Pondělní ráno nás přivítalo... a teď bych strašně rád řekl, že to byly sluneční paprsky, kdo mne vytáhl z postele, ale velký kulový! Hnusně bylo! Pršelo, mraky se jenom valily nad metropolí a ještě ke všemu ta všudypřítomná tma. Nevadí, v kruhu dobrých přátel i déšť nevadí. A tak jsem vstal, tentokráte to bylo lepší. I jsem komunikoval s okolím. Sice ne moc valně, ale nějakou tu zdvořilostní frázi naprosto s přehledem. Plán byl jednoduchý - kultura čeká.
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pondělí 8. prosince 2008
sobota 6. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony II., 29.11. - 3.12.
Neděle byla prvním dnem, který byl, co se týče prohlídek, úplný. Vstávání v půl deváté bylo velice milé, aspoň jsem dospal osudnou sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyhlédl z okna ven. Fakta sice signalizovala, že je opravdu již po osmé hodině ranní, ale oči registrovaly tmu. Tedy ne úplnou tmu, ale hodně nehezké šero. Chvíli jsem přemítal, jestli toho vínka včera nebylo až nad míru, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že ostatní taky vstávají (slyšel jsem je z druhé místnosti) a nepřijde jim to divné, tak co bych se staral. Neopomněl jsem tento problém nadhodit při snídani a byl jsem utěšen, že je to prý naprosto normální a nemám se tím zatěžovat.
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pátek 5. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony I., 29.11. - 3.12.
Nápad na výlet do Paříže vznikl již někdy v září tohoto roku, když se Péťa odporoučela studovat na rok za hranice. Nemohli jsme ji přeci nechat odjet samotnou a nechat ji napospas tamním frajerům,ne? Rozhodli jsme se, že se tedy do tohoto velkoměsta vypravíme, abychom ji potěšili a zároveň trošku zkontrolovali, kdyby náhodou pařila více, než je zdrávo. Pro mne to byla vůbec první návštěva francouzské metropole a s tím i celé Francie.
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
středa 19. listopadu 2008
Bílé Karpaty, 14. - 16. 11.
Poprvé jsem se chopil organizátorského postu a jako taková nezkušená panna jsem se pokusil vytvořit příjemný víkend s batohem na zádech. Byl to již klasický poslední turistický víkend, kdy jsme se rozloučili se sezónou a napjatě očekáváme jaro. Tedy ne, že by to byla poslední akce roku, nicméně asi s batohem to již nebude. I když mne tak napadá, že někteří členové Iriadoru jsou toho jistě schopni. Nicméně zpět k výletu.
Hlavní trasa byla vytyčena z Valašských Klobouků, přes rozhlednu na Královci, zříceninu Brumov, Hložeckou kapli, Popov, Divnice až do Slavičína, kde jsme nasedli na elektrizovaný dostavník, a tak se dopravili domů.
Je důležité říci, že tuto akci jsem viděl hlavně z toho druhého břehu, aneb ten, který se směje. Doufám, že se v brzku objeví článek některého z účastníků, abych dostal i zpětnou vazbu, jak se mi to povedlo či nikoliv. Rád bych věděl, jak moc byly jednotlivé body pochodu těžké. Jistě jste si všimli, že dnešní povídání bude hlavně o té organizační stránce věci.
Nejprve vás trošku seznámím s koncepcí. Chtěl jsem tento rok výlet trošku znevšednit, a proto jsem vymyslel legendu o zemi Ragnaroku (podobnost s jistou hrou čistě náhodná), kterou pustoší zlý čaroděj Taliesin. Je to sice laciné téma, ale jako kostra to postačí. Všichni účastníci simulují bandu hrdinů, kteří jej jdou zabít. Doposavad klasická fantasy. Cesta však jest trnitá a plná překážek. Jako by tomu bylo někdy jinak. Ti, kdož šli tuto cestu před nimi, jim zanechali různá vodítka a pomocné berličky, jak se k mágovi dostat. Tyto pomocné body byly tvořeny šiframi, slepými mapami a návody, kudy a jak dál.
