Axamitovou branou aneb jak se učíme orientovat 11.7.

Tímto výletem jsem se chtěl navrátit do Českého krasu, protože je to oblast velice zajímavá a příroda skoro nedotčená (tedy hodně skoro, když vypustíme lomy a průmysl).

Výlet započal už den předem, kdy jsme šli hrát ping-pong a následně plánovat zbylé věci do Norska. Sešli jsme se celá cestovní skupinka, jmenovitě Petr, Zuzka, Pavel, Honza, Radim a já. Nejprve jsme si dvě hodinky zahráli pinčes, kterýžto byl umístěn ve sklepních prostorách kolejního bloku 6. Hráli jsme s takovou vervou, že si přišla nějaká paní stěžovat, že tam řveme jak paviáni. Nevím, kdo ta osoba byla, ale předpokládal bych, že kolejná. Inu, tak jsme museli trošku ztišit náš projev. Poté jsme se odebrali do blízké hospůdky a probírali jsme poslední detaily, které bylo potřeba doladit, než odjedeme na dva týdny do neznámých a opuštěných končin dalekého severu. Tak jsme se do toho plánování zabrali, že jsem dorazil domů někdy ve dvě hodiny ráno...

A zde začíná samotný výlet za Axamitovou branou. Nejprve jsem chtěl jet pouze sám, ale pak jsem si uvědomil, že by to přeci jenom byla nuda, tak jsem oslovil ostatní cestovatele, kteří postupně skoro všichni odmítli. Buď kvůli práci, nebo jen proto, že se jim nechtělo. Nejhorší byl ale Honza, který prohlásil, že jede, ale ráno nejenže se nedostavil na nádraží, ale ani neposlal zprávu, ve které by sdělil, že se s ním nemá počítat! Mlátil bych takové lidi. Inu což, zbyl alespoň Petr a já za něj byl velice rád.

Sraz byl v osm hodin ráno na Smíchovském nádraží, kde jsme se pak měli vydat směr Beroun. Již první epizodka se nám vynořila ihned na místě. Večer jsem proklamoval, že sraz je opravdu v osm hodin ráno a vlak jede 8:24 (chtěl jsem jet rychlíkem, abychom tam byli dříve). Nepodařilo se. V 8:17 jsem začal být hodně nervózní a prozváněl jsem jak Honzu, tak i Petra. Honza měl mobil vypnutý a chrápal. Petr byl nedostupný, tak jsem věděl, že je aspoň v metru a na cestě. Po několika pokusech se mi přeci jenom podařilo dovolat a na můj prostý dotaz - Kde jsi? - mi Petr blahosklonně odpověděl:"Na Florenci!" Když jsem mu řekl, že za pár minut jede vlak a že sraz byl v osm, Petr nesměle odpověděl, že byl přesvědčen o srazu až ve tři čtvrtě. Rychlík nám ujel, ale naštěstí jel do Berouna další vlak osobák a výlet mohl začít.

Plán cesty byl následující: Cesta Axamitovou branou vede z Berouna do Berouna. Takže takový okruh po okolních krásách. Samotná cesta prochází body - Jarov, lom pod vrcholem Kosov, Suchomastská přehrada, Havlíčkův mlýn, Axamitová brána, Koněpruské jeskyně, vesnice Tobolka, Tetín a zpět na vlak do Berouna. Celkem vzato je to 18 km hezké chůze, semo tamo i do kopce, tudíž na jednodenní výlet jako stvořená.

V pátek, kdy se výlet konal, bylo počasí více než nádherné. Sluníčko svítilo, chvílemi i nepříjemně pálilo, takže jsem se nakonec i trošku pripálil, ale to bych předbíhal skutečnostem. Z Berouna jsme vykročili rázným krokem po zelené turistické značce, prošli jsme periferií Berouna a vydali se k místní okrajové části Jarov. Zde na návsi, oni tomu sice říkají náměstí, ale je to náves jako poleno, stojí pseudorománská kaple sv. Václava se zvoničkou z roku 1862. V průvodci stálo, že je zdevastovaná, ale jak jsme se měli možnost přesvědčit, již započaly opravné práce, takže někoho konečně napadlo, že takovéto památky by se měly udržovat. Vzhledem k tomu, že jsme spali zhruba tak 5 hodin a to je ještě maximum, dali jsme si pauzu. Petr prohlásil, že nedostatek spánku kompenzuje jídlem. Proto se ihned po usednutí pod kaštan u kapličky, pustil do jídla s vervou.



