Ať žije král... , hrad Točník, 31.10. - 2.11.

Přišel nám podzim, s ním se blíží i polovina semestru, a tak toto byla poslední příležitost, jak na víkend vypadnout s brontíkama od učení. Rozhodl jsem se na poslední chvíli a váhal jsem mezi Hrubým Rohozcem, nebo Točníkem. Nakonec převládlo místo, kde jsem ještě nikdá pořádně nebyl, a než jsem se nadál, už jsem měl před sebou seznam věcí, které musím dovézt. Akce byla dílem z části Rozruší, z části SUPí. Parta organizátorů - Hanka, Klárka, Tibor a Pavel - to vzali velice hezky za pačesy a my měli o zábavu postaráno.

Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!

Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.

Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.

Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.

Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.

Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.

Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.

Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.

Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.

Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.

Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!

No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.

Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.

Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.

Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.

Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.

Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.

V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.

Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.

Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.

Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.

Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.

Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.

Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.

Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.

Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.

Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.

Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.

Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.

Halloween, 28.10. (bront. klub)

Aby toho nebylo v úterý málo, konal se i brontosauří klub. Nejprve jsem tam nechtěl ani jít, jelikož jsem vůbec netušil, že se bude konat ve státní svátek, ale pak se z toho nakonec vyklubala hezká ptákovina. Tentokrát bylo téma halloween a vedla jej Klárka.

Proč halloween, ptáte se? Kdo se zeptat nechtěl, má smůlu, jako by se zeptal. Inu, není to proto, že bychom chtěli nějak inklinovat k amerikanismu, vždyť máme svůj vlastní krásný svátek - Dušičky -, ale proto, že nám chození po hřbitovech nepřijde jako dobrá náplň úterního večera! A i kdybychom nechodili po hřbitovech, tak těžko můžeme ztvárňovat mrtvé, že? Já tedy osobně bych ještě rád nějaký ten pátek zde mezi vámi vydržel! Tudíž jak z toho ven? Vzali jsme zavděk kucháním dýní a převlékání se do kostýmů. Ale abych nepředbíhal, začnu hezky po pořadě.

Na klub jsem se dostavil s menším zpožděním, jelikož mne předtím uchvátila přehlídka a nechtěla pustit. Nepřišel jsem o nic, jelikož pravidelné setkání bylo zahájeno hlasováním. Jako každé hlasování se neobešlo bez průtahů a výsledek byl určen tím, kdo problém přednesl. Nebojte se, PVC není diktátor, ale ostatní tak moc nediskutovali. Za svoji osobu jsem k tomu moc říci nemohl, jelikož jsem po většinu času netušil, která bije.

Konečně se odhlasovalo, oznámilo a uzavřelo. Mohl tedy přijít čas na program. Ten byl započat kucháním do dýní, aneb jak správní amíci, vyřezávali jsme ksichtíky do tvrdé ozdobné dýně. Výsledkem byly tři, relativně dobře se tvářící, svícny. Když došlo na focení ve tmě, vypadly pojistky. Aspoň, že jsme měli zapálené svíčky. Kupodivu taky nic v kanceláři nechytlo, což je docela velký úspěch, vezmeme-li v úvahu, že všechno tam je ze dřeva či z papíru. Samotná pojistková skříň by byla lahůdkou pro každého revizního technika, neb si tak hoví přimontovaná na stěně bez krytu.

Když jsme se dosti vyblbli s dýněmi, přišel čas na upíry. Tedy taková jednoduchá hra, která se hraje se zavázanýma očima (nám musela stačit tma a zavřené oči) a jeden první upír (kdo to asi byl?) musí najít kohokoliv živého a zakousnout jej. Chvíli jsme hráli, mnohokráte přepočítávali, až jsme zjistili, že už všichni jsou mrtví-nemrtví a hledáme čistě marně.

Abychom jen tak neseděli pořád v klubu, byly dalším bodem programu kostýmy a maskování plus malá vycházka ven. Já jsem se nechal inspirovat červenokřižáckou akcí a měl jsem pak na obličeji krásný zásek po sekyře. Vypadalo to opravdu hezky. Kuba si nechal udělat zaražený střep do čela a popáleninu na tváři. Klárka měla otevřenou zlomeninu a také popáleninu. Barča si vzala upíří zuby, Anežka zvolil roli vraha s krvavou sekyrou. Takto vyzbrojeni jsme mohli vyrazit ven.

Obešli jsme Náměstí Republiky, došli na Václavák a pak kolem Jindřišské věže zpět. Musím říci, že jsem byl reakcemi lidí vyloženě zklamán. Jediní, kdo z nás byli vyděšeni, nebo pobaveni, byli bezdomovci a popeláři. Ostatní člobrdové ihned, jak nás uviděli, klopili zrak k zemi v obavách, že by nám museli poskytnout první pomoc. To je národ, tohleto! Tak či onak jsme se ale mnohdy pobavili a myslím, že pro mnohé kolemjdoucí to bude nezapomenutelný zážitek.

Pak jsme se jen odmaskovali, popovídali a rozutekli domů.

Abych nezapomněl, fotky jsou k dispozici na Klárčině webu.

Letecký den, 21.10. (bront. klub)

Přišlo úterý, jako každý týden, a já se šel do klubu proletět, neb tentokrát byl název - Letecký den, aneb všechno lítá, co peří má. Čekal jsem, že se budou vyrábět draci a pak se s nimi bude běhat od Kotvy až za řeku, nicméně to se nekonalo. Program měl na starosti PVC, Anežka a Hanka.

Pravda, Hanka přítomna nebyla, a tak dodnes nevím, jestli nebyl Anežka jenom záskok. Ale to nevadilo, v hojném počtu jsme se sešli a též v hojném počtu jsme dělali kraviny.

Létání nebylo zaměřeno na draky, ale vzalo se za vděk vším, co létalo. Tak nejprve jsme si připomněli starou známou hru typu letadlo (či pyramida), ti, kdož neznali, se jí naučili. Pravidla byla jednoduchá. Každý vymyslel něco, co půjde realizovat čistě v prostorách klubu a za pomocí rekvizit, které tam již byly. Tím se tedy možnosti úkolů značně zmenšily, což možná bylo na škodu, jelikož spektrum blbovin, co by se daly vymyslet mimo zdi budovy, by bylo opravdu široké (od interakce s náhodnými kolemjdoucími, po nákup cibule a její pojídání). Poté se úkoly rozlosovaly a každý začínal většinou s něčím, co opravdu nečekal. Pak bylo nutno přesvědčit dva lidi, že ten váš úkol je super a donutit je, aby se pod to podepsali. Tím pádem seznam lidí rostl a v momentě, kdy jste byli třetí v pořadí, úkol jste provedli, škrtli prvního a šli přesvědčovat další člobrdy. Šlo o to, že většinou to bylo tak, že právě ten první na seznamu byl něčím obdarován (hrnkem vody, básničkou a nebo kaštanem). Jak je zřejmé z popisu, úkol se tak distribuoval exponenciální řadou mezi ostatní, jako ostatně každé takové letadlo. V našich omezených řadách to pak vypadalo tak, že se k vám ten papír dostal i třeba podruhé.

Nyní bych se prosím chtěl na chvíli pozastavit nad "úžasností" jednoho úkolu. Výše zmíněný kaštan nebyl určen k tomu, aby si jej obdarovaný odnesl domů, alébrž jej bylo nutno sníst. Bohužel jsem se stal obětí své vlastní blbosti a na tuto listinu se taky připsal s tím, že se nikdy na první místo nedostanu. Chyba! Dostal jsem se! Už ani nevím, od koho jsem jej dostal, ale zato vím, jak hnusně ten šmejd chutnal. Jenom tak pro připomenutí základního biologického faktu - normální kaštan je NEjedlý (naštěstí ne jedovatý), a tak taky opravdu chutnal. Větší hnus jsem už dlouho nejedl. Ble! Až mi z toho pak bylo chvíli těžko. Zato jsem už vyléčen z podobných blbostí a na podobnou listinu se hned tak zase nezapíšu.

Po hře následovaly vlaštovky a soutěž, čí letadlo se udrží ve vzduchu nejdéle. Maximální doba letu jednoho papírového vynálezu se přiblížila i pěti vteřinám. Závratný to konstruktérský kousek, který byl podpořen i jistou dávkou štěstěny. Buďme za to rádi. Ne všichni měli takové štěstí.

Když jsme měli leteckou sílu, bylo nutné vybudovat i obranu. Proto jsme se vrhli na výrobu praků a všemožných jiných vrhacích nástrojů, které by dopravily projektil do vzduchu a případného útočníka odrovnaly. S Abbikem jsme se vrhli do megalomanského projektu - dvoumužného praku. Každý si stavěl takové malé nic, ale my, my šli do toho natvrdo. Sice jsme trošku podcenili potřenou urychlovací a vymršťovací sílu (to znamená, že nám to zase tak silně nelítalo), ale zato jsme mohli vrhat dva projektily najednou! Po dokončení výroby jsme se rozdělili na dvě skupiny a bojovali proti sobě. Vždy jedna skupina postupně vyhodila letadla a druhá se je snažila zničit. Většinou se to však nepovedlo a nepřátelský bombardér proletěl.

Jako poslední bod programu byl kvíz. V těchto dvou skupinkách, jak jsme byli rozděleni, jsme vždy vyslali jednoho zástupce, aby se snažil odpovědět na nějakou faktickou otázku z oblasti létání. Když to neuhodl, dostal od druhé skupinky nakládačku (sice jenom polštářema, ale i tak!) Nepamatuju si skoro žádnou otázku, až na pár světlých vyjímek. Třeba to, že Rakušané chtěli použít k bombardování horkovzdušného balónu! Nepodařilo se jim to. Balón nedokázal pořádně doletět nad stanovený cíl. Pak si ještě vzpomínám, že nejdelší let s větroněm a českým pilotem vydržel bez mezipřistání nějakých 1100 a kus kilometrů.

Tím prakticky klub skončil. Ale to bychom nebyli správná parta, kdyby se nás pár neodebralo do hospůdky na jedno pivko, kterým jsme uzavřeli tak hezky rozjetý večer.

A tím byl opravdu konec.

Kitab-al-Ibar, Josefov 17. - 19. 10.

Nebyl by to správný SUPí tábor, aby nenásledovala potáborová víkendovka. I letos tomu tak bylo, a proto jsme se v pátek 17. října vydali na archeologickou stanici na Arrakisu, abychom se pokusili odkrýt stará tajemství ukrytá pod zemí. Planeta je již dávno terraformována, život na ní vzkvétá, ale kde jsou fremeni? Mrtví? Utekli do jiných částí galaxie? Jsou stále na planetě? Pojďte se mnou poodhalit roušku tajemství a dozvědět se, jak to všechno bylo.

Cílová stanice, neboli argeologické naleziště, byla až v Jaroměři. Byli jsme očekáváni v půl deváté večer, a tak sraz na Hlavním nádraží v Praze se uskutečnil až ve tři čtvrtě na šest. Zde jsme se v hojném počtu sedmi lidí (Hanka, Markéta, Klárka, Maggi, Anežka, Abbik, já) srotili, zakoupili lístek a utíkali do vlaku. Cesta nás vedla přes Hradec Králové, kde bylo nutné přesednout z jednoho maxitraileru do druhého. Bohužel byl pátek a mnoho lidí se vracelo po týdnu domů. Místo pro sedm lidí a ke všemu ještě na sezení už opravdu nebylo (nevadilo nám to, kdo by si taky potřeboval sednout, že? Až nám na to přijdou, tak se nasedíme ještě dost!). Uvelebili jsme se tedy v přední části vagónu, kde nás za chvíli vyhmátla mladičká paní průvodčí. Chtěla nás dotlačit k tomu, abychom se někde posadili a nezacláněli. Nevím, komu jsme měli zaclánět, pač ona se do konce trasy stejně neukázala a lidí též moc nepřistupovalo. Ihned jsme to pustili z hlavy a dali se do živé diskuse - hlavní téma bylo zdraví; jak moc bolestivý je který způsob sebevraždy, a jiné -, postupem času jsme k tomu konzumovali i vlastní večeři a všem nám velice chutnalo! V Hradci jsme přestoupili na osobáček, kde nás za chvilku dohonil Kovář. Byl uvítán sborovým potleskem a křikem. Ostatní cestující měli nejspíš pocit, že přišla mediální hvězda. Když ale uviděli postavu s dlouhým pláštěm a velkým batohem, raději rychle sklopili zrak a dělali, že nás nikoho nevidí. Smůla, bylo nás totiž nejenom vidět, ale hlavně slyšet! Ve vlaku jsme sice byli všichni účastníci, ale nikomu z nás se nechtělo prolézat vagony a hledat, kdo by se k nám mohl přesunout. Nechali jsme to tak, jak to je, přeci jenom dvacet minut jízdy nikoho postrádat nebudeme. Ještě si jich užijem.

Přišla ta osudná chvíle a my se s malým zpožděním vyloupli z maxitraileru na Arrakisu, v archeologickém sektoru. Uvítacím výborem byla skupinka organizátorů - PVC, Pája, Evka a Bára. Ještě k nim přibyl Nasr Ahad, ale ten psal prý zápočtovou písemku a dorazil až za hodinu. Následovala taková krátká seznamovačka, ono nebylo co seznamovat, vždyť jsme se všichni dobře znali. Nicméně jsme si připomněli svá fremenská jména (ale nebyli jsme fremeni, to nás osvítil jen záblesk minulosti. Fremeny jsme přijeli teprve hledat. Zajímavé, že?), pobrali vybavení a šli vyklidit cestovní terminál, abychom nezavázeli. Hnedle za rohem se Khamsa (nyní hlavní profesor a velitel vykopávek. Za boha si nemohu vzpomenout na jeho profesorské jméno a přitom bylo tak krásné!) pustil do počátku legendy. Osvětlil nám, že nalezli důkazy o přítomnosti fremenů, červů, ale netuší, co se stalo, že je všechno absolutně jinak. Proto bude naším úkolem postarat se o objasnění této záhady. Vidíte, hezky jsem to shrnul do dvou vět, které se daly říci asi tak za pár minut, kdybychom je trošku více rozvinuli. Pan profesor na to spotřeboval dobrých patnáct minut. Nikdo z nás už tomu pak moc nevěnoval pozornost. Chápu potřebu pořádně uvést lidi do problematiky, ale chce to kdyžtak trošku a po menších kouscích. Mezitím nám byly zkontrolovány identity, jestli nejsme špehové a nechceme třeba důkazy a nálezy zničit. Kupodivu jsme všichni prověrkou prošli a už jsme si to metelili do pevnosti.

Jak jsem již zmínil, naše hlavní stanoviště a ubytování bylo v areálu pevnosti Josefov. Abych byl přesný, bydleli jsme v bývalé strážnici a velínu severní části opevnění. Je nutno podotknout, že pevnost byla ( a stále z části je) majetkem armády, která ji označuje za strategický bod. Jak nejsou peníze, tak budovy a vůbec části opevnění chátrají. Je s podivem, že tento opravdu brilantní stavitelský kousek a zároveň mistrovské obranné dílo z doby Josefa II. zůstává ležet ladem. Ale tak tomu bohužel je i u mnoha jiných nádherných památek v naší republice. Nyní zpět do páteční noci, kdy jsme se ubytovali, odevzdali a přerozdělili jídlo, tak nějak se zorientovali (pouze ti, co tu byli poprvé, což jsem byl i já) a mohlo se jít za prvním úkolem.

