Úterý bylo posledním dnem, kdy jsme se mohli vydat za krásami velkoměsta a doprojít vše, co jsme ještě mohli. Péťa šla ráno do školy, takže jsme se o sebe museli postarat sami a též se taky sami vypravit. Žádná svačina, nic. Ihned ráno, za naprosté tmy, se vyskytl problém, který jsme nehodlali řešit. Jakmile totiž Petra odešla, začal zvonit telefon. Kdyby to bylo doma, nebyl by problém, ale v cizím bytě a v cizí zemi, opravdu ten pekelný přístroj brát do ruky nebudu. Zvonil hodnou chvíli a vzbudil nás oba dva. Až později toho dne jsme se dozvěděli, že volala Petřina mamka. Tím spíše by asi byla překvapena, kdybychom to byli bývali vzali. Ale kdo probůh volá před osmou hodinou ranní?? No nic. Než jsme odešli, přestala ještě téct voda, což nás trošku rozhodilo, jelikož jsme si chtěli natočit zásobu s sebou, abychom nemuseli zbytečně utrácet. Nevadí. Holt ne všechno se povede. Ale když se daří, tak se daří.
Program dne byl celkem jasný. Nejprve jsme si to mašírovali do Musee d'Orsay, kde jsme se setkali s Petrou, jenž měla pauzu mezi hodinama a velice ochotně už stála ve frontě, když jsme tam přišli. Já vím, že to není hezké, ale toho jsme museli využít a většinu té fronty předběhli. Kupodivu nikdo neřekl ani slovo a ani se nijak nesnažil dát najevo, že my tam tedy nepatříme. Holt lidi. My jsme na tom jenom vydělali.
Po všudypřítomné prohlídce osobních věcí jsme zhlédli Piccasova umělecká díla inspirovaná Manetovým výjevem Snídaně v trávě. Dle mého skromného technického soudu - Manet se musí v hrobě obracet. Ještě, že nemá možnost to vidět. Zase na druhou stranu by mohl být pyšný, že na někoho jeho dílo tak silně zapůsobilo (míněn Picasso), ale ani ten druhý čičmunda by se nemusel stydět. Na mne jeho dílo též udělalo velký dojem...
Pak jsme ještě prošli rozsáhlou výstavu pastelů, které byly více než krásné. Autoři zde předvedli opravdu velký kus umu a talentu. Klobouk dolů.
S Tomem jsme následně osaměli, jelikož škola volá a Petra musela utíkat na ruštinu (tuším, že to byla ona. Myšlena ruština, Petra to byla rozhodně. Nicméně mne stále zaráží, kolik ta holka dělá jazyků. Inu, kdo umí, umí. Kdo neumí, čumí.) Tak nějak jsme prozevlovali další části muzea, zhlédli různé antické sošky, další impresionisty a vyčerpaně jsme šli na oběd.
Tentokráte už nebyla májka, ale lovečák. Ten, spojen s bagetou, byl krásným doplněním atmosféry při výhledu do Luxemburských zahrad, kam jsme se uchýlili. Nutno podotknout, že jak ráno bylo hnusně a pršelo, nyní nám to chtělo počasí vrátit, mraky se roztrhali a při pojídání oběda nám svítilo krásné sluníčko.
Při této příležitosti jsme si také prohlédli místní budovu senátu, která zahradám dominuje. Prošli jsme okolo několika fontán, pozorovali chvíli partu šachistů, jak jsou rozesazeni kolem malých stolků a vášnivě diskutují a tahají figurkami.
Cestou zpátky domů jsme se zastavili k nákupu několika dárků, trochy vína a šli jsme na kafčo. Kupodivu už voda začala téct, takže nebyl žádný velký problém. Na večer jsme měli naplánovánu návštěvu Montmartre a Sacre Coeur. Zvolili jsme noční dobu, temno, abychom viděli rozsvícenou Paříž též z jiného úhlu. Řekl bych, že kopec, na kterém Sacre Coeur leží, je jediným v širokém dalekém okolí, takže výhled stál za to.
V kostele jsme stihli začátek mše, proto jsme se jen tak porozhlédli a už pelášili na Boulevard de Clichy, po kterém jsme došli až k Moulin Rouge. Klasické ofocení bylo na místě. Jenom Tomáš vzbudil u místní ochranky zájem a když půl hodiny šteloval stativ a neměl se k odchodu, šel si jej jeden týpek prohlédnout, jako jestli nedělá něco nekalého. Tom si jej ani nevšiml a nevzrušeně dál pracoval.
Poté už jsme odjeli domů, dali si večeři a pak vínko. Mezitím přijela Olga. Celkově to byl takový diskusní večer, poslední, co jsme tu. Spát se šlo někdy po půlnoci a ranní vstávání bylo fakt hrozný. Již jste si jistě všimli, že cokoliv před osmou hodinou je tabu zóna. Přes to prostě vlak nejede... i když letadlo ano.
Ráno tedy brzy vstát, čaj a něco málo k zakousnutí, rozloučení a už jsme si to mašírovali na metro. Paříž jakoby plakala při našem odjezdu, a tak nám to dokazovala silným deštěm. Nevadí, většinu cesty jsme jeli sockou, takže to bylo v pohodě. Na letiště jsme dorazili asi hodinu a kousek před odletem, odevzdali zavazadla a už jsme šli na gate. Než jsme prošli celou tou mašinérií kontrol, letadlo bylo připraveno k nástupu.
Cesta zpět proběhla naprosto bez problémů, jenom pak nastal problém, jak odvézt ty sýry normální dopravou domů. Silně totiž zaváněly a lidé se po mě otáčeli, co je to za špinavého pobudu. Ono, když máte s sebou dvě igelitky a ještě k tomu smrdíte, nevyžehlí to ani slušné oblečení...
A tak skončil náš podzimní výlet. Jistě někdy příště se tam vrátím.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Zobrazují se příspěvky se štítkemokolní svět. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemokolní svět. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 12. prosince 2008
pondělí 8. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony III., 29.11. - 3.12.
Pondělní ráno nás přivítalo... a teď bych strašně rád řekl, že to byly sluneční paprsky, kdo mne vytáhl z postele, ale velký kulový! Hnusně bylo! Pršelo, mraky se jenom valily nad metropolí a ještě ke všemu ta všudypřítomná tma. Nevadí, v kruhu dobrých přátel i déšť nevadí. A tak jsem vstal, tentokráte to bylo lepší. I jsem komunikoval s okolím. Sice ne moc valně, ale nějakou tu zdvořilostní frázi naprosto s přehledem. Plán byl jednoduchý - kultura čeká.
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
sobota 6. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony II., 29.11. - 3.12.
Neděle byla prvním dnem, který byl, co se týče prohlídek, úplný. Vstávání v půl deváté bylo velice milé, aspoň jsem dospal osudnou sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyhlédl z okna ven. Fakta sice signalizovala, že je opravdu již po osmé hodině ranní, ale oči registrovaly tmu. Tedy ne úplnou tmu, ale hodně nehezké šero. Chvíli jsem přemítal, jestli toho vínka včera nebylo až nad míru, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že ostatní taky vstávají (slyšel jsem je z druhé místnosti) a nepřijde jim to divné, tak co bych se staral. Neopomněl jsem tento problém nadhodit při snídani a byl jsem utěšen, že je to prý naprosto normální a nemám se tím zatěžovat.
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pátek 5. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony I., 29.11. - 3.12.
Nápad na výlet do Paříže vznikl již někdy v září tohoto roku, když se Péťa odporoučela studovat na rok za hranice. Nemohli jsme ji přeci nechat odjet samotnou a nechat ji napospas tamním frajerům,ne? Rozhodli jsme se, že se tedy do tohoto velkoměsta vypravíme, abychom ji potěšili a zároveň trošku zkontrolovali, kdyby náhodou pařila více, než je zdrávo. Pro mne to byla vůbec první návštěva francouzské metropole a s tím i celé Francie.
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
sobota 23. srpna 2008
Expedice Hardangervidda, Norsko III.
V tomto dalším a zároveň posledním článku se propracujeme k finálne naší expedice do severských zemí.
Po probuzení do nádherného dne jsme se vydali na poslední etapu naší výpravy. Tady bych chtěl zmínit, jelikož jsem to předtím neudělal, že jsme změnili plán cesty. Již v minulých článcích jsem naznačil, že jsme se po několik dní snažili dohnat den a půl velké manko, které se nám ale dohnat nepodařilo. Čtvrtý den výpravy jsme se na to vykašlali a změnili finální etapu trasy tak, abychom si to pořádně užili a nezabili se.
Tak se stalo, že místo cesty ke fjordu a k ledovci z levé strany (bráno pohledem na mapu od jihu k severu), jsme si zkrátili finish a šli jsme ze strany pravé, což nám ušetřilo přesně ten den a půl chůze, který bychom již nedokázali dohnat.
Nyní zpět ku dni, kdy jsme byli těsně pod ledovcem - Hardangerjokulen - a věděli jsme, že ten den vystoupáme ku jeho vrcholu. Ne samozřejmě na něj, protože na to jsme neměli výbavu, ale zhruba do stejné výšky. Cesta se toho dne táhla údolím kolem řeky a mokřad. My byli tak trošku znaveni a zrovna jsme neoplývali chutí utíkat kupředu. Tak se stalo, že tento den byl ve znamení odpočinkové chůze kupředu, mnoho dopovacích pauz a rozhledů po okolí. Nikoho tedy nepřekvapí, že cestu, která je psaná na 8 hodin jsme šli v klidu a v pohodě dva dny.
Bylo ale jenom dobře, že jsme zvolili klidnější tempo, protože k večeru, po hezkém výstupu na plošinu ledovce, jsme se dostali do malého údolíčka s ledovcovým jezerem. Zde jsme ihned zakotvili a rozbili tábor. Po celodenním pocení jsem se seběhl opláchnout do vody. Bylo to opravdu hooodně studené, ale což, jsem přeci chlap a něco vydržím, ne? Nejenom voda byla zábavou, na hladině totiž pluly kry a mně nenapadlo nic jiného, než že bych se na ně rád dostal. Tomuto přání bylo vyhověno až následujícího rána, kdy jsme se na kře vyfotili všichni i se zástavou.
Večeřeli jsme venku, jelikož i na komáry tu bylo moc zima, což jsme si pochvalovali a zahaleni v bundach jsme se tetelili blahem, že jednou uvidíme i západ slunce nad ledovcem. Bylo to opravdu impozantni a neměli jsme slov. Pak už se do noci sedělo a povídalo a atmosféra byla více než pohodová. Tak nějak v jedenáct v noci se Zuzka a Radim odebrali na kutě a my s Petrem jsme poseděli ještě chvíli. Ta chvíle se protáhla a spát jsme šli zhruba ve dvě ráno. I tak bylo ale ještě trochu vidět, nebyla úplná tma.
Následující den byl ve znamení stavění sněhuláka na kře, focení se na kře a bobování. To jsme provozovali na svahu za stanem, kdy igelitky suplovaly boby a my se vyřádili do sytosti. Pak už jenom batoh na záda a hrr na Finse. Většinu cesty jsme stoupali do výšin a zbytek traverzovali po sněhových planinách. Boty šli opět durch, ale to mi přestalo vadit už před dlouhou dobou. Hlavně, že byly zážitky.
K večeru jsme dorazili před Finse a utábořili jsme se v uctivé vzdálenosti od města. Přeci jenom jsme si chtěli vychutnat poslední noc v divočině, kdy člověk není ovlivněn a pruzen výdobytky civilizace. Poslední vařená večeře, kafčo a konzumace dezinfekčních prostředků (tím je myšleno to málo alkoholu, co jsme si táhli jako nutnou ranní dezinfekci na každý den). Tím skončil náš pochod přes největší náhorní plošinu Evropy a my se skvělým pocitem vraceli směr civilizace a kultura, která nás v následujících dnech čekala.
