Budu citovat z oficiálních stránek webu - tato jednodenní akce jest silně fyzicky a psychicky náročnou aktivitou. Koná se, jak jsem již naznačil, pouhých dvacetčtyři hodin a to od pátku od noci, do soboty toho samého času. Není to asi tak ihned zřejmé, ale během této doby je možné nasbírat nespočetně zážitků, jelikož je to soutěž velmi intezivní. Dalo by se říci až na dřeň....
pondělí 25. května 2009
pondělí 4. května 2009
České nebe...
...jest poslední a aktuálně nejvíce hranou hrou z dílny pánů Smoljaka a Svěráka. Nebo lépe řečeno - Cimrmanů a cimrmanologů.
Sázava podruhé, 2. - 3. 5.
Nový rok, další vodácká sezóna, další příležitost se vyblbnout na vodě, ve vodě, prostě vůbec strávit víkend s přáteli. Ani tentokráte jsme neodolali a prvním letošním mokrým úlovkem je Sázava.
OTOB aneb České středohoří na kole
OTOB, což ve zkratce znamená "O Trofej Outward Bound", je, tedy vlastně už byla, třídenní soutěž v Českém středohoří (konaná 24. - 26. dubna). Soutěží týmy složené ze třech lidí. Je úplně jedno, jak jsou namixovány. Poměr holky kluci je, jak jsme zjistili posléze, naprosto nerelevantní poměřovací stupěň kvality výkonu. My, Iriador, jsme složili rovnou týmy dva a vyrazili jsme vstříc víkendovému dobrodružství.
úterý 28. dubna 2009
Pražské Benátky
Tento článek je spíše takovou recenzí na probíhající výstavu a exkurzi do historie Karlova mostu a přilehlých oblastí. Měl jsem to štěstí, že jsem se jako doprovod školní exkurze dostal zadarmo na tuto velice pěknou akci, která mne opět o něco málo poučila.
Celé představení se skládá ze dvou částí - první je prohlídka muzea Karlova mostu a druhou jest plavba lodí podél nábřeží a rozhled po historických budovách.
Započli jsme s prohlídkou v muzeu. To se nachází v budově bývalého špitálu Křižovníků s červenou hvězdou na Křižovnickém náměstí. První navštívenou místností byla zádušní kaple ve sklepení kostela sv. Františka, který byl vybudován hned vedle špitálu. Z historického zdění a výzdoby se zachovaly pouze dvě sochy sv. Anežky a kousek omítky. Toť veskrze všechno.
Nicméně důležitějším faktem je právě sv. Anežka. Ta založila špitální bratrstvo, které později papež Řehoř XI. povýšil na bratrstvo s řeholními pravidly - oni Křižovníci. Tito mládenci se nakonec usídlili u Juditina mostu, kde si vybudovali klášter, špitál a kostel. Financování provozu špitálu a chod kláštera bylo zajištěno mýtným, které vybírali za přechod po tehdejším Juditině mostu. Jenom taková perlička - nejdražší mýto bylo za přechod svatebního průvodu (nikoliv pro obchodníky, jak by si člověk myslel).
Zároveň s touto zádušní kaplí jsme zhlédli i vykopávky původního vchodu do špitálu, který ústil na vstup k mostu. Je až s podivem, že původní Praha byla minimálně o 3 m níže posazená, než je dnes. Ty vykopávky to hezky dokazují.
Z kaple se přesouváme do muzejních prostor, kde jsou expozice zaměřené na historii Karlova mostu, jeho stavbu a lidi s ním spojené. Jenom rychlý exkurz do minulosti - Karlův most vznikl poté, co byl Juditin most z větší části pobořen záplavami a nebyla vůle jej znovu opravovat. Proto Karel IV. dal příkaz vybudovat most silnější a lepší, který bude přírodě odolávat snáze.