Tím bylo nalezení a složení částí pradávné knihy Kitab-al-Ibar. Tato kniha prý byla psána fremeny a měla by obsahovat informace o jejich životě, smrti a vůbec zachycovat celou historii. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, dle věku. Tím pádem tedy na Starce a Mládež, jak jsme to v minutě překřtili. Vykopávky byly uvnitř vnitřních hradeb opevnění. Každá skupina měla hledat fragmenty různé barvy. My, starší a zkušenější, jsme nastoupili k úkolu s rozvahou a s jistou dávkou fištrónu. Život nás naučil, že hrát fér se nevyplácí a být poctivý vás přivede tak maximálně do hrobu. Proto jsme ty mladší odstrkovali a všemožně jsme jim fyzicky bránili najít a shromáždit hledané kousky Kitabu. Přeci jenom jsme již ve věku, kdy se nemůžeme tak rychle hýbat a ti mladší by nás byli bývali předběhli. Za chvíli jsme měli hromadu nalezených kousků a část skupiny započla s tříděním, rovnáním a snahou zjistit, jak to k sobě ksakru pasuje. Po chvíli jsme, coby skupina starší, slavili úspěch - složené dvě strany ze čtyř. Ti mladí měli pouze půlku první. Jasně jsme měli nakročeno k úspěchu! Jsme lepší a vyhrajem! Takovéto věty mi zněly v hlavě a nebál jsme se je nahlas pronášet i před ostatními. Leč, skutečnost je někdy jiná, než jakou si jí malujeme. Někdo, buď mu uštědřen pohlavek, začal ty naše složené strany číst a zjistil, že sice všechny části k sobě pasují, ale text nedává absolutně smysl, neb jsou strany do sebe zamíchány mezi sebou. Grrr! To snad ne!? Takže práce v háji. Mezitím už ti mladí usmrkanci dodělali třetí stranu a blížili se ke konci. Eman se sice snažil zachránit situaci a kradl fragmenty druhé skupiny s tím, že to možná projde. Neprošlo. Smutný to pohled na prohranou bitvu, ale co se dá dělat, nenecháme se zahanbit a aspoň ty strany doskládáme. Měli jsme spolehlivé informace, že výsledkem mají být čtyři strany textu, tak proč máme safra pět spodních levých rohů?? Ehm, chybička na naší straně. Jak jsme se v rychlosti prohrabovali fragmenty, tak se nám to celé zamíchalo a my mylně vydávali kus z prostředka za roh. Po další půl hodině máme také složeno. Byť nám části chybí, jsme spokojeni. Jenom tak zběžně slepíme kusy dohromady a odcházíme na večeři.

Pojíme něco málo chlebů s máslem, džemem, paštikou; k tomu zelenina a výtečné Klárčiny palačinky. No, nadlábnul jsem se solidně. Program ale zdaleka nekončil. Při hostině nám pan profesor předčítal úryvky z Kitabu, kde se mluvilo o příšeře Koan-Ten (Jak jen mi ty fragmenty připomínaly Klárčiny a moje zápisky z tábora, to si nedovedete představit!). Takto posilněni a naladěni, jsme byli opět vyhnáni ven a že budeme konfrontováni s virtuální realitou, zpodobňující tehdejší fremenskou dobu - přesně tu z fragmentů. Vstupem do majestátního počítače, tvořící mozek výpravy, bylo jedno salto za pomoci dalších dvou lidí. Byli tu i tací, kteří ze zdravotních důvodů nemohli salto udělat. Nechci ukazovat prstem, ale byla to Maggi a Klárka. Tak jsme je s Abbikem otočili kolem horizontální osy tak, jak stály. Kupodivu se jim to i líbilo, méně však Pavlovým zádům. Abychom správně spustili program, bylo nutno se uploadnout do systému. To se provedlo zavázáním očí a husím pochodem se prodrat skrze tunely daleko do pevnostních chodeb. Já, jakožto nováček jsem byl silně dezorientován, ale to zase až tak nevadilo, protože jsem nedostal ani čas se divit.

Když už jsme se totiž nahráli do virtuální reality, zjistili jsme, že se rekonstruuje nic jiného, než samotná příšera Koan-Ten. Zajisté si vzpomenete, že tehdá na táboře bylo hnusně, pršelo a my se váleli v blátě, brodili se potokem a někteří i plavali. Nyní to dostalo úplně jiný rozměr - byli jsme hnáni potvorou skrze temné chodby a někteří s naprostou neznalostí terénu. Světlo měl pouze první a my byli na něj odkázáni. Abych pravdu řekl, příšera tu byla mnohem příšernější. Byl to opět Eman, ale v temnotě chodeb a celkové stísněnosti prostoru byl daleko hrůzostrašnější. Tak tedy započal běh o život. Abych vám přiblížil chodby pevnosti. Celý systém cest je rozdělen hierarchicky na hlavní, vedlejší, ještě vedlejší (ty se vyznačují úžasnou charakteristickou vadou - jsou ještě menší než ty vedlejší) a potom minerky (slepé uličky, ve kterých musíte lézt po čtyřech). Toto celé je samozřejmě umístěno pod zemí, takže je všude tma jak v pytli. Zároveň už stavba není nejnovější, a tak se semo tamo povalují kameny, cihly, podlaha je tu a tam klouzavá, vykopaná, prostě slast. A v takovémto prostředí běháte, k tomu nic nevidíte a ještě vás chce sežrat beznohá příšera. Strach se mísí s adrenalinem a atmosféra toho místa tomu dodává tu správnou dávku "hororovatosti". Chybí snad už jenom duch s žhnoucíma očima.

Již poučen z přechozích nezdarů, snažil jsem se držet vepředu, abych nechal ty za mnou sežrat (nebojte, já mám lidi rád, ale když jde o holý život, neznám bratra). Bohužel to ale až tak nevyšlo. Chodby jsou malé, úzké, temné, křivolaké a plné odboček. Stalo se mi tak, že jsem několikrát špatně uhnul ( v té rychlosti to nebylo nic neobvyklého) a než jsem se vrátil zpět, ztratil jsem krásně vydobyté pozice. A pak se to stalo! Pak mne sežrala! Fuj, zase jsem tam zařval. No, jedinou útěchou mi může být, že tentokráte umřeli všichni až na Honzu a Anežku. Ale ty už nakonec Koan-Ten nehonila. Chvíli jsme se v temných chodbách hledali, až jsme se našli. No jo, ale teď chyběla zase příšera, tak jsme hledali ji. Neúspěšně. Až potom se zjistilo, že Eman toho měl již dost a vydal se ven na čerstvý vzduch. No a jak není v podzemí signál, tak nemohl dát nijak vědět, že už je konec. No, troška vzrušení neuškodí.

Navrátili jsem se do kutlochu, pobrali věci a ve čtyřech statečných (ti tři nám padli cestou) jsme šli spát ven, pač jinak bychom se do strážnice nevlezli (no, možná i jo, ale kdo by se chtěl mačkat, že?). Tudíž ve složení Abbik, Klárka, Maggi a já jsme zalehli uvnitř hradeb, v průjezdu.


Sobotní ráno bylo mrazivé, stejně jako předchozí večer, ale brzy se ukázalo sluníčko a tepotu trošku zvedlo. Po rychlé snídani přijel pan správce, rozdal pracovní náčiní a už jsme si to mašírovali na hradby, likvidovat flóru, aby obranné valy nevypadaly jako les. V mezičase dorazil do tábora archeologů ještě Saghir a Hančí (Sin Jill).

Zde si dovolím malou úvahu na téma brontosauři a práce. Nemohu si odpustit, ale je mi až podezřelé, že kamkoliv přijedeme, pořád se něco ničí. Tady jsme ničili nálety, v Těchonicích se ničí trnky na pastvinách, na Rohozci se pálí spadaný bordel (tohle sice není až tak silný argument, ale to pálení se tam dobře vyjímá) a tak vůbec. To jsou samé řeči o ekologii, třídění, ale jakmile dojde na práci, jdeme ničit. Abych taky nebyl, coby hroch, za chvíli na černé listině!

Po obědě byla chvilková pauza, kdy jsme se sbírali z náročného dopoledne (nebudu zde zmiňovat, že jsme se tak střídavě flákali, to není podstatné. Důležité je to, že to bylo vyčerpávající). Pak přišlo na pořad dne páření a genetika. Hra sice byla obalena legendou, že se snažíme zjistit, jestli náhodou nejsme potomky pradávných fremenů, ale jako vždy šlo o sex! Hrálo se na osm kol, v každém byl jedinec určen jistou sadou genetických informací (barva vlasů, očí, kůže, pohlaví). Úkolem byl jasný - s někým se spárovat a získat potomka takového, aby se pomalu blížil k nám, reálným jedincům. Když se to někomu povedlo, bylo jasné, že je potomkem fremenů.

A mohlo se začít. Na začátku si každý vylosoval startovní genotyp. Je až s podivem, že skoro všichni jsme byli černoši albíni. Pohlaví si každý zvolil svoje reálné. Barva vlasů se vyznačila barevnou bavlnkou, kůži simuloval papírek nalepený na hrudi a barvu očí bylo zapotřebí namalovat vodovkami na tvář. Když jsme se hezky rozdělili, začlo první kolo. Zde přebírali iniciativu chlapi. Ti měli za úkol dovléct ženy alespoň dvacet metrů daleko a pak mohli plodit potomky. Ihned se strhla bitka, ženské vřískaly, utíkaly, ale nebylo jim to nic platné. Zvítězily naše prehistorické pudy a potomci byly zplozeni. Jenom tak na okraj. V každém kole mohl člověk stihnout potomků, kolik jen chtěl. Směl si vybrat pouze jediného dědice do další generace (vidíte? krásná polygamie!). Druhé kolo bylo zase na holkách. Když chtěly někoho ulovit, musely jej akorát čapnout za límec a tím si vynutit poslušnost. Po tomto kole jsem chtěl hru ukončit, protože se můj genotyp naprosto shodoval s chtěným výsledkem. Žel bohu mi to nebylo přáno, a já se tak musel vzdát svého vydobytého genotypu. V dalším kole se sbíralo koření (ve formě sirek) a ten, kdo měl více majetku, než druhý, mohl přebírat holky a měl tudíž přednost v plození (ha! nejenom, že tu šlo celou dobu o sex, ale taky o prachy!! Holt, jako v reálu).

Jak společnost postupovala, začala se dělit na kasty - normální, vševědoucí, všemohoucí. Nová generace mohla být výsledkem spojení pouze lidí ze stejných kast, nebo i z mezikastovního sňatku, ale ten byl zatížen postihem. Toto kolo se mi dostalo té cti a byl jsem žena (holt jsem to trošku nevychytal). Bohužel se PVC trošku přepočítal a byly jsme tři baby z kasty normálních na jednoho chlapa. Tak jsme se naštvaly a řekly, že půjdeme raději do armády. Tam jsme taky zlanařili ještě Kováře, který také nenašel vhodnou partnerku. PVC nám sdělil, že to bude mít drastický dopad na naše potomstvo, ale což, v armádě si člověk vždycky někoho najde. Když skončilo kolo, dostali jsme my tři úkol. Museli jsme si oběhnout část areálu a ještě ke všemu přehodit genotypy mezi sebou. Já na tom solidně vydělal, jelikož jsem přebral Kovářova statného chlapa, kterému jsem potřeboval jenom změnit barvu kůže a očí a bylo vymalováno.

To se mi ale v dalších kolech nepovedlo. Hra pak měla ještě dlouhé pokračování (iniciativu pro párování určovaly střídavě obě strany - kluci bojovali s KNG, holky chodily a rozdávaly úkoly, nebo se odříkávala litanie proti strachu), ve kterém se většina lidí dostala do kýženého cíle a my ostatní jsme jen potupně zjistili, že nejsme potomky fremenů.

K večeři byla francouzská polévka a k tomu chleba. Komu to nestačilo, mohl se dojíst čímkoliv jiným. Když jsme ukojili hlad a žízeň, očekávali jsme další program - hlavní hra tohoto víkendu! Po půl hodině pauzy, která byla jistě pro slehnutí a zažití stravy, jsme opět vstoupili do virtuální reality - tentokrát ve formě kotrmelce - a rozdělili se na skupinky. Tedy, co to povídám, byly jsme rozděleni na skupinky. Netuším, podle čeho orgové vybírali a rozhazovali, ale budiž. Já byl ve skupině s Thalatou. Pak následovali - Maggi, Hattit, Klárka; Abbik, Hančí, Kovář; Anežka, Markéta; Baka, Saghir a Eman. Kostky byly vrženy a my s nimi. Do podzemí jsme byli nyní vpuštěni i se světlem, stanoviště byly v pomyslném kruhu a my začali plnit úkoly. Cílem bylo sehnat instrukce ke stavbě Nekorábu, který použili naši předci, aby z planety odletěli. Chtěli jsme je následovat, a tak s nadšením a vervou jsme běhali do časného rána podzemím a plnili vše možné i nemožné. Informace jsme měli získat od Iksanských (či Tleilaxanských?) vědců, představovaných orgama.

S Thalatou jsme začali u Evky. První úkol byl dojít s časovým zámkem někam do pryč a zase zpátky. Důležitý byl čas, za který jsme to měli stihnout. Ani nevím, za kolik minut jsme to dali, ono se to ukázalo jako naprosto nepodstatné,ale to už je vedlejší. Pak jsme byli posláni k dalšímu stanovišti, ale cestou jsme narazili na chybějící mapu (samozřejmě, že záměrně odebranou), takže cesta zpět k Evce a nyní již přímo k Honzovi. Když jsme vyřídili pozdrav a tajné heslo, byl nám svěřen úkol dozajista hoden archeologů našeho formátu. Měli jsme totiž odnést milého vědce za jeho kamarádem takovou malinkatou chodbou. Inu, tak jsme jej čapli a nesli. Bohužel při cestě zpátky se Honzovi nějak nelíbilo, jak jsem jej nesl, a tak raději šel po svých. Pak si celou dobu stěžoval ostatním skupinkám, co jsme mu provedli. Taky co, chtěl odnést, neřekl ale jak. Smůla! Ještě bych rád dodal, že se mu celou dobu dařilo vžívat do role a hezky pitvořit hlas, že je ho až skoro škoda pro tu techniku. Měl ses, Honzo, dát raději na divadlo!

Další postup kupředu byl zbrzděn nedorozuměním (rozumějte naší blbostí), návratem zpět k Honzovi a pak zpět k místu, kde jsme našli šifru a malou mapku. Chvíli jsme si tak seděli, luštili, ale nevyluštili. Řekli jsme si, že to pro další postup nebude až tak důležité, vyřešíme to později. Chyba lávky. PVC měl na tuto skutečnost jiný názor, a tak jsme se rychle vrátili do temných chodeb a luštili znovu. Trvalo nám to věčnost a přitom lehký posun s obrácenou abecedou nebyl nic složitého. Celí šťastní jsme běželi za PVC. K našemu překvapení jsme se akorát zařadili do fronty za Baku a její skupinku. Před nimi tam došla Maggi, Klárka a Hatit. Trvalo jim to celou věčnost a myslel sem, že vyletím z kůže. Když jsme se nakonec dostali na řadu, zjistili jsme, proč jim to tak trvalo. K výrobě Nekorábu bylo potřeba i tekuté palivo a zde se vyráběla bezpečnostní pojistka, která by v případě jakýchkoliv problémů ztuhla a zabránila tak neštěstí - lidsky řečeno, vařil se pudink. Od předchozích skupinek bylo velice "milé", že spotřebovaly skoro všechno mléko a tudíž jsme měli toho dobrého pokrmu jenom symbolicky, aby se neřeklo!

Po této malé eskapádě přišlo na řadu lovení indicie ze změti malých chodbiček. Na místě byl nákres okolí a vyznačen okruh. Nápis - Tady někde se nachází další informace - dával tušit, že se pořádně zapotíme, než jej najdeme. Inu, ale dobrá věc se podařila a jako jediní (Tady bych chtěl počechrat svoje ego!!) jsme jej s Thalatou našli. Info bylo zapíchnuto u stropu jedné malé minerky a to ještě tak, aby to nebylo vidět, dokud nejste přímo u toho. Prostě jsme dobří! A teď už konec sebechvály a jedeme dál.

Předposledním stanovištěm byl Khamsa, který si zvolil, jako obvykle, inteligenční část - zodpovídání otázek. Byly to ty otázky, které nám na táboře umožňovaly zabírat jednotlivé planety (zhruba někdy na začátku). Samozřejmě tam byly otázky zaměřené na čisté detaily, názvy a jména. To jsem absolutně netušil, která bije. Dvakrát se mi podařilo uhodnout odpověď a to jenom tak, že jsem plácnul první věc, která mne napadla. Říkal jsem si, že mám nějak podezřele více štěstí než rozumu. I proto musela tuto část zachraňovat Thalata a že se jí to dařilo navýsost dobře! Za to jí patří veliké díky. Nicméně toto stanoviště byl kámen úrazu pro všechny. Když jsme přicházeli, seděla tam již skupinka Klárky, Maggi a Hatita. Když zodpověděli všech 20 otázek, odešli, ale nyní se přihnala poslední skupina s Bakou, Saghirem a Emanem. Mezitím kolem nás čtyřikrát prosvištěl Abbik s Hančí a Kovářem. Dvakrát to šli z hecu, ale dvakrát zabloudili ( Joo, to se tak někdo orientuje ). Štěstí nám přálo a jak jsme druzí přišli, druzí jsme i odešli. Naše radost však neměla dlouhého trvání, protože přišel na řadu rybníček.