Poté jsme pokračovali ven z vesnice kolem zemědělského objektu. Nejvíce nás zaujal vojenský transportér ve výborném stavu, který tam nějaký nadšenec měl na poli. Nejsem znalec vojenské techniky, takže pro stejné nadšence nejsem schopen reprodukovat, co to bylo za typ a z jakého roku. Zde končila asfaltka, za což jsme byli náležitě rádi. Napojili jsme se na širokou polní cestu, která nás vedla kolem místního lomu pod vrcholem Kosov. Bohužel v tomto místě je cesta velice špatně značena (což je ovšem problém celé této trasy, jsou místa, kde na značku nenarazíte ani po kilometru a půl). Kolem lomu jsme se dostali až na kraj lesa, po kterém jsme kráčeli až na mýtinu, ze které bylo vidět jezírko dole v lomu. Jak jsme tak pozorovali krásy přírody, všimli jsme si, že někdo dole kempuje a jde se takhle po ránu vykoupat do jistě studené vody. Tak jsme si vzájemně zamávali s kempaři a šli dále.

Cesta pokračovala po polích a lukách kolem kopce, až jsme dospěli na asfaltku. Docela nás rozhodilo, že jsme nejenom nesestoupili do údolí, ale že jsme se vůbec nesetkali s přehradou. Dle malé mapky v průvodci jsme si pak všimli, že díky kompletní absenci značek jsme se vydali po vrstevnici, která nás zavedla k silnici spojující Koněprusy s Berounem. Holt jsme tedy akceptovali svojí chybu a dali se na jih, abychom se vrátili na značenou cestu. Napojili jsme se až u Koněpruských jeskyní, kde jsme si dali obědvací pauzu. To, že jsme vynechali přehradu, mlýn i samotnou bránu nebudu raději dále rozpatlávat ( ale k té bráně se jednou dostaneme!!!). U jeskyní jsem si koupil turistickou známku, abych měl alespoň nějakou památku, dali jsme si vrcholové pivko a se skloněnou hlavou jsme vyhledali žlutou značku, po které cesta pokračovala dále.



Vyšli jsme po značce do luk a polí, zase! Jako již předtím to byl kámen úrazu celé cesty. Evidentně nekdo porazil stromky, na kterých byly značky, či tam ty mrňavé namalované potvory vůbec nebyly. Tak či onak jsme šli opět naslepo a pouze zázrakem jsme se vynořili u "vodojemu" Pod Vinnou. Ten vodojem, jak mu v průvodci říkali, byl celý zarostlý v lípě. Lépe tedy řečeno, že ona lípa jej již celý pohltila. Takže ani to rozcestí nebylo pořádně vidět. Naštěstí tu byl orientační bod a to vesnice Tobolka. Díky blízkým domům jsme věděli, že jdeme dobře.

Když jsme procházeli vesničkou, bylo to jako na divokém západě ve městě duchů. Nikoho jsme nepotkali, jenom sem tam byl někde slyšet duch s motorovkou. Uprostřed vesnice je malý rybník a jeho pánem je vodník, kterého můžete vidět na fotkách. Je to asi jediná zajímavost této Bohem zapomenuté vesničky.



Cesta pak pokračuje do lesa (cesta opět neznačena - značky zarostlé ve křoví nejsou značky) a prochází úpatím Tobolského vrchu, který, jak píše průvodce, je nejmalebnějším vrcholem chráněné oblasti Koda. Poté se cesta ubírá mírně do kopce a pak zase z kopce, až se dojde do malé vesničky Tetín. Zde je zajímavostí mnohem více, než v předchozí vesnici. Na návsi stojí kostel sv. Kateřiny, velice hezký a pak je tu torzo hradu Tetín. Bohužel torzo opravdu vystihuje podstatu nynějšího stavu věci. Hrad už není ani hoden toho slova hrad, ale spíše by mu náležel název - Dvě stěny a to ještě malinkaté. Nicméně hrad nebyl to podstatné, protože místo hradu každého jistě zaujme naprosto úžasný pohled do údolí Berounky s okolními kopci a loukami. Takže nakonec i člověk odpustí, že hrad už není hrad a že to opravdu stálo za to se tam prodrat.

