Kopali chlapci, kopali

Je tomu již dvacet pět let, co byla zasazena malá hruštička na naší zahrádce. Napřed jsem jí moc nevnímal, přeci jenom mi byla naprosto ukradená, když jsem měl všude okolo nějakou tu hračku. Ani můj první nožík, se kterým jsem místo do hrušky šel raději ničit drahé a krásné schody, nepřiblížil moje kroky tomuto stromku.

Pak začala plodit a já jsem si uvědomil, že tu máme nějaký strom, který mi může být i prospěšný. Hrušky vesele zrály rok co rok, spokojenost na všech stranách (tedy osobně jsem se jí neptal, ale kdyby nechtěla, tak snad nic nevyplodí, to dá rozum). Pak přišel malý hajzlík, říká se mu "padlí". Tento houbovitý humus zničil tak hezký strom, listy znetvořil a vysál všechnu životní sílu, kterou hrušeň ještě měla.

Došlo tedy na nejhorší, porážka nevyhnutelná. Termín byl domluven, dva statní pomocníci přišli kamarádovi na pomoc v těžké chvíli. Přeci jenom je to i záležitost srdeční, proto ta morální a fyzická podopora. Jenomže příroda si řekla:"Ne! Takhle, chuligáni, to tedy opravdu nepůjde."

Ještě v den exekuce lilo jako z konve, půda se hezky nasála a bylo vymalováno. Nicméně jsme přeci chlapi, tak nebudeme odkládat nepříjemnosti na potom a vrhneme se do toho po hlavě. Nářadí připraveno, pivečko roztočeno, hruškovice otevřena a můžeme začít.

Nejprve se k popravišti postavíme a zrakem znalců posuzujeme další taktiku. Nejsnazším přístupem bude direkt na bránu - okopat, podkopat a vyvrátit. Řeknu vám na rovinu, že z té malé hruštičky se stala pěkná svině. Mrcha se rozrostla a nechtěla se jen tak nechat porazit (ono kdo by taky o svůj život nebojoval, že?). Kopali jsme, kopali, až nám bylo sakra horko. Nejenomže byla půda nasáklá a byla zbytečně těžká, ale brzy jsme se dostali na jílové podloží, které nám práci ještě přidávalo.

Je pravdou, že klacky pod nohy nám padaly skoro samy. Samotný bůh nářadí se proti nám spikl a když Pavel ohnul hliníkovou lopatu skoro k nepoužití, Petr další zlomil a já pak ohnul malou zahradní lopatku, říkal jsem si, jestli se nám to dneska vůbec podaří.

Podařilo, milé děti, podařilo. Po třech hodinách úporného souboje s nepřízní osudu jsme chudinku vyvrátili a odkouleli stranou. Nevěřil bych, že ten poslední kus kmene bude tak těžký. Ale což. Dobrá věc se podařila a my mohli jít oslavovat úspěch, dvanáctka plzeň a k tomu domácí čepování, to je odměna nade vše.

Na Okoř je cesta, 11. dubna

Poté, co většina osazenstva cestovní skupinky odjela do Jeseníků, rozhodl jsem se, že využiju volného času a sobotu strávím na cestách. Alespoň tedy nějaká satisfakce, když už ne celovíkendová akce.

Již ráno mne utvrdilo, že výběr dne byl maximálně dobrý. Nebe bez mráčku, slunce pomalu šplhalo na obzor a já jsem ujížděl mhd do Dejvic, odkud mi jel bus do Roztok u Prahy. Pravda, nikdy jsem z Dejvické neodjížděl příměstskou linkou, a tak, než jsem nalezl zastávku, docela jsem se proběhl. Málem jsem ten odjezd nestihl, pač jsem jel dosti na knop. Štěstí mi ale přálo a řidič beze mne neodjel.

Moje pouť, jak jsem již předeslal započala na roztockém nádraží. Zde jsem vyhledal první rozcestník, modrou turistickou značku a vesele jsem se vrhnul na pochod. Bohužel, v zápětí jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl jablka, coby můj přídavek k obědu. Ne, že se si začnete ťukat na čelo, že myslim furt jenom na jídlo, ale přeci jenom přede mnou byla celodenní cesta, tak nějaké to chutné ovoce by bodlo. Inu, skleroza je nemoc silně rozšířená, nemohu se proto divit, když jsem zůstal na suchu s rohlíkama a paštikou.

