Sjezd Vltavy 12. - 13.7.

Poté, co jsme přechozího dne přišli z výletu do Berouna, přišly na řadu přípravy na nadcházející víkend na Vltavě. Je pravdou, že jsem byl dost utahaný na to, abych něco dělal, ale i přesto jsem našel poslední zbytky sil na nákup jídla a sbalení věcí. Spát jsem šel zhruba někdy okolo půl desáte večer, abych se aspoň trochu vyspal za posledních pár dnů.

Tím začal již druhý vodácký výlet Iriadoru. Je nutné hned na úvod říci, že jej zorganizovala Zuzka a to úplně sama!! Za to jí patří ohromné díky.

Plán byl následující. Sestava výletníků: Zuzka, Petr, Pavel, Honza, Štěpán, Radim, Petra a já. Nejprve tedy představení ostatních nových účastníků. Dáma první. Petra jest Zuzčinou kamarádkou již někdy od střední školy a je natolik odvážná, že s naší cestovní kanceláří jela. Hlavní výhodou bylo alespoň malé vyrovnání poměru mezi pohlavími a to, že mi dělala háčka (nebo háčkovou?) Štěpána přivedl Radim. Viděl jsem jej sice párkrát na oslavě Radimových narozenin, ale nikdy jsme si pořádně nepopovídali. Takže představení je u konce, nutno jenom podotknout a zdůraznit, že si všichni účastníci sedli a pohoda byla na všech stranách. Mohlo se tedy jet.

Trasa byla rozložena na dva dny, jelo se z malé vesničky jménem Branná, přes Krumlov až do Zlaté Koruny. První den se jel pouze takový oddychový kousek - 12 km do Krumlova a druhý den bylo před námi asi 20 km plavby. Ale to bych předbíhal.

Sraz byl v sobotu Ráno před šestou ranní na Hlavním nádraží (ráno píšu s velkým R, protože to opravdu bylo hodně brzké ráno, kdy všichni normální lidé ještě spí a mají půlnoc. Též jsem za cestu na nádraží potkal i několik skupinek, které se teprve vydávaly domů z tahu!!). Hlavní je, že jsme se v pořádku sešli, popředstavovali a naskočili do vlaku. Byly před námi čtyři hodiny cesty, tak jsme pomalounku načali vínko. Samozřejmě, že pouze v malém decentním množství. Dámy nepily, pač zachovávaly dekórum. Jejich chyba... Asi po hodině cesty, kdy jsme se pomalu šinuli k Táboru, vlak zastavil a stál. To by nebylo nic divného, přeci jenom při aplikaci klasických fyzikálních zákonů, kdo zastaví, tak stojí. Bohužel ale vlak stál deset minut, dvacet minut a to jsme začali být všichni nervózní (Zuzka hlavně), že nestihneme jediný vodácky bus, který nás měl hodit do cíle. Pan průvodčí, který vypadal, jakože toho v noci moc nenaspal, nám s úsměvem na tváři řekl, že je něco s trolejí a že neví, jak a co bude dál. Zuzka v této chvíli začala pomalu propadat panice.

Naštěstí se vlak brzy rozjel a finální zpoždění byla slabá půl hodinka. Takže všechno v klidu. Asi v deset hodin jsme dojeli do Zlaté Koruny a odtud jsme seběhli z kopce do kempu u vody, kde po chvíli přijel vodácký bus a jal se rozvážet všechny dle přání proti proudu řeky. Jediné, co bych o cestě autobusem napsal, že BYLO PLNO!!! A to opravdu doslova. Všichni se mačkali, jenom my jsme všicí seděli v klidu. Bohužel se po chvíli cesty nedostávalo vzduchu, takže začalo být trošku teplo a mdlo.

Po hodince cesty nás vyhodil autobusák v Branném a my jsme se vrhli na půjčovnu. Sebrali jsme čtyři lodě, pádla, vesty, barely a začali jsme konat finální přípravy k odplutí. Barely byly naplněny, posádky rozděleny a mohli jsme spouštět lodě.

