Již podruhé jsme se v tomto semestru sešli, abychom otevřeli večerní brontosauří klubový program. Tentokráte jej měla na starosti Klárka a vymyslela si téma Matrix. Jistě každý zná tuto perlu sci-fi. Neo, Trinity a Morpheus byli ve své době snad nejobdivovanějšími hrdiny a nám byla dána možnost... možnost se připojit.
Jak to tedy celé probíhalo? Velice hezky, mohu-li hodnotit celek již na začátku. Sice to mělo mouchy technického rázu, vše nevyšlo tak, jak by mělo, ale myslím, že každý odcházel s pocitem naplněných očekávání.
Ono, co se taky dalo očekávat,že? Večer byl v programu označen jako překvapení a žádná informace navíc. Z takovýchto kusých indicií se může vyloupnout naprosto cokoliv. A že se Klárka nenechala zahanbit! Již v šest hodin nás s Kubou a Honzou Dráče sešikovala do pozoru, dala nám KNGčko, štít, mapu a prohlásila:"Jeďte na Strahov. Blok 5, pokoj xy." To bylo všechno, a tak jsme vyrazili.
Cestou jsme si prohlédli mapu centra Prahy, kde byly označeny hlavní památky kroužkem. Předpokládali jsme, že tvoříme skupinu jedna, na Strahově nás bude čekat list s instrukcema a my půjdeme dál. Mýlili jsme se. Na Strahově jsme byli přivedeni do jiného stavu. Tedy, samozřejmě, že nás nikdo neznásilnil, mno, i když to se taky nedá takhle říci. Popravdě jsme jistým způsobem znásilněni byli. Místo obyčejných účastníků se z nás stali agenti (každý si jistě pamatuje Mr. Smithe a jeho slušivě oblečené dva kolegy) s Klárkou v čele. Když se tak stalo, honba za zničením matrixu začala.
Ostatní účastníci se rozdělili do dvou skupin a vyrazili hledat nápovědy a indicie k prolomení kódu do hlavního systému. My, agenti, jsme měli za úkol jednotlivé skupinky nahánět a řezat hlava nehlava - přeci si nenecháme zničit našeho chlebodárce,ne? Bohužel nyní se vyskytly technické problémy a ty nás zdržely na Petříně tak dlouho, že jsme nestihli inhumovat druhou skupinku, jenž nám doběhla na hrad, kde jsme na ně chtěli přichystat past. Ta první měla přijít na Petřín, kde jsme mezitím nechali Anežku s Pájou (ti jediní se nepřipojili k matrixu a vzali si červenou pilulku), kteří se o ně pak postarali. Tím jsme to bohužel jako agenti pos... tedy podělali. Inu, co se dá dělat, musíme zpět ke klubu, kde se bude konat poslední bitva.
Než jsme se vydali zpět, potkali jsme Šárku, která dorazila později a automaticky se připojila k agentům. Setkání proběhlo u katedrály sv. Víta. Tam nám bylo oznámeno, že jsme se minuli s tou druhou skupinkou pouze o vzdálenost celého hradního komplexu. Neváhali jsme a v posledním záchvatu hněvu jsme vyrazili a chtěli je ještě pokořit. Šárku byla jmenována hlavním zdrojovým kódem a v závěrečné bitvě jsme jí tak přiřkli nejdůležitější roli. Skupinka prý vyrazila pěšky a my se proto vydali metrem. To, že Kuba neměl tramvajenku, jsme raději ani neřešili.
Kousek od klubu jsme již viděli, jak se ta tlupa osvobození-chtivých člobrdů dobývá přes dveře do domu, kde brontíci sídlí. Nečekali jsme a vyrazili za nimi. Bohužel nějaká ženská zrovna v tu chvíli neměla nic lepšího na práci, než jít se psem na procházku a plést se nám pod nohy. Psík byl malej, hnusnej a ke všemu moc štěkal (dodnes nechápu, proč tak malé stvoření si dovoluje na něco, co je o 80 kg těžší a rozšláplo by jej to na místě! To něco jsem byl já, samozřejmě!). K naší velké nelibosti jsme museli zanechat pronásledování a již v poklidu jsme si šli sednout s nimi do klubu a vyčkávali návratu zbylých účastníků.
Ti se, naprosto nepochopitelně, vydali zpět z Petřína pěšky, i když věděli, že sraz je ve 20:45. Přišli hodně po deváté, jako by se nechumelilo. My, agenti, jsme přezbrojili a stali se z nás části zdrojového kódu, které šli vyčkávat na náměstí Republiky, kde se poté udál finálový souboj. Ale, nepředbíhal bych tolik. Vstupní kód do matrixu museli účastníci rozluštit a měli k tomu i vědmu, která byla zaúkolována, aby jim v případě nouze pomohla a lehce napověděla. I tak to ale trvalo naprostou věčnost, než se za námi vydali. My tam z hecu bavili kolemjdoucí bitvami a takovým malým tréninkem. Pak přišli a... zvítězili. Bohužel jsme byli předurčeni umřít již od začátku a to mně tedy nesedí, takováhle role, ale dobrá, k obecnému prospěchu jsem ochoten obětovat mnoho. Abych ještě vyzdvihnul tu nejdůležitější roli, kterou hrála Šárka. Nemohla totiž zemřít dříve, než umřeme všichni ostatní, kteří ji bráníme. Takže s vervou nastoupila do přední řady a šla vybíjet lidi po desítkách. Jak jste jitě pochopili, my smrtelní byli, účastníci ne. Holt, někdy se daří, jindy ne.
Neo uspěl, nové lidi z matrixu osvobodil a samotný systém přivedl do záhuby. Agenti zklamali. Možná příště...
Po bitvě jsme se ještě vrátili na chvíli do klubu a pak, v půl jedenácté, se uklidilo, zamklo a odešlo. Tím byl úterní program zakončen, bylo to skvělé a těším se na příště.
čtvrtek 16. října 2008
neděle 12. října 2008
Orient Express v Praze, 11.10.
Pro ty, kteří neznají, je Orient Express synonymem pro luxusní vlakové spojení z Paříže do Instanbulu. Tedy, tak tomu bylo kdysi dávno, když se tento spoj otevíral. Při svých cestách se tento vlak zastavuje v několika hlavních městech, čeká tam třeba den, dva a pak jede dále. V mezičase si mohou cestující jít prohlédnout krásy města a naopak obyvatelé a domorodci mohou obdivovat samotný vlak. Ve čtvrtek 9. října přijel Orient Express do Prahy na Smíchovské nádraží, kde byl ustájen až do sobotního odpoledne, kdy po druhé hodině odpolední odjížděl. Na tento fakt mě upozornila Lucka, takže jí patří velký dík.
Měli jsme se sejít a popovídat si, jenže betonovací práce na zahradě mi toto bohužel znemožnily uskutečnit, a tak jsem se jenom na skok zaběhnul podívat, jestli je mašinka tak luxusní, jak se o ní povídá.
Nejprve mi dovolte pár faktů z historie provozu tohoto dopravního prostředku. První vlak byl vypraven 4. října 1883, kdy vykonal trasu z Paříže přes Mnichov, Vídeň až do Giurgiu v Rumunsku. Tam pasažéři přestoupili na trajekt přes Dunaj, nastoupili do vlaku směr Varna v Bulharsku. Odtud už pak pouze trajektem do Istanbulu.
Později byl tento spoj nahrazen jinými moderními vlaky, trasa byla zkrácena z Paříže do Štrasburku, přes Vídeň a je již symbolem luxusního cestování. Není ale pouze jenom jedna. Prý existuje několik paralelně provozovaných tras, někdy i malými soukromými společnostmi a pouze přebírají dobré jméno vlaku. Toť tedy několik základních faktů.
Jak jsem již napsal, na vlastní oči jsem jej viděl na Smíchovském nádraží. Ihned po vstupu do nádražní haly vás mohl trknout malý recepční stoleček, kde stáli dva mladíci a usměrňovali cizince na třetí nástupiště, kde byl vlak ustájen. Vydal jsem se s davem. Na nástupišti mne uvítala ještě větší recepce - dva stolečky a dvě hezké dámy - plus koberec s logem společnosti na zemi. Všude kolem pobíhali jednak cestující (jelikož vlak odjížděl zhruba za hodinu, tak se s nastupováním neotálelo), zaměstnanci, kteří je usazovali, turisté, kteří jenom fotili a blbě čuměli do oken (mezi nima jsem byl i já) a pak naši policejní orgáni, kteří dohlíželi na všudypřítomný klid.
Vlak jest složen ze sedmnácti vagónů, kde většina z nich jsou spací vozy a zbytek jsou restaurace a bary. Uvádím to v množném čísle, protože se mi zdálo, že těch barů je tam nějak moc, ale mohu se mýlit. Jak jsem si tak pochodoval a nakukoval dovnitř, docela jsem slintal. Každé kupé je určeno pouze pro dva lidi, celé je obloženo ve dřevě, máte k dispozici malou koupelničku a, tuším, i propojovací dveře do vedlejšího kupé, snad kdyby jelo více lidí pohromadě. Tím posledním si nejsem vůbec jist, ale co taky člověk může zjistit pouhým letmým pohledem dovnitř.
Nemohl jsem si odpustit a vyfotil jsem si nejenom vlak, ale i zaměstnance ve slušivých uniformách. Velice ochotně mi zapózovali. Jsou na to evidentně zvyklí. Chvíli jsem tedy okouněl okolo, snažil se vykoukat, jak hezký mají jídelní vůz a pak už šup zpět betonovat. Asi nejvíce budete mít z těch fotografií. Bohužel berte je trochu s rezervou, přeci jenom mám pouze kompakt.
Měli jsme se sejít a popovídat si, jenže betonovací práce na zahradě mi toto bohužel znemožnily uskutečnit, a tak jsem se jenom na skok zaběhnul podívat, jestli je mašinka tak luxusní, jak se o ní povídá.
 |
Nejprve mi dovolte pár faktů z historie provozu tohoto dopravního prostředku. První vlak byl vypraven 4. října 1883, kdy vykonal trasu z Paříže přes Mnichov, Vídeň až do Giurgiu v Rumunsku. Tam pasažéři přestoupili na trajekt přes Dunaj, nastoupili do vlaku směr Varna v Bulharsku. Odtud už pak pouze trajektem do Istanbulu.
 |
Později byl tento spoj nahrazen jinými moderními vlaky, trasa byla zkrácena z Paříže do Štrasburku, přes Vídeň a je již symbolem luxusního cestování. Není ale pouze jenom jedna. Prý existuje několik paralelně provozovaných tras, někdy i malými soukromými společnostmi a pouze přebírají dobré jméno vlaku. Toť tedy několik základních faktů.
 |
Jak jsem již napsal, na vlastní oči jsem jej viděl na Smíchovském nádraží. Ihned po vstupu do nádražní haly vás mohl trknout malý recepční stoleček, kde stáli dva mladíci a usměrňovali cizince na třetí nástupiště, kde byl vlak ustájen. Vydal jsem se s davem. Na nástupišti mne uvítala ještě větší recepce - dva stolečky a dvě hezké dámy - plus koberec s logem společnosti na zemi. Všude kolem pobíhali jednak cestující (jelikož vlak odjížděl zhruba za hodinu, tak se s nastupováním neotálelo), zaměstnanci, kteří je usazovali, turisté, kteří jenom fotili a blbě čuměli do oken (mezi nima jsem byl i já) a pak naši policejní orgáni, kteří dohlíželi na všudypřítomný klid.
 |
Vlak jest složen ze sedmnácti vagónů, kde většina z nich jsou spací vozy a zbytek jsou restaurace a bary. Uvádím to v množném čísle, protože se mi zdálo, že těch barů je tam nějak moc, ale mohu se mýlit. Jak jsem si tak pochodoval a nakukoval dovnitř, docela jsem slintal. Každé kupé je určeno pouze pro dva lidi, celé je obloženo ve dřevě, máte k dispozici malou koupelničku a, tuším, i propojovací dveře do vedlejšího kupé, snad kdyby jelo více lidí pohromadě. Tím posledním si nejsem vůbec jist, ale co taky člověk může zjistit pouhým letmým pohledem dovnitř.
 |
Nemohl jsem si odpustit a vyfotil jsem si nejenom vlak, ale i zaměstnance ve slušivých uniformách. Velice ochotně mi zapózovali. Jsou na to evidentně zvyklí. Chvíli jsem tedy okouněl okolo, snažil se vykoukat, jak hezký mají jídelní vůz a pak už šup zpět betonovat. Asi nejvíce budete mít z těch fotografií. Bohužel berte je trochu s rezervou, přeci jenom mám pouze kompakt.
 |
středa 8. října 2008
Babí léto nejen pro baby, 7.10. (bront. klub)
Po krásném létě přišel sychravý podzim, začal i nový školní rok (někomu rok akademický, ale to už je jen takový detail). Spolu s tímto vším se otevřel i nový ročník brontosauřího klubu v Praze. Každé úterý se budeme scházet v Senovážné ulici 8, ve dvoře. Tedy né ve dvoře, ale v klubovně, která je ve dvoře, aby si to někdo nevyložil tak, že jsme banda homelessaků a musíme žít na ulici. První klub dostal název - Babí léto nejen pro baby - a měly ho na starosti Hančí s Maggi.
Slečny zvolily jemný nástup, a tak se vzpomínalo na naše mladá školní léta, kdy jsme se pokoušeli vždy na podzim vyrábět z darů přírody všelijaké nesmysly. Nezůstalo však jenom u vzpomínání, šlo se hezky na tvrdo, na dřeň.
Začátek klubu je v šest hodin, ale jako obvykle jsme se scházeli postupně až do půl sedmé. Je pravdou, že jak není žádné přihlašování, vstup je naprosto dobrovolný a volný, tak nikdy nikdo neví, kolik lidí přijde. Tím pádem se zhruba v půl sedmé prohlásilo, tedy Maggi rázně vkročila do volné debaty a utnula ji, že jsme v počtu dostatečném a klub může začít. Přítomní jedinci byli: Hančí, Maggi, Honza, Kuba, Terka, já, Anežka a Pavel, Pavel, Pavel, Pavel (Abbik, PVC, Bystřický, Pája). Postupně pak docházely další osůbky - Bára, Klárka a Ivča. Nicméně v průběhu večera jsme nebyli v takovéto silné sestavě, jelikož někteří jedinci mizeli a nebo přibývali a to všechno tak nějak náhodně.
Nejprve přislo na pořad dne tvoření zvířátek z kaštanů. Ale abychom to neměli tak jednoduché, museli jsme nejprve vytvořit prostorové uskupení z nás samých. Nejprve jsme se rozdělili do skupinek, Maggi hodila dvěma kostkami a čísla pak znamenaly, kolik rukou a nohou to dané uskupení musí mít na zemi. Několikráte jsme to zopakovali, protože výtvory některých jedinců a skupinek byly tak povznášející a originální, že to ani popsat nejde. Zvláště bych zde vypíchnul fakt, jak mají lidé ve zvyku kombinovat až překombinují. Tak kupříkladu udělají raději stojku (kvůli nutnému omezení nohou pro skupinu), než aby udělali trakaře. Inu, jejich věc. (Tady je asi nutné upozornit, že jsem zrovna v této kombinaci taky figuroval, ale to už je nepodstatné... důležité je, že to dělají jiní.)
Po tělesech jsme přistoupili již k samotnému kaštanování. S Abbikem jsme nemohli než vzdát hold názvu sdružení a vytvořit velkého brontosaura. Kupodivu ta změť pospojovaných kaštanů připomínala toto pravěké zvíře a Maggi jej ihned poznala. Ostatní skupinky tvořili stonožky, mandelinky bramborové (ty bych chtěl zvláště vypíchnout, vypadaly nádherně. Bohužel jsem nejprve myslel, že dělají mandarinky, a pak jsem se hodně divil tomu vzhledu, kdy to mělo očička.), Pája vytvořil sluníčko, ale já mu to přehodnotil na podvodní minu. Mezitím si Maggi a Hančí braly dobrovolníky do zadu do skladu, kde se se zavázanýma očima přecházel podzimní les. Tedy byli jste donuceni si sundat ponožky a pak pomalu polehoučku cupitat přes hlínu, šišky, listí, ořechy a led. Abyste si vyzkoušeli, jak to v lese vypadá. Já tedy nebyl až na ty šišky, hlínu a led schopen určit vůbec nic, ale až tak zásadní to nebylo. Sice bych po tmě v lese nepoznal, kde jsem, ale což.
Když jsme se všichni vystřídali, šlo se na voskování. Zde Maggi někde uzmula starou žehličku, kterou bylo nejspíš možno zničit, nechala ji nahřát a tavila na ní voskovky. Takto natavené se pak přikládaly na křídový papír a tvořily se z toho obrazce. Musím říci, že abstraktní umění hadr. Moje výtvory byly trošku více depresivní, zvláště, když jsem si uvědomil, že tvary se mi moc neobtisknou, spíše nějaká hrana či čmouha. Holt tedy příště.
Pak nastala volná zábava, kdy něktěří ještě dělali s kaštanama, hráli si s voskovkama a zbylí pili čaj. Tolik tedy k náplni prvního klubu a těším se na příští setkání.
