České nebe...

...jest poslední a aktuálně nejvíce hranou hrou z dílny pánů Smoljaka a Svěráka. Nebo lépe řečeno - Cimrmanů a cimrmanologů.

Pražské Benátky

Tento článek je spíše takovou recenzí na probíhající výstavu a exkurzi do historie Karlova mostu a přilehlých oblastí. Měl jsem to štěstí, že jsem se jako doprovod školní exkurze dostal zadarmo na tuto velice pěknou akci, která mne opět o něco málo poučila.

Celé představení se skládá ze dvou částí - první je prohlídka muzea Karlova mostu a druhou jest plavba lodí podél nábřeží a rozhled po historických budovách.

Započli jsme s prohlídkou v muzeu. To se nachází v budově bývalého špitálu Křižovníků s červenou hvězdou na Křižovnickém náměstí. První navštívenou místností byla zádušní kaple ve sklepení kostela sv. Františka, který byl vybudován hned vedle špitálu. Z historického zdění a výzdoby se zachovaly pouze dvě sochy sv. Anežky a kousek omítky. Toť veskrze všechno.

Nicméně důležitějším faktem je právě sv. Anežka. Ta založila špitální bratrstvo, které později papež Řehoř XI. povýšil na bratrstvo s řeholními pravidly - oni Křižovníci. Tito mládenci se nakonec usídlili u Juditina mostu, kde si vybudovali klášter, špitál a kostel. Financování provozu špitálu a chod kláštera bylo zajištěno mýtným, které vybírali za přechod po tehdejším Juditině mostu. Jenom taková perlička - nejdražší mýto bylo za přechod svatebního průvodu (nikoliv pro obchodníky, jak by si člověk myslel).

Zároveň s touto zádušní kaplí jsme zhlédli i vykopávky původního vchodu do špitálu, který ústil na vstup k mostu. Je až s podivem, že původní Praha byla minimálně o 3 m níže posazená, než je dnes. Ty vykopávky to hezky dokazují.

Z kaple se přesouváme do muzejních prostor, kde jsou expozice zaměřené na historii Karlova mostu, jeho stavbu a lidi s ním spojené. Jenom rychlý exkurz do minulosti - Karlův most vznikl poté, co byl Juditin most z větší části pobořen záplavami a nebyla vůle jej znovu opravovat. Proto Karel IV. dal příkaz vybudovat most silnější a lepší, který bude přírodě odolávat snáze.

V několika expozicích je krásně popsán celý popis stavby, zkonstruovány malé modely tehdejších beranidel (na zatloukání pilonů do dna Vltavy), čerpadel vody a jeřábů. Celé to dokumentuje malý model, plný člobrdů na stavbě. Následoval odborný rozbor vrstev mostu, od počátků, přes opravy v šedesátých letech až po nynější rekonstrukce. Podtrhovala to poslední místnost, která byla věnována sochám na mostě. Jednak staré náčrty a výpočty rozmístění soch a pak i vyjmenované a detailně popsané.

Tím naše exkurze končila a my se přesouvali do lodiček, které nám předchozí teorii ukáží in natura. Projížďka lodí začíná pod samotným Křižovnickým náměstím a nultými oblouky obou mostů.

Samotný nástup do lodí probíhal značně netypicky. Když jsme se usadili, tak ne abychom jeli, ale bylo nám nabídnuto občerstvení. Pro děti limonáda a pro nás dospělé (rozumí se i moje osoba) byl v nabídce čaj, káva a pivo. Nejsem prase, abych chlastal hnedle po ránu, že ano. Touto dobou jsem ještě nebyl ani probuzen, tudíž káva to jistila z povzdálí.

Projížďka trvá něco kolem půl hodiny, člověk zhlédne nejprve zbývající části mlýnů, které sousedily s Karlovým mostem (dnes je tam klub Lávka). Poté následuje až intimní pohled na staré a nově opravené oblouky mostu s popisem rozdílů barev a tvarů jednotlivých kamenných kvádrů. Na stěně nábřeží je i taková zajímavost - středověké měřidlo vodní hladiny zvané Bradáč. Když voda sahala tomuto obličeji až po pusu, mohlo se prý jezdit na Staroměstském náměstí na lodičkách.

Pokračovali jsme pod mostem až do Čertovky, kde na stěnách domů je ještě krásně vidět omítka po povodních z roku 2002 sahající až k hornímu okraji oken v prvním patře.

Jízda pokračuje k Mánesovu a končí u Čechova mostu. Cestou je možné si prohlédnout jednotlivé pamětihodnosti, které se na nábřeží vyskytují (ne, že by to člověk neviděl už někdy z ulice). Perličkou na závěr byla labuť sedící na vejcích, těsně před cílovou (a zároveň startovní) pozicí lodě. Prý, když se zadaří, budou dvě labuťátka. Aspoň tedy něco pozitivního, krom kamenných staveb.

Byla to velice hezká exkurze, člověk se aspoň odreagoval od práce a poslechl si kus pražské historie. Horší je však cena - pro dospělého 150,- Kč a pro skupiny (asi školní) 70,-. Říkám si, že kdybych to neměl zadarmo, že by se to možná ani nevyplatilo. Nicméně, to už je na jinou diskusi.

Poklidné ráno s kávou a křupavým pečivem

Představte si příjemnou kavárnu takhle po ránu. Ticho, jen tu a tam zaslechnete jemné tóny hudby. Hrajou jazz, jemný a nevtíravý. Do toho sedíte v pohodlném křesílku přímo u okna s výhledem na Hradčany. V kavárně touto dobou není mnoho lidí, asi tak pět, šest. Každý sedí v jiném koutu a užívá ranní pohodu po svém.

Příjemná mladá servírka donese ranní menu, neboli snídaňovou nabídku. Omeleta se zdá být jasnou volbou. Je s žampiony a šunkou. K tomu rozpečené houstičky a k pití jemný čaj.