Nyní taková vsuvka. Posádky byly rozděleny dle toho, jak kdo měl mnoho zkušeností a tudíž, aby v každé lodi byl někdo, kdo na vodě již byl. Ehm, těch zkušeností bylo v rámci skupiny opravdu mnoho. Vezmeme-li v úvahu, že vícekrát na vodě byla pouze Zuzka se Štěpánem, Petr, Pavel a já jsme byli teprve podruhé a ostatní nebyli vůbec, dávalo to tedy opravdu zkušenou skupinu. Nicméně jsme se rozdělili následovně: Štěpán - Radim, Petr - Honza a Zuzka-Pavel se prohodili nakonec na Petr - Zuzka a Honza - Pavel (až poté, co si to trošku začátečníci osahali) a pak já s Péťou. Řekl bych, že Petra byla v prvních chvílích velice nejistá a tak se ke mně obracela s tím, že jsem ten mazák a zkušený vodák. Nyní děti přichází velká rada! I když to neumíte, tvařte se tak, že jste machři. Když už nic jiného, dodáte tak odvahy tomu druhému a jede se lépe...

Tak se stalo, že jsme kolem poledne vyrazili. Před sebou jsme měli pouze dva jezy a to jednoduché, ale jinak krásnou a pohodovou plavbu. Taky jsme si to dle toho užívali. Začátečníci se pilně učili, my machři jsme se učili taky, takže jsme si neměli co závidět.

Tomu jedinému přesunu posádek v rámci lodí přecházelo hezké cvaknutí Zuzky a Pavla. Holt se nepovede všechno, že? Ale jinak se vcelku nic podstatného nedělo celé odpoledne. Svítíčko slunilo a hezky hřálo. My jsme párkrát utvořili vor a jen tak jsme se nechali unášet proudem a taky jsme z vody vylovili pár piv, které jsme ihned zkonzumovali. Nebyly to naše piva, alébrž takové jedné už notně napité posádky, která se cvakla o kousek pod námi. V době, kdy jsme je dojížděli, měli hodně jiné starosti, než zjišťovat, kde mají pivo. Tak jsme si dvě vzali, pač by jinak byly unášeny proudem až do Hamburku.

K večeru se začalo trochu zatahovat a my jsme instinktivně zrychlili, abychom se dostali do kempu. Sobotní noc jsme přespávali v kempu Nové Spolí na předměstí Krumlova. Je to hezký kemp s veškerým vybavením, takže maximální spokojenost. Jen jsme dostavěli stany, začalo lít jak z konve. Uklidili jsme se proto do místní hospody na pivko a večeři. Bohužel stejnou myšlenku mělo asi dalších stopadesát vodáků, takže to skončilo pouze jedním či dvěma pivy a malou klobásou. Poté přestalo pršet a my se vyhrnuli na prohlídku města.

Prošli jsme si centrum, hrad, podívali se na všechny jezy, které budeme muset zdolat následujícího dne a zapadli jsme do hospůdky na večeři. Já jsem již hlad neměl, tak jsem jenom upíjel pivo. Nicméně musím podotknout, že i sytý hroch, když sedí u stolu se sedmi ostatními, kteří se cpou, až se jim dělají boule za ušima, dostane pak taky hlad. Ale vydržel jsem to. Sice jsem Honzovi a Petrovi ukradl pár hranolek a Zuzce kousek palačinky, ale to je všechno. Spát se pak šlo asi v půl dvanácté. Přeci jenom jsme toho měli všichni dost po tom brzkém vstávání.

Zde bych rád konstatoval, že na vodáckých výletech jsem zatím viděl největší koncentraci ožralů za hodně dlouhou dobu. Chápu, že se na raftech chlastá, pač tam nemají co dělat, ale i tak. Co je moc, to je moc. Tím chci taky předznamenat naši noc v kempu. Jak jsme tak hezky usnuli, byli jsme vytrženi (já tedy určitě) z příjemného snění řvaním bandy hnusných opilců, kteří bohužel měli stan vedle nás. Řvali tam asi půl hodiny, načež se dva z nich utrhli a šli chlastat do jiné hospody znovu. Ostatní ulehli a já klidně usnul (mírně naštvaný). Nebylo mi ale dopřáno klidného odpočinutí. V pět hodin ráno se ti dva poslední přivalili z hospody a dělali větší bordel, než ti všichni dohromady. Tak jsem na ně chvíli křičel, ať drží hubu. Samozřejmě to mělo účinek, jako bych mlátil hlavou do zdi, ale přeci se mi dostalo jistého zadostiučinění. Jak jsem na ně křiknul, tak se ten jeden asi lekl a udělal neopatrný krok vedle našeho stanu. Inu a ten stan je po stranách vypnut, aby po něm stékala voda a provázek sahá metr a půl od stanu. Samozřejmě, že se ten chuligán o to přerazil a já se mu potměšile chechtal... mno, to jen taková odbočka.

