Než přijde zima... , Orlické hory 12. - 14. 9.

Tento víkend jsem se rozhodl zkusit opět nějakou víkendovku. Skončily nám prázdniny a tak se rozeběhla nová vlna víkendových dobrodružství. Nabídka byla bohatá, mohlo se jet na vodu či do hor. Zvolil jsem hory, jelikož na vodu jsem neměl náladu, přeci jenom máchat se v potoce, to nejspíš odložím, až bude lepší počasí. Volba tedy připadla na brontosauří článek Fénix a organizátory Jendu a Jarmila. Místo konání - Říčky v Orlických horách. Pracovalo se na místní obecní studánce. A nyní to hlavní - trénovali jsme na naši budoucí výpravu k pólu!

Již samotná cesta začla zajímavě. Nejprve jsem zjišťoval, kdo vůbec jede z Prahy a přilehlého okolí, abych snížil náklady koupí hromadné jízdenky. Klárka našla spoj pomocí autobusů, takže jsme se rozhodli pro ně. Asi hodinu před odjezdem psala Hančí, že jede vlakem a ten prý je o něco lepší (co se týče času a délky trasy). Neváhal jsem, prozkoumal situaci (lépe by se hodilo asi rekognoskoval, ale přeci jenom se budeme držet při zemi) a varianta vlak, která byla skoro o hodinu kratší, vyhrála. Operativně se změnil plán a jeli jsme najednou čtyří - Klárka, Hančí, já a Kuba, který přistoupil v Poděbradech. Trošku jsme byli smutní, že nikdo jiný nejel, i když má být celkově 12 účastníků, ale co se dá dělat. Sejdeme se až tam. Nikoliv. Již v Doudlebech, kde jsme přestupovali na bus, jsme potkali Sandru a Zuzku, které jely tím samým vlakem celou cestu s námi, akorát seděli o kus jinde. Holt ta domluva. Přijeli jsme do Rokytnice, kde nás uvítal zbytek výpravy - Eliška, Kuč-kuč-kula (to je Petr, ale používá tuto ženskou přezdívku) a Kes. Tuším, že tím jsem vyčerpal všechny, nerad bych na někoho zapomněl. Stáli jsme tam tak na nástupišti a čekali na jiný autobus, který nás měl odvézt do Říček. Po chvíli kecání jsme začali být nervózní, a tak jsem se šel zeptat řidiče, kdo a kdy tam pojede. Oznámil mi suše, že jede on a je to prý naprosto jasné. Nebylo, chlapci totiž v Rokytnici pouze změní ceduli, ale na idosu se změní číslo busu. Nevadí, nasedli jsme a mohlo se jet dále.

Finální a zároveň i startovní sraz byl v polární základně Houston (konečná veškeré možné dopravy do Říček a dále), kde nás přivítal mírně nervózní velitel stanice Jarmil. Nervozita byla značná, přeci jenom přijímat bandu nováčků a vycvičit z nich pořádné polárníky je věc nelehká, ba přímo těžká. Byl tedy celý nesvůj a když viděl, že mezi námi panuje naprostý chaos a disciplína je pro nás tak maximálně něco hodně ošklivého, co se maže na chleba, jal se urvat autoritu stůj co stůj. Poté, co, jako v armádě, nás seřval a dokázal seřadit do jedné lajny, nám nechal pouze šátek a nyní již bez batohu se pokračovalo dále. Abych upřesnil povětrnostní podmínky základnové stanice - bylo hnusně. Kdo by to byl čekal, když to hlásili i v televizi a kupodivu jim to vyšlo,že? Nevadí, přeci nějaké mrholení a silný vítr nemůže odradit silné a vytrvalé chlapy a ženy. I vydali jsme se směr polární stanice Lední Medvěd, které předsedal a vládl pevnou rukou velitel kupodivu stejného jména, Lední Medvěd.

Z této cesty jsme pranic neviděli. Ono se řekne, jdi na pól, ale už vám taky nikdo neprozradí, že z toho sněhu a velké dávky světla na chvíli oslepnete. Nezbylo než se chytnout a jako had se prodírat přes půlku Říček a pak někam do polí a lesů. Naše pouť neušla pozornosti jednoho místního občana. Neviděl jsem to, a tak předávám Jarmilův popis skutečnosti, vzhledem k tomu, že on byl jediný, kdo viděl. Jak jsme tak pochodovali kolem jedné z mnoha chaloupek, kdesi z čista jasna se vynořila postava s baterkou a chtěla vědět, kdože se to takhle pozdě večer promenáduje v blízkosti jejího obydlí. Baterka putovala od prvního, Jarmila, přes nás všechny až na konec. V tuto chvíli osoba netuší, zda-li už nepila přes míru. Světlo putuje nyní od konce na začátek a pohled je ještě pevnější. Nyní osoba usoudila, že jest možná doba přestat i hulit to nizozemské zboží, ale přeci jenom, co kdyby to byla pravda, že to, co vidí, není přelud ale opravdu banda brontosaurů se zavázanýma očima. Kužel světla putuje opět a nyní pomalu přes nás všechny, když tu postava usoudí, že přeci jenom se vrátí z Orlických hor do tepla místního blázince a přestane hulit a pít po celý zbytek života. Nechává tedy průzkumu a zaleze do chalupy. My se vydáme dále, nyní již ze silnice do pole.

Zde se vzpamatujeme ze slepoty a přebírá si nás neméně nadšený velitel polární stanice. Na Jarmila je nevrlý, cože mu to přivedl za nováčky, že s nima nemůže nic dokázat. Nevadí, nějak si s námi prý poradí. Začíná kolečko představovaček a srovnávání podle písmen přezdívek či křestních jmen. Pak už jen pochod do cílové stanice, kteroužto představuje Jendova chata a tam krásně vytopený obývák. Chatička je to opravdu příjemná a když se všichni usadíme, pouze posloucháme praskání dřeva v kamnech. Proběhne trocha byrokracie, kdy se upíšeme a ještě jedno kolo představování, nyní již s plnými jmény, abychom věděli, kohože to tu máme. Celá sestava se skládá z následujících polárníků: Jenda, Jarmil, Irča, Kes, Kuč-kuč-kula, Eliška, Maggi, Sandra, já, Klárka, Zuzka, Kuba, Hančí. Kupodivu se mi podařilo zapamatovat i větší část našeho rozesazení kolem stolu.

Pak přichází na řadu první úkol tohoto večera - Pennikan. Toto jídlo bylo hojně využito polárníky na slovo vzatými - Amundsenem a Scotem - při jejich výpravách. Není to ani tak pochoutka, jakožto kalorická bomba, která má nejenom povzbudit, ale i dodat tak potřebnou energii k dalšímu pochodu. První se k tomu dostala Kes, jenž se netvářila moc povzbudivě, když si vkládala první sousto do úst. Ono se není čemu divit, konzistence a vůbec vzezření bylo divoké. Oproti tomu chuť byla výborná. Ani již nevím, z čeho všeho to Jarmil zplácal, pamatuji si jenom burákové máslo, sušené maso, ořechy, cukr. Chutnalo to báječně a věřím, že energie to dodává mnoho. Již mám první silný tip na naše další horské putování, coby dopovací materiál. Když jsme si tak všichni ochutnali a popovídali, jak se asi polárníci měli, přešlo se k volné zábavě.

V tuto chvíli se někteří chápali kytar, hráli a zpívali, někteří si vzali stolní hru ScotlandYard (někdo to možná zná v české verzi Akce X), kdy jeden dělá padoucha a ostatní agenti jej chytají. Pohyb je omezen v rámci města a to na dopravu taxíkem, metrem či autobusem. Prostě zábava na dlouho. Když jsme pak prostřídali asi tři padouchy, rozpadli jsme se a pomalu se odcházelo spát. Bylo zhruba půl druhé, ale nikomu se usnout nechtělo. Holky škemraly o pohádku, kterou nevím, jestli se jim dostalo, ale pak se přešlo na hlášky z Cimrmanů a to nás všechny již bezpečně uspalo.

Sobotní ráno bylo ve znamení rozcvičky. Vstávalo se hezky v osm hodin. Někteří členové a členky, nebudu je jmenovat, jmenovitě Jarmil, Sandra, Hančí a Zuzka, nechtěli vstát. Snažili jsme se je dostat ze spacáků, ale po chvíli jsme to vzdali a s Kubou, Klárkou a Maggi jsme vyběhli bosi na pole před chatou na rozcvičku. Byla zima, asi jenom tři nebo čtyři stupně nad nulou, ale právě tohle bylo osvěžující. Nejprve jsme se protáhli a pak i proběhli. Nutno uznat, že mokrá tráva v této situaci byla opravdu studená, a proto jsem toho běhání brzy zanechal a vrátil se do chaty. Ještě před snídaní vytáhla Maggi bublifuk a hrála si venku za všeobecné pozornosti. Jenda zavolal k snídani, Kuba odběhl hledat studánku a Maggi jej šla hledat. Toto byl krušný moment celé naší výpravy. Jakmile se Maggi rozeběhla za Kubou, podjela jí noha, spadla velice nešťastně a vykloubila si rameno. Bolestný řev se nesl až mezi nás do chaty, kde jsme většina absolutně netušila, co se děje. Jenda vyšel ven, vrátil se s hrncem čaje, položil jej na stůj a s klidem pronesl:"Hmm, tak jedeme do nemocnice!" Tak tedy začal náš výcvik. Jenda s Maggi a Klárkou odjeli prudit místní pohotovost a my se pomalu vydali do práce (až po snídani, to dá rozum!!).

Ano, opravdu vlažně jsme se vydali. Abych se trošku vychválil, jsem po ránu akční - nejvíce z celého dne - a proto jsem při slově práce vyskočil jak čertík z krabičky, že jako jdeme! Nesetkalo se to s úspěchem. Všichni se na mne otočili s pohledem - cože? Si snad upad' ne? Tak jsem si opět sednul se zklamaným výrazem ve tváři. Dali jsme si hrnek čaje a v devět hodin se již opravdu šlo makat. Práce byla jednoduchá - oprava studánky. Byla tu studánka, nikoliv vůkol les a kapradí, kam laně chodí pít, ale polorozbořená nahnutá stříška a zanesené trubky. Střechu jsme opatrně sundali, ale i tak se nám málem rozpadla mezi prsty. Trubky jsme vykopali, pročistili, stříšku opravili, pramen studánky vyčistili a všechno uvedli do původního stavu. Vypadá to, že jsme čile pracovali celé dopoledne a ani se nezastavili. Omyl děti, měli jsme tam notné pauzy a prostoje. Přeci si nemyslíte, že bychom se udřeli, ne? Nicméně studánka stojí, voda teče a my splnili svoji občanskou povinnost.

Mezitím holky připravily oběd - brambory na loupačku a k tomu slanina s cibulkou a tvaroh. Abych nezapomněl. Maggi se vrátila s ramenem již nasazeným a s ortézou. Nikdy jsem si nemyslel, že naše vlastní tělo je tak chatrné, ale pouhé vykloubení vás stojí tři týdny naprosto bez pohybu a pak tři měsíce máte velice omezené pohybové možnosti. Inu, hodně štěstí Maggi a ať se to brzy uzdraví. Samozřejmě to nebyl konec všem zraněním, že? Klárka nemohla zůstat pozadu. Jak si tak poskakovala po chodbě, chtěla vběhnout k obědu do hlavní obývací místnosti. Nedošlo jí ale, že stropy a futra jsou nízké a tak v plné rychlosti natankovala přímo hlavou do dubu. Jenda už se jenom otočil a čekal, že si vezme klíčky a pojede se znovu. Naštěstí to byl jenom malý otřes a hlava i Klárka byla v pořádku. Pak už se jenom hladově sluplo jídlo a byl čas na pokračování tréninku polárníků. Abych nezapomněl, naší skupinku rozšířila Šoti (doufám, že to píšu správně, jinak dostanu sádrou po hlavě) a Honza.

Ještě v malé mezipauze vyndal Jarmil naprosto novou kroniku Fénixů, aby se účastníci taky podíleli na jejím obsahu. Irča se hned vrhla na první stránku a nakreslila řadu malých postaviček dle toho, jak jsme se minulého večera řadili. Pak bylo na mně, abych napsal popis pátečního programu. Když jsem tak učinil, byl čas na program. Měli jsme za úkol vzít si s sebou náhradní ponožky, fixu, papír a tužku, šátek a vyrazilo se. Honza s Irčou se ujali navigace a zakreslovali mapu.

Prvním zastavením byl úkol vytvořit proviantový tábor. Jako každý polárník si musí nechávat cestou tábory plné jídla na cestu zpět, i my jsme schovali část pamlsků do igelitky a zahrabali do křoví. Následoval běh ve dvojicích s lyžákama na nohou - simuloval se tak pohyb na sněžnicích v hlubokém sněhu. S Klárkou jsme měli čas nad minutu, což byl druhý nejhorší. Bylo to proto, že jsme šli jako druzí a ostatní se postupem času velice rychle poučili, že přezouvat se na konci je naprostá volovina a je lepší, když zpět se běží na boso. Nevadí, tak příště.

Pochodovali jsme dále. Mno, tady se mi pomalu příčí říkat pochodovali, když jsme šli vlastně přískokem v před. Kupodivu jsme narazili na místa, kde houbaři nenašli vůbec nic a nám tu zbylo mnoho a mnoho hříbečků, babek, lišek a podobných. Tudíž polární výprava se zvrhla v hledání hub a současného pojídání borůvek, kterých tam bylo též požehnaně. I takto handicapováni jsme se dokázali dostat i přes druhý tábor (zde se uložily další pamlsky) až na vrchol černé sjezdovky, kde nás očekávala zkouška mužnosti (u ženských by asi spojení zkouška ženskosti neuspěla,co?) a statečnosti. Jarmil napjal lana a my jsme přelézali. Jinak se nedalo dostat přes průrvu v ledu. Všichni to zvládli, bohužel jediná Maggi se tvářila ublíženě, jelikož nemohla lézt a tak moc by chtěla.

Po statečně přelezené puklině jsme dorazili na virtuální pól, konec naší tréninkové výpravy (ve skutečnosti to bylo Pěticestí, krásné to výletní místo) a dali si malou svačinku složenou s chleba, másla a nutely. V tuto chvíli se začalo pomalu připozdívat a zima se nám pomalu zakusovala do těla. Obrátili jsme směr a vydali se z pólu domů. Jak jsme si tak podráždili žaludek chlebem, dostali jsme hlad a jednotlivé tábory jsme komplet vyžrali, i když předtím jsme svorně tvrdili, že hlad nemáme.

Poslední tábor nám ale připravil nemilé překvapení (on to byl Jenda, ale člověk nesmí ukazovat na viníka prstem) v podobě zmizelých zásob. I to se polárníkům stává. Nezbývalo, než ulovit tuleně. Vyrobili jsme si oštěpy a měli jsme zasáhnout pohybujícího se vycpaného tuleně ušitého z povlaku na polštář. Vypadal prostě úžasně. Jako dobří lovci jsme se opravdu neosvědčili. Ani taková grupa nedokázala tuleně zasáhnout z větší dálky než by bylo potřeba na pořádné nakročení až k němu samému. Holt naši nešikovnost můžeme maskovat tím, že jsme byli zmrzlí.

