Sjezd Vltavy 12. - 13.7.

Poté, co jsme přechozího dne přišli z výletu do Berouna, přišly na řadu přípravy na nadcházející víkend na Vltavě. Je pravdou, že jsem byl dost utahaný na to, abych něco dělal, ale i přesto jsem našel poslední zbytky sil na nákup jídla a sbalení věcí. Spát jsem šel zhruba někdy okolo půl desáte večer, abych se aspoň trochu vyspal za posledních pár dnů.

Tím začal již druhý vodácký výlet Iriadoru. Je nutné hned na úvod říci, že jej zorganizovala Zuzka a to úplně sama!! Za to jí patří ohromné díky.

Plán byl následující. Sestava výletníků: Zuzka, Petr, Pavel, Honza, Štěpán, Radim, Petra a já. Nejprve tedy představení ostatních nových účastníků. Dáma první. Petra jest Zuzčinou kamarádkou již někdy od střední školy a je natolik odvážná, že s naší cestovní kanceláří jela. Hlavní výhodou bylo alespoň malé vyrovnání poměru mezi pohlavími a to, že mi dělala háčka (nebo háčkovou?) Štěpána přivedl Radim. Viděl jsem jej sice párkrát na oslavě Radimových narozenin, ale nikdy jsme si pořádně nepopovídali. Takže představení je u konce, nutno jenom podotknout a zdůraznit, že si všichni účastníci sedli a pohoda byla na všech stranách. Mohlo se tedy jet.

Trasa byla rozložena na dva dny, jelo se z malé vesničky jménem Branná, přes Krumlov až do Zlaté Koruny. První den se jel pouze takový oddychový kousek - 12 km do Krumlova a druhý den bylo před námi asi 20 km plavby. Ale to bych předbíhal.

Sraz byl v sobotu Ráno před šestou ranní na Hlavním nádraží (ráno píšu s velkým R, protože to opravdu bylo hodně brzké ráno, kdy všichni normální lidé ještě spí a mají půlnoc. Též jsem za cestu na nádraží potkal i několik skupinek, které se teprve vydávaly domů z tahu!!). Hlavní je, že jsme se v pořádku sešli, popředstavovali a naskočili do vlaku. Byly před námi čtyři hodiny cesty, tak jsme pomalounku načali vínko. Samozřejmě, že pouze v malém decentním množství. Dámy nepily, pač zachovávaly dekórum. Jejich chyba... Asi po hodině cesty, kdy jsme se pomalu šinuli k Táboru, vlak zastavil a stál. To by nebylo nic divného, přeci jenom při aplikaci klasických fyzikálních zákonů, kdo zastaví, tak stojí. Bohužel ale vlak stál deset minut, dvacet minut a to jsme začali být všichni nervózní (Zuzka hlavně), že nestihneme jediný vodácky bus, který nás měl hodit do cíle. Pan průvodčí, který vypadal, jakože toho v noci moc nenaspal, nám s úsměvem na tváři řekl, že je něco s trolejí a že neví, jak a co bude dál. Zuzka v této chvíli začala pomalu propadat panice.

Naštěstí se vlak brzy rozjel a finální zpoždění byla slabá půl hodinka. Takže všechno v klidu. Asi v deset hodin jsme dojeli do Zlaté Koruny a odtud jsme seběhli z kopce do kempu u vody, kde po chvíli přijel vodácký bus a jal se rozvážet všechny dle přání proti proudu řeky. Jediné, co bych o cestě autobusem napsal, že BYLO PLNO!!! A to opravdu doslova. Všichni se mačkali, jenom my jsme všicí seděli v klidu. Bohužel se po chvíli cesty nedostávalo vzduchu, takže začalo být trošku teplo a mdlo.

Po hodince cesty nás vyhodil autobusák v Branném a my jsme se vrhli na půjčovnu. Sebrali jsme čtyři lodě, pádla, vesty, barely a začali jsme konat finální přípravy k odplutí. Barely byly naplněny, posádky rozděleny a mohli jsme spouštět lodě.

Nyní taková vsuvka. Posádky byly rozděleny dle toho, jak kdo měl mnoho zkušeností a tudíž, aby v každé lodi byl někdo, kdo na vodě již byl. Ehm, těch zkušeností bylo v rámci skupiny opravdu mnoho. Vezmeme-li v úvahu, že vícekrát na vodě byla pouze Zuzka se Štěpánem, Petr, Pavel a já jsme byli teprve podruhé a ostatní nebyli vůbec, dávalo to tedy opravdu zkušenou skupinu. Nicméně jsme se rozdělili následovně: Štěpán - Radim, Petr - Honza a Zuzka-Pavel se prohodili nakonec na Petr - Zuzka a Honza - Pavel (až poté, co si to trošku začátečníci osahali) a pak já s Péťou. Řekl bych, že Petra byla v prvních chvílích velice nejistá a tak se ke mně obracela s tím, že jsem ten mazák a zkušený vodák. Nyní děti přichází velká rada! I když to neumíte, tvařte se tak, že jste machři. Když už nic jiného, dodáte tak odvahy tomu druhému a jede se lépe...