Mezitím se venku lidé honí za svými problémy, utíkají do práce a z práce. Řidiči nervózně postávají ve frontě u semaforu, troubí a jsou všechno, jen ne klidní. Do toho v tom všem zmatku pobíhá skupinka policistů, kteří něco měří a posléze diskutují s pár jedinci, kteří nesvítí, nebo mají nějaké defekty na autě.

Všechen tento zmatek pozorujete z klidu svého místečka. Dole pod vámi teče řeka a čas jako by se zastavil.

Po snídani následuje dobrá káva a klidný rozhovor. Postupem času se přesouváme ze snídaně do před-obědního času, ale to je již takový jemný náznak k odchodu. Nicméně tyto dvě hodinky klidu a pohody vám již dnes nikdo nesebere.

Krásná představa, že? A mě se tento již dávný sen splnil. Nedávno. Musím říci, že je to úchvatný pocit naprosté relaxace. Doporučuji vyzkoušet, nebudete litovat. Je snad lepší začátek nového dne?

Muzeum strašidel, 11.3.

Aneb do zrcadla jsem se opravdu nepodíval.

V Mostecké ulici je malá odbočka, lépe řečeno průchod do nádvoří mezi starými domy, které uličku lemují. Právě zde se ve sklepních prostorech jednoho stavení nachází muzeum strašidel. Nejsou tam čistě jenom vystavené exponáty, naopak něco mnohem více...

Muzeum má otevřeno až do pozdních nočních hodin a je samozřejmé, že právě tato chvíle (těsně před zavírací dobou) se zdála být pro návštěvu nejlepší. Průchod ke vstupu je spoře osvícen a v půli cesty stojí postava zahalená v černé kápi a vůbec je celá navlečená do černého mundůru. Tak trochu jsem čekal, že tam někdo opravdu stojí nehnutě a v době, kdy budeme procházet, se jen tak mimochodem pohne a promluví. Nebylo nám dopřáno se leknout, i když na druhou stranu je to možná lepší. V tu chvíli by mne asi trefil šlak, či bych si pak musel měnit kalhoty.

Když zvládnete tento úvodní testík odvahy, je vám dovoleno pohlédnout do historie strašidel, legend a pověstí, kterými je Praha opředena. Expozice je rozdělena na dvě části. V první (přízemí) si každý vášnivý čtenář může pročíst bohatou sbírku spisů, ke kterým pak dole uvidí tu praktickou část. V rámci tohoto patra jsou po místnosti tu a tam rozmístěny předměty, které se váží k danému tématu - třebas je tam mlýnský kámen, který vodníci kradli při stavbě mlýna. Nebo kladka od opony, na které oběsil žárlivý manžel ctitele své manželky (herečky Laury), když byla obdarována drahým náhrdelníkem.

Zároveň ze stěn vystupují různé postavy, které jsou opět svázány s některou z legend. Tyto jsou rozvěšeny na listech papíru v prostoru a člověk se dozví o mnohých příbězích staré Prahy. Třeba, že tu máme dva vodníky. Jeden je u Karlova mostu, je agresivní a zlý a tahá lidi pod vodu. Druhý, jménem Kebourek, sídlí na Kampě a příležitostně žádá kolemjdoucí o lahvové pivo, za které rád zaplatí. Ten se mi líbil asi ze všeho nejvíce.

Jsou tam ale příběhy o založení chrámu sv. Víta, Karlu IV., mrtvých rytířích, kostlivcích jezdících na ohnivém kočáře, aj.

V druhém patře, neboli ve sklepě, se můžete seznámit s jednotlivými účastníky daných příběhů. Zvláště mne potěšil kolega Kebourek a pak zmíněná herečka Laura, která je pro velký úspěch rozdělena na dvě části a vykukuje z jednotlivých oken domů.

Celé toto dění doprovází jemná muzika, chechtání a chřestění řetězem. Celkový dojem a zážitek bych ohodnotil na jedničku. Kdo má rád podobné výjevy, tomu vřele doporučuji návštěvu ( muzeum-pověstí ).

Máslovický masopust, 14.2.

Již dlouhou dobu se tu na blogu ničehož nic neudálo. Ona je totiž zima, milé děti, a v zimě se moc akcí nepořádá. Vyhneme se poznámkám o všemožných kulturních akcích, plesech a podobně. Akce, na které bych já rád, se prostě v zimě nepořádají.

Naštěstí už máme zimou skoro zdárně za sebou a začínají se vynořovat na svět předjarní radovánky. Jednou z nich je i masopustní veselí. Na jedno takové jsem byl pozván a s radostí jsem přijal.

Nejprve by ale bylo záhodno, abychom si připomněli něco s historie tohoto svátku. Masopust je třídenní lidový svátek, který pochází již z starověkého Říma a oslavoval boha Saturna coby boha slunce a brzký příchod jara. Název se samozřejmě liší dle státu a místa, kde se tradice uctívá.

Nicméně spojení s křesťanským kalendářem tu také nalezneme. Slavilo se vždy ve dnech předcházejících Popeleční středě, která předznamenává čtyřicetidenní půst, trvající až do Velikonoc. Jak je pohyblivý datum Velikonoc, posouvá se i samotný masopust.

Před samotnými oslavami předcházel Tučný čtvrtek, kdy se mělo hodně jíst a pít, aby byl člověk dobře připraven na následující rok. Zábava začla pak v neděli a to muzikou v místní hospodě. Netancovalo se ale jenom uvnitř, nýbrž i na návsi a kdekoliv to bylo možné. V pondělí se konal tzv. Mužovský bál, kde směli tancovat pouze sezdaní. Ti, kteří ještě nevstoupili do svazku manželského mohli akorát přihlížet.

