnictví a výtvor bohů. Veškeré předměty z těchto drahých kovů pak sloužili jako ozdoba chrámů, znak společenského postavení či nástroj k vykonávání obřadů.

Většinu sbírky pak tvoří různé masky, ozdoby do nosu, obřadní nádoby, nože, a pinzety. Tuto poslední věc tu musím zmínit, jelikož Inkové používali pinzety k trhání chlupů a řas (stejně jako dnešní masochistické dámy, které si trhají obočí a případné vousy; tedy do této doby se nic nezměnilo), jenže oproti dnešním pinzetám byly zlaté. Případně pak přidělány k zlatému řetězu, který se pak nosil kolem krku. Správně, i tato věc byla ukazatelem vznešenosti a postavení. Sloužily však i k obřadům, kdy, jak bylo psáno, se rituál započal rozfoukáním řas okolo sebe a tím uvolnění nějaké energie. Moc jsem to nepochopil, až na to, že na konci byli všichni bez chlupů a jistě vypadali náležitě důstojně.

Co se týče kvality zpracování předmětů, je nutné smeknout klobouk. Různé tvary, tepání a styly zpracování jsou opravdu znamenité. Jenom je tu jedna taková malá věc. Jestli se tam půjdete podívat, všimněte si ozdob do nosu. Při velikostech a tvarech, které si vytvořili, netuším, jak s tímhle někdo mohl být byť jenom hodinku u obřadního ohně, natož třeba pohnout hlavou, aniž by mu to ten frňák utrhlo. Jestli se jim to ale líbilo, tak prosím. Avšak já bych takto ozdoben fakt nechodil.

Poslední věcí, která opravdu stojí za to, je taška na lístky koky. Je to jednoduše zpracovaná mošna s vyobrazením hlavy medvěda. Je vidět, co si chlapci stále nosili s sebou. Hlavní je, že je za to nezavřeli.

Takovou třešničkou na dortu bylo doprovodné výpravné video, které promítali v provizorním kinosále. Jak se mi celá ta výstava líbila, tohle by mi ji fakt zhnusilo. Výprava byla o kolonizaci dnešního Peru Španěly. Jak se tam dobyvatelé prali s indiány a jak zvítězili. Nic, co již nebylo řečeno na popisných plakátech všude okolo. Vizuální podklad pod tento text byl natočen nejspíš někde v lesích okolo Prahy. Nemohu se ubránit dojmu, že nahnali dvacet lidí v brněních do lesa, kde pak simulovali pochod pralesem. Netuším, proč nemohli použít některý dokument, který o tom byl již natočen. Největší perličkou však byla věta, která provázela diváky od začátku do konce v pauzách mezi "odstavci" - Zlato, třpytivé zlato, lákavé zlato. Zlato! Je vidět, že ten, kdo psal scénář, byl evidentně silou tohoto pokladu ujmut na zdraví a jeho psychika náležitě reagovala. Plus to, že to komentovala žena, která měla hlas posazen ještě výše, než je průměr, z toho dělalo výtvor, který se nikdy neměl zrodit!

Celkově je můj dojem z této výstavy velice pozitivní. Když se vyhnete, a já vám to z celého srdce doporučuji, tomu "dokumentu", je možné shlédnout kvalitní exponáty, které stály až moc krve.

Vojenská přehlídka, 28.10.

Tohoto dne bylo úterý a počasí bylo pod psa. Zároveň v toto úterý byl shodou okolností státní svátek - Den vzniku samostatného československého státu. Nebyl poprvé, nýbrž již po devadesáté! K takové události se sluší uspořádat pořádnou oslavu. A taky, že to opravdu stálo za to - mohli jsme se po třiadvaceti letech podívat na přehlídku toho nejlepšího, co naše armáda, policisté a záchranáři mohou nabídnout za lidi a techniku.

Defilé, abych taky použil nějakého cizího termita, se konalo na Evropské třídě v Praze od jedné hodiny odpolední. Když to mám tak blízko, proč bych se na nešel podívat. Sice počasí nic moc, ale za tu "parádu" to jistě bude stát.

Zhruba v půl dvanácté jsem si to mašíroval na tramvaj, spolehlivý to dopravní prostředek, když tu jsem potkal bývalého spolužáka z gymplu, Ondru s přítulkou. Byl jsem rád, že nás bude více a tudíž budeme tvořit skupinku. Na Dejvické jsme se měli setkat se zbytkem Iriadoru a to pak budeme tvořit dav. Nicméně tak daleko jsme se stejně nedostali. Naše cesta vedla na Malostranskou, kde jsme chtěli přestoupit do metra a do Dejvic dojet. Velká chyba! Myslet si, že v tuto dobu, byť za takového počasí, je možné cestovat metrem, když tu stejnou trasu si zvolilo dalších několik desítek tisíc lidí, je asi stejně moudré, jako dávat hladovému grizzlimu pusu na čumák. Když už přijelo druhé metro a na nástupišti zůstávali stále stejní lidé, jelikož se dovnitř už nikdo nedostal, vyměkli jsme a zvolili trasu tramvají. Sice budeme muset kousek jít, zato se tam vůbec dostaneme.

K mému velkému překvapení byla tramvaj relativně prázdná - zaplněna pouze stejně smýšlejícími lidmi, kteří také opustili podzemní bitvu o deset centrimetrů čtverečních na vmáčknutí do vagonu. To mne ujistilo v tom, že lidé jsou dnes neuvěřitelně líní a budou se raději mačkat v metru, než aby pak ušli půl kilometru a bylo to pohodlné. Ze zastávky Prašný most jsme se zadními uličkami dostali za dejvickou prodejnu Maserati (kdo nezná, tak je to ta velká skleněná budova vedle Diplomatu) a zaujali strategickou pozici na plotu místního domu. Při cestě jsme potkali několik velvyslanců, jak si to ve vládních autech míří k tribunám, aby měli lepší výhled. Bohužel jsme to trošku prokoučovali s organizací a Petr s Pavlem (coby zástupci Iriadoru) vyrostli na druhé straně barikády a již nemohli přejít, aby se dostali ke mně. Takže jsme z očekávaného davu tvořili pouze dvě malé skupinky.

V jednu hodinu se přiřítila prezidenstká kolona. Tedy, tvořila jí dvě auta a malá skupinka policistů na motorkách, takže kolona není opravdu to správné slovo. Nicméně přijeli na minutu přesně a to se cení. Vašek pronesl nějaký slavnostní projel, leč ten jsem nezachytil. Jednak bylo samozřejmě všude hromada lidí a tudíž hluku, druhak do mikrofonu huhňal a mluvil potichu. Ale nevadí, zase tak moc jsem o to nestál. Už aby se něco začalo dít!

Když jsme se přenesli přes všechny formality, vzal si do ruky ( a to si domýšlím, protože jsem na tribunu vidět nemohl, ani kdybych se rozkrájel ) mikrofon armádní generál a zavelel pochodem vchod. Zde bych udělal velký černý puntík a vykřičník. Jelikož generál byl jedinou osobou, která dokázala promluvit tak, aby jí bylo rozuměno po celé ozvučené délce ulice. Pronesl to hlasem jasným, silným a zřetelným. Od té doby to pak šlo jenom z kopce! Tedy, co se komentování týče. Ale k tomu se ještě dostaneme.



Celou přehlídku měly zahajovat naše úžasně pronajaté stroje Gripen. Leč počasí si to nepřálo a tak jsme za několik miliónů, které stály vzlet a přistání, slyšeli, jak se nad našimi hlavami přehnaly stíhačky. Na konci přehlídky jsme sice viděli záchranářský vrtulník, ale to bylo ze vzdušné techniky vše. A já se na ní tak těšil.



Co se týče pozemního arzenálu, pochodovali nejprve pěší vojáci různých sborů, pak policisté a hasiči. Když se všichni dopromenádovali, přišla na řadu těžká technika. Začínalo se opět u vojáků, takže jsme mohli vidět, ze máme i provozuschopné tanky, houfnice, raketomety a různé jiné vymoženosti. Docela mne zaujalo, že každý stroj má krom oficiálního názvu i své křestní jméno jako třeba Dana, Božena. To se pak v boji budou prohánět nejenom pluky vojáků, ale i banda ženských.



Za palebnou technikou a obrněnými vozy se pak prezentovala hasičská, policejní a zdravotní vozidla. Tady jsem čekal na zdravotní kamion Golem, který reprezentuje mobilní nemocnici.

Celou tuto přes hodinu trvající promenádu komentovali nějací člobrdové - žena a muž. Tito se v projevu střídali vždy asi tak po deseti minutách. To, že ani jeden nemluvil dostatečně nahlas, to by se jim dalo odpustit. Žena měla hlas položený výše a bylo jí rozumět relativně s přehledem. Co se týče toho chlapa, tak přestože nevím, kdo to byl, budu mu říkat familiérně Huhňa. Netuším, kdo toho chlapa vybíral a z jaké popelnice jej vytáhli, ale takovej projev, to se k devadesátému výročí opravdu nehodilo. Když promluvil, netušil jsem, jestli někde nebublá kanál, tak hrozné to bylo! Abyste si nemysleli, že to byl jenom můj problém a zaujatost, mluvil jsem pak ještě s pár lidma, kteří stáli na přímou viditelnost a slyšitelnost od tribuny a rozuměli naprosto to samé, co já! Tudíž velké ***** (každý si jistě rád doplní, co jeho srdci blízké jest).



Po přehlídce nastalo to, co zákonitě v takovémto počtu lidí nastat musí - chaos! Tedy všichni se vydali k dopravním prostředům, hospodám a všemožně ucpali snad všechny ulice, co z Evropské jdou. Hlavně tedy směrem k Hradčasnké. Byl to impozantní pohled, vidět takové velké náměstí ucpané lidmi. Rád bych viděl nějaké fotky, které by toto zachycovaly z ptačího pohledu.



Konečně jsme se sešli s Petrem a Pavlem a zašli na kafe, abychom tuto příjemnou událost nějak zakončili.

Pochod z Dubče do Dubče, 27.9.

Jednoho všedního večera mi přišla emailem pozvánka na již 17. ročník pochodu z Dubče do Dubče, pořádaný Klubem Českých Turistů, konkrétně Turistickým Oddílem Mládeže Jestřábi. Tento pochod se konal v sobotu 27. září a já jsem se na něj vydal pln nadšení z kvalitního výletu. Věděl jsem, že to bude kvalitní, protože jsem již jeden ročník navštívil.


Pochod jako takový byl organizátory odstartován již v 7:30 ráno, ale jelikož Dubeč je taková zadel, do které se jede zhruba hodinu a čtvrt, nehodlal jsem přehánět svoje ranní vstávání a raději jsem se dostavil v rámci mezí - v půl deváté. Startovalo se až do deseti hodin, takže myslím, že jsem byl v té lepší polovině. Již na začátek jsem trošku zabrnkal na svoji orientační notu, kdy jsem byl přesvědčen, že z autobusové zastávky se musí jít směrem nejprve do kopce a pak zahnout vpravo, abych se dostal nejrychleji ke klubovně. Nebylo to tak. Mělo se jít naopak z kopce a pak vlevo (samozřejmě z mého pohledu jakožto chodce). Nevadí, sice trošku krkolomný začátek, ale pevně jsem věřil, že se neztratím v pozdějších hodinách pochodu.

V klubovně mne uvítali, dali mi startovní číslo 16 a tázali se na typ mého dnešního snažení. Mohli ste jít pěšky, jet na kole a když jste děti, byla k dispozici pohádková trasa s bonusem na konci. Zvolil jsem si pěší túru dlouhou 24 km. Měli to tam i hezky odstupňované, od 10 - 50 km, a já si řekl, že taková hezká polovina, to je zlatý střed a tím se vydám. Vzal jsem si instrukce, které se roztáhly až na jednu stranu A4 a hezky popisovaly jednotlivé body trasy. Nemajíc mapu, kdo by si ji taky za ty prachy kupoval, jsem se vydal vstříc novému dobrodružství. Jo, jenom taky připomenu, že jsem šel sám, ale to jste se již dovtípili sami. Kdo ne, má vážný problém s porozuměním textu a nechť se u mne přihlásí, já ho na oplátku též přihlásím, ale zpět na základní školu.



Velitelský čas je 8:30 a to jest první záznam do deníčku. Startovní místo - ulice U Transformátoru, Dubeč. První kroky míří k nedalekému rybníku Rohožník a přes hráz na jih, směr Uhříněves. Počasí mne mělo rádo, sluničko svítilo a svět se pomalu probouzel k životu. Alespoň tak mi to připadalo, když jsem šel polem po malé cestičce vstříc Podleskému rybníku. Když jsem vyšel na malou asfaltovou silničku, uviděl jsem krásný, starý, vykotlaný strom. Když jsem si jej tak fotil, vynořil se z ničeho nic z křoví takovej divnej chlap. Letmý pohled mi bohužel nestačil k jeho kategorizaci. Nevypadal na bezďáka, ale taky ne na slušného člověka. Připadalo mi, že to je takovej úchyl. Nevím, možná mu křivdím, ale něco v jeho chůzi a vůbec postoji mi tam nesedělo.