Úkol zněl jasně. Najděte info v rybníčku. Přiložen byl pouze ešus. Tam nic nebylo, a tak mi nezbylo, než se začít hrabat v blátě a vodě tamního jezírka. Nenašel jsem vůbec nic. Abych byl přesný - našel jsem akorát humus. To jezírko nebylo křišťálově čisté! Tu nás dohnala poslední skupinka - též nic nenašli. Společně jsme se pak vydali za Barčou, pro nás poslední stanoviště. Zde bylo nutno najít ztracenou cívku a to po tmě. Saghir se do minerky ponořil a vytáhnul ji. Poté jsme společně prošli přes poslední indicii až k Evce, která nás dva s Thalatou poslala ven. Ostatní plnili ještě poslední úkol. Tak jsme se hezky naposledy prošli chodbami a vylezli na mrazivém nočním vzduchu. Opravdu začalo být silně mrazivo, ale přitom krásně. Na nebi ani mráček, měsíc si vesele svítil do krajiny, všude ticho - prostě pohoda, jazz. Zalezli jsme do hlavního obydlí, kde se už všichni tísnili kolem stolu a probírali předešlá dobrodružství.

Když dorazila poslední skupinka, začlo probírání indicií. Nekoráb se měl skládat ze špičky, pilota, sedačky, křídel, okénka, motoru a zadní směrovky. Podařilo se nám vytvořit jakýs takýs lidský spletenec, který by při dobré vůli mohl připomínat koráb. Jako vyvrcholení našeho snažení jsme vzlétli. Uletěli něco málo metrů a přistáli. Tím byla naše mise za původem předků zdárně splněna. Mohlo se jít spát. Každý si zabral místo a ulehlo se. Jako jediní čtyři stateční jsme se opět vydali ve stejném složení spát ven. Tentokráte bylo ještě více mrazivo, než předešlého dne, a tak jsem si k tomu tričku vzal do spacáku ponožky. A bylo mi krásně teplo. Zlatý spacák. Kdyby byl živý, hned bych mu něco daroval.

Do slunečné neděle jsme byli neurvale probuzeni řevem:"Hoří! Hoří!" PVC se k nám přihnal, že prý hoří sklad s relikviemi a vykopávkami. Nevím jak ostatní, ale pro mne za mne, ať si to všechno shoří! Nebylo mi dopřáno dalšího odpočinku, a tak se vysoukám do nehezké zimy a pomalu se potácím směr sklad. Když tam dorazíme, záchranné práce jsou již v plném proudu. V čem to spočívalo? Člověk se nadechl, chytl lana, zavřel oči a byl vpuštěn do takového malého skladu nářadí, kde měl něco hledat. To první, co jsem našel já, byla kovová konstrukce na namotávání zahradní hadice, o kterou jsem se silně praštil do kolena. Jinak jsem nenašel zhola nic. Šel každý, někdo i po dvojicích, trojicích a nakonec i šesticích. Když už jsme to chtěli vzdát, Abbík poklad našel, bylo to CD se všemi informacemi o fremenech - neboli záznamy z tábora. Díky moderní kopírovací technologii jsme dostali každý jeden exemplář, aby se informace neztratily a pak se šlo na snídani.

Po snídani nám pan správce ochotně povykládal o pevnosti, konstrukci a obranyschopnosti tohoto cihlového kolosu. Fundovaně odpovídal na zvídavé otázky a dozvěděli jsme se mnoho poučných a zajímavých věcí. Zhruba před jednou hodinou odpolední jsme měli zabaleno a odcházelo se na vlak. Normálně by tady byl konec článku, ale ona i cesta zpět měla šťávu, o kterou vás nechci okrást.

Jen jsme přišli na nádraží, nemile nás překvapily zpoždění, které měly všechny vlaky. Postupem času jsme se dozvěděli, že nedaleko, směrem na Hradec, se stala smrtelná nehoda - srážka vlaku s autem na přejezdu - a tudíž všechny vlaky mají smůlu. Byla vyhrazena zvláštní doprava. Vlakem jsme dojeli několik zastávek do jedné malé vesničky. Tam nás přesadili na autobusy, které nás posunuly o dvě vlakové zastávky a vyhodily zpět na vlak pouhou jednu zastávku před Hradcem!! Tomu se říká systém! Samotná cesta autobusem byla taky krásná. Dala by se nazvat - Jak naskládat co nejvíce lidí, do co nejmenšího místa. Již dlouho jsem si tak nezahrál na sardinky, jako při nedělním návratu. Nakonec jsme se tedy docourali k rychlíku na Prahu, rozloučili s těmi, kteří nejeli s námi a šup, vydali se na poslední dnešní putování.

A tím skončil Arrakis! Nechť vás ochraňuje Muad' dib!


Malá poznámka na konec - fotky z akce jsou již tradičně na Klárčině albu.

Matrix, 14.10. (bront. klub)

Již podruhé jsme se v tomto semestru sešli, abychom otevřeli večerní brontosauří klubový program. Tentokráte jej měla na starosti Klárka a vymyslela si téma Matrix. Jistě každý zná tuto perlu sci-fi. Neo, Trinity a Morpheus byli ve své době snad nejobdivovanějšími hrdiny a nám byla dána možnost... možnost se připojit.

Jak to tedy celé probíhalo? Velice hezky, mohu-li hodnotit celek již na začátku. Sice to mělo mouchy technického rázu, vše nevyšlo tak, jak by mělo, ale myslím, že každý odcházel s pocitem naplněných očekávání.

Ono, co se taky dalo očekávat,že? Večer byl v programu označen jako překvapení a žádná informace navíc. Z takovýchto kusých indicií se může vyloupnout naprosto cokoliv. A že se Klárka nenechala zahanbit! Již v šest hodin nás s Kubou a Honzou Dráče sešikovala do pozoru, dala nám KNGčko, štít, mapu a prohlásila:"Jeďte na Strahov. Blok 5, pokoj xy." To bylo všechno, a tak jsme vyrazili.

Cestou jsme si prohlédli mapu centra Prahy, kde byly označeny hlavní památky kroužkem. Předpokládali jsme, že tvoříme skupinu jedna, na Strahově nás bude čekat list s instrukcema a my půjdeme dál. Mýlili jsme se. Na Strahově jsme byli přivedeni do jiného stavu. Tedy, samozřejmě, že nás nikdo neznásilnil, mno, i když to se taky nedá takhle říci. Popravdě jsme jistým způsobem znásilněni byli. Místo obyčejných účastníků se z nás stali agenti (každý si jistě pamatuje Mr. Smithe a jeho slušivě oblečené dva kolegy) s Klárkou v čele. Když se tak stalo, honba za zničením matrixu začala.

Ostatní účastníci se rozdělili do dvou skupin a vyrazili hledat nápovědy a indicie k prolomení kódu do hlavního systému. My, agenti, jsme měli za úkol jednotlivé skupinky nahánět a řezat hlava nehlava - přeci si nenecháme zničit našeho chlebodárce,ne? Bohužel nyní se vyskytly technické problémy a ty nás zdržely na Petříně tak dlouho, že jsme nestihli inhumovat druhou skupinku, jenž nám doběhla na hrad, kde jsme na ně chtěli přichystat past. Ta první měla přijít na Petřín, kde jsme mezitím nechali Anežku s Pájou (ti jediní se nepřipojili k matrixu a vzali si červenou pilulku), kteří se o ně pak postarali. Tím jsme to bohužel jako agenti pos... tedy podělali. Inu, co se dá dělat, musíme zpět ke klubu, kde se bude konat poslední bitva.

Než jsme se vydali zpět, potkali jsme Šárku, která dorazila později a automaticky se připojila k agentům. Setkání proběhlo u katedrály sv. Víta. Tam nám bylo oznámeno, že jsme se minuli s tou druhou skupinkou pouze o vzdálenost celého hradního komplexu. Neváhali jsme a v posledním záchvatu hněvu jsme vyrazili a chtěli je ještě pokořit. Šárku byla jmenována hlavním zdrojovým kódem a v závěrečné bitvě jsme jí tak přiřkli nejdůležitější roli. Skupinka prý vyrazila pěšky a my se proto vydali metrem. To, že Kuba neměl tramvajenku, jsme raději ani neřešili.

Kousek od klubu jsme již viděli, jak se ta tlupa osvobození-chtivých člobrdů dobývá přes dveře do domu, kde brontíci sídlí. Nečekali jsme a vyrazili za nimi. Bohužel nějaká ženská zrovna v tu chvíli neměla nic lepšího na práci, než jít se psem na procházku a plést se nám pod nohy. Psík byl malej, hnusnej a ke všemu moc štěkal (dodnes nechápu, proč tak malé stvoření si dovoluje na něco, co je o 80 kg těžší a rozšláplo by jej to na místě! To něco jsem byl já, samozřejmě!). K naší velké nelibosti jsme museli zanechat pronásledování a již v poklidu jsme si šli sednout s nimi do klubu a vyčkávali návratu zbylých účastníků.

Ti se, naprosto nepochopitelně, vydali zpět z Petřína pěšky, i když věděli, že sraz je ve 20:45. Přišli hodně po deváté, jako by se nechumelilo. My, agenti, jsme přezbrojili a stali se z nás části zdrojového kódu, které šli vyčkávat na náměstí Republiky, kde se poté udál finálový souboj. Ale, nepředbíhal bych tolik. Vstupní kód do matrixu museli účastníci rozluštit a měli k tomu i vědmu, která byla zaúkolována, aby jim v případě nouze pomohla a lehce napověděla. I tak to ale trvalo naprostou věčnost, než se za námi vydali. My tam z hecu bavili kolemjdoucí bitvami a takovým malým tréninkem. Pak přišli a... zvítězili. Bohužel jsme byli předurčeni umřít již od začátku a to mně tedy nesedí, takováhle role, ale dobrá, k obecnému prospěchu jsem ochoten obětovat mnoho. Abych ještě vyzdvihnul tu nejdůležitější roli, kterou hrála Šárka. Nemohla totiž zemřít dříve, než umřeme všichni ostatní, kteří ji bráníme. Takže s vervou nastoupila do přední řady a šla vybíjet lidi po desítkách. Jak jste jitě pochopili, my smrtelní byli, účastníci ne. Holt, někdy se daří, jindy ne.

Neo uspěl, nové lidi z matrixu osvobodil a samotný systém přivedl do záhuby. Agenti zklamali. Možná příště...

Po bitvě jsme se ještě vrátili na chvíli do klubu a pak, v půl jedenácté, se uklidilo, zamklo a odešlo. Tím byl úterní program zakončen, bylo to skvělé a těším se na příště.

Babí léto nejen pro baby, 7.10. (bront. klub)

Po krásném létě přišel sychravý podzim, začal i nový školní rok (někomu rok akademický, ale to už je jen takový detail). Spolu s tímto vším se otevřel i nový ročník brontosauřího klubu v Praze. Každé úterý se budeme scházet v Senovážné ulici 8, ve dvoře. Tedy né ve dvoře, ale v klubovně, která je ve dvoře, aby si to někdo nevyložil tak, že jsme banda homelessaků a musíme žít na ulici. První klub dostal název - Babí léto nejen pro baby - a měly ho na starosti Hančí s Maggi.


Slečny zvolily jemný nástup, a tak se vzpomínalo na naše mladá školní léta, kdy jsme se pokoušeli vždy na podzim vyrábět z darů přírody všelijaké nesmysly. Nezůstalo však jenom u vzpomínání, šlo se hezky na tvrdo, na dřeň.

Začátek klubu je v šest hodin, ale jako obvykle jsme se scházeli postupně až do půl sedmé. Je pravdou, že jak není žádné přihlašování, vstup je naprosto dobrovolný a volný, tak nikdy nikdo neví, kolik lidí přijde. Tím pádem se zhruba v půl sedmé prohlásilo, tedy Maggi rázně vkročila do volné debaty a utnula ji, že jsme v počtu dostatečném a klub může začít. Přítomní jedinci byli: Hančí, Maggi, Honza, Kuba, Terka, já, Anežka a Pavel, Pavel, Pavel, Pavel (Abbik, PVC, Bystřický, Pája). Postupně pak docházely další osůbky - Bára, Klárka a Ivča. Nicméně v průběhu večera jsme nebyli v takovéto silné sestavě, jelikož někteří jedinci mizeli a nebo přibývali a to všechno tak nějak náhodně.

Nejprve přislo na pořad dne tvoření zvířátek z kaštanů. Ale abychom to neměli tak jednoduché, museli jsme nejprve vytvořit prostorové uskupení z nás samých. Nejprve jsme se rozdělili do skupinek, Maggi hodila dvěma kostkami a čísla pak znamenaly, kolik rukou a nohou to dané uskupení musí mít na zemi. Několikráte jsme to zopakovali, protože výtvory některých jedinců a skupinek byly tak povznášející a originální, že to ani popsat nejde. Zvláště bych zde vypíchnul fakt, jak mají lidé ve zvyku kombinovat až překombinují. Tak kupříkladu udělají raději stojku (kvůli nutnému omezení nohou pro skupinu), než aby udělali trakaře. Inu, jejich věc. (Tady je asi nutné upozornit, že jsem zrovna v této kombinaci taky figuroval, ale to už je nepodstatné... důležité je, že to dělají jiní.)

Po tělesech jsme přistoupili již k samotnému kaštanování. S Abbikem jsme nemohli než vzdát hold názvu sdružení a vytvořit velkého brontosaura. Kupodivu ta změť pospojovaných kaštanů připomínala toto pravěké zvíře a Maggi jej ihned poznala. Ostatní skupinky tvořili stonožky, mandelinky bramborové (ty bych chtěl zvláště vypíchnout, vypadaly nádherně. Bohužel jsem nejprve myslel, že dělají mandarinky, a pak jsem se hodně divil tomu vzhledu, kdy to mělo očička.), Pája vytvořil sluníčko, ale já mu to přehodnotil na podvodní minu. Mezitím si Maggi a Hančí braly dobrovolníky do zadu do skladu, kde se se zavázanýma očima přecházel podzimní les. Tedy byli jste donuceni si sundat ponožky a pak pomalu polehoučku cupitat přes hlínu, šišky, listí, ořechy a led. Abyste si vyzkoušeli, jak to v lese vypadá. Já tedy nebyl až na ty šišky, hlínu a led schopen určit vůbec nic, ale až tak zásadní to nebylo. Sice bych po tmě v lese nepoznal, kde jsem, ale což.

Když jsme se všichni vystřídali, šlo se na voskování. Zde Maggi někde uzmula starou žehličku, kterou bylo nejspíš možno zničit, nechala ji nahřát a tavila na ní voskovky. Takto natavené se pak přikládaly na křídový papír a tvořily se z toho obrazce. Musím říci, že abstraktní umění hadr. Moje výtvory byly trošku více depresivní, zvláště, když jsem si uvědomil, že tvary se mi moc neobtisknou, spíše nějaká hrana či čmouha. Holt tedy příště.

Pak nastala volná zábava, kdy něktěří ještě dělali s kaštanama, hráli si s voskovkama a zbylí pili čaj. Tolik tedy k náplni prvního klubu a těším se na příští setkání.

Než přijde zima... , Orlické hory 12. - 14. 9.

Tento víkend jsem se rozhodl zkusit opět nějakou víkendovku. Skončily nám prázdniny a tak se rozeběhla nová vlna víkendových dobrodružství. Nabídka byla bohatá, mohlo se jet na vodu či do hor. Zvolil jsem hory, jelikož na vodu jsem neměl náladu, přeci jenom máchat se v potoce, to nejspíš odložím, až bude lepší počasí. Volba tedy připadla na brontosauří článek Fénix a organizátory Jendu a Jarmila. Místo konání - Říčky v Orlických horách. Pracovalo se na místní obecní studánce. A nyní to hlavní - trénovali jsme na naši budoucí výpravu k pólu!