První šifra byla ještě zadána, když všichni seděli v teple domova. Museli totiž rozluštit, kam se pojede, což byla naše startovní pozice Valašské Klobouky. Kupodivu se jim to i s menšími potížemi povedlo a my se mohli vydat na cestu. Je pravdou, že jsem řekl, že kam si najdou cestu, tam půjdu s nimi. Neměl jsem ale koule to opravdu udělat. Možná příště, až nasbírám více zkušeností.
Ve vlaku dostali šifru další - směr cesty na příští den. Tady se handlovalo s posunutými abecedami, všeobecně to známou Césarovou šifrou. To zabralo trošku více času, ale k rozhledně na Královci se nakonec dobrali.
Následoval sobotní pochod a při něm několik dalších šifer. Nebudu to tu opět rozebírat, spíše vás odkážu na kompletní dokumentaci cesty a i jednotlivých úkolů. Na našich cestovních stránkách je možné pročíst i celou legendu. Tak směle do toho.
Hlavní dokumentace Bílých Karpat
V jednotlivých podsekcích se dočtete, jak to s námi bylo, co všechno jsme prováděli a tak podobně.
Důležitým dokumentačním bodem jsou i fotky. Zde vás ponejprve odkáži na externí fotoalba, jelikož zatím nikdo z toho množství, co se nafotilo, neudělal výběr, který by se umístil k nám.
Janino album
Klárčino album
A to je prakticky vše, přátelé.
Hlavní trasa byla vytyčena z Valašských Klobouků, přes rozhlednu na Královci, zříceninu Brumov, Hložeckou kapli, Popov, Divnice až do Slavičína, kde jsme nasedli na elektrizovaný dostavník, a tak se dopravili domů.
Je důležité říci, že tuto akci jsem viděl hlavně z toho druhého břehu, aneb ten, který se směje. Doufám, že se v brzku objeví článek některého z účastníků, abych dostal i zpětnou vazbu, jak se mi to povedlo či nikoliv. Rád bych věděl, jak moc byly jednotlivé body pochodu těžké. Jistě jste si všimli, že dnešní povídání bude hlavně o té organizační stránce věci.
Nejprve vás trošku seznámím s koncepcí. Chtěl jsem tento rok výlet trošku znevšednit, a proto jsem vymyslel legendu o zemi Ragnaroku (podobnost s jistou hrou čistě náhodná), kterou pustoší zlý čaroděj Taliesin. Je to sice laciné téma, ale jako kostra to postačí. Všichni účastníci simulují bandu hrdinů, kteří jej jdou zabít. Doposavad klasická fantasy. Cesta však jest trnitá a plná překážek. Jako by tomu bylo někdy jinak. Ti, kdož šli tuto cestu před nimi, jim zanechali různá vodítka a pomocné berličky, jak se k mágovi dostat. Tyto pomocné body byly tvořeny šiframi, slepými mapami a návody, kudy a jak dál.
První šifra byla ještě zadána, když všichni seděli v teple domova. Museli totiž rozluštit, kam se pojede, což byla naše startovní pozice Valašské Klobouky. Kupodivu se jim to i s menšími potížemi povedlo a my se mohli vydat na cestu. Je pravdou, že jsem řekl, že kam si najdou cestu, tam půjdu s nimi. Neměl jsem ale koule to opravdu udělat. Možná příště, až nasbírám více zkušeností.
Ve vlaku dostali šifru další - směr cesty na příští den. Tady se handlovalo s posunutými abecedami, všeobecně to známou Césarovou šifrou. To zabralo trošku více času, ale k rozhledně na Královci se nakonec dobrali.
Následoval sobotní pochod a při něm několik dalších šifer. Nebudu to tu opět rozebírat, spíše vás odkážu na kompletní dokumentaci cesty a i jednotlivých úkolů. Na našich cestovních stránkách je možné pročíst i celou legendu. Tak směle do toho.
Hlavní dokumentace Bílých Karpat
V jednotlivých podsekcích se dočtete, jak to s námi bylo, co všechno jsme prováděli a tak podobně.