Z tohoto chmurného uvažování mne vytrhla odbočka z místní komunikace a vpád do lesíka, kde se cesta vinula podél Únětického potoka a kudy též procházela naučná stezka. Osobně mohu říci, že jsem se nechtěl ničím vzdělávat, ale pročistit si hlavu. Proto mne nezajímaly kdejaké cedule, ale užíval jsem si slunce a stromů.



Na kraji Roztok jsem našel restauraci, kterou jsem předtím považoval za homelessácké doupě. Inu, posuďte sami z následujících fotek. Řekli byste, že tam někdy mohl někdo jíst? Těžko.





Mezitím mne předjela rodinka na kolech (těch kolistů bude ještě po cestě dost a dost, ale tito byli jedineční). Ujeli mi asi půl kilometru, kde se zastavili a rodiče se začali hádat. Došel jsem je a taktně mlčíc je i předešel. Za chvilku mne opět předjeli, poodjeli, usedli a opět došlo na výměnu názorů. Pán se evidetně nechtěl vzdát organizátorské role a byl na paní velice nepříjemný, že se nedrží jeho pokynů. Jen tak jsem se ušklíbl a rád, že se s nikým hádat nebudu, pokračoval dále.

Minul jsem Trojanovský mlýn a došel do Únětic. Zde mne nejvíce nadchl malý hrošík, jehož můžete vidět na fotkách.



Kdo by si jej nezamiloval,že? Ale zpět k věci. Z Únětic stále po modré do Černého Vola (tady byl někdo opravdu nápaditý, co se názvu týče) a až do Statenic. Poslední jmenovaná je již skoro malým městečkem. Není v ní nic k vidění, snad až na "úžasnou" moderní architekturu. Většinu nynějšího osídlení tvoří nová zástavba, která se do barev a stylů má opravdu ještě co učit. Nabízím k nahlédnutí jeden ze skvostů. Tento se tyčí mezi krásnou starou zástavbou.



Cesta ale zdaleka nekončila, přes Kamýk, Velké Příklepy, Noutonice až do cíle. Tedy polocíle. Cesta byla krásná, slunce stále svítilo, nebylo si nač stěžovat. Až když se větší část trasy ubírala po asfaltce, pač je spojena s cyklistickou stezkou, byl jsem mírně naštván. Nohy to totiž docela nelibě nesly.

Na Okoři jsem chytnul nějakou to Velikonoční mánii, jednak tam byly mraky lidí, druhak se konala všelijaká zbrojnošská/hudební představení. Já se tedy jenom po hradě propletl, dal pivko a oběd a už zase utíkal dále. Když vyrazím sám, tak chci taky být sám a ne obklopen hromadou hlučných harantů (aneb 3 Há).



Z Okoře pak vede červená turistická trasa buď přímo do Prahy zpět, nebo do Kralup nad Vltavou. Tu druhou jsem zvolil. Cestička se vine kolem Zákolanského potoka a železnice. Tu překračujete celkem pořád. Údolí je to ale jinak krásné, klidné a frekventované. Dlužno říci, že pěších jsem potkal, co by se na jedné ruce dalo spočítat. Zato kolistů bylo jak much, ale rychle odletěli, tak byl klid.

Došel jsem se podívat na památní kostelík na hradišti Budeč, který má být nejstarší dochovanou budovou v Čechách. Pořádají se sem i poutě a zrovna dneska (v neděli) tu byla konána velikonoční mše.

Hodiny překročili druhou, cesta pomalu začala nabírat na jednotvárnosti, pač na dalších kilometrech zase nic tak zajímavého nebylo. Přestal jsem proto vnímat a užíval pohybu. V Kralupech mi ujel vlak před nosem, tak jsem dal jedno finální pivko a pak hurá zpět domů, na grilovačku. A to je vše přátelé...

První jarní..., 3. - 4. dubna

Již nadpis napovídá mnohé, jedná se totiž o první jarní pořádný výlet. Nicméně jsme se tentokráte odklonili od tras pro pěší a zvolili za dopravní prostředky kola.