Již samotná cesta začla zajímavě. Nejprve jsem zjišťoval, kdo vůbec jede z Prahy a přilehlého okolí, abych snížil náklady koupí hromadné jízdenky. Klárka našla spoj pomocí autobusů, takže jsme se rozhodli pro ně. Asi hodinu před odjezdem psala Hančí, že jede vlakem a ten prý je o něco lepší (co se týče času a délky trasy). Neváhal jsem, prozkoumal situaci (lépe by se hodilo asi rekognoskoval, ale přeci jenom se budeme držet při zemi) a varianta vlak, která byla skoro o hodinu kratší, vyhrála. Operativně se změnil plán a jeli jsme najednou čtyří - Klárka, Hančí, já a Kuba, který přistoupil v Poděbradech. Trošku jsme byli smutní, že nikdo jiný nejel, i když má být celkově 12 účastníků, ale co se dá dělat. Sejdeme se až tam. Nikoliv. Již v Doudlebech, kde jsme přestupovali na bus, jsme potkali Sandru a Zuzku, které jely tím samým vlakem celou cestu s námi, akorát seděli o kus jinde. Holt ta domluva. Přijeli jsme do Rokytnice, kde nás uvítal zbytek výpravy - Eliška, Kuč-kuč-kula (to je Petr, ale používá tuto ženskou přezdívku) a Kes. Tuším, že tím jsem vyčerpal všechny, nerad bych na někoho zapomněl. Stáli jsme tam tak na nástupišti a čekali na jiný autobus, který nás měl odvézt do Říček. Po chvíli kecání jsme začali být nervózní, a tak jsem se šel zeptat řidiče, kdo a kdy tam pojede. Oznámil mi suše, že jede on a je to prý naprosto jasné. Nebylo, chlapci totiž v Rokytnici pouze změní ceduli, ale na idosu se změní číslo busu. Nevadí, nasedli jsme a mohlo se jet dále.

Finální a zároveň i startovní sraz byl v polární základně Houston (konečná veškeré možné dopravy do Říček a dále), kde nás přivítal mírně nervózní velitel stanice Jarmil. Nervozita byla značná, přeci jenom přijímat bandu nováčků a vycvičit z nich pořádné polárníky je věc nelehká, ba přímo těžká. Byl tedy celý nesvůj a když viděl, že mezi námi panuje naprostý chaos a disciplína je pro nás tak maximálně něco hodně ošklivého, co se maže na chleba, jal se urvat autoritu stůj co stůj. Poté, co, jako v armádě, nás seřval a dokázal seřadit do jedné lajny, nám nechal pouze šátek a nyní již bez batohu se pokračovalo dále. Abych upřesnil povětrnostní podmínky základnové stanice - bylo hnusně. Kdo by to byl čekal, když to hlásili i v televizi a kupodivu jim to vyšlo,že? Nevadí, přeci nějaké mrholení a silný vítr nemůže odradit silné a vytrvalé chlapy a ženy. I vydali jsme se směr polární stanice Lední Medvěd, které předsedal a vládl pevnou rukou velitel kupodivu stejného jména, Lední Medvěd.

Z této cesty jsme pranic neviděli. Ono se řekne, jdi na pól, ale už vám taky nikdo neprozradí, že z toho sněhu a velké dávky světla na chvíli oslepnete. Nezbylo než se chytnout a jako had se prodírat přes půlku Říček a pak někam do polí a lesů. Naše pouť neušla pozornosti jednoho místního občana. Neviděl jsem to, a tak předávám Jarmilův popis skutečnosti, vzhledem k tomu, že on byl jediný, kdo viděl. Jak jsme tak pochodovali kolem jedné z mnoha chaloupek, kdesi z čista jasna se vynořila postava s baterkou a chtěla vědět, kdože se to takhle pozdě večer promenáduje v blízkosti jejího obydlí. Baterka putovala od prvního, Jarmila, přes nás všechny až na konec. V tuto chvíli osoba netuší, zda-li už nepila přes míru. Světlo putuje nyní od konce na začátek a pohled je ještě pevnější. Nyní osoba usoudila, že jest možná doba přestat i hulit to nizozemské zboží, ale přeci jenom, co kdyby to byla pravda, že to, co vidí, není přelud ale opravdu banda brontosaurů se zavázanýma očima. Kužel světla putuje opět a nyní pomalu přes nás všechny, když tu postava usoudí, že přeci jenom se vrátí z Orlických hor do tepla místního blázince a přestane hulit a pít po celý zbytek života. Nechává tedy průzkumu a zaleze do chalupy. My se vydáme dále, nyní již ze silnice do pole.

Zde se vzpamatujeme ze slepoty a přebírá si nás neméně nadšený velitel polární stanice. Na Jarmila je nevrlý, cože mu to přivedl za nováčky, že s nima nemůže nic dokázat. Nevadí, nějak si s námi prý poradí. Začíná kolečko představovaček a srovnávání podle písmen přezdívek či křestních jmen. Pak už jen pochod do cílové stanice, kteroužto představuje Jendova chata a tam krásně vytopený obývák. Chatička je to opravdu příjemná a když se všichni usadíme, pouze posloucháme praskání dřeva v kamnech. Proběhne trocha byrokracie, kdy se upíšeme a ještě jedno kolo představování, nyní již s plnými jmény, abychom věděli, kohože to tu máme. Celá sestava se skládá z následujících polárníků: Jenda, Jarmil, Irča, Kes, Kuč-kuč-kula, Eliška, Maggi, Sandra, já, Klárka, Zuzka, Kuba, Hančí. Kupodivu se mi podařilo zapamatovat i větší část našeho rozesazení kolem stolu.

Pak přichází na řadu první úkol tohoto večera - Pennikan. Toto jídlo bylo hojně využito polárníky na slovo vzatými - Amundsenem a Scotem - při jejich výpravách. Není to ani tak pochoutka, jakožto kalorická bomba, která má nejenom povzbudit, ale i dodat tak potřebnou energii k dalšímu pochodu. První se k tomu dostala Kes, jenž se netvářila moc povzbudivě, když si vkládala první sousto do úst. Ono se není čemu divit, konzistence a vůbec vzezření bylo divoké. Oproti tomu chuť byla výborná. Ani již nevím, z čeho všeho to Jarmil zplácal, pamatuji si jenom burákové máslo, sušené maso, ořechy, cukr. Chutnalo to báječně a věřím, že energie to dodává mnoho. Již mám první silný tip na naše další horské putování, coby dopovací materiál. Když jsme si tak všichni ochutnali a popovídali, jak se asi polárníci měli, přešlo se k volné zábavě.

V tuto chvíli se někteří chápali kytar, hráli a zpívali, někteří si vzali stolní hru ScotlandYard (někdo to možná zná v české verzi Akce X), kdy jeden dělá padoucha a ostatní agenti jej chytají. Pohyb je omezen v rámci města a to na dopravu taxíkem, metrem či autobusem. Prostě zábava na dlouho. Když jsme pak prostřídali asi tři padouchy, rozpadli jsme se a pomalu se odcházelo spát. Bylo zhruba půl druhé, ale nikomu se usnout nechtělo. Holky škemraly o pohádku, kterou nevím, jestli se jim dostalo, ale pak se přešlo na hlášky z Cimrmanů a to nás všechny již bezpečně uspalo.

Sobotní ráno bylo ve znamení rozcvičky. Vstávalo se hezky v osm hodin. Někteří členové a členky, nebudu je jmenovat, jmenovitě Jarmil, Sandra, Hančí a Zuzka, nechtěli vstát. Snažili jsme se je dostat ze spacáků, ale po chvíli jsme to vzdali a s Kubou, Klárkou a Maggi jsme vyběhli bosi na pole před chatou na rozcvičku. Byla zima, asi jenom tři nebo čtyři stupně nad nulou, ale právě tohle bylo osvěžující. Nejprve jsme se protáhli a pak i proběhli. Nutno uznat, že mokrá tráva v této situaci byla opravdu studená, a proto jsem toho běhání brzy zanechal a vrátil se do chaty. Ještě před snídaní vytáhla Maggi bublifuk a hrála si venku za všeobecné pozornosti. Jenda zavolal k snídani, Kuba odběhl hledat studánku a Maggi jej šla hledat. Toto byl krušný moment celé naší výpravy. Jakmile se Maggi rozeběhla za Kubou, podjela jí noha, spadla velice nešťastně a vykloubila si rameno. Bolestný řev se nesl až mezi nás do chaty, kde jsme většina absolutně netušila, co se děje. Jenda vyšel ven, vrátil se s hrncem čaje, položil jej na stůj a s klidem pronesl:"Hmm, tak jedeme do nemocnice!" Tak tedy začal náš výcvik. Jenda s Maggi a Klárkou odjeli prudit místní pohotovost a my se pomalu vydali do práce (až po snídani, to dá rozum!!).

Ano, opravdu vlažně jsme se vydali. Abych se trošku vychválil, jsem po ránu akční - nejvíce z celého dne - a proto jsem při slově práce vyskočil jak čertík z krabičky, že jako jdeme! Nesetkalo se to s úspěchem. Všichni se na mne otočili s pohledem - cože? Si snad upad' ne? Tak jsem si opět sednul se zklamaným výrazem ve tváři. Dali jsme si hrnek čaje a v devět hodin se již opravdu šlo makat. Práce byla jednoduchá - oprava studánky. Byla tu studánka, nikoliv vůkol les a kapradí, kam laně chodí pít, ale polorozbořená nahnutá stříška a zanesené trubky. Střechu jsme opatrně sundali, ale i tak se nám málem rozpadla mezi prsty. Trubky jsme vykopali, pročistili, stříšku opravili, pramen studánky vyčistili a všechno uvedli do původního stavu. Vypadá to, že jsme čile pracovali celé dopoledne a ani se nezastavili. Omyl děti, měli jsme tam notné pauzy a prostoje. Přeci si nemyslíte, že bychom se udřeli, ne? Nicméně studánka stojí, voda teče a my splnili svoji občanskou povinnost.

Mezitím holky připravily oběd - brambory na loupačku a k tomu slanina s cibulkou a tvaroh. Abych nezapomněl. Maggi se vrátila s ramenem již nasazeným a s ortézou. Nikdy jsem si nemyslel, že naše vlastní tělo je tak chatrné, ale pouhé vykloubení vás stojí tři týdny naprosto bez pohybu a pak tři měsíce máte velice omezené pohybové možnosti. Inu, hodně štěstí Maggi a ať se to brzy uzdraví. Samozřejmě to nebyl konec všem zraněním, že? Klárka nemohla zůstat pozadu. Jak si tak poskakovala po chodbě, chtěla vběhnout k obědu do hlavní obývací místnosti. Nedošlo jí ale, že stropy a futra jsou nízké a tak v plné rychlosti natankovala přímo hlavou do dubu. Jenda už se jenom otočil a čekal, že si vezme klíčky a pojede se znovu. Naštěstí to byl jenom malý otřes a hlava i Klárka byla v pořádku. Pak už se jenom hladově sluplo jídlo a byl čas na pokračování tréninku polárníků. Abych nezapomněl, naší skupinku rozšířila Šoti (doufám, že to píšu správně, jinak dostanu sádrou po hlavě) a Honza.

Ještě v malé mezipauze vyndal Jarmil naprosto novou kroniku Fénixů, aby se účastníci taky podíleli na jejím obsahu. Irča se hned vrhla na první stránku a nakreslila řadu malých postaviček dle toho, jak jsme se minulého večera řadili. Pak bylo na mně, abych napsal popis pátečního programu. Když jsem tak učinil, byl čas na program. Měli jsme za úkol vzít si s sebou náhradní ponožky, fixu, papír a tužku, šátek a vyrazilo se. Honza s Irčou se ujali navigace a zakreslovali mapu.

Prvním zastavením byl úkol vytvořit proviantový tábor. Jako každý polárník si musí nechávat cestou tábory plné jídla na cestu zpět, i my jsme schovali část pamlsků do igelitky a zahrabali do křoví. Následoval běh ve dvojicích s lyžákama na nohou - simuloval se tak pohyb na sněžnicích v hlubokém sněhu. S Klárkou jsme měli čas nad minutu, což byl druhý nejhorší. Bylo to proto, že jsme šli jako druzí a ostatní se postupem času velice rychle poučili, že přezouvat se na konci je naprostá volovina a je lepší, když zpět se běží na boso. Nevadí, tak příště.

Pochodovali jsme dále. Mno, tady se mi pomalu příčí říkat pochodovali, když jsme šli vlastně přískokem v před. Kupodivu jsme narazili na místa, kde houbaři nenašli vůbec nic a nám tu zbylo mnoho a mnoho hříbečků, babek, lišek a podobných. Tudíž polární výprava se zvrhla v hledání hub a současného pojídání borůvek, kterých tam bylo též požehnaně. I takto handicapováni jsme se dokázali dostat i přes druhý tábor (zde se uložily další pamlsky) až na vrchol černé sjezdovky, kde nás očekávala zkouška mužnosti (u ženských by asi spojení zkouška ženskosti neuspěla,co?) a statečnosti. Jarmil napjal lana a my jsme přelézali. Jinak se nedalo dostat přes průrvu v ledu. Všichni to zvládli, bohužel jediná Maggi se tvářila ublíženě, jelikož nemohla lézt a tak moc by chtěla.

Po statečně přelezené puklině jsme dorazili na virtuální pól, konec naší tréninkové výpravy (ve skutečnosti to bylo Pěticestí, krásné to výletní místo) a dali si malou svačinku složenou s chleba, másla a nutely. V tuto chvíli se začalo pomalu připozdívat a zima se nám pomalu zakusovala do těla. Obrátili jsme směr a vydali se z pólu domů. Jak jsme si tak podráždili žaludek chlebem, dostali jsme hlad a jednotlivé tábory jsme komplet vyžrali, i když předtím jsme svorně tvrdili, že hlad nemáme.

Poslední tábor nám ale připravil nemilé překvapení (on to byl Jenda, ale člověk nesmí ukazovat na viníka prstem) v podobě zmizelých zásob. I to se polárníkům stává. Nezbývalo, než ulovit tuleně. Vyrobili jsme si oštěpy a měli jsme zasáhnout pohybujícího se vycpaného tuleně ušitého z povlaku na polštář. Vypadal prostě úžasně. Jako dobří lovci jsme se opravdu neosvědčili. Ani taková grupa nedokázala tuleně zasáhnout z větší dálky než by bylo potřeba na pořádné nakročení až k němu samému. Holt naši nešikovnost můžeme maskovat tím, že jsme byli zmrzlí.

Cesta ale nekončila, šli jsme pak na poslední místo - za ozvěnou. Je to bod uprostřed polí, kde když zařvete, tak vám hory odpovídají. Velice pěkné. Tak jsme si párkrát zakřičeli a už už se spěchalo domů, do tepla. K večeři jsme udělali smaženici, protože těch hub bylo opravdu hodně, ale na opékání dovezených buřtů nad ohněm nedošlo kvůli zimě, a tak je aspoň Kuba udělal na pánvičce. Po dobrém jídle se rozproudila trošku mdlá volná zábava. Mdlá proto, že byli všichni krásně unaveni a akorát tak ready to spát. Též se zpívalo a hrálo, ale kousek po půlnoci jsme to zalomili všicí. Klárka mezitím vymyslela hezkou básničku, která popisovala celé sobotní počínání a tato jest zaznamenána perem modrým do kroniky onoho ptačího spolku. Doufám, že se objeví někde v elektronické podobě, páč byla opravdu vydařená!