Vyvrcholením svátku bylo úterý, kdy se ve vsi objevily masky rozličných druhů a chodily od domu k domu. Hrály se různá divadelní představení a vůbec záleželo na vtipu a umu lidí, jak se dovedou vyblbnout. V maškarním průvodu pak byly i masky, které nemohly nikdy chybět. Byl to medvěd, kobyla, kominík, bába s nůší a mnoho jiných. Jak masky putovaly, byly vždy v každém stavení pohoštěni. Povětšinou to bývalo pohoštění tekuté ve formě pálenky či piva. Zde bych rád podotknul, že to musel být solidní útok na játra. Vezmeme-li si takovou vesničku o pár desítkách stavení, tak na konci se všechny masky tak maximálně odplazily domů. Avšak o půlnoci veškeré veselí ustalo, ponocný oznámil nový den a vyzval všechny, aby šli domů. Začínal totiž samotný půst.

V Máslovicích organizovali také masopustní veselí, nicméně bohužel ne třídenní, ale pouze jednodenní. Ne, že by mi to vadilo, přeci jenom nejsem takový alkoholik, abych potřeboval pít celé tři dny v kuse. Samotná akce začínala již v devět hodin ráno, kdy se na náměstí otevřely stánky a, kdo by to byl čekal, začalo se prodávat. Nejobléhanějším stánkem byly zabíjačkové hody, kde byly k mání jitrničky, jelita, tlačenka a postupem času ještě mnohé jiné. Zahanbit se nenechal ani stánek určen pro udržení zdravého pitného režimu, kde se nalévala horká medovina, grog, svařák a pak také pivní grog.





Na fotce je možné vidět, jak jej připravovali. Byl to kotlík zavěšený nad ohněm, ve kterém se pomalu vařilo pivo (Krušovická dvanáctka) a do něj se semo tamo přiléval rum. Abych pravdu řekl, kombinace piva s rumem je mi proti srsti. Ono je mi na zvracení vždy, když někdo kombinuje pivo s čímkoliv najednou. Není tedy proto divu, že jsem nesebral odvahu, abych to vyzkoušel.



K ostatnímu prodeji jsem se ani nepřiblížil, jelikož sladkosti, balónky a jiné cetky mne nezajímaly. Sám osobně jsem přijel až skoro v jedenáct hodin, abych se zúčastnil největšího lákadla dne - zabíjačky. Jen sem přišel na náměstí, už stál dav kolem jednoho rohu, kde se na svojí diváckou reprízu chystal řezník s pomocníky a na premiéru (zároveň s derniérou) pak na druhém konci pašík. Nebyl moc velký, řekl bych takové nedokrmené prase, ale co by člověk chtěl, že ano.



Kupodivu nikdo pašíka neznervózňoval, nechali jej jednou se projít (asi poslední přání) a pak nastoupila pistole a pic ho! Zkušení pomocníci ihned přiběhli, prořízli tepnu a sebrali ještě horkou krev na prejt. Dále následovalo napaření a odrbání prasete do čista, aby mohl být pověšen a zpracován. To už jsem vidět nepotřeboval, pač je to proces zdlouhavý a nudný. Vrátil jsem se proto do fronty, abych domů přinesl nějakou tu jitrničku a tlačenku (mimochodem ji mám dneska k večeři a už se na ní těším).

Byl jsem tam sice autem, ale dopřál jsem si trochu teplého grogu, protože zima byla velká. Tedy nikterak mnoho stupňů pod nulou, ale vítr dokonal dílo zkázy. Můžeme být ale spokojeni, že nepršelo, nebo nechumelilo.

Celou dobu pak atmosféru podmalovávalo hraní a zpívání skupiny "The Švejk Band" (tak se prosím pěkně sami jmenovali). Ke zpěvu se přidávali i samotní vesničané, kteří s postupující dobou (půl jedné odpoledne) již měli nějakou tu skleničku v sobě na zahřátí. Ne všichni byli přírodou obdařeni hudebním sluchem, a tak jsem musel od pár z nich odejít, protože by to moje uši nevydržely.



Po poledni také na pořad přišlo divadelní představení, které znázorňovalo příběh panny Doroty, kterak za krále se nechtěla provdat, jenom Ježíšovi se upsala a ke katovi byla poslána. Anděl ji na nebe vzal a zlého krále čert do pekla sebral. Inu, příběh to byl hezký a veršovaný. Hlavní přednes měla paní starostka a, nyní budu spekulovat, její manžel. Docela se mi líbí, že se sama starostka o svoji obec stará a nebojí se zapojit do všeobecného veselí. Kéž by takto na nás mysleli i ostatní naši zastupitelé.

Asi v půl druhé přišel na pořad dne průvod masek. Myslím, že fotky budou mluvit za sebe a tato skutečnost nepotřebuje bližšího komentáře.

Řekl bych, že první větší akce v tomto roce byla opravdu úspěšná a věřím, že v Máslovicích vymyslí zase nějakou taškařici, které se budu moci zúčastnit.

Zlato Inků

Prokleté zlato - aneb 1000 let Zlata Inků. Takto se jmenuje výstava, kterou pořádá manželka nynějšího prezidenta ve spolupráci s velvyslancem Peru, primátorem Prahy a ministrem kultury. Expozice je umístěna v prostorách Nejvyššího purkrabství Pražského hradu (kdo neví, je to hned vedle muzea hraček). I my, Iriador, jsme se tam vypravili, abychom zhlédli tuto nákladnou a dlouho připravovanou výstavu.

Expozice jest otevřena každý den, jistě krom pondělka, do šesti hodin do večera. Sešli jsme se těsně před pátou, abychom se vyhnuli dlouhým frontám. Podařilo se. Byli jsme mezi posledními, kteří byli do sálu vpuštěni.

Ihned na úvod mne trochu rozhodila cena vstupného. Normální lístek stojí 220,- korun, studentský pak o šedesát méně. Na to, jak malé to je, bych řekl, že je to moc. Ale budiž, je to zlato, tak mohli mít velké náklady na převoz a zabezpečení. Ne všichni jsme to přešli tak snadno. Pavel ihned prohlásil, že je to fakt vyděračství, kolikže by za to mohl mít piv!? Nedočkal se souhlasného pokývání hlavou, spíše úsměvu. Vždyť jsme klucí kulturní a musíme se vzdělávat!