Mnohokráte jsem použil množné číslo, a tak by se slušelo představit všechny účastníky. Toho se docílí snadno - jel celý Iriador. Cílem bylo projet Český Ráj a posléze se dopravit zpět domů po vlastní ose. Aby to bylo zajímavější, první část tohoto jednodenního tréninku jsme jeli v noci. Abyste rozuměli, byl to trénink na další nadcházející akci - OTOB.

Tato soutěž je koncipována jako třídenní etapový závod v nejrůznějších kategoriích a hlavním dopravním prostředkem pro jednotlivé účastníky jest kolo. Abychom se neuvedli jako naprostá ucha, řekli jsme si, že natrénujeme noční pojezd terénem za svitu baterek a čelovek. Jedině takto mohl vzniknout tento ztřeštěný nápad. Nicméně stalo se a my v pátek k večeru vyrazili vlakem směr Mnichovo Hradiště.

Zde nás na nádraží přivítala Péťa, coby poslední chybějící článek výpravy. Protáhli jsme svalstvo, nasedli do sedel a vyrazili. Noční plán trasy byl jednoduchý - ujet co nejvíce kilometrů terénem, abychom zvěděli, jak jsou naše kola odolná a zároveň, jak to budeme zvládat psychicky. Obojí se osvědčilo, ale k tomu až později.

Trasu si již přesně nepamatuju, bylo to z části tím, že v tu noc člověk netušil kudy jede. Sice Petra povídala, co bychom měli vidět (a za dne bychom to jistě viděli) na pravé či levé straně, ale moc to nepomáhalo. I tak jsme byli kousek od Valečova, pak stále po červené, modré, kus lesem, kus přes silnice a najednou jsme se po nehezkém stoupání ocitli až na Vyskeři. Kdo se podívá na mapu, uzná, že to není trasa úplně zanedbatelná. Ale abych tu nebyl za socku, tím to nekončilo.

Nicméně tento styčný bod trasy se mi do paměti vryl pevným a neochvějným nedostatkem cukru a tím i solidním pocitem vysílení. Při posledním výstupu na začátek této vesničky jsem asi spotřeboval poslední aktuální zásoby a poté, když jsme se měli vyšplhat na kopec ke kapli sv. Anny s kalvárií, nemohl jsem už ani šlápnout. Do příkrého kopce, kde jsem měl ruce na řídítkách výše než hlavu, jsem už jenom vyšel, síla na to nebyla. Ale díky kamarádům, teplému čaji a čokoládě byly síly rychle znovunabyty a mohlo se pokračovat dále. Pavel, ten raději zůstal pod kapličkou (tj. pod kopcem) a nasvačil se tam.

V tuto noční dobu (bylo asi něco k půlnoci) se začalo dělat trošku více mrazivo. Všichni jsme postupem času začali z trenek a trička "přezouvat" na mnohem bytelnější oděv, abychom cestou nezmrzli.

Po vydatné svačince nás cesta zavedla směr Hrubá Skála. Vzhledem k tomu, že jsme příštího dne chtěli vyrazit brzy ráno směr Praha, rozhodli jsme se na rozcestí pod vrcholem Stávek odbočit vpravo a na Hrubou Skálu se vykašlat. Mezitím se začaly množit protesty (k tomu dodávám, že organizace skupiny se v tuto chvíli rozpadla a dohodnout se na nějakém jednotném názoru nebylo možno. Tolik tedy k psychice skupiny, která má podstoupit ještě horší pojezd přes celé dvě noci.), abychom už zakempili. Bylo stanoveno, že první možný plácek vybereme.

Našli jsme takový, ale Tomáš (nikoliv já, ale kolega Dubec) autoritativně prohlásil, že se mu to nelíbí a pojedeme dál. Tímto jsme přišli o poslední místo na stanování na vyvýšeném místě. Ihned záhy jsme spadli do údolí Žehrovky (tady doufám, že můj popis je přesný) a jeli jej celé, protože v tom mrazu, co byl dole, se fakt spát nedalo. Inu, dalo by se, ale některé nejmenované členy expedice (viď Radime) bychom ráno odsekávali od země, jelikož jejich spacák s komfortem +15 stupňů je opravdu nedostačující.