Nedělní ráno bylo již ve znamení konce výcviku a odjezdu. Nemohli jsme ale pominout nácvik vyvrcholení výpravy každého polárníka - dosažení cíle. Proto jsme se všichni vydali na louku zkoušet nadšený výraz při dobytí pólu. Říkáte si, proč takové věci nacvičovat? Hmm, rozeberme si to tedy trošku detailněji. Výprava do takových zimních míst, jako je severní či jižní pól, je opravdu mrazivá. Před sebou, za sebou máte jenom ledové pláně, nikde nic. Jenom sníh, slunce a mráz. Semo tamo, když máte smůlu, vás potká blizzard a teplota ještě klesne a je ještě hnusněji než kdy dříve. Vymáčkne to z vás i tu poslední kapku energie, co máte. Může se stát, že vám začne docházet jídlo, umírají tažní psi, začnete nenávidět ostatní polárníky, máte špatné vybavení a chytnete nějakou tu omrzlinu a mnoho jiného. Takto se vlečete zhruba dva měsíce, abyste našli jenom vlaječku zapíchnutou do země. Myslíte, že když si toto zakusíte, tak se budete na konci tvářit vesele??? Omyl!!! Všechno, co budete mít v daném momentu na mysli, se nedá povídat ani po dvaadvacáté hodině! Tudíž je nutno takovýto postoj nacvičit, abyste pak dětem mohli u krbu ukázat smějící se fotku chlapa, který to dokázal. Jak se řeklo, tak se i udělalo. Vyběhli jsme ven, zaujali postavení a fotograf zmáčl spoušť. Bylo to ale málo. Jenda odněkud vytáhl saně a mohli jsme utvořit i samotné psí spřežení. To byla poslední fotka a tím také ukončena víkendovka. Pak už jenom cesta domů, odpočinek a klid.

Takto končí náš výcvik a příště jistě pokoříme stejnou trasu, kterou kdysi zvádl Amundsen.

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 V.

Čtvrteční ráno bylo opět ve znamení porridge jakožto hlavního jídla k snídani. Nikdo se už moc nevzpíral a i zapřisáhlí odpůrci si nandali pořádnou porci. Vyskytl se tu taky nový element - paranoia některých mazáků a jejich věčná připravenost na odchod. Nikoliv z tohoto světa, ale do pouště. Jak se to projevovalo? Věčně s sebou tahali pár drobností, bez kterých by se prý neobešli. Tak to šlo několik dní, až nakonec ve čtvrtek se jejich paranoia změnila v tvrdou realitu.

Práce již nebyla a do konce zbývaly ještě plné dva dny. Bylo tedy více než zřejmé, že se nyní konečně půjde dvoudenka, o které se mluvilo již o víkendu. Po snídani PVC oznámil, ať se sbalíme na jeden celý den do pouště a co nejrychleji se shromáždíme před síčem. Ti, co tu již byli několikrát, byli překvapeni, že jsme nebyli vyhnáni bez ničeho, ba co víc, bylo nám dovoleno vzít si s sebou batoh. Nelenil jsem, sbalil vše nejnutnější, narval to do krosny a vylítl jsem ven, ať nezdržuji. Nebylo nutno pospíchat. Ostatní se ještě hodnou chvíli trousili sem a tam a hledali nějaké svršky, spodky, prostě cokoliv, co by jim umožnilo přežít. Já to klasifikoval jako přílišné zahlcení se věcma. Konečně bylo zabaleno a promluvil Muad' dib. Již jako starý kmet a slepý jako patrona se prý vydá umřít do pouště a my si musíme najít vlastní cestu řešení obtížné situace na Arrakisu.

Jak jsme si stáli? Blbě. Samozřejmě, že se terraformace vymkla kontrole a nyní hrozilo, že voda zahubí všechny červy a nám, jakožto bytostně závislým na koření bude ouvej. Nabízely se tři možnosti. Vydat se hledat metodu výroby syntetické melanže a tím vyřešit problém s červy. Druhou variantou bylo najít jinou planetu podobnou Arrakis a přesídlit posledních pár červů tam a začít znova, bez terraformace. Poslední možnost byla nejkrutější a to zbavit se závislosti na koření. Jedna z těchto cest byla ta pravá a naše putování a sbírání informací mělo přinést kýžené ovoce. Muad' dib domluvil a odešel. Museli jsme si zavázat oči a čekat, co bude následovat.

Postupně jsme byli rozděleni na nějaké skupinky. Přeci jenom se zavázanýma očima toho člověk opravdu moc nevidí. Bylo nám též zakázáno mluvit, abychom nevěděli s kým to ve skupině jsme. Za stálého hrobového ticha jsme byli odvedeni na louku za zahradnictvím, aspoň to jsem byl schopen poznat, když už nic jiného. Pak nás usadili na zem a čekalo se, co dál. PVC k nám promluvil, že naše hledání započne směr město Lázně Kynžvart, kde na cestě potkáme planetologa a ten nám řekne, kudy dál. Nebude to sice zadarmo, ale řekne. Uplynulo sotva pár minut a odněkud se vyřítila druhá skupinka a někdo ke mně přicupital. Byl vydán pokyn, aby nás probudili z melanžového transu, to znamenalo bacit dotyčného po hlavě. Naštěstí jsem dostal jenom spacákem. Ale i tak to bylo docela překvapení. Až nyní jsme si mohli sundat šátky z očí a rozhlédnout se, s kýmže jsme to byli spárováni na další den. Já měl to štěstí na Laďku. Jak jsem se později dozvěděl, mohly si holky vybrat a to metodou, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Lépe řečeno, kdo si dříve přiběhl, mohl si vybrat. Svázali jsme se tedy za jednu ruku a vyrazili na pochod.

Po chvíli pobíhal na cestě planetolog (Barča) a rozdávala první úkol. Kdo vyluští šifru, dostane instrukce, jak jít dál. Byla to velice nepěkná rovnice o mnoha místných číslech. Počítat se nám to nechtělo a navíc Laďku napadlo, že by to mohla být morseovka. Sudé čísla čárky, liché tečky. Nebo naopak? Nevím a je to jedno. Ono se řekne morseovka, ale já nikdy neuměl více než pár písmen jako - akát a ó náš pán. Tímto bych tak asi skončil. Byla tu ale druhá polovička, která briskně šifru vyluštila a šlo se dál. Má to ale někdo hezky zařízené, co? Ani jsem nehnul prstem a bylo. K další cestě vesmírem jsme se museli dostat do melanžového tranzu, což spočívalo v zatočení se dokola na místě. Ono s tou krosnou to zase tak rychle nejde. Dostali jsme instrukce k cestě a hlavně příkaz, že se musíme zbavit sbalených zásob jednoho z nás. Vzhledem k tomu,že jsem měl krosnu a tak nějak více věcí (hlavně pití, které bylo v pozdějších hodinách velice nedostatkovým zbožím), nechala se Sadin umluvit, nechala tam spacák a karimatku a šlo se.

První zastávkou byla zřícenina hradu Kynžvart, kam se šlo přes město Lázně Kynžvart a pak hezky do kopce. Nevím, na co jsme mysleli cestou, ale rozhodně to nebylo nic praktického. Docela hodně lidí ihned trkla možnost zaskočit do místního konzumu a koupit něco k jídlu. Nikoliv však nás. My si to hasili direkt zřícenina. Cestou jsme potkali Anežku s Verčou, kteří nám zmizeli kdesi v dáli. Šli opravdu rychle, ale my jsme si řekli, že to nebudeme hrotit, vždyť máme celý den. Již z dáli se ze zříceniny ozývaly divoké zvuky, řev a pískot. Bylo nám to divné, ale pouze do okamžiku, než jsme se dostali blíže a spatřili na vlastní oči hromadu malých harantů, asi nějaký tábor, jak běhají, perou se, křičí a dělají všechno možné, jen nejsou v klidu. Nemyslete si, já děti mám rád, ale tak maximálně obložené zeleninou na talíři, ke už nemůžou řvát a dělat bordel! Během chvilky jsme potkali znovu dvojici Anežka a Verča a prohodil pár milých slov. Koho jsme nepotkali byli organizátoři. To nám bylo trochu divné, a proto jsme usedli ke chvilkovému rozjímání. Za moment dorazil Nasr Ahad s Magi a ptali se, cože to tam vytváříme. Nic, zněla odpověď, čekáme na orgy. Naštěstí to netrvalo dlouho a už jsme viděli cupitající postavičky tří organizátorek, jak se drápou do vrchu. Slušně jsme jim zamávali a čekali, až se otevře stanoviště a my budeme moci jít dál. První úkol jsme dostali od Klárky, která nás nechala hledat informaci na papírku velikosti půlky cigarety na ploše velké několik desítek metrů čtverečních a to samozřejmě zarostlé lesním porostem a prostoupené zbytky hradební zdi. Jenom šťastnou náhodou jsme to za čtvrt hodiny našli a mohli pokračovat dále. Vcelku jsme se z kusé nalezené informace nedozvěděli zhola nic. Jenom to, že možná existuje syntetická náhražka melanže.

Následující stanoviště na cestě za poznáním bylo jedno malé rozcestí směrem na Horní Lazy. Ono pravda každé stanoviště představovalo jednu planetu, ale stejně jako Muad' dibovi mi paměť neslouží, a tak vás nemohu zahrnout škálou přesných detailů, co se kilometráže a názvů týče. Můžete být rádi, že ještě udržím myšlenku a moč. Tak tedy druhé stanoviště měla na starost Hančí. Zde bylo nutno předvést básnické sklony a vymyslet modlitbu na počest planetě, aby nám vydala další informace. Text naší básně jsme upletli vcelku rychle. Pár veršů sloužilo jako refrén a ostatní jsme vymysleli, jak nám to sedlo na jazyk. Nebyl to počin níkterak světoborný, ale myslím, že by to bylo lepší než mnohá díla moderních "umělců". Doufám, že někdo bude mít dost času, aby texty všech básní přepsal do elektronické podoby, protože mezi nimi se vyskytly opravdu skvosty (třeba Šárčina a Marblova by zasloužila metál). Aby se nám lépe šlo, dostali jsme i jednoho gumového méďu k zakousnutí. Tím je myšlen takový ten medvídek k jídlu, ne že byl někde na větvi pověšen desetikilový medvěd a my jsme jej museli zakousnout! Co vás to taky napadá?! Žijte v realitě.

Další melanžový trans a my se vydali dále směr Horní Lazy, kde sídlila Evka. Ta zkoumala, jestli dokážeme ve dvojici spolupracovat. Úkol byl velice jednoduchý. Mezi třemi stromy bylo nataženo lano do písmene V. Ve špici toho véčka se začínalo a každý lezl po jedné "nožičce" až se měl dotknout stromu, za který byl ten který konec lana uvázán. Nesměli jsme se držet nikde jinde, než být opřeni jeden o druhého a tak se došourat až ke konci. Škoda, že u toho nebyl foťák, pač si myslím, že ty kreace, co jsme tam předváděli, byly mooc pěkné. Zde jsme taky zjistili, že pouto, která nás mělo svazovat po celou dobu trasy, není až tak pevné. Jen co jsme poprvé spadli, roztrhl se provázek ve dví a ani na to nepotřeboval moc energie. Takže před dalším pokusem se svázat dohromady a šup to zkusit znova. Napodruhé jsme již uspěli a mohli letět dále.

Vydali jsme se tedy přes Horní Lazy až k rybníku Rovná. Bohužel se šlo většinu cesty po asfaltce (to myslím celý pochod jako celek), takže za pár hodin se začaly ozývat achilovky a vystrkovat růžky, že se jim to nelíbí. Nicméně jsme na trase Lazy - Rovná a šuneme si to hezky ve stínu lesa. Aby nás orgové trošku podpořili a dali nám námět k hovoru, vymysleli pár kontroverzních témat týkajících se povětšinou sexu a náboženství. Zajímavá to kombinace, že? Kupříkladu tam byly otázky: jak se stavíš k organizovanému náboženství? Jak se stavíš k nevěře? Co uděláš když uvidíš na stromě chlapa držícího se na větvi za zuby? Jaké otázky ti přijdou již intimní? a tak dále... Proložili jsme náš rozhovor několika těmito otázkami a kupodivu se rozproudila hezká debata. Navíc jsme byli v mnoha názorech za jedno a nenastala situace, kdy bychom se chtěli za různé názory porvat. Ne, že bych se chtěl prát, navíc se slečnou, ale vezmeme-li v úvahu, že jsme měli každý jednu ruku přivázanou k druhému, mohla by výsledná akrobatická kreace vypadat více než zajímavě.

Mezitím jsme se dostali k několika malinovým "polím" a zaháněli jsme hlad velkými dávkami malin a někdy i černého rybízu, který se také vyskytl v našem dosahu. Někde na půli cesty byl PVC s jídelní zastávkou. Aby nám vůbec vydal nějaké tajemství, bylo nutno obětovat něčí končetinu, nebo ji vymodelovat z obarveného těsta. Jednomyslně bylo rozhodnuto, že Laďčina ruka je menší a tudíž snazší k vyrobení a už jsme se plácali v těstě. Výsledný výrobek by stačil, když ne na první, tak rozhodně na druhou cenu na výstavě v galerii moderního umění. Ten zvláštní to patvar nám i přes svoji nestabilitu otevřel dveře do tamních archivů a my dostali celý chléb, dvě jablka, cibuli, kus sýra, salám a dvě mrkve. Byla tu možnost poobědvat a namazat si chleba pomazánkou. Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden neměli hlad, namazali jsme si půlku chleba a pokračovali dále. Však ono to přijde ještě k chuti.

U rybníka nás odchytil Khamsa, dal nám lahev a řekl:"Naberte mi posvátnou vodu." Nevím, zda-li se tomu kusu vody dalo říkat rybník, pač takový močál a bahno jsem už dlouho neviděl. Smrdělo to tam jak v kanále a ta voda, co jsme nabrali, noo, to bych pít nechtěl, ani kdybych to dvacet let vařil. Nicméně jsme měli nabráno, a tak jsme rychle vypadli. Samozřejmě, voda byla jenom prostředek k dokončení úkolu. Úkolem bylo změnit svoji identitu na druhou polovičku. Vzhledem k tomu, že se potím jako prase, nemohl jsem Laďce udělat tu prasárnu, že bych si s ní vyměnil svršky, což bylo taky účelem tohoto stanoviště. Sadin se též z podobných důvodů nechtěla převlékat a tak jsme přehodili filtr šaty, vodolinky, já jí dal kngčko a bylo vyřešeno. Bohužel to nestačilo. Nepřesvědčili jsme Khamsu, a proto jsme museli udělat jeden kotoul, aby viděl, jak jsme synchronizovaní. Jediná plocha široko daleko, kde se dalo něco takového provést byla silnice. Musím říci, že jsem se válel už po lecčems, ale ty hnusný kameny na asfaltu jsou tedy zážitek, to mi věřte. Ještě, že tam nesvítilo sluníčko, to bychom si taky mohli odnést natavený kus humus na triku. Následovala imitace orgů. Já si vybral Kubu (co by chromého a na ruku nemohoucího, jak chtěl vytáhnout meloun z přihrádky) a pak Khamsu (tam jsem chtěl zdůraznit styl řeči, což se mi ne moc povedlo, ale bylo uhodnuto). Laďka měla ženskou část ansámblu a tak si vzala též chromého orga - Barču. Silně premýšlela,koho druhého, když v tu chvíli odcházel Honza a pronesl nějakou poznámku, nepodstatný to detail v našem vyprávění. To byl podnět k imitaci Evky, kdy se ke mně vrhla s křikem:"Honzoooo!" Na to Honza reagoval ihned a zpoza křoví řval:"To si ještě vypiješ!" Tak či onak jsme měli splněno a mohlo se jít dál.

Byli jsme posláni vesmírem přes vesničku Rovná až k bývalému letišti Vranov. Po silnici to byla ošklivá oklika a tak jsme se rozhodli improvizovat a šli jsme direkt přes pole. Zajímavé je, že uprostřed ničeho se před námi na poli vytvořila cestička, která nás zavedla až do vesnice. Ještě než jsme došli až k prvním barákům, potkali jsme dva homelessáky, ale že ti byli pořádní. Fuj! Raději jsme přidali do kroku, abychom jim zdrhli. Netrvalo dlouho a začal jsem mít docela divný pocit, kamže jsme to přišli. Byla to taková malá zahradnická osada na okraji města (ano, Rovná je asi město, i když bych to tedy nikdy neřekl. Soudím tak dle toho, že tam byl vystavěn více než jeden panelák). Ehm, no, zahradnická osada. To by se tomu dalo říkat maximálně v noci a se zavřenýma očima. Hnusnej slum to byl! Myslím, že bych se tam v noci, abych to ohodnotil trošku kladnějším slovem, bál vypravit, abych nedostal kudlou do zad. Fakt humáč. Ještě jsme zrychlili krok, abychom už byli zase v lese. Bohužel nás cesta zavedla ještě více do "středu města" a my byli oblaženi pohledem na místní obyvatele. Pravdu dím, když řeknu, že většinu zdejších usedlíků tvořili naši opálení spoluobčané. Ti se na nás začali na můj vkus nějak moc usmívat a byl jsem jenom rád, že jsme se vytratili, jak nejrychleji to šlo.