V několika expozicích je krásně popsán celý popis stavby, zkonstruovány malé modely tehdejších beranidel (na zatloukání pilonů do dna Vltavy), čerpadel vody a jeřábů. Celé to dokumentuje malý model, plný člobrdů na stavbě. Následoval odborný rozbor vrstev mostu, od počátků, přes opravy v šedesátých letech až po nynější rekonstrukce. Podtrhovala to poslední místnost, která byla věnována sochám na mostě. Jednak staré náčrty a výpočty rozmístění soch a pak i vyjmenované a detailně popsané.
Tím naše exkurze končila a my se přesouvali do lodiček, které nám předchozí teorii ukáží in natura. Projížďka lodí začíná pod samotným Křižovnickým náměstím a nultými oblouky obou mostů.
Samotný nástup do lodí probíhal značně netypicky. Když jsme se usadili, tak ne abychom jeli, ale bylo nám nabídnuto občerstvení. Pro děti limonáda a pro nás dospělé (rozumí se i moje osoba) byl v nabídce čaj, káva a pivo. Nejsem prase, abych chlastal hnedle po ránu, že ano. Touto dobou jsem ještě nebyl ani probuzen, tudíž káva to jistila z povzdálí.
Projížďka trvá něco kolem půl hodiny, člověk zhlédne nejprve zbývající části mlýnů, které sousedily s Karlovým mostem (dnes je tam klub Lávka). Poté následuje až intimní pohled na staré a nově opravené oblouky mostu s popisem rozdílů barev a tvarů jednotlivých kamenných kvádrů. Na stěně nábřeží je i taková zajímavost - středověké měřidlo vodní hladiny zvané Bradáč. Když voda sahala tomuto obličeji až po pusu, mohlo se prý jezdit na Staroměstském náměstí na lodičkách.
Pokračovali jsme pod mostem až do Čertovky, kde na stěnách domů je ještě krásně vidět omítka po povodních z roku 2002 sahající až k hornímu okraji oken v prvním patře.
Jízda pokračuje k Mánesovu a končí u Čechova mostu. Cestou je možné si prohlédnout jednotlivé pamětihodnosti, které se na nábřeží vyskytují (ne, že by to člověk neviděl už někdy z ulice). Perličkou na závěr byla labuť sedící na vejcích, těsně před cílovou (a zároveň startovní) pozicí lodě. Prý, když se zadaří, budou dvě labuťátka. Aspoň tedy něco pozitivního, krom kamenných staveb.
Byla to velice hezká exkurze, člověk se aspoň odreagoval od práce a poslechl si kus pražské historie. Horší je však cena - pro dospělého 150,- Kč a pro skupiny (asi školní) 70,-. Říkám si, že kdybych to neměl zadarmo, že by se to možná ani nevyplatilo. Nicméně, to už je na jinou diskusi.
Celé představení se skládá ze dvou částí - první je prohlídka muzea Karlova mostu a druhou jest plavba lodí podél nábřeží a rozhled po historických budovách.
Započli jsme s prohlídkou v muzeu. To se nachází v budově bývalého špitálu Křižovníků s červenou hvězdou na Křižovnickém náměstí. První navštívenou místností byla zádušní kaple ve sklepení kostela sv. Františka, který byl vybudován hned vedle špitálu. Z historického zdění a výzdoby se zachovaly pouze dvě sochy sv. Anežky a kousek omítky. Toť veskrze všechno.
Nicméně důležitějším faktem je právě sv. Anežka. Ta založila špitální bratrstvo, které později papež Řehoř XI. povýšil na bratrstvo s řeholními pravidly - oni Křižovníci. Tito mládenci se nakonec usídlili u Juditina mostu, kde si vybudovali klášter, špitál a kostel. Financování provozu špitálu a chod kláštera bylo zajištěno mýtným, které vybírali za přechod po tehdejším Juditině mostu. Jenom taková perlička - nejdražší mýto bylo za přechod svatebního průvodu (nikoliv pro obchodníky, jak by si člověk myslel).