Slečny zvolily jemný nástup, a tak se vzpomínalo na naše mladá školní léta, kdy jsme se pokoušeli vždy na podzim vyrábět z darů přírody všelijaké nesmysly. Nezůstalo však jenom u vzpomínání, šlo se hezky na tvrdo, na dřeň.
Začátek klubu je v šest hodin, ale jako obvykle jsme se scházeli postupně až do půl sedmé. Je pravdou, že jak není žádné přihlašování, vstup je naprosto dobrovolný a volný, tak nikdy nikdo neví, kolik lidí přijde. Tím pádem se zhruba v půl sedmé prohlásilo, tedy Maggi rázně vkročila do volné debaty a utnula ji, že jsme v počtu dostatečném a klub může začít. Přítomní jedinci byli: Hančí, Maggi, Honza, Kuba, Terka, já, Anežka a Pavel, Pavel, Pavel, Pavel (Abbik, PVC, Bystřický, Pája). Postupně pak docházely další osůbky - Bára, Klárka a Ivča. Nicméně v průběhu večera jsme nebyli v takovéto silné sestavě, jelikož někteří jedinci mizeli a nebo přibývali a to všechno tak nějak náhodně.
Nejprve přislo na pořad dne tvoření zvířátek z kaštanů. Ale abychom to neměli tak jednoduché, museli jsme nejprve vytvořit prostorové uskupení z nás samých. Nejprve jsme se rozdělili do skupinek, Maggi hodila dvěma kostkami a čísla pak znamenaly, kolik rukou a nohou to dané uskupení musí mít na zemi. Několikráte jsme to zopakovali, protože výtvory některých jedinců a skupinek byly tak povznášející a originální, že to ani popsat nejde. Zvláště bych zde vypíchnul fakt, jak mají lidé ve zvyku kombinovat až překombinují. Tak kupříkladu udělají raději stojku (kvůli nutnému omezení nohou pro skupinu), než aby udělali trakaře. Inu, jejich věc. (Tady je asi nutné upozornit, že jsem zrovna v této kombinaci taky figuroval, ale to už je nepodstatné... důležité je, že to dělají jiní.)
Po tělesech jsme přistoupili již k samotnému kaštanování. S Abbikem jsme nemohli než vzdát hold názvu sdružení a vytvořit velkého brontosaura. Kupodivu ta změť pospojovaných kaštanů připomínala toto pravěké zvíře a Maggi jej ihned poznala. Ostatní skupinky tvořili stonožky, mandelinky bramborové (ty bych chtěl zvláště vypíchnout, vypadaly nádherně. Bohužel jsem nejprve myslel, že dělají mandarinky, a pak jsem se hodně divil tomu vzhledu, kdy to mělo očička.), Pája vytvořil sluníčko, ale já mu to přehodnotil na podvodní minu. Mezitím si Maggi a Hančí braly dobrovolníky do zadu do skladu, kde se se zavázanýma očima přecházel podzimní les. Tedy byli jste donuceni si sundat ponožky a pak pomalu polehoučku cupitat přes hlínu, šišky, listí, ořechy a led. Abyste si vyzkoušeli, jak to v lese vypadá. Já tedy nebyl až na ty šišky, hlínu a led schopen určit vůbec nic, ale až tak zásadní to nebylo. Sice bych po tmě v lese nepoznal, kde jsem, ale což.
Když jsme se všichni vystřídali, šlo se na voskování. Zde Maggi někde uzmula starou žehličku, kterou bylo nejspíš možno zničit, nechala ji nahřát a tavila na ní voskovky. Takto natavené se pak přikládaly na křídový papír a tvořily se z toho obrazce. Musím říci, že abstraktní umění hadr. Moje výtvory byly trošku více depresivní, zvláště, když jsem si uvědomil, že tvary se mi moc neobtisknou, spíše nějaká hrana či čmouha. Holt tedy příště.
Pak nastala volná zábava, kdy něktěří ještě dělali s kaštanama, hráli si s voskovkama a zbylí pili čaj. Tolik tedy k náplni prvního klubu a těším se na příští setkání.
pondělí 6. října 2008
Moravské Hvozdy, 3. - 5. 10.
Začátkem letošního října se konaly již 25. Moravské Hvozdy. Je to víkendová akce, kdy jsme se vrátili zpět do období třicetileté války, konkrétně 4. května 1645, a pokusili jsme se přepsat dějiny. O co šlo? Čtěte dále.
Tohoto dne se totiž švédská armáda pod velením generála Torstensona uvelebila před Brnem a uložila si za hlavní cíl město dobýt. Švédové věřili, že to půjde snadno, ale poté, co město obléhali od května do konce srpna, ustoupili a zbaběle utekli. Ono to nebylo až tak zbaběle, vzhledem k tomu, že Brňané ztratili pouze 250 lidí, kdežto Švédů padlo 8000. Tak či onak, různé okolnosti války a její ukončení vedlo k tomu, že Brno nepodlehlo. Toť ten styčný bod, o který nám celý víkend šlo.
Do této epochy pak nastupujeme my, dvě hrdé armády, které se pokusí jednak hájit psané dějiny, druhak tyto změnit k nepoznání. Jak jste se již dočetli, byl to ročník 25., takže již nějakou dobu se pravidelně bojuje a štěstěna se vrhá na jednu či druhou stranu, jak se jí v ten daný rok zlíbí.
Nicméně tento rok jsem se o akci dozvěděl od SUPů, kteří pravidelně vysílají jednu kohortu, aby se pokusili dobýt město. Již jen historie a oficiální promo fotky mne nadchly natolik, že jsem se rozhodl jet. Chtěl jsem napřed podpořit Moraváky a hrdě bránit město (když padla Praha, tak aspoň něco z naší zemičky zůstane nedobyto), ale poté, co jsem byl několikrát inzultován, jak slovně tak fyzicky, jsem jel za Švédy. Nakonec jsem tomu byl i rád, protože moravská armáda jest plna divných lidí, kteří mi mnohdy fakt nesedli.
Ale vraťme se k počátku naší výpravy a to do pátku 3. října. Ze SUPů, jak jsem zjistil, tento rok mnoho lidí nejelo. Bojovou jednotku tvořili nakonec tito lidé - Paik (coby velitel a předseda - na to jsem jej překřtil já, ale snad se mu to líbí), Evka, Honza, Klárka, David a já. Ne všichni jsme právoplatně členy a nemůžeme se považovat za supy, ale nevadí, bojovali jsme stejně, jako bychom byli.
Tak tedy v pátek byl odjezd, obléhání začínalo v sedm hodin večer. Rozhodli jsme se jet autem, protože to finančně vyjde mnohem lépe, než vlak (a i kdyby ne, tak je to pohodlnější). První problémy začaly již v samém počátku, kdy Honzův vlak z Plzně měl asi 45 minut zpoždění a náš včasný příjezd byl pomalu ohrožen. Nevadí, ve čtyři hodiny jsme v sestavě Honza, Klára a já vyjeli směr Křtiny (malá vesnička za Brnem). Cesta ubíhala splavně, přestože byl pátek odpoledne a všichni se hnali na víkend pryč. Provoz silný, ale relativně únosný. Nebudu zde popisovat naši úžasnou dálnici D1, která je snad na každých deseti kilometrech opravována. Nemá to totiž smysl, každý to ví a nic s tím neudělá. Velký problém nastal v dálničním úseku kolem 133 kilometru. Zde se totiž chlapci rozhodli uzavřít jeden pruh dálnice a silný provoz nechat jet pouze v pruhu jediném a to ještě v protisměru. Toto opatření jaksi nemyslelo na předvíkendový provoz a nastal totální kolaps. Jak jsme to poznali? Jednoduše! Již v pět hodin odpoledne jsme se zastavili na 123 kilometru a přískokem v před se přibližovali zmíněnému úseku. Nejprve jsem myslel, že je to jen přechodná záležitost, ale v momentu, kdy jsme ujeli deset kilometrů za necelé dvě hodiny, bylo mi do breku. V tuto chvíli jsem už vůbec nesledoval hodiny, pač to nemělo smysl, včas se tam nemůžeme nikdy dostat. Honza mne ujistil, že se stejně nic důležitého neděje (rozumějte, žádná bitva se nekoná), a tak jsme v klidu zastavili na kafe a něco malého k snědku. Když jsme dorazili v devět hodin, konal se nástup armád a počátek vlastního obléhání. Generál Torstenson velkoryse nabídl Moravákům, aby se vzdali. Ti prašiví psi odmítli a rozhodli se bojovat. Párkrát jsme si zakřičeli bojové pokřiky a rozešli se do svých ležení. Ta byla v místní základní škole - mimochodem velmi krásně architektonicky zvládnuta. V průběhu nástupu dorazil i zbytek kohorty - Evka, David, Paik. Tudíž jsme byli kompletní a mohli přistoupit na první válečnou poradu se ctí.
Generál rozdělil lidi na několik skupin, jmenoval velitele, proškolil nováčky a, jak sám zavelel, šlo se do hospody. Též jsem se chtěl vydat a také jsem tak učinil. Klárka se kupodivu přidala také, ač alkoholu neholduje. Obavu z toho, že by musela pozřít nějaký ten pěnivý mok, zahnal již jen pohled do místních malinkatých hospůdek, které při návalu Švédů nebyly sto pojmout a pohostit všechny zúčastněné. Nevadí, navrátili jsme se tedy zpět do ležení.
Zde bych udělal malou technickou vložku. Já tu rozděluji lidi pouze na Švédy a Moraváky, nicméně nedejte se zmást. Do moravské armády se hlásili lidé z celé republiky, tak jenom aby nevznikla mýlka, že Brno bránili pouze okolní rodáci. Počty bojovníků byly relativně vyrovnané. Na každé straně stálo něco přes šedesát lidí.
Jak se Švédové rozhodli jít chlastat, Moraváci započli s tréninkem. Bylo jasně vidět, že to potřebují, neboť, kdo by se chtěl do půl jedné do noci mořit s taktikou a lítat po tělocvičně?
Ještě si dovolím jednu technicko-územní vložku. Ležení obou armád samozřejmě nesmí být na jednom místě. Moraváci byli v tělocvičně a my se usadili po celé škole ve třídách a na chodbách. Takže jsme vlastně kontrolovali všechny přístupové cesty z a do školy. Vidíte tu silnou strategickou mysl, která to takto zařídila?!
Abychom se jen tak nenudili, též jsme si zatrénovali. Chvíli jen tak mezi sebou, ale pak přišel čas změřit síly s těmi psy, kteří příštího dne nastoupí proti nám. Naběhli jsme proto do tělocvičny a dostali brzy na zadek. Ale umřeli jsme se ctí! Přeci jenom jich na nás vyběhlo asi tak dvacet a my byli čtyři. Již zde bych vypíchl další fakt a to ten, že jsme útočná armáda. Ono se to ještě v průběhu víkendu bude několikrát opakovat a já to náležitě zdůrazním!
Pak už jenom dochroupat zbytek večeře a šup spát. Proběhla nějaká ta hygiena a už už jsme se chystali ulehnout, když tu k nám přišel na pokec protivník a nějak se mu nelíbilo, že na tabuli je napsáno "Švédi vyhrajou!". Vzal lepenku a dopsal k tomu vyhrajou předponu "ne". Klárka se toho chytla a chtěla prý bránit naši čest, a tak jej šla kousnout. Byla ale bohužel spoře oděna - již jen v tričku a spodním prádle. To byla chyba číslo jedna. Samozřejmě, že jí Moravák chytl a vyvlekl až někam na chodbu, kde ji potom znehybnil tou samou izolepou. Nemohla chodit a i ruce měla spoutány. Je jistě naprosto zřejmé, že to vzbudilo poprask mezi oběma armádami a Klárka se tak dočkala kýžené pozornosti. Ptáte se jistě, proč jsme jí nepomohli? Proč bychom to asi tak měli dělat? Zpískala si to sama, tak ať si to užije. (Za tohle mne sice nebude mít ráda, ale je to pravda) Nicméně nebylo to dostatečné ponížení, přišlo na řadu to, co asi každý předpokládal. V každé válce se berou zajatci, a tak i nyní byla Klárka odnesena do ležení Moraváků, kde si musela vytrpět své. Kupodivu ji nechali celou a když se vrátila, tak měla úsměv na rtech (co tam asi vyváděli?). Pak už tedy opravdu jenom spánek.
Budíček byl ráno v osm, za což jsem byl vděčný. Již méně se mi líbila jeho forma. Nějaký chytrák si s sebou vzal trumpetu a probuzení ze spánku proběhlo formou několika rázných taktů, jako při poplachu. To se zaspat opravdu nedalo. Když jsme se tak nějak dostali do fáze vnímání, došli jsme na snídani. Někdo si opravdu vyhrál a, prý již tradičně, udělal pomazánku na chleba v barvách té oné armády - Moraváci dostali bílou a červenou, Švédi modrou a žlutou. Obzvláště ta modrá se žlutou tvořila krásnou kombinaci a vůůůbec to nevypadalo jedovatě.
V devět hodin jsme se všichni sešli v tělocvičně a Ladin (hlavní org) si zvolil za úkol vysvětlení pravidel pro bitvy toho dne. Na sobotu připadaly tři hry, ze které jedna byla taková tréninková a teprve v ostatních o něco šlo. Zde bych se rád pozastavil nad skupinovou mentalitou. Osobně mi to přišlo jako dementalita, protože v momentě, kdy se vysvětlily pravidla, pravda, nebylo všechno srozumitelné hned, se začly množit různé dotazy na extrémní případy, které v bitvě o takovém rozsahu nemohou vzniknout a i kdyby, tak by se to vyřešilo na místě. Dotazy se množily, moje trpělivost tekla. Suma sumárum, jenom vysvětlit a připravit se na hru trvalo skoro dvě hodiny. Uááá! Za to bych střílel. Ale hlavně, že jsme se již vypotáceli z budovy a všichni oblečeni do bojových kostýmů a se zbraněmi v rukou jsme se šinuli na bitevní pole. Místní koukali docela vyjeveně, ale jenom někteří. Asi již o této akci slyšeli.
Jediné nejrovnější místo bylo nad městem na poli. Zde také proběhla první bitva. Armády se postavily proti sobě na opačných koncích louky a připravovaly se na střet. Velitelé si zformovali své útvary a mohlo se začít.
Nyní jenom několik málo slov ke zbraním. Tato akce není žádná dřevárna, ani se nepoužívají kovové zbraně. V rámci bezpečnosti se bojuje pouze papírovou koulí na gumě (zkráceno na KNG). Štíty jsou tvořeny tvrdým kartonem, či polystyrenem. Pak jsou tu v bitvě ještě používáni VLCi, což je Volně Letící Koule. Jistě si říkáte, co to je sakra za zbraně, když je to z papíru? Dovolte, abych vás ihned vyvedl z omylu. Pořádně stlačený papír omotaný několika vrstvami lepenky a k tomu vržen velkou silou má tvrdost kamene a dostat tím do hlavy je opravdu velká slast. Kdo nevěří, ať sem běží, já ho jednou říznu a uvidíme, jak se mu to bude líbit. Toť tedy k naší výzbroji.
Pravidla bitvy byly následující. Každý začne se třemi životy a pouze s KNG beze štítu. Po vyplýtvání životů si bere pouze VLKy a má dva životy. Když jej zabijí i tehdy, vezme si štít a KNG. A jako poslední kombinace - VLK a štít. Po poslední smrti si tam už jenom sedne a blbě čumí, dokud ostatní neskončí. Pravidla jsme si zopakovali, duševně se připravili na nadcházející řež, zařvali si pokřik a bitva začala! Obě armády vyrazily proti sobě v pomalém tempu, kdy se utvořily linie a ty se proti sobě postavily na vzdálenost ne více než čtyř metrů. Nyní započla opět moravská strategie - stát a nic nedělat. To je jediné, co umí! Oni nedokážou zaútočit! Pouze se postaví do linie a tu brání, sic dobře, ale jenom brání!!! Co je tohle za armádu?? Po všech bitvách, které se udály, mi to přijde velice smutné. Vždyť já bych byl schopen vypěstovat strom, který bych poté podříznul, udělal z něj papír a na něj vytisknul nápis "Moraváci blbí ptáci!". Toto všechno dříve, než by oni zaútočili!!!!! A to ještě jest jejich hlavním pokřikem, že nás včííííl umlátí čepicema!
Mno, to byl jenom můj osobní pohled na moravskou strategii. Musel jsem se s vámi o ni podělit, protože to by jinak nešlo, to by se mi vyrazilo na čele. Stáli jsme tam proti sobě a koukali se, kdo dřív zaútočí. Nakonec nás Švédy to přestalo bavit a vrhli jsme se na ně. Ano, krváceli jsme tam, jak píchnutá prasata, ale bitva měla spád. Nejprve jsme se mlátili beze štítů a tak mrtvých přibývalo po desítkách. Jenže pak přišel zvrat bitvy - do hry vstoupil nový element a to boj na dálku VLKy. Tím se skóre začalo pomalu srovnávat. Žel bohu i jejich bojovníci si přinesli létající koule a linie se začala pomalu, ale jistě hroutit. Zde bych rád podotknul, že být plně vybavený bojovník s koulí na gumě a štítem, ve fázi, kdy se bojuje minimálně na deset metrů, je vám naprosto k prdu a můžete tak leda rovnou umřít, pač je vám vaše zbraň naprosto k ničemu. Tak se stalo, že po hodině mlácení zbyla už jenom desítka statečných na naší straně a více jak tři čtvrtiny Moraváků stále živých.
Kdo by si myslel, že konec bitvy bude v několika málo vteřinách, hluboce by se mýlil. Ani v této fázi nedokázali ti prašiví psi zaútočit. Převaha byla pět na jednoho a oni stále drželi linii a tlačili těch zbylých pár Švédů na konec bitevního pole!! Neuvěřitelné, jak neschopní bojovníci to byli. Když už jsme, jako záhrobní síla, začali pokřikovat velice nepěkné a urážlivé poznámky na jejich adresu, tak se tedy opravdu uráčili zabít těch pár posledních. Prohráli jsme, ale se ctí!!
Následoval přesun do lesů, kde měla být svedena bitva o oběd. Ten byl tvořen chlebem, sýrem a máslem. Toto všechno rozděleno do 31 pytlů a rozmístěno ve čtverci o hraně zhruba 200 metrů. Rozmístili jsme se na svá stanoviště a start! Všichni vyrazili kupředu, sebrat co nejvíce pro svoji armádu. Holt, kdo si toho nasyslí více, ta armáda se dobře nají. Druzí se pak mohou jít klouzat.
I když jsme se bili statečně, získali jsme pouze 11 pytlů. Zástupce generála šel vyjednávat, abychom dostali něco navíc. Vrátil se se třemi pytli a s podmínkou, že večer jim zazpíváme ódu na jejich vítězné tažení. V tu chvíli jsme jej posílali zpět, že takové podmínky nebereme! No, nedalo se nic dělat. Již to bylo dohodnuto. Pojedli jsme tedy skromné stravy a začali se připravovat na hlavní bitvu tohoto odpoledne. Sluníčko se prorvalo mezi mraky a tam, kde mohlo, hezky hřálo. Byli jsme v lese, ale i mezi stromy tu a tam potěšilo nejednoho bojovníka.
Po chvilce pauzy nutné k zažití stravy se objevili ti hnusní červenokabátníci a s nimi přišel i Ladin, aby nám osvětlil pravidla. Byly řečeny již jednou ráno, ale opakování je matkou moudrosti. Stejně to většina lidí moc nepochopila a raději se tedy uchylují k strategii Bezmozků (takto se jmenovala jedna naše kohorta) a šli se mlátit, jedno koho, jedno čím. Nevadí, od myšlení máme velitele. Nyní nadešlo přerozdělování lidí z jednotlivých skupin. Ti, co byli spíše defenzivní se stali modrými, ostatní šli do útočných žlutých kohort. Příprava skončila tak rychle, jak začla a mohli jsme jít na to.
Tato hra se jmenovala, tuším, Čtyři roční období, neboť byla tvořena čtyřmi fázemi - jarem, létem, podzimem a zimou. Celá pravidla vysvětlovat nebudu, ale jenom popíšu kostru, abyste věděli, o čem bude následná lítá řež. Celé území bylo rozděleno (z pohledu jedné armády) na tři pásma - obranné, střední a útočné. V první fázi se budovala města, která se poté v dalších částech hry dobývala, což byl jeden z úkolů, to, co přinášelo v konečném součtu body. Druhým hlavním úkolem bylo zabíjet protivníka a získávat jeho životy, reprezentované papírkem v barvě armády, které pak po třech dávaly jeden bod. Důležité bylo, že v každé fázi se smělo používat zbraní pouze v jistém omezení, ale k tomu později.
Hra začala a trvala zhruba čtyři hodiny. My, útočníci, jsme se rozběhli kupředu a snažili jsme se posunout linii co nejdále to půjde. První fáze se vyznačovala budováním a tím pádem jsme byli všichni beze zbraně, pouze se šátkem za pasem, který se nám snažil nepřítel vytrhnout. Ten, kdo zabil tři nepřátele, získal KNG; za dalších šest měl i štít. Zhruba v polovině doby fáze jaro již každá strana měla několik štítařů a ti byli nemalou pomocí v kosení nepřátel. Stejně, jako byli rytíři proti bežným pěšákům s vidlemi.
Ve fázi léta jsme všichni dostali alespoň KNG a bitvy začaly být zajímavější. Životy se přehazovaly z jedné strany na druhou. Velení se tak nějak rozpadlo, nebo nebylo moc slyšet, takže nějaké povely, vůbec. Jenom se vždy někdo přihnal, zformoval skupinku a zaútočilo se. Vidíte? Zase jsme to pouze (!!!) my, kdož útočí. Ti červeno-bílí psi opět stáli v rojnici a konec. Takže tak, jsme prostě lepší.
Následoval podzim a zima. Během toho jsme získali jak štíty, tak VLKy, ale ani jedno ani druhé nám nezajistilo vítězství. Bohužel jsme byli opět přemoženi a Moraváci na body zvítězili. S pachutí porážky jsme se pomalu přesunuli do ležení na večeři a následný program.
Nyní mi dovolte takovou malou úvahu, chvilku zamyšlení nad velením a organizací takovéto bitvy. Když si člověk tak nějak představí, jak to na tom bojišti v dávných dobách muselo vypadat, není ani omylem blízko skutečnosti, dokud si to sám nevyzkouší. Při počtu šedesáti lidí na armádu (což není mnoho, ale už je to reprezentativní vzorek) se bojová linie táhne relativně dlouhým úsekem pole. Udržet takovouto masu stále informovanou a organizovanou, je skoro zázrak. Jako řadový pěšák ani netušíte, co se na druhé straně děje. Hlídáte pouze svůj malý kousek linie, aby vám tam nikdo neprošel. Jenom semo tamo si pokusíte zaútočit a případně nepřítele trošku zatlačit. Člověk velice rychle zjistí, že umřít se dá velice snadno a ještě ke všemu hodně rychle. Prorazit linii je možné pouze za cenu obrovských ztrát na životech. Není se tedy čemu divit, že mnohé války se v jistých momentech stanou pozičními a v zákopech pak vojáci leží několik měsíců; že se i malý problém v komunikaci může zvrhnout k totální porážce jedné strany. Inu, kdo nezažil, nepochopí. Berte tuto vložku jako postřeh blázna do středověkých bitev.
K večeři jsme dostali kuřecí stehýnko s bramborem. Musím uznat, že paní kuchařky se opravdu vytáhly. Na to, že to byla školní jídelna a že vařily pro minimálně 120 lidí, bylo kuřátko krásně propečené a brambory nerozvařené. Opravdu jsem si pochutnal. Poté šálek kávy a šlo se zpět do tělocvičny, abychom změřily síly armád v několika kategoriích.
První byl duel generály nominovaných bojovníků s KNG a štítem. Zde se stala malá chyba a náš generál nevybral Paika, jak bylo domluveno, ale někoho jiného a tím jsme ztratili jednu kytičku ihned v úvodu. Moraváci vybrali prý nejlepšího bijce, kterého měli. Nevím, mně tedy nebyl vůbec sympatický. Zvláště, když mi přišlo, že má hlavu plnou gelu. K tomu se choval s nebývalou arogancí, a tak vůbec. Prostě Moravák. Nevadí, jedeme dál.
Druhá kategorie byla hod VLKem na cíl. Zde jsme opět prohráli, ale jenom o kousek. Nicméně stále podezřívám někoho ze sabotáže a to, že špatně vyrobil VLKy. Někdo prostě neumí smačkat pár papírů a omotat je izolepou. Pak jsou ty koule neuvěřitelně měkké a nelétají, jak mají. Nebudu se ale uchylovat k výmluvám, vrhalo by to špatné světlo na naší armádu.
Třetím bodem programu byla soutěž o nejlepšího a nejrychlejšího jedlíka. Každý dostal na talíř krajíc suchého chleba a celou, pořádnou cibuli. Ladin, který byl srdcem Švéd, naprosto s přehledem dokázal "přejíst" soupeře a nakonec ještě s vtipkováním na jeho účet dochroupat poslední plátek cibule a tím vyhrát. Alespoň jeden úspěch tohoto dne!
Čtvrtá disciplína spočívala v pivní štafetě. Zde bylo vybráno pět lidí (od nás to byly samé ženy), každý dostal jeden půllitr piva a hrálo se na to, kdo to nejrychleji dokáže vypít. Samozřejmě se jelo tak, jako při štafetě - druhý smí pít, až když dopije první, atd.. Sice jsme prohráli, ale ne o tolik. Naše ŽENY dokázaly prohrát proti moravským chlastounům pouze o půlku (!) piva. A to je tedy opravdu, co říci!!!
V páté kategorii změřily sílu dvě ženy, které si daly páku. Generálové naznačovali, že pro příště by se mohly utkat v bahně, ale nějak to nebylo přijato s úspěchem - tedy pouze co se týče ženské části armády.
Posledním bodem programu byl grupáč na bedně - kolik lidí se dokáže vměstnat na poslední díl švédské bedny. I tam jsme prohráli, jelikož naše strategii jsme trošku překombinovali a nic z toho nebylo.
Tudíž jediným naším úspěchem byla soutěž jedlíků. I to se dá považovat za výhru. Nevadí. Generál Torstenson oznámil, že nám je to fuk, abych jej přímo citoval:"My na sobotu serem! Nám záleží až na závěrečné bitvě!" Odměnili jsme jej sborovým pokřikem a šlo se pít. Výhrou za jednotlivé kategorie byly plechovky piva, se kterými se celé odpoledne hrálo dobývání měst. Každý si něco usurpoval a byla vyhlášena volná zábava. Tento večer byl poměrně krátký, jelikož jsme všici byli docela utaháni a chtěli jsme se trošku vyspat před závěrečnou bitvou.
Naprosto mne odrovnal Paik, který si usnul v našem supím rohu, vzbudil se někdy až poté, co jsme šli spát, přehodil se spacákem a tak, jak byl oblečen večer, se probudil i ráno. Nebylo to ale všechno. Jeho první "kroky" po probuzení spočívaly v natažení se pro několik málo chipsů, kdy povídal, že ty to zaručeně spraví. Inu, možná, ale my ostatní to nehodlali riskovat, a tak jsme se vypravili na snídani. Pojedli jsme trochu chleba a už šup do tělocvičny, kde se opět vysvětlovaly pravidla na závěrečnou bitvu. Jako morální posila švédské strany přijel bývalý švédský generál Ivoš Cicvárek a jako spoluorganizátor se jal vysvětlovat pravidla. Když dovysvětloval, začaly se množit dotazy. Myslím, že zůstane všem zúčastněným v paměti Ivošova hláška, kterou pronesl v odpověď na dotaz, kdy se některý z Moraváků začal rýpat v extrémech, jako co budeme dělat, když někdo začne porušovat pravidla? Ivoš se na chvíli rozmyslel, nebo spíše zamyslel, jestli nemá tento dotaz ignorovat, ale poté se rozhodl, že odpoví. Jeho slova zhruba jsou:"Já nebudu dělat pravidla tak, aby někdo nemohl porušovat pravidla a tím zhoršovat podmínky a zábavu pro ostatní! Ten, kdo pravidla záměrně porušuje, je čurák a nemá tady co dělat!" Toť, myslím, dosti vystihuje podstatu věci a odměnou mu za to byl souhlasný potlesk obou armád. Bohužel v průběhu všech bitev se našli mnozí, kteří záměrně zamlčovali zásahy a zůstávali ve hře, i když by neměli. Holt, všude se najde blbec a ne jeden.
Po pravidlech jsme se rychle přesunuli na bitevní louku a hlavní dobývání mohlo začít. Herní pole bylo rozděleno do sítě o velikosti 7x7 čtverců, kdy v koncových bodech po diagonále byly dvě města (hlavní to cíl armády). Ve spojnicich pomyslných čar se v poli nacházely místa, kde se mohl kdokoliv změnit na dělo a používat VLKy. Jinak všichni pěšáci byli vyzbrojeni KNG a štítem. Hra měla dvě fáze. První, kdy se nehrálo na životy a byla taková vize, že se bude hrát o co nejlepší pozice na fázi druhou, ve které již půjde o kejhák.
Naše strategie byla jasná. Věděli jsme, že Moraváci půjdou zase do té své debilní liniové strategie (jak originální!!), a tak jsme chtěli vyhrát již v první části a to tak, že párkrát prorazíme linii a za cenu jakýchkoliv ztrát se dostaneme k městu a dobudeme jej. Strategie domluvena, armáda opět přerozdělena - nyní zpět na kohorty. My jsme tvořili supí kohortu, jelikož jsme měli supa i na štítech. Boj mohl začít. Odpískalo se a my běželi co nejrychleji posunout linii k Brnu. Dorazili jsme, řezali jsme se, umírali jsme, probíhali jsme, ale nebylo nám to nic platné. Bohužel se nám nepodařilo vyhrát, i když jsme je jednou zatlačili skoro před brány. Ani jsme se nenadáli a přišla pětiminutová pauza mezi herními fázemi.
V tuto chvíli již štíty nechránily před VLKy a tudíž se hra stala statickou, kdy jediná děla se snažila zabít nepřítele a tím jej udolat. Nikdo jiný se ani nehnul. Když jsme tak hodinu stáli a nic se stále nedělo, přišel z řad nedočkavých bojovníků silný protest a žádost o změnu pravidel, aby se to někam hnulo, protože to vypadalo, že tam zůstaneme do pondělí a možná i ještě rok, do dalšího ročníku. Generálové vyrazili na pokec a po chvíli se dohodli, že ti, kdož jsou dělama, zůstanou. Ostatní se již nemohou dělem stát. Ti, kdož zemřou jako děla, se mohou vrátit pouze jako pěšáci. Tudíž bitva dostala nový rozměr - zabít dělo a tím posunout linii.
Bohužel se to povedlo jako první Moravákům a začali tlačit naše pravé křídlo směrem k městu. My, jakožto levé křídlo, jsme hravě odolávali náporu (nebylo co dělat, protože Paik, jako dělostřelec, metal koule, kam to šlo a my se nemuseli ani hýbat). Pak přišla zlomová chvíle! Z pravého křídla přiběhli velitelé s urgentní žádostí o posily. Oslabili jsme tedy naši řadu a běželi na pomoc tam, kde nás bylo potřeba. A že nás potřeba bylo hodně. Naši bohužel přišli o jedno dělo vlastní vinou, když se dostalo do křížové palby a dostalo direkt zásah do zad. Tím jsme ztratili obrovskou výhodu a museli se stáhnout asi třicet metrů zpět. Bohužel tím se otevřel prostor kolem konce hracího pole k tomu, aby nás nepřítel mohl pomalu, ale jistě, obklíčit, což mu nečinilo potíže. V tuto chvíli to s námi začalo jít pořádně z kopce. Jakmile si Moraváci posunuli dvě děla k našim řadám a my se museli bránit ještě hordě pěšáků, začalo to tam vypadat jako, když Rusové bránili za druhé světové Stalingrad. Výraznější by bylo snad pouze přirovnání k jatkám.
I za cenu obrovských ztrát se nám dařilo držet nepřítele od města. V tu chvíli se ale podělalo, co mohlo. Paik již neudržel pozice a byl, coby dělo, zasažen a zabit. Levá strana se velice rychle sunula zpět a ztráty se jenom umocnili naší urputnou snahou udržet každý metr bitevního pole. Jelikož bitva trvala už asi čtyři hodiny, neměli jsme dostatek sil k tomu, abychom vydrželi. Jak se množili naši mrtví, přesila se zvyšovala. Nebylo možné takto pokračovat a umřeli jsme všichni, ale nutno poznamenat, že jsme bojovali do poslední kapky krve.
Přišel na řadu závěr. Moraváci museli dobýt město - shodit tři plechovky na kbelících, které představovali obranné věže. Shazovaly se pouze pomocí VLKů. To byste nevěřili, jak dlooouho jim trvalo, než se jejich ELITA dokázala vůbec trefit!! My, jakožto duchové, jsme se vrátili ze záhrobí, abychom jim fandili, protože na to se nedalo koukat, jak neschopní jejich střelci byli! Zde nutno poznamenat, že ono na druhé straně by to bylo asi stejné, ale vzhledem k tomu, že se to již nikdy nedozvíme, musím si přílít trošku benzínu do ohně,ne?
Po bitvě jsme se již v rychlosti přesunuli do ležení, sbalili, uklidili a hnali se domů, abychom dorazili alespoň trochu včas. Ono přeci jenom jsem si myslel, že budeme končit v poledne a nyní bylo půl páté. Tudíž jsme se rozloučili a rozešli se každý svým směrem a za svými povinnostmi.
A tak se po roce moravská armáda dokázala ubránit švédskému útoku a město Brno si zachovat. Jejich podlý defenzivní styl je možná dobrý, ale ne neproniknutelný. Příště přijedeme, uvidíme a zvítězíme!!
Abych nezapomněl, vyskytly se také zdroje vizuální dokumentace:
Olajdino album
Žvejklárčiny fotky
Shrekovy fotky
Tohoto dne se totiž švédská armáda pod velením generála Torstensona uvelebila před Brnem a uložila si za hlavní cíl město dobýt. Švédové věřili, že to půjde snadno, ale poté, co město obléhali od května do konce srpna, ustoupili a zbaběle utekli. Ono to nebylo až tak zbaběle, vzhledem k tomu, že Brňané ztratili pouze 250 lidí, kdežto Švédů padlo 8000. Tak či onak, různé okolnosti války a její ukončení vedlo k tomu, že Brno nepodlehlo. Toť ten styčný bod, o který nám celý víkend šlo.
Do této epochy pak nastupujeme my, dvě hrdé armády, které se pokusí jednak hájit psané dějiny, druhak tyto změnit k nepoznání. Jak jste se již dočetli, byl to ročník 25., takže již nějakou dobu se pravidelně bojuje a štěstěna se vrhá na jednu či druhou stranu, jak se jí v ten daný rok zlíbí.
Nicméně tento rok jsem se o akci dozvěděl od SUPů, kteří pravidelně vysílají jednu kohortu, aby se pokusili dobýt město. Již jen historie a oficiální promo fotky mne nadchly natolik, že jsem se rozhodl jet. Chtěl jsem napřed podpořit Moraváky a hrdě bránit město (když padla Praha, tak aspoň něco z naší zemičky zůstane nedobyto), ale poté, co jsem byl několikrát inzultován, jak slovně tak fyzicky, jsem jel za Švédy. Nakonec jsem tomu byl i rád, protože moravská armáda jest plna divných lidí, kteří mi mnohdy fakt nesedli.
Ale vraťme se k počátku naší výpravy a to do pátku 3. října. Ze SUPů, jak jsem zjistil, tento rok mnoho lidí nejelo. Bojovou jednotku tvořili nakonec tito lidé - Paik (coby velitel a předseda - na to jsem jej překřtil já, ale snad se mu to líbí), Evka, Honza, Klárka, David a já. Ne všichni jsme právoplatně členy a nemůžeme se považovat za supy, ale nevadí, bojovali jsme stejně, jako bychom byli.
Tak tedy v pátek byl odjezd, obléhání začínalo v sedm hodin večer. Rozhodli jsme se jet autem, protože to finančně vyjde mnohem lépe, než vlak (a i kdyby ne, tak je to pohodlnější). První problémy začaly již v samém počátku, kdy Honzův vlak z Plzně měl asi 45 minut zpoždění a náš včasný příjezd byl pomalu ohrožen. Nevadí, ve čtyři hodiny jsme v sestavě Honza, Klára a já vyjeli směr Křtiny (malá vesnička za Brnem). Cesta ubíhala splavně, přestože byl pátek odpoledne a všichni se hnali na víkend pryč. Provoz silný, ale relativně únosný. Nebudu zde popisovat naši úžasnou dálnici D1, která je snad na každých deseti kilometrech opravována. Nemá to totiž smysl, každý to ví a nic s tím neudělá. Velký problém nastal v dálničním úseku kolem 133 kilometru. Zde se totiž chlapci rozhodli uzavřít jeden pruh dálnice a silný provoz nechat jet pouze v pruhu jediném a to ještě v protisměru. Toto opatření jaksi nemyslelo na předvíkendový provoz a nastal totální kolaps. Jak jsme to poznali? Jednoduše! Již v pět hodin odpoledne jsme se zastavili na 123 kilometru a přískokem v před se přibližovali zmíněnému úseku. Nejprve jsem myslel, že je to jen přechodná záležitost, ale v momentu, kdy jsme ujeli deset kilometrů za necelé dvě hodiny, bylo mi do breku. V tuto chvíli jsem už vůbec nesledoval hodiny, pač to nemělo smysl, včas se tam nemůžeme nikdy dostat. Honza mne ujistil, že se stejně nic důležitého neděje (rozumějte, žádná bitva se nekoná), a tak jsme v klidu zastavili na kafe a něco malého k snědku. Když jsme dorazili v devět hodin, konal se nástup armád a počátek vlastního obléhání. Generál Torstenson velkoryse nabídl Moravákům, aby se vzdali. Ti prašiví psi odmítli a rozhodli se bojovat. Párkrát jsme si zakřičeli bojové pokřiky a rozešli se do svých ležení. Ta byla v místní základní škole - mimochodem velmi krásně architektonicky zvládnuta. V průběhu nástupu dorazil i zbytek kohorty - Evka, David, Paik. Tudíž jsme byli kompletní a mohli přistoupit na první válečnou poradu se ctí.
Generál rozdělil lidi na několik skupin, jmenoval velitele, proškolil nováčky a, jak sám zavelel, šlo se do hospody. Též jsem se chtěl vydat a také jsem tak učinil. Klárka se kupodivu přidala také, ač alkoholu neholduje. Obavu z toho, že by musela pozřít nějaký ten pěnivý mok, zahnal již jen pohled do místních malinkatých hospůdek, které při návalu Švédů nebyly sto pojmout a pohostit všechny zúčastněné. Nevadí, navrátili jsme se tedy zpět do ležení.
Zde bych udělal malou technickou vložku. Já tu rozděluji lidi pouze na Švédy a Moraváky, nicméně nedejte se zmást. Do moravské armády se hlásili lidé z celé republiky, tak jenom aby nevznikla mýlka, že Brno bránili pouze okolní rodáci. Počty bojovníků byly relativně vyrovnané. Na každé straně stálo něco přes šedesát lidí.
Jak se Švédové rozhodli jít chlastat, Moraváci započli s tréninkem. Bylo jasně vidět, že to potřebují, neboť, kdo by se chtěl do půl jedné do noci mořit s taktikou a lítat po tělocvičně?
Ještě si dovolím jednu technicko-územní vložku. Ležení obou armád samozřejmě nesmí být na jednom místě. Moraváci byli v tělocvičně a my se usadili po celé škole ve třídách a na chodbách. Takže jsme vlastně kontrolovali všechny přístupové cesty z a do školy. Vidíte tu silnou strategickou mysl, která to takto zařídila?!
Abychom se jen tak nenudili, též jsme si zatrénovali. Chvíli jen tak mezi sebou, ale pak přišel čas změřit síly s těmi psy, kteří příštího dne nastoupí proti nám. Naběhli jsme proto do tělocvičny a dostali brzy na zadek. Ale umřeli jsme se ctí! Přeci jenom jich na nás vyběhlo asi tak dvacet a my byli čtyři. Již zde bych vypíchl další fakt a to ten, že jsme útočná armáda. Ono se to ještě v průběhu víkendu bude několikrát opakovat a já to náležitě zdůrazním!
Pak už jenom dochroupat zbytek večeře a šup spát. Proběhla nějaká ta hygiena a už už jsme se chystali ulehnout, když tu k nám přišel na pokec protivník a nějak se mu nelíbilo, že na tabuli je napsáno "Švédi vyhrajou!". Vzal lepenku a dopsal k tomu vyhrajou předponu "ne". Klárka se toho chytla a chtěla prý bránit naši čest, a tak jej šla kousnout. Byla ale bohužel spoře oděna - již jen v tričku a spodním prádle. To byla chyba číslo jedna. Samozřejmě, že jí Moravák chytl a vyvlekl až někam na chodbu, kde ji potom znehybnil tou samou izolepou. Nemohla chodit a i ruce měla spoutány. Je jistě naprosto zřejmé, že to vzbudilo poprask mezi oběma armádami a Klárka se tak dočkala kýžené pozornosti. Ptáte se jistě, proč jsme jí nepomohli? Proč bychom to asi tak měli dělat? Zpískala si to sama, tak ať si to užije. (Za tohle mne sice nebude mít ráda, ale je to pravda) Nicméně nebylo to dostatečné ponížení, přišlo na řadu to, co asi každý předpokládal. V každé válce se berou zajatci, a tak i nyní byla Klárka odnesena do ležení Moraváků, kde si musela vytrpět své. Kupodivu ji nechali celou a když se vrátila, tak měla úsměv na rtech (co tam asi vyváděli?). Pak už tedy opravdu jenom spánek.
Budíček byl ráno v osm, za což jsem byl vděčný. Již méně se mi líbila jeho forma. Nějaký chytrák si s sebou vzal trumpetu a probuzení ze spánku proběhlo formou několika rázných taktů, jako při poplachu. To se zaspat opravdu nedalo. Když jsme se tak nějak dostali do fáze vnímání, došli jsme na snídani. Někdo si opravdu vyhrál a, prý již tradičně, udělal pomazánku na chleba v barvách té oné armády - Moraváci dostali bílou a červenou, Švédi modrou a žlutou. Obzvláště ta modrá se žlutou tvořila krásnou kombinaci a vůůůbec to nevypadalo jedovatě.
V devět hodin jsme se všichni sešli v tělocvičně a Ladin (hlavní org) si zvolil za úkol vysvětlení pravidel pro bitvy toho dne. Na sobotu připadaly tři hry, ze které jedna byla taková tréninková a teprve v ostatních o něco šlo. Zde bych se rád pozastavil nad skupinovou mentalitou. Osobně mi to přišlo jako dementalita, protože v momentě, kdy se vysvětlily pravidla, pravda, nebylo všechno srozumitelné hned, se začly množit různé dotazy na extrémní případy, které v bitvě o takovém rozsahu nemohou vzniknout a i kdyby, tak by se to vyřešilo na místě. Dotazy se množily, moje trpělivost tekla. Suma sumárum, jenom vysvětlit a připravit se na hru trvalo skoro dvě hodiny. Uááá! Za to bych střílel. Ale hlavně, že jsme se již vypotáceli z budovy a všichni oblečeni do bojových kostýmů a se zbraněmi v rukou jsme se šinuli na bitevní pole. Místní koukali docela vyjeveně, ale jenom někteří. Asi již o této akci slyšeli.
Jediné nejrovnější místo bylo nad městem na poli. Zde také proběhla první bitva. Armády se postavily proti sobě na opačných koncích louky a připravovaly se na střet. Velitelé si zformovali své útvary a mohlo se začít.
Nyní jenom několik málo slov ke zbraním. Tato akce není žádná dřevárna, ani se nepoužívají kovové zbraně. V rámci bezpečnosti se bojuje pouze papírovou koulí na gumě (zkráceno na KNG). Štíty jsou tvořeny tvrdým kartonem, či polystyrenem. Pak jsou tu v bitvě ještě používáni VLCi, což je Volně Letící Koule. Jistě si říkáte, co to je sakra za zbraně, když je to z papíru? Dovolte, abych vás ihned vyvedl z omylu. Pořádně stlačený papír omotaný několika vrstvami lepenky a k tomu vržen velkou silou má tvrdost kamene a dostat tím do hlavy je opravdu velká slast. Kdo nevěří, ať sem běží, já ho jednou říznu a uvidíme, jak se mu to bude líbit. Toť tedy k naší výzbroji.
Pravidla bitvy byly následující. Každý začne se třemi životy a pouze s KNG beze štítu. Po vyplýtvání životů si bere pouze VLKy a má dva životy. Když jej zabijí i tehdy, vezme si štít a KNG. A jako poslední kombinace - VLK a štít. Po poslední smrti si tam už jenom sedne a blbě čumí, dokud ostatní neskončí. Pravidla jsme si zopakovali, duševně se připravili na nadcházející řež, zařvali si pokřik a bitva začala! Obě armády vyrazily proti sobě v pomalém tempu, kdy se utvořily linie a ty se proti sobě postavily na vzdálenost ne více než čtyř metrů. Nyní započla opět moravská strategie - stát a nic nedělat. To je jediné, co umí! Oni nedokážou zaútočit! Pouze se postaví do linie a tu brání, sic dobře, ale jenom brání!!! Co je tohle za armádu?? Po všech bitvách, které se udály, mi to přijde velice smutné. Vždyť já bych byl schopen vypěstovat strom, který bych poté podříznul, udělal z něj papír a na něj vytisknul nápis "Moraváci blbí ptáci!". Toto všechno dříve, než by oni zaútočili!!!!! A to ještě jest jejich hlavním pokřikem, že nás včííííl umlátí čepicema!
Mno, to byl jenom můj osobní pohled na moravskou strategii. Musel jsem se s vámi o ni podělit, protože to by jinak nešlo, to by se mi vyrazilo na čele. Stáli jsme tam proti sobě a koukali se, kdo dřív zaútočí. Nakonec nás Švédy to přestalo bavit a vrhli jsme se na ně. Ano, krváceli jsme tam, jak píchnutá prasata, ale bitva měla spád. Nejprve jsme se mlátili beze štítů a tak mrtvých přibývalo po desítkách. Jenže pak přišel zvrat bitvy - do hry vstoupil nový element a to boj na dálku VLKy. Tím se skóre začalo pomalu srovnávat. Žel bohu i jejich bojovníci si přinesli létající koule a linie se začala pomalu, ale jistě hroutit. Zde bych rád podotknul, že být plně vybavený bojovník s koulí na gumě a štítem, ve fázi, kdy se bojuje minimálně na deset metrů, je vám naprosto k prdu a můžete tak leda rovnou umřít, pač je vám vaše zbraň naprosto k ničemu. Tak se stalo, že po hodině mlácení zbyla už jenom desítka statečných na naší straně a více jak tři čtvrtiny Moraváků stále živých.
Kdo by si myslel, že konec bitvy bude v několika málo vteřinách, hluboce by se mýlil. Ani v této fázi nedokázali ti prašiví psi zaútočit. Převaha byla pět na jednoho a oni stále drželi linii a tlačili těch zbylých pár Švédů na konec bitevního pole!! Neuvěřitelné, jak neschopní bojovníci to byli. Když už jsme, jako záhrobní síla, začali pokřikovat velice nepěkné a urážlivé poznámky na jejich adresu, tak se tedy opravdu uráčili zabít těch pár posledních. Prohráli jsme, ale se ctí!!
Následoval přesun do lesů, kde měla být svedena bitva o oběd. Ten byl tvořen chlebem, sýrem a máslem. Toto všechno rozděleno do 31 pytlů a rozmístěno ve čtverci o hraně zhruba 200 metrů. Rozmístili jsme se na svá stanoviště a start! Všichni vyrazili kupředu, sebrat co nejvíce pro svoji armádu. Holt, kdo si toho nasyslí více, ta armáda se dobře nají. Druzí se pak mohou jít klouzat.
I když jsme se bili statečně, získali jsme pouze 11 pytlů. Zástupce generála šel vyjednávat, abychom dostali něco navíc. Vrátil se se třemi pytli a s podmínkou, že večer jim zazpíváme ódu na jejich vítězné tažení. V tu chvíli jsme jej posílali zpět, že takové podmínky nebereme! No, nedalo se nic dělat. Již to bylo dohodnuto. Pojedli jsme tedy skromné stravy a začali se připravovat na hlavní bitvu tohoto odpoledne. Sluníčko se prorvalo mezi mraky a tam, kde mohlo, hezky hřálo. Byli jsme v lese, ale i mezi stromy tu a tam potěšilo nejednoho bojovníka.
Po chvilce pauzy nutné k zažití stravy se objevili ti hnusní červenokabátníci a s nimi přišel i Ladin, aby nám osvětlil pravidla. Byly řečeny již jednou ráno, ale opakování je matkou moudrosti. Stejně to většina lidí moc nepochopila a raději se tedy uchylují k strategii Bezmozků (takto se jmenovala jedna naše kohorta) a šli se mlátit, jedno koho, jedno čím. Nevadí, od myšlení máme velitele. Nyní nadešlo přerozdělování lidí z jednotlivých skupin. Ti, co byli spíše defenzivní se stali modrými, ostatní šli do útočných žlutých kohort. Příprava skončila tak rychle, jak začla a mohli jsme jít na to.
Tato hra se jmenovala, tuším, Čtyři roční období, neboť byla tvořena čtyřmi fázemi - jarem, létem, podzimem a zimou. Celá pravidla vysvětlovat nebudu, ale jenom popíšu kostru, abyste věděli, o čem bude následná lítá řež. Celé území bylo rozděleno (z pohledu jedné armády) na tři pásma - obranné, střední a útočné. V první fázi se budovala města, která se poté v dalších částech hry dobývala, což byl jeden z úkolů, to, co přinášelo v konečném součtu body. Druhým hlavním úkolem bylo zabíjet protivníka a získávat jeho životy, reprezentované papírkem v barvě armády, které pak po třech dávaly jeden bod. Důležité bylo, že v každé fázi se smělo používat zbraní pouze v jistém omezení, ale k tomu později.
Hra začala a trvala zhruba čtyři hodiny. My, útočníci, jsme se rozběhli kupředu a snažili jsme se posunout linii co nejdále to půjde. První fáze se vyznačovala budováním a tím pádem jsme byli všichni beze zbraně, pouze se šátkem za pasem, který se nám snažil nepřítel vytrhnout. Ten, kdo zabil tři nepřátele, získal KNG; za dalších šest měl i štít. Zhruba v polovině doby fáze jaro již každá strana měla několik štítařů a ti byli nemalou pomocí v kosení nepřátel. Stejně, jako byli rytíři proti bežným pěšákům s vidlemi.
Ve fázi léta jsme všichni dostali alespoň KNG a bitvy začaly být zajímavější. Životy se přehazovaly z jedné strany na druhou. Velení se tak nějak rozpadlo, nebo nebylo moc slyšet, takže nějaké povely, vůbec. Jenom se vždy někdo přihnal, zformoval skupinku a zaútočilo se. Vidíte? Zase jsme to pouze (!!!) my, kdož útočí. Ti červeno-bílí psi opět stáli v rojnici a konec. Takže tak, jsme prostě lepší.
Následoval podzim a zima. Během toho jsme získali jak štíty, tak VLKy, ale ani jedno ani druhé nám nezajistilo vítězství. Bohužel jsme byli opět přemoženi a Moraváci na body zvítězili. S pachutí porážky jsme se pomalu přesunuli do ležení na večeři a následný program.
Nyní mi dovolte takovou malou úvahu, chvilku zamyšlení nad velením a organizací takovéto bitvy. Když si člověk tak nějak představí, jak to na tom bojišti v dávných dobách muselo vypadat, není ani omylem blízko skutečnosti, dokud si to sám nevyzkouší. Při počtu šedesáti lidí na armádu (což není mnoho, ale už je to reprezentativní vzorek) se bojová linie táhne relativně dlouhým úsekem pole. Udržet takovouto masu stále informovanou a organizovanou, je skoro zázrak. Jako řadový pěšák ani netušíte, co se na druhé straně děje. Hlídáte pouze svůj malý kousek linie, aby vám tam nikdo neprošel. Jenom semo tamo si pokusíte zaútočit a případně nepřítele trošku zatlačit. Člověk velice rychle zjistí, že umřít se dá velice snadno a ještě ke všemu hodně rychle. Prorazit linii je možné pouze za cenu obrovských ztrát na životech. Není se tedy čemu divit, že mnohé války se v jistých momentech stanou pozičními a v zákopech pak vojáci leží několik měsíců; že se i malý problém v komunikaci může zvrhnout k totální porážce jedné strany. Inu, kdo nezažil, nepochopí. Berte tuto vložku jako postřeh blázna do středověkých bitev.
K večeři jsme dostali kuřecí stehýnko s bramborem. Musím uznat, že paní kuchařky se opravdu vytáhly. Na to, že to byla školní jídelna a že vařily pro minimálně 120 lidí, bylo kuřátko krásně propečené a brambory nerozvařené. Opravdu jsem si pochutnal. Poté šálek kávy a šlo se zpět do tělocvičny, abychom změřily síly armád v několika kategoriích.
První byl duel generály nominovaných bojovníků s KNG a štítem. Zde se stala malá chyba a náš generál nevybral Paika, jak bylo domluveno, ale někoho jiného a tím jsme ztratili jednu kytičku ihned v úvodu. Moraváci vybrali prý nejlepšího bijce, kterého měli. Nevím, mně tedy nebyl vůbec sympatický. Zvláště, když mi přišlo, že má hlavu plnou gelu. K tomu se choval s nebývalou arogancí, a tak vůbec. Prostě Moravák. Nevadí, jedeme dál.
Druhá kategorie byla hod VLKem na cíl. Zde jsme opět prohráli, ale jenom o kousek. Nicméně stále podezřívám někoho ze sabotáže a to, že špatně vyrobil VLKy. Někdo prostě neumí smačkat pár papírů a omotat je izolepou. Pak jsou ty koule neuvěřitelně měkké a nelétají, jak mají. Nebudu se ale uchylovat k výmluvám, vrhalo by to špatné světlo na naší armádu.
Třetím bodem programu byla soutěž o nejlepšího a nejrychlejšího jedlíka. Každý dostal na talíř krajíc suchého chleba a celou, pořádnou cibuli. Ladin, který byl srdcem Švéd, naprosto s přehledem dokázal "přejíst" soupeře a nakonec ještě s vtipkováním na jeho účet dochroupat poslední plátek cibule a tím vyhrát. Alespoň jeden úspěch tohoto dne!
Čtvrtá disciplína spočívala v pivní štafetě. Zde bylo vybráno pět lidí (od nás to byly samé ženy), každý dostal jeden půllitr piva a hrálo se na to, kdo to nejrychleji dokáže vypít. Samozřejmě se jelo tak, jako při štafetě - druhý smí pít, až když dopije první, atd.. Sice jsme prohráli, ale ne o tolik. Naše ŽENY dokázaly prohrát proti moravským chlastounům pouze o půlku (!) piva. A to je tedy opravdu, co říci!!!
V páté kategorii změřily sílu dvě ženy, které si daly páku. Generálové naznačovali, že pro příště by se mohly utkat v bahně, ale nějak to nebylo přijato s úspěchem - tedy pouze co se týče ženské části armády.
Posledním bodem programu byl grupáč na bedně - kolik lidí se dokáže vměstnat na poslední díl švédské bedny. I tam jsme prohráli, jelikož naše strategii jsme trošku překombinovali a nic z toho nebylo.
Tudíž jediným naším úspěchem byla soutěž jedlíků. I to se dá považovat za výhru. Nevadí. Generál Torstenson oznámil, že nám je to fuk, abych jej přímo citoval:"My na sobotu serem! Nám záleží až na závěrečné bitvě!" Odměnili jsme jej sborovým pokřikem a šlo se pít. Výhrou za jednotlivé kategorie byly plechovky piva, se kterými se celé odpoledne hrálo dobývání měst. Každý si něco usurpoval a byla vyhlášena volná zábava. Tento večer byl poměrně krátký, jelikož jsme všici byli docela utaháni a chtěli jsme se trošku vyspat před závěrečnou bitvou.
Naprosto mne odrovnal Paik, který si usnul v našem supím rohu, vzbudil se někdy až poté, co jsme šli spát, přehodil se spacákem a tak, jak byl oblečen večer, se probudil i ráno. Nebylo to ale všechno. Jeho první "kroky" po probuzení spočívaly v natažení se pro několik málo chipsů, kdy povídal, že ty to zaručeně spraví. Inu, možná, ale my ostatní to nehodlali riskovat, a tak jsme se vypravili na snídani. Pojedli jsme trochu chleba a už šup do tělocvičny, kde se opět vysvětlovaly pravidla na závěrečnou bitvu. Jako morální posila švédské strany přijel bývalý švédský generál Ivoš Cicvárek a jako spoluorganizátor se jal vysvětlovat pravidla. Když dovysvětloval, začaly se množit dotazy. Myslím, že zůstane všem zúčastněným v paměti Ivošova hláška, kterou pronesl v odpověď na dotaz, kdy se některý z Moraváků začal rýpat v extrémech, jako co budeme dělat, když někdo začne porušovat pravidla? Ivoš se na chvíli rozmyslel, nebo spíše zamyslel, jestli nemá tento dotaz ignorovat, ale poté se rozhodl, že odpoví. Jeho slova zhruba jsou:"Já nebudu dělat pravidla tak, aby někdo nemohl porušovat pravidla a tím zhoršovat podmínky a zábavu pro ostatní! Ten, kdo pravidla záměrně porušuje, je čurák a nemá tady co dělat!" Toť, myslím, dosti vystihuje podstatu věci a odměnou mu za to byl souhlasný potlesk obou armád. Bohužel v průběhu všech bitev se našli mnozí, kteří záměrně zamlčovali zásahy a zůstávali ve hře, i když by neměli. Holt, všude se najde blbec a ne jeden.
Po pravidlech jsme se rychle přesunuli na bitevní louku a hlavní dobývání mohlo začít. Herní pole bylo rozděleno do sítě o velikosti 7x7 čtverců, kdy v koncových bodech po diagonále byly dvě města (hlavní to cíl armády). Ve spojnicich pomyslných čar se v poli nacházely místa, kde se mohl kdokoliv změnit na dělo a používat VLKy. Jinak všichni pěšáci byli vyzbrojeni KNG a štítem. Hra měla dvě fáze. První, kdy se nehrálo na životy a byla taková vize, že se bude hrát o co nejlepší pozice na fázi druhou, ve které již půjde o kejhák.
Naše strategie byla jasná. Věděli jsme, že Moraváci půjdou zase do té své debilní liniové strategie (jak originální!!), a tak jsme chtěli vyhrát již v první části a to tak, že párkrát prorazíme linii a za cenu jakýchkoliv ztrát se dostaneme k městu a dobudeme jej. Strategie domluvena, armáda opět přerozdělena - nyní zpět na kohorty. My jsme tvořili supí kohortu, jelikož jsme měli supa i na štítech. Boj mohl začít. Odpískalo se a my běželi co nejrychleji posunout linii k Brnu. Dorazili jsme, řezali jsme se, umírali jsme, probíhali jsme, ale nebylo nám to nic platné. Bohužel se nám nepodařilo vyhrát, i když jsme je jednou zatlačili skoro před brány. Ani jsme se nenadáli a přišla pětiminutová pauza mezi herními fázemi.
V tuto chvíli již štíty nechránily před VLKy a tudíž se hra stala statickou, kdy jediná děla se snažila zabít nepřítele a tím jej udolat. Nikdo jiný se ani nehnul. Když jsme tak hodinu stáli a nic se stále nedělo, přišel z řad nedočkavých bojovníků silný protest a žádost o změnu pravidel, aby se to někam hnulo, protože to vypadalo, že tam zůstaneme do pondělí a možná i ještě rok, do dalšího ročníku. Generálové vyrazili na pokec a po chvíli se dohodli, že ti, kdož jsou dělama, zůstanou. Ostatní se již nemohou dělem stát. Ti, kdož zemřou jako děla, se mohou vrátit pouze jako pěšáci. Tudíž bitva dostala nový rozměr - zabít dělo a tím posunout linii.
Bohužel se to povedlo jako první Moravákům a začali tlačit naše pravé křídlo směrem k městu. My, jakožto levé křídlo, jsme hravě odolávali náporu (nebylo co dělat, protože Paik, jako dělostřelec, metal koule, kam to šlo a my se nemuseli ani hýbat). Pak přišla zlomová chvíle! Z pravého křídla přiběhli velitelé s urgentní žádostí o posily. Oslabili jsme tedy naši řadu a běželi na pomoc tam, kde nás bylo potřeba. A že nás potřeba bylo hodně. Naši bohužel přišli o jedno dělo vlastní vinou, když se dostalo do křížové palby a dostalo direkt zásah do zad. Tím jsme ztratili obrovskou výhodu a museli se stáhnout asi třicet metrů zpět. Bohužel tím se otevřel prostor kolem konce hracího pole k tomu, aby nás nepřítel mohl pomalu, ale jistě, obklíčit, což mu nečinilo potíže. V tuto chvíli to s námi začalo jít pořádně z kopce. Jakmile si Moraváci posunuli dvě děla k našim řadám a my se museli bránit ještě hordě pěšáků, začalo to tam vypadat jako, když Rusové bránili za druhé světové Stalingrad. Výraznější by bylo snad pouze přirovnání k jatkám.
I za cenu obrovských ztrát se nám dařilo držet nepřítele od města. V tu chvíli se ale podělalo, co mohlo. Paik již neudržel pozice a byl, coby dělo, zasažen a zabit. Levá strana se velice rychle sunula zpět a ztráty se jenom umocnili naší urputnou snahou udržet každý metr bitevního pole. Jelikož bitva trvala už asi čtyři hodiny, neměli jsme dostatek sil k tomu, abychom vydrželi. Jak se množili naši mrtví, přesila se zvyšovala. Nebylo možné takto pokračovat a umřeli jsme všichni, ale nutno poznamenat, že jsme bojovali do poslední kapky krve.
Přišel na řadu závěr. Moraváci museli dobýt město - shodit tři plechovky na kbelících, které představovali obranné věže. Shazovaly se pouze pomocí VLKů. To byste nevěřili, jak dlooouho jim trvalo, než se jejich ELITA dokázala vůbec trefit!! My, jakožto duchové, jsme se vrátili ze záhrobí, abychom jim fandili, protože na to se nedalo koukat, jak neschopní jejich střelci byli! Zde nutno poznamenat, že ono na druhé straně by to bylo asi stejné, ale vzhledem k tomu, že se to již nikdy nedozvíme, musím si přílít trošku benzínu do ohně,ne?
Po bitvě jsme se již v rychlosti přesunuli do ležení, sbalili, uklidili a hnali se domů, abychom dorazili alespoň trochu včas. Ono přeci jenom jsem si myslel, že budeme končit v poledne a nyní bylo půl páté. Tudíž jsme se rozloučili a rozešli se každý svým směrem a za svými povinnostmi.
A tak se po roce moravská armáda dokázala ubránit švédskému útoku a město Brno si zachovat. Jejich podlý defenzivní styl je možná dobrý, ale ne neproniknutelný. Příště přijedeme, uvidíme a zvítězíme!!
Abych nezapomněl, vyskytly se také zdroje vizuální dokumentace:
Olajdino album
Žvejklárčiny fotky
Shrekovy fotky
neděle 28. září 2008
Pochod z Dubče do Dubče, 27.9.
Jednoho všedního večera mi přišla emailem pozvánka na již 17. ročník pochodu z Dubče do Dubče, pořádaný Klubem Českých Turistů, konkrétně Turistickým Oddílem Mládeže Jestřábi. Tento pochod se konal v sobotu 27. září a já jsem se na něj vydal pln nadšení z kvalitního výletu. Věděl jsem, že to bude kvalitní, protože jsem již jeden ročník navštívil.
Pochod jako takový byl organizátory odstartován již v 7:30 ráno, ale jelikož Dubeč je taková zadel, do které se jede zhruba hodinu a čtvrt, nehodlal jsem přehánět svoje ranní vstávání a raději jsem se dostavil v rámci mezí - v půl deváté. Startovalo se až do deseti hodin, takže myslím, že jsem byl v té lepší polovině. Již na začátek jsem trošku zabrnkal na svoji orientační notu, kdy jsem byl přesvědčen, že z autobusové zastávky se musí jít směrem nejprve do kopce a pak zahnout vpravo, abych se dostal nejrychleji ke klubovně. Nebylo to tak. Mělo se jít naopak z kopce a pak vlevo (samozřejmě z mého pohledu jakožto chodce). Nevadí, sice trošku krkolomný začátek, ale pevně jsem věřil, že se neztratím v pozdějších hodinách pochodu.
V klubovně mne uvítali, dali mi startovní číslo 16 a tázali se na typ mého dnešního snažení. Mohli ste jít pěšky, jet na kole a když jste děti, byla k dispozici pohádková trasa s bonusem na konci. Zvolil jsem si pěší túru dlouhou 24 km. Měli to tam i hezky odstupňované, od 10 - 50 km, a já si řekl, že taková hezká polovina, to je zlatý střed a tím se vydám. Vzal jsem si instrukce, které se roztáhly až na jednu stranu A4 a hezky popisovaly jednotlivé body trasy. Nemajíc mapu, kdo by si ji taky za ty prachy kupoval, jsem se vydal vstříc novému dobrodružství. Jo, jenom taky připomenu, že jsem šel sám, ale to jste se již dovtípili sami. Kdo ne, má vážný problém s porozuměním textu a nechť se u mne přihlásí, já ho na oplátku též přihlásím, ale zpět na základní školu.
Velitelský čas je 8:30 a to jest první záznam do deníčku. Startovní místo - ulice U Transformátoru, Dubeč. První kroky míří k nedalekému rybníku Rohožník a přes hráz na jih, směr Uhříněves. Počasí mne mělo rádo, sluničko svítilo a svět se pomalu probouzel k životu. Alespoň tak mi to připadalo, když jsem šel polem po malé cestičce vstříc Podleskému rybníku. Když jsem vyšel na malou asfaltovou silničku, uviděl jsem krásný, starý, vykotlaný strom. Když jsem si jej tak fotil, vynořil se z ničeho nic z křoví takovej divnej chlap. Letmý pohled mi bohužel nestačil k jeho kategorizaci. Nevypadal na bezďáka, ale taky ne na slušného člověka. Připadalo mi, že to je takovej úchyl. Nevím, možná mu křivdím, ale něco v jeho chůzi a vůbec postoji mi tam nesedělo.
Raději jsem se s ním nechtěl setkat tváří v tvář a vyrazil jsem dál, kolem vodní plochy, hráze a rozpadlého mlýna. Dle pozůstatků, které se ještě dochovaly, musel být mlýn obrovským komplexem. Dnes zbyl kus hlavní budovy, něco zdiva okolo a jinak to vše prostupuje plevel a křoví. Je to škoda, mohla by to být dobrá atrakce. Inu, tesknit jsem mohl po cestě, teďka za mnou furt šel ten úchyl a znásilnit jsem se nechtěl nechat. Pospíšil jsem tedy po malé pěšině na asfaltku, která mne zavedla až na okraj Uhřiněvsi k fotbalovému hřišti. Zde bych trochu vytknul organizátorům mylné info, co se týče oněch 300 metrů od rybníka ke hřišti. Byl to minimálně kilometr, ale já, nemajíc mapu, jsem se chtěl již otáčet, když jsem totiž na začátku potkal křižovatku, tak jestli jsem náhodou neodbočil špatně. Inu, pro každého metr znamená něco jiného, že? Když jsem tak okolo procházel, vypadalo to dost majestátně, na to, že hrajou maximálně okresní přebor. Okolo hlavní brány areálu hezky zpět do lesů - do Uhřiněvské obory. Hned na okraji je ve stínu listnáčů usazen židovský hřbitov. Vedle hřbitovní zdi seděla první kontrola. Dostal jsem pamětní razítko hřbitova a obory. Chlápek vypadal, že tam brzy umrzne, pač byl navlečen do péřové bundy a klepal kosu. Já, pravda zahřátý svižným tempem, jsem šel v tričku a trošku jsem se mu poškleboval. Nicméně nebylo takové horko, že bych si to s ním chtěl měnit.
Další cesta vedla kolem novostavby a pak se prudce zahnula do nitra obory. Ta je poslední výspou lesního porostu široko daleko. Tudíž si to tu místní hlídají a udržují. Cesta vede přímo k malému potůčku, který nemá ani jméno. Je to takový malý nic mezi Podleským rybníkem a Vodicem (rybník přiléhající k Uříněvsi). Podél potoka jsem se pak dostal až do středu městečka. Trasa pak vedla kolem kostela Všech svatých. Musím uznat, že kostel je velice pěkný, ale zařadit ho do stavebního slohu fakt nedokážu. Pár foteček to spravilo a já už zase pelášil kupředu. Nyní směr Kolovraty. Samotný rybník Vodice jest vypuštěn a z něho zůstalo jenom bláto a všudypřítomné rákosí. Tudíž žádný hezký pohled a šup pod železničním mostkem na druhé straně podél vytékajícího potůčku k čističce odpadních vod. Odtud již pak jenom malý kousek do Kolovrat, kde jsem sice sešel z trasy, ale selský rozum výletníka mne bez problémů navigoval až k místnímu kostelu svatého Ondřeje. Ono taky, aby ne, když věž kostela hezky ční do dáli. To by musel být člověk slepý, aby to minul. V parku vedle kostela stála druhá kontrola, dostal jsem další razítko a šel dál. Ještě jsem nafotil pár kostelních snímků, zasmál se cyklistům opravujícím píchlou pneumatiku a už mne instrukce vedly směr Nedvězí, což je malá vesnička kdesi v polích.
Ještě než jsem opustil Kolovraty, zastavil jsem se na oběd u sochy sv. Donáta. Ani nevím, co to bylo za hejhulu, ale stojí uprostřed polí obklopen pěti lipami, které jej chrání za každého počasí proti větru a dešti. Usedl jsem tedy na mez a vytáhl to nemálo, co jsem si vzal k zahnání hladu. Houska s paštikou, paprika a sušenka udělala žaludku dobře a mohl jsem opět svižně vyskočit. Když jsem tam tak pojídal své občerstvení, chodili tou cestou lidé na hřbitov a velice nelibě si mne měřili, cože jako tam dělám. Nevím, ale je snad odpočinek na mezi tak nenormální, že bych musel být atrakcí pro celou vesnici? Možná to bylo vzhledem, ale o tom též pochybuji. Hrocha snad dnes viděl už každý, no ne?
Stál jsem tedy u sochy a vedle hřbitova, nyní mne polní pěšina zavedla do místní čtvrti novostaveb. Musím říci, že to byl hnus, velebnosti. Jeden barák stejnej, jak druhej. Ještě to trošku podmalovali barvou omítky, kdy si každý chtěl urvat svůj kus originality, tak se to tam třískalo, až to hezké nebylo. K tomu mne upoutal cedule avizující blízkou stomatologickou praxi, tak se mi hned udělalo špatně z vrtání zubů a raději jsem utíkal pryč.
Cestou necestou, polem nepolem, nejel jsem malotraktorem, alébrž jsem se vynořil uprostřed malé vesničky Nedvězí. Byl takový půlící bod trasy. Čekal jsem, že neprojdu neuvítán a byl jsem tedy značně nervózní, kdo mi přijde naproti. Už jsem se chtěl vztekat, že na mne starosta zapomněl, když tu z vedlejší uličky vyběhlo pár děvčat. Že to ale byly holky hezké, chlupaté, celé porostlé vlnou a jak krásně bečely na uvítanou. Nemohl jsem si přát snad nic lepšího, než stádo ovcí. Holt, někdo dostane panny a ještě kvůli němu vystrojí zabíjačku, já se musel spokojit s bečením těchto na vlnu chovaných potvůrek. I šel jsem raději dál, do Křenic. Cestou jsem málem zašlápl malou polní myšku. Zastihl jsem ji právě, kterak si dávala malou, odpolední siestu. Nechtěla se ani vyfotit a raději utekla schovat se kdesi na mezi.
Křenice jsou vesnička malá, ba přímo taková zakopaná. Jediné, co je tam asi významného, je psí cvičiště. Zrovna tam lidé "trénovali" psy. Každý tomu říká jinak, ale já tomu, co tam prováděli, přímo říkám chlastání a grilování. Chudáci psi byli uvázáni na vodítkách kolem plotu a hladově koukali. Páníčkové na draka, hlavně, když se ožerou. Přestal jsem si jich všímat, až když mě cesta vedla mlázím a křovím kolem potůčku Rokytka. V ne příliš dobře značené a popsané oblasti jsem měl odbočit v pravo. Hodnou chvíli jsem to hledal a přiřknul výrazu "jakási nevýrazná pěšina", jak stálo v instrukcích, nový význam - "naprosto neviditelná stezka vinoucí se mezi křovisky". Nicméně jsem zkušený navigátor a napopáté jsem to trefil. Alespoň tak, mohlo být ještě hůř.
Zbytek pěšiny pak byl už relativně dobře prošlapán, jelikož se ze svahu přiblížila cesta a napojila se. Možná by bylo vhodnější říci, že jsme se napojili na ní, ale já považuji za hlavní tu, po které jdu (stejně tak je to i při řízení. Já mám silnější pravou nohu, tak jedu po hlavní!!). Z křovisek a menšího lesního podrostu jsem se vyloupnul pod pastvinami, které končily v Kralovicích. Zde mne uvítaly krávy. Nevím, jestli je to lepší, než ty ovce, ale rozhodně jich bylo více. Jak si to rázuju po návci, zastaví mne skupinka bloudících turistů a turistek (většinou v důchodcovském věku) a hned se ženou do směru, ze kterého jsem přišel, že prý tam je ten hledaný kostel sv. Markéty, ke kterému jsem měl také namířeno. Chvíli jsem se s nima bavil a poslal je zhruba přímým směrem, kterým sem šel také. Do dnes mi vrtá v hlavě jedna věc. Oni šli stejnou trasu jako já, tudíž se museli vyloupnout ve vesnici na té samé silnici, po které jsem přišel. Museli tudíž jít i z toho směru, ze kterého jsem pochodoval já a tedy je mohlo trknout, že cestou žádný kostel neviděli. Netuším, jestli už byli tak zmateni, či co, ale měl jsem pro ně pochopení.
Kousek za Kralovicemi stojí v poli již zmíněný kostel sv. Markéty. Je to raně gotická stavba, ke které je připojena ještě barokní márnice z druhé poloviny šestnáctého století. Velice krásná stavba. Tam jsem usedl a dal si druhou přestávku. Do konce mohlo zbývat tak pět, šest kilometrů, ale já si chtěl vychutnat teplé sluneční paprsky, které jsou pro tento rok asi poslední.
Pak už nezbývalo, než se vydat na poslední štreku zpět do Dubče, přes kopec Jankov (297 m.n.m.). Bohužel jsem litoval, že není možné jít nikudy jinudy, než přes asfaltku. Druhá možnost byla po zoraném poli, takže též nic moc. On ten pevný podklad docela silně dráždí nohy, inu což, jednou to vydržím. S tím se pojí ještě jeden vjem, kterého se mi dostalo na samotném konci putování. Jak jsem se již zmínil, šli kousek přede mnou ti důchodci, kteří mne předešli při mé přestávce. Většina nejspíš patřila ke klubu turistů. Dle toho byli též oblečeni - vypadalo to, že zažili klub ještě v dobách, kdy počet členů nebyl větší než padesát. (Zde jsem si trošku vypůjčil pár vět ze páně Sirotkova Saturnina, protož e mi to přišlo příznačné.) Ale abyste si nemysleli, že tu haním důchodce a že se jim posmívám. Opak je pravdou! Jak jsem si to štrádoval, myslel jsem si, že je doženu co by dup. Ouha, oni si to metelili jenom o něco málo rychleji než já!! V jejich věku jsem tedy takovou ráznost nečekal a hluboce smekám!
Do cíle jsem dorazil zhruba ve čtvrt na dvě. Tedy druhý veliteský čas a záznam do deníčku. Trasa 24 km za čtyři hodiny a tři čtvrtě. To se mi zdá jako velice slušný výkon na odpočinkovou trasu, jakým tento pochod byl. Bohužel jsem ke klubovně dorazil spolu s tuctem harantů, kteří ve stejnou chvíli dokončili svoji pohádkovou trasu a hnali se pro cílové razítko. Bylo jich moc a řvali tam jak paviáni. Já tedy děti mám rád, ale tohle bylo na moji uklidněnou a uvolněnou dušičku moc. Haranti jedni blbí. Honili se tam, skákali a když jednoho matka vzala do náruče, aby se uklidnil, tak začal ještě vřískat a brečet. To jsem myslel, že jí ho vytrhnu a seřežu na místě, aby měl proč! Mno, tak to jsem si ulevil a můžeme jít dál.
Konec dobrý všechno dobré. Obdržel jsem nejenom další památní razítko, ale i gleit, ze kterého odcituji text, jelikož mi přijde velice hezký. Tak tedy:
Pochod jako takový byl organizátory odstartován již v 7:30 ráno, ale jelikož Dubeč je taková zadel, do které se jede zhruba hodinu a čtvrt, nehodlal jsem přehánět svoje ranní vstávání a raději jsem se dostavil v rámci mezí - v půl deváté. Startovalo se až do deseti hodin, takže myslím, že jsem byl v té lepší polovině. Již na začátek jsem trošku zabrnkal na svoji orientační notu, kdy jsem byl přesvědčen, že z autobusové zastávky se musí jít směrem nejprve do kopce a pak zahnout vpravo, abych se dostal nejrychleji ke klubovně. Nebylo to tak. Mělo se jít naopak z kopce a pak vlevo (samozřejmě z mého pohledu jakožto chodce). Nevadí, sice trošku krkolomný začátek, ale pevně jsem věřil, že se neztratím v pozdějších hodinách pochodu.
V klubovně mne uvítali, dali mi startovní číslo 16 a tázali se na typ mého dnešního snažení. Mohli ste jít pěšky, jet na kole a když jste děti, byla k dispozici pohádková trasa s bonusem na konci. Zvolil jsem si pěší túru dlouhou 24 km. Měli to tam i hezky odstupňované, od 10 - 50 km, a já si řekl, že taková hezká polovina, to je zlatý střed a tím se vydám. Vzal jsem si instrukce, které se roztáhly až na jednu stranu A4 a hezky popisovaly jednotlivé body trasy. Nemajíc mapu, kdo by si ji taky za ty prachy kupoval, jsem se vydal vstříc novému dobrodružství. Jo, jenom taky připomenu, že jsem šel sám, ale to jste se již dovtípili sami. Kdo ne, má vážný problém s porozuměním textu a nechť se u mne přihlásí, já ho na oplátku též přihlásím, ale zpět na základní školu.
 |
Velitelský čas je 8:30 a to jest první záznam do deníčku. Startovní místo - ulice U Transformátoru, Dubeč. První kroky míří k nedalekému rybníku Rohožník a přes hráz na jih, směr Uhříněves. Počasí mne mělo rádo, sluničko svítilo a svět se pomalu probouzel k životu. Alespoň tak mi to připadalo, když jsem šel polem po malé cestičce vstříc Podleskému rybníku. Když jsem vyšel na malou asfaltovou silničku, uviděl jsem krásný, starý, vykotlaný strom. Když jsem si jej tak fotil, vynořil se z ničeho nic z křoví takovej divnej chlap. Letmý pohled mi bohužel nestačil k jeho kategorizaci. Nevypadal na bezďáka, ale taky ne na slušného člověka. Připadalo mi, že to je takovej úchyl. Nevím, možná mu křivdím, ale něco v jeho chůzi a vůbec postoji mi tam nesedělo.
 |
Raději jsem se s ním nechtěl setkat tváří v tvář a vyrazil jsem dál, kolem vodní plochy, hráze a rozpadlého mlýna. Dle pozůstatků, které se ještě dochovaly, musel být mlýn obrovským komplexem. Dnes zbyl kus hlavní budovy, něco zdiva okolo a jinak to vše prostupuje plevel a křoví. Je to škoda, mohla by to být dobrá atrakce. Inu, tesknit jsem mohl po cestě, teďka za mnou furt šel ten úchyl a znásilnit jsem se nechtěl nechat. Pospíšil jsem tedy po malé pěšině na asfaltku, která mne zavedla až na okraj Uhřiněvsi k fotbalovému hřišti. Zde bych trochu vytknul organizátorům mylné info, co se týče oněch 300 metrů od rybníka ke hřišti. Byl to minimálně kilometr, ale já, nemajíc mapu, jsem se chtěl již otáčet, když jsem totiž na začátku potkal křižovatku, tak jestli jsem náhodou neodbočil špatně. Inu, pro každého metr znamená něco jiného, že? Když jsem tak okolo procházel, vypadalo to dost majestátně, na to, že hrajou maximálně okresní přebor. Okolo hlavní brány areálu hezky zpět do lesů - do Uhřiněvské obory. Hned na okraji je ve stínu listnáčů usazen židovský hřbitov. Vedle hřbitovní zdi seděla první kontrola. Dostal jsem pamětní razítko hřbitova a obory. Chlápek vypadal, že tam brzy umrzne, pač byl navlečen do péřové bundy a klepal kosu. Já, pravda zahřátý svižným tempem, jsem šel v tričku a trošku jsem se mu poškleboval. Nicméně nebylo takové horko, že bych si to s ním chtěl měnit.
 |
Další cesta vedla kolem novostavby a pak se prudce zahnula do nitra obory. Ta je poslední výspou lesního porostu široko daleko. Tudíž si to tu místní hlídají a udržují. Cesta vede přímo k malému potůčku, který nemá ani jméno. Je to takový malý nic mezi Podleským rybníkem a Vodicem (rybník přiléhající k Uříněvsi). Podél potoka jsem se pak dostal až do středu městečka. Trasa pak vedla kolem kostela Všech svatých. Musím uznat, že kostel je velice pěkný, ale zařadit ho do stavebního slohu fakt nedokážu. Pár foteček to spravilo a já už zase pelášil kupředu. Nyní směr Kolovraty. Samotný rybník Vodice jest vypuštěn a z něho zůstalo jenom bláto a všudypřítomné rákosí. Tudíž žádný hezký pohled a šup pod železničním mostkem na druhé straně podél vytékajícího potůčku k čističce odpadních vod. Odtud již pak jenom malý kousek do Kolovrat, kde jsem sice sešel z trasy, ale selský rozum výletníka mne bez problémů navigoval až k místnímu kostelu svatého Ondřeje. Ono taky, aby ne, když věž kostela hezky ční do dáli. To by musel být člověk slepý, aby to minul. V parku vedle kostela stála druhá kontrola, dostal jsem další razítko a šel dál. Ještě jsem nafotil pár kostelních snímků, zasmál se cyklistům opravujícím píchlou pneumatiku a už mne instrukce vedly směr Nedvězí, což je malá vesnička kdesi v polích.
 |
Ještě než jsem opustil Kolovraty, zastavil jsem se na oběd u sochy sv. Donáta. Ani nevím, co to bylo za hejhulu, ale stojí uprostřed polí obklopen pěti lipami, které jej chrání za každého počasí proti větru a dešti. Usedl jsem tedy na mez a vytáhl to nemálo, co jsem si vzal k zahnání hladu. Houska s paštikou, paprika a sušenka udělala žaludku dobře a mohl jsem opět svižně vyskočit. Když jsem tam tak pojídal své občerstvení, chodili tou cestou lidé na hřbitov a velice nelibě si mne měřili, cože jako tam dělám. Nevím, ale je snad odpočinek na mezi tak nenormální, že bych musel být atrakcí pro celou vesnici? Možná to bylo vzhledem, ale o tom též pochybuji. Hrocha snad dnes viděl už každý, no ne?
 |
Stál jsem tedy u sochy a vedle hřbitova, nyní mne polní pěšina zavedla do místní čtvrti novostaveb. Musím říci, že to byl hnus, velebnosti. Jeden barák stejnej, jak druhej. Ještě to trošku podmalovali barvou omítky, kdy si každý chtěl urvat svůj kus originality, tak se to tam třískalo, až to hezké nebylo. K tomu mne upoutal cedule avizující blízkou stomatologickou praxi, tak se mi hned udělalo špatně z vrtání zubů a raději jsem utíkal pryč.
 |
Cestou necestou, polem nepolem, nejel jsem malotraktorem, alébrž jsem se vynořil uprostřed malé vesničky Nedvězí. Byl takový půlící bod trasy. Čekal jsem, že neprojdu neuvítán a byl jsem tedy značně nervózní, kdo mi přijde naproti. Už jsem se chtěl vztekat, že na mne starosta zapomněl, když tu z vedlejší uličky vyběhlo pár děvčat. Že to ale byly holky hezké, chlupaté, celé porostlé vlnou a jak krásně bečely na uvítanou. Nemohl jsem si přát snad nic lepšího, než stádo ovcí. Holt, někdo dostane panny a ještě kvůli němu vystrojí zabíjačku, já se musel spokojit s bečením těchto na vlnu chovaných potvůrek. I šel jsem raději dál, do Křenic. Cestou jsem málem zašlápl malou polní myšku. Zastihl jsem ji právě, kterak si dávala malou, odpolední siestu. Nechtěla se ani vyfotit a raději utekla schovat se kdesi na mezi.
 |
Křenice jsou vesnička malá, ba přímo taková zakopaná. Jediné, co je tam asi významného, je psí cvičiště. Zrovna tam lidé "trénovali" psy. Každý tomu říká jinak, ale já tomu, co tam prováděli, přímo říkám chlastání a grilování. Chudáci psi byli uvázáni na vodítkách kolem plotu a hladově koukali. Páníčkové na draka, hlavně, když se ožerou. Přestal jsem si jich všímat, až když mě cesta vedla mlázím a křovím kolem potůčku Rokytka. V ne příliš dobře značené a popsané oblasti jsem měl odbočit v pravo. Hodnou chvíli jsem to hledal a přiřknul výrazu "jakási nevýrazná pěšina", jak stálo v instrukcích, nový význam - "naprosto neviditelná stezka vinoucí se mezi křovisky". Nicméně jsem zkušený navigátor a napopáté jsem to trefil. Alespoň tak, mohlo být ještě hůř.
 |
Zbytek pěšiny pak byl už relativně dobře prošlapán, jelikož se ze svahu přiblížila cesta a napojila se. Možná by bylo vhodnější říci, že jsme se napojili na ní, ale já považuji za hlavní tu, po které jdu (stejně tak je to i při řízení. Já mám silnější pravou nohu, tak jedu po hlavní!!). Z křovisek a menšího lesního podrostu jsem se vyloupnul pod pastvinami, které končily v Kralovicích. Zde mne uvítaly krávy. Nevím, jestli je to lepší, než ty ovce, ale rozhodně jich bylo více. Jak si to rázuju po návci, zastaví mne skupinka bloudících turistů a turistek (většinou v důchodcovském věku) a hned se ženou do směru, ze kterého jsem přišel, že prý tam je ten hledaný kostel sv. Markéty, ke kterému jsem měl také namířeno. Chvíli jsem se s nima bavil a poslal je zhruba přímým směrem, kterým sem šel také. Do dnes mi vrtá v hlavě jedna věc. Oni šli stejnou trasu jako já, tudíž se museli vyloupnout ve vesnici na té samé silnici, po které jsem přišel. Museli tudíž jít i z toho směru, ze kterého jsem pochodoval já a tedy je mohlo trknout, že cestou žádný kostel neviděli. Netuším, jestli už byli tak zmateni, či co, ale měl jsem pro ně pochopení.