Tak se stalo, že jsme kolem poledne vyrazili. Před sebou jsme měli pouze dva jezy a to jednoduché, ale jinak krásnou a pohodovou plavbu. Taky jsme si to dle toho užívali. Začátečníci se pilně učili, my machři jsme se učili taky, takže jsme si neměli co závidět.

Tomu jedinému přesunu posádek v rámci lodí přecházelo hezké cvaknutí Zuzky a Pavla. Holt se nepovede všechno, že? Ale jinak se vcelku nic podstatného nedělo celé odpoledne. Svítíčko slunilo a hezky hřálo. My jsme párkrát utvořili vor a jen tak jsme se nechali unášet proudem a taky jsme z vody vylovili pár piv, které jsme ihned zkonzumovali. Nebyly to naše piva, alébrž takové jedné už notně napité posádky, která se cvakla o kousek pod námi. V době, kdy jsme je dojížděli, měli hodně jiné starosti, než zjišťovat, kde mají pivo. Tak jsme si dvě vzali, pač by jinak byly unášeny proudem až do Hamburku.

K večeru se začalo trochu zatahovat a my jsme instinktivně zrychlili, abychom se dostali do kempu. Sobotní noc jsme přespávali v kempu Nové Spolí na předměstí Krumlova. Je to hezký kemp s veškerým vybavením, takže maximální spokojenost. Jen jsme dostavěli stany, začalo lít jak z konve. Uklidili jsme se proto do místní hospody na pivko a večeři. Bohužel stejnou myšlenku mělo asi dalších stopadesát vodáků, takže to skončilo pouze jedním či dvěma pivy a malou klobásou. Poté přestalo pršet a my se vyhrnuli na prohlídku města.

Prošli jsme si centrum, hrad, podívali se na všechny jezy, které budeme muset zdolat následujícího dne a zapadli jsme do hospůdky na večeři. Já jsem již hlad neměl, tak jsem jenom upíjel pivo. Nicméně musím podotknout, že i sytý hroch, když sedí u stolu se sedmi ostatními, kteří se cpou, až se jim dělají boule za ušima, dostane pak taky hlad. Ale vydržel jsem to. Sice jsem Honzovi a Petrovi ukradl pár hranolek a Zuzce kousek palačinky, ale to je všechno. Spát se pak šlo asi v půl dvanácté. Přeci jenom jsme toho měli všichni dost po tom brzkém vstávání.

Zde bych rád konstatoval, že na vodáckých výletech jsem zatím viděl největší koncentraci ožralů za hodně dlouhou dobu. Chápu, že se na raftech chlastá, pač tam nemají co dělat, ale i tak. Co je moc, to je moc. Tím chci taky předznamenat naši noc v kempu. Jak jsme tak hezky usnuli, byli jsme vytrženi (já tedy určitě) z příjemného snění řvaním bandy hnusných opilců, kteří bohužel měli stan vedle nás. Řvali tam asi půl hodiny, načež se dva z nich utrhli a šli chlastat do jiné hospody znovu. Ostatní ulehli a já klidně usnul (mírně naštvaný). Nebylo mi ale dopřáno klidného odpočinutí. V pět hodin ráno se ti dva poslední přivalili z hospody a dělali větší bordel, než ti všichni dohromady. Tak jsem na ně chvíli křičel, ať drží hubu. Samozřejmě to mělo účinek, jako bych mlátil hlavou do zdi, ale přeci se mi dostalo jistého zadostiučinění. Jak jsem na ně křiknul, tak se ten jeden asi lekl a udělal neopatrný krok vedle našeho stanu. Inu a ten stan je po stranách vypnut, aby po něm stékala voda a provázek sahá metr a půl od stanu. Samozřejmě, že se ten chuligán o to přerazil a já se mu potměšile chechtal... mno, to jen taková odbočka.

Vstávalo se poměrně brzy ráno - v půl deváté a v půl jedenácté jsme byli na vodě. Skoro hned nás čekaly čtyři krumlovské jezy a tak jsme si je pořádně vychutnali. Jenom ten poslední - Lávku - jsem chtěl přenést, pač nebylo hezké počasí, bylo zima a foukal vítr. Tak jsem se chtěl vyhnout přílišnému koupání. Bohužel mi to nebylo dopřáno.