Cesta ale nekončila, šli jsme pak na poslední místo - za ozvěnou. Je to bod uprostřed polí, kde když zařvete, tak vám hory odpovídají. Velice pěkné. Tak jsme si párkrát zakřičeli a už už se spěchalo domů, do tepla. K večeři jsme udělali smaženici, protože těch hub bylo opravdu hodně, ale na opékání dovezených buřtů nad ohněm nedošlo kvůli zimě, a tak je aspoň Kuba udělal na pánvičce. Po dobrém jídle se rozproudila trošku mdlá volná zábava. Mdlá proto, že byli všichni krásně unaveni a akorát tak ready to spát. Též se zpívalo a hrálo, ale kousek po půlnoci jsme to zalomili všicí. Klárka mezitím vymyslela hezkou básničku, která popisovala celé sobotní počínání a tato jest zaznamenána perem modrým do kroniky onoho ptačího spolku. Doufám, že se objeví někde v elektronické podobě, páč byla opravdu vydařená!

Nedělní ráno bylo již ve znamení konce výcviku a odjezdu. Nemohli jsme ale pominout nácvik vyvrcholení výpravy každého polárníka - dosažení cíle. Proto jsme se všichni vydali na louku zkoušet nadšený výraz při dobytí pólu. Říkáte si, proč takové věci nacvičovat? Hmm, rozeberme si to tedy trošku detailněji. Výprava do takových zimních míst, jako je severní či jižní pól, je opravdu mrazivá. Před sebou, za sebou máte jenom ledové pláně, nikde nic. Jenom sníh, slunce a mráz. Semo tamo, když máte smůlu, vás potká blizzard a teplota ještě klesne a je ještě hnusněji než kdy dříve. Vymáčkne to z vás i tu poslední kapku energie, co máte. Může se stát, že vám začne docházet jídlo, umírají tažní psi, začnete nenávidět ostatní polárníky, máte špatné vybavení a chytnete nějakou tu omrzlinu a mnoho jiného. Takto se vlečete zhruba dva měsíce, abyste našli jenom vlaječku zapíchnutou do země. Myslíte, že když si toto zakusíte, tak se budete na konci tvářit vesele??? Omyl!!! Všechno, co budete mít v daném momentu na mysli, se nedá povídat ani po dvaadvacáté hodině! Tudíž je nutno takovýto postoj nacvičit, abyste pak dětem mohli u krbu ukázat smějící se fotku chlapa, který to dokázal. Jak se řeklo, tak se i udělalo. Vyběhli jsme ven, zaujali postavení a fotograf zmáčl spoušť. Bylo to ale málo. Jenda odněkud vytáhl saně a mohli jsme utvořit i samotné psí spřežení. To byla poslední fotka a tím také ukončena víkendovka. Pak už jenom cesta domů, odpočinek a klid.

Takto končí náš výcvik a příště jistě pokoříme stejnou trasu, kterou kdysi zvádl Amundsen.

Velký a Malý Blaník - 8.9.

Aby těch akcí nebylo málo, byl vskutku v rychlosti dohodnut další výlet a to za pověstnými rytíři na Blaník. Nynější sestava byla Tomáš, Katka a já. Jelo se autem, protože dostat se tam hromadnou dopravou není zrovna optimální řešení. Zvláště, když autobusy jezdí pouze dvakrát či třikrát za den. Plán byl tedy jasný, v pondělí ráno po osmé vyrazíme směr Blanická chráněná krajinná oblast a zdoláme jak Velký, tak i Malý Blaník (ano, existují opravdu dva vrcholy toho jména, též jsem byl překvapen.) Kvůli akci předchozího dne jsem již nestihl nakoupit a připravit svačinku na náročný výstup, tudíž jsem se dalšího dne musel spokojit s narychlo koupenou paštikou a několika houskami. Nevadí, ono to zase tak hrozné nebylo, ale abychom se vrátili hezky na začátek.

Pondělní ráno bylo krásně. Svítíčko slunilo, nebe bylo skoro bez mráčku a v sedm hodin zapípal budík. Sbalit se bylo otázkou pár minut, vždyť jedeme jenom na chvíli, že? Takže pár základních věcí, jako třeba lékárničku, do báglu, něco k pití a šup s autem k benzícnce. Přeci jenom tam od poslední jízdy nezbylo moc šťávy a nechtěl jsem zůstat stát uprostřed dálnice. Sraz byl na Smíchovském nádraží ve čtvrt na devět. To jsme se tam s pár minutovým zpozděním také sešli a mohlo se vyrazit. Jistě netřeba komentovat pražskou dopravu takto v pondělí ráno. Bylo relativně brzy, ale v rádiu už hlásili polovinu silnic na stupni pět (tedy absolutně neprůjezdné), bál jsem se, že nás to taky zastaví na jižní spojce. Naštěstí při nás stál andělíček strážníček a po celou cestu jsme nezavadili o jedinou kolonu.

Tomáš vzal s sebou navigaci, abychom se neztratili a případně na cílovém místě našli nějakou tu geocache. Já té navigaci přezdívám "babka v krabičce", protože pokyny pro řidiče jsou namluveny ženským hlasem. Ujeli jsme nějakých 16 km po dálnici, když mi babka připomenula, abych jel stále rovně. Zajímalo by mne, kdo tvořil ty upozorňovací body na mapě. Vždyť to by mne opravdu nenapadlo, že po rovné silnici se nejspíš pojede rovně.

Zhruba v půl desáté jsme dorazili do našeho cílového a zároveň startovního místa, vesnice Kondrac. Velice rychle jsme ji začali přezdívat "Kokodrnec", protože původní název se nedá zapamatovat a tohle bylo tak krásně ulítlé, že nám to hned padlo do noty. Z Kokodrnce se jde po červené turistické značce prakticky po celou dobu trasy.



Plán náročného to treku byl vystoupat na Velký Blaník, podívat se po světě okolo, slézt dolů a znovu vystoupat, nyní již na kopec Malý Blaník a tam se pokochat zříceninou kaple. Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali.

Na prvním zastavení, pod Velkým Blaníkem, jsme narazili jednak na začátek naučné stezky pro dospělé i pro děti, ale i na geologickou expozici. Trošku jsem nepochopil, co tím chlapci mínili, ale byla tam dovezena hromada kamenů různých druhů a čehosi cosi a je to tam vystaveno a okomentováno. Nebýt to v takové hezké lokalitě, nikdo by se na to jistě nešel podívat. Mezitím, co jsme se s Katkou koukali po kamenech, Tomáš ulovil první geocache. Zapsal datum a čas návštěvy a mohli jsme pokračovat vzhůru. Ono vzhůru není až tak dobré slovo, nejprve se totiž jde dolů. Ano, jdeme na kopec dolů. Samotná silnice je o hodně výše než úpatí kopce, tudíž je nejprve nutno překonat malý výškový rozdíl, přeskočit potůček Brodec a teprve tehdy začíná samotné stoupání.





Jak jsme se měli možnost přesvědčit, je to silně turistické místo zaměřeno i na výrazné městské typy. Naštěstí toho dne s námi nidko na vrchol nešel. Jak jsme to tedy poznali? Jednoduše, kusy trasy jsou lemovány zábradlím, aby se v tom "velice náročném stoupání" měli lidé kde zapřít a navíc jsou tam v silně exponovaných úsecích schody, za které by se nemusel stydět kdejaký vstup do baráku. Jinak je ale nutné uznat, že cesta je udržovaná a starají se o ní. Aby se i děti nenudily, jsou pro ně udělána malá zastavení v rámci naučné stezky. Kupodivu jsme si vyhráli taky. Koncipováno je to metodou hry. Na stojanu jsou vyobrazeny vždy dvě řady nějakých lesních elmentů (zvířata, stromy, atp.) a je nutné je párovat například s plody, mláďaty apod. Toto párování se provádí motáním lana ve vyznačených zářezech na daném stojanu. Takhle to nezní moc zábavně, ale když jsme u toho my, tak to zábava je, jsme prostě ještě děti.

Kousek pod vrcholem je i dřevěný xylofon. Tomáš ihned chytil dřevěnou paličku do ruky a jal se mlátit do jednotlivých dřev, aby zjistil, co za tóny to vydává. Pak si to zkusila i Katka a naposledy já. Tom z toho pořídil i video, takže se možná i dočkáte pohyblivých obrázků.



Na vrchol hory to již nebylo více jak 400 metrů, které jsme zdolali za chvilku. Cestou jsme odchytli ještě jednu cachku a pak si dali oběd pod rozhlednou. Abyste si nemysleli, trošku jsme podcenili měřítko mapy a z celodenního výletu by to byla procházka tak na tři hodinky, kdybychom se často nezastavovali a neblbli po cestě. Ono je to v této lokalitě opravdu blízko všude. Z Kokodrnce na vrchol jsou to pouhé tři kilometry, takže cesta vhodná snad pro každého zájemce. Co povídat dále? Rozhledna byla v pondělí zavřená, ale s tím jsme počítali. Pokochali jsme se krásným výhledem a poslouchali, jestli se z hory nebude ozývat chrápání či dunění. Ani jednoho jsme se nedočkali, a tak se šlo na kopec druhý.



Malý Blaník je o něco menší, než jeho bratr, ale zato cesta je tam více příkrá. Konečně nějaký pořádný výstup! Zalesněnému vrcholu dominuje zřícenina kaple sv. Máří Magdalény. Uprostřed této ruiny roste asi 150 let starý smrk. Pohled na tyto dva objekty je opravdu impozantní. Kaple sama o sobě musela být v době svého vzniku opravdu velkým počinem, neboť koruna smrku nezasahuje moc vysoko nad původní střechu. Bývalo to kdysi i poutním místem, kde se v době Svatováclavských slavností pořádali mše a konaly pouti z nedalekých Louňovic pod Blaníkem.



Zde jsme si dali malou dopovací přestávku, Katka vytáhla umělé medvídky a já čokoládu. Chvíli jsme se zdrželi, zapsali do návštěvní knihy - dost jsem byl zaražen, že ta kniha tam opravdu je a nikdo ji nezničil nebo neukradl. Člověk nemá být podezíravý, ale jsme v Čechách, že? Co jiného bych tu asi tak měl čekat? Jednorožce?

Tom mezitím zavětřil další cachku a tak jsme se vydali hledat. Tentokráte byla lépe schována u stromu pod kamenem a zahrabána listím. Byl zapsán čas a datum, prohlédli jsme si, co tam kdo dal a mohli jsme vyrazit na finální přiblížení tohoto dne. Sešli jsme z kopce do městyse Louňovice pod Blaníkem (můžete mi někdo vysvětlit, co je to městys za správní jednotku?), zde jsme obdivovali místní kostel Nanebevzetí panny Marie a zámek.



Poté už nezbývalo nic jiného, než se přesunout zpět do Kokodrnce, kde jsme měli zaparkovaného Šemíka (tak jsem pojmenoval svoje autíčko, komu by se to nelíbilo, tak ať si trhne nohou.) Cesta to byla nevábná, páč se šlo nějakých 6 km po silnici. Slunce stále svítilo, a tak aspoň to nám zpříjemňovalo nezáživnou chůzi po asfaltu. Řekli jsme, že si dáme vrcholové pivko v Kokodrnci. Tedy já kofolu, jelikož jsem řidič. Žel bohu nedošlo na to. Místní hospoda je raritou a má každý druhý den otevřeno od 11 hod do 14:30. Asi tam místní chodí pouze na obědy, či co. Ale viděli jste někdy hospodu zavírat před večerem?? Nepochopim. Bylo tedy jasné, že pivko bude až v Praze. Odjeli jsme, auto nechali doma a šli to zapít a zajíst do centra. Velice to hezké zakončení příjemného dne.

Výlet na Blaník doporučuji, je to taková nenáročná procházka. Nutno dodat, že pro mne až moc nenáročná, dodal bych k tomu ještě pochod někam dál, ale to až jindy.

JoyRide, Praha 7.9.

Již několik dní zpátky jsem byl upozorněn na nedělní sportovně kulturní akci JoyRide, která se konala na Císařské louce v Praze na Smíchově. Začal jsem si tedy všímat plakátů v tramvajích a dočetl jsem se, že mě sportovní hvězdy zvou, abych se přišel podívat. Netušil jsem, jaké hvězdy, bo to tam nebylo zmíněno (asi věděli moc dobře, že by to nikoho nenadchlo), ale řekl jsem si, že to může být velice hezky strávené odpoledne. A tak jsme si dali s Klárkou v neděli sraz a vyrazili.

O co šlo? Byl to sportovní a hudební festival. Vstup byl zdarma! Kdo by to nebral, že? Jenže ouha, ono to nebylo zase až tak zadarmo, jak se může zdát. Hlavním pořadatelem a řekl bych i sponzorem byla nejmenovaná bankovní instituce (napovím, že jako hlavní barvy má červenou a černou ve znaku), která si dala za úkol nasbírat co nejvíce nových klientů, a proto vstup bude zdarma pouze přes registraci po sms, kde jste museli uvést sve jméno a email. Přijde mi to docela hodně laciný způsob, jak se snažit vymámit kontakt na potenciální klienty. Byla taky druhá možnost - zaplatit u pokladny 350,- Kč. Takže první volba vyhrává na celé čáře. Nevadí, pár spam filtrů a pravidel do mailového klienta spolehlivě vyřeší budoucí maily, které od nich budou chodit, takže no stress. A jdeme dále.

Jak jsem již zmínil, celý festival se odehrával na Císařské louce. Nikdy jsem tam předtím nebyl, a tak mě docela udivilo, jak je ten ostrůvek velký. Jsou tam dva kempy - jeden stanový a druhý pro karavany. K tomu všemu se mezi to vešlo několik hudebních pódií a všemožné dráhy pro širokou škálu sportovních aktivit a představení, k tomu ale za chvíli. Na webu inzerovali, že prvních 3000 návštěvníků dostane speciální klíčenku na krk i s programem. Jak jsem tak koukal, dostali ji všichni. Z toho je možné usuzovat pouze to, že buď to nemělo takovou návštěvnost, jako očekávali, nebo to byl prachsprostý marketingový trik. Nicméně aspoň mám doma kus zbytečného chytače prachu, který zůstane navěky zapomenut v nejzazším koutě šuplíku. Prošli jsme vstupní branou, kde ochranka jednak nekontrolovala vnášené zbraně, pití a jídlo, ale i nezjišťovala, jestli jsou sms platné. Nevadí, tím lépe pro nás.