Vstávalo se poměrně brzy ráno - v půl deváté a v půl jedenácté jsme byli na vodě. Skoro hned nás čekaly čtyři krumlovské jezy a tak jsme si je pořádně vychutnali. Jenom ten poslední - Lávku - jsem chtěl přenést, pač nebylo hezké počasí, bylo zima a foukal vítr. Tak jsem se chtěl vyhnout přílišnému koupání. Bohužel mi to nebylo dopřáno.

Každý jez v Krumlově, který Honza s Pavlem jeli, se cvakli. Bylo mi to zprvu záhadou, ale jen přišel ten poslední, objasnilo se mi to. Honzovi se též nechtělo ten poslední jez jet, protože vypadal docela nehezky. Tak Pavel nakonec zlanařil mne. Nyní už vím, že Pavel musí jít do lodě pouze jako zadák, nikdy ne na háčka. Jak jsme tak jeli šlajsnou dolů, byla na konci velká peřej. Všichni, kteří mají lehkého háčka, jdou s předkem nahoru a tak se vyhnou nabrání poloviny vody z Vltavy do lodi. Nikoliv však my s Pavlem. My tu peřej projeli jako ledoborec. Samozřejmě s lodí z pola plnou vody, se už nic moc dělat nedá a tak jsme se odporoučeli do hřejivé náruče Vltavy. Odměnou nám za to byl potlesk a povyk přihlížejících turistů, kteří mají ve zvyku stát na lávce nad řekou a pozorovat vodáky, jak se perou s vodním živlem. Nicméně nutno dodat, že Pavel s Honzou sjížděli jezy s nebývalým nasazením a nebáli se sebemenší překážky a též neni možné upřít i to, že ostatní jezy sjeli naprosto bezproblémově.

Poté následovala již velice příjemná cesta klidným proudem řeky až do Zlaté Koruny, kde jsme si sjeli poslední jednoduchý jez. Vrátili jsme lodě a vybavení a upalovali jsme k vlaku. Byli jsme docela vyčerpáni, takže jsme si cestu domů zpříjemňovali pojídáním zbytků stravy a spaním.

Musím říci, že se mi vodní výlet opět líbil a už se těším na nějaké jeho pokračování. Před tím je v plánu Skandinávie, takže další možností je až pak někdy v září, ale to se uvidí. Jediná škoda je absence fotek. Bohužel nikdo z nás neměl vodotěstný kryt, jak minule Vláďa, a proto jsme o jakékoliv fotky ochuzeni. Inu příště na něco možná přijdeme.

Axamitovou branou aneb jak se učíme orientovat 11.7.

Tímto výletem jsem se chtěl navrátit do Českého krasu, protože je to oblast velice zajímavá a příroda skoro nedotčená (tedy hodně skoro, když vypustíme lomy a průmysl).

Výlet započal už den předem, kdy jsme šli hrát ping-pong a následně plánovat zbylé věci do Norska. Sešli jsme se celá cestovní skupinka, jmenovitě Petr, Zuzka, Pavel, Honza, Radim a já. Nejprve jsme si dvě hodinky zahráli pinčes, kterýžto byl umístěn ve sklepních prostorách kolejního bloku 6. Hráli jsme s takovou vervou, že si přišla nějaká paní stěžovat, že tam řveme jak paviáni. Nevím, kdo ta osoba byla, ale předpokládal bych, že kolejná. Inu, tak jsme museli trošku ztišit náš projev. Poté jsme se odebrali do blízké hospůdky a probírali jsme poslední detaily, které bylo potřeba doladit, než odjedeme na dva týdny do neznámých a opuštěných končin dalekého severu. Tak jsme se do toho plánování zabrali, že jsem dorazil domů někdy ve dvě hodiny ráno...