Každý jez v Krumlově, který Honza s Pavlem jeli, se cvakli. Bylo mi to zprvu záhadou, ale jen přišel ten poslední, objasnilo se mi to. Honzovi se též nechtělo ten poslední jez jet, protože vypadal docela nehezky. Tak Pavel nakonec zlanařil mne. Nyní už vím, že Pavel musí jít do lodě pouze jako zadák, nikdy ne na háčka. Jak jsme tak jeli šlajsnou dolů, byla na konci velká peřej. Všichni, kteří mají lehkého háčka, jdou s předkem nahoru a tak se vyhnou nabrání poloviny vody z Vltavy do lodi. Nikoliv však my s Pavlem. My tu peřej projeli jako ledoborec. Samozřejmě s lodí z pola plnou vody, se už nic moc dělat nedá a tak jsme se odporoučeli do hřejivé náruče Vltavy. Odměnou nám za to byl potlesk a povyk přihlížejících turistů, kteří mají ve zvyku stát na lávce nad řekou a pozorovat vodáky, jak se perou s vodním živlem. Nicméně nutno dodat, že Pavel s Honzou sjížděli jezy s nebývalým nasazením a nebáli se sebemenší překážky a též neni možné upřít i to, že ostatní jezy sjeli naprosto bezproblémově.

Poté následovala již velice příjemná cesta klidným proudem řeky až do Zlaté Koruny, kde jsme si sjeli poslední jednoduchý jez. Vrátili jsme lodě a vybavení a upalovali jsme k vlaku. Byli jsme docela vyčerpáni, takže jsme si cestu domů zpříjemňovali pojídáním zbytků stravy a spaním.

Musím říci, že se mi vodní výlet opět líbil a už se těším na nějaké jeho pokračování. Před tím je v plánu Skandinávie, takže další možností je až pak někdy v září, ale to se uvidí. Jediná škoda je absence fotek. Bohužel nikdo z nás neměl vodotěstný kryt, jak minule Vláďa, a proto jsme o jakékoliv fotky ochuzeni. Inu příště na něco možná přijdeme.

Axamitovou branou aneb jak se učíme orientovat 11.7.

Tímto výletem jsem se chtěl navrátit do Českého krasu, protože je to oblast velice zajímavá a příroda skoro nedotčená (tedy hodně skoro, když vypustíme lomy a průmysl).

Výlet započal už den předem, kdy jsme šli hrát ping-pong a následně plánovat zbylé věci do Norska. Sešli jsme se celá cestovní skupinka, jmenovitě Petr, Zuzka, Pavel, Honza, Radim a já. Nejprve jsme si dvě hodinky zahráli pinčes, kterýžto byl umístěn ve sklepních prostorách kolejního bloku 6. Hráli jsme s takovou vervou, že si přišla nějaká paní stěžovat, že tam řveme jak paviáni. Nevím, kdo ta osoba byla, ale předpokládal bych, že kolejná. Inu, tak jsme museli trošku ztišit náš projev. Poté jsme se odebrali do blízké hospůdky a probírali jsme poslední detaily, které bylo potřeba doladit, než odjedeme na dva týdny do neznámých a opuštěných končin dalekého severu. Tak jsme se do toho plánování zabrali, že jsem dorazil domů někdy ve dvě hodiny ráno...

A zde začíná samotný výlet za Axamitovou branou. Nejprve jsem chtěl jet pouze sám, ale pak jsem si uvědomil, že by to přeci jenom byla nuda, tak jsem oslovil ostatní cestovatele, kteří postupně skoro všichni odmítli. Buď kvůli práci, nebo jen proto, že se jim nechtělo. Nejhorší byl ale Honza, který prohlásil, že jede, ale ráno nejenže se nedostavil na nádraží, ale ani neposlal zprávu, ve které by sdělil, že se s ním nemá počítat! Mlátil bych takové lidi. Inu což, zbyl alespoň Petr a já za něj byl velice rád.

Sraz byl v osm hodin ráno na Smíchovském nádraží, kde jsme se pak měli vydat směr Beroun. Již první epizodka se nám vynořila ihned na místě. Večer jsem proklamoval, že sraz je opravdu v osm hodin ráno a vlak jede 8:24 (chtěl jsem jet rychlíkem, abychom tam byli dříve). Nepodařilo se. V 8:17 jsem začal být hodně nervózní a prozváněl jsem jak Honzu, tak i Petra. Honza měl mobil vypnutý a chrápal. Petr byl nedostupný, tak jsem věděl, že je aspoň v metru a na cestě. Po několika pokusech se mi přeci jenom podařilo dovolat a na můj prostý dotaz - Kde jsi? - mi Petr blahosklonně odpověděl:"Na Florenci!" Když jsem mu řekl, že za pár minut jede vlak a že sraz byl v osm, Petr nesměle odpověděl, že byl přesvědčen o srazu až ve tři čtvrtě. Rychlík nám ujel, ale naštěstí jel do Berouna další vlak osobák a výlet mohl začít.

