České nebe...

...jest poslední a aktuálně nejvíce hranou hrou z dílny pánů Smoljaka a Svěráka. Nebo lépe řečeno - Cimrmanů a cimrmanologů.

Sázava podruhé, 2. - 3. 5.

Nový rok, další vodácká sezóna, další příležitost se vyblbnout na vodě, ve vodě, prostě vůbec strávit víkend s přáteli. Ani tentokráte jsme neodolali a prvním letošním mokrým úlovkem je Sázava.

OTOB aneb České středohoří na kole

OTOB, což ve zkratce znamená "O Trofej Outward Bound", je, tedy vlastně už byla, třídenní soutěž v Českém středohoří (konaná 24. - 26. dubna). Soutěží týmy složené ze třech lidí. Je úplně jedno, jak jsou namixovány. Poměr holky kluci je, jak jsme zjistili posléze, naprosto nerelevantní poměřovací stupěň kvality výkonu. My, Iriador, jsme složili rovnou týmy dva a vyrazili jsme vstříc víkendovému dobrodružství.

První jarní..., 3. - 4. dubna

Již nadpis napovídá mnohé, jedná se totiž o první jarní pořádný výlet. Nicméně jsme se tentokráte odklonili od tras pro pěší a zvolili za dopravní prostředky kola.

Mnohokráte jsem použil množné číslo, a tak by se slušelo představit všechny účastníky. Toho se docílí snadno - jel celý Iriador. Cílem bylo projet Český Ráj a posléze se dopravit zpět domů po vlastní ose. Aby to bylo zajímavější, první část tohoto jednodenního tréninku jsme jeli v noci. Abyste rozuměli, byl to trénink na další nadcházející akci - OTOB.

Tato soutěž je koncipována jako třídenní etapový závod v nejrůznějších kategoriích a hlavním dopravním prostředkem pro jednotlivé účastníky jest kolo. Abychom se neuvedli jako naprostá ucha, řekli jsme si, že natrénujeme noční pojezd terénem za svitu baterek a čelovek. Jedině takto mohl vzniknout tento ztřeštěný nápad. Nicméně stalo se a my v pátek k večeru vyrazili vlakem směr Mnichovo Hradiště.

Zde nás na nádraží přivítala Péťa, coby poslední chybějící článek výpravy. Protáhli jsme svalstvo, nasedli do sedel a vyrazili. Noční plán trasy byl jednoduchý - ujet co nejvíce kilometrů terénem, abychom zvěděli, jak jsou naše kola odolná a zároveň, jak to budeme zvládat psychicky. Obojí se osvědčilo, ale k tomu až později.

Trasu si již přesně nepamatuju, bylo to z části tím, že v tu noc člověk netušil kudy jede. Sice Petra povídala, co bychom měli vidět (a za dne bychom to jistě viděli) na pravé či levé straně, ale moc to nepomáhalo. I tak jsme byli kousek od Valečova, pak stále po červené, modré, kus lesem, kus přes silnice a najednou jsme se po nehezkém stoupání ocitli až na Vyskeři. Kdo se podívá na mapu, uzná, že to není trasa úplně zanedbatelná. Ale abych tu nebyl za socku, tím to nekončilo.

Nicméně tento styčný bod trasy se mi do paměti vryl pevným a neochvějným nedostatkem cukru a tím i solidním pocitem vysílení. Při posledním výstupu na začátek této vesničky jsem asi spotřeboval poslední aktuální zásoby a poté, když jsme se měli vyšplhat na kopec ke kapli sv. Anny s kalvárií, nemohl jsem už ani šlápnout. Do příkrého kopce, kde jsem měl ruce na řídítkách výše než hlavu, jsem už jenom vyšel, síla na to nebyla. Ale díky kamarádům, teplému čaji a čokoládě byly síly rychle znovunabyty a mohlo se pokračovat dále. Pavel, ten raději zůstal pod kapličkou (tj. pod kopcem) a nasvačil se tam.

V tuto noční dobu (bylo asi něco k půlnoci) se začalo dělat trošku více mrazivo. Všichni jsme postupem času začali z trenek a trička "přezouvat" na mnohem bytelnější oděv, abychom cestou nezmrzli.

Po vydatné svačince nás cesta zavedla směr Hrubá Skála. Vzhledem k tomu, že jsme příštího dne chtěli vyrazit brzy ráno směr Praha, rozhodli jsme se na rozcestí pod vrcholem Stávek odbočit vpravo a na Hrubou Skálu se vykašlat. Mezitím se začaly množit protesty (k tomu dodávám, že organizace skupiny se v tuto chvíli rozpadla a dohodnout se na nějakém jednotném názoru nebylo možno. Tolik tedy k psychice skupiny, která má podstoupit ještě horší pojezd přes celé dvě noci.), abychom už zakempili. Bylo stanoveno, že první možný plácek vybereme.

Našli jsme takový, ale Tomáš (nikoliv já, ale kolega Dubec) autoritativně prohlásil, že se mu to nelíbí a pojedeme dál. Tímto jsme přišli o poslední místo na stanování na vyvýšeném místě. Ihned záhy jsme spadli do údolí Žehrovky (tady doufám, že můj popis je přesný) a jeli jej celé, protože v tom mrazu, co byl dole, se fakt spát nedalo. Inu, dalo by se, ale některé nejmenované členy expedice (viď Radime) bychom ráno odsekávali od země, jelikož jejich spacák s komfortem +15 stupňů je opravdu nedostačující.

Pavlovi začalo tou dobou zlobit koleno, lépe řečeno vazy. Kolo od té chvíle valnou většinu cesty vedl, jelikož nebyl s to něco ušlápnout. Nedivím se mu, taky mám s tímto bohaté zkušenosti. On ten kolagen se někdy hodí jíst.

I toto údolí jsme zdárně překonali a nalezli spaní v jednom z posledních lesíků ztraceném v záplavě okolních polí. Ulehli jsme co nejrychleji a byli rádi, že jsme rádi.

Ráno nás pomalu začala budit divá zvěř. Jednak ptáci se probudili a řvali, druhak se tam potulovali bažanti, dělali bordel a lekali nás. Do třetice všeho zlého se ráno probudil i datel (kdyby si, hajzlík, ten zobák umlátil) a začal se dobývat po ranním červíkovi. Když už jsem se tedy přinutil vstát ze spacáku, překvapily mne dvě srny, stojíc párset metrů ode mne na poli. Krásný to počátek nového dne. Naštěstí jsem pak ještě usnul a svorně vstal s ostatními v devět hodin.

To už krásně svítilo sluníčko a vybízelo k další cestě. Věřte, že přinutit Iriador k nějaké ranní aktivitě, to je akce hodná obdivu. Když jsem je vyháněl ze spacáku (a to jsem rozhodně nebyl první probuzený), kladli si všemožné požadavky, jen aby nemuseli vstávat. Samozřejmě nic z toho nedostali, ale odkládali a získávali minutky.

Zpacifikováni a sbaleni jsme dojeli do Libošovic, nakoupili něco vody a zmrzliny k rannímu občerstvení a vydali se na finální přiblížení k Praze. Naše cesta vedla přes Sobotku, kde jsme dobře zakufrovali a hledali zelenou dále. Zde se odpojil Pavel, že s tím kolenem nedošlape, a jal se čekat na vlak. My pokračovali přes Markvartice a spoustu jiných vesniček až do Dětenic.

Tady jsme chtěli zajít do středověké hospůdky a dát si něco k jídlu, ale byli jsme odrazeni množstvím lidí, kteří tam mířili, že jsme se spokojili s pizzerii na náměstí. Slečny servírky byly opravdu velice hezké. Takže spojeno příjemné s užitečným, najedli jsme se, dali pivko (čehož jsem pak trošku litoval) a zase vyrazili na cestu. Hnedle z kraje to šlo velice perně a přes všechno sebezapření. Ono přežrat se pizzy a pak vyjet sportovat, to si koledovalo o zpětné vyhození oběda. Naštěstí se tak nestalo a my se za chvíli rozloučili s Péťou, která mířila zpět domů, do Hradiště, a my do Lysé nad Labem.

Tam jsme zakončili náš výlet, jelikož jsme toho měli všichni tak akorát. Tomáš se nedal a dojel ještě domů, do Jirn, ale taky pak naříkal, že poslední kilometry, to bylo vymodlené. My ostatní jsme si dali jedno finální pivko a pak už šup do vlaku a domů.

Krásných to 110 km (když započítám i mojí cestu z domova na Hlavní nádraží), tudíž první stovka tohoto roku. Další prvenství má bivakování beze stanu pod širým nebem. První bylo i moje cestování narvaným vlakem s kolem, první cesta po městě bez odrazek a světel a helmy. První pojezd noční Prahou ze Strahova na Barrandov za 45 minut, první překročení předpisů a jízdě po tramvajovém mostu, kam je zakázán vstup. No, dokážete si představit, že těch "poprvé" bylo na tento výlet značné množství!! A přitom byla jenom a jenom krásná.

Muzeum strašidel, 11.3.

Aneb do zrcadla jsem se opravdu nepodíval.

V Mostecké ulici je malá odbočka, lépe řečeno průchod do nádvoří mezi starými domy, které uličku lemují. Právě zde se ve sklepních prostorech jednoho stavení nachází muzeum strašidel. Nejsou tam čistě jenom vystavené exponáty, naopak něco mnohem více...

Muzeum má otevřeno až do pozdních nočních hodin a je samozřejmé, že právě tato chvíle (těsně před zavírací dobou) se zdála být pro návštěvu nejlepší. Průchod ke vstupu je spoře osvícen a v půli cesty stojí postava zahalená v černé kápi a vůbec je celá navlečená do černého mundůru. Tak trochu jsem čekal, že tam někdo opravdu stojí nehnutě a v době, kdy budeme procházet, se jen tak mimochodem pohne a promluví. Nebylo nám dopřáno se leknout, i když na druhou stranu je to možná lepší. V tu chvíli by mne asi trefil šlak, či bych si pak musel měnit kalhoty.