Jest úterý a my se vydáváme hledat vlakové nádraží do Finse, kde si máme vyzvednout lístky na večerní vlak. Hledání není nutné, protože toto místo je tvořeno převážně železnicí a pár domečky okolo. Tudíž lístky máme a času do večera je mnoho. Tak se snažíme zabít čas, ve Finsehytta si dáváme kafe a zmrzlinu (zajímavá to kombinace, asi je to tím, že na nic jiného nemáme peníze).
Před večerním vlakem kupujeme jedno pivko se slovy, že jsme přeci na dovolené a tak si můžeme lecos dovolit,ne? Pivo mají relativně dobré, ale naše je lepší! Vlak, který pro nás přijel byl luxusně vybaven. Místa na nohy bylo mnoho, sedadla se dala posouvat do polohy polo-ležmo a tak jsem upadl do slastného podřimování utahán celodenním nicneděláním.
Moje chrnění nevydrželo dlouho, asi po hodině jízdy se vlak zastavil v nějaké zadeli a po další půlhodině se ozvala strojvedoucí, že nejde proud a oprava potrvá do někdy, což ani sama nevěděla. Takže všichni vystoupit a přijedou autobusy. A bylo po luxusu. Samozřejmě trvalo nějakou dobu, než jsme dostali přidělen autobus, který nás zavezl až do Osla. Zajimavé, že na začátku a konci cesty máme opět zpoždění.
Místo příjezdu v deset hodin dorážíme do hlavního města v půl jedné za hustého deště. Rozhodneme se tedy čekat na nádraží, jestli se to aspoň trošku vyčasí, že bychom našli nocleh. Než se počasí stačí umoudřit, jsme svědky bitky místního ožraly a pasáka. Zajímavá to zkušenost takhle v noci. Jenom doplním, že ožrala byl agresivnější a pasák dostal na hubu.
Po dešti jsme se dostali blízko místního kempu a na černo postavili stan a dopřáli si čtyři hodinky spánku. Vstali jsme brzy, abychom náhodou nepotkali někoho, kdo by po nás chtěl zaplatit a vrhli jsme se na obhlídku města. Batohy jsme nechali na nádraží v úschovných skříňkách, nakoupili si jídlo, posnídali a vydali se na kulturně-vzdělávací procházku po místních památkách.
Abych řekl pravdu, Oslo je nezajímavé město. Mne tedy nenadchlo. Doporučuji zvolit pro historie chtivé občany, ať raději jedou do Krumlova, tam je to o poznání lepší. Na Oslo jsme měli vyhrazen necelý den a již jsme netrpělivě očekávali osmou hodinu večerní, kdy nám jel vlak do Stockholmu. Petr zarezervoval lehátkový vůz a my měli dvě kupátka po třech - bez Honzy a Pavla bylo ještě více místa. Lůžkové vozy byly velice pěkně vybaveny, v kupé máte umyvadlo, v rámci vagonu i sprchu. Tudíž jsme se trošku uvedli do podoby, kdy jsme se nebáli vkročit do davu a nebýt přitom cílem nelibých pohledů.
Do Stockholmu jsme dorazili brzy ráno a bohužel vystupování bylo provázeno hned několika nepříjemnými událostmi. Tak zaprvé jsme špatně odhadli čas a když jsme si čistili zuby, tak hlásili zastávku Stockholm hlavní nádraží. Bohužel to nebyla konečná zastávka a my se s hrůzou vrhli na batohy a snažili se vyhrabat co nejrychleji ven. S tím souvisí i druhá nepříjemnost, Petr, jak byl ve stresu, rozrážel dveře před sebou bosou nohou v sandálích. Poslední dveře se staly osudnými a vrátili se Petrovi na palec, čímž mu trošku urvaly nehet a pocuchaly nervy. Takže ještě jednou jsem byl nucen sáhnout do lékárničky a palec zavázat.
Celodenní procházka po městě však již nic ošklivého nepřinesla a my se kochali krásami starého města. K večeru jsme si vyhlédli hezké místo k přenocování. Bylo to v parku za muzeem moderního umění, tuším, že to bylo umění, ostatně je to jedno, bylo to muzeum a to je hlavní. Ráno se vstávalo na budík, protože to byl finální den výpravy a potřebovali jsme stihnout letadlo do Bratislavy. Naběhli jsme na nádraží, koupili jídlo na cestu a vyhledali autobus, který nás dovezl na letiště. Odtud pak hodinu a tři čtvrtě letu a vyloupli jsme se v Bratislavě.
Zde jsme zašli do hospůdky, abychom si dali pořádnou večeři, na kterou jsme kupodivu po dvou týdnech měli peníze, zapili to pivkem a zhodnotili celou výpravu. Pak už následoval jenom nástup do večerního vlaku a odjezd domů.
Tím skončila Expedice Hardangervidda, Norsko 2008. Všechno dopadlo dobře, žádné zvíře nebylo zraněno.
Co se stalo s Honzou a Pavlem, jak ti se vraceli a putovali po Norsku, to si i s fotkama a komentářem přečtěte na stránkách iriadoru.
Po probuzení do nádherného dne jsme se vydali na poslední etapu naší výpravy. Tady bych chtěl zmínit, jelikož jsem to předtím neudělal, že jsme změnili plán cesty. Již v minulých článcích jsem naznačil, že jsme se po několik dní snažili dohnat den a půl velké manko, které se nám ale dohnat nepodařilo. Čtvrtý den výpravy jsme se na to vykašlali a změnili finální etapu trasy tak, abychom si to pořádně užili a nezabili se.
Tak se stalo, že místo cesty ke fjordu a k ledovci z levé strany (bráno pohledem na mapu od jihu k severu), jsme si zkrátili finish a šli jsme ze strany pravé, což nám ušetřilo přesně ten den a půl chůze, který bychom již nedokázali dohnat.
Nyní zpět ku dni, kdy jsme byli těsně pod ledovcem - Hardangerjokulen - a věděli jsme, že ten den vystoupáme ku jeho vrcholu. Ne samozřejmě na něj, protože na to jsme neměli výbavu, ale zhruba do stejné výšky. Cesta se toho dne táhla údolím kolem řeky a mokřad. My byli tak trošku znaveni a zrovna jsme neoplývali chutí utíkat kupředu. Tak se stalo, že tento den byl ve znamení odpočinkové chůze kupředu, mnoho dopovacích pauz a rozhledů po okolí. Nikoho tedy nepřekvapí, že cestu, která je psaná na 8 hodin jsme šli v klidu a v pohodě dva dny.
Bylo ale jenom dobře, že jsme zvolili klidnější tempo, protože k večeru, po hezkém výstupu na plošinu ledovce, jsme se dostali do malého údolíčka s ledovcovým jezerem. Zde jsme ihned zakotvili a rozbili tábor. Po celodenním pocení jsem se seběhl opláchnout do vody. Bylo to opravdu hooodně studené, ale což, jsem přeci chlap a něco vydržím, ne? Nejenom voda byla zábavou, na hladině totiž pluly kry a mně nenapadlo nic jiného, než že bych se na ně rád dostal. Tomuto přání bylo vyhověno až následujícího rána, kdy jsme se na kře vyfotili všichni i se zástavou.
Večeřeli jsme venku, jelikož i na komáry tu bylo moc zima, což jsme si pochvalovali a zahaleni v bundach jsme se tetelili blahem, že jednou uvidíme i západ slunce nad ledovcem. Bylo to opravdu impozantni a neměli jsme slov. Pak už se do noci sedělo a povídalo a atmosféra byla více než pohodová. Tak nějak v jedenáct v noci se Zuzka a Radim odebrali na kutě a my s Petrem jsme poseděli ještě chvíli. Ta chvíle se protáhla a spát jsme šli zhruba ve dvě ráno. I tak bylo ale ještě trochu vidět, nebyla úplná tma.
Následující den byl ve znamení stavění sněhuláka na kře, focení se na kře a bobování. To jsme provozovali na svahu za stanem, kdy igelitky suplovaly boby a my se vyřádili do sytosti. Pak už jenom batoh na záda a hrr na Finse. Většinu cesty jsme stoupali do výšin a zbytek traverzovali po sněhových planinách. Boty šli opět durch, ale to mi přestalo vadit už před dlouhou dobou. Hlavně, že byly zážitky.
K večeru jsme dorazili před Finse a utábořili jsme se v uctivé vzdálenosti od města. Přeci jenom jsme si chtěli vychutnat poslední noc v divočině, kdy člověk není ovlivněn a pruzen výdobytky civilizace. Poslední vařená večeře, kafčo a konzumace dezinfekčních prostředků (tím je myšleno to málo alkoholu, co jsme si táhli jako nutnou ranní dezinfekci na každý den). Tím skončil náš pochod přes největší náhorní plošinu Evropy a my se skvělým pocitem vraceli směr civilizace a kultura, která nás v následujících dnech čekala.
Jest úterý a my se vydáváme hledat vlakové nádraží do Finse, kde si máme vyzvednout lístky na večerní vlak. Hledání není nutné, protože toto místo je tvořeno převážně železnicí a pár domečky okolo. Tudíž lístky máme a času do večera je mnoho. Tak se snažíme zabít čas, ve Finsehytta si dáváme kafe a zmrzlinu (zajímavá to kombinace, asi je to tím, že na nic jiného nemáme peníze).
Před večerním vlakem kupujeme jedno pivko se slovy, že jsme přeci na dovolené a tak si můžeme lecos dovolit,ne? Pivo mají relativně dobré, ale naše je lepší! Vlak, který pro nás přijel byl luxusně vybaven. Místa na nohy bylo mnoho, sedadla se dala posouvat do polohy polo-ležmo a tak jsem upadl do slastného podřimování utahán celodenním nicneděláním.
Moje chrnění nevydrželo dlouho, asi po hodině jízdy se vlak zastavil v nějaké zadeli a po další půlhodině se ozvala strojvedoucí, že nejde proud a oprava potrvá do někdy, což ani sama nevěděla. Takže všichni vystoupit a přijedou autobusy. A bylo po luxusu. Samozřejmě trvalo nějakou dobu, než jsme dostali přidělen autobus, který nás zavezl až do Osla. Zajimavé, že na začátku a konci cesty máme opět zpoždění.
Místo příjezdu v deset hodin dorážíme do hlavního města v půl jedné za hustého deště. Rozhodneme se tedy čekat na nádraží, jestli se to aspoň trošku vyčasí, že bychom našli nocleh. Než se počasí stačí umoudřit, jsme svědky bitky místního ožraly a pasáka. Zajímavá to zkušenost takhle v noci. Jenom doplním, že ožrala byl agresivnější a pasák dostal na hubu.
Po dešti jsme se dostali blízko místního kempu a na černo postavili stan a dopřáli si čtyři hodinky spánku. Vstali jsme brzy, abychom náhodou nepotkali někoho, kdo by po nás chtěl zaplatit a vrhli jsme se na obhlídku města. Batohy jsme nechali na nádraží v úschovných skříňkách, nakoupili si jídlo, posnídali a vydali se na kulturně-vzdělávací procházku po místních památkách.
Abych řekl pravdu, Oslo je nezajímavé město. Mne tedy nenadchlo. Doporučuji zvolit pro historie chtivé občany, ať raději jedou do Krumlova, tam je to o poznání lepší. Na Oslo jsme měli vyhrazen necelý den a již jsme netrpělivě očekávali osmou hodinu večerní, kdy nám jel vlak do Stockholmu. Petr zarezervoval lehátkový vůz a my měli dvě kupátka po třech - bez Honzy a Pavla bylo ještě více místa. Lůžkové vozy byly velice pěkně vybaveny, v kupé máte umyvadlo, v rámci vagonu i sprchu. Tudíž jsme se trošku uvedli do podoby, kdy jsme se nebáli vkročit do davu a nebýt přitom cílem nelibých pohledů.