Jak jsem se již zmínil, bylo horko, opravdu horko. Na jednu stranu jsem byl za to rád, pač jsem se cestou dozvídal i zkazky z minulých let, kdy jim prý celé dva dny lilo jak z konve. Bohužel toto přirovnání začalo nabírat trošku ošklivé rozměry při pomyšlení, že se nám krátí zásoba vody a nikde na stanovištích nebylo možné vodu doplnit. Zároveň jsme taky šli mimo vesnice a města (ta Rovná byla vyjímkou, ale tady sme ještě nevěděli, že to bude takový problém), tudíž jedinou vodu, co jsme měli, byla ve vodolinkách. Naštěstí jsem měl s sebou ještě 1.5 l v pet lahvi, ale tu jsme šetřili, jak se dalo. To jen taková vsuvka a konstatování, že příště by to chtělo v takovém počasí myslet i na tuto skutečnost. Sice PVC měl u sebe vodu na doplnění, jenže to bylo časné dopoledne, kdy jsme měli za sebou pouhých pár kilometrů a vodolinky byly skoro plné.

Kousek za Rovnou jsme narazili na letiště a dle něho se sunuli kupředu očekávajíce stanoviště. Nejprve však přišly útočné krávy! Nevěřil jsem tomu, ani když jsem to viděl. Jak jsem tak šli, koukáme na krávy a ony na nás. Byly seřazeny v úhledném několikastupu čelem k nám. Zakřičeli jsme a zamávali rukama. Krávy se lekly, utekly kousek dál, kde se k našemu údivu opět sešikovaly, otočili se a rozeběhli se k nám. Zastavili se pouze díky ohradníku pod proudem. Zkusili jsme to ještě jednou a naprosto stejný výsledek. Zjistili jsme taky, že jedna z nich byla taková akčnější a celé to organizovala - takže jednoznačná velitelka! Pobaveni takovýmto objevem jsme dorazili k Ivce, která měla na starosti lovení kamínků. Tento úkol byl velice jednoduchý. Člověk byl postaven před dva lavory. Jeden s vodou a kamenem až na dně. Druhý byl vrchovatě naplněn moukou a kámen byl umístěn uvnitř neznámo kde. Pointa byla v tom, že hledat a lovit se mohlo pouze použitím hlavy. Jinak by to ani nebyla zábava,že? Na řadu jsem šel první já. Vodu jsem zvádl lehce, během pár vteřin, to bylo pro amatéry. Se stejnou vervou jsem se vrhl i na druhý lavor a přímo hubou jsem se zanořil, jak to šlo. Žel bohu mi až příliš pozdě došlo, že jsem měl jet pomalu a opatrně, abych se v tom celý nevymáchal. Jak si asi myslíte, že jsem vypadal? Měl jsem mouku úplně všude. Poté, co jsem se poprvé vynořil, mohla se Laďka umlátit smíchy. To bylo moc na mojí mužskou ješitnost! Takto demoralizován a zesměšněn jsem se ještě několikrát ponořil do mouky, ale bezúspěšně. Kámen jsem prostě najít nemohl. Je pravdou, že jsem to už chtěl vzdát a zkusit to znova s menším kamenem, ale Sadin mě podpořila, byť se jí cukaly koutky, a já to zkusil ještě jednou. Chtěl jsem tu napsat, že jsem zatnul zuby, ale to by nebyl výstižný popis skutečnosti. Mohl jsem zatnout tak maximálně pěsti, protože jinak jsem měl hubu plnou mouky. To by se zatínalo doost těžko. Nejhorší na tom bylo, že přidat ještě droždí, mohl jsem si uhníst vlastní chleba. Vodu jsem totiž dodával vlastní. Mno, nakonec se dobrá věc podařila a já ten zatracenej šutr z mouky dostal. Fuj tajbl, jak já vypadal. Ani dolu to pak něchtělo. Mouky jsem měl plnou pusu, nos, oči, nalepeno na řasách, obočí, no prostě všudeee. Hnus fialovej. Ještě k tomu jsem se dozvěděl, že celý tento úkol byl vlastně Laďčin vynález z nějaké minulé akce!!!! Šlak by mě trefil, více však z mé blbosti s jakou jsem zvolil strategii. Když si totiž Sadin při lovení kamene pomalu nosem a bradou mouku odházela a kámen vylovila během půl minutky, chtělo se mi brečet. Holt, tak to na světě chodí. Někdo je vždy za vola. Proč to ale musím být pořád já? (A vůbec se mi nelíbí, jak asi nyní ženská část čtenářstva začne poznamenávat cosi o tom, že jsou mužský neschopný)

Úkol splněn, mohli jsme se posunout dále. Šlo se kolem Podstrání až k bývalému dolu Jeroným. Tam čekal Kuba, co by benegesseritka (tady jsem trošku nepochopil, proč jako čarodejnice nebyla nasazena slečna, měli jsme jich tam přeci dost,ne?!) a hned nás odvelel na pole, kde jsme mezi balíky sena měli se zavázanýma očima hledat někde položenou karimatku. Podívat jsme se mohli pouze na chvíli a to ještě po dvaceti dřepech. Nějak jsem byl už utahán a tak se mi před úkolem nechtělo shazovat batoh, takže jsem dvakrát dřepoval i s krosnou na zádech. Krásný to zážitek. Netrvalo to tak dlouho a už jsme zase byli na cestě. Tentokráte k pomníku bývalého města.

Začalo se pomalu připozdívat a my pocítili hlad. Usedli jsme kousek od Kuby a rozbalili chleba s mrkní. Laďka se nemohla s klidnou duší dívat, jak se snažím mrkve zbavit nečistoty a sebrala mi nůž z ruky. Krátce jsme pojedli a už jsme byli zase na cestě. U pomníku jsme narazili na Klárku, která reprezentovala managera banky a informace k další trase byla ukrytá v trezoru. Abychom byli vůbec připuštěni k otvírání, museli jsme uhádnout hádanku. Potřebovali jsme malou nápovědu, ale po krátké chvíli se zadařilo. Následně jsme dostali básničku, ze které jsme měli vyloupnout tři čísla pro jednotlivé zámky. Bylo to asi tím, že jsme celý den chodili na sluníčku, ale začali jsme v tom hledat neuvěřitelné složitosti a vymýšlet krávoviny. Nezaměřili jsme se na obsah veršů, ale začali počítat písmena klíčových slov, apod. Když jsme si mysleli, že máme kód, nebylo zdaleka vyhráno. Jednotlivá čísla kódu bylo nutné předvést vlastními těly. Z tohoto úkonu již fotky jsou a je jich mnoho. Bohužel. To, co jsme tam předváděli by se mohlo někam poslat, jistě bychom vyhráli první cenu. Nyní ale zpět ke kódům. Několik prvních pokusů se nezdařilo a my jsme museli uvolnit místo jiným, kteří nás dohnali a šli jsme rozjímat vedle na silnici. Asi po dalších dvou pokusech nám došlo, cože jako se má vymyslet, kód jsme na třikrát dali a šlo se. Fuj, tady jsme asi zadřeli nejvíc. Omlouvá nás jedině fakt, že se už blížil večer a nám to nemyslelo. Ne, že by mi to někdy myslelo o něco více, ale výmluva se vždycky hodí.

Další putování nás zaneslo do lesa, kde jsme narazili na Evku a upsali jsme se k pokusům a testování nových medikamentů. Bohužel pro zdárné přijetí jsme museli projít fyzickým testem a tak přišla na řadu rozcvička a k tomu Khamsa přidal průchod hnusně zarostlým podrostem. Poškrábaní jsme se nakonec vydali asi už na poslední kus dnešní cesty. Začalo se už stmívat, když jsme dorazili na poslední stanoviště, kde nás čekal test z první pomoci proložený ukládáním do protišokové a stabilní polohy. Poté následovala večeře sestávající se z těstovin na sladko a se skořicí (jako ostatně všechno bylo prosyceno kořením). Když jsme se najedli, bylo nám sděleno, ať se pro tuto noc zakempíme do vzdálenosti jednoho kilometru a v sedm ráno se tu sejdeme na stanovišti a dostaneme další instrukce. Vzali jsme si ještě ešus plný těstovin a rozhodovali se, kudy jít dál. Variantou bylo projít se až do Krásna a tam někde zakempit, nebo zvolit les. Byli jsme pro les. Hezky jsme se uvelebili v takovém shluku smrků, pojedli jsme a uložili se ke spánku. Jak jsem již říkal, každá dvojice měla zásoby pouze toho jednoho. Tudíž i jeden spacák. Uložit se do jednoho spacáku dva, žádný problém. Uložit se tam se svázanýma rukama, to už problém byl. Nicméně nakonec jsme to nějak pořešili a usnuli spánkem spravedlivým. Asi ve dvě ráno nás probudilo divoké vytí a jekot. Netuším, co za zvíře vydávalo tyto zvuky, ale rozhodně vyděsilo divokou, která se tam v okolí pásla a tak jsme chvíli poslouchali dunění kopyt. Ještě, že jsou zvířata vybavena dobrým čichovým ústrojím a člověku se z daleka vyhnout. Dostat takhle kopytem do hlavy, to by se mi moc nezamlouvalo.

Opět jsme ulehli a že se krásně do rána dospíme. Chyba lávky. Za hodinu začalo pršet. Nejprve jsem slyšel jenom takové kapání, ale během chvilky se spustil docela pěkný deštík. Ani stromy nás moc neochránili. Nechtěl jsem mít promočenej spacák a tak jsme jej sbalili, hodili přes sebe pončo a takto se snažili vydržet až do rána. Kdo kdy zkoušel sedět několik hodin ve zkroucené poloze, jistě bude chápat moje pocity, když jsem si pak mohl stoupnout a pořádně se protáhnout. To byla přímo extáze. No ale s deštěm to nic neudělalo. Takže hezky vzít krosnu na záda a vydat se k stanovišti, toť náš jediný úkol. Tam jsme našli již nastoupeného Kováře se Sahabou a brzy se přidal i Honza s Magi. Orgové dorazili trošku později a odveleli nás na rozhlednu. Takže cesta přes pole a dešti se nechtělo ustávat. Mno, tak co, nerozpustíme se a maximálně budeme mokří, že? Měl jsem zato, že moje bunda se dá kategorizovat jako nepromokavá. Když po pár minutách byla durch, překategorizoval jsem ji do šuplíku - šmejde jeden, já tě vyhodim, jen co to půjde. Když i moje výborné rozlepené trekové boty šly durch, měl jsem sto chutí je zahodit na místě (s tou reklamací si se mnou ještě chlapci v Alpine Pro užijou, byl jsem tam minulý rok s téže problémem - odlepující se podrážka!). U rozhledny jsme se setkali se skoro kompletním organizátorským týmem a dozvěděli jsme se, že jediná cesta, jak vyřešit problém Arrakisu je, zbavit se závislosti. Byli nám zavázány oči a my se měli napít nejprve léku, který z nás má dostat koření a pak jeho náhražky. Ten lék byla voda, kafe a skořice. Větší hnus jsem už dlouho nepil. Nicméně v pokračujícím promrzávání mi to bylo celkem jedno, chtěl jsem už jít za každou cenu dál, abych se aspoň trošku zahřál. Pak jsme byli vyvedeni na vrchol rozhledny, kde jsme měli udělat tři kroky do prázdna a tím být osvobozeni z područí závislosti.

Dodnes nevím, co tam Sadin dělala, ale když jsem se dostal nahoru i já, tak mi pověděla, že má naražené obě zápěstí a k tomu ještě koleno. Vrchol rozhledny byl lemován kamenným zábradlím a ona prý udělala opravdu rázné tři kroky. Někoho s tak malým pudem sebezáchovy jsem ještě neviděl. Tak či onak to musely být opravdu hezké kroky, když to skončilo až takhle. Inu, pokračujeme dál. Sešli jsme dolu a v hnusném větru a dešti se čekalo na zbytek osazenstva. Pak už jsme se všichni vydali na červa do Bečova nad Teplou, abychom se dopravili zpět na zámek. Přišli jsme na nádraží promočeni, jak psi. Když jsme se tam tak hezky posvlékali, každý co uznal za vhodné, vytvořila se v čekárně takovýá správná parami prosycená atmosféra. Musím říci, že bych prosil každého, kdo mě uvidí si na nějaký pochod brát kalhoty ze 100% bavlny, aby mi dal nejlépe pár facek. Takovej humus totiž schne nezřízeně dlouho. Kdybych si býval vzal pracovní kalhoty od čongů, byl bych suchý během deseti minut. No, to ale jenom tak mimo.

Během čekání na červa se někteří uchýlili ke hrani Bangu, někteří pospávali nebo jedli. Více se toho dělat opravdu nedalo. Já začal nejprve jídlem a pak jsem hezky usnul. Pospávání jsem dokonával ještě při cestě do Mariánských lázní, kde jsme přestupovali a během pár minut byli v cílové stanici. Odtud už jenom pochod do síče, kde nás očekávalo pár šťastlivců, kteří jeli s Barčou autem a připravili nám horký čaj a polévku. Během pár minut se síč změnil na velkou sušárnu. Kde přečníval byť jen milimetr volného prostoru, bylo pověšeno mokré prádlo. Někteří sušili i mokré spacáky, no prostě všechno, co bylo potřeba. Lehce jsme poobědvali a už byl čas na přípravu hostiny.

Co se našetřilo na jídle během dvou týdnů, bylo vynaloženo na hostinu. Dělaly se pudinky tří chutí, připravovalo se ovoce a zelenina. Byly vytvořeny zeleninové saláty a pečeny makrely. To jsme měli na starost Khamsa a já. Takže vyndat zmrzlé rybičky z lednice, rozbalit, nechat vytopit troubu, rybičky na plech a obložit je rajčaty, jablky, přidat trošku másla a šup do výhně. Zatímco se pekla první várka makrel, začal Kuba s Klárkou šermovat ještě zmrzlou druhou várkou. Tak se tam chvíli mlátili, až nakonec Klárka podlehla a byla zapíchnuta mrtvou mořskou potvorou. K tomu jsem ještě provokoval Verču, Laďku a Hančí, aby mi daly kousek toho ovoce, co krájely; trošku piškotů namazaných nutelou, ale častokrát marně. Maximálně mne chtěly tak bodnout nožem. To bylo asi za ty poznámky, ať si na sebe dávají pozor, že to stejně neumí. Poslední kulinářskou specialitou toho večera byla rýže. Opět asi čtyři kila této poživatiny. Měl ji na starost Kuba. Bohužel tahleta rýže žila vlastním životem a měla svoji osobnost. Polovina se rozhodla, že se dá uvařit a druhá řekla, tak to ani omylem. Po nějaké době, když už se blížila doba zahájení hostiny, se zjistilo, že se to nedá jíst. Kuba předal vařečku mně s tím, ať to dovařim a nějak to prostě udělám. Mno, tak se do hrnce nalila trocha vody a jelo se dál. Bohužel rýže byla stále neústupná a ta polovina, která byla uvařená, se rozvařila a ten zbytek zůstal stejně tvrdý jako předtím. K tomu se nyní přidal i solidní kus spáleniny, když se to celé začalo připalovat. Po asi dvaceti minutách jsme se s Khamsou dohodli, že to nemá cenu a raději to dochutíme. Nasypali jsme do toho dvě hrsti soli a nic. Chuti to tomu nepřidalo. Grr, co s tím? Přidali jsme tam kari, oregano a ještě něco... a nic! S chutí to absolutně nehlo. Za to barvu to změnilo dokonale, i ta vůně byla úžasná. Dávat medvědovi pusu na čumák se nevyplácí, a tak jsem se rozhodli, že toho už raději necháme, zakryli jsme hrnec, aby to nebylo cítit a zahájili hostinu.