Zároveň s touto zádušní kaplí jsme zhlédli i vykopávky původního vchodu do špitálu, který ústil na vstup k mostu. Je až s podivem, že původní Praha byla minimálně o 3 m níže posazená, než je dnes. Ty vykopávky to hezky dokazují.
Z kaple se přesouváme do muzejních prostor, kde jsou expozice zaměřené na historii Karlova mostu, jeho stavbu a lidi s ním spojené. Jenom rychlý exkurz do minulosti - Karlův most vznikl poté, co byl Juditin most z větší části pobořen záplavami a nebyla vůle jej znovu opravovat. Proto Karel IV. dal příkaz vybudovat most silnější a lepší, který bude přírodě odolávat snáze.
V několika expozicích je krásně popsán celý popis stavby, zkonstruovány malé modely tehdejších beranidel (na zatloukání pilonů do dna Vltavy), čerpadel vody a jeřábů. Celé to dokumentuje malý model, plný člobrdů na stavbě. Následoval odborný rozbor vrstev mostu, od počátků, přes opravy v šedesátých letech až po nynější rekonstrukce. Podtrhovala to poslední místnost, která byla věnována sochám na mostě. Jednak staré náčrty a výpočty rozmístění soch a pak i vyjmenované a detailně popsané.
Tím naše exkurze končila a my se přesouvali do lodiček, které nám předchozí teorii ukáží in natura. Projížďka lodí začíná pod samotným Křižovnickým náměstím a nultými oblouky obou mostů.
Samotný nástup do lodí probíhal značně netypicky. Když jsme se usadili, tak ne abychom jeli, ale bylo nám nabídnuto občerstvení. Pro děti limonáda a pro nás dospělé (rozumí se i moje osoba) byl v nabídce čaj, káva a pivo. Nejsem prase, abych chlastal hnedle po ránu, že ano. Touto dobou jsem ještě nebyl ani probuzen, tudíž káva to jistila z povzdálí.
Projížďka trvá něco kolem půl hodiny, člověk zhlédne nejprve zbývající části mlýnů, které sousedily s Karlovým mostem (dnes je tam klub Lávka). Poté následuje až intimní pohled na staré a nově opravené oblouky mostu s popisem rozdílů barev a tvarů jednotlivých kamenných kvádrů. Na stěně nábřeží je i taková zajímavost - středověké měřidlo vodní hladiny zvané Bradáč. Když voda sahala tomuto obličeji až po pusu, mohlo se prý jezdit na Staroměstském náměstí na lodičkách.
Pokračovali jsme pod mostem až do Čertovky, kde na stěnách domů je ještě krásně vidět omítka po povodních z roku 2002 sahající až k hornímu okraji oken v prvním patře.
Jízda pokračuje k Mánesovu a končí u Čechova mostu. Cestou je možné si prohlédnout jednotlivé pamětihodnosti, které se na nábřeží vyskytují (ne, že by to člověk neviděl už někdy z ulice). Perličkou na závěr byla labuť sedící na vejcích, těsně před cílovou (a zároveň startovní) pozicí lodě. Prý, když se zadaří, budou dvě labuťátka. Aspoň tedy něco pozitivního, krom kamenných staveb.
Byla to velice hezká exkurze, člověk se aspoň odreagoval od práce a poslechl si kus pražské historie. Horší je však cena - pro dospělého 150,- Kč a pro skupiny (asi školní) 70,-. Říkám si, že kdybych to neměl zadarmo, že by se to možná ani nevyplatilo. Nicméně, to už je na jinou diskusi.
úterý 21. dubna 2009
Kopali chlapci, kopali
Je tomu již dvacet pět let, co byla zasazena malá hruštička na naší zahrádce. Napřed jsem jí moc nevnímal, přeci jenom mi byla naprosto ukradená, když jsem měl všude okolo nějakou tu hračku. Ani můj první nožík, se kterým jsem místo do hrušky šel raději ničit drahé a krásné schody, nepřiblížil moje kroky tomuto stromku.