K hudebnímu pódiu jsme se dostali jako k prvnímu, neb to bylo ihned za branou. Co se týče muziky, nebylo moc o co stát. Program sice začínal již v poledne, my přišli až ve tři a o nic jsme nepřišli. Jediné, co se dalo poslouchat byli United Flavour, kteří hráli až v podvečer a bylo to poslední představení, co jsme tam shlédli. Jinak Ewa Farná a podobné výstřelky mne opravdu nezajímaly. O ostatních skupinách a interpretech nemohu ani říci, že bych je znal, natož podat hodnocení. Tuto část areálu jsme proto zanechali svému osudu a šli se podívat na sportovní sekci.

Zde již bylo hodně co k vidění. Vezměme to pěkně popořádku. Akce tu byly rozděleny na tři části. První ty, které jste si sami mohli vyzkoušet. Byla tu lukostřelba, lanové centrum, paintball, airsoft, trenažéry na rally a F1, skákací boty PowerReiser a jiné (součástí byla i sekce pro děti, tam pobíhali chudáci navlečení do plyšákových kostýmů a snažili se dostat děti na místní "diskotéku"). Druhou skupinou byly soutěžě a představení různých sportů - motocross, BMX a skateboard, break dance. Zde se představovali sportovci, co již něco v daném sportu znamenají, takže většinou mitři republiky, vícemistři světa apod. Hlavní pointou bylo předvést co nejlepší triky při jízdě na urampě (bmx a skate) a skoky na motorkách či nejlepší taneční kreaci. Breakdance je snad kategorie sama pro sebe, nemám to moc rád, ale bylo vidět, že klucí mají opravdu vytrénováno a umí. To se jim muselo nechat.

Třetí skupinou byla VIP sekce, která si zaslouží komentář ve vlastním odstavci, protože praktiky oné bankovní společnosti mi přišly už dostatečně ošklivé. VIP sekce byla pouze pro držitele nějakého studentského či normálního konta. Pakliže jste měli platební kartu, či aspoň papírové potvrzení, že jste klienty banky, otevřel se vám vstup do poslední části areálu, kde byly ty nejlepší atrakce - volný pád ze 60 m do záchranné sítě, vystřelování člověka na gumě, "atronautský výcvik" (což je taková ta skupina kruhů, ve které se můžete točit jakýmkoliv směrem a čeká se od vás, že vám bude blbě) a ještě další, které jsem ani neviděl. Pakliže jste neměli dané konto, mohli jste si jej na místě založit. Stál tam malý stánek, v něml posedávaly sličné slečny a kdo chtěl, ten se upsal. Nevím, jestli ona banka má zapotřebí si takto upevňovat pozici na trhu a přetahovat další lidi, ale nepřijde mi to jako fér. Vždyť se jim tam upsala hromada lidí jenom proto, aby mohli dál a třeba za měsíc si to konto zruší. Tuhle sekci jsem tedy vynechal a šel raději střílet z luku.

Abych se ale vrátil k největší show večera - motocrossu. Akce to měla být pětihodinová, kde se představili špičky českého motocrossu a k tomu i chlapi na PitBiku (což je taková malá motocrossová motorka s kolama o velikosti max 20 palců a předváděli na tom stejné triky jako ti na velkých motorkách), ale nakonec to zkrouhli pouze na hodinku. Nevím, co bylo přesně příčinou, ale byla to velká škoda. Nicméně i ta hodina byla více než nabitá akcí. Chlapi ze sebe vymáčkli naprosté maximum a i na hodně špatných podmínkách předváděli skoky, při kterých se tajil dech. Abych trochu zaperlil, vyjmenuju pár skoků, co převáděli - backflip, backflip no hand, drunken back flip, stripper, tsunami, tsunami no hand a jiné, jejichž jména si fakt nepamatuju. Aby i ti v angličtině méně zdatní pochopili - většinou to byly otočky s motorkou bez držení, pouštění se motorky a plachtění ve vzduchu, prostě paráda. Ani chlapi na PitBiku se nenechali zahanbit a backflipů bylo možno vidět hned několikero. Tento sport je pro diváky jistě úchvatný, ale byl jsem rád, že ho sleduju opravdu jenom z povzdálí. Je nutno poznamenat, že ti, co sedí na motorkách, jsou blázni a magoři. Nikdo normální by tam nevlezl. Bylo i pár pádů, po kterých se dotyčný hbitě zvedl a utíkal dále, ale sorry, když uprostřed backflipu letím hlavou dolů a v tu chvíli vím, že už se to nedá za boha dotočit do normální polohy, tak nepouštim motorku rukama a nedělám další triky s tím, že dopadnu na záda, překulím se a běžím si chytnout motorku dole pod dopadištěm. To je čistá magořina! Ale vypadá to hezky.

Dále se tam uskutečnili i soutěže o nejlepší triky na BMX kolech. Kluci se taky nenechali zahanbit a backflipů a různých otoček bylo vidět více než dost. To samé u skateboardů.

Abych tak nějak zhodnotil celou akci. Až na muziku naprosto super. K tomu připočteme levné pivo (rozuměj za normální cenu 25 korun) a hezké prostředí. Sice počasí moc nepřálo, chvílema pršelo, ale ani to člověka neodradilo. Opravdu hezky strávené odpoledne.

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 V.

Čtvrteční ráno bylo opět ve znamení porridge jakožto hlavního jídla k snídani. Nikdo se už moc nevzpíral a i zapřisáhlí odpůrci si nandali pořádnou porci. Vyskytl se tu taky nový element - paranoia některých mazáků a jejich věčná připravenost na odchod. Nikoliv z tohoto světa, ale do pouště. Jak se to projevovalo? Věčně s sebou tahali pár drobností, bez kterých by se prý neobešli. Tak to šlo několik dní, až nakonec ve čtvrtek se jejich paranoia změnila v tvrdou realitu.

Práce již nebyla a do konce zbývaly ještě plné dva dny. Bylo tedy více než zřejmé, že se nyní konečně půjde dvoudenka, o které se mluvilo již o víkendu. Po snídani PVC oznámil, ať se sbalíme na jeden celý den do pouště a co nejrychleji se shromáždíme před síčem. Ti, co tu již byli několikrát, byli překvapeni, že jsme nebyli vyhnáni bez ničeho, ba co víc, bylo nám dovoleno vzít si s sebou batoh. Nelenil jsem, sbalil vše nejnutnější, narval to do krosny a vylítl jsem ven, ať nezdržuji. Nebylo nutno pospíchat. Ostatní se ještě hodnou chvíli trousili sem a tam a hledali nějaké svršky, spodky, prostě cokoliv, co by jim umožnilo přežít. Já to klasifikoval jako přílišné zahlcení se věcma. Konečně bylo zabaleno a promluvil Muad' dib. Již jako starý kmet a slepý jako patrona se prý vydá umřít do pouště a my si musíme najít vlastní cestu řešení obtížné situace na Arrakisu.

Jak jsme si stáli? Blbě. Samozřejmě, že se terraformace vymkla kontrole a nyní hrozilo, že voda zahubí všechny červy a nám, jakožto bytostně závislým na koření bude ouvej. Nabízely se tři možnosti. Vydat se hledat metodu výroby syntetické melanže a tím vyřešit problém s červy. Druhou variantou bylo najít jinou planetu podobnou Arrakis a přesídlit posledních pár červů tam a začít znova, bez terraformace. Poslední možnost byla nejkrutější a to zbavit se závislosti na koření. Jedna z těchto cest byla ta pravá a naše putování a sbírání informací mělo přinést kýžené ovoce. Muad' dib domluvil a odešel. Museli jsme si zavázat oči a čekat, co bude následovat.

Postupně jsme byli rozděleni na nějaké skupinky. Přeci jenom se zavázanýma očima toho člověk opravdu moc nevidí. Bylo nám též zakázáno mluvit, abychom nevěděli s kým to ve skupině jsme. Za stálého hrobového ticha jsme byli odvedeni na louku za zahradnictvím, aspoň to jsem byl schopen poznat, když už nic jiného. Pak nás usadili na zem a čekalo se, co dál. PVC k nám promluvil, že naše hledání započne směr město Lázně Kynžvart, kde na cestě potkáme planetologa a ten nám řekne, kudy dál. Nebude to sice zadarmo, ale řekne. Uplynulo sotva pár minut a odněkud se vyřítila druhá skupinka a někdo ke mně přicupital. Byl vydán pokyn, aby nás probudili z melanžového transu, to znamenalo bacit dotyčného po hlavě. Naštěstí jsem dostal jenom spacákem. Ale i tak to bylo docela překvapení. Až nyní jsme si mohli sundat šátky z očí a rozhlédnout se, s kýmže jsme to byli spárováni na další den. Já měl to štěstí na Laďku. Jak jsem se později dozvěděl, mohly si holky vybrat a to metodou, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Lépe řečeno, kdo si dříve přiběhl, mohl si vybrat. Svázali jsme se tedy za jednu ruku a vyrazili na pochod.

Po chvíli pobíhal na cestě planetolog (Barča) a rozdávala první úkol. Kdo vyluští šifru, dostane instrukce, jak jít dál. Byla to velice nepěkná rovnice o mnoha místných číslech. Počítat se nám to nechtělo a navíc Laďku napadlo, že by to mohla být morseovka. Sudé čísla čárky, liché tečky. Nebo naopak? Nevím a je to jedno. Ono se řekne morseovka, ale já nikdy neuměl více než pár písmen jako - akát a ó náš pán. Tímto bych tak asi skončil. Byla tu ale druhá polovička, která briskně šifru vyluštila a šlo se dál. Má to ale někdo hezky zařízené, co? Ani jsem nehnul prstem a bylo. K další cestě vesmírem jsme se museli dostat do melanžového tranzu, což spočívalo v zatočení se dokola na místě. Ono s tou krosnou to zase tak rychle nejde. Dostali jsme instrukce k cestě a hlavně příkaz, že se musíme zbavit sbalených zásob jednoho z nás. Vzhledem k tomu,že jsem měl krosnu a tak nějak více věcí (hlavně pití, které bylo v pozdějších hodinách velice nedostatkovým zbožím), nechala se Sadin umluvit, nechala tam spacák a karimatku a šlo se.

První zastávkou byla zřícenina hradu Kynžvart, kam se šlo přes město Lázně Kynžvart a pak hezky do kopce. Nevím, na co jsme mysleli cestou, ale rozhodně to nebylo nic praktického. Docela hodně lidí ihned trkla možnost zaskočit do místního konzumu a koupit něco k jídlu. Nikoliv však nás. My si to hasili direkt zřícenina. Cestou jsme potkali Anežku s Verčou, kteří nám zmizeli kdesi v dáli. Šli opravdu rychle, ale my jsme si řekli, že to nebudeme hrotit, vždyť máme celý den. Již z dáli se ze zříceniny ozývaly divoké zvuky, řev a pískot. Bylo nám to divné, ale pouze do okamžiku, než jsme se dostali blíže a spatřili na vlastní oči hromadu malých harantů, asi nějaký tábor, jak běhají, perou se, křičí a dělají všechno možné, jen nejsou v klidu. Nemyslete si, já děti mám rád, ale tak maximálně obložené zeleninou na talíři, ke už nemůžou řvát a dělat bordel! Během chvilky jsme potkali znovu dvojici Anežka a Verča a prohodil pár milých slov. Koho jsme nepotkali byli organizátoři. To nám bylo trochu divné, a proto jsme usedli ke chvilkovému rozjímání. Za moment dorazil Nasr Ahad s Magi a ptali se, cože to tam vytváříme. Nic, zněla odpověď, čekáme na orgy. Naštěstí to netrvalo dlouho a už jsme viděli cupitající postavičky tří organizátorek, jak se drápou do vrchu. Slušně jsme jim zamávali a čekali, až se otevře stanoviště a my budeme moci jít dál. První úkol jsme dostali od Klárky, která nás nechala hledat informaci na papírku velikosti půlky cigarety na ploše velké několik desítek metrů čtverečních a to samozřejmě zarostlé lesním porostem a prostoupené zbytky hradební zdi. Jenom šťastnou náhodou jsme to za čtvrt hodiny našli a mohli pokračovat dále. Vcelku jsme se z kusé nalezené informace nedozvěděli zhola nic. Jenom to, že možná existuje syntetická náhražka melanže.

Následující stanoviště na cestě za poznáním bylo jedno malé rozcestí směrem na Horní Lazy. Ono pravda každé stanoviště představovalo jednu planetu, ale stejně jako Muad' dibovi mi paměť neslouží, a tak vás nemohu zahrnout škálou přesných detailů, co se kilometráže a názvů týče. Můžete být rádi, že ještě udržím myšlenku a moč. Tak tedy druhé stanoviště měla na starost Hančí. Zde bylo nutno předvést básnické sklony a vymyslet modlitbu na počest planetě, aby nám vydala další informace. Text naší básně jsme upletli vcelku rychle. Pár veršů sloužilo jako refrén a ostatní jsme vymysleli, jak nám to sedlo na jazyk. Nebyl to počin níkterak světoborný, ale myslím, že by to bylo lepší než mnohá díla moderních "umělců". Doufám, že někdo bude mít dost času, aby texty všech básní přepsal do elektronické podoby, protože mezi nimi se vyskytly opravdu skvosty (třeba Šárčina a Marblova by zasloužila metál). Aby se nám lépe šlo, dostali jsme i jednoho gumového méďu k zakousnutí. Tím je myšlen takový ten medvídek k jídlu, ne že byl někde na větvi pověšen desetikilový medvěd a my jsme jej museli zakousnout! Co vás to taky napadá?! Žijte v realitě.

Další melanžový trans a my se vydali dále směr Horní Lazy, kde sídlila Evka. Ta zkoumala, jestli dokážeme ve dvojici spolupracovat. Úkol byl velice jednoduchý. Mezi třemi stromy bylo nataženo lano do písmene V. Ve špici toho véčka se začínalo a každý lezl po jedné "nožičce" až se měl dotknout stromu, za který byl ten který konec lana uvázán. Nesměli jsme se držet nikde jinde, než být opřeni jeden o druhého a tak se došourat až ke konci. Škoda, že u toho nebyl foťák, pač si myslím, že ty kreace, co jsme tam předváděli, byly mooc pěkné. Zde jsme taky zjistili, že pouto, která nás mělo svazovat po celou dobu trasy, není až tak pevné. Jen co jsme poprvé spadli, roztrhl se provázek ve dví a ani na to nepotřeboval moc energie. Takže před dalším pokusem se svázat dohromady a šup to zkusit znova. Napodruhé jsme již uspěli a mohli letět dále.

Vydali jsme se tedy přes Horní Lazy až k rybníku Rovná. Bohužel se šlo většinu cesty po asfaltce (to myslím celý pochod jako celek), takže za pár hodin se začaly ozývat achilovky a vystrkovat růžky, že se jim to nelíbí. Nicméně jsme na trase Lazy - Rovná a šuneme si to hezky ve stínu lesa. Aby nás orgové trošku podpořili a dali nám námět k hovoru, vymysleli pár kontroverzních témat týkajících se povětšinou sexu a náboženství. Zajímavá to kombinace, že? Kupříkladu tam byly otázky: jak se stavíš k organizovanému náboženství? Jak se stavíš k nevěře? Co uděláš když uvidíš na stromě chlapa držícího se na větvi za zuby? Jaké otázky ti přijdou již intimní? a tak dále... Proložili jsme náš rozhovor několika těmito otázkami a kupodivu se rozproudila hezká debata. Navíc jsme byli v mnoha názorech za jedno a nenastala situace, kdy bychom se chtěli za různé názory porvat. Ne, že bych se chtěl prát, navíc se slečnou, ale vezmeme-li v úvahu, že jsme měli každý jednu ruku přivázanou k druhému, mohla by výsledná akrobatická kreace vypadat více než zajímavě.