Samotná expozice pak popisuje Inky od jejich počátků až do konce, kdy byli vybiti Španěly. Na popisných panelech, visících na zdi, je dokumentováno vše, co o těchto indiánech víme - kultura, hospodářství, vztah k náboženství a věda.

To je ale jenom omáčka na okraj. Důležitější je to, co si tam tak hezky leží ve vitrínách - zlato. Je nutné poznamenat, že dle nabytých informací vás mohu poučit, pakliže to již nevíte, že Inkové neznali platidla a měnu jako takovou. Zlato a stříbro, které našli, pokládali za vlastnictví a výtvor bohů. Veškeré předměty z těchto drahých kovů pak sloužili jako ozdoba chrámů, znak společenského postavení či nástroj k vykonávání obřadů.

Většinu sbírky pak tvoří různé masky, ozdoby do nosu, obřadní nádoby, nože, a pinzety. Tuto poslední věc tu musím zmínit, jelikož Inkové používali pinzety k trhání chlupů a řas (stejně jako dnešní masochistické dámy, které si trhají obočí a případné vousy; tedy do této doby se nic nezměnilo), jenže oproti dnešním pinzetám byly zlaté. Případně pak přidělány k zlatému řetězu, který se pak nosil kolem krku. Správně, i tato věc byla ukazatelem vznešenosti a postavení. Sloužily však i k obřadům, kdy, jak bylo psáno, se rituál započal rozfoukáním řas okolo sebe a tím uvolnění nějaké energie. Moc jsem to nepochopil, až na to, že na konci byli všichni bez chlupů a jistě vypadali náležitě důstojně.

Co se týče kvality zpracování předmětů, je nutné smeknout klobouk. Různé tvary, tepání a styly zpracování jsou opravdu znamenité. Jenom je tu jedna taková malá věc. Jestli se tam půjdete podívat, všimněte si ozdob do nosu. Při velikostech a tvarech, které si vytvořili, netuším, jak s tímhle někdo mohl být byť jenom hodinku u obřadního ohně, natož třeba pohnout hlavou, aniž by mu to ten frňák utrhlo. Jestli se jim to ale líbilo, tak prosím. Avšak já bych takto ozdoben fakt nechodil.

Poslední věcí, která opravdu stojí za to, je taška na lístky koky. Je to jednoduše zpracovaná mošna s vyobrazením hlavy medvěda. Je vidět, co si chlapci stále nosili s sebou. Hlavní je, že je za to nezavřeli.

Takovou třešničkou na dortu bylo doprovodné výpravné video, které promítali v provizorním kinosále. Jak se mi celá ta výstava líbila, tohle by mi ji fakt zhnusilo. Výprava byla o kolonizaci dnešního Peru Španěly. Jak se tam dobyvatelé prali s indiány a jak zvítězili. Nic, co již nebylo řečeno na popisných plakátech všude okolo. Vizuální podklad pod tento text byl natočen nejspíš někde v lesích okolo Prahy. Nemohu se ubránit dojmu, že nahnali dvacet lidí v brněních do lesa, kde pak simulovali pochod pralesem. Netuším, proč nemohli použít některý dokument, který o tom byl již natočen. Největší perličkou však byla věta, která provázela diváky od začátku do konce v pauzách mezi "odstavci" - Zlato, třpytivé zlato, lákavé zlato. Zlato! Je vidět, že ten, kdo psal scénář, byl evidentně silou tohoto pokladu ujmut na zdraví a jeho psychika náležitě reagovala. Plus to, že to komentovala žena, která měla hlas posazen ještě výše, než je průměr, z toho dělalo výtvor, který se nikdy neměl zrodit!

Celkově je můj dojem z této výstavy velice pozitivní. Když se vyhnete, a já vám to z celého srdce doporučuji, tomu "dokumentu", je možné shlédnout kvalitní exponáty, které stály až moc krve.

Výstava Republika v Národním muzeu

Minulý čtvrtek se mi poštěstila návštěva Národního muzea, kde jsem šel zhlédnout výstavu nazvanou Republika. Musím říci, že opravdu stojí za to.

Samotná výstava byla otevřena 28.10. - symbolicky ke vzniku samostatného Československa a zabývá se taktéž tématikou okolo první světové války. Použiji oficiálního textu ze stránek muzea, které nejvíce vystihují charakter výstavy.

"Výstava „Republika“ návštěvníky seznamuje s domácím a zahraničním odbojem včetně legionářů. Poprvé jsou vystaveny unikání předměty jak např. Kupkovy plakáty z doby jeho působení ve francouzských legiích nebo text Washingtonské deklarace v podobě telegramů, které Eduard Beneš posílal do Prahy. Nabízí se zde neopakovatelná příležitost shlédnout jedinečný soubor státních symbolů a předmětů, které reprezentovaly nový stát." (originální text - http://www.nm.cz)

Sály, ve kterých je expozice umístěna jsou jedinečně vytvořeny právě pro tuto příležitost. Nejprve vstoupíte do železničního vagónu, kde začíná příběh od počátků osamostatnění. Prohlídka vede přes jednotlivé sály, kde jsou vyobrazeni nejenom vojáci a předměty týkající se války, ale také věci, které lidé používali ve všedním životě. Jsou tu knihy, měna, výúční listy, různé pracovní a státní dokumenty. Jsou tu vymodelovány i typické byty zbohatlíků a dělnické třídy. Můžete se posadit do dobové kavárny a prohlédnout si její zařízení. Na četných monitorech, rozvěšených po zdech, je možné sledovat dobové reklamy, záznamy s T. G. Masarykem a jiné.

Řekl bych, že dominantou výstavy je přechod do druhé světové války a zvláště originály Mnichovské dohody ve třech provedeních - německy, italsky a anglicky. Pozvolna se tedy přesouváme i do počátků druhé světové války, ale to jenom okrajově.