Když zvládnete tento úvodní testík odvahy, je vám dovoleno pohlédnout do historie strašidel, legend a pověstí, kterými je Praha opředena. Expozice je rozdělena na dvě části. V první (přízemí) si každý vášnivý čtenář může pročíst bohatou sbírku spisů, ke kterým pak dole uvidí tu praktickou část. V rámci tohoto patra jsou po místnosti tu a tam rozmístěny předměty, které se váží k danému tématu - třebas je tam mlýnský kámen, který vodníci kradli při stavbě mlýna. Nebo kladka od opony, na které oběsil žárlivý manžel ctitele své manželky (herečky Laury), když byla obdarována drahým náhrdelníkem.

Zároveň ze stěn vystupují různé postavy, které jsou opět svázány s některou z legend. Tyto jsou rozvěšeny na listech papíru v prostoru a člověk se dozví o mnohých příbězích staré Prahy. Třeba, že tu máme dva vodníky. Jeden je u Karlova mostu, je agresivní a zlý a tahá lidi pod vodu. Druhý, jménem Kebourek, sídlí na Kampě a příležitostně žádá kolemjdoucí o lahvové pivo, za které rád zaplatí. Ten se mi líbil asi ze všeho nejvíce.

Jsou tam ale příběhy o založení chrámu sv. Víta, Karlu IV., mrtvých rytířích, kostlivcích jezdících na ohnivém kočáře, aj.

V druhém patře, neboli ve sklepě, se můžete seznámit s jednotlivými účastníky daných příběhů. Zvláště mne potěšil kolega Kebourek a pak zmíněná herečka Laura, která je pro velký úspěch rozdělena na dvě části a vykukuje z jednotlivých oken domů.

Celé toto dění doprovází jemná muzika, chechtání a chřestění řetězem. Celkový dojem a zážitek bych ohodnotil na jedničku. Kdo má rád podobné výjevy, tomu vřele doporučuji návštěvu ( muzeum-pověstí ).

Bílé Karpaty, 14. - 16. 11.

Poprvé jsem se chopil organizátorského postu a jako taková nezkušená panna jsem se pokusil vytvořit příjemný víkend s batohem na zádech. Byl to již klasický poslední turistický víkend, kdy jsme se rozloučili se sezónou a napjatě očekáváme jaro. Tedy ne, že by to byla poslední akce roku, nicméně asi s batohem to již nebude. I když mne tak napadá, že někteří členové Iriadoru jsou toho jistě schopni. Nicméně zpět k výletu.


Hlavní trasa byla vytyčena z Valašských Klobouků, přes rozhlednu na Královci, zříceninu Brumov, Hložeckou kapli, Popov, Divnice až do Slavičína, kde jsme nasedli na elektrizovaný dostavník, a tak se dopravili domů.

Je důležité říci, že tuto akci jsem viděl hlavně z toho druhého břehu, aneb ten, který se směje. Doufám, že se v brzku objeví článek některého z účastníků, abych dostal i zpětnou vazbu, jak se mi to povedlo či nikoliv. Rád bych věděl, jak moc byly jednotlivé body pochodu těžké. Jistě jste si všimli, že dnešní povídání bude hlavně o té organizační stránce věci.

Nejprve vás trošku seznámím s koncepcí. Chtěl jsem tento rok výlet trošku znevšednit, a proto jsem vymyslel legendu o zemi Ragnaroku (podobnost s jistou hrou čistě náhodná), kterou pustoší zlý čaroděj Taliesin. Je to sice laciné téma, ale jako kostra to postačí. Všichni účastníci simulují bandu hrdinů, kteří jej jdou zabít. Doposavad klasická fantasy. Cesta však jest trnitá a plná překážek. Jako by tomu bylo někdy jinak. Ti, kdož šli tuto cestu před nimi, jim zanechali různá vodítka a pomocné berličky, jak se k mágovi dostat. Tyto pomocné body byly tvořeny šiframi, slepými mapami a návody, kudy a jak dál.

První šifra byla ještě zadána, když všichni seděli v teple domova. Museli totiž rozluštit, kam se pojede, což byla naše startovní pozice Valašské Klobouky. Kupodivu se jim to i s menšími potížemi povedlo a my se mohli vydat na cestu. Je pravdou, že jsem řekl, že kam si najdou cestu, tam půjdu s nimi. Neměl jsem ale koule to opravdu udělat. Možná příště, až nasbírám více zkušeností.

Ve vlaku dostali šifru další - směr cesty na příští den. Tady se handlovalo s posunutými abecedami, všeobecně to známou Césarovou šifrou. To zabralo trošku více času, ale k rozhledně na Královci se nakonec dobrali.

Následoval sobotní pochod a při něm několik dalších šifer. Nebudu to tu opět rozebírat, spíše vás odkážu na kompletní dokumentaci cesty a i jednotlivých úkolů. Na našich cestovních stránkách je možné pročíst i celou legendu. Tak směle do toho.

Hlavní dokumentace Bílých Karpat

V jednotlivých podsekcích se dočtete, jak to s námi bylo, co všechno jsme prováděli a tak podobně.

Důležitým dokumentačním bodem jsou i fotky. Zde vás ponejprve odkáži na externí fotoalba, jelikož zatím nikdo z toho množství, co se nafotilo, neudělal výběr, který by se umístil k nám.

Janino album
Klárčino album

A to je prakticky vše, přátelé.

Expedice Hardangervidda, Norsko III.

V tomto dalším a zároveň posledním článku se propracujeme k finálne naší expedice do severských zemí.

Po probuzení do nádherného dne jsme se vydali na poslední etapu naší výpravy. Tady bych chtěl zmínit, jelikož jsem to předtím neudělal, že jsme změnili plán cesty. Již v minulých článcích jsem naznačil, že jsme se po několik dní snažili dohnat den a půl velké manko, které se nám ale dohnat nepodařilo. Čtvrtý den výpravy jsme se na to vykašlali a změnili finální etapu trasy tak, abychom si to pořádně užili a nezabili se.

Tak se stalo, že místo cesty ke fjordu a k ledovci z levé strany (bráno pohledem na mapu od jihu k severu), jsme si zkrátili finish a šli jsme ze strany pravé, což nám ušetřilo přesně ten den a půl chůze, který bychom již nedokázali dohnat.

Nyní zpět ku dni, kdy jsme byli těsně pod ledovcem - Hardangerjokulen - a věděli jsme, že ten den vystoupáme ku jeho vrcholu. Ne samozřejmě na něj, protože na to jsme neměli výbavu, ale zhruba do stejné výšky. Cesta se toho dne táhla údolím kolem řeky a mokřad. My byli tak trošku znaveni a zrovna jsme neoplývali chutí utíkat kupředu. Tak se stalo, že tento den byl ve znamení odpočinkové chůze kupředu, mnoho dopovacích pauz a rozhledů po okolí. Nikoho tedy nepřekvapí, že cestu, která je psaná na 8 hodin jsme šli v klidu a v pohodě dva dny.



Bylo ale jenom dobře, že jsme zvolili klidnější tempo, protože k večeru, po hezkém výstupu na plošinu ledovce, jsme se dostali do malého údolíčka s ledovcovým jezerem. Zde jsme ihned zakotvili a rozbili tábor. Po celodenním pocení jsem se seběhl opláchnout do vody. Bylo to opravdu hooodně studené, ale což, jsem přeci chlap a něco vydržím, ne? Nejenom voda byla zábavou, na hladině totiž pluly kry a mně nenapadlo nic jiného, než že bych se na ně rád dostal. Tomuto přání bylo vyhověno až následujícího rána, kdy jsme se na kře vyfotili všichni i se zástavou.



Večeřeli jsme venku, jelikož i na komáry tu bylo moc zima, což jsme si pochvalovali a zahaleni v bundach jsme se tetelili blahem, že jednou uvidíme i západ slunce nad ledovcem. Bylo to opravdu impozantni a neměli jsme slov. Pak už se do noci sedělo a povídalo a atmosféra byla více než pohodová. Tak nějak v jedenáct v noci se Zuzka a Radim odebrali na kutě a my s Petrem jsme poseděli ještě chvíli. Ta chvíle se protáhla a spát jsme šli zhruba ve dvě ráno. I tak bylo ale ještě trochu vidět, nebyla úplná tma.



Následující den byl ve znamení stavění sněhuláka na kře, focení se na kře a bobování. To jsme provozovali na svahu za stanem, kdy igelitky suplovaly boby a my se vyřádili do sytosti. Pak už jenom batoh na záda a hrr na Finse. Většinu cesty jsme stoupali do výšin a zbytek traverzovali po sněhových planinách. Boty šli opět durch, ale to mi přestalo vadit už před dlouhou dobou. Hlavně, že byly zážitky.





K večeru jsme dorazili před Finse a utábořili jsme se v uctivé vzdálenosti od města. Přeci jenom jsme si chtěli vychutnat poslední noc v divočině, kdy člověk není ovlivněn a pruzen výdobytky civilizace. Poslední vařená večeře, kafčo a konzumace dezinfekčních prostředků (tím je myšleno to málo alkoholu, co jsme si táhli jako nutnou ranní dezinfekci na každý den). Tím skončil náš pochod přes největší náhorní plošinu Evropy a my se skvělým pocitem vraceli směr civilizace a kultura, která nás v následujících dnech čekala.



Jest úterý a my se vydáváme hledat vlakové nádraží do Finse, kde si máme vyzvednout lístky na večerní vlak. Hledání není nutné, protože toto místo je tvořeno převážně železnicí a pár domečky okolo. Tudíž lístky máme a času do večera je mnoho. Tak se snažíme zabít čas, ve Finsehytta si dáváme kafe a zmrzlinu (zajímavá to kombinace, asi je to tím, že na nic jiného nemáme peníze).



Před večerním vlakem kupujeme jedno pivko se slovy, že jsme přeci na dovolené a tak si můžeme lecos dovolit,ne? Pivo mají relativně dobré, ale naše je lepší! Vlak, který pro nás přijel byl luxusně vybaven. Místa na nohy bylo mnoho, sedadla se dala posouvat do polohy polo-ležmo a tak jsem upadl do slastného podřimování utahán celodenním nicneděláním.



Moje chrnění nevydrželo dlouho, asi po hodině jízdy se vlak zastavil v nějaké zadeli a po další půlhodině se ozvala strojvedoucí, že nejde proud a oprava potrvá do někdy, což ani sama nevěděla. Takže všichni vystoupit a přijedou autobusy. A bylo po luxusu. Samozřejmě trvalo nějakou dobu, než jsme dostali přidělen autobus, který nás zavezl až do Osla. Zajimavé, že na začátku a konci cesty máme opět zpoždění.