Do Stockholmu jsme dorazili brzy ráno a bohužel vystupování bylo provázeno hned několika nepříjemnými událostmi. Tak zaprvé jsme špatně odhadli čas a když jsme si čistili zuby, tak hlásili zastávku Stockholm hlavní nádraží. Bohužel to nebyla konečná zastávka a my se s hrůzou vrhli na batohy a snažili se vyhrabat co nejrychleji ven. S tím souvisí i druhá nepříjemnost, Petr, jak byl ve stresu, rozrážel dveře před sebou bosou nohou v sandálích. Poslední dveře se staly osudnými a vrátili se Petrovi na palec, čímž mu trošku urvaly nehet a pocuchaly nervy. Takže ještě jednou jsem byl nucen sáhnout do lékárničky a palec zavázat.
Celodenní procházka po městě však již nic ošklivého nepřinesla a my se kochali krásami starého města. K večeru jsme si vyhlédli hezké místo k přenocování. Bylo to v parku za muzeem moderního umění, tuším, že to bylo umění, ostatně je to jedno, bylo to muzeum a to je hlavní. Ráno se vstávalo na budík, protože to byl finální den výpravy a potřebovali jsme stihnout letadlo do Bratislavy. Naběhli jsme na nádraží, koupili jídlo na cestu a vyhledali autobus, který nás dovezl na letiště. Odtud pak hodinu a tři čtvrtě letu a vyloupli jsme se v Bratislavě.
Zde jsme zašli do hospůdky, abychom si dali pořádnou večeři, na kterou jsme kupodivu po dvou týdnech měli peníze, zapili to pivkem a zhodnotili celou výpravu. Pak už následoval jenom nástup do večerního vlaku a odjezd domů.
Tím skončila Expedice Hardangervidda, Norsko 2008. Všechno dopadlo dobře, žádné zvíře nebylo zraněno.
Co se stalo s Honzou a Pavlem, jak ti se vraceli a putovali po Norsku, to si i s fotkama a komentářem přečtěte na stránkách iriadoru.
Expedice Hardangervidda, Norsko II.
Další část putování Iriador Reiseburo a potažmo i putování (H/h)rocha pokračovalo úterým 22. července. Probudili jsme se do krásného rána, kde po mracích sice byly ještě nějaké památky, ale obloze veskrze kralovalo slunce a tím předznamenávalo počasí na další dny. Ano, do konce našeho pochodu už nepršelo, ale to bych předbíhal.
Prvním úkolem nebyla ani tak snídaně, jako snaha usušit všechno, co bylo ještě mokré. Tudíž se stan a přilehlé oblasti staly výstavou našeho expedičního ošacení, hromady ponožek a bot namířených proti větru, aby oschlo cokoliv, co půjde. Všemu tomu dominovala na stanu připnutá zástava, kterou jsme dávali na odiv a pro informaci, kdože to vlastně jsme a kam jdeme.
Po krátké snídani bylo na čase vyrazit. Povětšinou, až na boty, bylo všechno suché a tak s ještě lepší morálkou než předešlého dne jsme posbírali svoje svršky spodky a vyrazili na cestu.
Mezi první akce tohoto dne se řadí úprava vybavení. Zuzka poprvé (všímejte si, kolik těch poprvé tu zase bude) naplnila a vyzkoušela svůj, Petrem darovaný, hydrovak. Rvala jej do batohu s tím, že aspoň nebude muset stále tahat PETky ze závěsu na báglu. Musím uznat, že něco podobného si taky pořídím. Přeci jenom mnohokrát denně sundavat batoh jenom proto, abych se napil, to člověka začne štvát velice brzy. Radim si mezitím začal za odborného Petrova dohledu upravovat zádový systém, páč si stěžoval, že ho bolí ramena a špatně se mu to nese. No bodejť by ne, když měl popruhy a bederák uplně rozhozený. Stačilo trošku přitáhnout tohleto a támhleto a už to sedlo, jak prdel na hrnec (dámy prominou takovéto výrazivo omluví, ale ono se to jinak kvalitně říci nedá).
Po této krátké pauze jsme chtěli jít dále, když v ten moment se přihnalo stádo koní s jezdci na hřbetech. Bohužel to byl jenom nějaký "zájezd", který využíval místních služeb a nechal se po Hardangerviddě vozit na koních. Nebýt to tak masové, tak si říkám, že bych to taky někdy zkusil. Takové dva týdny na koňském hřbetě někde uprostřed divočiny, to by bylo super. Vždyť jistě ne nadarmo se říká, že nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu. Nicméně zpět. Koně odcupitali pryč a my vyrazili na poslední kus cesty do Kalhovdu. Těsně před ní jsme si dali obědvací pauzu. Zde bylo znát zlepšení jídelníčku oproti minulým létům a krom musli tyčinek bylo vytaždno z báglů i něco křížal a sušeného masa (osobně doporučuji; je to výborný zdroj energie). Po krátké pauze jsme slezli k chatě, jenom jí minuli a pokračovali směr Marbu.
Cesta vedla chvilku do kopce, kde ji pak vystřídala naprosto rovná krajina s nádhernými výhledy široko do daleka. Již jsme v dálce zaznamenali ledovec, který byl takovým hlavním milníkem naší trasy a zároveň i koncem, protože na jeho druhé, severní, straně jest Finse.
Slunce krásně svítilo a naštěstí foukal vítr, jediný to lék na všudypřítomné komáry. Koncem dne se nám do cesty postavila řeka. Jako zkušení "brodaři" jsme se ani na chvilku nezastavili, přezuli a přelezli na druhý břeh. Tam jsme si dali dopovací pauzu. To jest, sežrali jsme celou čokoládu, abychom si ulehčili poslední výstup dne. Plán byl jednoduchý - vystoupáme na vrchol a tam se někde ubytujeme. Vystoupali, avšak neubytovali jsme se. Večer byl krásný a nám se po té čokoládě ještě chtělo jít a nikdo proti tomu nic neměl. Přešli jsme tedy kopec a malý hřeben a zakotvili jsme na sestupné straně, kde se nám otvíral pohled na velké jezero, na jehož břehu ležela chata Marbu. Začalo se připozdívat, a tak jsme velice rádi postavili stan a započli s přípravou večeře.
Pakliže nám předchozího dne vadili komáři, nyní to byl vítr. Chtěli jsme strávit vaření venku, abychom mohli v klidu meditovat nad nádherným výhledem a okolní krajinou. Nebylo nám toho dopřáno. Vítr se do toho opřel a my jsme horko těžko uvařili trochu vody, natož těstoviny. Nekochali jsme se okolní přírodou, protože jsme každý seděl okolo vařiče a snažil se vlastním tělem zabránit větru v ochlazování ešusu. Naše snažení bylo odměněno výtečnou večeří - dva typy Dobrého hostince (těch instantních těstovin, kdyby to někdo neznal), které neměly, co se ingrediencí týče, nic co dělat vedle sebe, natož v sobě. Nicméně to jakékoliv chuti neuškodilo a ještě jsme s Radimem vymysleli nový druh - guláš s lososem a olivami. Ani tady jsme neměli chuť na kafe a tak jsme po chvilce rozhovoru šli raději spát.
Ve středu jsme ještě stále chtěli dohnat manko z prvních dní, tudíž dnešní plán byl projít okolo Marbu a zkusit se dostat co nejblíže Rauhellernu. Nakonec jsme byli nuceni změnit plány, ale o tom později. Začátek pochodu nám zpříjemnil lehký brod přes docela širokou řeku, která napájela již zmíněné jezero. Cesta se vinula podél jezera, takže hezky po rovině. Zhruba po dvou hodinkách příjemné chůze jsme došli k další turistické chatě - Marbu. Zde jsme se přesvědčili, jak to mají kolegové Norové zařízené.
Žil jsem v domnění, že jednotlivé chaty budou tvořeny jednou místností s palandami, kde se budou znavení turisté moci za malý poplatek vyspat. Většímu nesmyslu jsem věřit nemohl. Jednotlivé chaty jsou poměrně luxusním hotelem s restaurací, kdy veškerý vnitřek domu je obložen dřevem. Prodávají tam i potraviny a čepují pivo. Jen, co jsme tam dorazili, přišlo z několika směrů nemnoho turistů, kteří se velice rychle vrhli do restaurace. Byli jsme též svědky toho, jak si jeden chuligán dává steak s hranolkama a dvěma volskými oky. No to bych jej v tu chvíli nejraději roztrhnul vejpůl.
My jsme tam doplnili akorat vodu, dali si tang, obědovou pauzu a šlo se dál. Kousek za Marbu nás překvapil most přes řeku, který byl stavěn někým v silném stavu opilosti. Proč? Protože ten můstek překlenul řeku pouze do poloviny, kde končil a odtud se muselo skákat po kamenech. Netuším, kdo a co tím zamýšlel, my pobaveni, pokračovali jsme stále kupředu.
Tento večer jsme kupodivu strávili venku na vrcholku kopce, kam nás i přes protesty a únavu dotáhl Petr. Sic jsme mu chvíli nadávali, protože když jsme dorazili na nějaký předělový vršek, tak on už byl kdesi v dáli před námi a ani se neobtěžoval zastavit. Nakonec jsme přeci jenom byli rádi, že jsme kempovali až tak daleko, protože se nám otevřel nový výhled do údolí, směrem k dalšímu významnému bodu trasy - Rauhellernu (též chata; všechny významné body na trase byly chaty, krom ledovce). Komáři nás nechali na pokoji a my si vychutnali bramborovou kaši s lovečákem a kafčo při pohledu na okolo se pasoucí ovce.
Nyní jenom taková malá odbočka - ty potvory chlupatý ovcoidní bych střílel. Pač nemůžou přes noc chrápat, jako každé pořádné zvíře. NE, ony si trajdají s těmi zvonky na krku a furt se motají kolem stanu. Takže se nakonec člověk budí několikrát za noc s tím, že už mu zvoní umíráček.
Čtvrtek byl ve znamení zkratek a pochodu přes visutý most. Nicméně jedno po druhém. Nejprve se nám přihodil visutý most. Cesta vedla přes řeku, která by se ani při nejlepším možném počasí a suchu přebrodit nedala, takže tam kucí ušatý udělali most. Byl naprosto parádní. Taková dřevěná konstrukce, celé se to houpalo a praskalo, pod náma bouřila řeka, no nebylo by vám tam krásně?!
Pak přišel osudový moment tohoto dne - zkratka. Mapu jsme měli, takže při rozhodování, kterou cestou se dáme směrem k chatě, jestli budeme obcházet kopec zprava (tou delší cestou) a nebo zkusíme zkratku a půjdeme skoro přímo, zvítězila zkratka. Radim se na to netvářil moc hezky, ten den se mu nechodilo moc dobře, asi energetická krize. Na zkratce se není možné ztratit, že? Zvláště, když máme buzolu, to půjde hladce.
Ano, člověk se na zkratce neztratí, pakliže se mu ale před nosem nerozplyne cesta a to do hnusných mokřad. Tudíž po půl kilometru jsme se začali brodit vysokým křovím a hledali si cestu, kudy to jenom šlo. Radim se Zuzkou se na chvili zabejčili a dali si pauzu na musli tyčinku, aby doplnili energii. S Petrem jsme obhlíželi vrcholek kopečku a hledali, kudy, že ta cesta vede. Po dalším kilometru už jsme cestu opravdu nalezli a s vědomím, že jdeme dobře, se bez starostí nasměrovali k chatě. Ani jsme párkrát nemrkli a už jsme to nakrosili přímo do komáří líhně. Ten kilometr k jezeru, to byl očistec. Na moskytieru jsem se už vykašlal, pač to nemělo cenu a jenom bych byl pokousán více, než je míra únosná.
U jezera jsme našli takovou malou pláž, kde si Petr se Zuzkou dali pauzu. S Radimem jsme se rozhodli, že dojdeme až k chatě a tam doplníme vodu a dáme oběd s tangem. Šli jsme tedy podél jezera až k říčce, která se do něj vlévala. Již od pohledu by bylo brodění naprostým vyšinutím smyslů a žádný příčetný humanoid by se nevrhal do proudu, kdyby nemusel. Proto jsem hned od začátku čekal most, který byl vtipně schován za takovým náspem, ale nebyl moc dobře vidět. Přešli jsme, dostali jsme se k chatě a vychutnali jak oběd, tak tang.
Po nějaké době nám přišlo divné, že se Petr ani Zuzka neobjevují na obzoru a začali jsme si dělat starosti. Asi za hodinu dorazili a byli mokří a vyčerpaní. Petr pouze prohlásil: "Ten most nebyl vidět!!" Musím říci, že tak dlouho jsem se od srdce nezasmál, jako když jsem vyslechl příběh o dvou humanoidech, kteří byť příčetní se raději vrhli napospas živlu, než aby se rozhlédli a našli most. Inu, kdo chce kam...
Na večer jsme našli velice příhodné místo a vychutnávali ušlé kilometry s plným žaludkem a kafem v ruce.
Následující den nepřinesl ničehož zajimavého. Přešli jsme od Rauhellernu přes Stigstuv až kousek za Bjoreidalen. Tam jsme zakempili asi deset minut chůze od následující chaty Dyranutu, aniž bychom to věděli. Dalši den jsme vylezli přes kopec a najednou, kde se vzala, tu se vzala, stála před námi chata a silnice.
Dyranut je nejenom chata, ale i takové centrum dění přes který vede silnice k fjordu. Po mnoha dnech v divočině nás s Petrem uhranula možnost kafe a zmrzliny, tak jsme vlítli do restaurace a všichni jsme si něco objednali. Takto posíleni vyrážíme na cestu. Bohužel neujdeme ani kilometr, když jsme potkali velkou sněhovou pláň a to by bylo, abychom se nezkoulovali, že? Takže další zdržení, ale opět příjemné. Nicméně tento den byl nějak zaklet a nechtěl nás pustit dále. Ušli jsme zase asi tak půl kilometru, když bylo potřeba ošetřit jednu starší pani, která upadla hlavou na kámen a trochu krvácela.
Nedali jsme se a pokračovali pak v cestě dál. Už jsme se začali silně blížit ledovci a hlavně další chatě - Kjeldebu. Zde na pomezí náhorní plošiny a ledovce se krajina uplně změnila. Přešla z mokřad a vřesovišť do kamenitého podkladu a semo tamo se vyskytly i stromy. Jev to do této doby neviděný. U Kjeldebu jsme dali večerní dopovací pauzu, koupání v ledové řece a pak již tradiční výstup do kopce za asistence komárů. Noční stanoviště jsme zvolili ve svahu nad řekou, kde byl opět překrásný výhled do kraje. Bohužel kvůli komárům jsme se opět nepokochali, ale zalezli do stanu a ve stísněných podmínkách vařili večeři.
Další dny pak spěly ku ledovci a konci naší trasy, ale to až příště...
Fotky a materiály najdete na stránkách iriadoru v sekci "Větší akce".
Prvním úkolem nebyla ani tak snídaně, jako snaha usušit všechno, co bylo ještě mokré. Tudíž se stan a přilehlé oblasti staly výstavou našeho expedičního ošacení, hromady ponožek a bot namířených proti větru, aby oschlo cokoliv, co půjde. Všemu tomu dominovala na stanu připnutá zástava, kterou jsme dávali na odiv a pro informaci, kdože to vlastně jsme a kam jdeme.
Po krátké snídani bylo na čase vyrazit. Povětšinou, až na boty, bylo všechno suché a tak s ještě lepší morálkou než předešlého dne jsme posbírali svoje svršky spodky a vyrazili na cestu.
Mezi první akce tohoto dne se řadí úprava vybavení. Zuzka poprvé (všímejte si, kolik těch poprvé tu zase bude) naplnila a vyzkoušela svůj, Petrem darovaný, hydrovak. Rvala jej do batohu s tím, že aspoň nebude muset stále tahat PETky ze závěsu na báglu. Musím uznat, že něco podobného si taky pořídím. Přeci jenom mnohokrát denně sundavat batoh jenom proto, abych se napil, to člověka začne štvát velice brzy. Radim si mezitím začal za odborného Petrova dohledu upravovat zádový systém, páč si stěžoval, že ho bolí ramena a špatně se mu to nese. No bodejť by ne, když měl popruhy a bederák uplně rozhozený. Stačilo trošku přitáhnout tohleto a támhleto a už to sedlo, jak prdel na hrnec (dámy prominou takovéto výrazivo omluví, ale ono se to jinak kvalitně říci nedá).
Po této krátké pauze jsme chtěli jít dále, když v ten moment se přihnalo stádo koní s jezdci na hřbetech. Bohužel to byl jenom nějaký "zájezd", který využíval místních služeb a nechal se po Hardangerviddě vozit na koních. Nebýt to tak masové, tak si říkám, že bych to taky někdy zkusil. Takové dva týdny na koňském hřbetě někde uprostřed divočiny, to by bylo super. Vždyť jistě ne nadarmo se říká, že nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu. Nicméně zpět. Koně odcupitali pryč a my vyrazili na poslední kus cesty do Kalhovdu. Těsně před ní jsme si dali obědvací pauzu. Zde bylo znát zlepšení jídelníčku oproti minulým létům a krom musli tyčinek bylo vytaždno z báglů i něco křížal a sušeného masa (osobně doporučuji; je to výborný zdroj energie). Po krátké pauze jsme slezli k chatě, jenom jí minuli a pokračovali směr Marbu.
Cesta vedla chvilku do kopce, kde ji pak vystřídala naprosto rovná krajina s nádhernými výhledy široko do daleka. Již jsme v dálce zaznamenali ledovec, který byl takovým hlavním milníkem naší trasy a zároveň i koncem, protože na jeho druhé, severní, straně jest Finse.
Slunce krásně svítilo a naštěstí foukal vítr, jediný to lék na všudypřítomné komáry. Koncem dne se nám do cesty postavila řeka. Jako zkušení "brodaři" jsme se ani na chvilku nezastavili, přezuli a přelezli na druhý břeh. Tam jsme si dali dopovací pauzu. To jest, sežrali jsme celou čokoládu, abychom si ulehčili poslední výstup dne. Plán byl jednoduchý - vystoupáme na vrchol a tam se někde ubytujeme. Vystoupali, avšak neubytovali jsme se. Večer byl krásný a nám se po té čokoládě ještě chtělo jít a nikdo proti tomu nic neměl. Přešli jsme tedy kopec a malý hřeben a zakotvili jsme na sestupné straně, kde se nám otvíral pohled na velké jezero, na jehož břehu ležela chata Marbu. Začalo se připozdívat, a tak jsme velice rádi postavili stan a započli s přípravou večeře.
Pakliže nám předchozího dne vadili komáři, nyní to byl vítr. Chtěli jsme strávit vaření venku, abychom mohli v klidu meditovat nad nádherným výhledem a okolní krajinou. Nebylo nám toho dopřáno. Vítr se do toho opřel a my jsme horko těžko uvařili trochu vody, natož těstoviny. Nekochali jsme se okolní přírodou, protože jsme každý seděl okolo vařiče a snažil se vlastním tělem zabránit větru v ochlazování ešusu. Naše snažení bylo odměněno výtečnou večeří - dva typy Dobrého hostince (těch instantních těstovin, kdyby to někdo neznal), které neměly, co se ingrediencí týče, nic co dělat vedle sebe, natož v sobě. Nicméně to jakékoliv chuti neuškodilo a ještě jsme s Radimem vymysleli nový druh - guláš s lososem a olivami. Ani tady jsme neměli chuť na kafe a tak jsme po chvilce rozhovoru šli raději spát.
Ve středu jsme ještě stále chtěli dohnat manko z prvních dní, tudíž dnešní plán byl projít okolo Marbu a zkusit se dostat co nejblíže Rauhellernu. Nakonec jsme byli nuceni změnit plány, ale o tom později. Začátek pochodu nám zpříjemnil lehký brod přes docela širokou řeku, která napájela již zmíněné jezero. Cesta se vinula podél jezera, takže hezky po rovině. Zhruba po dvou hodinkách příjemné chůze jsme došli k další turistické chatě - Marbu. Zde jsme se přesvědčili, jak to mají kolegové Norové zařízené.
Žil jsem v domnění, že jednotlivé chaty budou tvořeny jednou místností s palandami, kde se budou znavení turisté moci za malý poplatek vyspat. Většímu nesmyslu jsem věřit nemohl. Jednotlivé chaty jsou poměrně luxusním hotelem s restaurací, kdy veškerý vnitřek domu je obložen dřevem. Prodávají tam i potraviny a čepují pivo. Jen, co jsme tam dorazili, přišlo z několika směrů nemnoho turistů, kteří se velice rychle vrhli do restaurace. Byli jsme též svědky toho, jak si jeden chuligán dává steak s hranolkama a dvěma volskými oky. No to bych jej v tu chvíli nejraději roztrhnul vejpůl.
My jsme tam doplnili akorat vodu, dali si tang, obědovou pauzu a šlo se dál. Kousek za Marbu nás překvapil most přes řeku, který byl stavěn někým v silném stavu opilosti. Proč? Protože ten můstek překlenul řeku pouze do poloviny, kde končil a odtud se muselo skákat po kamenech. Netuším, kdo a co tím zamýšlel, my pobaveni, pokračovali jsme stále kupředu.
Tento večer jsme kupodivu strávili venku na vrcholku kopce, kam nás i přes protesty a únavu dotáhl Petr. Sic jsme mu chvíli nadávali, protože když jsme dorazili na nějaký předělový vršek, tak on už byl kdesi v dáli před námi a ani se neobtěžoval zastavit. Nakonec jsme přeci jenom byli rádi, že jsme kempovali až tak daleko, protože se nám otevřel nový výhled do údolí, směrem k dalšímu významnému bodu trasy - Rauhellernu (též chata; všechny významné body na trase byly chaty, krom ledovce). Komáři nás nechali na pokoji a my si vychutnali bramborovou kaši s lovečákem a kafčo při pohledu na okolo se pasoucí ovce.
Nyní jenom taková malá odbočka - ty potvory chlupatý ovcoidní bych střílel. Pač nemůžou přes noc chrápat, jako každé pořádné zvíře. NE, ony si trajdají s těmi zvonky na krku a furt se motají kolem stanu. Takže se nakonec člověk budí několikrát za noc s tím, že už mu zvoní umíráček.
Čtvrtek byl ve znamení zkratek a pochodu přes visutý most. Nicméně jedno po druhém. Nejprve se nám přihodil visutý most. Cesta vedla přes řeku, která by se ani při nejlepším možném počasí a suchu přebrodit nedala, takže tam kucí ušatý udělali most. Byl naprosto parádní. Taková dřevěná konstrukce, celé se to houpalo a praskalo, pod náma bouřila řeka, no nebylo by vám tam krásně?!
Pak přišel osudový moment tohoto dne - zkratka. Mapu jsme měli, takže při rozhodování, kterou cestou se dáme směrem k chatě, jestli budeme obcházet kopec zprava (tou delší cestou) a nebo zkusíme zkratku a půjdeme skoro přímo, zvítězila zkratka. Radim se na to netvářil moc hezky, ten den se mu nechodilo moc dobře, asi energetická krize. Na zkratce se není možné ztratit, že? Zvláště, když máme buzolu, to půjde hladce.