Důležitým dokumentačním bodem jsou i fotky. Zde vás ponejprve odkáži na externí fotoalba, jelikož zatím nikdo z toho množství, co se nafotilo, neudělal výběr, který by se umístil k nám.
Janino album
Klárčino album
A to je prakticky vše, přátelé.
pondělí 10. listopadu 2008
Zlato Inků
Prokleté zlato - aneb 1000 let Zlata Inků. Takto se jmenuje výstava, kterou pořádá manželka nynějšího prezidenta ve spolupráci s velvyslancem Peru, primátorem Prahy a ministrem kultury. Expozice je umístěna v prostorách Nejvyššího purkrabství Pražského hradu (kdo neví, je to hned vedle muzea hraček). I my, Iriador, jsme se tam vypravili, abychom zhlédli tuto nákladnou a dlouho připravovanou výstavu.
Expozice jest otevřena každý den, jistě krom pondělka, do šesti hodin do večera. Sešli jsme se těsně před pátou, abychom se vyhnuli dlouhým frontám. Podařilo se. Byli jsme mezi posledními, kteří byli do sálu vpuštěni.
Ihned na úvod mne trochu rozhodila cena vstupného. Normální lístek stojí 220,- korun, studentský pak o šedesát méně. Na to, jak malé to je, bych řekl, že je to moc. Ale budiž, je to zlato, tak mohli mít velké náklady na převoz a zabezpečení. Ne všichni jsme to přešli tak snadno. Pavel ihned prohlásil, že je to fakt vyděračství, kolikže by za to mohl mít piv!? Nedočkal se souhlasného pokývání hlavou, spíše úsměvu. Vždyť jsme klucí kulturní a musíme se vzdělávat!
Samotná expozice pak popisuje Inky od jejich počátků až do konce, kdy byli vybiti Španěly. Na popisných panelech, visících na zdi, je dokumentováno vše, co o těchto indiánech víme - kultura, hospodářství, vztah k náboženství a věda.
To je ale jenom omáčka na okraj. Důležitější je to, co si tam tak hezky leží ve vitrínách - zlato. Je nutné poznamenat, že dle nabytých informací vás mohu poučit, pakliže to již nevíte, že Inkové neznali platidla a měnu jako takovou. Zlato a stříbro, které našli, pokládali za vlastnictví a výtvor bohů. Veškeré předměty z těchto drahých kovů pak sloužili jako ozdoba chrámů, znak společenského postavení či nástroj k vykonávání obřadů.
Většinu sbírky pak tvoří různé masky, ozdoby do nosu, obřadní nádoby, nože, a pinzety. Tuto poslední věc tu musím zmínit, jelikož Inkové používali pinzety k trhání chlupů a řas (stejně jako dnešní masochistické dámy, které si trhají obočí a případné vousy; tedy do této doby se nic nezměnilo), jenže oproti dnešním pinzetám byly zlaté. Případně pak přidělány k zlatému řetězu, který se pak nosil kolem krku. Správně, i tato věc byla ukazatelem vznešenosti a postavení. Sloužily však i k obřadům, kdy, jak bylo psáno, se rituál započal rozfoukáním řas okolo sebe a tím uvolnění nějaké energie. Moc jsem to nepochopil, až na to, že na konci byli všichni bez chlupů a jistě vypadali náležitě důstojně.
Co se týče kvality zpracování předmětů, je nutné smeknout klobouk. Různé tvary, tepání a styly zpracování jsou opravdu znamenité. Jenom je tu jedna taková malá věc. Jestli se tam půjdete podívat, všimněte si ozdob do nosu. Při velikostech a tvarech, které si vytvořili, netuším, jak s tímhle někdo mohl být byť jenom hodinku u obřadního ohně, natož třeba pohnout hlavou, aniž by mu to ten frňák utrhlo. Jestli se jim to ale líbilo, tak prosím. Avšak já bych takto ozdoben fakt nechodil.
Poslední věcí, která opravdu stojí za to, je taška na lístky koky. Je to jednoduše zpracovaná mošna s vyobrazením hlavy medvěda. Je vidět, co si chlapci stále nosili s sebou. Hlavní je, že je za to nezavřeli.