Místo příjezdu v deset hodin dorážíme do hlavního města v půl jedné za hustého deště. Rozhodneme se tedy čekat na nádraží, jestli se to aspoň trošku vyčasí, že bychom našli nocleh. Než se počasí stačí umoudřit, jsme svědky bitky místního ožraly a pasáka. Zajímavá to zkušenost takhle v noci. Jenom doplním, že ožrala byl agresivnější a pasák dostal na hubu.

Po dešti jsme se dostali blízko místního kempu a na černo postavili stan a dopřáli si čtyři hodinky spánku. Vstali jsme brzy, abychom náhodou nepotkali někoho, kdo by po nás chtěl zaplatit a vrhli jsme se na obhlídku města. Batohy jsme nechali na nádraží v úschovných skříňkách, nakoupili si jídlo, posnídali a vydali se na kulturně-vzdělávací procházku po místních památkách.

Abych řekl pravdu, Oslo je nezajímavé město. Mne tedy nenadchlo. Doporučuji zvolit pro historie chtivé občany, ať raději jedou do Krumlova, tam je to o poznání lepší. Na Oslo jsme měli vyhrazen necelý den a již jsme netrpělivě očekávali osmou hodinu večerní, kdy nám jel vlak do Stockholmu. Petr zarezervoval lehátkový vůz a my měli dvě kupátka po třech - bez Honzy a Pavla bylo ještě více místa. Lůžkové vozy byly velice pěkně vybaveny, v kupé máte umyvadlo, v rámci vagonu i sprchu. Tudíž jsme se trošku uvedli do podoby, kdy jsme se nebáli vkročit do davu a nebýt přitom cílem nelibých pohledů.

Do Stockholmu jsme dorazili brzy ráno a bohužel vystupování bylo provázeno hned několika nepříjemnými událostmi. Tak zaprvé jsme špatně odhadli čas a když jsme si čistili zuby, tak hlásili zastávku Stockholm hlavní nádraží. Bohužel to nebyla konečná zastávka a my se s hrůzou vrhli na batohy a snažili se vyhrabat co nejrychleji ven. S tím souvisí i druhá nepříjemnost, Petr, jak byl ve stresu, rozrážel dveře před sebou bosou nohou v sandálích. Poslední dveře se staly osudnými a vrátili se Petrovi na palec, čímž mu trošku urvaly nehet a pocuchaly nervy. Takže ještě jednou jsem byl nucen sáhnout do lékárničky a palec zavázat.



Celodenní procházka po městě však již nic ošklivého nepřinesla a my se kochali krásami starého města. K večeru jsme si vyhlédli hezké místo k přenocování. Bylo to v parku za muzeem moderního umění, tuším, že to bylo umění, ostatně je to jedno, bylo to muzeum a to je hlavní. Ráno se vstávalo na budík, protože to byl finální den výpravy a potřebovali jsme stihnout letadlo do Bratislavy. Naběhli jsme na nádraží, koupili jídlo na cestu a vyhledali autobus, který nás dovezl na letiště. Odtud pak hodinu a tři čtvrtě letu a vyloupli jsme se v Bratislavě.



Zde jsme zašli do hospůdky, abychom si dali pořádnou večeři, na kterou jsme kupodivu po dvou týdnech měli peníze, zapili to pivkem a zhodnotili celou výpravu. Pak už následoval jenom nástup do večerního vlaku a odjezd domů.



Tím skončila Expedice Hardangervidda, Norsko 2008. Všechno dopadlo dobře, žádné zvíře nebylo zraněno.

Co se stalo s Honzou a Pavlem, jak ti se vraceli a putovali po Norsku, to si i s fotkama a komentářem přečtěte na stránkách iriadoru.

Expedice Hardangervidda, Norsko II.

Další část putování Iriador Reiseburo a potažmo i putování (H/h)rocha pokračovalo úterým 22. července. Probudili jsme se do krásného rána, kde po mracích sice byly ještě nějaké památky, ale obloze veskrze kralovalo slunce a tím předznamenávalo počasí na další dny. Ano, do konce našeho pochodu už nepršelo, ale to bych předbíhal.

Prvním úkolem nebyla ani tak snídaně, jako snaha usušit všechno, co bylo ještě mokré. Tudíž se stan a přilehlé oblasti staly výstavou našeho expedičního ošacení, hromady ponožek a bot namířených proti větru, aby oschlo cokoliv, co půjde. Všemu tomu dominovala na stanu připnutá zástava, kterou jsme dávali na odiv a pro informaci, kdože to vlastně jsme a kam jdeme.



Po krátké snídani bylo na čase vyrazit. Povětšinou, až na boty, bylo všechno suché a tak s ještě lepší morálkou než předešlého dne jsme posbírali svoje svršky spodky a vyrazili na cestu.

Mezi první akce tohoto dne se řadí úprava vybavení. Zuzka poprvé (všímejte si, kolik těch poprvé tu zase bude) naplnila a vyzkoušela svůj, Petrem darovaný, hydrovak. Rvala jej do batohu s tím, že aspoň nebude muset stále tahat PETky ze závěsu na báglu. Musím uznat, že něco podobného si taky pořídím. Přeci jenom mnohokrát denně sundavat batoh jenom proto, abych se napil, to člověka začne štvát velice brzy. Radim si mezitím začal za odborného Petrova dohledu upravovat zádový systém, páč si stěžoval, že ho bolí ramena a špatně se mu to nese. No bodejť by ne, když měl popruhy a bederák uplně rozhozený. Stačilo trošku přitáhnout tohleto a támhleto a už to sedlo, jak prdel na hrnec (dámy prominou takovéto výrazivo omluví, ale ono se to jinak kvalitně říci nedá).



Po této krátké pauze jsme chtěli jít dále, když v ten moment se přihnalo stádo koní s jezdci na hřbetech. Bohužel to byl jenom nějaký "zájezd", který využíval místních služeb a nechal se po Hardangerviddě vozit na koních. Nebýt to tak masové, tak si říkám, že bych to taky někdy zkusil. Takové dva týdny na koňském hřbetě někde uprostřed divočiny, to by bylo super. Vždyť jistě ne nadarmo se říká, že nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu. Nicméně zpět. Koně odcupitali pryč a my vyrazili na poslední kus cesty do Kalhovdu. Těsně před ní jsme si dali obědvací pauzu. Zde bylo znát zlepšení jídelníčku oproti minulým létům a krom musli tyčinek bylo vytaždno z báglů i něco křížal a sušeného masa (osobně doporučuji; je to výborný zdroj energie). Po krátké pauze jsme slezli k chatě, jenom jí minuli a pokračovali směr Marbu.



Cesta vedla chvilku do kopce, kde ji pak vystřídala naprosto rovná krajina s nádhernými výhledy široko do daleka. Již jsme v dálce zaznamenali ledovec, který byl takovým hlavním milníkem naší trasy a zároveň i koncem, protože na jeho druhé, severní, straně jest Finse.

Slunce krásně svítilo a naštěstí foukal vítr, jediný to lék na všudypřítomné komáry. Koncem dne se nám do cesty postavila řeka. Jako zkušení "brodaři" jsme se ani na chvilku nezastavili, přezuli a přelezli na druhý břeh. Tam jsme si dali dopovací pauzu. To jest, sežrali jsme celou čokoládu, abychom si ulehčili poslední výstup dne. Plán byl jednoduchý - vystoupáme na vrchol a tam se někde ubytujeme. Vystoupali, avšak neubytovali jsme se. Večer byl krásný a nám se po té čokoládě ještě chtělo jít a nikdo proti tomu nic neměl. Přešli jsme tedy kopec a malý hřeben a zakotvili jsme na sestupné straně, kde se nám otvíral pohled na velké jezero, na jehož břehu ležela chata Marbu. Začalo se připozdívat, a tak jsme velice rádi postavili stan a započli s přípravou večeře.



Pakliže nám předchozího dne vadili komáři, nyní to byl vítr. Chtěli jsme strávit vaření venku, abychom mohli v klidu meditovat nad nádherným výhledem a okolní krajinou. Nebylo nám toho dopřáno. Vítr se do toho opřel a my jsme horko těžko uvařili trochu vody, natož těstoviny. Nekochali jsme se okolní přírodou, protože jsme každý seděl okolo vařiče a snažil se vlastním tělem zabránit větru v ochlazování ešusu. Naše snažení bylo odměněno výtečnou večeří - dva typy Dobrého hostince (těch instantních těstovin, kdyby to někdo neznal), které neměly, co se ingrediencí týče, nic co dělat vedle sebe, natož v sobě. Nicméně to jakékoliv chuti neuškodilo a ještě jsme s Radimem vymysleli nový druh - guláš s lososem a olivami. Ani tady jsme neměli chuť na kafe a tak jsme po chvilce rozhovoru šli raději spát.

Ve středu jsme ještě stále chtěli dohnat manko z prvních dní, tudíž dnešní plán byl projít okolo Marbu a zkusit se dostat co nejblíže Rauhellernu. Nakonec jsme byli nuceni změnit plány, ale o tom později. Začátek pochodu nám zpříjemnil lehký brod přes docela širokou řeku, která napájela již zmíněné jezero. Cesta se vinula podél jezera, takže hezky po rovině. Zhruba po dvou hodinkách příjemné chůze jsme došli k další turistické chatě - Marbu. Zde jsme se přesvědčili, jak to mají kolegové Norové zařízené.



Žil jsem v domnění, že jednotlivé chaty budou tvořeny jednou místností s palandami, kde se budou znavení turisté moci za malý poplatek vyspat. Většímu nesmyslu jsem věřit nemohl. Jednotlivé chaty jsou poměrně luxusním hotelem s restaurací, kdy veškerý vnitřek domu je obložen dřevem. Prodávají tam i potraviny a čepují pivo. Jen, co jsme tam dorazili, přišlo z několika směrů nemnoho turistů, kteří se velice rychle vrhli do restaurace. Byli jsme též svědky toho, jak si jeden chuligán dává steak s hranolkama a dvěma volskými oky. No to bych jej v tu chvíli nejraději roztrhnul vejpůl.