Raději jsem se s ním nechtěl setkat tváří v tvář a vyrazil jsem dál, kolem vodní plochy, hráze a rozpadlého mlýna. Dle pozůstatků, které se ještě dochovaly, musel být mlýn obrovským komplexem. Dnes zbyl kus hlavní budovy, něco zdiva okolo a jinak to vše prostupuje plevel a křoví. Je to škoda, mohla by to být dobrá atrakce. Inu, tesknit jsem mohl po cestě, teďka za mnou furt šel ten úchyl a znásilnit jsem se nechtěl nechat. Pospíšil jsem tedy po malé pěšině na asfaltku, která mne zavedla až na okraj Uhřiněvsi k fotbalovému hřišti. Zde bych trochu vytknul organizátorům mylné info, co se týče oněch 300 metrů od rybníka ke hřišti. Byl to minimálně kilometr, ale já, nemajíc mapu, jsem se chtěl již otáčet, když jsem totiž na začátku potkal křižovatku, tak jestli jsem náhodou neodbočil špatně. Inu, pro každého metr znamená něco jiného, že? Když jsem tak okolo procházel, vypadalo to dost majestátně, na to, že hrajou maximálně okresní přebor. Okolo hlavní brány areálu hezky zpět do lesů - do Uhřiněvské obory. Hned na okraji je ve stínu listnáčů usazen židovský hřbitov. Vedle hřbitovní zdi seděla první kontrola. Dostal jsem pamětní razítko hřbitova a obory. Chlápek vypadal, že tam brzy umrzne, pač byl navlečen do péřové bundy a klepal kosu. Já, pravda zahřátý svižným tempem, jsem šel v tričku a trošku jsem se mu poškleboval. Nicméně nebylo takové horko, že bych si to s ním chtěl měnit.



Další cesta vedla kolem novostavby a pak se prudce zahnula do nitra obory. Ta je poslední výspou lesního porostu široko daleko. Tudíž si to tu místní hlídají a udržují. Cesta vede přímo k malému potůčku, který nemá ani jméno. Je to takový malý nic mezi Podleským rybníkem a Vodicem (rybník přiléhající k Uříněvsi). Podél potoka jsem se pak dostal až do středu městečka. Trasa pak vedla kolem kostela Všech svatých. Musím uznat, že kostel je velice pěkný, ale zařadit ho do stavebního slohu fakt nedokážu. Pár foteček to spravilo a já už zase pelášil kupředu. Nyní směr Kolovraty. Samotný rybník Vodice jest vypuštěn a z něho zůstalo jenom bláto a všudypřítomné rákosí. Tudíž žádný hezký pohled a šup pod železničním mostkem na druhé straně podél vytékajícího potůčku k čističce odpadních vod. Odtud již pak jenom malý kousek do Kolovrat, kde jsem sice sešel z trasy, ale selský rozum výletníka mne bez problémů navigoval až k místnímu kostelu svatého Ondřeje. Ono taky, aby ne, když věž kostela hezky ční do dáli. To by musel být člověk slepý, aby to minul. V parku vedle kostela stála druhá kontrola, dostal jsem další razítko a šel dál. Ještě jsem nafotil pár kostelních snímků, zasmál se cyklistům opravujícím píchlou pneumatiku a už mne instrukce vedly směr Nedvězí, což je malá vesnička kdesi v polích.



Ještě než jsem opustil Kolovraty, zastavil jsem se na oběd u sochy sv. Donáta. Ani nevím, co to bylo za hejhulu, ale stojí uprostřed polí obklopen pěti lipami, které jej chrání za každého počasí proti větru a dešti. Usedl jsem tedy na mez a vytáhl to nemálo, co jsem si vzal k zahnání hladu. Houska s paštikou, paprika a sušenka udělala žaludku dobře a mohl jsem opět svižně vyskočit. Když jsem tam tak pojídal své občerstvení, chodili tou cestou lidé na hřbitov a velice nelibě si mne měřili, cože jako tam dělám. Nevím, ale je snad odpočinek na mezi tak nenormální, že bych musel být atrakcí pro celou vesnici? Možná to bylo vzhledem, ale o tom též pochybuji. Hrocha snad dnes viděl už každý, no ne?



Stál jsem tedy u sochy a vedle hřbitova, nyní mne polní pěšina zavedla do místní čtvrti novostaveb. Musím říci, že to byl hnus, velebnosti. Jeden barák stejnej, jak druhej. Ještě to trošku podmalovali barvou omítky, kdy si každý chtěl urvat svůj kus originality, tak se to tam třískalo, až to hezké nebylo. K tomu mne upoutal cedule avizující blízkou stomatologickou praxi, tak se mi hned udělalo špatně z vrtání zubů a raději jsem utíkal pryč.



Cestou necestou, polem nepolem, nejel jsem malotraktorem, alébrž jsem se vynořil uprostřed malé vesničky Nedvězí. Byl takový půlící bod trasy. Čekal jsem, že neprojdu neuvítán a byl jsem tedy značně nervózní, kdo mi přijde naproti. Už jsem se chtěl vztekat, že na mne starosta zapomněl, když tu z vedlejší uličky vyběhlo pár děvčat. Že to ale byly holky hezké, chlupaté, celé porostlé vlnou a jak krásně bečely na uvítanou. Nemohl jsem si přát snad nic lepšího, než stádo ovcí. Holt, někdo dostane panny a ještě kvůli němu vystrojí zabíjačku, já se musel spokojit s bečením těchto na vlnu chovaných potvůrek. I šel jsem raději dál, do Křenic. Cestou jsem málem zašlápl malou polní myšku. Zastihl jsem ji právě, kterak si dávala malou, odpolední siestu. Nechtěla se ani vyfotit a raději utekla schovat se kdesi na mezi.



Křenice jsou vesnička malá, ba přímo taková zakopaná. Jediné, co je tam asi významného, je psí cvičiště. Zrovna tam lidé "trénovali" psy. Každý tomu říká jinak, ale já tomu, co tam prováděli, přímo říkám chlastání a grilování. Chudáci psi byli uvázáni na vodítkách kolem plotu a hladově koukali. Páníčkové na draka, hlavně, když se ožerou. Přestal jsem si jich všímat, až když mě cesta vedla mlázím a křovím kolem potůčku Rokytka. V ne příliš dobře značené a popsané oblasti jsem měl odbočit v pravo. Hodnou chvíli jsem to hledal a přiřknul výrazu "jakási nevýrazná pěšina", jak stálo v instrukcích, nový význam - "naprosto neviditelná stezka vinoucí se mezi křovisky". Nicméně jsem zkušený navigátor a napopáté jsem to trefil. Alespoň tak, mohlo být ještě hůř.