S napětím jsem očekával, kdo si první naloží. Nejprve proběhl rituál, kdy každý zapálil svíčku a rozestavil ji někde po místnosti a pak už se jenom jedlo a jedlo a jedlo. Ryby byly chutné, saláty mizely rychlostí blesku, pak přišly na řadu piškoty a pudink. Mno přežral jsem se přímo královsky. Ani se mi nechtělo hnout. V tu chvíli přišel PVC s tím, že uděláme reflexi a tak jsme odpovídali na více než padesát otázek. Nakonec, co by člověk po tak dobrém jídle neudělal, že?

Po této administrativní vložce se už jen hrálo, pospávalo a kecalo. Bylo to naprosto krásné zakončení předchozích dvou týdnů. Příštího dne jsme se již jen nasnídali, zabalili, trošku poklidili a mazali na červa, který jel v deset hodin. Ani se mi nechtělo domů, kde mne čekala jenom práce a učení. Nicméně nedalo se nic dělat. Tedy na viděnou na potáborovce a případně příští rok znova na témž místě...

The End

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 IV.

Po aktivním víkendu přišlo neméně aktivní pondělí. Jak jsme si v neděli užívali bezpracovní ráno! To skončilo a pouze vzpomínky nám mohly zpříjemňovat slunečné dopoledne plné špalků. Vzhledem k tomu, že práce začíná být rutina, tak se jí asi v pozdějším popisu vyhnu, jelikož je to téma ohrané a ničehož nic zábavné. Tedy tomu, komu by zvedání a máchání kalačem, rozumějme případně jakákoliv jiná práce, přišlo jako veselá zábava, nechť přistoupí a já mu zavolám sanitku. Tomuto člověku by neuškodil roční pobyt v překrásném ústavu doktora Chocholouška, případně zpestřený každodenním koupáním v ledové vodě.

Co bylo mnohem zajímavější, bylo odpoledne. Předtím, než jsme se stačili vydat do pouště, abychom si něco zahráli, přišly na pořad dne sázky. Zde trošku odbočím a shrnu veškeré sázky, které se děly v době tábora, protože na jednu jsem zapomněl a nechci ji nechat bez povšimnutí, stejně tak i ty, co se vyskytly později a už si nepamatuju, kdy přesně byly provedeny.

Sázka první - Šamis a tyčinky. Již po úvodní hře se při cestě na Kynžvart Hatit rozhovořil o různých sázkách, které kdy prováděl. Šamise a Kubu velice nadchlo pojídání. Ne sebe navzájem!! Tatranek a slaných tyčinek. Hatit tvrdil, že není možné sníst 100 gramů klasických slaných tyčinek v kuse, ihned za sebou a bez možnosti se napít. To uktvělo těm dvěma výtečníkům v hlavě a rozhodli se, že by v tom byl čert, aby to nešlo. Sešel se den se dnem a byl tu tuším čtvrtek - první den nákupu. I nechal si Šamis dovézt slané tyčky a v rámci poledního klidu se rozhodl sázku uskutečnit. Výhra nebyla nijak závratná - ten, kdo prohraje, platí předmět konzumačního sporu. Aby to nebylo tak snadné, bylo rozhodnuto, že konzumace musí proběhnout do časového limitu třech minut. Všechno nachystáno...Start! Šamis do sebe začal ládovat tyčky s chutí. Jedna po druhé v něm mizela jako v černé díře. Ale nedostal se daleko. Již v půlce bylo vidět, že by dal za pořádný hlt čiré vody půlku království. Tři minuty uplynuly a tyčky snědeny nebyly. Nicméně nelze pominout, že jich tam zbylo velice málo! Tudíž ještě tak minutku dvě a sázku by vyhrál. Věc dobrá se podařila, ale tím to nekončilo. Ihned poté, co dopadlo poslední zrkno písku, odměřující čas zápasu, začal se hlavní hrdina dožadovat něčeho k pití. Prolil si hrdlo vodou, ale ejhle. Suché tyčinky mu ucpaly krk a jaksi voda nemohla dále. K našemu údivu se ihned vyřítil k oknu a vypadalo to, že zvrací. Všichni jsme se mu samozřejmě hezky zasmáli, jak je u cizího neštěstí zvykem a jali jsme se rozebírat situaci. Kuba prohlásil, že to zkusí též, ale musí mít více času.

Sázka druhá - Kuba a tyčinky. Zde se nic jako zvracení nekonalo, takže jistě chápete, že lidem to nepřijde tak zajímavé, jako minulý pokus. Nicméně bylo to zaznamenáníhodné. Kuba bojoval statečne, rval do sebe ten suchý humus, co to šlo. Bylo mu to ale houby platné. Matka příroda opět zvítězila! Nutno podotknout, že při tomto pokusu zůstalo asi pět či deset tyčinek, což je množství o dost menší než minule.

Sázka třetí - Hatit, Šamis a Harr v posilovně. Ten název je opravdu trošku zavádějící, ale rozhodně ne daleko pravdy. Podnět k další sázce dal sám Hatit, který tvrdil, že by uzvedl dvě slečny, každou za dva prsty a odnesl by je dvacet metrů. Bohužel žádná slečna se k tomu neměla, ženský se taky bojej všeho, to je hrozný, a tak jsme nastoupili se Šamisem místo nich. Nyní se podmínky trošku změnili z nošení na pouhé udržení ve vzduchu po dobu pěti vteřin. Ono taky jsme byli trošku těžší než přítomné dámy. Jenom připomenu, že toto představení se uskutečnilo v pondělí při poobědové pauze, tím se vracíme k původní časové linii článku. Orgové nám zapůjčili sedáky, aby nás měl Hatit za co zvedat, vyšli jsme před budovu, lehli si na trávu a akce mohla začít. Říkal jsem si, že máme slušnou šanci na výhru. Přeci jenom nejsem nějaké tintítko a těch 80 kg dohromady dám. Šamis byl o poznání lehčí, ale i tak to byla slušná výzva. Hatit nastoupil, zapřel se a zvedl. V tu chvíli mě polil studený pot - on nás snad fakt udrží?! Uplynula vteřina, dvě a on se neměl k tomu, že by nás pustil. Třetí... čtvrtá... pátá! A bylo to v háji! Prohráli jsme. Tož to se holt v životě stává. Nicméně nebyla to představa zrovna dobrá, uvážíme-li, co bylo povinností toho, jenž prohraje. Ten dotyčný měl ve spodním prádle oběhnout pětkrát místní zámek a v průběhu křičet:"Jsem vůl, neměl jsem se vsázet!" Je naprosto samozřejmé, že všichni se smáli, až se za břicho popadali jenom při té představě a už se nemohli dočkat, až se se Šamisem předvedeme. Grr, to mi byl čert dlužen tohleto. Inu což, musím to splnit. Zadostiučiněním mi bylo, že Hatit asi půl hodiny necítil příslušné čtyři prsty, kterými nás zvedal. Splnění úkolu se odložilo až na úterý, kdy v okolí zámku bude hromada turistů, tak ať si to též užijou.

Sázka poslední - rohlík za minutu. Toto už nebylo tak zábavné jako předchozí vystoupení, ale mělo to také něco do sebe. Opět Hatit prohlásil, že není možné, nebo aspoň velice nepravděpodobné, sníst suchý rohlík za jednu minutu. Samozřejmě bez možnosti se napít. Šárka, naše zachránkyně, se rozjela do města a nakoupila asi patnáct rohlíků, abychom mohli zkoušet. To mi nyní evokuje, že jsem jí je ještě nezaplatil, sakra. Ale zpět k věci. Kuba, Šamis, Klárka a já jsme se rozhodli pokořit virtuální metu, připravili jsme si hodinky a zakousli jsme se. Naše strategie - ukousnout co nejvíce a pak sežvejkat, dopadla tvrdě hubou na dlažbu. Pouze Šamis, který byl ochoten polknout skoro nerozžvýkanou třetinu rohlíku uspěl a za minutu to dal. My ostatní jsme neměli šanci. Jediná strategie, která by měla šanci na úspěch bez nutnosti dávení, je ukusovat po malých kouscích a ty eventuelně polykat. No, tak minuta je opravdu málo. Ale neprohráli jsme nic, byl to jenom hec.

Vraťme se k pondělnímu odpoledni. Po této vydařené taškařici jsme byli všichni odveleni do lesů, kde byla připravena další hra. Spočívala v rozdělení si rolí - kapitán, assasin, obchodník a průvodce. Les představoval vesmír a někde v něm byly planety. Úkolem bylo mít na konci co největší bohatství. Kapitán se mohl jako jediný pohybovat vesmírem, protože měl loď. Všichni ostatní na něj byli vázáni. Assasin byl ochranou proti všudypřítomným pirátům, obchodník prodával a kupoval suroviny a průvodce vozil vip osoby z planety na planetu. Cestou jste mohli potkat již zmíněné piráty, kteří vám většinou zabavili náklad a peníze, pokud jste neměli s sebou assasina či papírek úplatku. Další velice hnusnou postavou byl policajt. Ten byl snad horší než pirát. Když už totiž člověk vytáhl úplatek, tak ten hajzlík zkasíroval všechny ostatní na lodi, jakože pokuta. To bych jej škrtil! Pravda, já to tu povídám v mužském rodě, ale pravdou bylo, že Klárka byla policajtkou. To mělo své výhody, ale o těch až později. Další a poslední postavou byla banka, taková poletující instituce, které předsedal PVC. Zde bylo možno uložit peníze, aby vám je nemohl kdokoliv sebrat, nakoupit vylepšení a všech možných serepetiček.

Hra začala a my všichni byli na Arrakisu. Ihned byly zformovány posádky a lodě se rozutekly hledat další planety. Já jsem si zvolil charakter průvodce. Za ty přepravovaný hajzlíky bylo totiž nejvíce peněz. Nejprve jsem byl s Emanem, Thalathou, ale poté, co nás dvakrát chytl pirát a sebral mi člobrdu a půlku peněz, přesedlal jsem a znovu na Arrakisu jsem si najal Nasr Ahada. Nyní jsme byli jenom ve dvou a to ještě docela dobří běžci. Hned se to utíkalo lépe a piráti nás jen tak nedostali. Jenom policajtka se na nás zaměrila, ale většinou jsme jí utekli. Bohužel bylo i pár momentů, kdy nás chytla, ale to bych raději ponechal ve studně zapomnění. Dařilo se nám vcelku skvěle a kupodivu nouzi s bídou jsme netřeli. V celkovém součtu na konci hry jsme ale zase tak slavně nedopadli. Škoda. Možná příště.

Následovalo tvoření mandal. Aktiviva spíše odpočinková a nenáročná. Rozdělili jsme se do několika skupinek, někdo zůstal sám a započlo se. Mandaly se tvořili na kartón a místo klasického písku bylo použito solí do koupele a lepidla, kterým to mělo držet alespoň chvíli na jednom místě. Magi rychle nakreslila hezký obrazec a začalo se patlat lepidlo a do toho různé soli. Mělo to jednu nevýhodu - každá ze solí měla jinou vůni. Ani nevíte, co to bylo za smrad! Říkal jsem si, že moje čichové buňky dostávají solidně na pr...ehm, na zadek. Když bylo hotovo, měli jsme to samozřejmě nejrychleji, dali jsme si s Kubou trénink v boji s kng. Bohužel jsme neměli štít, na který jsme oba zvyklí, a tak se událo několik velice nepěkných věcí. Chtěli jsme vyzkoušet při boji různé finesy - kotouly, přemety a výskoky. Cokoliv, co by tu bitvu trošku osvěžilo. Bohužel poslední zmíněné pokusy o akrobatické výstřelky se nepotkaly zrovna s pochopením. Zde znovu upozorňuji, že jsme oba byli zvyklí mít štít a tím se krýt, co taky jiného se štítem, že? No a při těch výskocích je štít obvykle nechán v oblasti břicha a trošku níže. No a jak s tim člověk kalkuluje a nepřemýšlí... co bych to protahoval, prostě po chvíli hry jsem to byl já, kdo Kubu trefil do oněch míst. Nastalo pár minutové kříšení a mohlo se jet dál. Nebyla by to sranda, kdybych se za pár minut nestrefil opět do stejných míst, ale svých a ještě ke všemu vlastním kngčkem. To jsem myslel, že mě trefí šlak! No, po chvíli to bylo dobré a jelo se dál. To by nebylo ono, že? Jistě jste již všichni uhodli, co bude následovat. Ano, do třetice všeho dobrého mě nyní trefil zase Kuba. Už dlouho si dávám pozor a úspěšně se vyhýbám zásahům do těchto míst a dneska to bylo dvakrát za sebou??? No to snad ne! Co povídat dále, pár minut na trávníku a raději jsme toho nechali řka, že snad na funkci to nebude mít vliv.

Nadešel čas večeře a my se i s mandalama odebrali do síče. Zároveň jsme si procvičili nový táborový pokřik, nebo-li nový rituál. Na již starou "melodii" napasoval Větrník s Laďkou nová slova, která zněla:

Arrakis, Arrakis.
Duna, duna, duna, duna
Arrakis.

Bilá-kaifa, bilá-kaifa
duna, duna, duna, duna
Arrakis.

Při několikerém opakování celého textu se zvyšovala rychlost a kupodivu to bylo tak chytlavé, že ještě hodně dlouho po jídle mi to viselo v hlavě. Nicméně večerní program byl ještě okořeněn další hrou zvanou Mátoha.

Legenda byla jasná - zde se ukáže, kdo je jak velký přívrženec fremenů (ono se to dá napasovat na cokoliv, ale zrovna jsme byli fremeny, tak se ukáže loajálnost). K této hře nepotřebujete veskrze vůbec nic. Doslova platí, že čím méně toho máte, tím lépe. Hraje se v noci, aby toho účastníci moc neviděli. Vyšli jsme do lesa a začalo docela hezky pršet. Šli jsme pomalu, páč jsme šli bosi a zároveň potichu v očekávání, co bude následovat. Jelikož jsem tuto hru zase neznal, držel jsem se tak nějak v pozadí. Chyba a to kardinální! Kdo věděl, co přijde, se dral kupředu. Bylo mi to divné, ale během půl hodiny jsem se měl přesvědčit, proč tak ostatní činí. Když jsme dorazili na startovní místo, bylo nám sděleno, že nás čekají úkoly a dle jejich splnění se pozná, kdo jak moc fanaticky je oddán kmeni. Bohužel nic není tak jednoduché. Nejenom zajímavé úkoly, ale i obluda Koan-Ten nás pronásledovala a koho se dotkla, ten umřel. Byla tam jako takový popoháněč a ti, kdož zůstali vzadu, měli smůlu. A už vidíte, proč byla blbost zůstávat vzadu?

Prvním úkolem bylo přeskočit lano natažené zhruba ve výši jednoho metru padesát. Většina lidí zvolila přelézání - dva lidi jim pomáhali přes. Bylo nutno se co nejméně dotýkat dané hradby. Jak jsme tak přelézali, objevila se potvora a začal nám ubíhat čas. Před jejíma prackama mě uchránil jedině skok plavmo přes. Ono upřímně řečeno, metr padesát není žádná pořádná výška. To se dá hezky přeskočit. Bohužel Nash Ahad takové štěstí neměl. Též byl vzadu a pomáhal ostatním. Vymstilo se mu to. Dalším úkolem bylo přejít lávové pole. Nyní se muselo chodit pouze po štítech, které jsme si přinesli s sebou. Takže holky vyskočily klukům na záda a skákalo se kupředu. Problém samozřejmě spočívá v tom, že štítů je nedostatek a je nutno zmenšit počet lidí natolik, aby se všichni vešli a ještě nějaký zbyl a mohl se přehazovat dopředu a tím vytvářet novou cestu (proto ty výskoky na záda). To se taky podařilo, i když tuším, že tam někdo zařval.