Plán cesty byl následující: Cesta Axamitovou branou vede z Berouna do Berouna. Takže takový okruh po okolních krásách. Samotná cesta prochází body - Jarov, lom pod vrcholem Kosov, Suchomastská přehrada, Havlíčkův mlýn, Axamitová brána, Koněpruské jeskyně, vesnice Tobolka, Tetín a zpět na vlak do Berouna. Celkem vzato je to 18 km hezké chůze, semo tamo i do kopce, tudíž na jednodenní výlet jako stvořená.

V pátek, kdy se výlet konal, bylo počasí více než nádherné. Sluníčko svítilo, chvílemi i nepříjemně pálilo, takže jsem se nakonec i trošku pripálil, ale to bych předbíhal skutečnostem. Z Berouna jsme vykročili rázným krokem po zelené turistické značce, prošli jsme periferií Berouna a vydali se k místní okrajové části Jarov. Zde na návsi, oni tomu sice říkají náměstí, ale je to náves jako poleno, stojí pseudorománská kaple sv. Václava se zvoničkou z roku 1862. V průvodci stálo, že je zdevastovaná, ale jak jsme se měli možnost přesvědčit, již započaly opravné práce, takže někoho konečně napadlo, že takovéto památky by se měly udržovat. Vzhledem k tomu, že jsme spali zhruba tak 5 hodin a to je ještě maximum, dali jsme si pauzu. Petr prohlásil, že nedostatek spánku kompenzuje jídlem. Proto se ihned po usednutí pod kaštan u kapličky, pustil do jídla s vervou.



Poté jsme pokračovali ven z vesnice kolem zemědělského objektu. Nejvíce nás zaujal vojenský transportér ve výborném stavu, který tam nějaký nadšenec měl na poli. Nejsem znalec vojenské techniky, takže pro stejné nadšence nejsem schopen reprodukovat, co to bylo za typ a z jakého roku. Zde končila asfaltka, za což jsme byli náležitě rádi. Napojili jsme se na širokou polní cestu, která nás vedla kolem místního lomu pod vrcholem Kosov. Bohužel v tomto místě je cesta velice špatně značena (což je ovšem problém celé této trasy, jsou místa, kde na značku nenarazíte ani po kilometru a půl). Kolem lomu jsme se dostali až na kraj lesa, po kterém jsme kráčeli až na mýtinu, ze které bylo vidět jezírko dole v lomu. Jak jsme tak pozorovali krásy přírody, všimli jsme si, že někdo dole kempuje a jde se takhle po ránu vykoupat do jistě studené vody. Tak jsme si vzájemně zamávali s kempaři a šli dále.

Cesta pokračovala po polích a lukách kolem kopce, až jsme dospěli na asfaltku. Docela nás rozhodilo, že jsme nejenom nesestoupili do údolí, ale že jsme se vůbec nesetkali s přehradou. Dle malé mapky v průvodci jsme si pak všimli, že díky kompletní absenci značek jsme se vydali po vrstevnici, která nás zavedla k silnici spojující Koněprusy s Berounem. Holt jsme tedy akceptovali svojí chybu a dali se na jih, abychom se vrátili na značenou cestu. Napojili jsme se až u Koněpruských jeskyní, kde jsme si dali obědvací pauzu. To, že jsme vynechali přehradu, mlýn i samotnou bránu nebudu raději dále rozpatlávat ( ale k té bráně se jednou dostaneme!!!). U jeskyní jsem si koupil turistickou známku, abych měl alespoň nějakou památku, dali jsme si vrcholové pivko a se skloněnou hlavou jsme vyhledali žlutou značku, po které cesta pokračovala dále.



Vyšli jsme po značce do luk a polí, zase! Jako již předtím to byl kámen úrazu celé cesty. Evidentně nekdo porazil stromky, na kterých byly značky, či tam ty mrňavé namalované potvory vůbec nebyly. Tak či onak jsme šli opět naslepo a pouze zázrakem jsme se vynořili u "vodojemu" Pod Vinnou. Ten vodojem, jak mu v průvodci říkali, byl celý zarostlý v lípě. Lépe tedy řečeno, že ona lípa jej již celý pohltila. Takže ani to rozcestí nebylo pořádně vidět. Naštěstí tu byl orientační bod a to vesnice Tobolka. Díky blízkým domům jsme věděli, že jdeme dobře.

Když jsme procházeli vesničkou, bylo to jako na divokém západě ve městě duchů. Nikoho jsme nepotkali, jenom sem tam byl někde slyšet duch s motorovkou. Uprostřed vesnice je malý rybník a jeho pánem je vodník, kterého můžete vidět na fotkách. Je to asi jediná zajímavost této Bohem zapomenuté vesničky.