Pak začala plodit a já jsem si uvědomil, že tu máme nějaký strom, který mi může být i prospěšný. Hrušky vesele zrály rok co rok, spokojenost na všech stranách (tedy osobně jsem se jí neptal, ale kdyby nechtěla, tak snad nic nevyplodí, to dá rozum). Pak přišel malý hajzlík, říká se mu "padlí". Tento houbovitý humus zničil tak hezký strom, listy znetvořil a vysál všechnu životní sílu, kterou hrušeň ještě měla.
Došlo tedy na nejhorší, porážka nevyhnutelná. Termín byl domluven, dva statní pomocníci přišli kamarádovi na pomoc v těžké chvíli. Přeci jenom je to i záležitost srdeční, proto ta morální a fyzická podopora. Jenomže příroda si řekla:"Ne! Takhle, chuligáni, to tedy opravdu nepůjde."
Ještě v den exekuce lilo jako z konve, půda se hezky nasála a bylo vymalováno. Nicméně jsme přeci chlapi, tak nebudeme odkládat nepříjemnosti na potom a vrhneme se do toho po hlavě. Nářadí připraveno, pivečko roztočeno, hruškovice otevřena a můžeme začít.
Nejprve se k popravišti postavíme a zrakem znalců posuzujeme další taktiku. Nejsnazším přístupem bude direkt na bránu - okopat, podkopat a vyvrátit. Řeknu vám na rovinu, že z té malé hruštičky se stala pěkná svině. Mrcha se rozrostla a nechtěla se jen tak nechat porazit (ono kdo by taky o svůj život nebojoval, že?). Kopali jsme, kopali, až nám bylo sakra horko. Nejenomže byla půda nasáklá a byla zbytečně těžká, ale brzy jsme se dostali na jílové podloží, které nám práci ještě přidávalo.
Je pravdou, že klacky pod nohy nám padaly skoro samy. Samotný bůh nářadí se proti nám spikl a když Pavel ohnul hliníkovou lopatu skoro k nepoužití, Petr další zlomil a já pak ohnul malou zahradní lopatku, říkal jsem si, jestli se nám to dneska vůbec podaří.
Podařilo, milé děti, podařilo. Po třech hodinách úporného souboje s nepřízní osudu jsme chudinku vyvrátili a odkouleli stranou. Nevěřil bych, že ten poslední kus kmene bude tak těžký. Ale což. Dobrá věc se podařila a my mohli jít oslavovat úspěch, dvanáctka plzeň a k tomu domácí čepování, to je odměna nade vše.
Pak začala plodit a já jsem si uvědomil, že tu máme nějaký strom, který mi může být i prospěšný. Hrušky vesele zrály rok co rok, spokojenost na všech stranách (tedy osobně jsem se jí neptal, ale kdyby nechtěla, tak snad nic nevyplodí, to dá rozum). Pak přišel malý hajzlík, říká se mu "padlí". Tento houbovitý humus zničil tak hezký strom, listy znetvořil a vysál všechnu životní sílu, kterou hrušeň ještě měla.
Došlo tedy na nejhorší, porážka nevyhnutelná. Termín byl domluven, dva statní pomocníci přišli kamarádovi na pomoc v těžké chvíli. Přeci jenom je to i záležitost srdeční, proto ta morální a fyzická podopora. Jenomže příroda si řekla:"Ne! Takhle, chuligáni, to tedy opravdu nepůjde."
Ještě v den exekuce lilo jako z konve, půda se hezky nasála a bylo vymalováno. Nicméně jsme přeci chlapi, tak nebudeme odkládat nepříjemnosti na potom a vrhneme se do toho po hlavě. Nářadí připraveno, pivečko roztočeno, hruškovice otevřena a můžeme začít.