Pavlovi začalo tou dobou zlobit koleno, lépe řečeno vazy. Kolo od té chvíle valnou většinu cesty vedl, jelikož nebyl s to něco ušlápnout. Nedivím se mu, taky mám s tímto bohaté zkušenosti. On ten kolagen se někdy hodí jíst.

I toto údolí jsme zdárně překonali a nalezli spaní v jednom z posledních lesíků ztraceném v záplavě okolních polí. Ulehli jsme co nejrychleji a byli rádi, že jsme rádi.

Ráno nás pomalu začala budit divá zvěř. Jednak ptáci se probudili a řvali, druhak se tam potulovali bažanti, dělali bordel a lekali nás. Do třetice všeho zlého se ráno probudil i datel (kdyby si, hajzlík, ten zobák umlátil) a začal se dobývat po ranním červíkovi. Když už jsem se tedy přinutil vstát ze spacáku, překvapily mne dvě srny, stojíc párset metrů ode mne na poli. Krásný to počátek nového dne. Naštěstí jsem pak ještě usnul a svorně vstal s ostatními v devět hodin.

To už krásně svítilo sluníčko a vybízelo k další cestě. Věřte, že přinutit Iriador k nějaké ranní aktivitě, to je akce hodná obdivu. Když jsem je vyháněl ze spacáku (a to jsem rozhodně nebyl první probuzený), kladli si všemožné požadavky, jen aby nemuseli vstávat. Samozřejmě nic z toho nedostali, ale odkládali a získávali minutky.

Zpacifikováni a sbaleni jsme dojeli do Libošovic, nakoupili něco vody a zmrzliny k rannímu občerstvení a vydali se na finální přiblížení k Praze. Naše cesta vedla přes Sobotku, kde jsme dobře zakufrovali a hledali zelenou dále. Zde se odpojil Pavel, že s tím kolenem nedošlape, a jal se čekat na vlak. My pokračovali přes Markvartice a spoustu jiných vesniček až do Dětenic.

Tady jsme chtěli zajít do středověké hospůdky a dát si něco k jídlu, ale byli jsme odrazeni množstvím lidí, kteří tam mířili, že jsme se spokojili s pizzerii na náměstí. Slečny servírky byly opravdu velice hezké. Takže spojeno příjemné s užitečným, najedli jsme se, dali pivko (čehož jsem pak trošku litoval) a zase vyrazili na cestu. Hnedle z kraje to šlo velice perně a přes všechno sebezapření. Ono přežrat se pizzy a pak vyjet sportovat, to si koledovalo o zpětné vyhození oběda. Naštěstí se tak nestalo a my se za chvíli rozloučili s Péťou, která mířila zpět domů, do Hradiště, a my do Lysé nad Labem.

Tam jsme zakončili náš výlet, jelikož jsme toho měli všichni tak akorát. Tomáš se nedal a dojel ještě domů, do Jirn, ale taky pak naříkal, že poslední kilometry, to bylo vymodlené. My ostatní jsme si dali jedno finální pivko a pak už šup do vlaku a domů.

Krásných to 110 km (když započítám i mojí cestu z domova na Hlavní nádraží), tudíž první stovka tohoto roku. Další prvenství má bivakování beze stanu pod širým nebem. První bylo i moje cestování narvaným vlakem s kolem, první cesta po městě bez odrazek a světel a helmy. První pojezd noční Prahou ze Strahova na Barrandov za 45 minut, první překročení předpisů a jízdě po tramvajovém mostu, kam je zakázán vstup. No, dokážete si představit, že těch "poprvé" bylo na tento výlet značné množství!! A přitom byla jenom a jenom krásná.

Poklidné ráno s kávou a křupavým pečivem

Představte si příjemnou kavárnu takhle po ránu. Ticho, jen tu a tam zaslechnete jemné tóny hudby. Hrajou jazz, jemný a nevtíravý. Do toho sedíte v pohodlném křesílku přímo u okna s výhledem na Hradčany. V kavárně touto dobou není mnoho lidí, asi tak pět, šest. Každý sedí v jiném koutu a užívá ranní pohodu po svém.