Když jsme se nabažili výhledu, vydali jsme se na poslední úsek této cesty vedoucí do Berouna. Nechci opět nadávat na průvodce, ale jest tam psáno - "... vyjdeme z vesnice za humna a pak se po modré dáme dolů do údolí Berounky..." - ehm, tak i tady bych měl velké výhrady. Vydali jsme se opravdu za humna a i po správné značce (!!!), ale co čert nechtěl, modrá zahýbala vlevo, tj. OD Berounky, ne k ní. Takže jsme chvilku váhali a raději cestu dokončili chůzí po asfaltce direkt k nádraží. Neměli jsme už chuť hledat, kudy ta modrá obchází a vchází do cíle.

Na nádraží jsme si pak dali vítězné pivko a i když jsme nestihli celou trasu, bylo to pěkných 15 km chůze a rozhodně nelituji, že jsem to šel. Pak už jenom dojet domů a sbalit se na víkend na vodu, ale o tom již příště. Co si ale neodpustim je poznámka a morální poučení na konec: Tištěný průvodce není lepší než mapa! To jen tak pro informaci.

Cestou Vojty Náprstka

Psal se den 8. května a já se rozhodl, že stůj co stůj, pojedu na výlet. Vzhledem k tomu, že to bylo náhlé rozhodnutí, měl jsem pouze mlhavou představu, kam pojedu a kudy přesně půjdu.

Rozhodl jsem se, že jako první výlet vyzkouším ověřený to cíl cesty - Karlštejn.
Náhoda tomu chtěla, že jsem den předtím potkal spolužáka, který mi ochotně svěřil svoji zkušenost s okolím Karlštejna a okolních turistických cest. Byl jsem tedy vybaven pouze radou - "jdi po červené až do Berouna".



Čtvrteční ráno bylo nádherně. Sluníčko svítilo, ptáci řvali a ja se před devátou hodinou vykopal z domu, abych stihnul vlak v půl desáté na Karlštejn. Když jsem si kupoval lístek řka, že mám tramvajenku a tudíž chci lístek až z posledního místa, kde platí, koukala se na mě paní, jakoby mě chtěla sežrat. Nicméně jsem se nenechal odradit ani jí ani krásným výhledem z vlaku, kde jsem celou cestu "koukal" z posprejovaného a tím pádem neprůhledného okna na krásné okolí řeky Berounky. K tomu mi tam řvaly nejaké děti, které, čert je vem, jely též na hrad.

Jen jsem vystoupil, hned jsem měl chuť mlátit hlavou o zeď, páč jsem si zapomněl foťák a byl jsem ponechán osudu pouze s mizernými schopnostmi mého mobilu. Inu což, přeci si nebudu kazit dovolenou, kterou jsem si naplánoval. Vyrazil jsem směr hrad, protože odtud měla začínat doporučená stezka.

Na hradě jsem si zakoupil průvodce po Českém krasu a podíval se, kudy že to vlastně půjdu a co hezkého uvidím. Rychle jsem se vypotácel z turisty zahlceného prvního nádvoří Karlštejna a cupital jsem si to lesní stezkou přímo k Dubu sedmi bratří.

V tuto chvíli by asi bylo vhodné, abych popsal kudy se to budu ubírat a pak k tomu dodám i pár vlastních postřehů.

Cesta Vojty Náprstka je oficiální označení (asi Klubu českých turistů či koho) a začíná v Berouně. Ehm, trošku chybka, že? Ale vždyť je to jedno, půjdu to druhým směrem. Trošku mě akorát zlobí, že v průvodci si musím předčítat vždy několik odstavců odzadu, abych vědel, jak se tam dostanu a co tam bude. Tudíž z Karlštejna se sejde boční cestou na silnici, spojující obec Karlštejn a Mořinu. Po pár set metrech se odbočí do lesa a vystoupá se k malému paloučku, kde stojí Dub sedmi bratří. Jak říká průvodce, mělo to označovat sedm bratrů loupežníků, kteří si pod tímto stromem dělili lup. Jiné vysvětlení označuje dub jako - U dvou bratrů, protože jsou to vlastně dva stromy srostlé k sobě.