Ano, člověk se na zkratce neztratí, pakliže se mu ale před nosem nerozplyne cesta a to do hnusných mokřad. Tudíž po půl kilometru jsme se začali brodit vysokým křovím a hledali si cestu, kudy to jenom šlo. Radim se Zuzkou se na chvili zabejčili a dali si pauzu na musli tyčinku, aby doplnili energii. S Petrem jsme obhlíželi vrcholek kopečku a hledali, kudy, že ta cesta vede. Po dalším kilometru už jsme cestu opravdu nalezli a s vědomím, že jdeme dobře, se bez starostí nasměrovali k chatě. Ani jsme párkrát nemrkli a už jsme to nakrosili přímo do komáří líhně. Ten kilometr k jezeru, to byl očistec. Na moskytieru jsem se už vykašlal, pač to nemělo cenu a jenom bych byl pokousán více, než je míra únosná.
U jezera jsme našli takovou malou pláž, kde si Petr se Zuzkou dali pauzu. S Radimem jsme se rozhodli, že dojdeme až k chatě a tam doplníme vodu a dáme oběd s tangem. Šli jsme tedy podél jezera až k říčce, která se do něj vlévala. Již od pohledu by bylo brodění naprostým vyšinutím smyslů a žádný příčetný humanoid by se nevrhal do proudu, kdyby nemusel. Proto jsem hned od začátku čekal most, který byl vtipně schován za takovým náspem, ale nebyl moc dobře vidět. Přešli jsme, dostali jsme se k chatě a vychutnali jak oběd, tak tang.
Po nějaké době nám přišlo divné, že se Petr ani Zuzka neobjevují na obzoru a začali jsme si dělat starosti. Asi za hodinu dorazili a byli mokří a vyčerpaní. Petr pouze prohlásil: "Ten most nebyl vidět!!" Musím říci, že tak dlouho jsem se od srdce nezasmál, jako když jsem vyslechl příběh o dvou humanoidech, kteří byť příčetní se raději vrhli napospas živlu, než aby se rozhlédli a našli most. Inu, kdo chce kam...
Na večer jsme našli velice příhodné místo a vychutnávali ušlé kilometry s plným žaludkem a kafem v ruce.
Následující den nepřinesl ničehož zajimavého. Přešli jsme od Rauhellernu přes Stigstuv až kousek za Bjoreidalen. Tam jsme zakempili asi deset minut chůze od následující chaty Dyranutu, aniž bychom to věděli. Dalši den jsme vylezli přes kopec a najednou, kde se vzala, tu se vzala, stála před námi chata a silnice.
Dyranut je nejenom chata, ale i takové centrum dění přes který vede silnice k fjordu. Po mnoha dnech v divočině nás s Petrem uhranula možnost kafe a zmrzliny, tak jsme vlítli do restaurace a všichni jsme si něco objednali. Takto posíleni vyrážíme na cestu. Bohužel neujdeme ani kilometr, když jsme potkali velkou sněhovou pláň a to by bylo, abychom se nezkoulovali, že? Takže další zdržení, ale opět příjemné. Nicméně tento den byl nějak zaklet a nechtěl nás pustit dále. Ušli jsme zase asi tak půl kilometru, když bylo potřeba ošetřit jednu starší pani, která upadla hlavou na kámen a trochu krvácela.
Nedali jsme se a pokračovali pak v cestě dál. Už jsme se začali silně blížit ledovci a hlavně další chatě - Kjeldebu. Zde na pomezí náhorní plošiny a ledovce se krajina uplně změnila. Přešla z mokřad a vřesovišť do kamenitého podkladu a semo tamo se vyskytly i stromy. Jev to do této doby neviděný. U Kjeldebu jsme dali večerní dopovací pauzu, koupání v ledové řece a pak již tradiční výstup do kopce za asistence komárů. Noční stanoviště jsme zvolili ve svahu nad řekou, kde byl opět překrásný výhled do kraje. Bohužel kvůli komárům jsme se opět nepokochali, ale zalezli do stanu a ve stísněných podmínkách vařili večeři.
Další dny pak spěly ku ledovci a konci naší trasy, ale to až příště...
Fotky a materiály najdete na stránkách iriadoru v sekci "Větší akce".
neděle 17. srpna 2008
Expedice Hardangervidda, Norsko I.
Hlavní cestovatelskou atrakcí tohoto roku byla letní dvoutýdenní akce s Iriador Reiseburo. Tentokráte jsme se vydali vstříc drsnému severu poznávat největší náhorní plošinu v Evropě. Cílem cesty bylo projít Hardangerviddu od Rjukanu po Finse (všechna tato místa jsou v Norsku), následoval přesun za kulturním odkazem předků do Osla, později do Stockholmu (zde všichni zdatní v zeměpise poznali, že jsme překročili hranice z Norska do Švédska) a návrat domů se konal přes Bratislavu.
Cestovatelská sestava byla: Petr, Zuzka, Radim, Honza, Pavel a já. Všechny tyto postavy můžete blíže poznat na našem cestovatelském webu. To jenom pro ty, jež nás neznají a chtěli by poznat. Upřímně řečeno nevím, jestli se ještě na světě najde nějaký blázen toho chtivý.
Takto bych uvedl a jemně nastínil naše putování, které se pokusím vylíčit v několika zápiscích. Všechny zážitky se do jednoho nevejdou, bylo toho totiž opravdu hodně.
Jak naše cesta začala? Prostě a jednoduše - čekáním. Abych to lépe vysvětlil, dovolím si malou odbočku. Naše iriador skupinka razí jednu silnou teorii, že veškeré zkušenosti a poznatky je nejlépe sbírat na bitevním poli. Není tedy divu, že každým vykonaným výletem jsme o něco lepší a poučenější co se týče kvality výbavy, stravy, dopravních prostředků a mnoho jiného, co se k takovému druhu cestování váže. Jak je člověk tak nějak smířen s tím, že se něco pokazí a budou se muset řešit kupy problémů, čekal jsem, co to bude tentokrát.
K mému údivu přípravy na cestu proběhly bez nejmenších zádrhelů, jídelníček jsme společně konzultovali a co se variability jídla týče, nedalo se tomu nic vytknout. Jízdenky Petr zakoupil již v předstihu a tak jsme mohli v pátek 18. července na autobusovém nádraží nastoupit do žlutého busu Student Agency směr Oslo. Jak jsem již předeslal, započali jsme cestu čekáním a to přímo na startovní zastávce. Museli jsme totiž vyčkat příjezdu busu z Košic, z něhož někteří naši východní soudruzi chtěli nastoupit k nám. Budiž. Už jsme mysleli, že se startu ani nedočkáme, ale po hodině a půl nastoupil kapitán, zažehl motory a mohlo se vyrazit.
Cestu autobusem není nutné moc rozebírat, proběhla totiž v naprostém pořádku. Místa na nohy bylo dostatek (alespoň pro mne), jídla bylo též chválihodné množství a tak jsme si mohli vychutnávat ubíhající krajinu za oknem. Jediné, nad čím jsem se pozastavil, byla trasa. Jeli jsme do Německa, tam v malém přístavu se nalodili na trajekt, přejeli do Dánska a pak znovu z Dánska do Švédska se jelo takovým pidi-trajektem na 15 minut čisté jízdy. Samotné naloďování trvalo déle. Netuším, jak se takovéhle trasy mohou vyplatit, ale nechme to být. Důležitým faktem bylo, že jsme druhého dne dorazili do cíle - hlavního města Norska do Osla.
Bohužel jsme přijeli se stejným zpožděním, jako jsme vyjížděli. Ujel nám tedy odpolední autobus do Rjukanu a tím padla i varianta, že tento den ještě něco ujdeme. Pohodlně jsme se usadili na autobusovém nádraží, někteří si došli na záchod a pak se šla shánět směnárna, protože bychom jinak s penězi nevyšli a nepředpokládali jsme, že uprostřed divočiny bychom něco směnili.
Netušil jsem, že najít směnárnu v hlavním městě bude skoro nadlidský úkol. Ve složení Zuzka, Petr a já jsme se vydali na cestu. Našli jsme jednu na nádraží, ale tam chtěli 25 NOKů poplatek za výměnu (to jsme netušili, že je to to nejlepší, co můžeme dostat). Mysleli jsme, že je to nehoráznost, a tak jsme vyrazili do města za vidinou lepšího kurzu. Když jsme ani po hodine nic nenalezli, vraceli jsme se s tím, že vyměníme aspoň na nádraží. K našemu překvapení už stihli zavřít a tak se další výprava pustila přímo k centrální poště, kde se Petrovi a Zuzce podařilo za nechutný poplatek 75 NOK zajistit relativně dost peněz na celou cestu až do civilizace.
Pak už jsme jen čekali na bus, který nás vezme do Nottodamu a z něj pak do cílového a zároveň startovního Rjukanu. Přijeli jsme tam okolo desáté hodiny večerní a pomalu se začalo smrákat. Tady je nutno upozornit, že vidět bylo zhruba do jedenácti do večera, za což jsme byli všichni vděční. V tento moment jsme poprvé vzali bágly na záda s tím, že je sundáme až za 9 dní, kdy se dostaneme do cíle. Jediným nadcházejícím úkolem bylo najít nocleh.
Bohužel během deseti minut pochodu začlo docela nechutně pršet a já si pomyslel mnoho "hezkých" věcí na adresu Toho nahoře a tamního podnebí. Chvíli jsme se přeli, stále za chůze, kde asi tak složíme hlavu. Někteří navrhovali, že půjdeme až za město a tam někde v lese. Bohužel Rjukan je tak nešikovně situován do údolí, že rozsah hranic obce nebylo možno odhadnout, jelikož jenom autobusem jsme jeli deset minut do centra a nevypadalo by to, že bychom za takovéhoto počasí chtěli chodit hodinu někam do háje. Blesková změna plánu a už jsme stavěli stany na parkovišti pod lanovkou, která nás měla vyvézt na plošinu.
Nevařili jsme, jenom jsme si dali zbytky jídla, které jsme měli na cestu a šlo se spát. Ráno se počasí trošku umoudřilo a nechalo nám chvíli bez deště na vydechnutí a jemné oschnutí. Nebylo to na dlouho.
Abych řekl pravdu, tento rok byl ve znamení mnohého poprvé. Ani opakování mého klasického rituálu se skládáním ponča nezabránilo tomu, abychom neokusili pár dní deštivého počasí a tak jsme poprvé vyzkoušeli naše ponča a vůbec pochodování v dešti. Jen co jsme ráno posnídali, byli jsme vyvezeni lanovkou nahoru na plošinu a odtud začalo naše putování.
Toho památného dne byla neděle. Počasí se k nám chovalo hezky ještě asi hodinu poté, co jsme vyšli od lanovky. Pak začalo znovu pršet. Jsem městský kluk a jsem proto zvyklý na naše malé bouřky a přeháňky, které končí během dvaceti minut. Tady mi bylo ukázáno, že to jde i mnohem lépe. Pršelo asi 18 hodin v kuse bez jediné přestávky nebo nějakého mírného zlepšení. Prostě a jednoduše voda padala a padala a my jsme pochodovali.
Během krátké chvíle se ukázaly první díry v našem vybavení a připravenosti na cestu. Radim si jaksi doma nechal pončo a vzal si lehkou pláštěnku s tím, že batoh pokryje malá deuterovská plachta k němu připojená. Opak byl pravdou. Dalším výtečníkem se ukázal Pavel, jenž svoje pončo od koupi nikdy nerozbalil a tak byl velice nemile překvapen, jak je prostorné a jak hodně kryje. Abych čtenáře nenapínal, byla to pláštěnka, která se jenom s velkým zamhouřením očí, hluchotou a němotou dala nazývat pončo. Takže to byl již druhý člověk, kterému nemělo pořádně co krýt strany batohu. Nicméně, šli jsme odhodlaně dále.