Kousek za Kralovicemi stojí v poli již zmíněný kostel sv. Markéty. Je to raně gotická stavba, ke které je připojena ještě barokní márnice z druhé poloviny šestnáctého století. Velice krásná stavba. Tam jsem usedl a dal si druhou přestávku. Do konce mohlo zbývat tak pět, šest kilometrů, ale já si chtěl vychutnat teplé sluneční paprsky, které jsou pro tento rok asi poslední.
Pak už nezbývalo, než se vydat na poslední štreku zpět do Dubče, přes kopec Jankov (297 m.n.m.). Bohužel jsem litoval, že není možné jít nikudy jinudy, než přes asfaltku. Druhá možnost byla po zoraném poli, takže též nic moc. On ten pevný podklad docela silně dráždí nohy, inu což, jednou to vydržím. S tím se pojí ještě jeden vjem, kterého se mi dostalo na samotném konci putování. Jak jsem se již zmínil, šli kousek přede mnou ti důchodci, kteří mne předešli při mé přestávce. Většina nejspíš patřila ke klubu turistů. Dle toho byli též oblečeni - vypadalo to, že zažili klub ještě v dobách, kdy počet členů nebyl větší než padesát. (Zde jsem si trošku vypůjčil pár vět ze páně Sirotkova Saturnina, protož e mi to přišlo příznačné.) Ale abyste si nemysleli, že tu haním důchodce a že se jim posmívám. Opak je pravdou! Jak jsem si to štrádoval, myslel jsem si, že je doženu co by dup. Ouha, oni si to metelili jenom o něco málo rychleji než já!! V jejich věku jsem tedy takovou ráznost nečekal a hluboce smekám!
 |
Do cíle jsem dorazil zhruba ve čtvrt na dvě. Tedy druhý veliteský čas a záznam do deníčku. Trasa 24 km za čtyři hodiny a tři čtvrtě. To se mi zdá jako velice slušný výkon na odpočinkovou trasu, jakým tento pochod byl. Bohužel jsem ke klubovně dorazil spolu s tuctem harantů, kteří ve stejnou chvíli dokončili svoji pohádkovou trasu a hnali se pro cílové razítko. Bylo jich moc a řvali tam jak paviáni. Já tedy děti mám rád, ale tohle bylo na moji uklidněnou a uvolněnou dušičku moc. Haranti jedni blbí. Honili se tam, skákali a když jednoho matka vzala do náruče, aby se uklidnil, tak začal ještě vřískat a brečet. To jsem myslel, že jí ho vytrhnu a seřežu na místě, aby měl proč! Mno, tak to jsem si ulevil a můžeme jít dál.
Konec dobrý všechno dobré. Obdržel jsem nejenom další památní razítko, ale i gleit, ze kterého odcituji text, jelikož mi přijde velice hezký. Tak tedy:
Gleit tento jeset potvrzením, pro léta minulá i budoucí, kterak vlastník jeho, pan Tomáš Hroch, léta páně 2008 strastí, bláta a prachu plnou cestu podniknouti se odhodlal a v délce 24 kilometrové vykonal. Tím slávy nehynoucí pro sebe i potomky své vydobyl.Tak to jen tak na závěr. Pak přišlo vrcholové pivko, kterým jsem odměnil svoji maličkost za krásnou sobotní procházku a metelil jsem si to na autobus domů.
čtvrtek 25. září 2008
Malování aneb stěhovací maraton
Řekl jsem si, že sem budu dávat pouze akce nějakého významu a většinou z nějakého putování. Když jsem začínal malovat, neměl jsem sebemenší chuť něco sepisovat a už vůbec to pak publikovat. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem předělal svůj pokoj relativně k nepoznání, rád bych se o to s někým podělil.
Nejprve tedy pár fotek a pak stručné shrnutí celého procesu. A ano, je to akce vícedenní, konkrétně pětidenní (od neděle do čtvrtka). Jenom tak na okraj, těch fotek je více. Proklikněte se na album a tam se můžete pokochat dalšími záběry.
Nejprve tedy několik poznámek k minulosti. Celý pokoj byl vždy vymalován čistě bíle a na zemi ležel hnusný a vypelichaný koberec. Tento rok, když už jsem začal malovat (někdo by řekl, že jsem byl k tomu dokopán, ale není na tom zbla pravdy), jsem se rozhodl pro naprostou změnu.
Kombinace barev jest oranžová, modrá a bílá. Všechny stěny jsou oranžové, strop je bílý s modrými pruhy (jak je možno vidět na fotkách) a na podlaze se nyní nachází lino.
Říkal jsem si, že lino bude hnus a nebude to mít vůbec žádné kouzlo. Mýlil jsem se na celé čáře. Tedy mně osobně se to líbí a nevadí mi, že nestojím až po pás zavalen v houšti bavlněných chlupů. A kdyby ste se tázali, proč lino a ne plovoucí podlaha či parkety, odpověď je zřejmá - nemám na to prachy!
Na závěr krátkého vstupu bych si dovolil zamyšlení nad lidským počínáním. Je samozřejmé, že malování v sobě nese i nechutnou povinnost všechno pohyblivé vystěhovat, nepohyblivé sundat a taky šoupnout pryč a v neposlední řadě to všechno zopakovat směrem opačným, tedy umístit zpět na své místo. Nejsem psycholog, ale možná by se dala zpracovat socio-psychologická studie na téma "Dej člověku šuplík či skříň a koukej, kolik si toho dokáže za pár let nasyslit." Toto nechť naprosto vystihuje můj problém. Když jsem se v neděli večer odhodlával k tomu, abych vynosil všechny věci z pokoje, netušil jsem, že toho bude taková hromada. Jen, co jsem pozotvíral všechny šuplíky, ve skříni jsem odstranil první vrstvu bordelu, odkryly se nové a nečekané možnosti, neboli vrstvy neupotřebitelného šmejdu, co jsem za ty roky nevyhodil. Kompletní vystěhování bylo na několik hodin, než jsem to celé přebral a někam odnosil. Proto jsem pro zrušení skříní a šuplíků. Když totiž člověk na ty věci nevidí, tak je nevyhodí. Kdybych se na ně musel celý den koukat, tak by po pěti minutách letěly z okna.
To by bylo vše, vážení přátelé. Já se jdu potýkat s poslední várkou věcí. Jenom doufám, že popelnice bude stačit...
Nejprve tedy pár fotek a pak stručné shrnutí celého procesu. A ano, je to akce vícedenní, konkrétně pětidenní (od neděle do čtvrtka). Jenom tak na okraj, těch fotek je více. Proklikněte se na album a tam se můžete pokochat dalšími záběry.
 |
 |
 |
Nejprve tedy několik poznámek k minulosti. Celý pokoj byl vždy vymalován čistě bíle a na zemi ležel hnusný a vypelichaný koberec. Tento rok, když už jsem začal malovat (někdo by řekl, že jsem byl k tomu dokopán, ale není na tom zbla pravdy), jsem se rozhodl pro naprostou změnu.
Kombinace barev jest oranžová, modrá a bílá. Všechny stěny jsou oranžové, strop je bílý s modrými pruhy (jak je možno vidět na fotkách) a na podlaze se nyní nachází lino.
Říkal jsem si, že lino bude hnus a nebude to mít vůbec žádné kouzlo. Mýlil jsem se na celé čáře. Tedy mně osobně se to líbí a nevadí mi, že nestojím až po pás zavalen v houšti bavlněných chlupů. A kdyby ste se tázali, proč lino a ne plovoucí podlaha či parkety, odpověď je zřejmá - nemám na to prachy!
Na závěr krátkého vstupu bych si dovolil zamyšlení nad lidským počínáním. Je samozřejmé, že malování v sobě nese i nechutnou povinnost všechno pohyblivé vystěhovat, nepohyblivé sundat a taky šoupnout pryč a v neposlední řadě to všechno zopakovat směrem opačným, tedy umístit zpět na své místo. Nejsem psycholog, ale možná by se dala zpracovat socio-psychologická studie na téma "Dej člověku šuplík či skříň a koukej, kolik si toho dokáže za pár let nasyslit." Toto nechť naprosto vystihuje můj problém. Když jsem se v neděli večer odhodlával k tomu, abych vynosil všechny věci z pokoje, netušil jsem, že toho bude taková hromada. Jen, co jsem pozotvíral všechny šuplíky, ve skříni jsem odstranil první vrstvu bordelu, odkryly se nové a nečekané možnosti, neboli vrstvy neupotřebitelného šmejdu, co jsem za ty roky nevyhodil. Kompletní vystěhování bylo na několik hodin, než jsem to celé přebral a někam odnosil. Proto jsem pro zrušení skříní a šuplíků. Když totiž člověk na ty věci nevidí, tak je nevyhodí. Kdybych se na ně musel celý den koukat, tak by po pěti minutách letěly z okna.
To by bylo vše, vážení přátelé. Já se jdu potýkat s poslední várkou věcí. Jenom doufám, že popelnice bude stačit...
pátek 19. září 2008
Geocaching v Řevnicích a okolí, 19.9.
Tento článek by mohl nést také název "Jak jsem se ze mě stal geocacher", protože i já jsem se po dlouhé době dostal k této výtečné zábavě; dalo by se říci i hře. Jak to všechno začalo? Prostě a jednoduše, jako když prichází podzim. V neděli po víkendovce v Orlických horách jsem si šel zahrát bowling. Jako obvykle mi to první hru šlo, přesáhl jsem i sto bodů, sice velice skromně,ale přeci. Tím moje dobrá chvilka skončila a herní kvality šly do kytek. Byl jsem trochu rozladěn a chtěl žal utopit v dalším pivu, když tu mi napsala Sany, že jsou ještě s Jendou, Jarmilem a Maggi hledat kešky (uchýlím se k tomuto počeštění, protože se to pak snáze skloňuje a i vizuálně to vypadá lépe). Toho času odbíjely hodiny devátou hodinu. Otázal jsem se, jestli to myslí vážně, že takto pozdě se někam půjde. Odpověď byla jasná a stručná - jo, v půl desáte sraz na Lužinách.
Tím to celé začalo. Já, coby ještě nezaregistrovaný hledač pokladů, jsem vyrazil a se skupinkou se srazil na stanici metra. Jenda vytiskl instrukce ke hledání několika kešek a šlo se do boje. Ani už nevím, kolik jsme jich nalezli, protože jsme lozili a hledali do časného rána (toho času půl čtvrté), ale zaznamenal jsem se pouze k jedné, zvané Smrtihlav (autorem jest MortyWorld). Tato noční bojovka mne natolik nažhavila, že jsem se hned ráno registroval a rozhodl se svoji aktivitu rozvíjet tímto směrem i nadále.
Nicméně by to nejspíš chtělo ozřejmit pravidla hry pro ty, kteří neví, co to geocaching je. Budu parafrázovat oficiálně neoficiální text na české wikipedii. Geocaching je lovení pokladů pomocí GPS navigace. Autor zvolí nějaké zajímavé misto v přírodě či městě a tam umístí kešku. To jest třeba krabička, nebo skleněný obal od kafe, prostě cokoliv, co je alespoň trošku vodě odolné. Do ní umístí tzv. "logbook", což je papír, kam se zaznamenají hledači a úspěšní nálezci tohoto pokladu. Dále se tam umisťují různé přívěšky a jiné blboviny, které pak cestují od jedné kešky ke druhé, jak je lidé přenášejí. Hledač, který jde někam například na výlet, si zjistí na oficiálních stránkách, jestli poblíž jeho trasy neleží nějaká schovaná keška. Zaznamená si souřadnice a vyrazí hledat. Existují různé typy kešek, kde každá je specifická způsobem hledání, ale to si každý najde sám, pakliže už to neví. To asi k základnímu popisu a povědomí stačí.
Musíte si myslet, že se chovám, jako kdybych objevil Ameriku, když se tu nad tím tak rozplývám a do detailu popisuju. Ano, máte pravdu. Já si tu Ameriku objevil a moc se mi to líbí.
Nyní se teprve dostáváme k podstatě věci a tématu tohoto článku. Psal se čtvrtek 18. září. Bylo krásné, slunečné, leč trošku zimavé dopoledne. Uvařil jsem si šálek kafe, otevřel práci a tak nějak jsem se psychicky připravoval, že následující hodiny strávím v zajetí pracovních problémů. Nestalo se tak. Když už jsem skoro vypínal icq, abych měl na práci klid, napsal Tomáš, že jede do Brd hledat kešky. Chvíli jsem váhal a přemýšlel, jestli mám práci na chvíli odsunout, či jestli budu svědomitě plnit povinnosti.
Je naprosto jasné, že jsem uplně s chutí hodil práci za hlavu a vrhnul se za novým dobrodružstvím. Slovo dalo slovo a s Tomem jsme se domluvili na sraz ve dvanáct hodin na Smíchovském nádraží. Tom si chtěl vyzkoušet dopravu z jejich vesnice až do Prahy vlakem a to se mu málem vymstilo. Osobák, kterým cestoval, čekal na mezinárodní rychlík a získal tak více jak deset minut zpoždění, které byly docela důležité, aby pak stíhal přesun na další vlak. Naštěstí pohádka dopadla dobře a Tom vlak stihnul. Nic nám tedy nebránilo uhánět směr Řevnice, kde jsme se ponořili do Brdských lesů a snažili se najít zlato.
V jednu hodinu odpoledne jsme byli na místě a připraveni vyrazit. Tom se nejprve potýkal s technickými problémy, když se telefon nechtěl spojit s gps modulem, ale dobrá věc se podařila a my měli vytyčen první bod trasy - Špiónskou cache. Měla být schována někde v okolí místního hřbitova. I řekli jsme si, že se po cestě podíváme na lesní divadlo, které tam měli na cedulích inzerováno a pak to střihneme přímo lesem ke hřbitovu. Lesní divadélko bylo hezké a kupodivu i čisté. Ještě zajímavější byl nabízený program. Název si celý nepamatuji, ale utkvělo mi v paměti pouze "aneb hledám ženu ke stavbě!" Z kusých informací vyplynulo, že je to hra z období těsně po revoluci, někdo něco restituoval (chtěl jsem napsat resuscitoval, pač to jsem málem potřeboval já po zhlédnutí fotky čelních představitelů) a pak se to pokazilo. Prý úsměvná komedie. Mno, raději půjdu na nějakou klasiku. Jistota je jistota.
