Nový rok, další vodácká sezóna, další příležitost se vyblbnout na vodě, ve vodě, prostě vůbec strávit víkend s přáteli. Ani tentokráte jsme neodolali a prvním letošním mokrým úlovkem je Sázava.
Již nějakou dobu byl předmětem hovorů sjezd řeky. Nebylo jasno kdo, jaká, odkud, kam a kdy. Pak přišla světlá chvilka a Zuzka se ujala organizace. Od té chvíle všechno šlapalo výborně. Stav věci - sdružení Iriador a přátelé, sjezd Sázavy, z Čerčan, do Pikovic a k tomu dvoudenní zábava.
Tentokráte jsme se rozrostli na dobrých dvanáct členů, což už je úctyhodné množství lodí, když si vezmeme, kolik nás jelo minulý rok. Start trasy byl v osm hodin ráno na Hlavním nádraží. Již v tomto okamžiku se ale někdo škodolibě zasmál a zrušil nám ranní spoj do Čerčan. Když se Zuzka šla s Radimem ptát na informace, bylo jí sděleno, že prostě spoj vynechal. Nerozhodilo nás to! Jako zkušení homelessáci jsme se přesunuli na lavičky do Sherwoodu a hodinu jsme bez problému přečkali. Bylo na nás vidět, že v tom máme praxi, neboť nás již z daleka započli obcházet všichni kolemjdoucí. Asi se báli, že bychom je mohli zapojit do našeho kruhu.
Když jsme se nakonec dostali do vlaku, ucpali jsme jedno polopodlaží. Spolu s námi tam cestovala jedna rodinka, kupodivu též do stejné destinace. Myslím, že z nás byli všichni trošku vyplesknutí, jak tomu ostatně bývá u všech individuí, která nás chvíli pozorují. My jsme ale kovaní a je nám jedno, co si o nás okolí myslí. Žijeme naplno.
Na louce v Čerčanech jsme převzali lodě, pádla, vesty, barely a začli balit. Kupodivu to bylo ještě horší než minulý rok na Vltavě. Do barelů a lodních batohů jsme se málem nevešli, i když jsme to tam rvali, až z nás pot lil. Nicméně, dobrá věc se podařila a my vyrazili. Ujeli jsme asi tak dvacet metrů po řece a už první jez, bohužel bez dostatku vody, tudíž z lodi ven a přenášet. Holt taková malá zahřívačka na začátek.
Poté již cesta šla splavně. I když to není úplně to správné slovo. Řeka od Čerčan až po Týnec, kam jsme měli první den namířeno, je naprostý olej. To znamená, že se člověk nadře více, než by chtěl. Sice mi to chvíli vadilo, ale po pár kilometrech, kdy jsme, jako správní vodáci, často "plánovali" další postup, mi to bylo šuma fuk.
Počasí se nám vydařilo (i přes mnou nevykonaný rituál s pončem) a svítíčko slunilo jak v sobotu, tak i v neděli.
Těsně před sobotním cílem jsme dorazili pod Zbořelý Kostelec na malou loučku, kde byla taková improvizovaná hospůdka. Rozumějte malý přívěs, kde prodávali lahvové pivo a na plynovém grilu ohřívali klobásy. Špatně se jim nevedlo. Vodáci, turisti, cyklisti, všichni tito byli častými zákazníky. A proč? Protože byla jediná široko daleko. Dali jsme si pivko, dámy čaj (jelikož jim byla zima) a jelo se dále. Do kempu zbýval nějaký ten kilometr a půl, možná méně.
V cílové stanici jsme vytáhli lodě na břeh, postavili stany a šli se vykoupat (někteří). Následoval pochod do místního Lidla, který nás zásobil na večeri a další den. Poté jsme se rozdělili na dvě úderné skupinky. Jedna si koupila "točeňák", který viděl maso pouze z vlaku (dle vlastních slov skupiny A), a druhá šla na večeři do hospody. Setkali jsme se poté zpět u stanů, kde si Áčko opékalo salám na ohni, přidružili jsme se s pivkem a povídali si. Když večer dospěl do fáze noční, šlo se spát, abychom byli v neděli čilí.
Ráno bylo hezké, plné sluníčka a zimy. Od vody stoupala pára, nebo spíše řečeno se tam tvořila mlha. Chlad jenom podtrhoval fakt, že dnešní případné cvaknutí bude hodně zajímavé. Proběhla rychlá snídaně, sbalení a už zpět na vodu a tradá do Pikovic.
Nedělní část cesty byla mnohem zajímavější, jelikož je plná jezů a peřejí, dá-li se to tak nazvat. Samotná cesta byla popsána již v předešlém příspěvku, o rok dříve. Tentokráte se ale značně lišil můj osobní pohled. Po roce, dvou sjetých řekách, jsem si byl mnohem jistější v kramflecích. Neudála se tedy žádná humorná (mne ubíjející a frustrující) akce, která by byla hodna popisu. Necvakli jsme se ani jednou. Připisuji to vyšší vodní hladině, která nám zakryla většinu loňských kamenů, čímž nám umožnila hladký průjezd.
Zábavnější byla až konečná vodní bitva, kde jsme se, doposud suší, pořádně pokropili a tím vyrovnali svůj dluh. Přeci jenom každá správná voda má končit zmáčením se, že?
Konec dobrý, všechno dobré. Trošku dechberoucí byl poslední pokus Štěpána a Petra o potopení mojí a Janiny lodi. Bohužel loď zatížena dvěma osobami a rozjetá na slušnou rychlost se jen tak nezastavila a přiskřípla mi nohu. Co v první chvíli vypadalo jako zlomenina, se ukázalo posléze jako naraženina. V tu chvíli mi to bylo jedno, pač jsem viděl všechny svaté. Ale což, zábava musí být. Pak už jenom vrátit lodě a hurá domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat