Sjezd Vltavy 12. - 13.7.

Poté, co jsme přechozího dne přišli z výletu do Berouna, přišly na řadu přípravy na nadcházející víkend na Vltavě. Je pravdou, že jsem byl dost utahaný na to, abych něco dělal, ale i přesto jsem našel poslední zbytky sil na nákup jídla a sbalení věcí. Spát jsem šel zhruba někdy okolo půl desáte večer, abych se aspoň trochu vyspal za posledních pár dnů.

Tím začal již druhý vodácký výlet Iriadoru. Je nutné hned na úvod říci, že jej zorganizovala Zuzka a to úplně sama!! Za to jí patří ohromné díky.

Plán byl následující. Sestava výletníků: Zuzka, Petr, Pavel, Honza, Štěpán, Radim, Petra a já. Nejprve tedy představení ostatních nových účastníků. Dáma první. Petra jest Zuzčinou kamarádkou již někdy od střední školy a je natolik odvážná, že s naší cestovní kanceláří jela. Hlavní výhodou bylo alespoň malé vyrovnání poměru mezi pohlavími a to, že mi dělala háčka (nebo háčkovou?) Štěpána přivedl Radim. Viděl jsem jej sice párkrát na oslavě Radimových narozenin, ale nikdy jsme si pořádně nepopovídali. Takže představení je u konce, nutno jenom podotknout a zdůraznit, že si všichni účastníci sedli a pohoda byla na všech stranách. Mohlo se tedy jet.

Trasa byla rozložena na dva dny, jelo se z malé vesničky jménem Branná, přes Krumlov až do Zlaté Koruny. První den se jel pouze takový oddychový kousek - 12 km do Krumlova a druhý den bylo před námi asi 20 km plavby. Ale to bych předbíhal.

Sraz byl v sobotu Ráno před šestou ranní na Hlavním nádraží (ráno píšu s velkým R, protože to opravdu bylo hodně brzké ráno, kdy všichni normální lidé ještě spí a mají půlnoc. Též jsem za cestu na nádraží potkal i několik skupinek, které se teprve vydávaly domů z tahu!!). Hlavní je, že jsme se v pořádku sešli, popředstavovali a naskočili do vlaku. Byly před námi čtyři hodiny cesty, tak jsme pomalounku načali vínko. Samozřejmě, že pouze v malém decentním množství. Dámy nepily, pač zachovávaly dekórum. Jejich chyba... Asi po hodině cesty, kdy jsme se pomalu šinuli k Táboru, vlak zastavil a stál. To by nebylo nic divného, přeci jenom při aplikaci klasických fyzikálních zákonů, kdo zastaví, tak stojí. Bohužel ale vlak stál deset minut, dvacet minut a to jsme začali být všichni nervózní (Zuzka hlavně), že nestihneme jediný vodácky bus, který nás měl hodit do cíle. Pan průvodčí, který vypadal, jakože toho v noci moc nenaspal, nám s úsměvem na tváři řekl, že je něco s trolejí a že neví, jak a co bude dál. Zuzka v této chvíli začala pomalu propadat panice.

Naštěstí se vlak brzy rozjel a finální zpoždění byla slabá půl hodinka. Takže všechno v klidu. Asi v deset hodin jsme dojeli do Zlaté Koruny a odtud jsme seběhli z kopce do kempu u vody, kde po chvíli přijel vodácký bus a jal se rozvážet všechny dle přání proti proudu řeky. Jediné, co bych o cestě autobusem napsal, že BYLO PLNO!!! A to opravdu doslova. Všichni se mačkali, jenom my jsme všicí seděli v klidu. Bohužel se po chvíli cesty nedostávalo vzduchu, takže začalo být trošku teplo a mdlo.

Po hodince cesty nás vyhodil autobusák v Branném a my jsme se vrhli na půjčovnu. Sebrali jsme čtyři lodě, pádla, vesty, barely a začali jsme konat finální přípravy k odplutí. Barely byly naplněny, posádky rozděleny a mohli jsme spouštět lodě.