Příjemná mladá servírka donese ranní menu, neboli snídaňovou nabídku. Omeleta se zdá být jasnou volbou. Je s žampiony a šunkou. K tomu rozpečené houstičky a k pití jemný čaj.

Mezitím se venku lidé honí za svými problémy, utíkají do práce a z práce. Řidiči nervózně postávají ve frontě u semaforu, troubí a jsou všechno, jen ne klidní. Do toho v tom všem zmatku pobíhá skupinka policistů, kteří něco měří a posléze diskutují s pár jedinci, kteří nesvítí, nebo mají nějaké defekty na autě.

Všechen tento zmatek pozorujete z klidu svého místečka. Dole pod vámi teče řeka a čas jako by se zastavil.

Po snídani následuje dobrá káva a klidný rozhovor. Postupem času se přesouváme ze snídaně do před-obědního času, ale to je již takový jemný náznak k odchodu. Nicméně tyto dvě hodinky klidu a pohody vám již dnes nikdo nesebere.

Krásná představa, že? A mě se tento již dávný sen splnil. Nedávno. Musím říci, že je to úchvatný pocit naprosté relaxace. Doporučuji vyzkoušet, nebudete litovat. Je snad lepší začátek nového dne?

Muzeum strašidel, 11.3.

Aneb do zrcadla jsem se opravdu nepodíval.

V Mostecké ulici je malá odbočka, lépe řečeno průchod do nádvoří mezi starými domy, které uličku lemují. Právě zde se ve sklepních prostorech jednoho stavení nachází muzeum strašidel. Nejsou tam čistě jenom vystavené exponáty, naopak něco mnohem více...

Muzeum má otevřeno až do pozdních nočních hodin a je samozřejmé, že právě tato chvíle (těsně před zavírací dobou) se zdála být pro návštěvu nejlepší. Průchod ke vstupu je spoře osvícen a v půli cesty stojí postava zahalená v černé kápi a vůbec je celá navlečená do černého mundůru. Tak trochu jsem čekal, že tam někdo opravdu stojí nehnutě a v době, kdy budeme procházet, se jen tak mimochodem pohne a promluví. Nebylo nám dopřáno se leknout, i když na druhou stranu je to možná lepší. V tu chvíli by mne asi trefil šlak, či bych si pak musel měnit kalhoty.

Když zvládnete tento úvodní testík odvahy, je vám dovoleno pohlédnout do historie strašidel, legend a pověstí, kterými je Praha opředena. Expozice je rozdělena na dvě části. V první (přízemí) si každý vášnivý čtenář může pročíst bohatou sbírku spisů, ke kterým pak dole uvidí tu praktickou část. V rámci tohoto patra jsou po místnosti tu a tam rozmístěny předměty, které se váží k danému tématu - třebas je tam mlýnský kámen, který vodníci kradli při stavbě mlýna. Nebo kladka od opony, na které oběsil žárlivý manžel ctitele své manželky (herečky Laury), když byla obdarována drahým náhrdelníkem.

Zároveň ze stěn vystupují různé postavy, které jsou opět svázány s některou z legend. Tyto jsou rozvěšeny na listech papíru v prostoru a člověk se dozví o mnohých příbězích staré Prahy. Třeba, že tu máme dva vodníky. Jeden je u Karlova mostu, je agresivní a zlý a tahá lidi pod vodu. Druhý, jménem Kebourek, sídlí na Kampě a příležitostně žádá kolemjdoucí o lahvové pivo, za které rád zaplatí. Ten se mi líbil asi ze všeho nejvíce.

Jsou tam ale příběhy o založení chrámu sv. Víta, Karlu IV., mrtvých rytířích, kostlivcích jezdících na ohnivém kočáře, aj.

V druhém patře, neboli ve sklepě, se můžete seznámit s jednotlivými účastníky daných příběhů. Zvláště mne potěšil kolega Kebourek a pak zmíněná herečka Laura, která je pro velký úspěch rozdělena na dvě části a vykukuje z jednotlivých oken domů.

Celé toto dění doprovází jemná muzika, chechtání a chřestění řetězem. Celkový dojem a zážitek bych ohodnotil na jedničku. Kdo má rád podobné výjevy, tomu vřele doporučuji návštěvu ( muzeum-pověstí ).

Máslovický masopust, 14.2.