Od divadla se šlo přímo, dle směru kešky. Kupodivu to dle navigace nebylo dále než 500 metrů. Tyto se ale bohužel protáhly o něco dále a cesta se z původní hezké pěšinky změnila hned několikrát. Nejprve jsme přešli na jednu z hlavních asfaltek vedoucí do Řevnic, pak jsme museli projít malou roklí, tj. slézt z malého srázu, přeskočit potůček a přelézt pár plotů, a měli jsme být skoro na místě. Žel bohu se nám do cesty na posledních 100 metrů postavila budova a areál Obecní správy města Řevnic. Takový kousek jsme byli a... nic. Ach jo, takže zpět kolem vilové čtvrti, přejít na druhou hlavní silnici více na západ a nyní již opravdu z města ven a hurá ke hřbitovu. Navigace je mrška nestálá a tak nás vedla roští neroští. Když už jsme totiž dorazili ke zdi hřbitova, usmyslela si, že je to ještě o 50 metrů dále, takže se šlo prolézat takovým hezkým houštím na druhou stranu areálu posledního odpočinku. Nápověda k nalezení pokladu zněla - neodklápějte kameny v okolí. Začli jsme se bát, že keška je uvnitř hřbitova a autor ji zasunul někam pod náhrobní kámen a nás zavřou za hanobení hrobů. Nestalo se tak a po chvíli urputného hledání jsme ji našli umně schovanou v malé stráni vedle křoví. Nebudu tady psát, kde přesně je to schované, protože tím bych zkazil zábavu všem, kteří by se to vydali také hledat.
Zalogovali jsme se, pohlédli na hodinky a ke všeobecnému uspokojení se usnesli, že je čas na oběd. Usedli jsme u malé zídky a snědli to málo, co jsme si s sebou vzali, abychom neumřeli hlady. Krátká pauza nám dodala sil, tedy ne, že by to bylo potřeba, ale odpočívat se musí. Přeci se nepřetrhneme,ne?
A už jsme byli zase na cestě. Nyní k pokladu s názvem - Procesor. Cesta se vinula polem, pod dráty vysokého napětí (zde jsme se vážně pozastavili nad výškovým umístěním. Myslím, že když tudy projede kombajn, tak si sakra říká o průser) až nás krásné prostředí dovedlo k ještě úžasnější skládce. Je to tu opravdu jak pěst na oko! Na jedné straně malebná krajina plná lesů a tu a tam rozesetá vesnička. Na straně druhé velká kopa nejrůznějšího humusu. Fakt hnus. Ale což, zrychlili jsme krok a zašli do lesa. Po chvíli pochodu jsme narazili na malý rybníček, který vypadal jak z pohádky. Bohužel pouze do doby, než jsme přišli blíže. Na jeho vzdálenějším konci byla patrná hustá vrstva něčeho organického a zeleného. Blíže k nám se otvíral pohled na zakalenou vodu, ve které by snad umřelo všechno živé i neživé. To všechno napájel jeden krásně rezavě svítící potůček. I vyfotili jsme si tento přírodní úkaz a začali hledat, jelikož jsme byli zhruba 50 metrů od cíle.
Procesorová keška byla zakryta nějakým odpadkem, takže ji našel až Tomáš, který místo pročesával s větší důsledností, než já. V krabici nás opravdu čekal procesor (AMD 486 DX2 66 MHz, mezi znalci a pamětníky snad nezůstane jedno oko suché), ale také zhruba dvě deci vody. Bylo vidět, že už to tam nějakou dobu hnije, protože jednotlivé věci začly silně zapáchat. Kupodivu logbook zůstal nepoškozen a ani nebyl moc promáčen, a tak jsme se mohli v klidu zalogovat a pokračovat v naší pouti.
Třetím cílem byl vrchol Babka a stejně tak i pojmenovaná keška. Vrchol kopce tvoří trčící skála, ve které je taková polojeskyně využívaná trampy a jinými výletníky k přenocování. Dle navigace a instrukcí byl poklad až na vrcholu. Vydrápali jsme se tam a naskytl se nám překrásný výhled na jižní část Brd. Jenom škoda, že se v tu chvíli rozsvítilo sluníčko a znemožnilo pořízení kvalitních snímků. Udělali jsme tedy aspoň jediný - společné foto. Musíte uznat, že to je kvalitní snímek za všechny prachy. Naším příchodem byl vyrušen nějaký cestovatel, který se dle mého názoru nějak moc rychle zdekoval a mizel v dáli. Čert ví, co tam prováděl. Určitě nějaké nekalosti, satanista jeden!
Začalo se trošku připozdívat (rozumějte byly čtyři hodiny a já chtěl být v půl šesté doma), a tak jsme se rozmýšleli, jestli ještě najít jednu poslední kešku a pak jít, nebo jít na vlak rovnou. Když už jsme byli tak blízko, nemohl jsem přeci odmítnout tu výzvu a odejít s tím, že se na vyhlídku na Strážném Vrchu nepodívám. Dle navigace byla přímá cesta dlouhá 200 metrů. Vzhledem k tomu, že jsme byli na jednom vrcholu a poklad ukrytý na druhém, je naprosto zřejmé, kudy vedla cesta. Dolů a nahoru. Když jsme slezli dolů (možná by se více hodilo přirovnání - sklouzli) pod Babku, naskytl se nám pohled na malý, železitý potůček. Ehm, tedy v první chvíli jsem si myslel, že příčinou jeho barvy je nadmíra železa v okolí, byl jsem ale rychle vyveden z omylu. Když jsme přišli blíže a viděli tu hnusnou pěnu, co se na něm tvořila, uvědomil jsem si, že nejenom železo jest příčinou těch skoro mluvících a chodících kusů čehosi, co tak hezky poskakovalo mezi kameny. Raději jsme tedy nasadili k výstupu a za chvilku už byli na Strážném Vrchu.
Hledali jsme urputně, ale nějak se nezadařilo. Tom proto nahlédl do nápovědy a dostali jsme odpověď - lesní invalida. Ihned mi bylo zřejmé, že keška je někde u poraženého či padlého stromu. Hezky se to říká, ale tam bylo takových popadaných stromů, že nám to zabralo dalších dvacet minut, než jsme ji konečně našli. Byla mistrně ukryta... neřeknu kde. Najděte si ji sami! Zalogování proběhlo v rychlosti, stejně tak pohled po okolí, jenž se z této vyhlídky naskytl a pak už jen slézt dolů a šup na vlak.
Naše putování bylo tedy odměněno čtyřmi úspěšnými poklady a tudíž i zářezy na pažbě. Jediné, co mě nyní trápí je, že nevlastním navigaci. Ale to je jenom jediný malý mráček na naprosto čisté a prosluněné obloze. Dalšímu lovení zdar.
Tím to celé začalo. Já, coby ještě nezaregistrovaný hledač pokladů, jsem vyrazil a se skupinkou se srazil na stanici metra. Jenda vytiskl instrukce ke hledání několika kešek a šlo se do boje. Ani už nevím, kolik jsme jich nalezli, protože jsme lozili a hledali do časného rána (toho času půl čtvrté), ale zaznamenal jsem se pouze k jedné, zvané Smrtihlav (autorem jest MortyWorld). Tato noční bojovka mne natolik nažhavila, že jsem se hned ráno registroval a rozhodl se svoji aktivitu rozvíjet tímto směrem i nadále.
Nicméně by to nejspíš chtělo ozřejmit pravidla hry pro ty, kteří neví, co to geocaching je. Budu parafrázovat oficiálně neoficiální text na české wikipedii. Geocaching je lovení pokladů pomocí GPS navigace. Autor zvolí nějaké zajímavé misto v přírodě či městě a tam umístí kešku. To jest třeba krabička, nebo skleněný obal od kafe, prostě cokoliv, co je alespoň trošku vodě odolné. Do ní umístí tzv. "logbook", což je papír, kam se zaznamenají hledači a úspěšní nálezci tohoto pokladu. Dále se tam umisťují různé přívěšky a jiné blboviny, které pak cestují od jedné kešky ke druhé, jak je lidé přenášejí. Hledač, který jde někam například na výlet, si zjistí na oficiálních stránkách, jestli poblíž jeho trasy neleží nějaká schovaná keška. Zaznamená si souřadnice a vyrazí hledat. Existují různé typy kešek, kde každá je specifická způsobem hledání, ale to si každý najde sám, pakliže už to neví. To asi k základnímu popisu a povědomí stačí.
Musíte si myslet, že se chovám, jako kdybych objevil Ameriku, když se tu nad tím tak rozplývám a do detailu popisuju. Ano, máte pravdu. Já si tu Ameriku objevil a moc se mi to líbí.
Nyní se teprve dostáváme k podstatě věci a tématu tohoto článku. Psal se čtvrtek 18. září. Bylo krásné, slunečné, leč trošku zimavé dopoledne. Uvařil jsem si šálek kafe, otevřel práci a tak nějak jsem se psychicky připravoval, že následující hodiny strávím v zajetí pracovních problémů. Nestalo se tak. Když už jsem skoro vypínal icq, abych měl na práci klid, napsal Tomáš, že jede do Brd hledat kešky. Chvíli jsem váhal a přemýšlel, jestli mám práci na chvíli odsunout, či jestli budu svědomitě plnit povinnosti.
Je naprosto jasné, že jsem uplně s chutí hodil práci za hlavu a vrhnul se za novým dobrodružstvím. Slovo dalo slovo a s Tomem jsme se domluvili na sraz ve dvanáct hodin na Smíchovském nádraží. Tom si chtěl vyzkoušet dopravu z jejich vesnice až do Prahy vlakem a to se mu málem vymstilo. Osobák, kterým cestoval, čekal na mezinárodní rychlík a získal tak více jak deset minut zpoždění, které byly docela důležité, aby pak stíhal přesun na další vlak. Naštěstí pohádka dopadla dobře a Tom vlak stihnul. Nic nám tedy nebránilo uhánět směr Řevnice, kde jsme se ponořili do Brdských lesů a snažili se najít zlato.
 |
V jednu hodinu odpoledne jsme byli na místě a připraveni vyrazit. Tom se nejprve potýkal s technickými problémy, když se telefon nechtěl spojit s gps modulem, ale dobrá věc se podařila a my měli vytyčen první bod trasy - Špiónskou cache. Měla být schována někde v okolí místního hřbitova. I řekli jsme si, že se po cestě podíváme na lesní divadlo, které tam měli na cedulích inzerováno a pak to střihneme přímo lesem ke hřbitovu. Lesní divadélko bylo hezké a kupodivu i čisté. Ještě zajímavější byl nabízený program. Název si celý nepamatuji, ale utkvělo mi v paměti pouze "aneb hledám ženu ke stavbě!" Z kusých informací vyplynulo, že je to hra z období těsně po revoluci, někdo něco restituoval (chtěl jsem napsat resuscitoval, pač to jsem málem potřeboval já po zhlédnutí fotky čelních představitelů) a pak se to pokazilo. Prý úsměvná komedie. Mno, raději půjdu na nějakou klasiku. Jistota je jistota.
Od divadla se šlo přímo, dle směru kešky. Kupodivu to dle navigace nebylo dále než 500 metrů. Tyto se ale bohužel protáhly o něco dále a cesta se z původní hezké pěšinky změnila hned několikrát. Nejprve jsme přešli na jednu z hlavních asfaltek vedoucí do Řevnic, pak jsme museli projít malou roklí, tj. slézt z malého srázu, přeskočit potůček a přelézt pár plotů, a měli jsme být skoro na místě. Žel bohu se nám do cesty na posledních 100 metrů postavila budova a areál Obecní správy města Řevnic. Takový kousek jsme byli a... nic. Ach jo, takže zpět kolem vilové čtvrti, přejít na druhou hlavní silnici více na západ a nyní již opravdu z města ven a hurá ke hřbitovu. Navigace je mrška nestálá a tak nás vedla roští neroští. Když už jsme totiž dorazili ke zdi hřbitova, usmyslela si, že je to ještě o 50 metrů dále, takže se šlo prolézat takovým hezkým houštím na druhou stranu areálu posledního odpočinku. Nápověda k nalezení pokladu zněla - neodklápějte kameny v okolí. Začli jsme se bát, že keška je uvnitř hřbitova a autor ji zasunul někam pod náhrobní kámen a nás zavřou za hanobení hrobů. Nestalo se tak a po chvíli urputného hledání jsme ji našli umně schovanou v malé stráni vedle křoví. Nebudu tady psát, kde přesně je to schované, protože tím bych zkazil zábavu všem, kteří by se to vydali také hledat.
Zalogovali jsme se, pohlédli na hodinky a ke všeobecnému uspokojení se usnesli, že je čas na oběd. Usedli jsme u malé zídky a snědli to málo, co jsme si s sebou vzali, abychom neumřeli hlady. Krátká pauza nám dodala sil, tedy ne, že by to bylo potřeba, ale odpočívat se musí. Přeci se nepřetrhneme,ne?
 |
A už jsme byli zase na cestě. Nyní k pokladu s názvem - Procesor. Cesta se vinula polem, pod dráty vysokého napětí (zde jsme se vážně pozastavili nad výškovým umístěním. Myslím, že když tudy projede kombajn, tak si sakra říká o průser) až nás krásné prostředí dovedlo k ještě úžasnější skládce. Je to tu opravdu jak pěst na oko! Na jedné straně malebná krajina plná lesů a tu a tam rozesetá vesnička. Na straně druhé velká kopa nejrůznějšího humusu. Fakt hnus. Ale což, zrychlili jsme krok a zašli do lesa. Po chvíli pochodu jsme narazili na malý rybníček, který vypadal jak z pohádky. Bohužel pouze do doby, než jsme přišli blíže. Na jeho vzdálenějším konci byla patrná hustá vrstva něčeho organického a zeleného. Blíže k nám se otvíral pohled na zakalenou vodu, ve které by snad umřelo všechno živé i neživé. To všechno napájel jeden krásně rezavě svítící potůček. I vyfotili jsme si tento přírodní úkaz a začali hledat, jelikož jsme byli zhruba 50 metrů od cíle.
 |
Procesorová keška byla zakryta nějakým odpadkem, takže ji našel až Tomáš, který místo pročesával s větší důsledností, než já. V krabici nás opravdu čekal procesor (AMD 486 DX2 66 MHz, mezi znalci a pamětníky snad nezůstane jedno oko suché), ale také zhruba dvě deci vody. Bylo vidět, že už to tam nějakou dobu hnije, protože jednotlivé věci začly silně zapáchat. Kupodivu logbook zůstal nepoškozen a ani nebyl moc promáčen, a tak jsme se mohli v klidu zalogovat a pokračovat v naší pouti.
Třetím cílem byl vrchol Babka a stejně tak i pojmenovaná keška. Vrchol kopce tvoří trčící skála, ve které je taková polojeskyně využívaná trampy a jinými výletníky k přenocování. Dle navigace a instrukcí byl poklad až na vrcholu. Vydrápali jsme se tam a naskytl se nám překrásný výhled na jižní část Brd. Jenom škoda, že se v tu chvíli rozsvítilo sluníčko a znemožnilo pořízení kvalitních snímků. Udělali jsme tedy aspoň jediný - společné foto. Musíte uznat, že to je kvalitní snímek za všechny prachy. Naším příchodem byl vyrušen nějaký cestovatel, který se dle mého názoru nějak moc rychle zdekoval a mizel v dáli. Čert ví, co tam prováděl. Určitě nějaké nekalosti, satanista jeden!
 |
Začalo se trošku připozdívat (rozumějte byly čtyři hodiny a já chtěl být v půl šesté doma), a tak jsme se rozmýšleli, jestli ještě najít jednu poslední kešku a pak jít, nebo jít na vlak rovnou. Když už jsme byli tak blízko, nemohl jsem přeci odmítnout tu výzvu a odejít s tím, že se na vyhlídku na Strážném Vrchu nepodívám. Dle navigace byla přímá cesta dlouhá 200 metrů. Vzhledem k tomu, že jsme byli na jednom vrcholu a poklad ukrytý na druhém, je naprosto zřejmé, kudy vedla cesta. Dolů a nahoru. Když jsme slezli dolů (možná by se více hodilo přirovnání - sklouzli) pod Babku, naskytl se nám pohled na malý, železitý potůček. Ehm, tedy v první chvíli jsem si myslel, že příčinou jeho barvy je nadmíra železa v okolí, byl jsem ale rychle vyveden z omylu. Když jsme přišli blíže a viděli tu hnusnou pěnu, co se na něm tvořila, uvědomil jsem si, že nejenom železo jest příčinou těch skoro mluvících a chodících kusů čehosi, co tak hezky poskakovalo mezi kameny. Raději jsme tedy nasadili k výstupu a za chvilku už byli na Strážném Vrchu.
Hledali jsme urputně, ale nějak se nezadařilo. Tom proto nahlédl do nápovědy a dostali jsme odpověď - lesní invalida. Ihned mi bylo zřejmé, že keška je někde u poraženého či padlého stromu. Hezky se to říká, ale tam bylo takových popadaných stromů, že nám to zabralo dalších dvacet minut, než jsme ji konečně našli. Byla mistrně ukryta... neřeknu kde. Najděte si ji sami! Zalogování proběhlo v rychlosti, stejně tak pohled po okolí, jenž se z této vyhlídky naskytl a pak už jen slézt dolů a šup na vlak.
Naše putování bylo tedy odměněno čtyřmi úspěšnými poklady a tudíž i zářezy na pažbě. Jediné, co mě nyní trápí je, že nevlastním navigaci. Ale to je jenom jediný malý mráček na naprosto čisté a prosluněné obloze. Dalšímu lovení zdar.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)