Nejprve se k popravišti postavíme a zrakem znalců posuzujeme další taktiku. Nejsnazším přístupem bude direkt na bránu - okopat, podkopat a vyvrátit. Řeknu vám na rovinu, že z té malé hruštičky se stala pěkná svině. Mrcha se rozrostla a nechtěla se jen tak nechat porazit (ono kdo by taky o svůj život nebojoval, že?). Kopali jsme, kopali, až nám bylo sakra horko. Nejenomže byla půda nasáklá a byla zbytečně těžká, ale brzy jsme se dostali na jílové podloží, které nám práci ještě přidávalo.
Je pravdou, že klacky pod nohy nám padaly skoro samy. Samotný bůh nářadí se proti nám spikl a když Pavel ohnul hliníkovou lopatu skoro k nepoužití, Petr další zlomil a já pak ohnul malou zahradní lopatku, říkal jsem si, jestli se nám to dneska vůbec podaří.
Podařilo, milé děti, podařilo. Po třech hodinách úporného souboje s nepřízní osudu jsme chudinku vyvrátili a odkouleli stranou. Nevěřil bych, že ten poslední kus kmene bude tak těžký. Ale což. Dobrá věc se podařila a my mohli jít oslavovat úspěch, dvanáctka plzeň a k tomu domácí čepování, to je odměna nade vše.
neděle 12. dubna 2009
Na Okoř je cesta, 11. dubna
Poté, co většina osazenstva cestovní skupinky odjela do Jeseníků, rozhodl jsem se, že využiju volného času a sobotu strávím na cestách. Alespoň tedy nějaká satisfakce, když už ne celovíkendová akce.
Již ráno mne utvrdilo, že výběr dne byl maximálně dobrý. Nebe bez mráčku, slunce pomalu šplhalo na obzor a já jsem ujížděl mhd do Dejvic, odkud mi jel bus do Roztok u Prahy. Pravda, nikdy jsem z Dejvické neodjížděl příměstskou linkou, a tak, než jsem nalezl zastávku, docela jsem se proběhl. Málem jsem ten odjezd nestihl, pač jsem jel dosti na knop. Štěstí mi ale přálo a řidič beze mne neodjel.
Moje pouť, jak jsem již předeslal započala na roztockém nádraží. Zde jsem vyhledal první rozcestník, modrou turistickou značku a vesele jsem se vrhnul na pochod. Bohužel, v zápětí jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl jablka, coby můj přídavek k obědu. Ne, že se si začnete ťukat na čelo, že myslim furt jenom na jídlo, ale přeci jenom přede mnou byla celodenní cesta, tak nějaké to chutné ovoce by bodlo. Inu, skleroza je nemoc silně rozšířená, nemohu se proto divit, když jsem zůstal na suchu s rohlíkama a paštikou.
Z tohoto chmurného uvažování mne vytrhla odbočka z místní komunikace a vpád do lesíka, kde se cesta vinula podél Únětického potoka a kudy též procházela naučná stezka. Osobně mohu říci, že jsem se nechtěl ničím vzdělávat, ale pročistit si hlavu. Proto mne nezajímaly kdejaké cedule, ale užíval jsem si slunce a stromů.
Na kraji Roztok jsem našel restauraci, kterou jsem předtím považoval za homelessácké doupě. Inu, posuďte sami z následujících fotek. Řekli byste, že tam někdy mohl někdo jíst? Těžko.
Mezitím mne předjela rodinka na kolech (těch kolistů bude ještě po cestě dost a dost, ale tito byli jedineční). Ujeli mi asi půl kilometru, kde se zastavili a rodiče se začali hádat. Došel jsem je a taktně mlčíc je i předešel. Za chvilku mne opět předjeli, poodjeli, usedli a opět došlo na výměnu názorů. Pán se evidetně nechtěl vzdát organizátorské role a byl na paní velice nepříjemný, že se nedrží jeho pokynů. Jen tak jsem se ušklíbl a rád, že se s nikým hádat nebudu, pokračoval dále.