Již dlouhou dobu se tu na blogu ničehož nic neudálo. Ona je totiž zima, milé děti, a v zimě se moc akcí nepořádá. Vyhneme se poznámkám o všemožných kulturních akcích, plesech a podobně. Akce, na které bych já rád, se prostě v zimě nepořádají.

Naštěstí už máme zimou skoro zdárně za sebou a začínají se vynořovat na svět předjarní radovánky. Jednou z nich je i masopustní veselí. Na jedno takové jsem byl pozván a s radostí jsem přijal.

Nejprve by ale bylo záhodno, abychom si připomněli něco s historie tohoto svátku. Masopust je třídenní lidový svátek, který pochází již z starověkého Říma a oslavoval boha Saturna coby boha slunce a brzký příchod jara. Název se samozřejmě liší dle státu a místa, kde se tradice uctívá.

Nicméně spojení s křesťanským kalendářem tu také nalezneme. Slavilo se vždy ve dnech předcházejících Popeleční středě, která předznamenává čtyřicetidenní půst, trvající až do Velikonoc. Jak je pohyblivý datum Velikonoc, posouvá se i samotný masopust.

Před samotnými oslavami předcházel Tučný čtvrtek, kdy se mělo hodně jíst a pít, aby byl člověk dobře připraven na následující rok. Zábava začla pak v neděli a to muzikou v místní hospodě. Netancovalo se ale jenom uvnitř, nýbrž i na návsi a kdekoliv to bylo možné. V pondělí se konal tzv. Mužovský bál, kde směli tancovat pouze sezdaní. Ti, kteří ještě nevstoupili do svazku manželského mohli akorát přihlížet.

Vyvrcholením svátku bylo úterý, kdy se ve vsi objevily masky rozličných druhů a chodily od domu k domu. Hrály se různá divadelní představení a vůbec záleželo na vtipu a umu lidí, jak se dovedou vyblbnout. V maškarním průvodu pak byly i masky, které nemohly nikdy chybět. Byl to medvěd, kobyla, kominík, bába s nůší a mnoho jiných. Jak masky putovaly, byly vždy v každém stavení pohoštěni. Povětšinou to bývalo pohoštění tekuté ve formě pálenky či piva. Zde bych rád podotknul, že to musel být solidní útok na játra. Vezmeme-li si takovou vesničku o pár desítkách stavení, tak na konci se všechny masky tak maximálně odplazily domů. Avšak o půlnoci veškeré veselí ustalo, ponocný oznámil nový den a vyzval všechny, aby šli domů. Začínal totiž samotný půst.

V Máslovicích organizovali také masopustní veselí, nicméně bohužel ne třídenní, ale pouze jednodenní. Ne, že by mi to vadilo, přeci jenom nejsem takový alkoholik, abych potřeboval pít celé tři dny v kuse. Samotná akce začínala již v devět hodin ráno, kdy se na náměstí otevřely stánky a, kdo by to byl čekal, začalo se prodávat. Nejobléhanějším stánkem byly zabíjačkové hody, kde byly k mání jitrničky, jelita, tlačenka a postupem času ještě mnohé jiné. Zahanbit se nenechal ani stánek určen pro udržení zdravého pitného režimu, kde se nalévala horká medovina, grog, svařák a pak také pivní grog.





Na fotce je možné vidět, jak jej připravovali. Byl to kotlík zavěšený nad ohněm, ve kterém se pomalu vařilo pivo (Krušovická dvanáctka) a do něj se semo tamo přiléval rum. Abych pravdu řekl, kombinace piva s rumem je mi proti srsti. Ono je mi na zvracení vždy, když někdo kombinuje pivo s čímkoliv najednou. Není tedy proto divu, že jsem nesebral odvahu, abych to vyzkoušel.



K ostatnímu prodeji jsem se ani nepřiblížil, jelikož sladkosti, balónky a jiné cetky mne nezajímaly. Sám osobně jsem přijel až skoro v jedenáct hodin, abych se zúčastnil největšího lákadla dne - zabíjačky. Jen sem přišel na náměstí, už stál dav kolem jednoho rohu, kde se na svojí diváckou reprízu chystal řezník s pomocníky a na premiéru (zároveň s derniérou) pak na druhém konci pašík. Nebyl moc velký, řekl bych takové nedokrmené prase, ale co by člověk chtěl, že ano.