Mezitím jsme se dostali k několika malinovým "polím" a zaháněli jsme hlad velkými dávkami malin a někdy i černého rybízu, který se také vyskytl v našem dosahu. Někde na půli cesty byl PVC s jídelní zastávkou. Aby nám vůbec vydal nějaké tajemství, bylo nutno obětovat něčí končetinu, nebo ji vymodelovat z obarveného těsta. Jednomyslně bylo rozhodnuto, že Laďčina ruka je menší a tudíž snazší k vyrobení a už jsme se plácali v těstě. Výsledný výrobek by stačil, když ne na první, tak rozhodně na druhou cenu na výstavě v galerii moderního umění. Ten zvláštní to patvar nám i přes svoji nestabilitu otevřel dveře do tamních archivů a my dostali celý chléb, dvě jablka, cibuli, kus sýra, salám a dvě mrkve. Byla tu možnost poobědvat a namazat si chleba pomazánkou. Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden neměli hlad, namazali jsme si půlku chleba a pokračovali dále. Však ono to přijde ještě k chuti.

U rybníka nás odchytil Khamsa, dal nám lahev a řekl:"Naberte mi posvátnou vodu." Nevím, zda-li se tomu kusu vody dalo říkat rybník, pač takový močál a bahno jsem už dlouho neviděl. Smrdělo to tam jak v kanále a ta voda, co jsme nabrali, noo, to bych pít nechtěl, ani kdybych to dvacet let vařil. Nicméně jsme měli nabráno, a tak jsme rychle vypadli. Samozřejmě, voda byla jenom prostředek k dokončení úkolu. Úkolem bylo změnit svoji identitu na druhou polovičku. Vzhledem k tomu, že se potím jako prase, nemohl jsem Laďce udělat tu prasárnu, že bych si s ní vyměnil svršky, což bylo taky účelem tohoto stanoviště. Sadin se též z podobných důvodů nechtěla převlékat a tak jsme přehodili filtr šaty, vodolinky, já jí dal kngčko a bylo vyřešeno. Bohužel to nestačilo. Nepřesvědčili jsme Khamsu, a proto jsme museli udělat jeden kotoul, aby viděl, jak jsme synchronizovaní. Jediná plocha široko daleko, kde se dalo něco takového provést byla silnice. Musím říci, že jsem se válel už po lecčems, ale ty hnusný kameny na asfaltu jsou tedy zážitek, to mi věřte. Ještě, že tam nesvítilo sluníčko, to bychom si taky mohli odnést natavený kus humus na triku. Následovala imitace orgů. Já si vybral Kubu (co by chromého a na ruku nemohoucího, jak chtěl vytáhnout meloun z přihrádky) a pak Khamsu (tam jsem chtěl zdůraznit styl řeči, což se mi ne moc povedlo, ale bylo uhodnuto). Laďka měla ženskou část ansámblu a tak si vzala též chromého orga - Barču. Silně premýšlela,koho druhého, když v tu chvíli odcházel Honza a pronesl nějakou poznámku, nepodstatný to detail v našem vyprávění. To byl podnět k imitaci Evky, kdy se ke mně vrhla s křikem:"Honzoooo!" Na to Honza reagoval ihned a zpoza křoví řval:"To si ještě vypiješ!" Tak či onak jsme měli splněno a mohlo se jít dál.

Byli jsme posláni vesmírem přes vesničku Rovná až k bývalému letišti Vranov. Po silnici to byla ošklivá oklika a tak jsme se rozhodli improvizovat a šli jsme direkt přes pole. Zajímavé je, že uprostřed ničeho se před námi na poli vytvořila cestička, která nás zavedla až do vesnice. Ještě než jsme došli až k prvním barákům, potkali jsme dva homelessáky, ale že ti byli pořádní. Fuj! Raději jsme přidali do kroku, abychom jim zdrhli. Netrvalo dlouho a začal jsem mít docela divný pocit, kamže jsme to přišli. Byla to taková malá zahradnická osada na okraji města (ano, Rovná je asi město, i když bych to tedy nikdy neřekl. Soudím tak dle toho, že tam byl vystavěn více než jeden panelák). Ehm, no, zahradnická osada. To by se tomu dalo říkat maximálně v noci a se zavřenýma očima. Hnusnej slum to byl! Myslím, že bych se tam v noci, abych to ohodnotil trošku kladnějším slovem, bál vypravit, abych nedostal kudlou do zad. Fakt humáč. Ještě jsme zrychlili krok, abychom už byli zase v lese. Bohužel nás cesta zavedla ještě více do "středu města" a my byli oblaženi pohledem na místní obyvatele. Pravdu dím, když řeknu, že většinu zdejších usedlíků tvořili naši opálení spoluobčané. Ti se na nás začali na můj vkus nějak moc usmívat a byl jsem jenom rád, že jsme se vytratili, jak nejrychleji to šlo.

Jak jsem se již zmínil, bylo horko, opravdu horko. Na jednu stranu jsem byl za to rád, pač jsem se cestou dozvídal i zkazky z minulých let, kdy jim prý celé dva dny lilo jak z konve. Bohužel toto přirovnání začalo nabírat trošku ošklivé rozměry při pomyšlení, že se nám krátí zásoba vody a nikde na stanovištích nebylo možné vodu doplnit. Zároveň jsme taky šli mimo vesnice a města (ta Rovná byla vyjímkou, ale tady sme ještě nevěděli, že to bude takový problém), tudíž jedinou vodu, co jsme měli, byla ve vodolinkách. Naštěstí jsem měl s sebou ještě 1.5 l v pet lahvi, ale tu jsme šetřili, jak se dalo. To jen taková vsuvka a konstatování, že příště by to chtělo v takovém počasí myslet i na tuto skutečnost. Sice PVC měl u sebe vodu na doplnění, jenže to bylo časné dopoledne, kdy jsme měli za sebou pouhých pár kilometrů a vodolinky byly skoro plné.

Kousek za Rovnou jsme narazili na letiště a dle něho se sunuli kupředu očekávajíce stanoviště. Nejprve však přišly útočné krávy! Nevěřil jsem tomu, ani když jsem to viděl. Jak jsem tak šli, koukáme na krávy a ony na nás. Byly seřazeny v úhledném několikastupu čelem k nám. Zakřičeli jsme a zamávali rukama. Krávy se lekly, utekly kousek dál, kde se k našemu údivu opět sešikovaly, otočili se a rozeběhli se k nám. Zastavili se pouze díky ohradníku pod proudem. Zkusili jsme to ještě jednou a naprosto stejný výsledek. Zjistili jsme taky, že jedna z nich byla taková akčnější a celé to organizovala - takže jednoznačná velitelka! Pobaveni takovýmto objevem jsme dorazili k Ivce, která měla na starosti lovení kamínků. Tento úkol byl velice jednoduchý. Člověk byl postaven před dva lavory. Jeden s vodou a kamenem až na dně. Druhý byl vrchovatě naplněn moukou a kámen byl umístěn uvnitř neznámo kde. Pointa byla v tom, že hledat a lovit se mohlo pouze použitím hlavy. Jinak by to ani nebyla zábava,že? Na řadu jsem šel první já. Vodu jsem zvádl lehce, během pár vteřin, to bylo pro amatéry. Se stejnou vervou jsem se vrhl i na druhý lavor a přímo hubou jsem se zanořil, jak to šlo. Žel bohu mi až příliš pozdě došlo, že jsem měl jet pomalu a opatrně, abych se v tom celý nevymáchal. Jak si asi myslíte, že jsem vypadal? Měl jsem mouku úplně všude. Poté, co jsem se poprvé vynořil, mohla se Laďka umlátit smíchy. To bylo moc na mojí mužskou ješitnost! Takto demoralizován a zesměšněn jsem se ještě několikrát ponořil do mouky, ale bezúspěšně. Kámen jsem prostě najít nemohl. Je pravdou, že jsem to už chtěl vzdát a zkusit to znova s menším kamenem, ale Sadin mě podpořila, byť se jí cukaly koutky, a já to zkusil ještě jednou. Chtěl jsem tu napsat, že jsem zatnul zuby, ale to by nebyl výstižný popis skutečnosti. Mohl jsem zatnout tak maximálně pěsti, protože jinak jsem měl hubu plnou mouky. To by se zatínalo doost těžko. Nejhorší na tom bylo, že přidat ještě droždí, mohl jsem si uhníst vlastní chleba. Vodu jsem totiž dodával vlastní. Mno, nakonec se dobrá věc podařila a já ten zatracenej šutr z mouky dostal. Fuj tajbl, jak já vypadal. Ani dolu to pak něchtělo. Mouky jsem měl plnou pusu, nos, oči, nalepeno na řasách, obočí, no prostě všudeee. Hnus fialovej. Ještě k tomu jsem se dozvěděl, že celý tento úkol byl vlastně Laďčin vynález z nějaké minulé akce!!!! Šlak by mě trefil, více však z mé blbosti s jakou jsem zvolil strategii. Když si totiž Sadin při lovení kamene pomalu nosem a bradou mouku odházela a kámen vylovila během půl minutky, chtělo se mi brečet. Holt, tak to na světě chodí. Někdo je vždy za vola. Proč to ale musím být pořád já? (A vůbec se mi nelíbí, jak asi nyní ženská část čtenářstva začne poznamenávat cosi o tom, že jsou mužský neschopný)

Úkol splněn, mohli jsme se posunout dále. Šlo se kolem Podstrání až k bývalému dolu Jeroným. Tam čekal Kuba, co by benegesseritka (tady jsem trošku nepochopil, proč jako čarodejnice nebyla nasazena slečna, měli jsme jich tam přeci dost,ne?!) a hned nás odvelel na pole, kde jsme mezi balíky sena měli se zavázanýma očima hledat někde položenou karimatku. Podívat jsme se mohli pouze na chvíli a to ještě po dvaceti dřepech. Nějak jsem byl už utahán a tak se mi před úkolem nechtělo shazovat batoh, takže jsem dvakrát dřepoval i s krosnou na zádech. Krásný to zážitek. Netrvalo to tak dlouho a už jsme zase byli na cestě. Tentokráte k pomníku bývalého města.

Začalo se pomalu připozdívat a my pocítili hlad. Usedli jsme kousek od Kuby a rozbalili chleba s mrkní. Laďka se nemohla s klidnou duší dívat, jak se snažím mrkve zbavit nečistoty a sebrala mi nůž z ruky. Krátce jsme pojedli a už jsme byli zase na cestě. U pomníku jsme narazili na Klárku, která reprezentovala managera banky a informace k další trase byla ukrytá v trezoru. Abychom byli vůbec připuštěni k otvírání, museli jsme uhádnout hádanku. Potřebovali jsme malou nápovědu, ale po krátké chvíli se zadařilo. Následně jsme dostali básničku, ze které jsme měli vyloupnout tři čísla pro jednotlivé zámky. Bylo to asi tím, že jsme celý den chodili na sluníčku, ale začali jsme v tom hledat neuvěřitelné složitosti a vymýšlet krávoviny. Nezaměřili jsme se na obsah veršů, ale začali počítat písmena klíčových slov, apod. Když jsme si mysleli, že máme kód, nebylo zdaleka vyhráno. Jednotlivá čísla kódu bylo nutné předvést vlastními těly. Z tohoto úkonu již fotky jsou a je jich mnoho. Bohužel. To, co jsme tam předváděli by se mohlo někam poslat, jistě bychom vyhráli první cenu. Nyní ale zpět ke kódům. Několik prvních pokusů se nezdařilo a my jsme museli uvolnit místo jiným, kteří nás dohnali a šli jsme rozjímat vedle na silnici. Asi po dalších dvou pokusech nám došlo, cože jako se má vymyslet, kód jsme na třikrát dali a šlo se. Fuj, tady jsme asi zadřeli nejvíc. Omlouvá nás jedině fakt, že se už blížil večer a nám to nemyslelo. Ne, že by mi to někdy myslelo o něco více, ale výmluva se vždycky hodí.

Další putování nás zaneslo do lesa, kde jsme narazili na Evku a upsali jsme se k pokusům a testování nových medikamentů. Bohužel pro zdárné přijetí jsme museli projít fyzickým testem a tak přišla na řadu rozcvička a k tomu Khamsa přidal průchod hnusně zarostlým podrostem. Poškrábaní jsme se nakonec vydali asi už na poslední kus dnešní cesty. Začalo se už stmívat, když jsme dorazili na poslední stanoviště, kde nás čekal test z první pomoci proložený ukládáním do protišokové a stabilní polohy. Poté následovala večeře sestávající se z těstovin na sladko a se skořicí (jako ostatně všechno bylo prosyceno kořením). Když jsme se najedli, bylo nám sděleno, ať se pro tuto noc zakempíme do vzdálenosti jednoho kilometru a v sedm ráno se tu sejdeme na stanovišti a dostaneme další instrukce. Vzali jsme si ještě ešus plný těstovin a rozhodovali se, kudy jít dál. Variantou bylo projít se až do Krásna a tam někde zakempit, nebo zvolit les. Byli jsme pro les. Hezky jsme se uvelebili v takovém shluku smrků, pojedli jsme a uložili se ke spánku. Jak jsem již říkal, každá dvojice měla zásoby pouze toho jednoho. Tudíž i jeden spacák. Uložit se do jednoho spacáku dva, žádný problém. Uložit se tam se svázanýma rukama, to už problém byl. Nicméně nakonec jsme to nějak pořešili a usnuli spánkem spravedlivým. Asi ve dvě ráno nás probudilo divoké vytí a jekot. Netuším, co za zvíře vydávalo tyto zvuky, ale rozhodně vyděsilo divokou, která se tam v okolí pásla a tak jsme chvíli poslouchali dunění kopyt. Ještě, že jsou zvířata vybavena dobrým čichovým ústrojím a člověku se z daleka vyhnout. Dostat takhle kopytem do hlavy, to by se mi moc nezamlouvalo.