Takovou třešničkou na dortu bylo doprovodné výpravné video, které promítali v provizorním kinosále. Jak se mi celá ta výstava líbila, tohle by mi ji fakt zhnusilo. Výprava byla o kolonizaci dnešního Peru Španěly. Jak se tam dobyvatelé prali s indiány a jak zvítězili. Nic, co již nebylo řečeno na popisných plakátech všude okolo. Vizuální podklad pod tento text byl natočen nejspíš někde v lesích okolo Prahy. Nemohu se ubránit dojmu, že nahnali dvacet lidí v brněních do lesa, kde pak simulovali pochod pralesem. Netuším, proč nemohli použít některý dokument, který o tom byl již natočen. Největší perličkou však byla věta, která provázela diváky od začátku do konce v pauzách mezi "odstavci" - Zlato, třpytivé zlato, lákavé zlato. Zlato! Je vidět, že ten, kdo psal scénář, byl evidentně silou tohoto pokladu ujmut na zdraví a jeho psychika náležitě reagovala. Plus to, že to komentovala žena, která měla hlas posazen ještě výše, než je průměr, z toho dělalo výtvor, který se nikdy neměl zrodit!
Celkově je můj dojem z této výstavy velice pozitivní. Když se vyhnete, a já vám to z celého srdce doporučuji, tomu "dokumentu", je možné shlédnout kvalitní exponáty, které stály až moc krve.
Expozice jest otevřena každý den, jistě krom pondělka, do šesti hodin do večera. Sešli jsme se těsně před pátou, abychom se vyhnuli dlouhým frontám. Podařilo se. Byli jsme mezi posledními, kteří byli do sálu vpuštěni.
Ihned na úvod mne trochu rozhodila cena vstupného. Normální lístek stojí 220,- korun, studentský pak o šedesát méně. Na to, jak malé to je, bych řekl, že je to moc. Ale budiž, je to zlato, tak mohli mít velké náklady na převoz a zabezpečení. Ne všichni jsme to přešli tak snadno. Pavel ihned prohlásil, že je to fakt vyděračství, kolikže by za to mohl mít piv!? Nedočkal se souhlasného pokývání hlavou, spíše úsměvu. Vždyť jsme klucí kulturní a musíme se vzdělávat!
Samotná expozice pak popisuje Inky od jejich počátků až do konce, kdy byli vybiti Španěly. Na popisných panelech, visících na zdi, je dokumentováno vše, co o těchto indiánech víme - kultura, hospodářství, vztah k náboženství a věda.
To je ale jenom omáčka na okraj. Důležitější je to, co si tam tak hezky leží ve vitrínách - zlato. Je nutné poznamenat, že dle nabytých informací vás mohu poučit, pakliže to již nevíte, že Inkové neznali platidla a měnu jako takovou. Zlato a stříbro, které našli, pokládali za vlastnictví a výtvor bohů. Veškeré předměty z těchto drahých kovů pak sloužili jako ozdoba chrámů, znak společenského postavení či nástroj k vykonávání obřadů.
Většinu sbírky pak tvoří různé masky, ozdoby do nosu, obřadní nádoby, nože, a pinzety. Tuto poslední věc tu musím zmínit, jelikož Inkové používali pinzety k trhání chlupů a řas (stejně jako dnešní masochistické dámy, které si trhají obočí a případné vousy; tedy do této doby se nic nezměnilo), jenže oproti dnešním pinzetám byly zlaté. Případně pak přidělány k zlatému řetězu, který se pak nosil kolem krku. Správně, i tato věc byla ukazatelem vznešenosti a postavení. Sloužily však i k obřadům, kdy, jak bylo psáno, se rituál započal rozfoukáním řas okolo sebe a tím uvolnění nějaké energie. Moc jsem to nepochopil, až na to, že na konci byli všichni bez chlupů a jistě vypadali náležitě důstojně.
Co se týče kvality zpracování předmětů, je nutné smeknout klobouk. Různé tvary, tepání a styly zpracování jsou opravdu znamenité. Jenom je tu jedna taková malá věc. Jestli se tam půjdete podívat, všimněte si ozdob do nosu. Při velikostech a tvarech, které si vytvořili, netuším, jak s tímhle někdo mohl být byť jenom hodinku u obřadního ohně, natož třeba pohnout hlavou, aniž by mu to ten frňák utrhlo. Jestli se jim to ale líbilo, tak prosím. Avšak já bych takto ozdoben fakt nechodil.