Minul jsem Trojanovský mlýn a došel do Únětic. Zde mne nejvíce nadchl malý hrošík, jehož můžete vidět na fotkách.
Kdo by si jej nezamiloval,že? Ale zpět k věci. Z Únětic stále po modré do Černého Vola (tady byl někdo opravdu nápaditý, co se názvu týče) a až do Statenic. Poslední jmenovaná je již skoro malým městečkem. Není v ní nic k vidění, snad až na "úžasnou" moderní architekturu. Většinu nynějšího osídlení tvoří nová zástavba, která se do barev a stylů má opravdu ještě co učit. Nabízím k nahlédnutí jeden ze skvostů. Tento se tyčí mezi krásnou starou zástavbou.
Cesta ale zdaleka nekončila, přes Kamýk, Velké Příklepy, Noutonice až do cíle. Tedy polocíle. Cesta byla krásná, slunce stále svítilo, nebylo si nač stěžovat. Až když se větší část trasy ubírala po asfaltce, pač je spojena s cyklistickou stezkou, byl jsem mírně naštván. Nohy to totiž docela nelibě nesly.
Na Okoři jsem chytnul nějakou to Velikonoční mánii, jednak tam byly mraky lidí, druhak se konala všelijaká zbrojnošská/hudební představení. Já se tedy jenom po hradě propletl, dal pivko a oběd a už zase utíkal dále. Když vyrazím sám, tak chci taky být sám a ne obklopen hromadou hlučných harantů (aneb 3 Há).
Z Okoře pak vede červená turistická trasa buď přímo do Prahy zpět, nebo do Kralup nad Vltavou. Tu druhou jsem zvolil. Cestička se vine kolem Zákolanského potoka a železnice. Tu překračujete celkem pořád. Údolí je to ale jinak krásné, klidné a frekventované. Dlužno říci, že pěších jsem potkal, co by se na jedné ruce dalo spočítat. Zato kolistů bylo jak much, ale rychle odletěli, tak byl klid.
Došel jsem se podívat na památní kostelík na hradišti Budeč, který má být nejstarší dochovanou budovou v Čechách. Pořádají se sem i poutě a zrovna dneska (v neděli) tu byla konána velikonoční mše.
Hodiny překročili druhou, cesta pomalu začala nabírat na jednotvárnosti, pač na dalších kilometrech zase nic tak zajímavého nebylo. Přestal jsem proto vnímat a užíval pohybu. V Kralupech mi ujel vlak před nosem, tak jsem dal jedno finální pivko a pak hurá zpět domů, na grilovačku. A to je vše přátelé...
Již ráno mne utvrdilo, že výběr dne byl maximálně dobrý. Nebe bez mráčku, slunce pomalu šplhalo na obzor a já jsem ujížděl mhd do Dejvic, odkud mi jel bus do Roztok u Prahy. Pravda, nikdy jsem z Dejvické neodjížděl příměstskou linkou, a tak, než jsem nalezl zastávku, docela jsem se proběhl. Málem jsem ten odjezd nestihl, pač jsem jel dosti na knop. Štěstí mi ale přálo a řidič beze mne neodjel.
Moje pouť, jak jsem již předeslal započala na roztockém nádraží. Zde jsem vyhledal první rozcestník, modrou turistickou značku a vesele jsem se vrhnul na pochod. Bohužel, v zápětí jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl jablka, coby můj přídavek k obědu. Ne, že se si začnete ťukat na čelo, že myslim furt jenom na jídlo, ale přeci jenom přede mnou byla celodenní cesta, tak nějaké to chutné ovoce by bodlo. Inu, skleroza je nemoc silně rozšířená, nemohu se proto divit, když jsem zůstal na suchu s rohlíkama a paštikou.