Opět jsme ulehli a že se krásně do rána dospíme. Chyba lávky. Za hodinu začalo pršet. Nejprve jsem slyšel jenom takové kapání, ale během chvilky se spustil docela pěkný deštík. Ani stromy nás moc neochránili. Nechtěl jsem mít promočenej spacák a tak jsme jej sbalili, hodili přes sebe pončo a takto se snažili vydržet až do rána. Kdo kdy zkoušel sedět několik hodin ve zkroucené poloze, jistě bude chápat moje pocity, když jsem si pak mohl stoupnout a pořádně se protáhnout. To byla přímo extáze. No ale s deštěm to nic neudělalo. Takže hezky vzít krosnu na záda a vydat se k stanovišti, toť náš jediný úkol. Tam jsme našli již nastoupeného Kováře se Sahabou a brzy se přidal i Honza s Magi. Orgové dorazili trošku později a odveleli nás na rozhlednu. Takže cesta přes pole a dešti se nechtělo ustávat. Mno, tak co, nerozpustíme se a maximálně budeme mokří, že? Měl jsem zato, že moje bunda se dá kategorizovat jako nepromokavá. Když po pár minutách byla durch, překategorizoval jsem ji do šuplíku - šmejde jeden, já tě vyhodim, jen co to půjde. Když i moje výborné rozlepené trekové boty šly durch, měl jsem sto chutí je zahodit na místě (s tou reklamací si se mnou ještě chlapci v Alpine Pro užijou, byl jsem tam minulý rok s téže problémem - odlepující se podrážka!). U rozhledny jsme se setkali se skoro kompletním organizátorským týmem a dozvěděli jsme se, že jediná cesta, jak vyřešit problém Arrakisu je, zbavit se závislosti. Byli nám zavázány oči a my se měli napít nejprve léku, který z nás má dostat koření a pak jeho náhražky. Ten lék byla voda, kafe a skořice. Větší hnus jsem už dlouho nepil. Nicméně v pokračujícím promrzávání mi to bylo celkem jedno, chtěl jsem už jít za každou cenu dál, abych se aspoň trošku zahřál. Pak jsme byli vyvedeni na vrchol rozhledny, kde jsme měli udělat tři kroky do prázdna a tím být osvobozeni z područí závislosti.

Dodnes nevím, co tam Sadin dělala, ale když jsem se dostal nahoru i já, tak mi pověděla, že má naražené obě zápěstí a k tomu ještě koleno. Vrchol rozhledny byl lemován kamenným zábradlím a ona prý udělala opravdu rázné tři kroky. Někoho s tak malým pudem sebezáchovy jsem ještě neviděl. Tak či onak to musely být opravdu hezké kroky, když to skončilo až takhle. Inu, pokračujeme dál. Sešli jsme dolu a v hnusném větru a dešti se čekalo na zbytek osazenstva. Pak už jsme se všichni vydali na červa do Bečova nad Teplou, abychom se dopravili zpět na zámek. Přišli jsme na nádraží promočeni, jak psi. Když jsme se tam tak hezky posvlékali, každý co uznal za vhodné, vytvořila se v čekárně takovýá správná parami prosycená atmosféra. Musím říci, že bych prosil každého, kdo mě uvidí si na nějaký pochod brát kalhoty ze 100% bavlny, aby mi dal nejlépe pár facek. Takovej humus totiž schne nezřízeně dlouho. Kdybych si býval vzal pracovní kalhoty od čongů, byl bych suchý během deseti minut. No, to ale jenom tak mimo.

Během čekání na červa se někteří uchýlili ke hrani Bangu, někteří pospávali nebo jedli. Více se toho dělat opravdu nedalo. Já začal nejprve jídlem a pak jsem hezky usnul. Pospávání jsem dokonával ještě při cestě do Mariánských lázní, kde jsme přestupovali a během pár minut byli v cílové stanici. Odtud už jenom pochod do síče, kde nás očekávalo pár šťastlivců, kteří jeli s Barčou autem a připravili nám horký čaj a polévku. Během pár minut se síč změnil na velkou sušárnu. Kde přečníval byť jen milimetr volného prostoru, bylo pověšeno mokré prádlo. Někteří sušili i mokré spacáky, no prostě všechno, co bylo potřeba. Lehce jsme poobědvali a už byl čas na přípravu hostiny.

Co se našetřilo na jídle během dvou týdnů, bylo vynaloženo na hostinu. Dělaly se pudinky tří chutí, připravovalo se ovoce a zelenina. Byly vytvořeny zeleninové saláty a pečeny makrely. To jsme měli na starost Khamsa a já. Takže vyndat zmrzlé rybičky z lednice, rozbalit, nechat vytopit troubu, rybičky na plech a obložit je rajčaty, jablky, přidat trošku másla a šup do výhně. Zatímco se pekla první várka makrel, začal Kuba s Klárkou šermovat ještě zmrzlou druhou várkou. Tak se tam chvíli mlátili, až nakonec Klárka podlehla a byla zapíchnuta mrtvou mořskou potvorou. K tomu jsem ještě provokoval Verču, Laďku a Hančí, aby mi daly kousek toho ovoce, co krájely; trošku piškotů namazaných nutelou, ale častokrát marně. Maximálně mne chtěly tak bodnout nožem. To bylo asi za ty poznámky, ať si na sebe dávají pozor, že to stejně neumí. Poslední kulinářskou specialitou toho večera byla rýže. Opět asi čtyři kila této poživatiny. Měl ji na starost Kuba. Bohužel tahleta rýže žila vlastním životem a měla svoji osobnost. Polovina se rozhodla, že se dá uvařit a druhá řekla, tak to ani omylem. Po nějaké době, když už se blížila doba zahájení hostiny, se zjistilo, že se to nedá jíst. Kuba předal vařečku mně s tím, ať to dovařim a nějak to prostě udělám. Mno, tak se do hrnce nalila trocha vody a jelo se dál. Bohužel rýže byla stále neústupná a ta polovina, která byla uvařená, se rozvařila a ten zbytek zůstal stejně tvrdý jako předtím. K tomu se nyní přidal i solidní kus spáleniny, když se to celé začalo připalovat. Po asi dvaceti minutách jsme se s Khamsou dohodli, že to nemá cenu a raději to dochutíme. Nasypali jsme do toho dvě hrsti soli a nic. Chuti to tomu nepřidalo. Grr, co s tím? Přidali jsme tam kari, oregano a ještě něco... a nic! S chutí to absolutně nehlo. Za to barvu to změnilo dokonale, i ta vůně byla úžasná. Dávat medvědovi pusu na čumák se nevyplácí, a tak jsem se rozhodli, že toho už raději necháme, zakryli jsme hrnec, aby to nebylo cítit a zahájili hostinu.

S napětím jsem očekával, kdo si první naloží. Nejprve proběhl rituál, kdy každý zapálil svíčku a rozestavil ji někde po místnosti a pak už se jenom jedlo a jedlo a jedlo. Ryby byly chutné, saláty mizely rychlostí blesku, pak přišly na řadu piškoty a pudink. Mno přežral jsem se přímo královsky. Ani se mi nechtělo hnout. V tu chvíli přišel PVC s tím, že uděláme reflexi a tak jsme odpovídali na více než padesát otázek. Nakonec, co by člověk po tak dobrém jídle neudělal, že?

Po této administrativní vložce se už jen hrálo, pospávalo a kecalo. Bylo to naprosto krásné zakončení předchozích dvou týdnů. Příštího dne jsme se již jen nasnídali, zabalili, trošku poklidili a mazali na červa, který jel v deset hodin. Ani se mi nechtělo domů, kde mne čekala jenom práce a učení. Nicméně nedalo se nic dělat. Tedy na viděnou na potáborovce a případně příští rok znova na témž místě...

The End

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 IV.

Po aktivním víkendu přišlo neméně aktivní pondělí. Jak jsme si v neděli užívali bezpracovní ráno! To skončilo a pouze vzpomínky nám mohly zpříjemňovat slunečné dopoledne plné špalků. Vzhledem k tomu, že práce začíná být rutina, tak se jí asi v pozdějším popisu vyhnu, jelikož je to téma ohrané a ničehož nic zábavné. Tedy tomu, komu by zvedání a máchání kalačem, rozumějme případně jakákoliv jiná práce, přišlo jako veselá zábava, nechť přistoupí a já mu zavolám sanitku. Tomuto člověku by neuškodil roční pobyt v překrásném ústavu doktora Chocholouška, případně zpestřený každodenním koupáním v ledové vodě.

Co bylo mnohem zajímavější, bylo odpoledne. Předtím, než jsme se stačili vydat do pouště, abychom si něco zahráli, přišly na pořad dne sázky. Zde trošku odbočím a shrnu veškeré sázky, které se děly v době tábora, protože na jednu jsem zapomněl a nechci ji nechat bez povšimnutí, stejně tak i ty, co se vyskytly později a už si nepamatuju, kdy přesně byly provedeny.

Sázka první - Šamis a tyčinky. Již po úvodní hře se při cestě na Kynžvart Hatit rozhovořil o různých sázkách, které kdy prováděl. Šamise a Kubu velice nadchlo pojídání. Ne sebe navzájem!! Tatranek a slaných tyčinek. Hatit tvrdil, že není možné sníst 100 gramů klasických slaných tyčinek v kuse, ihned za sebou a bez možnosti se napít. To uktvělo těm dvěma výtečníkům v hlavě a rozhodli se, že by v tom byl čert, aby to nešlo. Sešel se den se dnem a byl tu tuším čtvrtek - první den nákupu. I nechal si Šamis dovézt slané tyčky a v rámci poledního klidu se rozhodl sázku uskutečnit. Výhra nebyla nijak závratná - ten, kdo prohraje, platí předmět konzumačního sporu. Aby to nebylo tak snadné, bylo rozhodnuto, že konzumace musí proběhnout do časového limitu třech minut. Všechno nachystáno...Start! Šamis do sebe začal ládovat tyčky s chutí. Jedna po druhé v něm mizela jako v černé díře. Ale nedostal se daleko. Již v půlce bylo vidět, že by dal za pořádný hlt čiré vody půlku království. Tři minuty uplynuly a tyčky snědeny nebyly. Nicméně nelze pominout, že jich tam zbylo velice málo! Tudíž ještě tak minutku dvě a sázku by vyhrál. Věc dobrá se podařila, ale tím to nekončilo. Ihned poté, co dopadlo poslední zrkno písku, odměřující čas zápasu, začal se hlavní hrdina dožadovat něčeho k pití. Prolil si hrdlo vodou, ale ejhle. Suché tyčinky mu ucpaly krk a jaksi voda nemohla dále. K našemu údivu se ihned vyřítil k oknu a vypadalo to, že zvrací. Všichni jsme se mu samozřejmě hezky zasmáli, jak je u cizího neštěstí zvykem a jali jsme se rozebírat situaci. Kuba prohlásil, že to zkusí též, ale musí mít více času.

Sázka druhá - Kuba a tyčinky. Zde se nic jako zvracení nekonalo, takže jistě chápete, že lidem to nepřijde tak zajímavé, jako minulý pokus. Nicméně bylo to zaznamenáníhodné. Kuba bojoval statečne, rval do sebe ten suchý humus, co to šlo. Bylo mu to ale houby platné. Matka příroda opět zvítězila! Nutno podotknout, že při tomto pokusu zůstalo asi pět či deset tyčinek, což je množství o dost menší než minule.

Sázka třetí - Hatit, Šamis a Harr v posilovně. Ten název je opravdu trošku zavádějící, ale rozhodně ne daleko pravdy. Podnět k další sázce dal sám Hatit, který tvrdil, že by uzvedl dvě slečny, každou za dva prsty a odnesl by je dvacet metrů. Bohužel žádná slečna se k tomu neměla, ženský se taky bojej všeho, to je hrozný, a tak jsme nastoupili se Šamisem místo nich. Nyní se podmínky trošku změnili z nošení na pouhé udržení ve vzduchu po dobu pěti vteřin. Ono taky jsme byli trošku těžší než přítomné dámy. Jenom připomenu, že toto představení se uskutečnilo v pondělí při poobědové pauze, tím se vracíme k původní časové linii článku. Orgové nám zapůjčili sedáky, aby nás měl Hatit za co zvedat, vyšli jsme před budovu, lehli si na trávu a akce mohla začít. Říkal jsem si, že máme slušnou šanci na výhru. Přeci jenom nejsem nějaké tintítko a těch 80 kg dohromady dám. Šamis byl o poznání lehčí, ale i tak to byla slušná výzva. Hatit nastoupil, zapřel se a zvedl. V tu chvíli mě polil studený pot - on nás snad fakt udrží?! Uplynula vteřina, dvě a on se neměl k tomu, že by nás pustil. Třetí... čtvrtá... pátá! A bylo to v háji! Prohráli jsme. Tož to se holt v životě stává. Nicméně nebyla to představa zrovna dobrá, uvážíme-li, co bylo povinností toho, jenž prohraje. Ten dotyčný měl ve spodním prádle oběhnout pětkrát místní zámek a v průběhu křičet:"Jsem vůl, neměl jsem se vsázet!" Je naprosto samozřejmé, že všichni se smáli, až se za břicho popadali jenom při té představě a už se nemohli dočkat, až se se Šamisem předvedeme. Grr, to mi byl čert dlužen tohleto. Inu což, musím to splnit. Zadostiučiněním mi bylo, že Hatit asi půl hodiny necítil příslušné čtyři prsty, kterými nás zvedal. Splnění úkolu se odložilo až na úterý, kdy v okolí zámku bude hromada turistů, tak ať si to též užijou.

Sázka poslední - rohlík za minutu. Toto už nebylo tak zábavné jako předchozí vystoupení, ale mělo to také něco do sebe. Opět Hatit prohlásil, že není možné, nebo aspoň velice nepravděpodobné, sníst suchý rohlík za jednu minutu. Samozřejmě bez možnosti se napít. Šárka, naše zachránkyně, se rozjela do města a nakoupila asi patnáct rohlíků, abychom mohli zkoušet. To mi nyní evokuje, že jsem jí je ještě nezaplatil, sakra. Ale zpět k věci. Kuba, Šamis, Klárka a já jsme se rozhodli pokořit virtuální metu, připravili jsme si hodinky a zakousli jsme se. Naše strategie - ukousnout co nejvíce a pak sežvejkat, dopadla tvrdě hubou na dlažbu. Pouze Šamis, který byl ochoten polknout skoro nerozžvýkanou třetinu rohlíku uspěl a za minutu to dal. My ostatní jsme neměli šanci. Jediná strategie, která by měla šanci na úspěch bez nutnosti dávení, je ukusovat po malých kouscích a ty eventuelně polykat. No, tak minuta je opravdu málo. Ale neprohráli jsme nic, byl to jenom hec.

Vraťme se k pondělnímu odpoledni. Po této vydařené taškařici jsme byli všichni odveleni do lesů, kde byla připravena další hra. Spočívala v rozdělení si rolí - kapitán, assasin, obchodník a průvodce. Les představoval vesmír a někde v něm byly planety. Úkolem bylo mít na konci co největší bohatství. Kapitán se mohl jako jediný pohybovat vesmírem, protože měl loď. Všichni ostatní na něj byli vázáni. Assasin byl ochranou proti všudypřítomným pirátům, obchodník prodával a kupoval suroviny a průvodce vozil vip osoby z planety na planetu. Cestou jste mohli potkat již zmíněné piráty, kteří vám většinou zabavili náklad a peníze, pokud jste neměli s sebou assasina či papírek úplatku. Další velice hnusnou postavou byl policajt. Ten byl snad horší než pirát. Když už totiž člověk vytáhl úplatek, tak ten hajzlík zkasíroval všechny ostatní na lodi, jakože pokuta. To bych jej škrtil! Pravda, já to tu povídám v mužském rodě, ale pravdou bylo, že Klárka byla policajtkou. To mělo své výhody, ale o těch až později. Další a poslední postavou byla banka, taková poletující instituce, které předsedal PVC. Zde bylo možno uložit peníze, aby vám je nemohl kdokoliv sebrat, nakoupit vylepšení a všech možných serepetiček.