Nyní taková vsuvka. Posádky byly rozděleny dle toho, jak kdo měl mnoho zkušeností a tudíž, aby v každé lodi byl někdo, kdo na vodě již byl. Ehm, těch zkušeností bylo v rámci skupiny opravdu mnoho. Vezmeme-li v úvahu, že vícekrát na vodě byla pouze Zuzka se Štěpánem, Petr, Pavel a já jsme byli teprve podruhé a ostatní nebyli vůbec, dávalo to tedy opravdu zkušenou skupinu. Nicméně jsme se rozdělili následovně: Štěpán - Radim, Petr - Honza a Zuzka-Pavel se prohodili nakonec na Petr - Zuzka a Honza - Pavel (až poté, co si to trošku začátečníci osahali) a pak já s Péťou. Řekl bych, že Petra byla v prvních chvílích velice nejistá a tak se ke mně obracela s tím, že jsem ten mazák a zkušený vodák. Nyní děti přichází velká rada! I když to neumíte, tvařte se tak, že jste machři. Když už nic jiného, dodáte tak odvahy tomu druhému a jede se lépe...

Tak se stalo, že jsme kolem poledne vyrazili. Před sebou jsme měli pouze dva jezy a to jednoduché, ale jinak krásnou a pohodovou plavbu. Taky jsme si to dle toho užívali. Začátečníci se pilně učili, my machři jsme se učili taky, takže jsme si neměli co závidět.

Tomu jedinému přesunu posádek v rámci lodí přecházelo hezké cvaknutí Zuzky a Pavla. Holt se nepovede všechno, že? Ale jinak se vcelku nic podstatného nedělo celé odpoledne. Svítíčko slunilo a hezky hřálo. My jsme párkrát utvořili vor a jen tak jsme se nechali unášet proudem a taky jsme z vody vylovili pár piv, které jsme ihned zkonzumovali. Nebyly to naše piva, alébrž takové jedné už notně napité posádky, která se cvakla o kousek pod námi. V době, kdy jsme je dojížděli, měli hodně jiné starosti, než zjišťovat, kde mají pivo. Tak jsme si dvě vzali, pač by jinak byly unášeny proudem až do Hamburku.

K večeru se začalo trochu zatahovat a my jsme instinktivně zrychlili, abychom se dostali do kempu. Sobotní noc jsme přespávali v kempu Nové Spolí na předměstí Krumlova. Je to hezký kemp s veškerým vybavením, takže maximální spokojenost. Jen jsme dostavěli stany, začalo lít jak z konve. Uklidili jsme se proto do místní hospody na pivko a večeři. Bohužel stejnou myšlenku mělo asi dalších stopadesát vodáků, takže to skončilo pouze jedním či dvěma pivy a malou klobásou. Poté přestalo pršet a my se vyhrnuli na prohlídku města.

Prošli jsme si centrum, hrad, podívali se na všechny jezy, které budeme muset zdolat následujícího dne a zapadli jsme do hospůdky na večeři. Já jsem již hlad neměl, tak jsem jenom upíjel pivo. Nicméně musím podotknout, že i sytý hroch, když sedí u stolu se sedmi ostatními, kteří se cpou, až se jim dělají boule za ušima, dostane pak taky hlad. Ale vydržel jsem to. Sice jsem Honzovi a Petrovi ukradl pár hranolek a Zuzce kousek palačinky, ale to je všechno. Spát se pak šlo asi v půl dvanácté. Přeci jenom jsme toho měli všichni dost po tom brzkém vstávání.

Zde bych rád konstatoval, že na vodáckých výletech jsem zatím viděl největší koncentraci ožralů za hodně dlouhou dobu. Chápu, že se na raftech chlastá, pač tam nemají co dělat, ale i tak. Co je moc, to je moc. Tím chci taky předznamenat naši noc v kempu. Jak jsme tak hezky usnuli, byli jsme vytrženi (já tedy určitě) z příjemného snění řvaním bandy hnusných opilců, kteří bohužel měli stan vedle nás. Řvali tam asi půl hodiny, načež se dva z nich utrhli a šli chlastat do jiné hospody znovu. Ostatní ulehli a já klidně usnul (mírně naštvaný). Nebylo mi ale dopřáno klidného odpočinutí. V pět hodin ráno se ti dva poslední přivalili z hospody a dělali větší bordel, než ti všichni dohromady. Tak jsem na ně chvíli křičel, ať drží hubu. Samozřejmě to mělo účinek, jako bych mlátil hlavou do zdi, ale přeci se mi dostalo jistého zadostiučinění. Jak jsem na ně křiknul, tak se ten jeden asi lekl a udělal neopatrný krok vedle našeho stanu. Inu a ten stan je po stranách vypnut, aby po něm stékala voda a provázek sahá metr a půl od stanu. Samozřejmě, že se ten chuligán o to přerazil a já se mu potměšile chechtal... mno, to jen taková odbočka.