My jsme tam doplnili akorat vodu, dali si tang, obědovou pauzu a šlo se dál. Kousek za Marbu nás překvapil most přes řeku, který byl stavěn někým v silném stavu opilosti. Proč? Protože ten můstek překlenul řeku pouze do poloviny, kde končil a odtud se muselo skákat po kamenech. Netuším, kdo a co tím zamýšlel, my pobaveni, pokračovali jsme stále kupředu.

Tento večer jsme kupodivu strávili venku na vrcholku kopce, kam nás i přes protesty a únavu dotáhl Petr. Sic jsme mu chvíli nadávali, protože když jsme dorazili na nějaký předělový vršek, tak on už byl kdesi v dáli před námi a ani se neobtěžoval zastavit. Nakonec jsme přeci jenom byli rádi, že jsme kempovali až tak daleko, protože se nám otevřel nový výhled do údolí, směrem k dalšímu významnému bodu trasy - Rauhellernu (též chata; všechny významné body na trase byly chaty, krom ledovce). Komáři nás nechali na pokoji a my si vychutnali bramborovou kaši s lovečákem a kafčo při pohledu na okolo se pasoucí ovce.

Nyní jenom taková malá odbočka - ty potvory chlupatý ovcoidní bych střílel. Pač nemůžou přes noc chrápat, jako každé pořádné zvíře. NE, ony si trajdají s těmi zvonky na krku a furt se motají kolem stanu. Takže se nakonec člověk budí několikrát za noc s tím, že už mu zvoní umíráček.

Čtvrtek byl ve znamení zkratek a pochodu přes visutý most. Nicméně jedno po druhém. Nejprve se nám přihodil visutý most. Cesta vedla přes řeku, která by se ani při nejlepším možném počasí a suchu přebrodit nedala, takže tam kucí ušatý udělali most. Byl naprosto parádní. Taková dřevěná konstrukce, celé se to houpalo a praskalo, pod náma bouřila řeka, no nebylo by vám tam krásně?!



Pak přišel osudový moment tohoto dne - zkratka. Mapu jsme měli, takže při rozhodování, kterou cestou se dáme směrem k chatě, jestli budeme obcházet kopec zprava (tou delší cestou) a nebo zkusíme zkratku a půjdeme skoro přímo, zvítězila zkratka. Radim se na to netvářil moc hezky, ten den se mu nechodilo moc dobře, asi energetická krize. Na zkratce se není možné ztratit, že? Zvláště, když máme buzolu, to půjde hladce.



Ano, člověk se na zkratce neztratí, pakliže se mu ale před nosem nerozplyne cesta a to do hnusných mokřad. Tudíž po půl kilometru jsme se začali brodit vysokým křovím a hledali si cestu, kudy to jenom šlo. Radim se Zuzkou se na chvili zabejčili a dali si pauzu na musli tyčinku, aby doplnili energii. S Petrem jsme obhlíželi vrcholek kopečku a hledali, kudy, že ta cesta vede. Po dalším kilometru už jsme cestu opravdu nalezli a s vědomím, že jdeme dobře, se bez starostí nasměrovali k chatě. Ani jsme párkrát nemrkli a už jsme to nakrosili přímo do komáří líhně. Ten kilometr k jezeru, to byl očistec. Na moskytieru jsem se už vykašlal, pač to nemělo cenu a jenom bych byl pokousán více, než je míra únosná.

U jezera jsme našli takovou malou pláž, kde si Petr se Zuzkou dali pauzu. S Radimem jsme se rozhodli, že dojdeme až k chatě a tam doplníme vodu a dáme oběd s tangem. Šli jsme tedy podél jezera až k říčce, která se do něj vlévala. Již od pohledu by bylo brodění naprostým vyšinutím smyslů a žádný příčetný humanoid by se nevrhal do proudu, kdyby nemusel. Proto jsem hned od začátku čekal most, který byl vtipně schován za takovým náspem, ale nebyl moc dobře vidět. Přešli jsme, dostali jsme se k chatě a vychutnali jak oběd, tak tang.



Po nějaké době nám přišlo divné, že se Petr ani Zuzka neobjevují na obzoru a začali jsme si dělat starosti. Asi za hodinu dorazili a byli mokří a vyčerpaní. Petr pouze prohlásil: "Ten most nebyl vidět!!" Musím říci, že tak dlouho jsem se od srdce nezasmál, jako když jsem vyslechl příběh o dvou humanoidech, kteří byť příčetní se raději vrhli napospas živlu, než aby se rozhlédli a našli most. Inu, kdo chce kam...

Na večer jsme našli velice příhodné místo a vychutnávali ušlé kilometry s plným žaludkem a kafem v ruce.



Následující den nepřinesl ničehož zajimavého. Přešli jsme od Rauhellernu přes Stigstuv až kousek za Bjoreidalen. Tam jsme zakempili asi deset minut chůze od následující chaty Dyranutu, aniž bychom to věděli. Dalši den jsme vylezli přes kopec a najednou, kde se vzala, tu se vzala, stála před námi chata a silnice.



Dyranut je nejenom chata, ale i takové centrum dění přes který vede silnice k fjordu. Po mnoha dnech v divočině nás s Petrem uhranula možnost kafe a zmrzliny, tak jsme vlítli do restaurace a všichni jsme si něco objednali. Takto posíleni vyrážíme na cestu. Bohužel neujdeme ani kilometr, když jsme potkali velkou sněhovou pláň a to by bylo, abychom se nezkoulovali, že? Takže další zdržení, ale opět příjemné. Nicméně tento den byl nějak zaklet a nechtěl nás pustit dále. Ušli jsme zase asi tak půl kilometru, když bylo potřeba ošetřit jednu starší pani, která upadla hlavou na kámen a trochu krvácela.



Nedali jsme se a pokračovali pak v cestě dál. Už jsme se začali silně blížit ledovci a hlavně další chatě - Kjeldebu. Zde na pomezí náhorní plošiny a ledovce se krajina uplně změnila. Přešla z mokřad a vřesovišť do kamenitého podkladu a semo tamo se vyskytly i stromy. Jev to do této doby neviděný. U Kjeldebu jsme dali večerní dopovací pauzu, koupání v ledové řece a pak již tradiční výstup do kopce za asistence komárů. Noční stanoviště jsme zvolili ve svahu nad řekou, kde byl opět překrásný výhled do kraje. Bohužel kvůli komárům jsme se opět nepokochali, ale zalezli do stanu a ve stísněných podmínkách vařili večeři.



Další dny pak spěly ku ledovci a konci naší trasy, ale to až příště...

Fotky a materiály najdete na stránkách iriadoru v sekci "Větší akce".

Expedice Hardangervidda, Norsko I.

Hlavní cestovatelskou atrakcí tohoto roku byla letní dvoutýdenní akce s Iriador Reiseburo. Tentokráte jsme se vydali vstříc drsnému severu poznávat největší náhorní plošinu v Evropě. Cílem cesty bylo projít Hardangerviddu od Rjukanu po Finse (všechna tato místa jsou v Norsku), následoval přesun za kulturním odkazem předků do Osla, později do Stockholmu (zde všichni zdatní v zeměpise poznali, že jsme překročili hranice z Norska do Švédska) a návrat domů se konal přes Bratislavu.

Cestovatelská sestava byla: Petr, Zuzka, Radim, Honza, Pavel a já. Všechny tyto postavy můžete blíže poznat na našem cestovatelském webu. To jenom pro ty, jež nás neznají a chtěli by poznat. Upřímně řečeno nevím, jestli se ještě na světě najde nějaký blázen toho chtivý.

Takto bych uvedl a jemně nastínil naše putování, které se pokusím vylíčit v několika zápiscích. Všechny zážitky se do jednoho nevejdou, bylo toho totiž opravdu hodně.

Jak naše cesta začala? Prostě a jednoduše - čekáním. Abych to lépe vysvětlil, dovolím si malou odbočku. Naše iriador skupinka razí jednu silnou teorii, že veškeré zkušenosti a poznatky je nejlépe sbírat na bitevním poli. Není tedy divu, že každým vykonaným výletem jsme o něco lepší a poučenější co se týče kvality výbavy, stravy, dopravních prostředků a mnoho jiného, co se k takovému druhu cestování váže. Jak je člověk tak nějak smířen s tím, že se něco pokazí a budou se muset řešit kupy problémů, čekal jsem, co to bude tentokrát.

K mému údivu přípravy na cestu proběhly bez nejmenších zádrhelů, jídelníček jsme společně konzultovali a co se variability jídla týče, nedalo se tomu nic vytknout. Jízdenky Petr zakoupil již v předstihu a tak jsme mohli v pátek 18. července na autobusovém nádraží nastoupit do žlutého busu Student Agency směr Oslo. Jak jsem již předeslal, započali jsme cestu čekáním a to přímo na startovní zastávce. Museli jsme totiž vyčkat příjezdu busu z Košic, z něhož někteří naši východní soudruzi chtěli nastoupit k nám. Budiž. Už jsme mysleli, že se startu ani nedočkáme, ale po hodině a půl nastoupil kapitán, zažehl motory a mohlo se vyrazit.

Cestu autobusem není nutné moc rozebírat, proběhla totiž v naprostém pořádku. Místa na nohy bylo dostatek (alespoň pro mne), jídla bylo též chválihodné množství a tak jsme si mohli vychutnávat ubíhající krajinu za oknem. Jediné, nad čím jsem se pozastavil, byla trasa. Jeli jsme do Německa, tam v malém přístavu se nalodili na trajekt, přejeli do Dánska a pak znovu z Dánska do Švédska se jelo takovým pidi-trajektem na 15 minut čisté jízdy. Samotné naloďování trvalo déle. Netuším, jak se takovéhle trasy mohou vyplatit, ale nechme to být. Důležitým faktem bylo, že jsme druhého dne dorazili do cíle - hlavního města Norska do Osla.



Bohužel jsme přijeli se stejným zpožděním, jako jsme vyjížděli. Ujel nám tedy odpolední autobus do Rjukanu a tím padla i varianta, že tento den ještě něco ujdeme. Pohodlně jsme se usadili na autobusovém nádraží, někteří si došli na záchod a pak se šla shánět směnárna, protože bychom jinak s penězi nevyšli a nepředpokládali jsme, že uprostřed divočiny bychom něco směnili.