Bohužel veškeré malé pěšinky byly rozvodněné a často jsem si říkal, jestli by nebylo rovnou lepší vzít loď a plavit se. Vzhledem k tomu, že jsme předešlého dne nic neušli ač to bylo v plánu, měli jsme malé manko, které bylo záhodno dohnat. V tomto počasí se tomu tak nestalo a tak jsme zakempili u první turistické chaty - Helberghytta. Chtěli jsme jít dále, ale poté, co jsme všichni až na Petra utopili boty při přeskoku malé rozvodněné říčky a začalo nám být solidní zima, hlavně Radimovi, kterému se pláštěnka roztrhla a on se koupal v namoklé bundě, jsme rozbili tábor, převlékli se do suchého a zalezli do spacáků.
Po krátkém osvěžujícím spánku jsme si uvařili a podiskutovali, co budeme dělat dál. Plán byl jasný - spát. A tak se spalo a spalo až do dalšího dne. V pondělí ráno, někdy kolem šesté hodiny ranní, ustal déšť a začal foukat vítr - posel dobrého počasí. Po krátké snídani jsme začali diskutovat, jestli se půjde, či co bude následovat. Pavel s Honzou se začali cukat a nakonec se rozhodi, že nebudou pokoušet štěstí (kvůli mokrým věcem a nedostatečnému vybavení a odhodlání) a vydají se zpět do civilizace a pak autostopem někam na sever. Tak aspoň zněl plán. Prý se za týden setkáme ve Finse a pojedeme pak společně směr domov. Žel bohu se tomu tak nestalo, ale to se dozvíte až později.
Důležitější v danou chvíli bylo přerozdělení lékárniček, vařičů a bomb a mohlo se vyrazit. Ze startovní skupinky jsme tedy zbyli čtyři a plni odhodlání a vody v botách jsme vyrazili kupředu - ku Finse. Jen taková poznámka na okraj, když budu mluvit o mokrých botách, tak z toho vynechávám Petra, kterýžto si koupil drahé kožené boty a po navoskování se mu v nich maximálně nohy potili, a tak machroval celou cestu až do konce.
Bylo nám docela těžko opustit ty dva a nechat je napospas osudu, ale řekli jsme si což. Oni přežijí. Neušli jsme ani dva kilometry, když se mezi protrhanými mraky ukázalo sluníčko a začalo pěkně hřát. Ihned nám to zvedlo náladu a šlo se o poznání lehčeji. S takto pozvednutou morálkou jsme došli k prvnímu brodu celé trasy. Brod - nemyslete si, že to byla cesta vysázená kameny přes potůček, co se sotva vleče. Byl to bod, kdy se z pohorek přezouvalo do sandálů a šlo se po kolena ve vodě (někdy i více). Vzhledem k tomu, že to bylo naše poprvé, tak se nám přezouvat vůbec nechtělo. Raději bychom to obešli. Nebylo to ale možné a tak po dvaceti minutách hledání cesty jsme rezignovali a přebrodili.
Cílem dnešního pochodu byla zhruba polovina pochodu mezi Helberghyttou a Kalhovdem (další turistickou chatou). Během hezkého pochodu nádhernou krajinou nás oblažovali svojí přítomností komáři. Musím říci, že jsem byl silně překvapen, že v těchto končinách jich žije tolik. K nim se později připojili i tři malé přepršky, které jsme zdolali bez nejmenších problémů a vesele kráčeli vstříc západu slunce. Jenom kdyby těch komárů tolik nebylo... ani moskytiera neposkytovala toliko přínosnou ochranu, protože jsem přes ni zase pořádně neviděl na cestu. Takže jsem měl sto chutí ji rozškubat a zahodit. Nakonec jsem sesbíral poslední zbytky příčetnosti a nechal jsem komáry komárama, moskytieru moskytierou a soustředil se na nový problém - druhý brod.
Jakmile jsme totiž dorazili k brodu, zatáhlo se a začalo pršet, k tomu kousali komáři a vody bylo silně nad kolena a ještě k tomu dravý proud, který by neopatrného civlistu hravě stáhnul pod hladinu. Radim tento kus cesty vtipně nazval "Voda shora i zespoda", což jsme nemohli než souhlasit. V takto nastavených podmínkách to byl náš nejrychlejší brod vůbec. Přezout, přebrodit, nazout a utíkat dále, aby nás nesežrali komáři, to jsme zvládli během několika málo minut ( oproti skoro půlhodině naprosto zevl brodu minulému ).
Pak už jsme hledali místo, kde bychom strávili noc. Zapustili jsme kořeny na západním břehu velkého jezera, postavili stan a ... nevychutnali si krásný západ slunce, protože jsme strávili veškerý čas zavření ve stanu, abychom měli na další pochod dostatek krve, jinak pevně věřím, že by to někdo z nás venku zaplatil životem. Rychlá večeře a spát. Ani kafe jsme si neudělali! Byli jsme tak nějak dost utaháni, protože jsme se snažili nejen tento, ale i následující dny dohnat manko, které se nastřádalo nejenom pozdním příjezdem do Rjukanu, ale i nedělním deštěm a tím zkráceným pochodem.
Jak to bylo dál, to se dozvíte v dalším článku...
Fotky a veškeré jiné materiály je možné najít zde (sekce Větší akce).
Cestovatelská sestava byla: Petr, Zuzka, Radim, Honza, Pavel a já. Všechny tyto postavy můžete blíže poznat na našem cestovatelském webu. To jenom pro ty, jež nás neznají a chtěli by poznat. Upřímně řečeno nevím, jestli se ještě na světě najde nějaký blázen toho chtivý.
Takto bych uvedl a jemně nastínil naše putování, které se pokusím vylíčit v několika zápiscích. Všechny zážitky se do jednoho nevejdou, bylo toho totiž opravdu hodně.
Jak naše cesta začala? Prostě a jednoduše - čekáním. Abych to lépe vysvětlil, dovolím si malou odbočku. Naše iriador skupinka razí jednu silnou teorii, že veškeré zkušenosti a poznatky je nejlépe sbírat na bitevním poli. Není tedy divu, že každým vykonaným výletem jsme o něco lepší a poučenější co se týče kvality výbavy, stravy, dopravních prostředků a mnoho jiného, co se k takovému druhu cestování váže. Jak je člověk tak nějak smířen s tím, že se něco pokazí a budou se muset řešit kupy problémů, čekal jsem, co to bude tentokrát.
K mému údivu přípravy na cestu proběhly bez nejmenších zádrhelů, jídelníček jsme společně konzultovali a co se variability jídla týče, nedalo se tomu nic vytknout. Jízdenky Petr zakoupil již v předstihu a tak jsme mohli v pátek 18. července na autobusovém nádraží nastoupit do žlutého busu Student Agency směr Oslo. Jak jsem již předeslal, započali jsme cestu čekáním a to přímo na startovní zastávce. Museli jsme totiž vyčkat příjezdu busu z Košic, z něhož někteří naši východní soudruzi chtěli nastoupit k nám. Budiž. Už jsme mysleli, že se startu ani nedočkáme, ale po hodině a půl nastoupil kapitán, zažehl motory a mohlo se vyrazit.
Cestu autobusem není nutné moc rozebírat, proběhla totiž v naprostém pořádku. Místa na nohy bylo dostatek (alespoň pro mne), jídla bylo též chválihodné množství a tak jsme si mohli vychutnávat ubíhající krajinu za oknem. Jediné, nad čím jsem se pozastavil, byla trasa. Jeli jsme do Německa, tam v malém přístavu se nalodili na trajekt, přejeli do Dánska a pak znovu z Dánska do Švédska se jelo takovým pidi-trajektem na 15 minut čisté jízdy. Samotné naloďování trvalo déle. Netuším, jak se takovéhle trasy mohou vyplatit, ale nechme to být. Důležitým faktem bylo, že jsme druhého dne dorazili do cíle - hlavního města Norska do Osla.
Bohužel jsme přijeli se stejným zpožděním, jako jsme vyjížděli. Ujel nám tedy odpolední autobus do Rjukanu a tím padla i varianta, že tento den ještě něco ujdeme. Pohodlně jsme se usadili na autobusovém nádraží, někteří si došli na záchod a pak se šla shánět směnárna, protože bychom jinak s penězi nevyšli a nepředpokládali jsme, že uprostřed divočiny bychom něco směnili.
Netušil jsem, že najít směnárnu v hlavním městě bude skoro nadlidský úkol. Ve složení Zuzka, Petr a já jsme se vydali na cestu. Našli jsme jednu na nádraží, ale tam chtěli 25 NOKů poplatek za výměnu (to jsme netušili, že je to to nejlepší, co můžeme dostat). Mysleli jsme, že je to nehoráznost, a tak jsme vyrazili do města za vidinou lepšího kurzu. Když jsme ani po hodine nic nenalezli, vraceli jsme se s tím, že vyměníme aspoň na nádraží. K našemu překvapení už stihli zavřít a tak se další výprava pustila přímo k centrální poště, kde se Petrovi a Zuzce podařilo za nechutný poplatek 75 NOK zajistit relativně dost peněz na celou cestu až do civilizace.
Pak už jsme jen čekali na bus, který nás vezme do Nottodamu a z něj pak do cílového a zároveň startovního Rjukanu. Přijeli jsme tam okolo desáté hodiny večerní a pomalu se začalo smrákat. Tady je nutno upozornit, že vidět bylo zhruba do jedenácti do večera, za což jsme byli všichni vděční. V tento moment jsme poprvé vzali bágly na záda s tím, že je sundáme až za 9 dní, kdy se dostaneme do cíle. Jediným nadcházejícím úkolem bylo najít nocleh.
Bohužel během deseti minut pochodu začlo docela nechutně pršet a já si pomyslel mnoho "hezkých" věcí na adresu Toho nahoře a tamního podnebí. Chvíli jsme se přeli, stále za chůze, kde asi tak složíme hlavu. Někteří navrhovali, že půjdeme až za město a tam někde v lese. Bohužel Rjukan je tak nešikovně situován do údolí, že rozsah hranic obce nebylo možno odhadnout, jelikož jenom autobusem jsme jeli deset minut do centra a nevypadalo by to, že bychom za takovéhoto počasí chtěli chodit hodinu někam do háje. Blesková změna plánu a už jsme stavěli stany na parkovišti pod lanovkou, která nás měla vyvézt na plošinu.
Nevařili jsme, jenom jsme si dali zbytky jídla, které jsme měli na cestu a šlo se spát. Ráno se počasí trošku umoudřilo a nechalo nám chvíli bez deště na vydechnutí a jemné oschnutí. Nebylo to na dlouho.
Abych řekl pravdu, tento rok byl ve znamení mnohého poprvé. Ani opakování mého klasického rituálu se skládáním ponča nezabránilo tomu, abychom neokusili pár dní deštivého počasí a tak jsme poprvé vyzkoušeli naše ponča a vůbec pochodování v dešti. Jen co jsme ráno posnídali, byli jsme vyvezeni lanovkou nahoru na plošinu a odtud začalo naše putování.
Toho památného dne byla neděle. Počasí se k nám chovalo hezky ještě asi hodinu poté, co jsme vyšli od lanovky. Pak začalo znovu pršet. Jsem městský kluk a jsem proto zvyklý na naše malé bouřky a přeháňky, které končí během dvaceti minut. Tady mi bylo ukázáno, že to jde i mnohem lépe. Pršelo asi 18 hodin v kuse bez jediné přestávky nebo nějakého mírného zlepšení. Prostě a jednoduše voda padala a padala a my jsme pochodovali.