Hra začala a my všichni byli na Arrakisu. Ihned byly zformovány posádky a lodě se rozutekly hledat další planety. Já jsem si zvolil charakter průvodce. Za ty přepravovaný hajzlíky bylo totiž nejvíce peněz. Nejprve jsem byl s Emanem, Thalathou, ale poté, co nás dvakrát chytl pirát a sebral mi člobrdu a půlku peněz, přesedlal jsem a znovu na Arrakisu jsem si najal Nasr Ahada. Nyní jsme byli jenom ve dvou a to ještě docela dobří běžci. Hned se to utíkalo lépe a piráti nás jen tak nedostali. Jenom policajtka se na nás zaměrila, ale většinou jsme jí utekli. Bohužel bylo i pár momentů, kdy nás chytla, ale to bych raději ponechal ve studně zapomnění. Dařilo se nám vcelku skvěle a kupodivu nouzi s bídou jsme netřeli. V celkovém součtu na konci hry jsme ale zase tak slavně nedopadli. Škoda. Možná příště.

Následovalo tvoření mandal. Aktiviva spíše odpočinková a nenáročná. Rozdělili jsme se do několika skupinek, někdo zůstal sám a započlo se. Mandaly se tvořili na kartón a místo klasického písku bylo použito solí do koupele a lepidla, kterým to mělo držet alespoň chvíli na jednom místě. Magi rychle nakreslila hezký obrazec a začalo se patlat lepidlo a do toho různé soli. Mělo to jednu nevýhodu - každá ze solí měla jinou vůni. Ani nevíte, co to bylo za smrad! Říkal jsem si, že moje čichové buňky dostávají solidně na pr...ehm, na zadek. Když bylo hotovo, měli jsme to samozřejmě nejrychleji, dali jsme si s Kubou trénink v boji s kng. Bohužel jsme neměli štít, na který jsme oba zvyklí, a tak se událo několik velice nepěkných věcí. Chtěli jsme vyzkoušet při boji různé finesy - kotouly, přemety a výskoky. Cokoliv, co by tu bitvu trošku osvěžilo. Bohužel poslední zmíněné pokusy o akrobatické výstřelky se nepotkaly zrovna s pochopením. Zde znovu upozorňuji, že jsme oba byli zvyklí mít štít a tím se krýt, co taky jiného se štítem, že? No a při těch výskocích je štít obvykle nechán v oblasti břicha a trošku níže. No a jak s tim člověk kalkuluje a nepřemýšlí... co bych to protahoval, prostě po chvíli hry jsem to byl já, kdo Kubu trefil do oněch míst. Nastalo pár minutové kříšení a mohlo se jet dál. Nebyla by to sranda, kdybych se za pár minut nestrefil opět do stejných míst, ale svých a ještě ke všemu vlastním kngčkem. To jsem myslel, že mě trefí šlak! No, po chvíli to bylo dobré a jelo se dál. To by nebylo ono, že? Jistě jste již všichni uhodli, co bude následovat. Ano, do třetice všeho dobrého mě nyní trefil zase Kuba. Už dlouho si dávám pozor a úspěšně se vyhýbám zásahům do těchto míst a dneska to bylo dvakrát za sebou??? No to snad ne! Co povídat dále, pár minut na trávníku a raději jsme toho nechali řka, že snad na funkci to nebude mít vliv.

Nadešel čas večeře a my se i s mandalama odebrali do síče. Zároveň jsme si procvičili nový táborový pokřik, nebo-li nový rituál. Na již starou "melodii" napasoval Větrník s Laďkou nová slova, která zněla:

Arrakis, Arrakis.
Duna, duna, duna, duna
Arrakis.

Bilá-kaifa, bilá-kaifa
duna, duna, duna, duna
Arrakis.

Při několikerém opakování celého textu se zvyšovala rychlost a kupodivu to bylo tak chytlavé, že ještě hodně dlouho po jídle mi to viselo v hlavě. Nicméně večerní program byl ještě okořeněn další hrou zvanou Mátoha.

Legenda byla jasná - zde se ukáže, kdo je jak velký přívrženec fremenů (ono se to dá napasovat na cokoliv, ale zrovna jsme byli fremeny, tak se ukáže loajálnost). K této hře nepotřebujete veskrze vůbec nic. Doslova platí, že čím méně toho máte, tím lépe. Hraje se v noci, aby toho účastníci moc neviděli. Vyšli jsme do lesa a začalo docela hezky pršet. Šli jsme pomalu, páč jsme šli bosi a zároveň potichu v očekávání, co bude následovat. Jelikož jsem tuto hru zase neznal, držel jsem se tak nějak v pozadí. Chyba a to kardinální! Kdo věděl, co přijde, se dral kupředu. Bylo mi to divné, ale během půl hodiny jsem se měl přesvědčit, proč tak ostatní činí. Když jsme dorazili na startovní místo, bylo nám sděleno, že nás čekají úkoly a dle jejich splnění se pozná, kdo jak moc fanaticky je oddán kmeni. Bohužel nic není tak jednoduché. Nejenom zajímavé úkoly, ale i obluda Koan-Ten nás pronásledovala a koho se dotkla, ten umřel. Byla tam jako takový popoháněč a ti, kdož zůstali vzadu, měli smůlu. A už vidíte, proč byla blbost zůstávat vzadu?

Prvním úkolem bylo přeskočit lano natažené zhruba ve výši jednoho metru padesát. Většina lidí zvolila přelézání - dva lidi jim pomáhali přes. Bylo nutno se co nejméně dotýkat dané hradby. Jak jsme tak přelézali, objevila se potvora a začal nám ubíhat čas. Před jejíma prackama mě uchránil jedině skok plavmo přes. Ono upřímně řečeno, metr padesát není žádná pořádná výška. To se dá hezky přeskočit. Bohužel Nash Ahad takové štěstí neměl. Též byl vzadu a pomáhal ostatním. Vymstilo se mu to. Dalším úkolem bylo přejít lávové pole. Nyní se muselo chodit pouze po štítech, které jsme si přinesli s sebou. Takže holky vyskočily klukům na záda a skákalo se kupředu. Problém samozřejmě spočívá v tom, že štítů je nedostatek a je nutno zmenšit počet lidí natolik, aby se všichni vešli a ještě nějaký zbyl a mohl se přehazovat dopředu a tím vytvářet novou cestu (proto ty výskoky na záda). To se taky podařilo, i když tuším, že tam někdo zařval.

Třetí úkol byla mašinka. Všichni si museli sednout za sebe na zem a pak zadní přebíhal dopředu, usadil se a mohl běžet další. Takto bylo nuto překonat dráhu třiceti metrů. Opět někdo umřel. Poté se přecházelo po laně, to jsme tak nějak všichni zvládli a utíkalo se dál. Přišla ale osudná disciplína, aspoň pro většinu zadáků - plazení. Tady si jenom dovoluji znovu čtenáře upozornit, že hustě pršelo a cesta byla plná bláta. Nemálo jsem si říkal, jestli podobné věci se dějí i na vojně a jestli to tam nemají lehčí. Při nejlepším je nehoní zlá ošklivá potvora. Takže všichni lehnout a plazit. Taky to bylo nějakých padesát metrů. Bohužel to už tak rychle nešlo. V momentu, kdy za mnou zařval Marble, jsem zase já začal křičet na ty přede mnou:"Tak se sakra plaziim, nee?!" Nebylo to dostatečné povzbuzení a pak... na mě šáhla smrt. Umřel jsem a další pochod pro mě skončil. Přidal jsem se k ostatním duchům a pomalu, potichu jsme se potáceli tmou za příšerou a ostatními účastníky. Ti se pak brodili potmě a bosi potokem až někam nad rybník a pak šup hezky plavat. Všechno v šatech, jak jinak?! My duchové jsme tam mrzli, protože se k dešti přidal i vítr. Tak jsme tam stáli, povídali si a nedočkavě nakukovali na hráz rybníka, kdy už se konečně objeví těch nemálo přeživších. Trvalo jim to asi dvacet minut. Pak nás propustili ze světa duchů a mohli jsme se vydat na pochod do síče. Jediná Klárka to trošku hůře nesla, když coby neplavce s maximálním strachem z vody, jí protáhli napřed potokem a pak musela plavat s ostatními. Inu, zajímavý večer to byl, docela jsem se bavil. Nicméně příště... příště žádný soucit! Když všichni umřou, je mi to jedno! Já přežiju, o to se postarám!

Nu a to bylo pro pondělí vše. Nadešlo úterní ráno a my šli opět pracovat. Ale pozor - předposlední pracovní den! Dokážete si asi představit, jaká byla naše pracovní morálka. Hrozná. Lépe řečeno, mně se nechtělo nic dělat. Bohužel zrovna v tu dobu přišel na řadu ten největší a nejstarší strom a tudíž práce bylo hafo. Snažil jsem se, ale postupně síl ubývalo a já se modlil, ať už je konec.

Před obědem nastal den D. Co den, spíče moment M. Samozřejmě, že všichni celé dopoledne provokovali a upozorňovali, že dneska se bude běhat. Nebylo mi zrovna do smíchu. Ano, dneska byl opravdu den zúčtování, neboli splácení dluhů. Vzhledem k tomu, že šlo o běhání, shodli jsme se, že je to lepší provést před obědem, abychom pak nevraceli zpět drahocennou energii. Samozřejmě, že se sešla velká většina osazenstva a šla se na Šamise a mne podívat, jak budeme blbnout. Svlečeni jen do trenek jsme se vydali k zámku, kde jsme měli nastoupit pět koleček. Hatit nám to odstartoval a my se rozeběhli s křikem - Jsem vůl, neměl jsem se sázet. Naštěstí toho dne nebylo zrovna hezky a tudíž turistů bylo opravdu málo. Nicméně jsme tím pobavili všechny kolemjdoucí, cyklisty i personál zámku. Nejhorší bylo, že i ti, kdož měli namířeno úplně někam jinam, zastavili a dívali se, cože za ptákovinu se tu děje. Naši si sedli hezky při okraji cesty a při každém kolečku něco řvali. Já už ani nevím co, pač jsem to moc přes vlastní křik neslyšel. Naštěstí to rychle uběhlo a my se mohli vrátit do síče. Bohužel šílená fotografka nelenila a pořídila několik snímků, které raději nechci, aby někdo kdy viděl. Tudíž nepátrejte, nemáte šanci je najít!

Po obědě jsme si šli zahrát Ufby. Takové převlečené a upravené frisbee. Tak zaprvé se hraje se dvěma talíři a dávají se góly. Každý tým má na své straně velký kruh, kam se snaží protivník umístit frisbee ze tří menších, okolo rozestavěných, kruhů. Obránci mají za úkol blokovat soupeře jak nejlépe dovedou. Aby toho nebylo málo, má každý za pasem připevněný šátek a ten je jeho vstupenkou do hry. Protivník se snaží nejenom dát gól, ale taky vytrhávat šátky a tím na chvíli zneschopnit soupeře, který musí dojít až k vlastnímu kruhu a tam se oživit. Teprve pak může jít hrát znovu. Abych to zhodnotil, je to hodně psycho hra. Už samotné frisbee je dost na běhání a k tomu ještě se bát o vlastní šátek. No byla to paráda. Vyběhali jsme se, co to šlo a pak hurá do rybníka. Voda sice trošku ztratila, co do teploty, ale i tak to bylo krásné osvěžení.

K večeru, přes večeri a do pozdních nočních hodin se hrála strategicko komunikační "desková" hra. Já jí znám pod názvem Ovečky, ale existuje nepřeberné množství variací a úprav. Do hry vstupují skupinky, které proti sobě bojují. Pointou je nutnost nějak s těmi ostatními vyjít a vyžít. Hraje se na kola a v každém kole se nejprve těží surovina, pak se nakupuje a prodává, následují útoky a pak placení daní. Pointa je v tom, že každý rod se snaží těžit co nejvíce, ale existuje jistá hranice, za kterou se začne dané ložisko vyčerpávat a je pak na samotných hráčích, jestli se dokáží domluvit a těžbu omezit, nebo vyčerpají zásoby a jsou v háji. To tak jenom ve zkratce. Já jsem byl ve skupince s Verčou a představovali jsme rod Vernio. Bylo ještě asi šest či sedm rodů. Krom nás tu byla guilda obchodníků, imperátor, fremeni a bene-gesseritky. Všechny tyto postavy hráli svojí roli a usměrňovaly nebo narušovaly běh hry.

Začlo první kolo a my jsme prodali pár akcií vlastního rodu, abychom mohli nakoupit těžební stroje. Stalo se a my je vypustili na planetu, abychom získali nějaké to jmění. V tom přišel do hry element náhody, představovaný losováním událostí, které se vám přihodí. Byly trojího charakteru. Ty, co pomohou, uškodí a neutrální. Nevím, co jsem komu kdy udělal, že jsem si to zasloužil, ale už rovnou řeknu, že prvních pět kol nás nepotkalo nic dobrého. Při prvním tahu jsem vylosoval bouři a ta nám zlikvidovala všechny těžební stroje. Takže toto kolo jsme nevydělali ani prd. Dobře, to se ještě snese. Problém nastal ve chvíli, kdy imperátor chtěl daně. Nedali jsme mu nic! Ať si trhne nohou, chuligán jeden. Ono taky nebylo kde brát, že? Nadešlo druhé kolo a dostali jsme nabídku od čarodejnic, že bychom mohli přijmout konkubínu, jakožto rozšiřování a upevňování moci imperátora. Přijali jsme a závdavkem jsme ihned měli jednu těžební věž (továrnu) k dobru. Výborně, nyní se nám již povede lépe. Nakoupili jsme ještě dvě továrny a všechno vyslali těžit. Ehm, přišla náhoda. A co byste očekávali?? Zase ta bouře a zase všechno v pytli. S Verčou jsme se nemohli jinak než smát. Takže tentokrát zase nic nebude. Ostatní již začali postupně pomalu zbrojit a nám bylo trošku ouzko. Daně jsme opět nezaplatili a imperátorovi došla trpělivost. Poslal na nás daňovou kontrolu - dalo se totiž podvádět a s platbami haluzit. Taková kontrola pak eventuelní nesrovnalosti našla, zaplatili jste ten rozdíl a ještě ke všemu jste platili pokutu. Nám nemohl nikdo nic najít. My totiž opět měli akorat velký kulový, a tak skončilo kolo.