Netušil jsem, že najít směnárnu v hlavním městě bude skoro nadlidský úkol. Ve složení Zuzka, Petr a já jsme se vydali na cestu. Našli jsme jednu na nádraží, ale tam chtěli 25 NOKů poplatek za výměnu (to jsme netušili, že je to to nejlepší, co můžeme dostat). Mysleli jsme, že je to nehoráznost, a tak jsme vyrazili do města za vidinou lepšího kurzu. Když jsme ani po hodine nic nenalezli, vraceli jsme se s tím, že vyměníme aspoň na nádraží. K našemu překvapení už stihli zavřít a tak se další výprava pustila přímo k centrální poště, kde se Petrovi a Zuzce podařilo za nechutný poplatek 75 NOK zajistit relativně dost peněz na celou cestu až do civilizace.

Pak už jsme jen čekali na bus, který nás vezme do Nottodamu a z něj pak do cílového a zároveň startovního Rjukanu. Přijeli jsme tam okolo desáté hodiny večerní a pomalu se začalo smrákat. Tady je nutno upozornit, že vidět bylo zhruba do jedenácti do večera, za což jsme byli všichni vděční. V tento moment jsme poprvé vzali bágly na záda s tím, že je sundáme až za 9 dní, kdy se dostaneme do cíle. Jediným nadcházejícím úkolem bylo najít nocleh.

Bohužel během deseti minut pochodu začlo docela nechutně pršet a já si pomyslel mnoho "hezkých" věcí na adresu Toho nahoře a tamního podnebí. Chvíli jsme se přeli, stále za chůze, kde asi tak složíme hlavu. Někteří navrhovali, že půjdeme až za město a tam někde v lese. Bohužel Rjukan je tak nešikovně situován do údolí, že rozsah hranic obce nebylo možno odhadnout, jelikož jenom autobusem jsme jeli deset minut do centra a nevypadalo by to, že bychom za takovéhoto počasí chtěli chodit hodinu někam do háje. Blesková změna plánu a už jsme stavěli stany na parkovišti pod lanovkou, která nás měla vyvézt na plošinu.

Nevařili jsme, jenom jsme si dali zbytky jídla, které jsme měli na cestu a šlo se spát. Ráno se počasí trošku umoudřilo a nechalo nám chvíli bez deště na vydechnutí a jemné oschnutí. Nebylo to na dlouho.

Abych řekl pravdu, tento rok byl ve znamení mnohého poprvé. Ani opakování mého klasického rituálu se skládáním ponča nezabránilo tomu, abychom neokusili pár dní deštivého počasí a tak jsme poprvé vyzkoušeli naše ponča a vůbec pochodování v dešti. Jen co jsme ráno posnídali, byli jsme vyvezeni lanovkou nahoru na plošinu a odtud začalo naše putování.



Toho památného dne byla neděle. Počasí se k nám chovalo hezky ještě asi hodinu poté, co jsme vyšli od lanovky. Pak začalo znovu pršet. Jsem městský kluk a jsem proto zvyklý na naše malé bouřky a přeháňky, které končí během dvaceti minut. Tady mi bylo ukázáno, že to jde i mnohem lépe. Pršelo asi 18 hodin v kuse bez jediné přestávky nebo nějakého mírného zlepšení. Prostě a jednoduše voda padala a padala a my jsme pochodovali.

Během krátké chvíle se ukázaly první díry v našem vybavení a připravenosti na cestu. Radim si jaksi doma nechal pončo a vzal si lehkou pláštěnku s tím, že batoh pokryje malá deuterovská plachta k němu připojená. Opak byl pravdou. Dalším výtečníkem se ukázal Pavel, jenž svoje pončo od koupi nikdy nerozbalil a tak byl velice nemile překvapen, jak je prostorné a jak hodně kryje. Abych čtenáře nenapínal, byla to pláštěnka, která se jenom s velkým zamhouřením očí, hluchotou a němotou dala nazývat pončo. Takže to byl již druhý člověk, kterému nemělo pořádně co krýt strany batohu. Nicméně, šli jsme odhodlaně dále.

Bohužel veškeré malé pěšinky byly rozvodněné a často jsem si říkal, jestli by nebylo rovnou lepší vzít loď a plavit se. Vzhledem k tomu, že jsme předešlého dne nic neušli ač to bylo v plánu, měli jsme malé manko, které bylo záhodno dohnat. V tomto počasí se tomu tak nestalo a tak jsme zakempili u první turistické chaty - Helberghytta. Chtěli jsme jít dále, ale poté, co jsme všichni až na Petra utopili boty při přeskoku malé rozvodněné říčky a začalo nám být solidní zima, hlavně Radimovi, kterému se pláštěnka roztrhla a on se koupal v namoklé bundě, jsme rozbili tábor, převlékli se do suchého a zalezli do spacáků.

Po krátkém osvěžujícím spánku jsme si uvařili a podiskutovali, co budeme dělat dál. Plán byl jasný - spát. A tak se spalo a spalo až do dalšího dne. V pondělí ráno, někdy kolem šesté hodiny ranní, ustal déšť a začal foukat vítr - posel dobrého počasí. Po krátké snídani jsme začali diskutovat, jestli se půjde, či co bude následovat. Pavel s Honzou se začali cukat a nakonec se rozhodi, že nebudou pokoušet štěstí (kvůli mokrým věcem a nedostatečnému vybavení a odhodlání) a vydají se zpět do civilizace a pak autostopem někam na sever. Tak aspoň zněl plán. Prý se za týden setkáme ve Finse a pojedeme pak společně směr domov. Žel bohu se tomu tak nestalo, ale to se dozvíte až později.

Důležitější v danou chvíli bylo přerozdělení lékárniček, vařičů a bomb a mohlo se vyrazit. Ze startovní skupinky jsme tedy zbyli čtyři a plni odhodlání a vody v botách jsme vyrazili kupředu - ku Finse. Jen taková poznámka na okraj, když budu mluvit o mokrých botách, tak z toho vynechávám Petra, kterýžto si koupil drahé kožené boty a po navoskování se mu v nich maximálně nohy potili, a tak machroval celou cestu až do konce.



Bylo nám docela těžko opustit ty dva a nechat je napospas osudu, ale řekli jsme si což. Oni přežijí. Neušli jsme ani dva kilometry, když se mezi protrhanými mraky ukázalo sluníčko a začalo pěkně hřát. Ihned nám to zvedlo náladu a šlo se o poznání lehčeji. S takto pozvednutou morálkou jsme došli k prvnímu brodu celé trasy. Brod - nemyslete si, že to byla cesta vysázená kameny přes potůček, co se sotva vleče. Byl to bod, kdy se z pohorek přezouvalo do sandálů a šlo se po kolena ve vodě (někdy i více). Vzhledem k tomu, že to bylo naše poprvé, tak se nám přezouvat vůbec nechtělo. Raději bychom to obešli. Nebylo to ale možné a tak po dvaceti minutách hledání cesty jsme rezignovali a přebrodili.

Cílem dnešního pochodu byla zhruba polovina pochodu mezi Helberghyttou a Kalhovdem (další turistickou chatou). Během hezkého pochodu nádhernou krajinou nás oblažovali svojí přítomností komáři. Musím říci, že jsem byl silně překvapen, že v těchto končinách jich žije tolik. K nim se později připojili i tři malé přepršky, které jsme zdolali bez nejmenších problémů a vesele kráčeli vstříc západu slunce. Jenom kdyby těch komárů tolik nebylo... ani moskytiera neposkytovala toliko přínosnou ochranu, protože jsem přes ni zase pořádně neviděl na cestu. Takže jsem měl sto chutí ji rozškubat a zahodit. Nakonec jsem sesbíral poslední zbytky příčetnosti a nechal jsem komáry komárama, moskytieru moskytierou a soustředil se na nový problém - druhý brod.

Jakmile jsme totiž dorazili k brodu, zatáhlo se a začalo pršet, k tomu kousali komáři a vody bylo silně nad kolena a ještě k tomu dravý proud, který by neopatrného civlistu hravě stáhnul pod hladinu. Radim tento kus cesty vtipně nazval "Voda shora i zespoda", což jsme nemohli než souhlasit. V takto nastavených podmínkách to byl náš nejrychlejší brod vůbec. Přezout, přebrodit, nazout a utíkat dále, aby nás nesežrali komáři, to jsme zvládli během několika málo minut ( oproti skoro půlhodině naprosto zevl brodu minulému ).



Pak už jsme hledali místo, kde bychom strávili noc. Zapustili jsme kořeny na západním břehu velkého jezera, postavili stan a ... nevychutnali si krásný západ slunce, protože jsme strávili veškerý čas zavření ve stanu, abychom měli na další pochod dostatek krve, jinak pevně věřím, že by to někdo z nás venku zaplatil životem. Rychlá večeře a spát. Ani kafe jsme si neudělali! Byli jsme tak nějak dost utaháni, protože jsme se snažili nejen tento, ale i následující dny dohnat manko, které se nastřádalo nejenom pozdním příjezdem do Rjukanu, ale i nedělním deštěm a tím zkráceným pochodem.



Jak to bylo dál, to se dozvíte v dalším článku...

Fotky a veškeré jiné materiály je možné najít zde (sekce Větší akce).

Sjezd Vltavy 12. - 13.7.

Poté, co jsme přechozího dne přišli z výletu do Berouna, přišly na řadu přípravy na nadcházející víkend na Vltavě. Je pravdou, že jsem byl dost utahaný na to, abych něco dělal, ale i přesto jsem našel poslední zbytky sil na nákup jídla a sbalení věcí. Spát jsem šel zhruba někdy okolo půl desáte večer, abych se aspoň trochu vyspal za posledních pár dnů.

Tím začal již druhý vodácký výlet Iriadoru. Je nutné hned na úvod říci, že jej zorganizovala Zuzka a to úplně sama!! Za to jí patří ohromné díky.

Plán byl následující. Sestava výletníků: Zuzka, Petr, Pavel, Honza, Štěpán, Radim, Petra a já. Nejprve tedy představení ostatních nových účastníků. Dáma první. Petra jest Zuzčinou kamarádkou již někdy od střední školy a je natolik odvážná, že s naší cestovní kanceláří jela. Hlavní výhodou bylo alespoň malé vyrovnání poměru mezi pohlavími a to, že mi dělala háčka (nebo háčkovou?) Štěpána přivedl Radim. Viděl jsem jej sice párkrát na oslavě Radimových narozenin, ale nikdy jsme si pořádně nepopovídali. Takže představení je u konce, nutno jenom podotknout a zdůraznit, že si všichni účastníci sedli a pohoda byla na všech stranách. Mohlo se tedy jet.