Během krátké chvíle se ukázaly první díry v našem vybavení a připravenosti na cestu. Radim si jaksi doma nechal pončo a vzal si lehkou pláštěnku s tím, že batoh pokryje malá deuterovská plachta k němu připojená. Opak byl pravdou. Dalším výtečníkem se ukázal Pavel, jenž svoje pončo od koupi nikdy nerozbalil a tak byl velice nemile překvapen, jak je prostorné a jak hodně kryje. Abych čtenáře nenapínal, byla to pláštěnka, která se jenom s velkým zamhouřením očí, hluchotou a němotou dala nazývat pončo. Takže to byl již druhý člověk, kterému nemělo pořádně co krýt strany batohu. Nicméně, šli jsme odhodlaně dále.
Bohužel veškeré malé pěšinky byly rozvodněné a často jsem si říkal, jestli by nebylo rovnou lepší vzít loď a plavit se. Vzhledem k tomu, že jsme předešlého dne nic neušli ač to bylo v plánu, měli jsme malé manko, které bylo záhodno dohnat. V tomto počasí se tomu tak nestalo a tak jsme zakempili u první turistické chaty - Helberghytta. Chtěli jsme jít dále, ale poté, co jsme všichni až na Petra utopili boty při přeskoku malé rozvodněné říčky a začalo nám být solidní zima, hlavně Radimovi, kterému se pláštěnka roztrhla a on se koupal v namoklé bundě, jsme rozbili tábor, převlékli se do suchého a zalezli do spacáků.
Po krátkém osvěžujícím spánku jsme si uvařili a podiskutovali, co budeme dělat dál. Plán byl jasný - spát. A tak se spalo a spalo až do dalšího dne. V pondělí ráno, někdy kolem šesté hodiny ranní, ustal déšť a začal foukat vítr - posel dobrého počasí. Po krátké snídani jsme začali diskutovat, jestli se půjde, či co bude následovat. Pavel s Honzou se začali cukat a nakonec se rozhodi, že nebudou pokoušet štěstí (kvůli mokrým věcem a nedostatečnému vybavení a odhodlání) a vydají se zpět do civilizace a pak autostopem někam na sever. Tak aspoň zněl plán. Prý se za týden setkáme ve Finse a pojedeme pak společně směr domov. Žel bohu se tomu tak nestalo, ale to se dozvíte až později.
Důležitější v danou chvíli bylo přerozdělení lékárniček, vařičů a bomb a mohlo se vyrazit. Ze startovní skupinky jsme tedy zbyli čtyři a plni odhodlání a vody v botách jsme vyrazili kupředu - ku Finse. Jen taková poznámka na okraj, když budu mluvit o mokrých botách, tak z toho vynechávám Petra, kterýžto si koupil drahé kožené boty a po navoskování se mu v nich maximálně nohy potili, a tak machroval celou cestu až do konce.
Bylo nám docela těžko opustit ty dva a nechat je napospas osudu, ale řekli jsme si což. Oni přežijí. Neušli jsme ani dva kilometry, když se mezi protrhanými mraky ukázalo sluníčko a začalo pěkně hřát. Ihned nám to zvedlo náladu a šlo se o poznání lehčeji. S takto pozvednutou morálkou jsme došli k prvnímu brodu celé trasy. Brod - nemyslete si, že to byla cesta vysázená kameny přes potůček, co se sotva vleče. Byl to bod, kdy se z pohorek přezouvalo do sandálů a šlo se po kolena ve vodě (někdy i více). Vzhledem k tomu, že to bylo naše poprvé, tak se nám přezouvat vůbec nechtělo. Raději bychom to obešli. Nebylo to ale možné a tak po dvaceti minutách hledání cesty jsme rezignovali a přebrodili.
Cílem dnešního pochodu byla zhruba polovina pochodu mezi Helberghyttou a Kalhovdem (další turistickou chatou). Během hezkého pochodu nádhernou krajinou nás oblažovali svojí přítomností komáři. Musím říci, že jsem byl silně překvapen, že v těchto končinách jich žije tolik. K nim se později připojili i tři malé přepršky, které jsme zdolali bez nejmenších problémů a vesele kráčeli vstříc západu slunce. Jenom kdyby těch komárů tolik nebylo... ani moskytiera neposkytovala toliko přínosnou ochranu, protože jsem přes ni zase pořádně neviděl na cestu. Takže jsem měl sto chutí ji rozškubat a zahodit. Nakonec jsem sesbíral poslední zbytky příčetnosti a nechal jsem komáry komárama, moskytieru moskytierou a soustředil se na nový problém - druhý brod.
Jakmile jsme totiž dorazili k brodu, zatáhlo se a začalo pršet, k tomu kousali komáři a vody bylo silně nad kolena a ještě k tomu dravý proud, který by neopatrného civlistu hravě stáhnul pod hladinu. Radim tento kus cesty vtipně nazval "Voda shora i zespoda", což jsme nemohli než souhlasit. V takto nastavených podmínkách to byl náš nejrychlejší brod vůbec. Přezout, přebrodit, nazout a utíkat dále, aby nás nesežrali komáři, to jsme zvládli během několika málo minut ( oproti skoro půlhodině naprosto zevl brodu minulému ).
Pak už jsme hledali místo, kde bychom strávili noc. Zapustili jsme kořeny na západním břehu velkého jezera, postavili stan a ... nevychutnali si krásný západ slunce, protože jsme strávili veškerý čas zavření ve stanu, abychom měli na další pochod dostatek krve, jinak pevně věřím, že by to někdo z nás venku zaplatil životem. Rychlá večeře a spát. Ani kafe jsme si neudělali! Byli jsme tak nějak dost utaháni, protože jsme se snažili nejen tento, ale i následující dny dohnat manko, které se nastřádalo nejenom pozdním příjezdem do Rjukanu, ale i nedělním deštěm a tím zkráceným pochodem.
Jak to bylo dál, to se dozvíte v dalším článku...
Fotky a veškeré jiné materiály je možné najít zde (sekce Větší akce).
neděle 25. května 2008
Hamburg - Mini Wunderland 18.5. - 19.5.
Takže po předchozím dni stráveným na vodě, kdy jsem se vrátil úplně mrtvý domů, jsem vstával opět v půl šesté ráno. Tentokráte jsem znovu myslel, že budík umlátím vším, co bylo po ruce, ale nakonec se mi podařilo proloupnout oko. Jelo se totiž do Hamburku!! Klasická ranní hygiena, rychle se vypravit, nezapomenout na jídlo (to by mne opravdu moc mrzelo, páč bez jídla nedám ani ránu) a pak už šup na tramvaj a do Holešovic. Sraz byl v sedm hodin na parkovišti poblíž vlakového nádraží. Toto parkoviště bylo mimo provoz, resp. nedostupné běžným řidičům a tak jsme se srazili na nejbližší benzínové pumpě. Přišel jsem samozřejmě poslední, protože jsem nemohl danou pumpu najít, ale nakonec vše dopadlo dobře a my vyjeli směr Drážďany zhruba v půl osmé ráno.
Abych tak nějak ozřejmil, cože se to vlastně konalo za akci. Jeli jsme na výlet do Hamburku, abychom navštívili Miniature Wunderland, což je největší model železnice na světě (možná jenom v Evropě, čert ví). Sestava zájezdu byla - Tomáš (kolega z FELu), Katka a já. Tuto atrakci objevil kdysi Tomáš v jedné reportáži Objektivu, dávaném v České televizi. Již na obrazovce to vypadalo nádherně a nemohli jsme odolat, tak skvělý model a ještě ke všemu tak rozsáhlý, no to se musí vidět na vlastní oči. Tak se stalo, že jsme výlet dohodli a jelo se.
Plánovali jsme, že tam strávíme dva dny. Přeci jenom Hamburk není blízko, prakticky je to osm hodin jízdy autem, a proto jsme zvolili variantu ubytování v hostelu a druhý den zpět. Nicméně to předbíhám. Prozatím jsme na dálnici směrem na Teplice a Ústí nad Labem. Cesta přes ČR trvá poměrně krátce, zhruba hodinku a něco. Nikde jsme se moc nezdrželi, akorát u poslední pumpy jsme dočerpali plnou nádrž a dali si kafčo. S tím benzínem to bylo velice prozíravé rozhodnutí. Netušili jsme totiž, že chlapci německý mají litr naturalu za 1,70 eura. Což u nás vyjde zhruba na 40,- Kč a možná ještě více. (nechce se mi to přepočítávat) Tudíž to znamenalo snažit se platit za hranicemi co nejméně.
Cesta po rodné zemi nebyla moc příjemná. Hustě pršelo a foukal vítr. Na hranicích se to moc nezměnilo, pršelo stále a hodně. Vzhledem k tomu, že jsem rozložil a složil pončo den před tím, byl jsem alespoň v koutku duše ujištěn, že tam nahoře mne někdo má rád a dopřeje nám hezké počasí.
Abyste pochopili, historie rozkládání ponča se táhne do hluboké historie Iriador Reiseburo, kdy jsem před trekem rozložil pončo, abych věděl, jak se s tím přesně operuje, složil jsem jej a pak se celou dobu pobytu na Korsice nepoužilo. Postupem času jsem tázán a je na mně vyžadováno, abych před každým výletem pončo rozkládal a skládal, aby bylo hezky. Nyní jsem to provedl sám a rád, páč předpovědi nevěstily nic dobrého. Vyplatilo se to!!
Musím říci a nebude to jistě žádným překvapením pro nikoho, cestování po dálnici, zvláště 7 hodin dlouhé, je hrozně únavné. Musím tady složit Tomovi poklonu, protože odřídil celou cestu tam i zpět, i když jsem mu nabídl svoji pomoc, že to za něj na nějakou dobu vezmu. Udělali jsme cestou několik přestávek na kafe, protáhnutí a vůbec pro uvolnění těla a ducha.
No a už jsme byli v Hamburku. Tady bych poznamenal, že si nejspíše pořídím satelitní navigaci pro vlastní cesty, protože když jsme přijeli do neznámého města plného dopravního chaosu a klikatých uliček, navigace nás dovedla k cíli v nejmenším možném čase. (A ne tak jako v Berlíně a Drážďanech mnohokráte před tím, kdy jsme bloudili i hodinu)
Hostel jsem díky navigaci našli za chvilku, ubytovali jsme se, navečeřeli a rozběhli se na obhlídku města. Hostel jsem vybral v blízkosti přístavu, což neúmyslně bylo i nedaleko samotného Wunderlandu. Takže jsme vyrazili k vodě a zkoumali jsme místní architekturu. Řekli jsme si, že nejprve obhlídneme místo, kam zítra půjdeme a pak se podíváme okolo, co by tam bylo k vidění.
Chvíli jsme bloudili v úzkých uličkách, ale nakonec jsme přeci jen našli bývalou budovu přístavních skladů, ve které nyní trůní model železnice. Ulevilo se nám, že příští ráno nebudeme muset chodit daleko a tak jsme se rozešli do centra. Navštívili jsme ruiny katedrály sv. Nikolaie, která byla bombardována za 2. světové a v tomto stavu byla zachována dodnes, jako památka na ty doby. Cestou zpět k hostelu jsme zaskočili i do katedrály sv. Mikuláše, dle mého názoru asi největší kostel v Hamburku. Pak následovala zmrzlina, vínko, pozdní večere již na pokoji a sladký spánek po rušném dni.