Třetí úkol byla mašinka. Všichni si museli sednout za sebe na zem a pak zadní přebíhal dopředu, usadil se a mohl běžet další. Takto bylo nuto překonat dráhu třiceti metrů. Opět někdo umřel. Poté se přecházelo po laně, to jsme tak nějak všichni zvládli a utíkalo se dál. Přišla ale osudná disciplína, aspoň pro většinu zadáků - plazení. Tady si jenom dovoluji znovu čtenáře upozornit, že hustě pršelo a cesta byla plná bláta. Nemálo jsem si říkal, jestli podobné věci se dějí i na vojně a jestli to tam nemají lehčí. Při nejlepším je nehoní zlá ošklivá potvora. Takže všichni lehnout a plazit. Taky to bylo nějakých padesát metrů. Bohužel to už tak rychle nešlo. V momentu, kdy za mnou zařval Marble, jsem zase já začal křičet na ty přede mnou:"Tak se sakra plaziim, nee?!" Nebylo to dostatečné povzbuzení a pak... na mě šáhla smrt. Umřel jsem a další pochod pro mě skončil. Přidal jsem se k ostatním duchům a pomalu, potichu jsme se potáceli tmou za příšerou a ostatními účastníky. Ti se pak brodili potmě a bosi potokem až někam nad rybník a pak šup hezky plavat. Všechno v šatech, jak jinak?! My duchové jsme tam mrzli, protože se k dešti přidal i vítr. Tak jsme tam stáli, povídali si a nedočkavě nakukovali na hráz rybníka, kdy už se konečně objeví těch nemálo přeživších. Trvalo jim to asi dvacet minut. Pak nás propustili ze světa duchů a mohli jsme se vydat na pochod do síče. Jediná Klárka to trošku hůře nesla, když coby neplavce s maximálním strachem z vody, jí protáhli napřed potokem a pak musela plavat s ostatními. Inu, zajímavý večer to byl, docela jsem se bavil. Nicméně příště... příště žádný soucit! Když všichni umřou, je mi to jedno! Já přežiju, o to se postarám!

Nu a to bylo pro pondělí vše. Nadešlo úterní ráno a my šli opět pracovat. Ale pozor - předposlední pracovní den! Dokážete si asi představit, jaká byla naše pracovní morálka. Hrozná. Lépe řečeno, mně se nechtělo nic dělat. Bohužel zrovna v tu dobu přišel na řadu ten největší a nejstarší strom a tudíž práce bylo hafo. Snažil jsem se, ale postupně síl ubývalo a já se modlil, ať už je konec.

Před obědem nastal den D. Co den, spíče moment M. Samozřejmě, že všichni celé dopoledne provokovali a upozorňovali, že dneska se bude běhat. Nebylo mi zrovna do smíchu. Ano, dneska byl opravdu den zúčtování, neboli splácení dluhů. Vzhledem k tomu, že šlo o běhání, shodli jsme se, že je to lepší provést před obědem, abychom pak nevraceli zpět drahocennou energii. Samozřejmě, že se sešla velká většina osazenstva a šla se na Šamise a mne podívat, jak budeme blbnout. Svlečeni jen do trenek jsme se vydali k zámku, kde jsme měli nastoupit pět koleček. Hatit nám to odstartoval a my se rozeběhli s křikem - Jsem vůl, neměl jsem se sázet. Naštěstí toho dne nebylo zrovna hezky a tudíž turistů bylo opravdu málo. Nicméně jsme tím pobavili všechny kolemjdoucí, cyklisty i personál zámku. Nejhorší bylo, že i ti, kdož měli namířeno úplně někam jinam, zastavili a dívali se, cože za ptákovinu se tu děje. Naši si sedli hezky při okraji cesty a při každém kolečku něco řvali. Já už ani nevím co, pač jsem to moc přes vlastní křik neslyšel. Naštěstí to rychle uběhlo a my se mohli vrátit do síče. Bohužel šílená fotografka nelenila a pořídila několik snímků, které raději nechci, aby někdo kdy viděl. Tudíž nepátrejte, nemáte šanci je najít!

Po obědě jsme si šli zahrát Ufby. Takové převlečené a upravené frisbee. Tak zaprvé se hraje se dvěma talíři a dávají se góly. Každý tým má na své straně velký kruh, kam se snaží protivník umístit frisbee ze tří menších, okolo rozestavěných, kruhů. Obránci mají za úkol blokovat soupeře jak nejlépe dovedou. Aby toho nebylo málo, má každý za pasem připevněný šátek a ten je jeho vstupenkou do hry. Protivník se snaží nejenom dát gól, ale taky vytrhávat šátky a tím na chvíli zneschopnit soupeře, který musí dojít až k vlastnímu kruhu a tam se oživit. Teprve pak může jít hrát znovu. Abych to zhodnotil, je to hodně psycho hra. Už samotné frisbee je dost na běhání a k tomu ještě se bát o vlastní šátek. No byla to paráda. Vyběhali jsme se, co to šlo a pak hurá do rybníka. Voda sice trošku ztratila, co do teploty, ale i tak to bylo krásné osvěžení.

K večeru, přes večeri a do pozdních nočních hodin se hrála strategicko komunikační "desková" hra. Já jí znám pod názvem Ovečky, ale existuje nepřeberné množství variací a úprav. Do hry vstupují skupinky, které proti sobě bojují. Pointou je nutnost nějak s těmi ostatními vyjít a vyžít. Hraje se na kola a v každém kole se nejprve těží surovina, pak se nakupuje a prodává, následují útoky a pak placení daní. Pointa je v tom, že každý rod se snaží těžit co nejvíce, ale existuje jistá hranice, za kterou se začne dané ložisko vyčerpávat a je pak na samotných hráčích, jestli se dokáží domluvit a těžbu omezit, nebo vyčerpají zásoby a jsou v háji. To tak jenom ve zkratce. Já jsem byl ve skupince s Verčou a představovali jsme rod Vernio. Bylo ještě asi šest či sedm rodů. Krom nás tu byla guilda obchodníků, imperátor, fremeni a bene-gesseritky. Všechny tyto postavy hráli svojí roli a usměrňovaly nebo narušovaly běh hry.

Začlo první kolo a my jsme prodali pár akcií vlastního rodu, abychom mohli nakoupit těžební stroje. Stalo se a my je vypustili na planetu, abychom získali nějaké to jmění. V tom přišel do hry element náhody, představovaný losováním událostí, které se vám přihodí. Byly trojího charakteru. Ty, co pomohou, uškodí a neutrální. Nevím, co jsem komu kdy udělal, že jsem si to zasloužil, ale už rovnou řeknu, že prvních pět kol nás nepotkalo nic dobrého. Při prvním tahu jsem vylosoval bouři a ta nám zlikvidovala všechny těžební stroje. Takže toto kolo jsme nevydělali ani prd. Dobře, to se ještě snese. Problém nastal ve chvíli, kdy imperátor chtěl daně. Nedali jsme mu nic! Ať si trhne nohou, chuligán jeden. Ono taky nebylo kde brát, že? Nadešlo druhé kolo a dostali jsme nabídku od čarodejnic, že bychom mohli přijmout konkubínu, jakožto rozšiřování a upevňování moci imperátora. Přijali jsme a závdavkem jsme ihned měli jednu těžební věž (továrnu) k dobru. Výborně, nyní se nám již povede lépe. Nakoupili jsme ještě dvě továrny a všechno vyslali těžit. Ehm, přišla náhoda. A co byste očekávali?? Zase ta bouře a zase všechno v pytli. S Verčou jsme se nemohli jinak než smát. Takže tentokrát zase nic nebude. Ostatní již začali postupně pomalu zbrojit a nám bylo trošku ouzko. Daně jsme opět nezaplatili a imperátorovi došla trpělivost. Poslal na nás daňovou kontrolu - dalo se totiž podvádět a s platbami haluzit. Taková kontrola pak eventuelní nesrovnalosti našla, zaplatili jste ten rozdíl a ještě ke všemu jste platili pokutu. Nám nemohl nikdo nic najít. My totiž opět měli akorat velký kulový, a tak skončilo kolo.

Mezitím přiletěly opět čarodějky s tím, že se mi narodilo dítě s tou konkubínou. Píšu mně, protože si nedovedu dost dobře představit Verču, jak by se s tím vypořádala. No, tak máme dítě a dostali jsme k tomu dar dvacet kusů melanže, což bylo platidlo. Třeba továrna stála deset melanží. Ihned jsme proto nakoupili továrny a chtěli už konečně něco vytěžit. Přišla náhoda! Potvora jedna by taky mohla už konečně umřít. Nyní tahala Verča, pač já se toho nechtěl ani dotknout. Aby toho neštěstí (k tomu dítěti) nebylo málo, znova bouře. V tu chvíli jsem byl už fakt na prášky. My prostě nic nevytěžíme, nás to nemá rádo! Zbyly nám ještě nějaké peníze a tak jsme nakoupili nějakou volovinu, ani netuším, co to bylo. Jo, taky jsem šel ihned za imperátorem, jestli bych třeba nemohl to dítě prodat na orgány. Ehm, kdybyste viděli, jak se na mě všichni koukali... No ja nevim, no. Vždyť v době nouze nejvyšší, prostředky drastické je nutno použít. Taktně mi bylo sděleno, že tohle opravdu možné není! Pak nadešlo kolo útoků. Některé rody již prosperovaly tak moc, že se začaly měřit s ostatními. Zajímavou věcí bylo, že když jste posílali vojáky na nějaký rod, mohli jste napsat, že útočníkem je někdo jiný a tím tak poštvat proti sobě úplně kohokoliv. Zmiňuji to proto, že v tomto kole jsme z čista jasna na někoho zaútočili a kupodivu jsme mu sebrali i trochu peněz. Dodnes podezřívám imperátora, že to tak zaonačil, protože my neměli ani vyndru, natož ještě platit vojáky. Daně jsme zašmelili a zaplatili pouze nějaký malý zlomek toho, co bychom měli.

V dalším kole nás náhoda potěšila červem, co nám sežral dvě továrny a my vytěžili o to méně. Ostatní dostali v náhodě lepší produkci továren, peníze navíc a my tohle!!! Už ani infarkt se o mě nepokoušel, jenom jsem se smál. Ovšem pouze do doby, než mi bylo sděleno, abych si konkubínu vzal za manželku. Taková baba mi bude akorát kecat do vládnutí, ale zase to věno, co bych dostal... Smysl pro čest zvítězil a tak jsme dostali jak manželku, tak věno. Takové tři továrny nejsou k zahození. Blýskalo se na lepší časy. Šel jsem v tomto kole za imprerátorem, jestli by nemohl nějak pomoci v naší nuzné situaci. Prohlásil, že když zaútočíme na jeden velkorod, který silně šmelil daně, tak pošle taky nějaké vojáky. Nakoupil jsem tedy pár pěšáku a vyslal je v dobré víře, že uspějí. Imperátor se nenechal zahanbit a protivník utrpěl zdrcující porážku a my mu sebrali 80% zásob. Paráda! Naše nadšení netrvalo dlouho, nějaký hajzlík na nás poslal daňovou kontrolu a my platili jak mourovatí. Grr, blbej berňák, ja vím, proč ho nikdo nemá rád.

Abych to nějak urychlil. Bouře nás zasáhla ještě jednou, všechny továrny v pytli, narodilo se mi druhé dítě a třetí bylo na pochodu. Mezitím jsme si v náhodě vytáhli akci proti fremenům - znásilnění fremenské dívky a to hned dvakrát po sobě, takže i tito hajzlíci na nás začali mít kecy a kdesi cosi, že se jim to nelíbí a chtějí vodu. Mno, tak když už jsme si užívali, tak proč jim tu vodu nedát, že? Ta holka stála za víc. Pak jsme se ale vzmohli! Díky odstoupení jednoho rodu ze hry jsme dostali jakoby dědictvím asi šest továren. Nakoupili jsme další tři a chtěli je vyslat těžit. V této době byla ale již překročena mez únosnosti těžby a všechny velkorody se dohodly, že pro toto kolo zastaví veškerou těžbu, aby se zdroje mohly obnovit. Taky jsme hlasovali pro a pak... jsme tu dohodu porušili! Byla to naše jedinečná šance, jak se dostat z bídy. A hlavně jsme hajzlíci a kdo by hrál fér, že? Tací lidé snad už ani nežijí. Uspělo to! Nikdo nevypustil jedinou těžební jednotku, jenom my jsme si vesele chrochtali se svými devíti někde uprostřed melanžového pole. Ehm, ale jinak jsem počestný občan, však to všichni víte.

Do konce hry zbývalo jedno kolo a na konci mělo být uděleno právo těžit na Arrakisu pouze jednomu rodu. Několik jich mezitím umřelo, ale my jsme se s Verčou statečně drželi až do konce. Když nadešel čas obhajoby, proč bychom to měli být právě my, kdo bude těžit dál, někdo v davu pronesl - mířeno přímo na moji osobu -, že po těch konkubínách a znásilněních bych z toho udělal tak akorát bordel a ne těžební stanici. I to se imperátorovi líbilo, nicméně jsme si s Verčou řekli, že se ani nebudeme ucházet o právo na těžbu a půjdeme raději co nejdříve spát. Hra byla ukončena během pár minut a během chvilky každý zalezl do spacáku.

Středa byla tím oním kouzelným dnem - poslední část práce. Morálka nyní již většiny členů byla ta tam a tak jsem se při první příležitosti ulil z pořádné práce a šel pálit větve. Ihned se přidalo několik dalších, kteří v tom viděli to samé co já - ulejvárnu. Vyšli jsme tedy nad les, kde byly připraveny hromady větví a započali přípravy. Nasr Ahad, když mě tak pozoroval, jak vybaven pouze podpalovačem a sirkama chci zapálit mokré větve, si klepal na čelo a povídal, že to chce tedy vidět. A taky že ano. Za chvíli už plápolal malý ohýnek. Když z toho byl už hezký "fajrák", byl jsem odvelen k další kupě, abych založil další, kvůlivá rychlejšímu postupu. Po chvíli šel Honza s Evkou k jezírku pálit další kupu a tak jsme se všichni tak hezky roztahali po půlce parku. Mezitím ti poslední štípači dodělali práci a přidali se k nám. No, co bych vám povídal, byla to krásná flákárna a kus jsem z ní ještě prospal.

Odpoledne se hrála taková pohybově-strategická hra. Šlo o to, že byly tři síče a tři starostové. Opět se hrálo na kola. Nejprve si měl člověk vybrat akci, kterou v tom kole bude provádět - jestli získávat peníze, jídlo, čest. Pak byla chvíle na vlastní provádění. To bylo spojeno s nějakým hezkým prostocvikem - kliky, sedy lehy, vrtule kolem své osy, plazení, atp. Následoval výběr nového fremena do hry - mohli jsme si vybrat nového člověka s jistým zaměřením, aby nám přinesl větší výnosy při nějaké akci. Poslední částí kola bylo sčítání slávy. Získat největší slávu mezi síči bylo hlavním úkolem.

Hra se táhla skoro celé odpoledne a většinu času se trávilo v zázemí síčů a strategicky se rozhodovalo co a jak dál. Orgové, kteří seděli na stanovištích si proto chodili pro mikiny, jelikož z toho nic nedělání jim byla zima. Hra skončila všeobecným úspěchem. Neexistoval totiž poražený. Vítěz byl jeden, ale o druhé místo jsme se dělili dva.

Pak jsme dostali za úkol vymyslet divadelní představení. Orgové ale nebyli vyjmuti z této povinnosti a my účastníci jsme jim vymýšleli témata. Celkově byly tři skupinky - dvě účastnické a jedna orgů. JIž si přesně nepamatuji rozdělení kdo s kým, ale představení to byla zajímavá. My jsme měli rozřešit, jak to bylo se Selimem, prvním jezdcem na červech. Udělali jsme z něj ji a byla to dcera naíba jednoho síče, které nehorázně smrdělo z pusy. Odešla proto do pouště, kde kvůli ní chcípnul masožravý kaktus a pouze červ to dokázal snést (toho si předtím osedlala a nechtěla se ho pustit). Druhé představení bylo o Muad Dibovi, jak si žil po svatbě. To bylo prosyceno neutuchající touhou princezny s ním plodit děti, kdežto on nechtěl a také velkou nechutí k porridgi, kterou dostával pravidelně k snídani. Orgové pak předvedli chudáka imperátora, jak chce vidět do budoucnosti stejně jako guilda a gesseritky, a tak pošle vojáky pro vodu života na Arrakis. Když mu jí donesou a přefiltrují, je z toho imperátor hezky zmaštěn a raději jej osobní stráž odnese pryč.

Tím byl ukončen středeční program a my šli spát s temnou vidinou konce tábora. Ano, bohužel se již pomalu ale jistě propracováváme k posledním pár dnům.

To be continued...