Druhou část sálů vyplňují rekonstrukce dobových institucí - školy, nemocničního sálu, kostela, konzumu a trhu. Tady mají udělaný koutek pro děti a my jsme si neodpustili malého oddechu a zahráli jsme si kuličky, na které tam měli pripravený důlek.

Pak už jen druhým vagónem ven a o poschodí níže, kde jsou v jedné místnosti vystaveny různé reklamy a plakáty, samozřejmě všechno z meziválečného období.

Celkově na mne výstava opravdu zapůsobila. Kdo máte čas, rozhodně se běžte podívat. Jak jsem řekl na začátku, stojí to za to.

Vojenská přehlídka, 28.10.

Tohoto dne bylo úterý a počasí bylo pod psa. Zároveň v toto úterý byl shodou okolností státní svátek - Den vzniku samostatného československého státu. Nebyl poprvé, nýbrž již po devadesáté! K takové události se sluší uspořádat pořádnou oslavu. A taky, že to opravdu stálo za to - mohli jsme se po třiadvaceti letech podívat na přehlídku toho nejlepšího, co naše armáda, policisté a záchranáři mohou nabídnout za lidi a techniku.

Defilé, abych taky použil nějakého cizího termita, se konalo na Evropské třídě v Praze od jedné hodiny odpolední. Když to mám tak blízko, proč bych se na nešel podívat. Sice počasí nic moc, ale za tu "parádu" to jistě bude stát.

Zhruba v půl dvanácté jsem si to mašíroval na tramvaj, spolehlivý to dopravní prostředek, když tu jsem potkal bývalého spolužáka z gymplu, Ondru s přítulkou. Byl jsem rád, že nás bude více a tudíž budeme tvořit skupinku. Na Dejvické jsme se měli setkat se zbytkem Iriadoru a to pak budeme tvořit dav. Nicméně tak daleko jsme se stejně nedostali. Naše cesta vedla na Malostranskou, kde jsme chtěli přestoupit do metra a do Dejvic dojet. Velká chyba! Myslet si, že v tuto dobu, byť za takového počasí, je možné cestovat metrem, když tu stejnou trasu si zvolilo dalších několik desítek tisíc lidí, je asi stejně moudré, jako dávat hladovému grizzlimu pusu na čumák. Když už přijelo druhé metro a na nástupišti zůstávali stále stejní lidé, jelikož se dovnitř už nikdo nedostal, vyměkli jsme a zvolili trasu tramvají. Sice budeme muset kousek jít, zato se tam vůbec dostaneme.

K mému velkému překvapení byla tramvaj relativně prázdná - zaplněna pouze stejně smýšlejícími lidmi, kteří také opustili podzemní bitvu o deset centrimetrů čtverečních na vmáčknutí do vagonu. To mne ujistilo v tom, že lidé jsou dnes neuvěřitelně líní a budou se raději mačkat v metru, než aby pak ušli půl kilometru a bylo to pohodlné. Ze zastávky Prašný most jsme se zadními uličkami dostali za dejvickou prodejnu Maserati (kdo nezná, tak je to ta velká skleněná budova vedle Diplomatu) a zaujali strategickou pozici na plotu místního domu. Při cestě jsme potkali několik velvyslanců, jak si to ve vládních autech míří k tribunám, aby měli lepší výhled. Bohužel jsme to trošku prokoučovali s organizací a Petr s Pavlem (coby zástupci Iriadoru) vyrostli na druhé straně barikády a již nemohli přejít, aby se dostali ke mně. Takže jsme z očekávaného davu tvořili pouze dvě malé skupinky.

V jednu hodinu se přiřítila prezidenstká kolona. Tedy, tvořila jí dvě auta a malá skupinka policistů na motorkách, takže kolona není opravdu to správné slovo. Nicméně přijeli na minutu přesně a to se cení. Vašek pronesl nějaký slavnostní projel, leč ten jsem nezachytil. Jednak bylo samozřejmě všude hromada lidí a tudíž hluku, druhak do mikrofonu huhňal a mluvil potichu. Ale nevadí, zase tak moc jsem o to nestál. Už aby se něco začalo dít!

Když jsme se přenesli přes všechny formality, vzal si do ruky ( a to si domýšlím, protože jsem na tribunu vidět nemohl, ani kdybych se rozkrájel ) mikrofon armádní generál a zavelel pochodem vchod. Zde bych udělal velký černý puntík a vykřičník. Jelikož generál byl jedinou osobou, která dokázala promluvit tak, aby jí bylo rozuměno po celé ozvučené délce ulice. Pronesl to hlasem jasným, silným a zřetelným. Od té doby to pak šlo jenom z kopce! Tedy, co se komentování týče. Ale k tomu se ještě dostaneme.



Celou přehlídku měly zahajovat naše úžasně pronajaté stroje Gripen. Leč počasí si to nepřálo a tak jsme za několik miliónů, které stály vzlet a přistání, slyšeli, jak se nad našimi hlavami přehnaly stíhačky. Na konci přehlídky jsme sice viděli záchranářský vrtulník, ale to bylo ze vzdušné techniky vše. A já se na ní tak těšil.



Co se týče pozemního arzenálu, pochodovali nejprve pěší vojáci různých sborů, pak policisté a hasiči. Když se všichni dopromenádovali, přišla na řadu těžká technika. Začínalo se opět u vojáků, takže jsme mohli vidět, ze máme i provozuschopné tanky, houfnice, raketomety a různé jiné vymoženosti. Docela mne zaujalo, že každý stroj má krom oficiálního názvu i své křestní jméno jako třeba Dana, Božena. To se pak v boji budou prohánět nejenom pluky vojáků, ale i banda ženských.



Za palebnou technikou a obrněnými vozy se pak prezentovala hasičská, policejní a zdravotní vozidla. Tady jsem čekal na zdravotní kamion Golem, který reprezentuje mobilní nemocnici.