Mezitím přiletěly opět čarodějky s tím, že se mi narodilo dítě s tou konkubínou. Píšu mně, protože si nedovedu dost dobře představit Verču, jak by se s tím vypořádala. No, tak máme dítě a dostali jsme k tomu dar dvacet kusů melanže, což bylo platidlo. Třeba továrna stála deset melanží. Ihned jsme proto nakoupili továrny a chtěli už konečně něco vytěžit. Přišla náhoda! Potvora jedna by taky mohla už konečně umřít. Nyní tahala Verča, pač já se toho nechtěl ani dotknout. Aby toho neštěstí (k tomu dítěti) nebylo málo, znova bouře. V tu chvíli jsem byl už fakt na prášky. My prostě nic nevytěžíme, nás to nemá rádo! Zbyly nám ještě nějaké peníze a tak jsme nakoupili nějakou volovinu, ani netuším, co to bylo. Jo, taky jsem šel ihned za imperátorem, jestli bych třeba nemohl to dítě prodat na orgány. Ehm, kdybyste viděli, jak se na mě všichni koukali... No ja nevim, no. Vždyť v době nouze nejvyšší, prostředky drastické je nutno použít. Taktně mi bylo sděleno, že tohle opravdu možné není! Pak nadešlo kolo útoků. Některé rody již prosperovaly tak moc, že se začaly měřit s ostatními. Zajímavou věcí bylo, že když jste posílali vojáky na nějaký rod, mohli jste napsat, že útočníkem je někdo jiný a tím tak poštvat proti sobě úplně kohokoliv. Zmiňuji to proto, že v tomto kole jsme z čista jasna na někoho zaútočili a kupodivu jsme mu sebrali i trochu peněz. Dodnes podezřívám imperátora, že to tak zaonačil, protože my neměli ani vyndru, natož ještě platit vojáky. Daně jsme zašmelili a zaplatili pouze nějaký malý zlomek toho, co bychom měli.

V dalším kole nás náhoda potěšila červem, co nám sežral dvě továrny a my vytěžili o to méně. Ostatní dostali v náhodě lepší produkci továren, peníze navíc a my tohle!!! Už ani infarkt se o mě nepokoušel, jenom jsem se smál. Ovšem pouze do doby, než mi bylo sděleno, abych si konkubínu vzal za manželku. Taková baba mi bude akorát kecat do vládnutí, ale zase to věno, co bych dostal... Smysl pro čest zvítězil a tak jsme dostali jak manželku, tak věno. Takové tři továrny nejsou k zahození. Blýskalo se na lepší časy. Šel jsem v tomto kole za imprerátorem, jestli by nemohl nějak pomoci v naší nuzné situaci. Prohlásil, že když zaútočíme na jeden velkorod, který silně šmelil daně, tak pošle taky nějaké vojáky. Nakoupil jsem tedy pár pěšáku a vyslal je v dobré víře, že uspějí. Imperátor se nenechal zahanbit a protivník utrpěl zdrcující porážku a my mu sebrali 80% zásob. Paráda! Naše nadšení netrvalo dlouho, nějaký hajzlík na nás poslal daňovou kontrolu a my platili jak mourovatí. Grr, blbej berňák, ja vím, proč ho nikdo nemá rád.

Abych to nějak urychlil. Bouře nás zasáhla ještě jednou, všechny továrny v pytli, narodilo se mi druhé dítě a třetí bylo na pochodu. Mezitím jsme si v náhodě vytáhli akci proti fremenům - znásilnění fremenské dívky a to hned dvakrát po sobě, takže i tito hajzlíci na nás začali mít kecy a kdesi cosi, že se jim to nelíbí a chtějí vodu. Mno, tak když už jsme si užívali, tak proč jim tu vodu nedát, že? Ta holka stála za víc. Pak jsme se ale vzmohli! Díky odstoupení jednoho rodu ze hry jsme dostali jakoby dědictvím asi šest továren. Nakoupili jsme další tři a chtěli je vyslat těžit. V této době byla ale již překročena mez únosnosti těžby a všechny velkorody se dohodly, že pro toto kolo zastaví veškerou těžbu, aby se zdroje mohly obnovit. Taky jsme hlasovali pro a pak... jsme tu dohodu porušili! Byla to naše jedinečná šance, jak se dostat z bídy. A hlavně jsme hajzlíci a kdo by hrál fér, že? Tací lidé snad už ani nežijí. Uspělo to! Nikdo nevypustil jedinou těžební jednotku, jenom my jsme si vesele chrochtali se svými devíti někde uprostřed melanžového pole. Ehm, ale jinak jsem počestný občan, však to všichni víte.

Do konce hry zbývalo jedno kolo a na konci mělo být uděleno právo těžit na Arrakisu pouze jednomu rodu. Několik jich mezitím umřelo, ale my jsme se s Verčou statečně drželi až do konce. Když nadešel čas obhajoby, proč bychom to měli být právě my, kdo bude těžit dál, někdo v davu pronesl - mířeno přímo na moji osobu -, že po těch konkubínách a znásilněních bych z toho udělal tak akorát bordel a ne těžební stanici. I to se imperátorovi líbilo, nicméně jsme si s Verčou řekli, že se ani nebudeme ucházet o právo na těžbu a půjdeme raději co nejdříve spát. Hra byla ukončena během pár minut a během chvilky každý zalezl do spacáku.

Středa byla tím oním kouzelným dnem - poslední část práce. Morálka nyní již většiny členů byla ta tam a tak jsem se při první příležitosti ulil z pořádné práce a šel pálit větve. Ihned se přidalo několik dalších, kteří v tom viděli to samé co já - ulejvárnu. Vyšli jsme tedy nad les, kde byly připraveny hromady větví a započali přípravy. Nasr Ahad, když mě tak pozoroval, jak vybaven pouze podpalovačem a sirkama chci zapálit mokré větve, si klepal na čelo a povídal, že to chce tedy vidět. A taky že ano. Za chvíli už plápolal malý ohýnek. Když z toho byl už hezký "fajrák", byl jsem odvelen k další kupě, abych založil další, kvůlivá rychlejšímu postupu. Po chvíli šel Honza s Evkou k jezírku pálit další kupu a tak jsme se všichni tak hezky roztahali po půlce parku. Mezitím ti poslední štípači dodělali práci a přidali se k nám. No, co bych vám povídal, byla to krásná flákárna a kus jsem z ní ještě prospal.

Odpoledne se hrála taková pohybově-strategická hra. Šlo o to, že byly tři síče a tři starostové. Opět se hrálo na kola. Nejprve si měl člověk vybrat akci, kterou v tom kole bude provádět - jestli získávat peníze, jídlo, čest. Pak byla chvíle na vlastní provádění. To bylo spojeno s nějakým hezkým prostocvikem - kliky, sedy lehy, vrtule kolem své osy, plazení, atp. Následoval výběr nového fremena do hry - mohli jsme si vybrat nového člověka s jistým zaměřením, aby nám přinesl větší výnosy při nějaké akci. Poslední částí kola bylo sčítání slávy. Získat největší slávu mezi síči bylo hlavním úkolem.

Hra se táhla skoro celé odpoledne a většinu času se trávilo v zázemí síčů a strategicky se rozhodovalo co a jak dál. Orgové, kteří seděli na stanovištích si proto chodili pro mikiny, jelikož z toho nic nedělání jim byla zima. Hra skončila všeobecným úspěchem. Neexistoval totiž poražený. Vítěz byl jeden, ale o druhé místo jsme se dělili dva.

Pak jsme dostali za úkol vymyslet divadelní představení. Orgové ale nebyli vyjmuti z této povinnosti a my účastníci jsme jim vymýšleli témata. Celkově byly tři skupinky - dvě účastnické a jedna orgů. JIž si přesně nepamatuji rozdělení kdo s kým, ale představení to byla zajímavá. My jsme měli rozřešit, jak to bylo se Selimem, prvním jezdcem na červech. Udělali jsme z něj ji a byla to dcera naíba jednoho síče, které nehorázně smrdělo z pusy. Odešla proto do pouště, kde kvůli ní chcípnul masožravý kaktus a pouze červ to dokázal snést (toho si předtím osedlala a nechtěla se ho pustit). Druhé představení bylo o Muad Dibovi, jak si žil po svatbě. To bylo prosyceno neutuchající touhou princezny s ním plodit děti, kdežto on nechtěl a také velkou nechutí k porridgi, kterou dostával pravidelně k snídani. Orgové pak předvedli chudáka imperátora, jak chce vidět do budoucnosti stejně jako guilda a gesseritky, a tak pošle vojáky pro vodu života na Arrakis. Když mu jí donesou a přefiltrují, je z toho imperátor hezky zmaštěn a raději jej osobní stráž odnese pryč.

Tím byl ukončen středeční program a my šli spát s temnou vidinou konce tábora. Ano, bohužel se již pomalu ale jistě propracováváme k posledním pár dnům.

To be continued...

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 III.

Páteční ráno se nikterak nelišilo od těch ostatních. Budíček v šest, porridge k jídlu (už jsem si na něj docela zvykl a nevadilo mi si do něj nasypat jak cukr, tak strouhaný sýr) a pak pranabinduový výcvik, neboli práce. Abych pravdu řekl, pídil jsem se za minulostí a významem toho slova, ale neúspěšně. Nikdo mi nebyl s to říci, co to "pranabinduový" znamená. Tak či onak je to krásné označení pro štípání špalků.

Tohoto dne mě přepadla nějaká krize, práce moc nešla a zároveň jsem měl nebývale velký hlad. Nebylo proto divu, že jsem se stále dotazoval ostatních, zda-li už bude vytoužená svačina. Po nekonečném čekání a týrání zvířete hladem jsem přeci jenom dostal kus žvance. Ne, že by mě to v pracovní morálce podpořilo. Ba naopak. Od té chvíle se mi chtělo pracovat ještě méně. Žejo, proč pracovat s plným žaludkem, to je nezdravé. Tudíž jsem se zase upíral k tomu, že mne vysvobodí oběd.

V době poledního klidu se spustila taková malá přeprška, a tak se následná karetní hra o velkorodech přesunula z pobíhání po parku na pobíhání po zahradnictví. Tato hra byla založena na podobných pravidlech jako např. Magic The Gathering. Každý jedinec vlastnil balíček herních karet, vyzval někoho na souboj a pak se podle daných pravidel hrálo až do úplného vyhlazení. Bohužel ne zcela všichni byli obeznámeni s pravidly, rozumějte: nikdy takovouto hru neviděli a nehráli, a proto se vysvětlování jemných detailů a řešení problémů protáhlo asi na hodinu a půl. Pak započala vlastní hra. Polovina lidí, kteří chudáci netušili, která bije, raději velice rychle sbalili kufry a šli spát. Ostatní pobíhali, dohadovali se a vcelku se dobře bavili.

Jelikož to byla hra náročná, protáhla se až do večeře. Po ní bylo na pořadu dne dobytí duny, to jest zabití Harkonnenů a převzetí vlády nad planetou fremeny. Orgové reprezentovali utlačovatele fremenského lidu a utekli na ostrůvek v rybníce. Bylo na Marblovi, Laďce a na mně, abychom ostatní dostatečně motivovali k útoku. Sic jsme dělali, co jsme mohli, ale moc nám to motivování nešlo. Když jsme totiž oznámili, že se jde ven, ať si všichni vezmou kngčka, filtršaty a jde se přepadnout padouchy, tvářili se všichni, že jsme spadli z jahody na znak a div nás neukamenovali. Inu, člověk se nezavděčí všem, že? Ale nakonec jsme i vyrazili a v hojném počtu se řítili na zteč. Jak jsme si to tak štrádovali po silnici k rybníku, vyjelo proti nám policejní auto. Chudáci orgáni si museli myslet, že Jedličkův ústav zahájil prodej propustek a že se všichni chovanci v chumlu vydali do světa. Jedině tak je možné si odůvodnit fakt, že orgán-řidič prudce sešlápl brzdový pedál a oba nevěřícně koukali, kdo se jim to tam prohání po zámku. Docela mě mrzelo, že nezastavili úplně, nevystoupili a nechtěli nějaké vysvětlení. Velice bych rád viděl jejich tváře v momentu, kdy bych jim sdělil, že jdeme zavraždit skupinku podlých vládců pouštní planety. Myslím, že ještě nyní bych buď ležel na záchytce, nebo se proháněl parkem místního blázince. Tak možná příště.

Co se týče útoku, to bylo také vydařené. Abych nějak popsal scenář a místo. Ostrůvek je přístupný z hlavní silnice malým můstkem, na který se vejdou maximálně dvě osoby vedle sebe. Jinak je možné se na něj dostat přeplaváním kusu rybníka. Inu, nahrnuli jsme se na most a ejhle. Už se nedivím, že dobývat středověké hrady bylo tak obtížné. Ono ubránit takto malý vstup je vcelku snadná záležitost, ale dobýt to, to už není sranda. Ihned jsem tedy inicioval obchvat, což bylo v praxi řešení jít vodou. Sic jsem čekal větší odezvu, ale čtyři lidé z dvaceti, to také není k zahození. Takže všichni vysvléct a šup do vody. Kupodivu jsem zjistil, že rybník není ani tak studený, jak jsem myslel, že bude. Přeplavili jsme se a zaútočili. Bohužel nestačilo to, nikdo jiný se totiž aktivně nezapojil a tak my čtyři bojující na ostrově plus dva co se mydlili na mostě jsme nebyli to pravé ořechové. Proto nakonec byl nutný zásah orgů, kteří se stáhli k citadele (rozuměj malému dřevěnému kurníku, co byl na ostrůvku. On to tak nebyl ani kurník jako chajda, ale dle toho, jak to vypadalo, bych řekl, že tam chovaj dobytek). Do boje se zapojili všichni, jakmile se dostali přes most na druhou stranu. Bohužel boj v noci, jak jsem již několikrát naznačil v minulém článku, má svá úskalí. První je to, že nevíte, do koho bít hlava nehlava. Druhé je to, že ani nevidíte, kam házíte, natož odkud přilétlo to kngčko, co vás vzalo přes čelist. Chudák Barča schytala asi šest ran do hlavy a samozřejmě žádný viník se nepřihlásil. Nicméně po chvíli už byli Harkonneni udoláni a my se vraceli do síče s pocitem hrdinů.