Kupodivu nikdo pašíka neznervózňoval, nechali jej jednou se projít (asi poslední přání) a pak nastoupila pistole a pic ho! Zkušení pomocníci ihned přiběhli, prořízli tepnu a sebrali ještě horkou krev na prejt. Dále následovalo napaření a odrbání prasete do čista, aby mohl být pověšen a zpracován. To už jsem vidět nepotřeboval, pač je to proces zdlouhavý a nudný. Vrátil jsem se proto do fronty, abych domů přinesl nějakou tu jitrničku a tlačenku (mimochodem ji mám dneska k večeři a už se na ní těším).

Byl jsem tam sice autem, ale dopřál jsem si trochu teplého grogu, protože zima byla velká. Tedy nikterak mnoho stupňů pod nulou, ale vítr dokonal dílo zkázy. Můžeme být ale spokojeni, že nepršelo, nebo nechumelilo.

Celou dobu pak atmosféru podmalovávalo hraní a zpívání skupiny "The Švejk Band" (tak se prosím pěkně sami jmenovali). Ke zpěvu se přidávali i samotní vesničané, kteří s postupující dobou (půl jedné odpoledne) již měli nějakou tu skleničku v sobě na zahřátí. Ne všichni byli přírodou obdařeni hudebním sluchem, a tak jsem musel od pár z nich odejít, protože by to moje uši nevydržely.



Po poledni také na pořad přišlo divadelní představení, které znázorňovalo příběh panny Doroty, kterak za krále se nechtěla provdat, jenom Ježíšovi se upsala a ke katovi byla poslána. Anděl ji na nebe vzal a zlého krále čert do pekla sebral. Inu, příběh to byl hezký a veršovaný. Hlavní přednes měla paní starostka a, nyní budu spekulovat, její manžel. Docela se mi líbí, že se sama starostka o svoji obec stará a nebojí se zapojit do všeobecného veselí. Kéž by takto na nás mysleli i ostatní naši zastupitelé.

Asi v půl druhé přišel na pořad dne průvod masek. Myslím, že fotky budou mluvit za sebe a tato skutečnost nepotřebuje bližšího komentáře.

Řekl bych, že první větší akce v tomto roce byla opravdu úspěšná a věřím, že v Máslovicích vymyslí zase nějakou taškařici, které se budu moci zúčastnit.

Paříž aneb čokoládové bonbony IV., 29.11. - 3.12.

Úterý bylo posledním dnem, kdy jsme se mohli vydat za krásami velkoměsta a doprojít vše, co jsme ještě mohli. Péťa šla ráno do školy, takže jsme se o sebe museli postarat sami a též se taky sami vypravit. Žádná svačina, nic. Ihned ráno, za naprosté tmy, se vyskytl problém, který jsme nehodlali řešit. Jakmile totiž Petra odešla, začal zvonit telefon. Kdyby to bylo doma, nebyl by problém, ale v cizím bytě a v cizí zemi, opravdu ten pekelný přístroj brát do ruky nebudu. Zvonil hodnou chvíli a vzbudil nás oba dva. Až později toho dne jsme se dozvěděli, že volala Petřina mamka. Tím spíše by asi byla překvapena, kdybychom to byli bývali vzali. Ale kdo probůh volá před osmou hodinou ranní?? No nic. Než jsme odešli, přestala ještě téct voda, což nás trošku rozhodilo, jelikož jsme si chtěli natočit zásobu s sebou, abychom nemuseli zbytečně utrácet. Nevadí. Holt ne všechno se povede. Ale když se daří, tak se daří.

Program dne byl celkem jasný. Nejprve jsme si to mašírovali do Musee d'Orsay, kde jsme se setkali s Petrou, jenž měla pauzu mezi hodinama a velice ochotně už stála ve frontě, když jsme tam přišli. Já vím, že to není hezké, ale toho jsme museli využít a většinu té fronty předběhli. Kupodivu nikdo neřekl ani slovo a ani se nijak nesnažil dát najevo, že my tam tedy nepatříme. Holt lidi. My jsme na tom jenom vydělali.