Z tohoto chmurného uvažování mne vytrhla odbočka z místní komunikace a vpád do lesíka, kde se cesta vinula podél Únětického potoka a kudy též procházela naučná stezka. Osobně mohu říci, že jsem se nechtěl ničím vzdělávat, ale pročistit si hlavu. Proto mne nezajímaly kdejaké cedule, ale užíval jsem si slunce a stromů.
 |
Na kraji Roztok jsem našel restauraci, kterou jsem předtím považoval za homelessácké doupě. Inu, posuďte sami z následujících fotek. Řekli byste, že tam někdy mohl někdo jíst? Těžko.
 |
 |
Mezitím mne předjela rodinka na kolech (těch kolistů bude ještě po cestě dost a dost, ale tito byli jedineční). Ujeli mi asi půl kilometru, kde se zastavili a rodiče se začali hádat. Došel jsem je a taktně mlčíc je i předešel. Za chvilku mne opět předjeli, poodjeli, usedli a opět došlo na výměnu názorů. Pán se evidetně nechtěl vzdát organizátorské role a byl na paní velice nepříjemný, že se nedrží jeho pokynů. Jen tak jsem se ušklíbl a rád, že se s nikým hádat nebudu, pokračoval dále.
Minul jsem Trojanovský mlýn a došel do Únětic. Zde mne nejvíce nadchl malý hrošík, jehož můžete vidět na fotkách.
 |
Kdo by si jej nezamiloval,že? Ale zpět k věci. Z Únětic stále po modré do Černého Vola (tady byl někdo opravdu nápaditý, co se názvu týče) a až do Statenic. Poslední jmenovaná je již skoro malým městečkem. Není v ní nic k vidění, snad až na "úžasnou" moderní architekturu. Většinu nynějšího osídlení tvoří nová zástavba, která se do barev a stylů má opravdu ještě co učit. Nabízím k nahlédnutí jeden ze skvostů. Tento se tyčí mezi krásnou starou zástavbou.
 |
Cesta ale zdaleka nekončila, přes Kamýk, Velké Příklepy, Noutonice až do cíle. Tedy polocíle. Cesta byla krásná, slunce stále svítilo, nebylo si nač stěžovat. Až když se větší část trasy ubírala po asfaltce, pač je spojena s cyklistickou stezkou, byl jsem mírně naštván. Nohy to totiž docela nelibě nesly.
Na Okoři jsem chytnul nějakou to Velikonoční mánii, jednak tam byly mraky lidí, druhak se konala všelijaká zbrojnošská/hudební představení. Já se tedy jenom po hradě propletl, dal pivko a oběd a už zase utíkal dále. Když vyrazím sám, tak chci taky být sám a ne obklopen hromadou hlučných harantů (aneb 3 Há).
 |
Z Okoře pak vede červená turistická trasa buď přímo do Prahy zpět, nebo do Kralup nad Vltavou. Tu druhou jsem zvolil. Cestička se vine kolem Zákolanského potoka a železnice. Tu překračujete celkem pořád. Údolí je to ale jinak krásné, klidné a frekventované. Dlužno říci, že pěších jsem potkal, co by se na jedné ruce dalo spočítat. Zato kolistů bylo jak much, ale rychle odletěli, tak byl klid.
Došel jsem se podívat na památní kostelík na hradišti Budeč, který má být nejstarší dochovanou budovou v Čechách. Pořádají se sem i poutě a zrovna dneska (v neděli) tu byla konána velikonoční mše.
Hodiny překročili druhou, cesta pomalu začala nabírat na jednotvárnosti, pač na dalších kilometrech zase nic tak zajímavého nebylo. Přestal jsem proto vnímat a užíval pohybu. V Kralupech mi ujel vlak před nosem, tak jsem dal jedno finální pivko a pak hurá zpět domů, na grilovačku. A to je vše přátelé...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)