Aby bylo zábavě učiněno zadost, přišla na řadu debatní hra. Nyní jako jediní svrchovaní vládci planety se musíme dohodnout, co budeme dělat dále. Byla tu možnost terraformovat Arrakis a udělat z planety park, nebo ji ponechat jak je a těžit z vlastnictví koření. Společnost se ihned rozdělila bez nejmenších problémů na přívržence jednoho či druhého názoru. Kupodivu se toto rozdělení vyznačovalo jedním základním rysem. Ti, co byli proti terraformaci, byli v pohodě a brali to s humorem. Ti druzí se opřeli do debaty s takovou vervou, že jsem měl v jednu chvíli strach, že dojde k několika infarktům (zvláště Šamis a Baka k tomu neměli daleko). Samozřejmě, že jsme se zasekli na jediném bodu programu, ze kterého ani jedna strana nechtěla slevit. Byla to samotná terraformace. Nejprve jsem to bral vážně a i vymýšlel pořádné argumenty, ale po nějaké době jsem rezignoval a začal se královsky bavit. Abyste pochopili, já nejsem člověk škodolibý, vadí mi někoho provokovat a mít radost z cizího neštěstí, ale tady to jinak nešlo. Skupinka terraformátorů byla totiž mnohdy tak nejednotná v názorech, že se místy začali hádat mezi sebou. K tomu pak stačilo trošku popíchnout z mé strany (nutno dodat, že Laďka dělala to samé a sypala sůl do rány vehementněji než já) a už jste viděli, jak se jim začíná vařit krev. Asi po hodině už to přestalo být zábavné a tak jsme to skončili s tím, že se prostě nedohodneme. Bohužel ne pro všechny hra skončila. Zvláště Šamis nechtěl akceptovat skutečnost, že s ním někdo nesouhlasí a tak před večerní hygienou ještě seřval Laďku a Verču a do doby než usnul, prohlašoval, že takhle nas** nebyl už dlouho. Já jsem se jenom smál a brečel zároveň.

Sobota byla ve znamení očekávání. Mnozí zkušení mazáci totiž předpokládali, že se půjde na dvoudenku, jak tomu bylo při předchozích ročnících tábora. Šlo se, ale do práce. Takže jemně překvapení a na cestu připravení jedinci vyfasovali kalače a šlo se štípat. Práce nám šla hezky od ruky, bylo hezky a naštěstí jsem byl hoodně daleko od "diskutujícího dua". Nevím, jak vy, ale já mám rád na práci klid. Nejsem proti tomu, abych si po rozštípaném špalku chvíli popovídal, ale aby mi někdo do té práce furt kecal a hučel do mě, tak to tedy ne.

Po obědě jsme se měli obléct do plné polní, vzít si pevné boty a že někam vyrazíme. A že jsme tedy vyrazili... Šlo se totiž na prohlídku zámku, takže jsme ušli plných dvěstě metrů! Abych trošku uvedl situaci. Místní zámek je relativně dost navštěvovaná kulturní památka. Jak je to blízko hranic, tak tam potkáte mnoho zahraničních individuí. Ti se v nedělních a svátečních šatech procházejí parkem, pojídají v místní restauraci zmrzlinu a vcelku si užívají pohody a klidného odpoledne. Dokážete si tedy představit, jaký to pro ně je šok, když se najednou odnikud vynoří třicet lidí v bílých pracovních overalech, které na dálku vypadají jako protichemické obleky a začnou se promenádovat okolo? Je to naprosto nádherný pohled. Těm lidem hezky rychle zatuhne úsměv na tváři a se strachem čekají, co se kde bude dít. No a takto vybaveni jsme napochodovali hlavním vchodem do zámku a slova s hlavní průvodkyní se ujal PVC, coby asi hlavní organizátor. To byl druhý okamžik, kdy jsem měl chuť brečet smíchy.

Chudinka z nás byla tak vyplesklá, že nebyla schopna utvořit jednu souvislou českou větu. Nejprve se PVCho ptala, že prý říkal, že se jdeme převléknout a přijdeme. Odvětil, že ano, převlékli jsme se a přicházíme. To ji zarazilo, chvíli přemýšlela a pak pronesla:"Ale víte, oni tam budou i normální lidé." No vždyť ano, to my víme, zněla odpověď. Paní si řekla, že tedy tak ne a začala z jiného soudku. "Víte, tohle je seriózní prohlídka zámku." "Ano, to my víme a taky to respektujeme." "Ale oni tam budou i normální lidé..." "Vždyť ano, my jsme na to připraveni." Poté se vzdala. Byla z toho solidně na nervy. Nechtěla nás tam tak pustit, jelikož by jsme jí asi zbourali ten seriózní zámek. Nakonec se přeci jenom umoudřila, ale jako jediná skupinka vůbec jsme dostali na prohlídku tři (!!!) průvodce. Slečnu, jenž mluvila, a ostatní dva, kteří zezadu jistili okolí. Mohli jsme se tedy cítit bezpečně.

Prohlídka probíhala v poklidu až na pár jedinců, kteří zde byli již mnohokráte a tak ještě než slečna mohla pronést otázku, kterou si získá pozornost celého publika, bylo jí odpovězeno hlasitým:"Jo a ten komár na tom obraze je tadyhle na tý růži." A bylo po zábavě. Tedy my jsme se bavili, ona byla taky na prášky. Když už jsme vycházeli z poslední místnosti, zeptala se tichounkým hláskem, cože to máme za ty koule. Už nevím, kdo jí to odpověděl, že je to KNGčko, tedy koule na gumě a že s tím bojujeme. To byl poslední hřebíček do rakve. Slušně se usmála a do poslední vteřiny nepromluvila. Jakmile jsme opustili místnost všichni, zabouchla dveře, abychom se nedejbože nechtěli vrátit. Zapsali jsme se do návštěvní knihy a rozveseleni odešli ke kapli, kde program pokračoval.

Vzhledem k nejednotnosti názoru jednotlivých kmenů fremenů na určité otázky kolem duny, začala bitva o to, čí názory převládnou. Rozdělení do skupinek netrvalo dlouho a začala bitva o města. Pointa byla ve sbírání bodů (barevných čárek na papíře) v jednotlivých městech. Těch bylo pět, v každém bylo možné si udělat jednu čárku. Papírky s minimálně třemi čárkami se nosili zpět do základny a takto se běhalo až do konce hry. Samozřejmě bitvy mezi jednotlivými skupinami byly nevyhnutelné. Bohužel do pravidel se vešla taková chybička a to, že ve městech se může pobývat neomezeně dlouhou dobu a ta sloužila jako neutrální místo, tj. žádné souboje uvnitř. Z mého pohledu to tu hru relativně rozložilo a vedlo naprosto jiným směrem. Většina lidí se totiž uchýlila k taktice - bež do města, čekej až ostatní odejdou a pak běž dále. Takže sehnat nějakého protivníka k bitvě face to face byl opravdu problém. Jediný Kuba byl chlap a když jsme se potkali, tak si se mnou dal férový duel. Po dvou hodinách byla hra ukončena a my jsme vyhráli. To jen tak pro informaci, kdybyste nevěděli, že to ani jinak dopadnout nemohlo.

Druhá skupinka musela odejít na noc pryč, resp. na dobu neurčitou a my se vítězně vrátit do síče. Ihned mi bylo jasné, že takto snadné to nebude. Taky že ne. Ctihodná matka nás nepustila dovnitř a prohlásila, že když bojujeme fremen s fremenem, tak tam nemáme co pohledávat a ať si táhneme ke všem čertům. Prohlásil jsem, že přeci nepotřebujeme nějakou starou čarodejnici, aby nám tu kázala a že jí tedy podřízneme a půjdeme dovnitř. Mno, nesetkalo se to s úspěchem a tak jsme se vydali zpět do pouště. V půli cesty jsme se ještě rozdělili na dvě menší skupinky a naše cesty se finálně rozešly. Jestli si pamatuju přesně, naše skupina se sestávala z Wahid, Barči, Soníka, Laďky, Saghira, Šárky a mně. Vzhledem k tomu, že jsme byli po tom lítání slušně propoceni, neodmítli jsme možnost se vykoupat, co na tom, že nejsou plavky, vždyť tam okolo stejně nikdo nebyl. Moment k pobavení se naskytl až při závěrečném osychání na břehu. Řidič jedoucí směr Lázně Kynžvart jaksi nepřehlédl šest nahých pozadí a chudák to málem napálil do příkopu. Protroubil nás, my jsme mu zamávali a bylo. Pak už jenom následovala cesta pouští do finálního spacího místa. Za to jsme zvolili okolí krmelce, který byl schován na kraji lesa.

Jak jste si již asi všimli, neměli jsme vůbec nic. Každý jenom to, co měl na sobě. Jediná organizátorka táhla batoh s filtrstanem, večeří a snídaní a taky s naší charitou. Hned jsem si mnul ruce, že nejsem takový vůl a obětoval jsem něco hodně teplého, protože v noci se ukázalo, že to je více než potřeba. Pojedli jsme trochu suchých vloček, zahráli si dračí doupě a pak jsme se chtěli odebrat na kutě. Iniciativně jsem se chopil stanu, vytáhl z obalu a rozložil na zemi. Již v momentu, kdy jsem vytahoval jednotlivé komponenty z obalu, hlodalo ve mně jisté přesvědčení, že něco není tak úplně v pořádku. Když jsem tomu dal ještě chvilku, poznal jsem, co je v pytli. Nebyly tyčky! Tak jsme tam tak hezky stáli a rozmýšleli, co dál. Stan rozhodně nevypneme žádným provázkem, nevypodložíme žádnou větví, tudíž jsme bez obydlí. Co se dalo dělat. Přitáhli jsme ložnici co nejblíže ke krmelci, polehali a přikryli se tropikem. Žel bohu tropiko nevyšlo na všechny a my dva s Laďkou jsme zůstali na kraji ničím nechránění.

Říkal jsem si, že to není takový problém, noci jsou teplé, bude to hračka. Mezitím se postupně ti čtyři, co byli pod tropikem, odebrali do náruče spánku a blaženě oddechovali. Ani nechtějte vědět, co jsem si o nich v tu chvíli myslel, nebylo by to možné publikovat ani po desáte hodině večerní. Velice brzy mi totiž došlo, že noci jsou sice teplé, ale pouze tehdy, jste-li zabalení až po uši ve spacáku, nebo ještě lépe doma v posteli. Byla ku** zima, až mi drkotaly zuby. Zhruba po půl hodině se ozvalo mezi cvakáním zubů:"Ttttommme, sssspíííššššš???" Ano, i Laďka nemohla usnout. Jedinou odpovědí bylo:"Nnnne!" Velice rychle jsme se domluvili na tom, že to nemá cenu a zkusíme to jinak. V tuto chvíli prohlašuji, že miluju myslivce. Líbat jim ruce za krmelce a za to, že do něj přes rok nanosili seno. Vlezli jsme dovnitř, obalili se senem, což nám dodalo alespoň trošku izolační vrstvy, a pokusili se usnout. Světe zboř se! Ono se to i povedlo. Na plné dvě hodiny jsem i spal. Netrvalo to tak dlouho a Barča nás budila nařízeným budíkem.

Nedělní snídaně se skládala z chleba s margarínem a kousku sýra. S povděkem jsme ji přijali a se zmrzlými prsty se pokusili rozlámat sýr. Celou tuto hostinu jsme zapíjeli ledově vychlazenou limonádou, to proto, kdyby náhodou někomu bylo moc teplo. Člověk musí dbát na to, aby nedostal úpal a úžeh, což?

Pak jsme sbalili sakypaky a šli na setkání s ostatními do čajovny (honosný to název pro polorozpadlou ruinu). Chtěli jsme vědět, jestli se ta koza stará, ehm pardon, ctihodná matka uklidnila a jestli nás bude chtít pustit zpět. No samo, že na nás kašle a nepustí dokud si nezvolíme nové vedení. Takže znova bitva, jelikož každý představený kmene chtěl vládnout a nikdo se nechtěl podrobit. Každý kmen měl obřadní dýku a v bitvě šlo o to, shromáždit všechny dýky do jednoho kmene a tím si vysloužit podporu a podřízení ostatních. Nyní místo Báry, která měla v háji koleno, nastoupil do týmu Anežka a spolu s Laďkou vymysleli, že se přeci nebudeme dvě hodiny po lese honit jak blázni. Zalezeme hezky někam do lesa a počkáme si až na finální bitvu. Tož jsme tedy vlítli zase do našeho krmelce a trošku se proleželi. Když jsme nastoupili zpět do bitevního pole, již na nás dvě skupinky čekaly. Chtěli jsme bleskově vrhnout pár bomb, jenže vlhkost přes noc zapracovala a ze čtyř pouze jedna chytla. Takže jsme se tam váleli všichni na zemi a čekali, až se něco stane. Po chvíli nás to přestalo bavit a šlo se na frontální útok. Bohužel taktika nepřítele byla nezdravá a po paralýze nás všechny vyrubali během pár vteřin. Inu, i tak se dá bojovat. O krispel jsme přišli, ale neprohráli.

Volba nového Naíba proběhla nakonec demokratickým hlasováním a byl zvolen Větrník. Nicméně ještě ani teď jsme se nemohli navrátit zpět do síče, alébrž bylo nutno sehnat podporu pro nového velitele u ostatních kmenů. Takže jsme dostali mapku se stanovišti a celý den běhali po parku a plnili rozličné úkoly. Jako nejvýraznější úkol vypíchnu dobývání Selimových háků z místa hlubšího než dno rybníka. Pointa spočívala prolezením odtokové roury, která vedla z rybníka někam do pryč. Bohužel se prostředí trošku změnilo od doby, co se organizátoři před táborem dívali, jesli je vše v pořádku. Roura tam sice byla, ale bohužel na konci praskla jiná odpadní roura a tak se splašky různého charakteru valily ven a ti, kteří se dobrovolně (já blbec!) vydali háky ukořistit, byli hezky zkropeni. Raději jsem nechtěl pátrat po tom, co to bylo za humus, ale ihned jsem vlítl do rybníka a alespoň trošku se umyl.

Poté, co jsme splnili všechny úkoly, jsme se dostavili do kovárny, kde nám nový Naíb sdělil, že to ještě nestačí a matka nás tam nepustí. Ja říkal rovnou, že tu kozu máme podříznout a byl by klid, ale to néé, nikdo nesouhlasil, tak teď to máte!! Ale to jenom tak na okraj. Bylo ještě nutné sehnat Lampu dávných moudrostí. Takže se běželo k dalšímu rybníčku, kde se mezitím shromáždili orgové, coby duchové předků a zpívali pořád dokola:"Všem fremenůům, všem fremenůům." Nedbali jsme ničeho a zaútočili, kdo by se páral s vyjednáváním s mrtvolama. Náš útok byl úspěšný, umřeli jsme všichni do jednoho. Ono když zaútočíte na ducha, trefíte ho a on zahlásí:"Ještě nula (životů)", takže je nesmrtelnej, a vzápětí dostanete zásah za dva životy (já jako bojovník jsem měl čtyři), tak to moc nepotěší. Nicméně jako vybití to bylo dobrý. Po chvíli dorazila i poslední skupinka a duchové ožili, připraveni k boji. Podlá taktika s paralýzou je však odkázala do příslušných mezí, padli během deseti vteřin. Až mi jich bylo líto, že si nezabojují. Konev jsme ukořistili a konečně nás ta koza pustila domů. Slááva. Stejně bych jí podřezal, jen tak pro případ. Co kdyby jí zase někdy ruplo z toho koření v bedně a nechtěla nás pustit dovnitř už nikdy, že? Člověk musí myslet na svoji budoucnost.

Pak už se jenom hrálo, zpívalo a odpočívalo. Nicméně zítra zase do práce.

To be continued...