Od dubu se vine lesní cesta do mírného kopce, povětšinou na okraji lesa, takže je možno spatřit vrcholen hlavní věže hradu. Těsně před odbočkou hlouběji do lesa jsem spatřil dva krásné malé slepýše. Chtěl jsem si rvát vlasy - znovu - kvůli zapomenutému foťáku a tak jsem musel fotit pouze mobilem. Po chvilce pozorování jsem uslyšel nějaké dvě individua, jak se blíží hromotluckým krokem a s bujarým povykem. Samozřejmě ty slepýše neviděli a vyplašili. Měl jsem chuť je něčím praštit, ale v zápětí, jak se hadi snažili utéct a zmítali sebou, tak vyděsili toho jednoho chlapíka. Chudák málem dostal infarkt a já se škodolibě bavil. (Vůbec nejsem zlomyslný! To se vám jenom zdá)




Poté jsem se vydal ke Králově studni, která je, dle průvodce, používána od nepaměti jako zdroj pitné vody. Prý se tu občerstvoval i sám Karel IV. Tedy já nevím, ale co jsem tam viděl, tak bych se z toho nenapil ani při použití dezinfekce. Bohužel lidský vandalismus je nekonečný. :(

Odtud se stoupá a klesá až se dostaneme do údolí Bubovického potoka a k Bubovickým vodopádům. Tady mi to připomnělo cestu kdysi do Slovenského ráje, kde se taky vychloubali názvem - vodopády - a byl tam jenom čůrek vody. Tak to bylo úplně to samé. I když tam nebyla voda, byla tam vlhkost všude kolem = vlhký kamenitý povrch okolo potoka, kde jsem byl nucen jít = klouzalo to až hanba. Takže jsem si málem rozbil hubu.



Nad vodopády je malá jeskyně nazvaná příznačně - Nad vodopády. Je opravdu malinkatá a nevím, jak tam mohl kdo kdy přebývat. Průvodce říká, že byla osídlena již v mladší době kamenné. Čert ví, tam bylo tak málo místa, že ani bezdomovci by tam nevlezli.

Od Bubovického potoka se opět stoupá a klesá několika údolíčkami a kopci až se dojde do vesničky Svatý Jan pod Skalou. Její dominantou je místní klášter, s tím spojený kostel a Ivanova jeskyně. Klášter je bohužel už silně v rozpadu, nebo aspoň tak navenek vypadá. Kostel jakbysmet, ale tam se to snaží aspoň opravovat. Na ostatní věci již asi nejsou peníze. Zakoupil jsem si tu svojí první (!!!) turistickou známku, pokecal s paní, co hlídala v kostele návštěvníky, dal si pauzu a vydal se cestou do Berouna. Cestou mě ohromil malý hřbitov s krásnou pseudogotickou kaplí sv. Maxmiliána, postavená v 19. století. Ještě, než jsem došel na konec obce, tak jsem si všiml takového zajímavého úkazu. Někdo chová králíky a slepice, dokonce i čuníka a ovce lidé mají, ale má tady ta rodinka na zahradě, to mě překvapilo (viz. foto)




Cestou je ještě zastávka u Dubu na Herinkách. Kdo by čekal strom, má smůlu. Chudák dub už před dvaceti lety zahynul a před patnácti uhnil a spadl. Tak tam ochranáři zasadili dub jiný a chtějí z něho mít pokračovatele dubu předchozího.

Pak zbývá pouhých pár kilometrů (slovy 4) a dostaneme se na okraj Berouna. Turistická značka nás milosrdně vede okrajem města až k nádraží. Tam jsem zakončil 15 km dlouhou trasu finálním pivkem a cestoval jsem zpět Elefantem do Prahy.




Kdokoliv by si chtěl tuto cestu projít, jenom doporučuji. Příroda je v těchto místech krásná a scenérie nepopsatelné. Český kras je opravdu jedním z velmi krásných oblastí ČR.