Celou tuto přes hodinu trvající promenádu komentovali nějací člobrdové - žena a muž. Tito se v projevu střídali vždy asi tak po deseti minutách. To, že ani jeden nemluvil dostatečně nahlas, to by se jim dalo odpustit. Žena měla hlas položený výše a bylo jí rozumět relativně s přehledem. Co se týče toho chlapa, tak přestože nevím, kdo to byl, budu mu říkat familiérně Huhňa. Netuším, kdo toho chlapa vybíral a z jaké popelnice jej vytáhli, ale takovej projev, to se k devadesátému výročí opravdu nehodilo. Když promluvil, netušil jsem, jestli někde nebublá kanál, tak hrozné to bylo! Abyste si nemysleli, že to byl jenom můj problém a zaujatost, mluvil jsem pak ještě s pár lidma, kteří stáli na přímou viditelnost a slyšitelnost od tribuny a rozuměli naprosto to samé, co já! Tudíž velké ***** (každý si jistě rád doplní, co jeho srdci blízké jest).



Po přehlídce nastalo to, co zákonitě v takovémto počtu lidí nastat musí - chaos! Tedy všichni se vydali k dopravním prostředům, hospodám a všemožně ucpali snad všechny ulice, co z Evropské jdou. Hlavně tedy směrem k Hradčasnké. Byl to impozantní pohled, vidět takové velké náměstí ucpané lidmi. Rád bych viděl nějaké fotky, které by toto zachycovaly z ptačího pohledu.



Konečně jsme se sešli s Petrem a Pavlem a zašli na kafe, abychom tuto příjemnou událost nějak zakončili.

Improvizační souboj, 22.10.

Co se vám vybaví, když se řekne "improvizace"? Jistě je to mnoho různých spojení a ještě více situací. Co když to ale změníme na "divadelní improvizace"? To už tak moc různých možností nedává, zato to docela silně vymezuje kulturně zaměřenou akci, na kterou nás Maggi pozvala do divadelního klubu Osma, který má sídlo v DDM v Kobylisích.

Znám ten pojem divadelní improvizace, sice jsem si takové představení dokázal představit pouze hodně matně, ale měl jsem nějaké tušení. Takovou představu jsem si však hýčkal do doby, než jsem byl v tuto středu vyveden z naprostého omylu. Netušil jsem, že existuje nějaká improvizační liga a že se v tom pořádají soutěže. Dovolte mi, abych to uvedl na pravou míru a pokusil se popsat, jak to všechno funguje.

Jak jsem se dozvěděl z informačního letáku a z webu, forma těchto soutěží vznikla v Kanadě, kde si vzali kousek od divadla a kousek z hokeje (co byste taky od nich čekali, když tam na severu nemají moc, co dělat). Každé takové klání jest mezi dvěma týmy, kteří ale nesoupeří, nýbrž se snaží co nejlépe zahrát svoji roli a ještě ke všemu podporovat souhru ostatních členů i soupeřů. Celé toto dění sleduje bedlivým okem rozhodčí, který má ku své pomoci dva čárové rozhodčí. Ti všichni mají za úkol losovat témata, vybírat kategorie, ve kterých se bude scénka odehrávat, hlídat vymezený čas a samozřejmě trestat fauly.

Postupně si to tedy rozebereme. Týmy jsou v naší české improlize rozděleny na dvě kategorie - dospělí a středoškoláci. Každá kategorie má několik týmů z různých částí republiky, které se v pravidelných intervalech spolu utkávají ( a samozřejmě v mezičase trénují). A že je opravdu proč trénovat. Jednotliví herci nesmí používat ke svému výstupu žádné rekvizity, krom oblečení, které mají na sobě. Vše musí předvést tak, aby bylo poznat, s čím pracují, co přesně dělají, ale je nutno to vyjádřit řečí těla.

Samotné klání je pak dlouhé zhruba dvě hodiny, což je dle mého názoru délka normálního představení a herci si opravdu máknou (bylo mi to hned divné, když za vstup chtěli 50 korun. Myslel jsem, že to bude tak půl hodinka a půjde se domů, ale chyba lávky.) Celé jejich snažení sleduje rozhodčí, jak jsem už řekl. Tento v průběhu scénky ukazuje rozličným způsobem (a za pískotu píšťalky) různé fauly - zbytečné prodlužování, vypadnutí z role, použití nedovolených prostředků, bránění druhým ve hře, strhávání pozornosti, apod. Po skončení daného bloku si pak zavolá herce k sobě a když nedokáží uspokojivě zdůvodnit, proč tak hráli, dostanou trestné body. Co je ale velmi pikantní záležitost - diváci mohou velice snadno vyjádřit nelibost s takovýmto posudkem tím, že po rozhodčím metají pantofle (tyto se dostávají u vstupu, každý má jednu). Bohužel pantofle jsou z důvodu bezpečnosti jemně tkané, takže skoro nic neváží a pořádně nelétají. Sice škoda, ale aspoň si člověk hodí.

Konečně jsme se propracovali k jádru pudla a tím jsou scénky. Každý divák při vstupu do sálu napíše na papírek dvouslovné téma a vhodí jej do připravené nádoby. Z této je pak při vystoupení losováno. Rozhodčí tedy vylosuje papírek, přečte si název a rozhodne, v jaké kategorii se bude soutěžit. Zde je tak velká škála možností, že vás odkážu na oficiální stránky ligy, abyste si případné informace dohledali sami (www.improliga.cz). Jsou samozřejmě i kategorie, při kterých se nelosuje téma, ale rozhodčí zvolá do řad diváků a chce po nich nějakou odpověď. Tak například chce náhodně zvolené místo konání, vyhlásí kategorii a je již na hercích, co si z toho vezmou a jak to předvedou. Na přípravu mají skupinky vždy zhruba tak dvacet vteřin, ve kterých je neznalým diváků vysvětleno, cože se v dané kategorii po hercích chce. Když lhůta skončí, rozhodčí pískne a už se hraje.