Zbytek pěšiny pak byl už relativně dobře prošlapán, jelikož se ze svahu přiblížila cesta a napojila se. Možná by bylo vhodnější říci, že jsme se napojili na ní, ale já považuji za hlavní tu, po které jdu (stejně tak je to i při řízení. Já mám silnější pravou nohu, tak jedu po hlavní!!). Z křovisek a menšího lesního podrostu jsem se vyloupnul pod pastvinami, které končily v Kralovicích. Zde mne uvítaly krávy. Nevím, jestli je to lepší, než ty ovce, ale rozhodně jich bylo více. Jak si to rázuju po návci, zastaví mne skupinka bloudících turistů a turistek (většinou v důchodcovském věku) a hned se ženou do směru, ze kterého jsem přišel, že prý tam je ten hledaný kostel sv. Markéty, ke kterému jsem měl také namířeno. Chvíli jsem se s nima bavil a poslal je zhruba přímým směrem, kterým sem šel také. Do dnes mi vrtá v hlavě jedna věc. Oni šli stejnou trasu jako já, tudíž se museli vyloupnout ve vesnici na té samé silnici, po které jsem přišel. Museli tudíž jít i z toho směru, ze kterého jsem pochodoval já a tedy je mohlo trknout, že cestou žádný kostel neviděli. Netuším, jestli už byli tak zmateni, či co, ale měl jsem pro ně pochopení.

Kousek za Kralovicemi stojí v poli již zmíněný kostel sv. Markéty. Je to raně gotická stavba, ke které je připojena ještě barokní márnice z druhé poloviny šestnáctého století. Velice krásná stavba. Tam jsem usedl a dal si druhou přestávku. Do konce mohlo zbývat tak pět, šest kilometrů, ale já si chtěl vychutnat teplé sluneční paprsky, které jsou pro tento rok asi poslední.

Pak už nezbývalo, než se vydat na poslední štreku zpět do Dubče, přes kopec Jankov (297 m.n.m.). Bohužel jsem litoval, že není možné jít nikudy jinudy, než přes asfaltku. Druhá možnost byla po zoraném poli, takže též nic moc. On ten pevný podklad docela silně dráždí nohy, inu což, jednou to vydržím. S tím se pojí ještě jeden vjem, kterého se mi dostalo na samotném konci putování. Jak jsem se již zmínil, šli kousek přede mnou ti důchodci, kteří mne předešli při mé přestávce. Většina nejspíš patřila ke klubu turistů. Dle toho byli též oblečeni - vypadalo to, že zažili klub ještě v dobách, kdy počet členů nebyl větší než padesát. (Zde jsem si trošku vypůjčil pár vět ze páně Sirotkova Saturnina, protož e mi to přišlo příznačné.) Ale abyste si nemysleli, že tu haním důchodce a že se jim posmívám. Opak je pravdou! Jak jsem si to štrádoval, myslel jsem si, že je doženu co by dup. Ouha, oni si to metelili jenom o něco málo rychleji než já!! V jejich věku jsem tedy takovou ráznost nečekal a hluboce smekám!



Do cíle jsem dorazil zhruba ve čtvrt na dvě. Tedy druhý veliteský čas a záznam do deníčku. Trasa 24 km za čtyři hodiny a tři čtvrtě. To se mi zdá jako velice slušný výkon na odpočinkovou trasu, jakým tento pochod byl. Bohužel jsem ke klubovně dorazil spolu s tuctem harantů, kteří ve stejnou chvíli dokončili svoji pohádkovou trasu a hnali se pro cílové razítko. Bylo jich moc a řvali tam jak paviáni. Já tedy děti mám rád, ale tohle bylo na moji uklidněnou a uvolněnou dušičku moc. Haranti jedni blbí. Honili se tam, skákali a když jednoho matka vzala do náruče, aby se uklidnil, tak začal ještě vřískat a brečet. To jsem myslel, že jí ho vytrhnu a seřežu na místě, aby měl proč! Mno, tak to jsem si ulevil a můžeme jít dál.

Konec dobrý všechno dobré. Obdržel jsem nejenom další památní razítko, ale i gleit, ze kterého odcituji text, jelikož mi přijde velice hezký. Tak tedy:

Gleit tento jeset potvrzením, pro léta minulá i budoucí, kterak vlastník jeho, pan Tomáš Hroch, léta páně 2008 strastí, bláta a prachu plnou cestu podniknouti se odhodlal a v délce 24 kilometrové vykonal. Tím slávy nehynoucí pro sebe i potomky své vydobyl.

Tak to jen tak na závěr. Pak přišlo vrcholové pivko, kterým jsem odměnil svoji maličkost za krásnou sobotní procházku a metelil jsem si to na autobus domů.

JoyRide, Praha 7.9.

Již několik dní zpátky jsem byl upozorněn na nedělní sportovně kulturní akci JoyRide, která se konala na Císařské louce v Praze na Smíchově. Začal jsem si tedy všímat plakátů v tramvajích a dočetl jsem se, že mě sportovní hvězdy zvou, abych se přišel podívat. Netušil jsem, jaké hvězdy, bo to tam nebylo zmíněno (asi věděli moc dobře, že by to nikoho nenadchlo), ale řekl jsem si, že to může být velice hezky strávené odpoledne. A tak jsme si dali s Klárkou v neděli sraz a vyrazili.

O co šlo? Byl to sportovní a hudební festival. Vstup byl zdarma! Kdo by to nebral, že? Jenže ouha, ono to nebylo zase až tak zadarmo, jak se může zdát. Hlavním pořadatelem a řekl bych i sponzorem byla nejmenovaná bankovní instituce (napovím, že jako hlavní barvy má červenou a černou ve znaku), která si dala za úkol nasbírat co nejvíce nových klientů, a proto vstup bude zdarma pouze přes registraci po sms, kde jste museli uvést sve jméno a email. Přijde mi to docela hodně laciný způsob, jak se snažit vymámit kontakt na potenciální klienty. Byla taky druhá možnost - zaplatit u pokladny 350,- Kč. Takže první volba vyhrává na celé čáře. Nevadí, pár spam filtrů a pravidel do mailového klienta spolehlivě vyřeší budoucí maily, které od nich budou chodit, takže no stress. A jdeme dále.