Po všudypřítomné prohlídce osobních věcí jsme zhlédli Piccasova umělecká díla inspirovaná Manetovým výjevem Snídaně v trávě. Dle mého skromného technického soudu - Manet se musí v hrobě obracet. Ještě, že nemá možnost to vidět. Zase na druhou stranu by mohl být pyšný, že na někoho jeho dílo tak silně zapůsobilo (míněn Picasso), ale ani ten druhý čičmunda by se nemusel stydět. Na mne jeho dílo též udělalo velký dojem...

Pak jsme ještě prošli rozsáhlou výstavu pastelů, které byly více než krásné. Autoři zde předvedli opravdu velký kus umu a talentu. Klobouk dolů.

S Tomem jsme následně osaměli, jelikož škola volá a Petra musela utíkat na ruštinu (tuším, že to byla ona. Myšlena ruština, Petra to byla rozhodně. Nicméně mne stále zaráží, kolik ta holka dělá jazyků. Inu, kdo umí, umí. Kdo neumí, čumí.) Tak nějak jsme prozevlovali další části muzea, zhlédli různé antické sošky, další impresionisty a vyčerpaně jsme šli na oběd.

Tentokráte už nebyla májka, ale lovečák. Ten, spojen s bagetou, byl krásným doplněním atmosféry při výhledu do Luxemburských zahrad, kam jsme se uchýlili. Nutno podotknout, že jak ráno bylo hnusně a pršelo, nyní nám to chtělo počasí vrátit, mraky se roztrhali a při pojídání oběda nám svítilo krásné sluníčko.

Při této příležitosti jsme si také prohlédli místní budovu senátu, která zahradám dominuje. Prošli jsme okolo několika fontán, pozorovali chvíli partu šachistů, jak jsou rozesazeni kolem malých stolků a vášnivě diskutují a tahají figurkami.

Cestou zpátky domů jsme se zastavili k nákupu několika dárků, trochy vína a šli jsme na kafčo. Kupodivu už voda začala téct, takže nebyl žádný velký problém. Na večer jsme měli naplánovánu návštěvu Montmartre a Sacre Coeur. Zvolili jsme noční dobu, temno, abychom viděli rozsvícenou Paříž též z jiného úhlu. Řekl bych, že kopec, na kterém Sacre Coeur leží, je jediným v širokém dalekém okolí, takže výhled stál za to.

V kostele jsme stihli začátek mše, proto jsme se jen tak porozhlédli a už pelášili na Boulevard de Clichy, po kterém jsme došli až k Moulin Rouge. Klasické ofocení bylo na místě. Jenom Tomáš vzbudil u místní ochranky zájem a když půl hodiny šteloval stativ a neměl se k odchodu, šel si jej jeden týpek prohlédnout, jako jestli nedělá něco nekalého. Tom si jej ani nevšiml a nevzrušeně dál pracoval.

Poté už jsme odjeli domů, dali si večeři a pak vínko. Mezitím přijela Olga. Celkově to byl takový diskusní večer, poslední, co jsme tu. Spát se šlo někdy po půlnoci a ranní vstávání bylo fakt hrozný. Již jste si jistě všimli, že cokoliv před osmou hodinou je tabu zóna. Přes to prostě vlak nejede... i když letadlo ano.

Ráno tedy brzy vstát, čaj a něco málo k zakousnutí, rozloučení a už jsme si to mašírovali na metro. Paříž jakoby plakala při našem odjezdu, a tak nám to dokazovala silným deštěm. Nevadí, většinu cesty jsme jeli sockou, takže to bylo v pohodě. Na letiště jsme dorazili asi hodinu a kousek před odletem, odevzdali zavazadla a už jsme šli na gate. Než jsme prošli celou tou mašinérií kontrol, letadlo bylo připraveno k nástupu.

Cesta zpět proběhla naprosto bez problémů, jenom pak nastal problém, jak odvézt ty sýry normální dopravou domů. Silně totiž zaváněly a lidé se po mě otáčeli, co je to za špinavého pobudu. Ono, když máte s sebou dvě igelitky a ještě k tomu smrdíte, nevyžehlí to ani slušné oblečení...

A tak skončil náš podzimní výlet. Jistě někdy příště se tam vrátím.

Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album