Cesta pak pokračuje do lesa (cesta opět neznačena - značky zarostlé ve křoví nejsou značky) a prochází úpatím Tobolského vrchu, který, jak píše průvodce, je nejmalebnějším vrcholem chráněné oblasti Koda. Poté se cesta ubírá mírně do kopce a pak zase z kopce, až se dojde do malé vesničky Tetín. Zde je zajímavostí mnohem více, než v předchozí vesnici. Na návsi stojí kostel sv. Kateřiny, velice hezký a pak je tu torzo hradu Tetín. Bohužel torzo opravdu vystihuje podstatu nynějšího stavu věci. Hrad už není ani hoden toho slova hrad, ale spíše by mu náležel název - Dvě stěny a to ještě malinkaté. Nicméně hrad nebyl to podstatné, protože místo hradu každého jistě zaujme naprosto úžasný pohled do údolí Berounky s okolními kopci a loukami. Takže nakonec i člověk odpustí, že hrad už není hrad a že to opravdu stálo za to se tam prodrat.

Když jsme se nabažili výhledu, vydali jsme se na poslední úsek této cesty vedoucí do Berouna. Nechci opět nadávat na průvodce, ale jest tam psáno - "... vyjdeme z vesnice za humna a pak se po modré dáme dolů do údolí Berounky..." - ehm, tak i tady bych měl velké výhrady. Vydali jsme se opravdu za humna a i po správné značce (!!!), ale co čert nechtěl, modrá zahýbala vlevo, tj. OD Berounky, ne k ní. Takže jsme chvilku váhali a raději cestu dokončili chůzí po asfaltce direkt k nádraží. Neměli jsme už chuť hledat, kudy ta modrá obchází a vchází do cíle.

Na nádraží jsme si pak dali vítězné pivko a i když jsme nestihli celou trasu, bylo to pěkných 15 km chůze a rozhodně nelituji, že jsem to šel. Pak už jenom dojet domů a sbalit se na víkend na vodu, ale o tom již příště. Co si ale neodpustim je poznámka a morální poučení na konec: Tištěný průvodce není lepší než mapa! To jen tak pro informaci.

Přes Dívčí hrady až do Radlic - 29.6.

Nejprve bych rád poděkoval za přání štěstí, nicméně jsem se rozhodl v rámci svého zdraví, že tu zkoušku odsunu z 3. července až na září. Když jsem psal minulý příspěvek, tak jsem byl pevně rozhodnut, že tu nelehkou zkoušku dám. Bohužel tělo prohlásilo, že nervového vypětí a soustředění, které po předchozí měsíc panovalo, bylo už až nad hlavu, a proto mne přinutilo dát si volno. Za toto rozhodnutí jsem velice rád, protože už jsem z toho opravdu začal bláznit. Na jednoho je měsíc moc. Takže Petře, to sebevraždění se uzávěrem od propisky necháme ještě chvíli být.

Inu a tak se dostáváme k dalšímu výletu. Byla horká neděle a já věděl, že se učit již nebudu. Co tedy dělat lepšího, než si jít provětrat hlavu nějakým sportem či turistikou? Napsal jsem tedy Pavlovi (to je ten chlapík z Iriadoru) a ten vzal s sebou Honzu (ten taky) a šlo se. Tak to mám rád, žádné dlouhé plánování, prostě se něco řekne a jde se.

Vzhledem k tomu, že bylo pozdě na nějaké velké výlety a Pavel byl utahán po návratu z Chorvatska, rozhodlo se, že výlet bude taková lehčí procházka v rámci Prahy. Již dlouho jsem nebyl na Dívčích hradech a chtěl jsem si je znovu po létech prohlédnout. Trasa započla na Barrandově, kam kluci přijeli. Odtud jsme se vydali směr Klukovice a Prokopské údolí.



Jakmile jsme prošli pod železničním můstkem, dali jsme se doprava. Pavel obdivoval jednu hezkou slečnu v modrém a měl nějaké záletnické myšlenky. Nevyšlo mu to, nic z toho nebylo. Pokračovali jsme plynule dál a po chvíli odbočili z asfaltky na malou pěšinku, která ihned začala stoupat k výšinám. Jsme nějací turisti, takže jsme kopec rychle vyběhli a dostali se na hřeben takového menšího pohoří, dalo-li by se to tak vzletně nazvat. Cíl byl jasný, dojít někam do Radlic, tak alespoň jsem si pamatoval z dětských let vyústění dané pěšiny.