Vstávalo se poměrně brzy ráno - v půl deváté a v půl jedenácté jsme byli na vodě. Skoro hned nás čekaly čtyři krumlovské jezy a tak jsme si je pořádně vychutnali. Jenom ten poslední - Lávku - jsem chtěl přenést, pač nebylo hezké počasí, bylo zima a foukal vítr. Tak jsem se chtěl vyhnout přílišnému koupání. Bohužel mi to nebylo dopřáno.

Každý jez v Krumlově, který Honza s Pavlem jeli, se cvakli. Bylo mi to zprvu záhadou, ale jen přišel ten poslední, objasnilo se mi to. Honzovi se též nechtělo ten poslední jez jet, protože vypadal docela nehezky. Tak Pavel nakonec zlanařil mne. Nyní už vím, že Pavel musí jít do lodě pouze jako zadák, nikdy ne na háčka. Jak jsme tak jeli šlajsnou dolů, byla na konci velká peřej. Všichni, kteří mají lehkého háčka, jdou s předkem nahoru a tak se vyhnou nabrání poloviny vody z Vltavy do lodi. Nikoliv však my s Pavlem. My tu peřej projeli jako ledoborec. Samozřejmě s lodí z pola plnou vody, se už nic moc dělat nedá a tak jsme se odporoučeli do hřejivé náruče Vltavy. Odměnou nám za to byl potlesk a povyk přihlížejících turistů, kteří mají ve zvyku stát na lávce nad řekou a pozorovat vodáky, jak se perou s vodním živlem. Nicméně nutno dodat, že Pavel s Honzou sjížděli jezy s nebývalým nasazením a nebáli se sebemenší překážky a též neni možné upřít i to, že ostatní jezy sjeli naprosto bezproblémově.

Poté následovala již velice příjemná cesta klidným proudem řeky až do Zlaté Koruny, kde jsme si sjeli poslední jednoduchý jez. Vrátili jsme lodě a vybavení a upalovali jsme k vlaku. Byli jsme docela vyčerpáni, takže jsme si cestu domů zpříjemňovali pojídáním zbytků stravy a spaním.

Musím říci, že se mi vodní výlet opět líbil a už se těším na nějaké jeho pokračování. Před tím je v plánu Skandinávie, takže další možností je až pak někdy v září, ale to se uvidí. Jediná škoda je absence fotek. Bohužel nikdo z nás neměl vodotěstný kryt, jak minule Vláďa, a proto jsme o jakékoliv fotky ochuzeni. Inu příště na něco možná přijdeme.

Sjezd Sázavy 17.5.

Jednou, je tomu již několik týdnů, přišla Zuzka s tím, že bychom mohli jet na vodu a to tak, že okamžitě. Ihned se chopila iniciativy a jala se celý zájezd organizovat.

Nejprve bude nutné představit všem, kteří neznají, naši cestovatelskou skupinu a zároveň kancelář - Iriador Reiseburo s.r.o. Toto uskupeni se skládá z následujících individuí: Petr, Honza, Pavel a Já. Toto jsou zakládající členové, kteří si již prošli základními útrapami cestování, mnohokráte narazili, poučili se a následně se rozhodli založit cestovní kancelář a dopřát tak mnoha dalším odvážlivcům nečekané zážitky.

Odvážlivci, kteří se rozhodli skoro pravidelně jezdit na veškeré námi pořádané akce jsou: Filip, Zuzka, Jana a Radim. Jsou i další, ale ti se přidají pouze někdy a to ještě váhavě.
Akce neplánujeme jenom my, ale i, jak jste si mohli přečíst, nově příchozí člobrdové. Tudíž tak se stalo, že Zuzka vodu opravdu zorganizovala!

Takováto akce vyžaduje plánovaní, i když takto odpornou věc v Iriadoru opravdu nesnášíme a snažíme se od ní utíkat, co to jde. Bohužel se vyskytnou momenty, kdy nic nenaděláme a k jistému základnímu rozplánování úkolů a požadavků je nutno přistoupit. Voda tedy byla ohlášena již několik týdnů předem a my jsme začali tvořit plavební týmy.

Základní parametry cesty. Jela se Sázava, jak každý již pochopil z názvu. Jelo se z Týnce nad Sázavou a dojíždělo se v Pikovicích. Jelo se v kánoích a to v této sestavě: Petr - Zuzka; Ondra - Dita; Vláďa - Jana; Pavel - Já. Nutno podotknout, že Petr, Pavel a já jsme byli naprostí začátečníci. Tudíž jsme k sjezdu přistupovali s bázní, ale to předbíhám, vraťme se k ránu 17. května, kdy naše pouť začala.