Trasa byla rozložena na dva dny, jelo se z malé vesničky jménem Branná, přes Krumlov až do Zlaté Koruny. První den se jel pouze takový oddychový kousek - 12 km do Krumlova a druhý den bylo před námi asi 20 km plavby. Ale to bych předbíhal.

Sraz byl v sobotu Ráno před šestou ranní na Hlavním nádraží (ráno píšu s velkým R, protože to opravdu bylo hodně brzké ráno, kdy všichni normální lidé ještě spí a mají půlnoc. Též jsem za cestu na nádraží potkal i několik skupinek, které se teprve vydávaly domů z tahu!!). Hlavní je, že jsme se v pořádku sešli, popředstavovali a naskočili do vlaku. Byly před námi čtyři hodiny cesty, tak jsme pomalounku načali vínko. Samozřejmě, že pouze v malém decentním množství. Dámy nepily, pač zachovávaly dekórum. Jejich chyba... Asi po hodině cesty, kdy jsme se pomalu šinuli k Táboru, vlak zastavil a stál. To by nebylo nic divného, přeci jenom při aplikaci klasických fyzikálních zákonů, kdo zastaví, tak stojí. Bohužel ale vlak stál deset minut, dvacet minut a to jsme začali být všichni nervózní (Zuzka hlavně), že nestihneme jediný vodácky bus, který nás měl hodit do cíle. Pan průvodčí, který vypadal, jakože toho v noci moc nenaspal, nám s úsměvem na tváři řekl, že je něco s trolejí a že neví, jak a co bude dál. Zuzka v této chvíli začala pomalu propadat panice.

Naštěstí se vlak brzy rozjel a finální zpoždění byla slabá půl hodinka. Takže všechno v klidu. Asi v deset hodin jsme dojeli do Zlaté Koruny a odtud jsme seběhli z kopce do kempu u vody, kde po chvíli přijel vodácký bus a jal se rozvážet všechny dle přání proti proudu řeky. Jediné, co bych o cestě autobusem napsal, že BYLO PLNO!!! A to opravdu doslova. Všichni se mačkali, jenom my jsme všicí seděli v klidu. Bohužel se po chvíli cesty nedostávalo vzduchu, takže začalo být trošku teplo a mdlo.

Po hodince cesty nás vyhodil autobusák v Branném a my jsme se vrhli na půjčovnu. Sebrali jsme čtyři lodě, pádla, vesty, barely a začali jsme konat finální přípravy k odplutí. Barely byly naplněny, posádky rozděleny a mohli jsme spouštět lodě.

Nyní taková vsuvka. Posádky byly rozděleny dle toho, jak kdo měl mnoho zkušeností a tudíž, aby v každé lodi byl někdo, kdo na vodě již byl. Ehm, těch zkušeností bylo v rámci skupiny opravdu mnoho. Vezmeme-li v úvahu, že vícekrát na vodě byla pouze Zuzka se Štěpánem, Petr, Pavel a já jsme byli teprve podruhé a ostatní nebyli vůbec, dávalo to tedy opravdu zkušenou skupinu. Nicméně jsme se rozdělili následovně: Štěpán - Radim, Petr - Honza a Zuzka-Pavel se prohodili nakonec na Petr - Zuzka a Honza - Pavel (až poté, co si to trošku začátečníci osahali) a pak já s Péťou. Řekl bych, že Petra byla v prvních chvílích velice nejistá a tak se ke mně obracela s tím, že jsem ten mazák a zkušený vodák. Nyní děti přichází velká rada! I když to neumíte, tvařte se tak, že jste machři. Když už nic jiného, dodáte tak odvahy tomu druhému a jede se lépe...

Tak se stalo, že jsme kolem poledne vyrazili. Před sebou jsme měli pouze dva jezy a to jednoduché, ale jinak krásnou a pohodovou plavbu. Taky jsme si to dle toho užívali. Začátečníci se pilně učili, my machři jsme se učili taky, takže jsme si neměli co závidět.

Tomu jedinému přesunu posádek v rámci lodí přecházelo hezké cvaknutí Zuzky a Pavla. Holt se nepovede všechno, že? Ale jinak se vcelku nic podstatného nedělo celé odpoledne. Svítíčko slunilo a hezky hřálo. My jsme párkrát utvořili vor a jen tak jsme se nechali unášet proudem a taky jsme z vody vylovili pár piv, které jsme ihned zkonzumovali. Nebyly to naše piva, alébrž takové jedné už notně napité posádky, která se cvakla o kousek pod námi. V době, kdy jsme je dojížděli, měli hodně jiné starosti, než zjišťovat, kde mají pivo. Tak jsme si dvě vzali, pač by jinak byly unášeny proudem až do Hamburku.

K večeru se začalo trochu zatahovat a my jsme instinktivně zrychlili, abychom se dostali do kempu. Sobotní noc jsme přespávali v kempu Nové Spolí na předměstí Krumlova. Je to hezký kemp s veškerým vybavením, takže maximální spokojenost. Jen jsme dostavěli stany, začalo lít jak z konve. Uklidili jsme se proto do místní hospody na pivko a večeři. Bohužel stejnou myšlenku mělo asi dalších stopadesát vodáků, takže to skončilo pouze jedním či dvěma pivy a malou klobásou. Poté přestalo pršet a my se vyhrnuli na prohlídku města.

Prošli jsme si centrum, hrad, podívali se na všechny jezy, které budeme muset zdolat následujícího dne a zapadli jsme do hospůdky na večeři. Já jsem již hlad neměl, tak jsem jenom upíjel pivo. Nicméně musím podotknout, že i sytý hroch, když sedí u stolu se sedmi ostatními, kteří se cpou, až se jim dělají boule za ušima, dostane pak taky hlad. Ale vydržel jsem to. Sice jsem Honzovi a Petrovi ukradl pár hranolek a Zuzce kousek palačinky, ale to je všechno. Spát se pak šlo asi v půl dvanácté. Přeci jenom jsme toho měli všichni dost po tom brzkém vstávání.

Zde bych rád konstatoval, že na vodáckých výletech jsem zatím viděl největší koncentraci ožralů za hodně dlouhou dobu. Chápu, že se na raftech chlastá, pač tam nemají co dělat, ale i tak. Co je moc, to je moc. Tím chci taky předznamenat naši noc v kempu. Jak jsme tak hezky usnuli, byli jsme vytrženi (já tedy určitě) z příjemného snění řvaním bandy hnusných opilců, kteří bohužel měli stan vedle nás. Řvali tam asi půl hodiny, načež se dva z nich utrhli a šli chlastat do jiné hospody znovu. Ostatní ulehli a já klidně usnul (mírně naštvaný). Nebylo mi ale dopřáno klidného odpočinutí. V pět hodin ráno se ti dva poslední přivalili z hospody a dělali větší bordel, než ti všichni dohromady. Tak jsem na ně chvíli křičel, ať drží hubu. Samozřejmě to mělo účinek, jako bych mlátil hlavou do zdi, ale přeci se mi dostalo jistého zadostiučinění. Jak jsem na ně křiknul, tak se ten jeden asi lekl a udělal neopatrný krok vedle našeho stanu. Inu a ten stan je po stranách vypnut, aby po něm stékala voda a provázek sahá metr a půl od stanu. Samozřejmě, že se ten chuligán o to přerazil a já se mu potměšile chechtal... mno, to jen taková odbočka.

Vstávalo se poměrně brzy ráno - v půl deváté a v půl jedenácté jsme byli na vodě. Skoro hned nás čekaly čtyři krumlovské jezy a tak jsme si je pořádně vychutnali. Jenom ten poslední - Lávku - jsem chtěl přenést, pač nebylo hezké počasí, bylo zima a foukal vítr. Tak jsem se chtěl vyhnout přílišnému koupání. Bohužel mi to nebylo dopřáno.

Každý jez v Krumlově, který Honza s Pavlem jeli, se cvakli. Bylo mi to zprvu záhadou, ale jen přišel ten poslední, objasnilo se mi to. Honzovi se též nechtělo ten poslední jez jet, protože vypadal docela nehezky. Tak Pavel nakonec zlanařil mne. Nyní už vím, že Pavel musí jít do lodě pouze jako zadák, nikdy ne na háčka. Jak jsme tak jeli šlajsnou dolů, byla na konci velká peřej. Všichni, kteří mají lehkého háčka, jdou s předkem nahoru a tak se vyhnou nabrání poloviny vody z Vltavy do lodi. Nikoliv však my s Pavlem. My tu peřej projeli jako ledoborec. Samozřejmě s lodí z pola plnou vody, se už nic moc dělat nedá a tak jsme se odporoučeli do hřejivé náruče Vltavy. Odměnou nám za to byl potlesk a povyk přihlížejících turistů, kteří mají ve zvyku stát na lávce nad řekou a pozorovat vodáky, jak se perou s vodním živlem. Nicméně nutno dodat, že Pavel s Honzou sjížděli jezy s nebývalým nasazením a nebáli se sebemenší překážky a též neni možné upřít i to, že ostatní jezy sjeli naprosto bezproblémově.

Poté následovala již velice příjemná cesta klidným proudem řeky až do Zlaté Koruny, kde jsme si sjeli poslední jednoduchý jez. Vrátili jsme lodě a vybavení a upalovali jsme k vlaku. Byli jsme docela vyčerpáni, takže jsme si cestu domů zpříjemňovali pojídáním zbytků stravy a spaním.

Musím říci, že se mi vodní výlet opět líbil a už se těším na nějaké jeho pokračování. Před tím je v plánu Skandinávie, takže další možností je až pak někdy v září, ale to se uvidí. Jediná škoda je absence fotek. Bohužel nikdo z nás neměl vodotěstný kryt, jak minule Vláďa, a proto jsme o jakékoliv fotky ochuzeni. Inu příště na něco možná přijdeme.

Axamitovou branou aneb jak se učíme orientovat 11.7.

Tímto výletem jsem se chtěl navrátit do Českého krasu, protože je to oblast velice zajímavá a příroda skoro nedotčená (tedy hodně skoro, když vypustíme lomy a průmysl).