Dovolím si zde jednu malou odbočku a rád bych pak někdy slyšel váš názor. Nemohu si pomoci, ale nechutně závidím těm lidem, kteří se nepotí. Já jak chvíli nesu batoh a vyšlápnu takový minikopeček, tak ze mě leje, jak z konve. Potkali jsme několikero lidu, kteří šli proti nám a všichni tak v pohodě suší a klidní. Jak to, sakra, dělají? Já se tedy potim jak prase (dámy odpustí) až si říkám, že je to na naložení do lihu.

Zpět k věci. Šli jsme chvíli lesem, chvíli po poli a svítilo nám do toho sluníčko. Opravdu nádherný den. Jen jsme se vyloupli za prvním lesem, uviděli jsme malý kostelík uprostřed hřbitova. Byl to kostel sv. Vavřince a k němu patřila nádherná dřevěná zvonice. Jak jsme tam chvíli stáli, tak kolem nás prošel zástup důchodců, kteří evidentně byli tamtéž na výletě a okukovali celý hřbitov. Nevím, nechci být nějak netaktní, ale na rty se mi dere taková cynická poznámka, jako že si byli prohlédnout budoucí působiště... Mno, rozhodně mě to pořádně udivilo. Člověk by řekl, že se půjdou podívat na ten kostel, ale chodit obdivovat hřbitov? Tedy proti gustu... ale co je moc, to je moc.

Od kostelíku jsme se vrátili zpět přes pole na naši původní trasu a po průchodu lesem se nám otevřel krásný výhled na Prahu. Jeden by neřekl, že je ještě ve městě. Kdo tudy nešel, doporučuji jako hezký nedělní výlet.



Pak jsme se docela zázrakem dostali do Radlic a odtud pak až na Smíchovské nádraží. Nemohli jsme si odpustit jedno pivko. To k pořádnému treku patří, ne? Bohužel se ke konci výletu stala taková větší nepříjemnost, která náladu skupiny zamlátila do země.(nechci se tu o tom rozepisovat) Ale i tak jsme nakonec konstatovali, že to byl velice plodně strávený čas.

Jenom tak doplním, že chodit v těchto letních měsících po ulici, to je něco strašného a krásného zároveň. Takového materiálu chodí okolo a ještě to provokuje hlubokými výstřihy a krátkými sukýnkami... to je, jak říká Pavel, lepší než kdejaká modrá pilulka.

Prázdniny a učení

Tyto dvě věci rozhodně nejdou dohromady! Bohužel jsem byl tento semestr vržen před nehezký úkol a to studovat v době, kdy mají ostatní volno a plně se věnují letním hrátkám. Co víc, jsem na to studování sám a v tom je ta největší potíž.

Všechno vzniklo vyhazovem z jedné velmi nehezké zkoušky - Paralelní systémy. Následný opravný termín byl vypsán na 3. července s tím, že v září už další termín být nemusí. Naštěstí jsou to jenom kuloární zvěsti typu JPP (jedna paní povídala). Nicméně mám k dispozici tři termíny a na září bych už ty zbylé dva nenamlátil ani omylem. Vsadil jsem tedy na divokou kartu a zkusím urvat trojku nyní v červenci.

V čem je problém? V tom, že jsem zvyklý se spoléhat na naší studijní skupinku, ve které se dokážeme podržet a před zkouškou řádně vyhecovat k vyšším výkonům. Za ta léta, co to takto provozujeme, jsem si na tento způsob učení zvykl tak moc, že si již nedokážu vytvořit vlastní učební program. Například dneska jsem strávil jenom hodinu tím, že jsem se snažil vymyslet, co všechno a jak podrobně musím zopakovat a co se doučit, abych měl alespoň nějakou šanci uspět. Může se vám to zdát směšné, ale pro mne je tohle zkouška sebe sama. Přeci jenom jsem postaven poprvé do role, kdy se s tím musím poprat sám!

Tak mi přejte štěstí.

Pražská Muzejní noc, aneb fronta na banány

Stalo se dne 14. června léta páně 2008, že jsem se zúčastnil muzejní noci v mém rodném městě. Říkal jsem si, že to bude skvělá příležitost, jak se po dlouhé době dostat zase k troše kultury. Není ovšem všechno zlato, co se třpytí.

Nemohu a ani nechci tady vykřikovat, že by se mi celá událost nelíbila, to ani v nejmenším! Právě naopak. Celé naše uskupení, které se společně vydalo na pouť Prahou, čítalo několik brontosauřic, několik červeno křižáků (ne pavouků a ani těch rytířů) a hrocha. Myslím, že takové uspořádání má velmi velkou šanci na úspěch.

Začínalo se na Vyšehradě, kde byly naplánovány kasematy. Já jsem se dostavil poněkud později, takže jsem podzemí bohužel propásnul. Nevadí, zajdu tam jindy. Se skupinkou jsem se potkal zhruba na polovině cesty od Vyšehradu k metru. Byl jsem mile překvapen, když jsme se ihned nevydali na cestu, ale naopak jsme si našli místo na palouku a holky vyndaly kopec jahod. Výborně jsme se nadlábli.