Vstával jsem v půl šesté ráno! Dávám to sem s vykřičníkem, aby ti, kdož mě znají blíže, věděli, jaká to byla oběť. Když zvonil budík, myslel jsem, že ho rozmlátím a vyhodím z okna. Po chvíli mi došlo, že mi nic špatného nehrozí, vyskočil jsem a připravil se na cestu. Sraz byl na Vršovickém náměstí v sedm hodin ráno. Netušil jsem, že v takovouto hodinu bude tramvaj skoro plná. Je pravdou, že většinu osazenstva tvořili naši východní sousedé nejspíše jedouci do práce, ale i tak! Na nádraží jsme se vesměs sešli všichni včas... někdo i s patnáctiminutovým zpozděním. Inu, i to je v rámci Iriadoru naprosto normální. Cesta vlakem proběhla rychle a bez problémů, jenom mne překvapilo, kolik máme v Praze zastávek a jak pomalu se jimi dá projíždět. No, pěšky bychom tam snad byli dříve.

Z vlaku jsme vyrazili vstříc půjčovně lodí. Pavel a já jsme ale museli doplnit zásoby pitiva. Koupili jsme si pivko, aby nám tam v hrdle nevyschlo. Poté už následovala procedúra s vybráním pádla, vesty, barelu a přidělením lodi. Vše proběhlo hladce a po chvíli nerozhodného váhání jsme se ocitli s Pavlem na vodě. Abych ještě předem upozornil, byli jsme jediná nováčkovská loď široko daleko. Všicí z naší skupiny měli aspoň jednoho zkušeného vodáka. Já jsem si vzal na starost kormidlování a Pavel dělal háčka. (Vidíte jak tu hezky machruju cizíma termitama?)

Po rychlém seznámení se s ovládáním lodi, jsme vyrazili kupředu. Mno, sic to byla taková opilecká plavba, páč jsme rovně nejeli hodně dlouho, ale to nevadilo, hezky jsme se vyblbli. Sluníčko nám přálo a i když nebylo vidět po celou dobu, bylo krásně teplo. Vody bylo naštěstí dost, takže jsme si to uháněli po proudu (kudy jinudy, že?) bez sebemenších problémů.

První překážku nám postavil osud do cesty vzápětí a to ve formě prvního jezu. Jako ostatní jsme najeli hezky šikmo a přídí přímo do středu. Teorie hezká, praxe zrádná. Těsně před "schodem" jsme se začali otáčet doleva a tudíž najíždět bokem. Samozřejmě jsem nás viděl pod vodou, protože jako naprosto nezkušený zadák jsem s tím nedokázal nic udělat. Nespadli jsme, akorát se na chvíli zasekli v mrtvém bodě. Po menší strkanici jsme se odrazili, jez sjeli, bohužel s jednou malou chybkou - zadem napřed. Ale což, nepřevrátili jsme se a to byl naprosto úžasný úspěch.

Během cesty jsme se několikrát zastavili s ostatníma, poklábosili jsme a samozřejmě jsme byli všem ostatním pro srandu. Vláďa mne obohatil o několik cenných rad, jak se má zadák chovat a jak tu loď řídit. Pomohlo to a můj styl se opravdu zlepšil. Opojeni prvotním úspěchem jsme měli okusit i vyčnívající šutry a silnější proud kousek pod třetím jezem, který byl nesjízdný a tak se loď přenášela.

Prvními účastníky zájezdu, kteří se cvakli, byli Petr a Zuzka. Ti dostali ale urychlenou pomoc od okolo odpočívajících vodáků a rychle se zase vydali na cestu. Všichni jsme se jim smáli, jak jsou hezky promočení, i když se před chvílí snažili uniknout dešti a nasadili pláštěnky. Inu, nesmáli jsme se moc dlouho.