A zde začíná samotný výlet za Axamitovou branou. Nejprve jsem chtěl jet pouze sám, ale pak jsem si uvědomil, že by to přeci jenom byla nuda, tak jsem oslovil ostatní cestovatele, kteří postupně skoro všichni odmítli. Buď kvůli práci, nebo jen proto, že se jim nechtělo. Nejhorší byl ale Honza, který prohlásil, že jede, ale ráno nejenže se nedostavil na nádraží, ale ani neposlal zprávu, ve které by sdělil, že se s ním nemá počítat! Mlátil bych takové lidi. Inu což, zbyl alespoň Petr a já za něj byl velice rád.

Sraz byl v osm hodin ráno na Smíchovském nádraží, kde jsme se pak měli vydat směr Beroun. Již první epizodka se nám vynořila ihned na místě. Večer jsem proklamoval, že sraz je opravdu v osm hodin ráno a vlak jede 8:24 (chtěl jsem jet rychlíkem, abychom tam byli dříve). Nepodařilo se. V 8:17 jsem začal být hodně nervózní a prozváněl jsem jak Honzu, tak i Petra. Honza měl mobil vypnutý a chrápal. Petr byl nedostupný, tak jsem věděl, že je aspoň v metru a na cestě. Po několika pokusech se mi přeci jenom podařilo dovolat a na můj prostý dotaz - Kde jsi? - mi Petr blahosklonně odpověděl:"Na Florenci!" Když jsem mu řekl, že za pár minut jede vlak a že sraz byl v osm, Petr nesměle odpověděl, že byl přesvědčen o srazu až ve tři čtvrtě. Rychlík nám ujel, ale naštěstí jel do Berouna další vlak osobák a výlet mohl začít.

Plán cesty byl následující: Cesta Axamitovou branou vede z Berouna do Berouna. Takže takový okruh po okolních krásách. Samotná cesta prochází body - Jarov, lom pod vrcholem Kosov, Suchomastská přehrada, Havlíčkův mlýn, Axamitová brána, Koněpruské jeskyně, vesnice Tobolka, Tetín a zpět na vlak do Berouna. Celkem vzato je to 18 km hezké chůze, semo tamo i do kopce, tudíž na jednodenní výlet jako stvořená.

V pátek, kdy se výlet konal, bylo počasí více než nádherné. Sluníčko svítilo, chvílemi i nepříjemně pálilo, takže jsem se nakonec i trošku pripálil, ale to bych předbíhal skutečnostem. Z Berouna jsme vykročili rázným krokem po zelené turistické značce, prošli jsme periferií Berouna a vydali se k místní okrajové části Jarov. Zde na návsi, oni tomu sice říkají náměstí, ale je to náves jako poleno, stojí pseudorománská kaple sv. Václava se zvoničkou z roku 1862. V průvodci stálo, že je zdevastovaná, ale jak jsme se měli možnost přesvědčit, již započaly opravné práce, takže někoho konečně napadlo, že takovéto památky by se měly udržovat. Vzhledem k tomu, že jsme spali zhruba tak 5 hodin a to je ještě maximum, dali jsme si pauzu. Petr prohlásil, že nedostatek spánku kompenzuje jídlem. Proto se ihned po usednutí pod kaštan u kapličky, pustil do jídla s vervou.



Poté jsme pokračovali ven z vesnice kolem zemědělského objektu. Nejvíce nás zaujal vojenský transportér ve výborném stavu, který tam nějaký nadšenec měl na poli. Nejsem znalec vojenské techniky, takže pro stejné nadšence nejsem schopen reprodukovat, co to bylo za typ a z jakého roku. Zde končila asfaltka, za což jsme byli náležitě rádi. Napojili jsme se na širokou polní cestu, která nás vedla kolem místního lomu pod vrcholem Kosov. Bohužel v tomto místě je cesta velice špatně značena (což je ovšem problém celé této trasy, jsou místa, kde na značku nenarazíte ani po kilometru a půl). Kolem lomu jsme se dostali až na kraj lesa, po kterém jsme kráčeli až na mýtinu, ze které bylo vidět jezírko dole v lomu. Jak jsme tak pozorovali krásy přírody, všimli jsme si, že někdo dole kempuje a jde se takhle po ránu vykoupat do jistě studené vody. Tak jsme si vzájemně zamávali s kempaři a šli dále.