Poslední věcí, která opravdu stojí za to, je taška na lístky koky. Je to jednoduše zpracovaná mošna s vyobrazením hlavy medvěda. Je vidět, co si chlapci stále nosili s sebou. Hlavní je, že je za to nezavřeli.
Takovou třešničkou na dortu bylo doprovodné výpravné video, které promítali v provizorním kinosále. Jak se mi celá ta výstava líbila, tohle by mi ji fakt zhnusilo. Výprava byla o kolonizaci dnešního Peru Španěly. Jak se tam dobyvatelé prali s indiány a jak zvítězili. Nic, co již nebylo řečeno na popisných plakátech všude okolo. Vizuální podklad pod tento text byl natočen nejspíš někde v lesích okolo Prahy. Nemohu se ubránit dojmu, že nahnali dvacet lidí v brněních do lesa, kde pak simulovali pochod pralesem. Netuším, proč nemohli použít některý dokument, který o tom byl již natočen. Největší perličkou však byla věta, která provázela diváky od začátku do konce v pauzách mezi "odstavci" - Zlato, třpytivé zlato, lákavé zlato. Zlato! Je vidět, že ten, kdo psal scénář, byl evidentně silou tohoto pokladu ujmut na zdraví a jeho psychika náležitě reagovala. Plus to, že to komentovala žena, která měla hlas posazen ještě výše, než je průměr, z toho dělalo výtvor, který se nikdy neměl zrodit!
Celkově je můj dojem z této výstavy velice pozitivní. Když se vyhnete, a já vám to z celého srdce doporučuji, tomu "dokumentu", je možné shlédnout kvalitní exponáty, které stály až moc krve.
pondělí 3. listopadu 2008
Ať žije král... , hrad Točník, 31.10. - 2.11.
Přišel nám podzim, s ním se blíží i polovina semestru, a tak toto byla poslední příležitost, jak na víkend vypadnout s brontíkama od učení. Rozhodl jsem se na poslední chvíli a váhal jsem mezi Hrubým Rohozcem, nebo Točníkem. Nakonec převládlo místo, kde jsem ještě nikdá pořádně nebyl, a než jsem se nadál, už jsem měl před sebou seznam věcí, které musím dovézt. Akce byla dílem z části Rozruší, z části SUPí. Parta organizátorů - Hanka, Klárka, Tibor a Pavel - to vzali velice hezky za pačesy a my měli o zábavu postaráno.
Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!
Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.
Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.
Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.
Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.
Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.
Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.
Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.
Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.
Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.
Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!
No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.
Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.
Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.
Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.
Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.
Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.
V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.
Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.
Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.
Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.
Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.
Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.
Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.
Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.
Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.
Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.
Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.
Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.
Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!
Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.
Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.
Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.
Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.
Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.
Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.
Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.
Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.
Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.
Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!
No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.
Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.
Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.
Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.
Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.
Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.
V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.
Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.
Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.
Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.
Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.
Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.
Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.
Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.
Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.
Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.
Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.
Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.
Výstava Republika v Národním muzeu
Minulý čtvrtek se mi poštěstila návštěva Národního muzea, kde jsem šel zhlédnout výstavu nazvanou Republika. Musím říci, že opravdu stojí za to.
Samotná výstava byla otevřena 28.10. - symbolicky ke vzniku samostatného Československa a zabývá se taktéž tématikou okolo první světové války. Použiji oficiálního textu ze stránek muzea, které nejvíce vystihují charakter výstavy.