Druhý den ráno jsme vstávali v půl osmé, protože jsme chtěli opustit pokoj do osmi a vydat se směr Wunderland a být ve frontě v devět, abychom pak brzy vyjeli směr domov. Snídali jsme sedíc na okně v přízemí některé z okolních budov Wunderlandu - taktéž budovy bývalých skladů. Tomáš celou dobu básnil o tom, jak si jednou, jako zámožný podnikatel pořídí Porsche 911 a snažil se jej najít v mumraji projíždějících aut, aby ho i Katka viděla na živo. To se mu sice nepodařilo hned, ale až na cestě zpět k autu po celodenní prohlídce železnice. Musím říci, že Porsche je nějak moc oblíbené - za ty dva dny, co jsme v Hamburku byli, jsem jich viděl snad asi 40.
Těsně po deváté hodině ranní jsme vstoupili na místo činu. Abych řekl pravdu, všechny dojmy se nedají tady ani popsat. Jsem velkým fandou veškerých modelů a železnice zvlášť, ale toto předčilo veškeré moje očekávání. Vše je rozděleno do pěti místností, které jsou z velké části pokryté modelem světa. Každá místnost zasvětili jednomu tématu a dle toho se odvíjí konstrukce celého modelu. Do dnešního dne mají udělány následující lokace - Švýcarsko, Alpy, Hamburk, Skandinávie, Amerika. Doufám, že jsem na nic nezapomněl. Ono toho totiž bylo tolik, že jsem pak postupně přestal vnímat a pouze polykal tu scenérii.
Nebudu tu popisovat, co tam všechno bylo za detaily, o tom pohovoří fotky jak moje, tak Tomovy (odkazy na ně jsou pod článkem). Co ale musím vypíchnout jsou naprosté detaily modelovaného světa. Nejenom že jezdí všude vláčky - spousta tunelů, nádražíček, mostů a jiných serepetiček, jezdí tam i auta. Chlapci vyvinuli systém navigace aut. Tudíž autíčka mají nascriptováno, kudy mají jezdit a ony si dokáží dojet do nabíječky pro trochu té šťávy a pak zase zpět na trasu. Mají udělány výjezdy hasičů k požárům, které vznikají na různých místech krajiny a mnoho dalšího. V neposlední řadě je nutné vzdát hold modelářům panďuláčů, kteří tvoří nedílnou součást jakéhokoliv většího modelu. Tady si vývojáři opravdu vyhráli. Každý panáček je vykreslen a vymodelován do nejmenšího detailu, tričko, kalhoty i boty jsou nakresleny s maximální přesností. Prostě paráda. Tady není co dodávat, podívejte se na fotky.
Tehdy v Objektivu říkali, že je tak optimální strávit tam čtyři hodiny, aby člověk viděl všechno. My jsme tam strávili hodin šest a i tak je tam toho mnoho, co jsme pro únavu museli přejít rychleji a neměli jsme možnost to prozkoumat tak do detailu. Rozhodně bych se tam rád vrátil po nějaké době, abych viděl co se tam změnilo, protože modely jsou postupně vyvíjeny za běhu. Nyní probíhá vývoj celého letiště, tak si myslím, že se máme na co těšit.
Cesta zpět proběhla bez jakýchkoliv potíží. Byli jsme řádně unaveni a domů jsme dorazili zhruba o půlnoci. Ráno pak mne nečekalo nic jiného, než cesta do školy, ale to už sem nepatří. Tento výlet, i když byl drahý, stál rozhodně za to. Jedině doporučuji!!
Na závěr si dovolím takovou perličku. Tomáš nejenom, že fotil, ale i natáčel. Kompilace videa a fotek, podbarvená mnohdy chytlavou muzikou je nedílnou součástí celého výletu, takže přikládám.
Miniature Wunderland - Hamburg 2008
Moje fotky
Tomovy fotky
Abych tak nějak ozřejmil, cože se to vlastně konalo za akci. Jeli jsme na výlet do Hamburku, abychom navštívili Miniature Wunderland, což je největší model železnice na světě (možná jenom v Evropě, čert ví). Sestava zájezdu byla - Tomáš (kolega z FELu), Katka a já. Tuto atrakci objevil kdysi Tomáš v jedné reportáži Objektivu, dávaném v České televizi. Již na obrazovce to vypadalo nádherně a nemohli jsme odolat, tak skvělý model a ještě ke všemu tak rozsáhlý, no to se musí vidět na vlastní oči. Tak se stalo, že jsme výlet dohodli a jelo se.
Plánovali jsme, že tam strávíme dva dny. Přeci jenom Hamburk není blízko, prakticky je to osm hodin jízdy autem, a proto jsme zvolili variantu ubytování v hostelu a druhý den zpět. Nicméně to předbíhám. Prozatím jsme na dálnici směrem na Teplice a Ústí nad Labem. Cesta přes ČR trvá poměrně krátce, zhruba hodinku a něco. Nikde jsme se moc nezdrželi, akorát u poslední pumpy jsme dočerpali plnou nádrž a dali si kafčo. S tím benzínem to bylo velice prozíravé rozhodnutí. Netušili jsme totiž, že chlapci německý mají litr naturalu za 1,70 eura. Což u nás vyjde zhruba na 40,- Kč a možná ještě více. (nechce se mi to přepočítávat) Tudíž to znamenalo snažit se platit za hranicemi co nejméně.
Cesta po rodné zemi nebyla moc příjemná. Hustě pršelo a foukal vítr. Na hranicích se to moc nezměnilo, pršelo stále a hodně. Vzhledem k tomu, že jsem rozložil a složil pončo den před tím, byl jsem alespoň v koutku duše ujištěn, že tam nahoře mne někdo má rád a dopřeje nám hezké počasí.
Abyste pochopili, historie rozkládání ponča se táhne do hluboké historie Iriador Reiseburo, kdy jsem před trekem rozložil pončo, abych věděl, jak se s tím přesně operuje, složil jsem jej a pak se celou dobu pobytu na Korsice nepoužilo. Postupem času jsem tázán a je na mně vyžadováno, abych před každým výletem pončo rozkládal a skládal, aby bylo hezky. Nyní jsem to provedl sám a rád, páč předpovědi nevěstily nic dobrého. Vyplatilo se to!!
Musím říci a nebude to jistě žádným překvapením pro nikoho, cestování po dálnici, zvláště 7 hodin dlouhé, je hrozně únavné. Musím tady složit Tomovi poklonu, protože odřídil celou cestu tam i zpět, i když jsem mu nabídl svoji pomoc, že to za něj na nějakou dobu vezmu. Udělali jsme cestou několik přestávek na kafe, protáhnutí a vůbec pro uvolnění těla a ducha.
No a už jsme byli v Hamburku. Tady bych poznamenal, že si nejspíše pořídím satelitní navigaci pro vlastní cesty, protože když jsme přijeli do neznámého města plného dopravního chaosu a klikatých uliček, navigace nás dovedla k cíli v nejmenším možném čase. (A ne tak jako v Berlíně a Drážďanech mnohokráte před tím, kdy jsme bloudili i hodinu)
Hostel jsem díky navigaci našli za chvilku, ubytovali jsme se, navečeřeli a rozběhli se na obhlídku města. Hostel jsem vybral v blízkosti přístavu, což neúmyslně bylo i nedaleko samotného Wunderlandu. Takže jsme vyrazili k vodě a zkoumali jsme místní architekturu. Řekli jsme si, že nejprve obhlídneme místo, kam zítra půjdeme a pak se podíváme okolo, co by tam bylo k vidění.
Chvíli jsme bloudili v úzkých uličkách, ale nakonec jsme přeci jen našli bývalou budovu přístavních skladů, ve které nyní trůní model železnice. Ulevilo se nám, že příští ráno nebudeme muset chodit daleko a tak jsme se rozešli do centra. Navštívili jsme ruiny katedrály sv. Nikolaie, která byla bombardována za 2. světové a v tomto stavu byla zachována dodnes, jako památka na ty doby. Cestou zpět k hostelu jsme zaskočili i do katedrály sv. Mikuláše, dle mého názoru asi největší kostel v Hamburku. Pak následovala zmrzlina, vínko, pozdní večere již na pokoji a sladký spánek po rušném dni.
Druhý den ráno jsme vstávali v půl osmé, protože jsme chtěli opustit pokoj do osmi a vydat se směr Wunderland a být ve frontě v devět, abychom pak brzy vyjeli směr domov. Snídali jsme sedíc na okně v přízemí některé z okolních budov Wunderlandu - taktéž budovy bývalých skladů. Tomáš celou dobu básnil o tom, jak si jednou, jako zámožný podnikatel pořídí Porsche 911 a snažil se jej najít v mumraji projíždějících aut, aby ho i Katka viděla na živo. To se mu sice nepodařilo hned, ale až na cestě zpět k autu po celodenní prohlídce železnice. Musím říci, že Porsche je nějak moc oblíbené - za ty dva dny, co jsme v Hamburku byli, jsem jich viděl snad asi 40.
Těsně po deváté hodině ranní jsme vstoupili na místo činu. Abych řekl pravdu, všechny dojmy se nedají tady ani popsat. Jsem velkým fandou veškerých modelů a železnice zvlášť, ale toto předčilo veškeré moje očekávání. Vše je rozděleno do pěti místností, které jsou z velké části pokryté modelem světa. Každá místnost zasvětili jednomu tématu a dle toho se odvíjí konstrukce celého modelu. Do dnešního dne mají udělány následující lokace - Švýcarsko, Alpy, Hamburk, Skandinávie, Amerika. Doufám, že jsem na nic nezapomněl. Ono toho totiž bylo tolik, že jsem pak postupně přestal vnímat a pouze polykal tu scenérii.
Nebudu tu popisovat, co tam všechno bylo za detaily, o tom pohovoří fotky jak moje, tak Tomovy (odkazy na ně jsou pod článkem). Co ale musím vypíchnout jsou naprosté detaily modelovaného světa. Nejenom že jezdí všude vláčky - spousta tunelů, nádražíček, mostů a jiných serepetiček, jezdí tam i auta. Chlapci vyvinuli systém navigace aut. Tudíž autíčka mají nascriptováno, kudy mají jezdit a ony si dokáží dojet do nabíječky pro trochu té šťávy a pak zase zpět na trasu. Mají udělány výjezdy hasičů k požárům, které vznikají na různých místech krajiny a mnoho dalšího. V neposlední řadě je nutné vzdát hold modelářům panďuláčů, kteří tvoří nedílnou součást jakéhokoliv většího modelu. Tady si vývojáři opravdu vyhráli. Každý panáček je vykreslen a vymodelován do nejmenšího detailu, tričko, kalhoty i boty jsou nakresleny s maximální přesností. Prostě paráda. Tady není co dodávat, podívejte se na fotky.
Tehdy v Objektivu říkali, že je tak optimální strávit tam čtyři hodiny, aby člověk viděl všechno. My jsme tam strávili hodin šest a i tak je tam toho mnoho, co jsme pro únavu museli přejít rychleji a neměli jsme možnost to prozkoumat tak do detailu. Rozhodně bych se tam rád vrátil po nějaké době, abych viděl co se tam změnilo, protože modely jsou postupně vyvíjeny za běhu. Nyní probíhá vývoj celého letiště, tak si myslím, že se máme na co těšit.
Cesta zpět proběhla bez jakýchkoliv potíží. Byli jsme řádně unaveni a domů jsme dorazili zhruba o půlnoci. Ráno pak mne nečekalo nic jiného, než cesta do školy, ale to už sem nepatří. Tento výlet, i když byl drahý, stál rozhodně za to. Jedině doporučuji!!
Na závěr si dovolím takovou perličku. Tomáš nejenom, že fotil, ale i natáčel. Kompilace videa a fotek, podbarvená mnohdy chytlavou muzikou je nedílnou součástí celého výletu, takže přikládám.
Miniature Wunderland - Hamburg 2008
Moje fotky
Tomovy fotky
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)