Jak jsem již zmínil, celý festival se odehrával na Císařské louce. Nikdy jsem tam předtím nebyl, a tak mě docela udivilo, jak je ten ostrůvek velký. Jsou tam dva kempy - jeden stanový a druhý pro karavany. K tomu všemu se mezi to vešlo několik hudebních pódií a všemožné dráhy pro širokou škálu sportovních aktivit a představení, k tomu ale za chvíli. Na webu inzerovali, že prvních 3000 návštěvníků dostane speciální klíčenku na krk i s programem. Jak jsem tak koukal, dostali ji všichni. Z toho je možné usuzovat pouze to, že buď to nemělo takovou návštěvnost, jako očekávali, nebo to byl prachsprostý marketingový trik. Nicméně aspoň mám doma kus zbytečného chytače prachu, který zůstane navěky zapomenut v nejzazším koutě šuplíku. Prošli jsme vstupní branou, kde ochranka jednak nekontrolovala vnášené zbraně, pití a jídlo, ale i nezjišťovala, jestli jsou sms platné. Nevadí, tím lépe pro nás.

K hudebnímu pódiu jsme se dostali jako k prvnímu, neb to bylo ihned za branou. Co se týče muziky, nebylo moc o co stát. Program sice začínal již v poledne, my přišli až ve tři a o nic jsme nepřišli. Jediné, co se dalo poslouchat byli United Flavour, kteří hráli až v podvečer a bylo to poslední představení, co jsme tam shlédli. Jinak Ewa Farná a podobné výstřelky mne opravdu nezajímaly. O ostatních skupinách a interpretech nemohu ani říci, že bych je znal, natož podat hodnocení. Tuto část areálu jsme proto zanechali svému osudu a šli se podívat na sportovní sekci.

Zde již bylo hodně co k vidění. Vezměme to pěkně popořádku. Akce tu byly rozděleny na tři části. První ty, které jste si sami mohli vyzkoušet. Byla tu lukostřelba, lanové centrum, paintball, airsoft, trenažéry na rally a F1, skákací boty PowerReiser a jiné (součástí byla i sekce pro děti, tam pobíhali chudáci navlečení do plyšákových kostýmů a snažili se dostat děti na místní "diskotéku"). Druhou skupinou byly soutěžě a představení různých sportů - motocross, BMX a skateboard, break dance. Zde se představovali sportovci, co již něco v daném sportu znamenají, takže většinou mitři republiky, vícemistři světa apod. Hlavní pointou bylo předvést co nejlepší triky při jízdě na urampě (bmx a skate) a skoky na motorkách či nejlepší taneční kreaci. Breakdance je snad kategorie sama pro sebe, nemám to moc rád, ale bylo vidět, že klucí mají opravdu vytrénováno a umí. To se jim muselo nechat.

Třetí skupinou byla VIP sekce, která si zaslouží komentář ve vlastním odstavci, protože praktiky oné bankovní společnosti mi přišly už dostatečně ošklivé. VIP sekce byla pouze pro držitele nějakého studentského či normálního konta. Pakliže jste měli platební kartu, či aspoň papírové potvrzení, že jste klienty banky, otevřel se vám vstup do poslední části areálu, kde byly ty nejlepší atrakce - volný pád ze 60 m do záchranné sítě, vystřelování člověka na gumě, "atronautský výcvik" (což je taková ta skupina kruhů, ve které se můžete točit jakýmkoliv směrem a čeká se od vás, že vám bude blbě) a ještě další, které jsem ani neviděl. Pakliže jste neměli dané konto, mohli jste si jej na místě založit. Stál tam malý stánek, v něml posedávaly sličné slečny a kdo chtěl, ten se upsal. Nevím, jestli ona banka má zapotřebí si takto upevňovat pozici na trhu a přetahovat další lidi, ale nepřijde mi to jako fér. Vždyť se jim tam upsala hromada lidí jenom proto, aby mohli dál a třeba za měsíc si to konto zruší. Tuhle sekci jsem tedy vynechal a šel raději střílet z luku.

Abych se ale vrátil k největší show večera - motocrossu. Akce to měla být pětihodinová, kde se představili špičky českého motocrossu a k tomu i chlapi na PitBiku (což je taková malá motocrossová motorka s kolama o velikosti max 20 palců a předváděli na tom stejné triky jako ti na velkých motorkách), ale nakonec to zkrouhli pouze na hodinku. Nevím, co bylo přesně příčinou, ale byla to velká škoda. Nicméně i ta hodina byla více než nabitá akcí. Chlapi ze sebe vymáčkli naprosté maximum a i na hodně špatných podmínkách předváděli skoky, při kterých se tajil dech. Abych trochu zaperlil, vyjmenuju pár skoků, co převáděli - backflip, backflip no hand, drunken back flip, stripper, tsunami, tsunami no hand a jiné, jejichž jména si fakt nepamatuju. Aby i ti v angličtině méně zdatní pochopili - většinou to byly otočky s motorkou bez držení, pouštění se motorky a plachtění ve vzduchu, prostě paráda. Ani chlapi na PitBiku se nenechali zahanbit a backflipů bylo možno vidět hned několikero. Tento sport je pro diváky jistě úchvatný, ale byl jsem rád, že ho sleduju opravdu jenom z povzdálí. Je nutno poznamenat, že ti, co sedí na motorkách, jsou blázni a magoři. Nikdo normální by tam nevlezl. Bylo i pár pádů, po kterých se dotyčný hbitě zvedl a utíkal dále, ale sorry, když uprostřed backflipu letím hlavou dolů a v tu chvíli vím, že už se to nedá za boha dotočit do normální polohy, tak nepouštim motorku rukama a nedělám další triky s tím, že dopadnu na záda, překulím se a běžím si chytnout motorku dole pod dopadištěm. To je čistá magořina! Ale vypadá to hezky.

Dále se tam uskutečnili i soutěže o nejlepší triky na BMX kolech. Kluci se taky nenechali zahanbit a backflipů a různých otoček bylo vidět více než dost. To samé u skateboardů.

Abych tak nějak zhodnotil celou akci. Až na muziku naprosto super. K tomu připočteme levné pivo (rozuměj za normální cenu 25 korun) a hezké prostředí. Sice počasí moc nepřálo, chvílema pršelo, ale ani to člověka neodradilo. Opravdu hezky strávené odpoledne.

Přes Dívčí hrady až do Radlic - 29.6.

Nejprve bych rád poděkoval za přání štěstí, nicméně jsem se rozhodl v rámci svého zdraví, že tu zkoušku odsunu z 3. července až na září. Když jsem psal minulý příspěvek, tak jsem byl pevně rozhodnut, že tu nelehkou zkoušku dám. Bohužel tělo prohlásilo, že nervového vypětí a soustředění, které po předchozí měsíc panovalo, bylo už až nad hlavu, a proto mne přinutilo dát si volno. Za toto rozhodnutí jsem velice rád, protože už jsem z toho opravdu začal bláznit. Na jednoho je měsíc moc. Takže Petře, to sebevraždění se uzávěrem od propisky necháme ještě chvíli být.