"Výstava „Republika“ návštěvníky seznamuje s domácím a zahraničním odbojem včetně legionářů. Poprvé jsou vystaveny unikání předměty jak např. Kupkovy plakáty z doby jeho působení ve francouzských legiích nebo text Washingtonské deklarace v podobě telegramů, které Eduard Beneš posílal do Prahy. Nabízí se zde neopakovatelná příležitost shlédnout jedinečný soubor státních symbolů a předmětů, které reprezentovaly nový stát." (originální text - http://www.nm.cz)
Sály, ve kterých je expozice umístěna jsou jedinečně vytvořeny právě pro tuto příležitost. Nejprve vstoupíte do železničního vagónu, kde začíná příběh od počátků osamostatnění. Prohlídka vede přes jednotlivé sály, kde jsou vyobrazeni nejenom vojáci a předměty týkající se války, ale také věci, které lidé používali ve všedním životě. Jsou tu knihy, měna, výúční listy, různé pracovní a státní dokumenty. Jsou tu vymodelovány i typické byty zbohatlíků a dělnické třídy. Můžete se posadit do dobové kavárny a prohlédnout si její zařízení. Na četných monitorech, rozvěšených po zdech, je možné sledovat dobové reklamy, záznamy s T. G. Masarykem a jiné.
Řekl bych, že dominantou výstavy je přechod do druhé světové války a zvláště originály Mnichovské dohody ve třech provedeních - německy, italsky a anglicky. Pozvolna se tedy přesouváme i do počátků druhé světové války, ale to jenom okrajově.
Druhou část sálů vyplňují rekonstrukce dobových institucí - školy, nemocničního sálu, kostela, konzumu a trhu. Tady mají udělaný koutek pro děti a my jsme si neodpustili malého oddechu a zahráli jsme si kuličky, na které tam měli pripravený důlek.
Pak už jen druhým vagónem ven a o poschodí níže, kde jsou v jedné místnosti vystaveny různé reklamy a plakáty, samozřejmě všechno z meziválečného období.
Celkově na mne výstava opravdu zapůsobila. Kdo máte čas, rozhodně se běžte podívat. Jak jsem řekl na začátku, stojí to za to.
Samotná výstava byla otevřena 28.10. - symbolicky ke vzniku samostatného Československa a zabývá se taktéž tématikou okolo první světové války. Použiji oficiálního textu ze stránek muzea, které nejvíce vystihují charakter výstavy.
"Výstava „Republika“ návštěvníky seznamuje s domácím a zahraničním odbojem včetně legionářů. Poprvé jsou vystaveny unikání předměty jak např. Kupkovy plakáty z doby jeho působení ve francouzských legiích nebo text Washingtonské deklarace v podobě telegramů, které Eduard Beneš posílal do Prahy. Nabízí se zde neopakovatelná příležitost shlédnout jedinečný soubor státních symbolů a předmětů, které reprezentovaly nový stát." (originální text - http://www.nm.cz)
Sály, ve kterých je expozice umístěna jsou jedinečně vytvořeny právě pro tuto příležitost. Nejprve vstoupíte do železničního vagónu, kde začíná příběh od počátků osamostatnění. Prohlídka vede přes jednotlivé sály, kde jsou vyobrazeni nejenom vojáci a předměty týkající se války, ale také věci, které lidé používali ve všedním životě. Jsou tu knihy, měna, výúční listy, různé pracovní a státní dokumenty. Jsou tu vymodelovány i typické byty zbohatlíků a dělnické třídy. Můžete se posadit do dobové kavárny a prohlédnout si její zařízení. Na četných monitorech, rozvěšených po zdech, je možné sledovat dobové reklamy, záznamy s T. G. Masarykem a jiné.
Řekl bych, že dominantou výstavy je přechod do druhé světové války a zvláště originály Mnichovské dohody ve třech provedeních - německy, italsky a anglicky. Pozvolna se tedy přesouváme i do počátků druhé světové války, ale to jenom okrajově.
Druhou část sálů vyplňují rekonstrukce dobových institucí - školy, nemocničního sálu, kostela, konzumu a trhu. Tady mají udělaný koutek pro děti a my jsme si neodpustili malého oddechu a zahráli jsme si kuličky, na které tam měli pripravený důlek.
Pak už jen druhým vagónem ven a o poschodí níže, kde jsou v jedné místnosti vystaveny různé reklamy a plakáty, samozřejmě všechno z meziválečného období.
Celkově na mne výstava opravdu zapůsobila. Kdo máte čas, rozhodně se běžte podívat. Jak jsem řekl na začátku, stojí to za to.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)