Výlet započal už den předem, kdy jsme šli hrát ping-pong a následně plánovat zbylé věci do Norska. Sešli jsme se celá cestovní skupinka, jmenovitě Petr, Zuzka, Pavel, Honza, Radim a já. Nejprve jsme si dvě hodinky zahráli pinčes, kterýžto byl umístěn ve sklepních prostorách kolejního bloku 6. Hráli jsme s takovou vervou, že si přišla nějaká paní stěžovat, že tam řveme jak paviáni. Nevím, kdo ta osoba byla, ale předpokládal bych, že kolejná. Inu, tak jsme museli trošku ztišit náš projev. Poté jsme se odebrali do blízké hospůdky a probírali jsme poslední detaily, které bylo potřeba doladit, než odjedeme na dva týdny do neznámých a opuštěných končin dalekého severu. Tak jsme se do toho plánování zabrali, že jsem dorazil domů někdy ve dvě hodiny ráno...

A zde začíná samotný výlet za Axamitovou branou. Nejprve jsem chtěl jet pouze sám, ale pak jsem si uvědomil, že by to přeci jenom byla nuda, tak jsem oslovil ostatní cestovatele, kteří postupně skoro všichni odmítli. Buď kvůli práci, nebo jen proto, že se jim nechtělo. Nejhorší byl ale Honza, který prohlásil, že jede, ale ráno nejenže se nedostavil na nádraží, ale ani neposlal zprávu, ve které by sdělil, že se s ním nemá počítat! Mlátil bych takové lidi. Inu což, zbyl alespoň Petr a já za něj byl velice rád.

Sraz byl v osm hodin ráno na Smíchovském nádraží, kde jsme se pak měli vydat směr Beroun. Již první epizodka se nám vynořila ihned na místě. Večer jsem proklamoval, že sraz je opravdu v osm hodin ráno a vlak jede 8:24 (chtěl jsem jet rychlíkem, abychom tam byli dříve). Nepodařilo se. V 8:17 jsem začal být hodně nervózní a prozváněl jsem jak Honzu, tak i Petra. Honza měl mobil vypnutý a chrápal. Petr byl nedostupný, tak jsem věděl, že je aspoň v metru a na cestě. Po několika pokusech se mi přeci jenom podařilo dovolat a na můj prostý dotaz - Kde jsi? - mi Petr blahosklonně odpověděl:"Na Florenci!" Když jsem mu řekl, že za pár minut jede vlak a že sraz byl v osm, Petr nesměle odpověděl, že byl přesvědčen o srazu až ve tři čtvrtě. Rychlík nám ujel, ale naštěstí jel do Berouna další vlak osobák a výlet mohl začít.

Plán cesty byl následující: Cesta Axamitovou branou vede z Berouna do Berouna. Takže takový okruh po okolních krásách. Samotná cesta prochází body - Jarov, lom pod vrcholem Kosov, Suchomastská přehrada, Havlíčkův mlýn, Axamitová brána, Koněpruské jeskyně, vesnice Tobolka, Tetín a zpět na vlak do Berouna. Celkem vzato je to 18 km hezké chůze, semo tamo i do kopce, tudíž na jednodenní výlet jako stvořená.

V pátek, kdy se výlet konal, bylo počasí více než nádherné. Sluníčko svítilo, chvílemi i nepříjemně pálilo, takže jsem se nakonec i trošku pripálil, ale to bych předbíhal skutečnostem. Z Berouna jsme vykročili rázným krokem po zelené turistické značce, prošli jsme periferií Berouna a vydali se k místní okrajové části Jarov. Zde na návsi, oni tomu sice říkají náměstí, ale je to náves jako poleno, stojí pseudorománská kaple sv. Václava se zvoničkou z roku 1862. V průvodci stálo, že je zdevastovaná, ale jak jsme se měli možnost přesvědčit, již započaly opravné práce, takže někoho konečně napadlo, že takovéto památky by se měly udržovat. Vzhledem k tomu, že jsme spali zhruba tak 5 hodin a to je ještě maximum, dali jsme si pauzu. Petr prohlásil, že nedostatek spánku kompenzuje jídlem. Proto se ihned po usednutí pod kaštan u kapličky, pustil do jídla s vervou.



Poté jsme pokračovali ven z vesnice kolem zemědělského objektu. Nejvíce nás zaujal vojenský transportér ve výborném stavu, který tam nějaký nadšenec měl na poli. Nejsem znalec vojenské techniky, takže pro stejné nadšence nejsem schopen reprodukovat, co to bylo za typ a z jakého roku. Zde končila asfaltka, za což jsme byli náležitě rádi. Napojili jsme se na širokou polní cestu, která nás vedla kolem místního lomu pod vrcholem Kosov. Bohužel v tomto místě je cesta velice špatně značena (což je ovšem problém celé této trasy, jsou místa, kde na značku nenarazíte ani po kilometru a půl). Kolem lomu jsme se dostali až na kraj lesa, po kterém jsme kráčeli až na mýtinu, ze které bylo vidět jezírko dole v lomu. Jak jsme tak pozorovali krásy přírody, všimli jsme si, že někdo dole kempuje a jde se takhle po ránu vykoupat do jistě studené vody. Tak jsme si vzájemně zamávali s kempaři a šli dále.

Cesta pokračovala po polích a lukách kolem kopce, až jsme dospěli na asfaltku. Docela nás rozhodilo, že jsme nejenom nesestoupili do údolí, ale že jsme se vůbec nesetkali s přehradou. Dle malé mapky v průvodci jsme si pak všimli, že díky kompletní absenci značek jsme se vydali po vrstevnici, která nás zavedla k silnici spojující Koněprusy s Berounem. Holt jsme tedy akceptovali svojí chybu a dali se na jih, abychom se vrátili na značenou cestu. Napojili jsme se až u Koněpruských jeskyní, kde jsme si dali obědvací pauzu. To, že jsme vynechali přehradu, mlýn i samotnou bránu nebudu raději dále rozpatlávat ( ale k té bráně se jednou dostaneme!!!). U jeskyní jsem si koupil turistickou známku, abych měl alespoň nějakou památku, dali jsme si vrcholové pivko a se skloněnou hlavou jsme vyhledali žlutou značku, po které cesta pokračovala dále.



Vyšli jsme po značce do luk a polí, zase! Jako již předtím to byl kámen úrazu celé cesty. Evidentně nekdo porazil stromky, na kterých byly značky, či tam ty mrňavé namalované potvory vůbec nebyly. Tak či onak jsme šli opět naslepo a pouze zázrakem jsme se vynořili u "vodojemu" Pod Vinnou. Ten vodojem, jak mu v průvodci říkali, byl celý zarostlý v lípě. Lépe tedy řečeno, že ona lípa jej již celý pohltila. Takže ani to rozcestí nebylo pořádně vidět. Naštěstí tu byl orientační bod a to vesnice Tobolka. Díky blízkým domům jsme věděli, že jdeme dobře.

Když jsme procházeli vesničkou, bylo to jako na divokém západě ve městě duchů. Nikoho jsme nepotkali, jenom sem tam byl někde slyšet duch s motorovkou. Uprostřed vesnice je malý rybník a jeho pánem je vodník, kterého můžete vidět na fotkách. Je to asi jediná zajímavost této Bohem zapomenuté vesničky.



Cesta pak pokračuje do lesa (cesta opět neznačena - značky zarostlé ve křoví nejsou značky) a prochází úpatím Tobolského vrchu, který, jak píše průvodce, je nejmalebnějším vrcholem chráněné oblasti Koda. Poté se cesta ubírá mírně do kopce a pak zase z kopce, až se dojde do malé vesničky Tetín. Zde je zajímavostí mnohem více, než v předchozí vesnici. Na návsi stojí kostel sv. Kateřiny, velice hezký a pak je tu torzo hradu Tetín. Bohužel torzo opravdu vystihuje podstatu nynějšího stavu věci. Hrad už není ani hoden toho slova hrad, ale spíše by mu náležel název - Dvě stěny a to ještě malinkaté. Nicméně hrad nebyl to podstatné, protože místo hradu každého jistě zaujme naprosto úžasný pohled do údolí Berounky s okolními kopci a loukami. Takže nakonec i člověk odpustí, že hrad už není hrad a že to opravdu stálo za to se tam prodrat.

Když jsme se nabažili výhledu, vydali jsme se na poslední úsek této cesty vedoucí do Berouna. Nechci opět nadávat na průvodce, ale jest tam psáno - "... vyjdeme z vesnice za humna a pak se po modré dáme dolů do údolí Berounky..." - ehm, tak i tady bych měl velké výhrady. Vydali jsme se opravdu za humna a i po správné značce (!!!), ale co čert nechtěl, modrá zahýbala vlevo, tj. OD Berounky, ne k ní. Takže jsme chvilku váhali a raději cestu dokončili chůzí po asfaltce direkt k nádraží. Neměli jsme už chuť hledat, kudy ta modrá obchází a vchází do cíle.

Na nádraží jsme si pak dali vítězné pivko a i když jsme nestihli celou trasu, bylo to pěkných 15 km chůze a rozhodně nelituji, že jsem to šel. Pak už jenom dojet domů a sbalit se na víkend na vodu, ale o tom již příště. Co si ale neodpustim je poznámka a morální poučení na konec: Tištěný průvodce není lepší než mapa! To jen tak pro informaci.

Přes Dívčí hrady až do Radlic - 29.6.

Nejprve bych rád poděkoval za přání štěstí, nicméně jsem se rozhodl v rámci svého zdraví, že tu zkoušku odsunu z 3. července až na září. Když jsem psal minulý příspěvek, tak jsem byl pevně rozhodnut, že tu nelehkou zkoušku dám. Bohužel tělo prohlásilo, že nervového vypětí a soustředění, které po předchozí měsíc panovalo, bylo už až nad hlavu, a proto mne přinutilo dát si volno. Za toto rozhodnutí jsem velice rád, protože už jsem z toho opravdu začal bláznit. Na jednoho je měsíc moc. Takže Petře, to sebevraždění se uzávěrem od propisky necháme ještě chvíli být.

Inu a tak se dostáváme k dalšímu výletu. Byla horká neděle a já věděl, že se učit již nebudu. Co tedy dělat lepšího, než si jít provětrat hlavu nějakým sportem či turistikou? Napsal jsem tedy Pavlovi (to je ten chlapík z Iriadoru) a ten vzal s sebou Honzu (ten taky) a šlo se. Tak to mám rád, žádné dlouhé plánování, prostě se něco řekne a jde se.