Inu a tak se dostáváme k dalšímu výletu. Byla horká neděle a já věděl, že se učit již nebudu. Co tedy dělat lepšího, než si jít provětrat hlavu nějakým sportem či turistikou? Napsal jsem tedy Pavlovi (to je ten chlapík z Iriadoru) a ten vzal s sebou Honzu (ten taky) a šlo se. Tak to mám rád, žádné dlouhé plánování, prostě se něco řekne a jde se.

Vzhledem k tomu, že bylo pozdě na nějaké velké výlety a Pavel byl utahán po návratu z Chorvatska, rozhodlo se, že výlet bude taková lehčí procházka v rámci Prahy. Již dlouho jsem nebyl na Dívčích hradech a chtěl jsem si je znovu po létech prohlédnout. Trasa započla na Barrandově, kam kluci přijeli. Odtud jsme se vydali směr Klukovice a Prokopské údolí.



Jakmile jsme prošli pod železničním můstkem, dali jsme se doprava. Pavel obdivoval jednu hezkou slečnu v modrém a měl nějaké záletnické myšlenky. Nevyšlo mu to, nic z toho nebylo. Pokračovali jsme plynule dál a po chvíli odbočili z asfaltky na malou pěšinku, která ihned začala stoupat k výšinám. Jsme nějací turisti, takže jsme kopec rychle vyběhli a dostali se na hřeben takového menšího pohoří, dalo-li by se to tak vzletně nazvat. Cíl byl jasný, dojít někam do Radlic, tak alespoň jsem si pamatoval z dětských let vyústění dané pěšiny.



Dovolím si zde jednu malou odbočku a rád bych pak někdy slyšel váš názor. Nemohu si pomoci, ale nechutně závidím těm lidem, kteří se nepotí. Já jak chvíli nesu batoh a vyšlápnu takový minikopeček, tak ze mě leje, jak z konve. Potkali jsme několikero lidu, kteří šli proti nám a všichni tak v pohodě suší a klidní. Jak to, sakra, dělají? Já se tedy potim jak prase (dámy odpustí) až si říkám, že je to na naložení do lihu.

Zpět k věci. Šli jsme chvíli lesem, chvíli po poli a svítilo nám do toho sluníčko. Opravdu nádherný den. Jen jsme se vyloupli za prvním lesem, uviděli jsme malý kostelík uprostřed hřbitova. Byl to kostel sv. Vavřince a k němu patřila nádherná dřevěná zvonice. Jak jsme tam chvíli stáli, tak kolem nás prošel zástup důchodců, kteří evidentně byli tamtéž na výletě a okukovali celý hřbitov. Nevím, nechci být nějak netaktní, ale na rty se mi dere taková cynická poznámka, jako že si byli prohlédnout budoucí působiště... Mno, rozhodně mě to pořádně udivilo. Člověk by řekl, že se půjdou podívat na ten kostel, ale chodit obdivovat hřbitov? Tedy proti gustu... ale co je moc, to je moc.

Od kostelíku jsme se vrátili zpět přes pole na naši původní trasu a po průchodu lesem se nám otevřel krásný výhled na Prahu. Jeden by neřekl, že je ještě ve městě. Kdo tudy nešel, doporučuji jako hezký nedělní výlet.



Pak jsme se docela zázrakem dostali do Radlic a odtud pak až na Smíchovské nádraží. Nemohli jsme si odpustit jedno pivko. To k pořádnému treku patří, ne? Bohužel se ke konci výletu stala taková větší nepříjemnost, která náladu skupiny zamlátila do země.(nechci se tu o tom rozepisovat) Ale i tak jsme nakonec konstatovali, že to byl velice plodně strávený čas.

Jenom tak doplním, že chodit v těchto letních měsících po ulici, to je něco strašného a krásného zároveň. Takového materiálu chodí okolo a ještě to provokuje hlubokými výstřihy a krátkými sukýnkami... to je, jak říká Pavel, lepší než kdejaká modrá pilulka.

Pražská Muzejní noc, aneb fronta na banány

Stalo se dne 14. června léta páně 2008, že jsem se zúčastnil muzejní noci v mém rodném městě. Říkal jsem si, že to bude skvělá příležitost, jak se po dlouhé době dostat zase k troše kultury. Není ovšem všechno zlato, co se třpytí.

Nemohu a ani nechci tady vykřikovat, že by se mi celá událost nelíbila, to ani v nejmenším! Právě naopak. Celé naše uskupení, které se společně vydalo na pouť Prahou, čítalo několik brontosauřic, několik červeno křižáků (ne pavouků a ani těch rytířů) a hrocha. Myslím, že takové uspořádání má velmi velkou šanci na úspěch.

Začínalo se na Vyšehradě, kde byly naplánovány kasematy. Já jsem se dostavil poněkud později, takže jsem podzemí bohužel propásnul. Nevadí, zajdu tam jindy. Se skupinkou jsem se potkal zhruba na polovině cesty od Vyšehradu k metru. Byl jsem mile překvapen, když jsme se ihned nevydali na cestu, ale naopak jsme si našli místo na palouku a holky vyndaly kopec jahod. Výborně jsme se nadlábli.

Poté naše kroky směřovaly přes Nuselský most k policejnímu muzeu. Tam na nádvoří se prezentovali záchranáři a policisté. Přišli jsme, když byla zrovna chvilka pro zásahovou jednotku. Akce byla rychlá a předpokládaný drogový dealer byl spolehlivě zpacifikován a odveden do basy. Pokračovali jsme k záchranářům. Ti měli kurs resuscitace, maskování zranění a pak trochu toho lezení po lanech a visutém žebříku. Samozřejmě jsem si to lezení musel vyzkoušet, přeci nebudu jenom nečinně přihlížet, že? Do samotného muzea jsme se nedostali, jelikož lidé vytvořili mentální špunt a bylo jich tam tolik, že jsme to raději vzdali a pokračovali na další plánované místo.

Tím bylo Hrdličkovo antropologické muzeum. V plánu byly ještě věže na Karlovo mostě a pak synagoga. Želbohu na to už nedošlo. Jak jsme přicházeli k Hrdličkovu muzeu, ukázala se celkem dlouhá fronta. Byli jsme si jisti, že běhěm pár desítek minut budeme uvnitř. Těch pár minut se protáhlo na dvě a kus hodiny, tudíž jsme byli mezi posledníma návštěvníkama a byli jsme tak utaháni, že po prohlídce bylo upuštěno od procházky a razili jsme si to domů.