Jak jsem již zmínil, je nezbytně nutné, aby herci hráli spolu a nikoliv proti sobě. Hodnotí se nejenom výkon daného týmu, ale i jejich schopnost spolupráce s někým dalším. Co se týče výsledného hodnocení - tam rozhodují diváci. Když si rozhodčí řekne své ( a dostane i párem papučí ), dostanou diváci prostor, aby hlasovali, která strana se jim líbila více. Ten, kdo zvítězí, dostane bod. A takto se hraje až do konce. Ti s více body vyhrávají, to je přeci jasné.

Musím říci, že mne toto kulturní vyžití velice zaujalo a rozhodně se budu pravidelněji zúčastňovat klání. Je to totiž velice pěkná podívaná. Herci, byť všichni amatéři, podávají excelentní výkony a člověk se i dost nasměje.

JoyRide, Praha 7.9.

Již několik dní zpátky jsem byl upozorněn na nedělní sportovně kulturní akci JoyRide, která se konala na Císařské louce v Praze na Smíchově. Začal jsem si tedy všímat plakátů v tramvajích a dočetl jsem se, že mě sportovní hvězdy zvou, abych se přišel podívat. Netušil jsem, jaké hvězdy, bo to tam nebylo zmíněno (asi věděli moc dobře, že by to nikoho nenadchlo), ale řekl jsem si, že to může být velice hezky strávené odpoledne. A tak jsme si dali s Klárkou v neděli sraz a vyrazili.

O co šlo? Byl to sportovní a hudební festival. Vstup byl zdarma! Kdo by to nebral, že? Jenže ouha, ono to nebylo zase až tak zadarmo, jak se může zdát. Hlavním pořadatelem a řekl bych i sponzorem byla nejmenovaná bankovní instituce (napovím, že jako hlavní barvy má červenou a černou ve znaku), která si dala za úkol nasbírat co nejvíce nových klientů, a proto vstup bude zdarma pouze přes registraci po sms, kde jste museli uvést sve jméno a email. Přijde mi to docela hodně laciný způsob, jak se snažit vymámit kontakt na potenciální klienty. Byla taky druhá možnost - zaplatit u pokladny 350,- Kč. Takže první volba vyhrává na celé čáře. Nevadí, pár spam filtrů a pravidel do mailového klienta spolehlivě vyřeší budoucí maily, které od nich budou chodit, takže no stress. A jdeme dále.

Jak jsem již zmínil, celý festival se odehrával na Císařské louce. Nikdy jsem tam předtím nebyl, a tak mě docela udivilo, jak je ten ostrůvek velký. Jsou tam dva kempy - jeden stanový a druhý pro karavany. K tomu všemu se mezi to vešlo několik hudebních pódií a všemožné dráhy pro širokou škálu sportovních aktivit a představení, k tomu ale za chvíli. Na webu inzerovali, že prvních 3000 návštěvníků dostane speciální klíčenku na krk i s programem. Jak jsem tak koukal, dostali ji všichni. Z toho je možné usuzovat pouze to, že buď to nemělo takovou návštěvnost, jako očekávali, nebo to byl prachsprostý marketingový trik. Nicméně aspoň mám doma kus zbytečného chytače prachu, který zůstane navěky zapomenut v nejzazším koutě šuplíku. Prošli jsme vstupní branou, kde ochranka jednak nekontrolovala vnášené zbraně, pití a jídlo, ale i nezjišťovala, jestli jsou sms platné. Nevadí, tím lépe pro nás.

K hudebnímu pódiu jsme se dostali jako k prvnímu, neb to bylo ihned za branou. Co se týče muziky, nebylo moc o co stát. Program sice začínal již v poledne, my přišli až ve tři a o nic jsme nepřišli. Jediné, co se dalo poslouchat byli United Flavour, kteří hráli až v podvečer a bylo to poslední představení, co jsme tam shlédli. Jinak Ewa Farná a podobné výstřelky mne opravdu nezajímaly. O ostatních skupinách a interpretech nemohu ani říci, že bych je znal, natož podat hodnocení. Tuto část areálu jsme proto zanechali svému osudu a šli se podívat na sportovní sekci.

Zde již bylo hodně co k vidění. Vezměme to pěkně popořádku. Akce tu byly rozděleny na tři části. První ty, které jste si sami mohli vyzkoušet. Byla tu lukostřelba, lanové centrum, paintball, airsoft, trenažéry na rally a F1, skákací boty PowerReiser a jiné (součástí byla i sekce pro děti, tam pobíhali chudáci navlečení do plyšákových kostýmů a snažili se dostat děti na místní "diskotéku"). Druhou skupinou byly soutěžě a představení různých sportů - motocross, BMX a skateboard, break dance. Zde se představovali sportovci, co již něco v daném sportu znamenají, takže většinou mitři republiky, vícemistři světa apod. Hlavní pointou bylo předvést co nejlepší triky při jízdě na urampě (bmx a skate) a skoky na motorkách či nejlepší taneční kreaci. Breakdance je snad kategorie sama pro sebe, nemám to moc rád, ale bylo vidět, že klucí mají opravdu vytrénováno a umí. To se jim muselo nechat.

Třetí skupinou byla VIP sekce, která si zaslouží komentář ve vlastním odstavci, protože praktiky oné bankovní společnosti mi přišly už dostatečně ošklivé. VIP sekce byla pouze pro držitele nějakého studentského či normálního konta. Pakliže jste měli platební kartu, či aspoň papírové potvrzení, že jste klienty banky, otevřel se vám vstup do poslední části areálu, kde byly ty nejlepší atrakce - volný pád ze 60 m do záchranné sítě, vystřelování člověka na gumě, "atronautský výcvik" (což je taková ta skupina kruhů, ve které se můžete točit jakýmkoliv směrem a čeká se od vás, že vám bude blbě) a ještě další, které jsem ani neviděl. Pakliže jste neměli dané konto, mohli jste si jej na místě založit. Stál tam malý stánek, v něml posedávaly sličné slečny a kdo chtěl, ten se upsal. Nevím, jestli ona banka má zapotřebí si takto upevňovat pozici na trhu a přetahovat další lidi, ale nepřijde mi to jako fér. Vždyť se jim tam upsala hromada lidí jenom proto, aby mohli dál a třeba za měsíc si to konto zruší. Tuhle sekci jsem tedy vynechal a šel raději střílet z luku.