Vzhledem k tomu, že bylo pozdě na nějaké velké výlety a Pavel byl utahán po návratu z Chorvatska, rozhodlo se, že výlet bude taková lehčí procházka v rámci Prahy. Již dlouho jsem nebyl na Dívčích hradech a chtěl jsem si je znovu po létech prohlédnout. Trasa započla na Barrandově, kam kluci přijeli. Odtud jsme se vydali směr Klukovice a Prokopské údolí.



Jakmile jsme prošli pod železničním můstkem, dali jsme se doprava. Pavel obdivoval jednu hezkou slečnu v modrém a měl nějaké záletnické myšlenky. Nevyšlo mu to, nic z toho nebylo. Pokračovali jsme plynule dál a po chvíli odbočili z asfaltky na malou pěšinku, která ihned začala stoupat k výšinám. Jsme nějací turisti, takže jsme kopec rychle vyběhli a dostali se na hřeben takového menšího pohoří, dalo-li by se to tak vzletně nazvat. Cíl byl jasný, dojít někam do Radlic, tak alespoň jsem si pamatoval z dětských let vyústění dané pěšiny.



Dovolím si zde jednu malou odbočku a rád bych pak někdy slyšel váš názor. Nemohu si pomoci, ale nechutně závidím těm lidem, kteří se nepotí. Já jak chvíli nesu batoh a vyšlápnu takový minikopeček, tak ze mě leje, jak z konve. Potkali jsme několikero lidu, kteří šli proti nám a všichni tak v pohodě suší a klidní. Jak to, sakra, dělají? Já se tedy potim jak prase (dámy odpustí) až si říkám, že je to na naložení do lihu.

Zpět k věci. Šli jsme chvíli lesem, chvíli po poli a svítilo nám do toho sluníčko. Opravdu nádherný den. Jen jsme se vyloupli za prvním lesem, uviděli jsme malý kostelík uprostřed hřbitova. Byl to kostel sv. Vavřince a k němu patřila nádherná dřevěná zvonice. Jak jsme tam chvíli stáli, tak kolem nás prošel zástup důchodců, kteří evidentně byli tamtéž na výletě a okukovali celý hřbitov. Nevím, nechci být nějak netaktní, ale na rty se mi dere taková cynická poznámka, jako že si byli prohlédnout budoucí působiště... Mno, rozhodně mě to pořádně udivilo. Člověk by řekl, že se půjdou podívat na ten kostel, ale chodit obdivovat hřbitov? Tedy proti gustu... ale co je moc, to je moc.

Od kostelíku jsme se vrátili zpět přes pole na naši původní trasu a po průchodu lesem se nám otevřel krásný výhled na Prahu. Jeden by neřekl, že je ještě ve městě. Kdo tudy nešel, doporučuji jako hezký nedělní výlet.



Pak jsme se docela zázrakem dostali do Radlic a odtud pak až na Smíchovské nádraží. Nemohli jsme si odpustit jedno pivko. To k pořádnému treku patří, ne? Bohužel se ke konci výletu stala taková větší nepříjemnost, která náladu skupiny zamlátila do země.(nechci se tu o tom rozepisovat) Ale i tak jsme nakonec konstatovali, že to byl velice plodně strávený čas.

Jenom tak doplním, že chodit v těchto letních měsících po ulici, to je něco strašného a krásného zároveň. Takového materiálu chodí okolo a ještě to provokuje hlubokými výstřihy a krátkými sukýnkami... to je, jak říká Pavel, lepší než kdejaká modrá pilulka.

Křivoklát a okolí 31.5.

Začalo zkouškové období a mne zachvátila deprese, že se opět budu muset učit. Ehm, ne že bych to nedělal předchozích 14 let, co v té škole jsem, ale pomalu a jistě mě to začíná štvát. Řekl jsem si, že půjdu alespoň na procházku, abych chmurnou náladu zahnal. V tom mi ale Pavel (jeden ze členů Iriadoru, aby nevznikly nějaké nejasnosti) napsal, že chce jet na Křivoklát, tak jestli bych se přidal. Chvíli jsme se dohadovali, pač výlet na tento hrad je otázkou celodenní a já měl pouze půl dne volno (zbytek by byl vyplněn učením). Tato otázka byla rozštípnuta v momentu, kdy nikomu nevadilo, že se pojede po poledni a půjde se do noci. V tu chvíli jsem přestal protestovat a ihned jsem se hlásil, že pojedu.

Sobotní dopoledne bylo trošku hektické. Chtělo to trošku učení, pak nakoupit jídlo s sebou a ještě jsem chtěl stihnout koupit nový HDD - to abych si udělal radost za skvěle zvládnutý semestr. Tak se stalo, že jsem se ani na chvíli nezastavil a už jsem pádil na Masarykovo nádraží, odkud nám jel vlak.

Jeli jsme v sestavě Pavel, já, Petr a Zuzka. Po vyjasnění menších nedostatků s paní pokladní, jsem zaplatil lístky a už jsme se hrnuli k vlaku. Samozřejmě, že ti dvě hrdličky neměli moc jídla, takže ještě dokupovali, co šlo a už jsme jeli. Nálada byla dobrá hned od počátku, vtipkovalo se na účet všech. Jediné, co nám s Pavlem vadilo, bylo vedro a to přímo nesnesitelné. Vláček nejspíše stál celou dobu na slunci a jak je to jenom železná konstrukce, tak se hezky rozehřál a pak nás pekl jako trouba. K tomu se nedalo pořádně otevřít ani jedno okno, takže jsem si na hruď mohl hrdě připnout nálepku - Prototyp Pocení. Byl jsem zpocen až na zadku ještě než jsem udělal první krok z vlaku.



Bohužel jsme zvolili jediný možný spoj v tuto polední hodinu, takže jsme jeli přes Kladno do Rakovníka a tam s rychlým přestupem již směr Křivoklát. Jak jsme tak přestupovali, všimli jsme si dvou chlapců, jak jedou někam stanovat. Nebylo by to až tak nic zvláštního, kdyby si s sebou netáhli basu piv. V tu chvíli jsem jim docela záviděl, protože byly vychlazené a v tom vedru by to bylo krásné zchlazení.

Pivo nám nedali a my se tak museli vystoupit na Křivoklátě a vydat se hezky k hradu. Netuším, jak je to možné, ale potil jsem se ještě více, než ve vlaku. Je až k nevíře, kolik vody je tělo schopno vydat za velice krátký okamžik. Začínám uvažovat o nějaké šokové terapii, pač toto je humus. Kdo zná, moc dobře mne chápe.

Hrad jsme proběhli celkem rychle. Dovnitř jsme nešli, jelikož bychom se už pak nikam do večera nedostali. Poohlédli jsme se po nádvoří, vlezli jsme do mincovny a do řezbářské dílny a pak už šup na cestu. Mapu jsme neměli, plán taky ne - prostě se něco vybere a půjde.





Za cílovou stanici byl vybrán Nižbor, nebo když bude málo času, tak Žloukovice. Obě vesnice stojí na břehu Berounky a jede jimi vlak. Naše kroky směřovaly nejprve do Roztok. Bohužel jsme se stihli ztratit ihned na hradě, když jsme špatně odhadli směr a pak nemohli najít žlutou značku, která by vedla direkt přímo do Roztok. Po čtvrt hodině dohadování jsme usedli do místní restaurace a dali si točenou limonádu, která v tom vedru bodla.

Když jsme se občerstvili a pokochali výhledem na cyklisty, kteří v tom vedru závodili (což je dle mého názoru naprostá blbost), vydali jsme se po silnici vinoucí se mírným údolím do sousední vesnice. Kousek před Roztokama se najednou objevila žlutá turistická navedla nás na rozcestí, kde jsme uhnuli a cupitali po červené.



Bohužel jsme museli jít kousek po asfaltce, která byla zrovna udělána a na tom vedru asfalt solidně tál. Takže žádné otálení a rychlý úprk směrem k lesu, aby nás to tam nevcuclo.

Odtud jsme prošli malou chatovou osadou a začali jsme stoupat na malý kopec Hák (472 m.n.m.). Kousek za vrchol kopce jsme se dostali zhruba v sest hodin vecer a tak jsme se rozhodli pro malou večeři. Pavla ten výstup trošku zmohl a tak padl jak podťatý. Po vydatné večeři - každý měl pořádně nabaleno, abychom snad neumřeli v té džungli - jsme spěšně vykročili po hřebeni, abychom se dostali k vlaku co nejdříve. Jak jsme tak neměli mapu, museli jsme jít podle našeho výborného orientačního smyslu. To znamenalo od jednoho rozcestníku ke druhému a dohadovali se, kudy jakože to povede do Nižboru. Když jsme minuli už třetí rozcestí a Nižbor byl stále v nedohlednu (9 km) a hodiny se už začaly blížit k osmičce, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na zastávku do nejbližší venice Žloukovice. Doufám, že se to tak opravdu píše, jelikož jsme si z toho dělali tak dlouho srandu, že jsou to - Žloutkovice, Bílkovice apod., tak teď již nevím, co z toho je pravda.




Ono se ale lépe řekne, než udělá. Byli jsme sice na rozcestí, ale museli jsme se vydat po neznačené cestě, vedeni předtuchou, že na konci musí být nějaké stavení. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k docela velké lesní chatě, kterou zrovna okupovali výletníci. Z Pavlovy iniciativy jsme se jich šli zeptat, kudy a jak daleko to máme k železnici. Naštěstí nám potvrdili naši teorii, že se blížíme dobrým směrem.

Po dalším kilometru nás les vyhodil přímo na břeh Berounky. Ta scenérie byla nádherná - řeka si tam tiše tekla, zapadalo slunce a my si to štrádovali po břehu. Co by kamenem dohodil, byla už námi hledaná vesnička, kde jsme se usadili na železniční zastávku a čekali a čekali...





Vláček na znamení nám naštěstí zastavil a ve čtvrt na deset jsme dojeli do Berouna, kde nám jel vlak do Prahy za půl hodiny. Koupili jsme si malé občerstvení a pak už hurá domů. Konec dobrý, všechno dobré.