Konec dobrý, všechno dobré... Nevím, ale myslel jsem si, že toho uvidím více a zároveň jsem nečekal, že tam bude takového lidu. Vždyť to je pak jasné, že když se do jednoho muzea chce narvat 10 000 lidí za pár hodin, že si nikdo nic neužije. A co pak, když dáte vstupné zadarmo, že? Aneb jak jsem pravil v nadpisu - bylo to přesně jak fronta na banány. Dejte něco zadarmo a lidé vam utrhají ruce, i kdyby to bylo kdoví co. Chápu, že záměr organizátorů byl opravdu chválihodný, ale asi si raději zaplatím a budu mít na prohlídku klid.

Máslovické odpolední skotačení se Skoty - 7.6.

Zkouškové je v plném proudu. PARy, neboli paralelní systémy mi nyní "zpříjemňují" celé dny. Abych pravdu řekl, ještě jsem se na žádnou zkoušku neučil od rána do večera. Dokážete si tedy představit, jak takové dny vypadají - vstát, snídaně, učení, oběd, učení, večeře, učení, spát. Dost mě to ubíjí. Proto jsem byl velice rád, když jsem byl pozván na odpolední skotačení, abych si vyčistil hlavu.

Toto skotačení - příznačně se Skoty - se konalo v malé vesničce Máslovice (kousek od Vodochod a na SZ od Prahy) a bylo to již 13. tradiční setkání. Slavnost začínala v jednu hodinu odpoledne, ale doprava a učební povinnosti mi dovolily přijet až ve dvě. O nic jsem ale nepřišel, za což jsem byl vděčný.

Po zaplacení vstupného, které jsem ale neplatil, pač jsem byl zván mamkou a Slávkem, jsem dostal identifikační kostkovanou pásku, která putovala do knoflíkové dírky na límci košile. Poté už mne zavalily proudy lidí a hezká muzika.



Usadili jsme se na laviččce proti pódiu a dali si pivko. Jak jsem se tak rozhlížel po náměstí, struktura stánků byla takováto (díváme-li se čelem k pódiu, tak zleva doprava po obvodu): Pokladna, prodej suvenýrů, Skotské chlebíčky a palačinky, občerstvovací místo pro hudebníky, zvukaře a všechny účinkující, samotné pódium, pak na druhé straně náměstí stánky s whiskey, tradičním skotským jídlem, vínem a nakonec i s pivem a klobásami.
Prostředek náměstí byl z poloviny zastaven stolky a lavičkami a zbytek byl nechán tanečníkům.



Po chvíli sezení a povšechního seznámení s okolím jsem vytáhnul foťák a jal se zachytit pár dokumentačních snímků. Mezitím se střídala hudební skupina Hradní Duo a místní Skoti, kteří vyučovali všechny okolostojící a tance-chtějící civily tanci. Bylo to zajímavé hopsání, při kterém se nejeden člobrda pořádně zapotil. Co se týče hudební skupiny, tak tu hodnotím velice kladně, muzika se opravdu líbila.



Jak jsem tak s foťákem obíhal náměstí, zastavil jsem se i u stánku s whiskey. Následující fotka dokládá, že tam měli mnoho a mnoho druhů tohoto dobrého nápoje.

Studoval jsem i ceník a zarazila mne čtyřicetiletá whiskey (0.7 litru) za něco málo více než 50 000,- Kč. To je docela dobrá pálka. Zajímalo by mě, kolik lidí si takovouto lahvinku domů koupí. To bych se bál i pít.



Z ničeho nic muzika ustala a paní starostka započala olympijskou disciplínu - hod polenem. Mohli házet děti - s menším polenem - a pak dospělí - větší polena. Taky jsem se zúčastnil. Ehm, výsledek snad raději nebudu komentovat. Co zde ale nutně zmíním, jaká jsou vlastně pravidla této disciplíny.



Hod polenem není zaměřen na sílu, ale na šikovnost házejícího. Cílem je totiž hodit poleno tak, aby se ve vzduchu otočilo o celou otáčku a dopadlo co nejblíže a nejrovněji k nakreslené čáře. Ten/ta, jenž hodí nejblíže a nejlépe, vyhrál/a.

V tomto závodě vyhrála dívčina. Cenou za první místo byla láhev whiskey. Nejlepší na tom bylo, že dotyčná nebyla ani plnoletá. Když ale slíbíla, že výhru předá rodičům, tak jí i dostala.

Pak nastoupili na řadu dudáci, dudačky, bubeníci a bubeničky. Velice hezké vystoupení.


Když skončili, přisla na řadu opět dvojice Hradní duo a výuka tanců. Večer se měla ještě konat taneční zábava, ale k té jsem se již nedostal, pač jsem se vracel domů, abych dokončil dnešní porci učiva.

Celkové hodnocení této akce je velice pozitivní. Vesnické až domácké prostředí, plno milých a přátelských lidí, to už se ve městě opravdu skoro nenajde. Proto jsem velice rád, že jsem se tam podíval. Zbylo mi ještě k prohlédnutí Máslovické muzeum výroby másla, ale to jsem odložil na někdy příště. V této oblasti je mnoho možností, kam si vyrazit na výlet a při této příležitosti zfouknout i muzeum.

Prokopským údolím až do středověku

Tento výlet bych označil zároveň nálepkou "Aneb poznáváme své vlastní rodné okolí". K jeho uskutečnění mě přiměly dvě okolnosti. První byla můj bratranec. Jednoho dne se mě zeptal, jestli nevím, kam do Prokopského údolí by mohl jít fotit a jak a kam se přesně dostane, půjde-li tudy či tamtudy. Musel jsem se zastydět a říci, že nevím. To mne rozžhavilo až doběla. Páč jsem se tu narodil a neznám okolí svého rodiště?! Ne, až tak dramatické to není. Chodíval jsem tam kdysi, jako malý klučina, ale už si to skoro vůbec nepamatuji.

Druhou věcí byla moje zvědavost zjistit, co je to Řepora, jejíž název jsem kdesi viděl napsaný. K tomu, co to nakonec je, se postupně dostaneme. Nyní se vraťme zpět k neděli 11. května 9:15 ráno, kdy tento výlet začal.


Plán byl následující. Z Barrandova sejdu Klukovicemi do Prokopského údolí. Tam se dám vlevo, projdu zahrádkářskou osadou pod Holyní, dojdu do Řeporyj a tam se zajdu podívat na Řeporu. Toť asi tak nástin procházky.