Abych se ale vrátil k největší show večera - motocrossu. Akce to měla být pětihodinová, kde se představili špičky českého motocrossu a k tomu i chlapi na PitBiku (což je taková malá motocrossová motorka s kolama o velikosti max 20 palců a předváděli na tom stejné triky jako ti na velkých motorkách), ale nakonec to zkrouhli pouze na hodinku. Nevím, co bylo přesně příčinou, ale byla to velká škoda. Nicméně i ta hodina byla více než nabitá akcí. Chlapi ze sebe vymáčkli naprosté maximum a i na hodně špatných podmínkách předváděli skoky, při kterých se tajil dech. Abych trochu zaperlil, vyjmenuju pár skoků, co převáděli - backflip, backflip no hand, drunken back flip, stripper, tsunami, tsunami no hand a jiné, jejichž jména si fakt nepamatuju. Aby i ti v angličtině méně zdatní pochopili - většinou to byly otočky s motorkou bez držení, pouštění se motorky a plachtění ve vzduchu, prostě paráda. Ani chlapi na PitBiku se nenechali zahanbit a backflipů bylo možno vidět hned několikero. Tento sport je pro diváky jistě úchvatný, ale byl jsem rád, že ho sleduju opravdu jenom z povzdálí. Je nutno poznamenat, že ti, co sedí na motorkách, jsou blázni a magoři. Nikdo normální by tam nevlezl. Bylo i pár pádů, po kterých se dotyčný hbitě zvedl a utíkal dále, ale sorry, když uprostřed backflipu letím hlavou dolů a v tu chvíli vím, že už se to nedá za boha dotočit do normální polohy, tak nepouštim motorku rukama a nedělám další triky s tím, že dopadnu na záda, překulím se a běžím si chytnout motorku dole pod dopadištěm. To je čistá magořina! Ale vypadá to hezky.

Dále se tam uskutečnili i soutěže o nejlepší triky na BMX kolech. Kluci se taky nenechali zahanbit a backflipů a různých otoček bylo vidět více než dost. To samé u skateboardů.

Abych tak nějak zhodnotil celou akci. Až na muziku naprosto super. K tomu připočteme levné pivo (rozuměj za normální cenu 25 korun) a hezké prostředí. Sice počasí moc nepřálo, chvílema pršelo, ale ani to člověka neodradilo. Opravdu hezky strávené odpoledne.

Pražská Muzejní noc, aneb fronta na banány

Stalo se dne 14. června léta páně 2008, že jsem se zúčastnil muzejní noci v mém rodném městě. Říkal jsem si, že to bude skvělá příležitost, jak se po dlouhé době dostat zase k troše kultury. Není ovšem všechno zlato, co se třpytí.

Nemohu a ani nechci tady vykřikovat, že by se mi celá událost nelíbila, to ani v nejmenším! Právě naopak. Celé naše uskupení, které se společně vydalo na pouť Prahou, čítalo několik brontosauřic, několik červeno křižáků (ne pavouků a ani těch rytířů) a hrocha. Myslím, že takové uspořádání má velmi velkou šanci na úspěch.

Začínalo se na Vyšehradě, kde byly naplánovány kasematy. Já jsem se dostavil poněkud později, takže jsem podzemí bohužel propásnul. Nevadí, zajdu tam jindy. Se skupinkou jsem se potkal zhruba na polovině cesty od Vyšehradu k metru. Byl jsem mile překvapen, když jsme se ihned nevydali na cestu, ale naopak jsme si našli místo na palouku a holky vyndaly kopec jahod. Výborně jsme se nadlábli.

Poté naše kroky směřovaly přes Nuselský most k policejnímu muzeu. Tam na nádvoří se prezentovali záchranáři a policisté. Přišli jsme, když byla zrovna chvilka pro zásahovou jednotku. Akce byla rychlá a předpokládaný drogový dealer byl spolehlivě zpacifikován a odveden do basy. Pokračovali jsme k záchranářům. Ti měli kurs resuscitace, maskování zranění a pak trochu toho lezení po lanech a visutém žebříku. Samozřejmě jsem si to lezení musel vyzkoušet, přeci nebudu jenom nečinně přihlížet, že? Do samotného muzea jsme se nedostali, jelikož lidé vytvořili mentální špunt a bylo jich tam tolik, že jsme to raději vzdali a pokračovali na další plánované místo.

Tím bylo Hrdličkovo antropologické muzeum. V plánu byly ještě věže na Karlovo mostě a pak synagoga. Želbohu na to už nedošlo. Jak jsme přicházeli k Hrdličkovu muzeu, ukázala se celkem dlouhá fronta. Byli jsme si jisti, že běhěm pár desítek minut budeme uvnitř. Těch pár minut se protáhlo na dvě a kus hodiny, tudíž jsme byli mezi posledníma návštěvníkama a byli jsme tak utaháni, že po prohlídce bylo upuštěno od procházky a razili jsme si to domů.

Konec dobrý, všechno dobré... Nevím, ale myslel jsem si, že toho uvidím více a zároveň jsem nečekal, že tam bude takového lidu. Vždyť to je pak jasné, že když se do jednoho muzea chce narvat 10 000 lidí za pár hodin, že si nikdo nic neužije. A co pak, když dáte vstupné zadarmo, že? Aneb jak jsem pravil v nadpisu - bylo to přesně jak fronta na banány. Dejte něco zadarmo a lidé vam utrhají ruce, i kdyby to bylo kdoví co. Chápu, že záměr organizátorů byl opravdu chválihodný, ale asi si raději zaplatím a budu mít na prohlídku klid.