Cesta pokračovala po polích a lukách kolem kopce, až jsme dospěli na asfaltku. Docela nás rozhodilo, že jsme nejenom nesestoupili do údolí, ale že jsme se vůbec nesetkali s přehradou. Dle malé mapky v průvodci jsme si pak všimli, že díky kompletní absenci značek jsme se vydali po vrstevnici, která nás zavedla k silnici spojující Koněprusy s Berounem. Holt jsme tedy akceptovali svojí chybu a dali se na jih, abychom se vrátili na značenou cestu. Napojili jsme se až u Koněpruských jeskyní, kde jsme si dali obědvací pauzu. To, že jsme vynechali přehradu, mlýn i samotnou bránu nebudu raději dále rozpatlávat ( ale k té bráně se jednou dostaneme!!!). U jeskyní jsem si koupil turistickou známku, abych měl alespoň nějakou památku, dali jsme si vrcholové pivko a se skloněnou hlavou jsme vyhledali žlutou značku, po které cesta pokračovala dále.



Vyšli jsme po značce do luk a polí, zase! Jako již předtím to byl kámen úrazu celé cesty. Evidentně nekdo porazil stromky, na kterých byly značky, či tam ty mrňavé namalované potvory vůbec nebyly. Tak či onak jsme šli opět naslepo a pouze zázrakem jsme se vynořili u "vodojemu" Pod Vinnou. Ten vodojem, jak mu v průvodci říkali, byl celý zarostlý v lípě. Lépe tedy řečeno, že ona lípa jej již celý pohltila. Takže ani to rozcestí nebylo pořádně vidět. Naštěstí tu byl orientační bod a to vesnice Tobolka. Díky blízkým domům jsme věděli, že jdeme dobře.

Když jsme procházeli vesničkou, bylo to jako na divokém západě ve městě duchů. Nikoho jsme nepotkali, jenom sem tam byl někde slyšet duch s motorovkou. Uprostřed vesnice je malý rybník a jeho pánem je vodník, kterého můžete vidět na fotkách. Je to asi jediná zajímavost této Bohem zapomenuté vesničky.



Cesta pak pokračuje do lesa (cesta opět neznačena - značky zarostlé ve křoví nejsou značky) a prochází úpatím Tobolského vrchu, který, jak píše průvodce, je nejmalebnějším vrcholem chráněné oblasti Koda. Poté se cesta ubírá mírně do kopce a pak zase z kopce, až se dojde do malé vesničky Tetín. Zde je zajímavostí mnohem více, než v předchozí vesnici. Na návsi stojí kostel sv. Kateřiny, velice hezký a pak je tu torzo hradu Tetín. Bohužel torzo opravdu vystihuje podstatu nynějšího stavu věci. Hrad už není ani hoden toho slova hrad, ale spíše by mu náležel název - Dvě stěny a to ještě malinkaté. Nicméně hrad nebyl to podstatné, protože místo hradu každého jistě zaujme naprosto úžasný pohled do údolí Berounky s okolními kopci a loukami. Takže nakonec i člověk odpustí, že hrad už není hrad a že to opravdu stálo za to se tam prodrat.

Když jsme se nabažili výhledu, vydali jsme se na poslední úsek této cesty vedoucí do Berouna. Nechci opět nadávat na průvodce, ale jest tam psáno - "... vyjdeme z vesnice za humna a pak se po modré dáme dolů do údolí Berounky..." - ehm, tak i tady bych měl velké výhrady. Vydali jsme se opravdu za humna a i po správné značce (!!!), ale co čert nechtěl, modrá zahýbala vlevo, tj. OD Berounky, ne k ní. Takže jsme chvilku váhali a raději cestu dokončili chůzí po asfaltce direkt k nádraží. Neměli jsme už chuť hledat, kudy ta modrá obchází a vchází do cíle.

Na nádraží jsme si pak dali vítězné pivko a i když jsme nestihli celou trasu, bylo to pěkných 15 km chůze a rozhodně nelituji, že jsem to šel. Pak už jenom dojet domů a sbalit se na víkend na vodu, ale o tom již příště. Co si ale neodpustim je poznámka a morální poučení na konec: Tištěný průvodce není lepší než mapa! To jen tak pro informaci.