Jen jsem vyšel, hned mě polila vlna závisti. Jdouc si kolem jednoho malého solária tady na Barrandově, přihasila si to tam taková mladá pohledná prdelka v nablýskaném Porsche. Bylo samozřejmě červené, jak jinak. Ale i tak bych jej bral!!! No nic, zamáčkl jsem slzu a vyrazil dál, směrem ke Klukovicím.


Již dlouho jsem na tomto místě nebyl, ale ihned mě praštilo do očí, jak se tato malá bezvýznamná zahrádkářská osada rozrostla o honosné domy zahraničních podnikatelů (hlavně naši socialističtí kolegové tu mají velké zastoupení). Baráčky jsou to honosné, ale výzdoba, barva a zahrada jsou v jistých případech spíše na škodu. Tady ale konečně začíná trošku té zeleně, jelikož z Klukovic se po malé silničce dostáváme přímo doprostřed Prokopského údolí. Tomuto vstupu dominuje bývalý statek, který mne přivítal následujícím pohledem:


Pak už jsem si jenom užíval přírody, skal a lesa (dá-li se tak honosně nazvat kus zeleně, které se podařilo přežít stavbařské řádění v nejbližším okolí). Poté, co projdeme pod místní železnicí, se dáme po cestě doleva - pro turisty je to značeno žlutě a stezka vede až do Nových Butovic. Asi po 200 metrech se od žluté odpojíme a nastoupíme cestu modrou, která se vine podél železniční trati až do Řeporyj.

Jak jsem tu dlouho nebyl, tak jsem znovuobjevil naučnou stezku, která se táhne skrz celé Prokopské a Dalejské údolí a upozorňuje návštěvníky na jedinečnost a zachovalost fauny a flóry v daném okolí. Chtěl jsem být vzorným turistou a naučné tabule číst. Bohužel jsem to vzdal ihned v druhém odstavci textu na první tabuli, páč se chlapci začali ohánět geografickými a geologickými pojmy, kterým jsem si nehodlal plnit hlavu. Vyrazil jsem proto dál.

Cesta jde většinou po rovině, maximálně nejaké malé stoupání a klesání, ale to vždy maximálně několik metrů. Prostě a jednoduše - procházková trasa pro každého. Celou cestu jsem čekal, jestli nepojede kolem vlak, abych si jej vyfotil, žel bohu se tomu tak nestalo a já zůstal pouze v očekávání.

Na jednom z mnoha paloučků, kde se z ničeho nic vynoříte, si jeden umělec hrál a sestavil kamenné panáčky po bitvě. Nazváno je to "Bojiště, polámaní panáčci se prali všude". Musím říci, že je to velice působivé.


Cesta pak dále pokračuje podél Červeného lomu, kde, jak stojí na informačních tabulích, je zachováno mnoho úkazů z dob, jejichž jména si opravdu nepamatuju. (to je přesně to, čím jsem si nechtěl zatěžovat hlavu). Z bohatého porostu jsem se najednou vynořil do zahrádkářské osady pod Holyní. Ona to Holyně ještě je, po správní stránce, abych byl úplně přesný. Tam jsem modrou značku ztratil. Řekl bych, že někdo podřezal těch pár stromků, na kterých ukazatele byly, ale ruku do ohně bych za to nedal. Nemít barák na Barrandově, tak bych tu rozhodně chtěl mít aspoň chatu. Takové milé a klidné prostředí.

Tuto atmosféru naprosto rozbouralo následující místo.


Nevím, co to bylo, ale je to něco hrozného. Pár vybydlených domů, kde se po nocích zdržují hlavně bezdomovci. Na jednoho jsem taky narazil a hned mě chtěl stáhnout o cigára. Neměl jsem. To ho asi naštvalo a začal láteřit, kdeže jsou ti vojáci. V první chvíli jsem netušil, která bije, ale po chvíli z něj vypadlo, že tuto oblast si oblíbili fanoušci airsoftu a jezdí se tam vyblbnout víkend co víkend. Předešlého dne jich tam bylo zhruba sto. Tak nevím, to musel být solidní masakr.

Pak už se člověk dostane do Řeporyj. Cestou jsem si ještě všiml starého mlýna, který je dneska už v dezolátním stavu a asi taky používán airsofťáky.


Dominantou jinak nezajímavých Řeporyj je kostelík na náměstí. Chtěl jsem si jej prohlédnout i zevnitř, ale zrovna sloužili mši, tak jsem se raději vzdálil.


Kousek za Řeporyjemi je Řepora. Je to malá středověká vesnička, zbudovaná v malém lesíku. Jak každého již asi napadlo, má to být věrná kopie samotných Řeporyj. Od toho taky ten název. Než se člověk dostane až ke vstupu, projde kolem mokřad a malých rybníčků (což bych netušil, že je ještě možné v Praze potkat) plných žab, které kvákaly a kvákaly až to pěkné nebylo.

Samotná vesnice se skládá z kruhového náměstí, je zde kovárna, kostel, krčma, tržnice, hospodářská usedlost a domek nejchudších. Náměstí dominuje studna a zařízení k usnadnění nabírání vody. Vedle studny stojí pranýř, nedílná to součást tehdejších vesnic a měst. (Dneska bychom to ale také využili. Myslím, že bychom to množství pranýřů neměli ani kam umístit.)

Celek je obehnán palisádovou hradbou a má tři vstupy - severní, jižní a východní bránu. Každá z nich má u sebe hezkou strážní věž. U severní brány je navíc hladomorna, jako sklep k přilehlé věži.

Kousek za vesnicí je šibeniční pahorek, kde je umístěna nejenom šibenice, ale také i hranice pro čarodejnice. Koukal jsem, že místní byli připraveni na všechny případy.

Z pohanských dob tu je ještě posvátný strom, který měl symbolizovat úctu k jednotlivým bohům. Byl ověšen lebkami. V tomto případě koně, což bylo pro jednoho pohanského boha, ale jméno si nevybavím.


Kousek od stromu je tu pohanské obětiště. Taky moc pěkná věc.


Na závěr pak už jenom dodám, dle čeho mají Řeporyje toto jméno. Pochází to z dob, kdy se tu pěstoval řepík lékařský a místní ho tu jistě hojně ryli. Symbolem (erbem) města jsou pak dvě zkřížené motyky a pod nimi vyobrazení řepíku.

Na konec cesty jsem si dal zmrzlinu a vracel se na oběd domů. Všeho všudy je to procházka na dvě a půl hodiny i s prohlídkou skanzenu. Délka trasy zhruba 10km maximálně.

Všechny fotky je možno zhlédnout zde.