Poté naše kroky směřovaly přes Nuselský most k policejnímu muzeu. Tam na nádvoří se prezentovali záchranáři a policisté. Přišli jsme, když byla zrovna chvilka pro zásahovou jednotku. Akce byla rychlá a předpokládaný drogový dealer byl spolehlivě zpacifikován a odveden do basy. Pokračovali jsme k záchranářům. Ti měli kurs resuscitace, maskování zranění a pak trochu toho lezení po lanech a visutém žebříku. Samozřejmě jsem si to lezení musel vyzkoušet, přeci nebudu jenom nečinně přihlížet, že? Do samotného muzea jsme se nedostali, jelikož lidé vytvořili mentální špunt a bylo jich tam tolik, že jsme to raději vzdali a pokračovali na další plánované místo.

Tím bylo Hrdličkovo antropologické muzeum. V plánu byly ještě věže na Karlovo mostě a pak synagoga. Želbohu na to už nedošlo. Jak jsme přicházeli k Hrdličkovu muzeu, ukázala se celkem dlouhá fronta. Byli jsme si jisti, že běhěm pár desítek minut budeme uvnitř. Těch pár minut se protáhlo na dvě a kus hodiny, tudíž jsme byli mezi posledníma návštěvníkama a byli jsme tak utaháni, že po prohlídce bylo upuštěno od procházky a razili jsme si to domů.

Konec dobrý, všechno dobré... Nevím, ale myslel jsem si, že toho uvidím více a zároveň jsem nečekal, že tam bude takového lidu. Vždyť to je pak jasné, že když se do jednoho muzea chce narvat 10 000 lidí za pár hodin, že si nikdo nic neužije. A co pak, když dáte vstupné zadarmo, že? Aneb jak jsem pravil v nadpisu - bylo to přesně jak fronta na banány. Dejte něco zadarmo a lidé vam utrhají ruce, i kdyby to bylo kdoví co. Chápu, že záměr organizátorů byl opravdu chválihodný, ale asi si raději zaplatím a budu mít na prohlídku klid.

Máslovické odpolední skotačení se Skoty - 7.6.

Zkouškové je v plném proudu. PARy, neboli paralelní systémy mi nyní "zpříjemňují" celé dny. Abych pravdu řekl, ještě jsem se na žádnou zkoušku neučil od rána do večera. Dokážete si tedy představit, jak takové dny vypadají - vstát, snídaně, učení, oběd, učení, večeře, učení, spát. Dost mě to ubíjí. Proto jsem byl velice rád, když jsem byl pozván na odpolední skotačení, abych si vyčistil hlavu.

Toto skotačení - příznačně se Skoty - se konalo v malé vesničce Máslovice (kousek od Vodochod a na SZ od Prahy) a bylo to již 13. tradiční setkání. Slavnost začínala v jednu hodinu odpoledne, ale doprava a učební povinnosti mi dovolily přijet až ve dvě. O nic jsem ale nepřišel, za což jsem byl vděčný.

Po zaplacení vstupného, které jsem ale neplatil, pač jsem byl zván mamkou a Slávkem, jsem dostal identifikační kostkovanou pásku, která putovala do knoflíkové dírky na límci košile. Poté už mne zavalily proudy lidí a hezká muzika.



Usadili jsme se na laviččce proti pódiu a dali si pivko. Jak jsem se tak rozhlížel po náměstí, struktura stánků byla takováto (díváme-li se čelem k pódiu, tak zleva doprava po obvodu): Pokladna, prodej suvenýrů, Skotské chlebíčky a palačinky, občerstvovací místo pro hudebníky, zvukaře a všechny účinkující, samotné pódium, pak na druhé straně náměstí stánky s whiskey, tradičním skotským jídlem, vínem a nakonec i s pivem a klobásami.
Prostředek náměstí byl z poloviny zastaven stolky a lavičkami a zbytek byl nechán tanečníkům.



Po chvíli sezení a povšechního seznámení s okolím jsem vytáhnul foťák a jal se zachytit pár dokumentačních snímků. Mezitím se střídala hudební skupina Hradní Duo a místní Skoti, kteří vyučovali všechny okolostojící a tance-chtějící civily tanci. Bylo to zajímavé hopsání, při kterém se nejeden člobrda pořádně zapotil. Co se týče hudební skupiny, tak tu hodnotím velice kladně, muzika se opravdu líbila.



Jak jsem tak s foťákem obíhal náměstí, zastavil jsem se i u stánku s whiskey. Následující fotka dokládá, že tam měli mnoho a mnoho druhů tohoto dobrého nápoje.