Jako machři jsme se kamenům vyhýbali a mysleli si, že nad nás není. Bohové se na to nemohli v takovémto stavu koukat a tak si řekli, že by pánům neuškodila malá lekce. V tu chvíli nás proud hodil bokem na jeden velký kámen, otočil nás kolmo a my šli pod vodu na to tata. Prvotní pocity vodáka, co se prvně cvakne asi nemusím a ani neumím pořádně popsat. Šok, strach a zmatek. To by to mohlo alespoň z části vystihnout. Jak nám proud začal odlehčenou kanoi odnášet pryč, snažil jsem se ji zachytit - to skončilo hezkým omlácením o dno, jak mě proud táhnul několik metrů za lodí. Pavel se chvílema topil a v tom zbytku času chytal pádla, barel a svoje brýle. Poté, co jsme se trošku zkonsolidovali, začali jsme zjišťovat stav škod. Prvním problémem byl Pavlův nehet, který už nejevil známky toho, že by chtěl setrvat na pánově noze - byl hezky vytržen z lůžka. Tato rána byla velice bolestivá a tudíž vyřadila na chvíli Pavla z provozu. Nicméně žil a to bylo hlavní. Přišlo na řadu zjistit, co všechno uplavalo. Každý zkušený vodák ví, že cvaknout se, je naprosto normální a tudíž veškeré věci přivazuje. Ne tak my! Co bychom to přivazovali, že? Nejsme přeci amatéři. Ehm, pokorně jsme byli nuceni sklonit hlavu a nést následky. Uplavalo nám všechno jídlo, pití, Pavlova pláštěnka a moje sluneční brýle. Byl jsem z toho mrzutý, ale v dané situaci, kdy jsme měli loď uprostřed proudu, plnou vody a zaklíněnou mezi kameny, se to jevilo jako nepodstatné. Dalším úkolem tedy bylo se z toho dostat.

S Pavlem mimo provoz se mi dostalo jedinečného úkolu vytáhnout loď a dostat ji zpět do provozuschopného stavu. Člověk by neřekl, jak ta potvora hnusná, plastová (samozřejmě loď) je těžká, zvláště, když je v ní voda a ke všemu se vám do ksichtu směje Sázava, že jí jen tak nepustí. V tuto chvíli bych si dovolil malou odbočku - lidi jsou hnusný a debilní!!! Ehm, tak tedy zpět. Abyste pochopili. Zápasil jsem s tou lodí asi tak dvacet minut a mezitím okolo vesele projíždělo nespočet vodáků. Nejlepší byli ti na raftech. Dělají tam prd, ale cenné rady poskytnou záhy. Tak například jsem se dozvědel - "Máš to plný vody!", "To musíš vzít za špičku.", "Otoč to" a ještě mnoho dalších. Nebýt tak ve stresu, že s tím prostě nepohnu, i když se muselo jet dále, byl bych velice jadrně odpověděl na ty debilní a kravský řeči, co mi ta banda ožralů řvala přes rameno.

Naštěstí se Petr se Zuzkou cvakli kousek od nás, takže po půl hodině, když jsme nejeli, se vrátili a pomohli nám tu loď vrátit do provozu. Za to jim patří neskutečný díky!!

Musím říci, že toto zhruba 45 minutové intermezzo mě stálo hromadu sil. Byl jsem tak utahaný, že jsem jenom s povděkem kvitoval pauzu na oběd v Kamenném Přívoze. Je tam hospůdka u Voráčka, kam si má prý člověk zajít na panáčka. My tam byli na klobásu a pivo a bylo to i tak úžasný. Po tom pivu se mi ale do lodi nechtělo. Raději bych tam nasedl na bus a jel domů. Nakonec po chvíli vlastního sebepřemlouvání jsem tam vlezl a už se jelo.

Po pauze ubíhala cesta relativně jednotvárně. Chvíli se jelo, přišly kameny a my se opět cvakli. Když už to bylo po třetí, byl jsem rozhodnut tu humusáckou plastovou věc rozmlátit a jít pěšky. Jediná věc mi v tom zabránila a to, že by Zuzka musela platit škody. Tak se jelo dále.

Poslední kilometry se řeka uklidnila a bylo to takové pohodlné dojíždění do cílové rovinky. Jak se říká, s časovým odstupem se člověk dívá na útrapy s nadhledem, stejně tak i já jsem viděl v tomto výletu pouze pozitiva.

Vrátili jsme lodě a šlo se na vlak. Sice se snažím sportovat, ale naprostý nezvyk na tento druh "pohybu" mě naprosto vyčerpal a já přijel domů utahaný jak kotě. Chtěl jsem ihned padnout do postele a umřít, ale zabránila mi v tom příprava na nedělní výlet do Hamburku. Tudíž do postele jsem lezl po desáté hodině s vyhlídkou vstávání opět v půl šesté ráno. Co se dělo v Německu, to až zase příště.