Studoval jsem i ceník a zarazila mne čtyřicetiletá whiskey (0.7 litru) za něco málo více než 50 000,- Kč. To je docela dobrá pálka. Zajímalo by mě, kolik lidí si takovouto lahvinku domů koupí. To bych se bál i pít.



Z ničeho nic muzika ustala a paní starostka započala olympijskou disciplínu - hod polenem. Mohli házet děti - s menším polenem - a pak dospělí - větší polena. Taky jsem se zúčastnil. Ehm, výsledek snad raději nebudu komentovat. Co zde ale nutně zmíním, jaká jsou vlastně pravidla této disciplíny.



Hod polenem není zaměřen na sílu, ale na šikovnost házejícího. Cílem je totiž hodit poleno tak, aby se ve vzduchu otočilo o celou otáčku a dopadlo co nejblíže a nejrovněji k nakreslené čáře. Ten/ta, jenž hodí nejblíže a nejlépe, vyhrál/a.

V tomto závodě vyhrála dívčina. Cenou za první místo byla láhev whiskey. Nejlepší na tom bylo, že dotyčná nebyla ani plnoletá. Když ale slíbíla, že výhru předá rodičům, tak jí i dostala.

Pak nastoupili na řadu dudáci, dudačky, bubeníci a bubeničky. Velice hezké vystoupení.


Když skončili, přisla na řadu opět dvojice Hradní duo a výuka tanců. Večer se měla ještě konat taneční zábava, ale k té jsem se již nedostal, pač jsem se vracel domů, abych dokončil dnešní porci učiva.

Celkové hodnocení této akce je velice pozitivní. Vesnické až domácké prostředí, plno milých a přátelských lidí, to už se ve městě opravdu skoro nenajde. Proto jsem velice rád, že jsem se tam podíval. Zbylo mi ještě k prohlédnutí Máslovické muzeum výroby másla, ale to jsem odložil na někdy příště. V této oblasti je mnoho možností, kam si vyrazit na výlet a při této příležitosti zfouknout i muzeum.

Reklamace

Jak se tak orientuji na to programování a pomalu se vzdaluji hardwaru, byl jsem včera vržen zpět do jámy lvové a byl nucen šroubovat, vyndavat kabely a zase je zandavat. Řeč je o mém miláčkovi - počítači.

Zakoupil jsem nový harddisk s tím, že budu kompletně přeinstalovávat systém a celé si to lépe zreorganizuji. Měl jsem nakročeno velice slibně - nový hdd jsem připojil a zprovoznil naprosto bez problémů. Bohužel zálohování všech dat z dalších disků se ukázalo jako velice nevděčná a stresující záležitost. Zhruba tak v polovině kopírování se z jednoho disku začalo ozývat ošklivé cvakání a data přestala proudit. DATA musí proudit!! To je základní princip vesmíru! Žel vesmír tomu nechtěl a data byla v háji.

Jediným štěstím bylo, že to zrovna nebyla citlivá data, tudíž moje rozladění nevyšplhalo až tak vysoko. Nicméně data nedata, harddisk byl v tahu. Špatné sektory, to je jako bych to mohl hodit do popelnice a to jsem jej kupoval minulý srpen. Oddechl jsem si, že je ještě v záruce, takže rychle odmontovat, najít záručák a šup do obchodu.

Představoval jsem si, že reklamace bude trvat jaok obvykle měsíc a byl jsem s tím smířen a s tím jsem tam taky šel (do Czech Computeru). Dnes ráno jsem si přivstal a utíkal na (do) Háje. Jaké bylo moje překvapení, když jsem reklamaci měl vyřízenu za dvacet minut všeho všudy i s čekáním!!!

Abych zabředl trošku do detailů. Přišel jsem tam, vzal si lísteček (byl jsem druhý v pořadí) a usadil se. Do očí mne udeřila velká plazmová televize, kterou mají pověšenou na zdi a promítají sportovní přenosy z televize - zrovna dávali mistrovství světa ve veslování jedinců a skupin. Pak mě zavolali a já přednesl svůj problém. Chlápek na mě chvíli koukal, pak ťukal do klávesnice, omrknul hdd, jestli není poškozen a pak povídá: "Jo, to vám vyměníme hned." Zůstal jsem trošku zírat, ale budiž, já se přeci hádat nebudu, že jo? Takže mi dali poslední hdd toho typu, co měli na skladě a já si to mašíroval domů. Cestou jsem se ještě podíval na informace o reklamaci a tam na listu stálo - Vada je odstranitelná, ale z ekonomických důvodů řešeno výměnou!

Takhle se mají řešit reklamace!!! To by byla paráda, kdyby to takto fungovalo všude.