Poslední den v Petrohradě jsme věnovali nenáročné procházce, nákupu dárků a projižďce na lodi kanálama. Zaplatili jsme si tuto krásnou prohlídku, abychomzhlédli centrum z další perspektivy.
Zobrazují se příspěvky se štítkemvýlet. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvýlet. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 2. listopadu 2010
Sankt Petěrburg - Petropavlovská pevnost, Aurora
Pátý den našeho kulturního putování po dalekém severském městě jsme se vrhli na jednu z dalších největších památek a to přímo na Petropavlovskou pevnost. Krom toho jsme zhlédli mešitu a navštívili Auroru. Takže jsme vlastně stihli vše podstatné, co bylo k vidění. Ale všechno postupně, tak rychlé to zasejc nebylo.
úterý 12. října 2010
Sankt Petěrburg - Kirovovy ostrovy
Čtvrtý den jsme konečně dospali vše, co nám ještě chybělo. Krásně osvěženi jsme si naplánovali pochod a prohlídku po velkých petrohradských ostrovech, zvaných Kirovovy. Během výstavby města, po vysušení potřebných částí pevniny, byly totiž uzpůsobeny k životu i nemalé ostrůvky v ústí Něvy do moře. Avšak než jsme se vydali na cestu,vyskytly se problémy charakteru úředního.
úterý 5. října 2010
Sankt Petěrburg - Oranienbaum
Tento den jsme měli o hodně pohodovější, než ty předchozí. Přeci jenom jsme domu dorazili zhruba v sedm hodin ráno, takže jsme celé dopoledne prospali. Než jsme se zkulturnili a vyhrabali z bytu, bylo něco po jedné odpoledne.Náš dnešní cíl byl Oranienbaum v Lomonosově.
Sankt Petěrburg - Petěrgof, Strelka, noční mosty
Druhý den byl nabitý od svítání do svítání. Lépe a méně obrazně řečeno jsme měli program jak na den, tak i noc. Přeci jenom noční zvedání mostů si nemohu nechat ujít, když je to taková atrakce. Nicméně jsme se opravdu nešetřilia naložili jsme si celodenní návštěvu okolí Petrohradu - Stel'ku a Petěrgof (zde překrásný Petrodvorec).
sobota 2. října 2010
Sankt Petěrburg - historické jádro
Jak jsem již předeslal, historie nás čeká. U metra jsme se předzásobili žetony a vyrazili do centra. Abych uvedl čtenáře do obrazu. V Petrohradu funguje, stejně jako například v Paříži, turniketový systém. Vhodíte žeton a vstoupíte. Omylem vyjdete na špatné schody k východu, smůla, musíte případně vložit nový žeton. Zároveň musím upozornit, že místní metro je opravdu tvořeno rukou umělcovou. Každá stanice je vyložena mramorem, doplněna sochami, lustry a jinými zdobnými předměty, které z takového všedního místa dělají velmi zajímavou podívanou.
Sankt Petěrburg - úvod
Po hodně dlouhé době jsem dostal nepřekonatelnou touhu se s vámi podělit o zážitky z uplynulého léta. Byly to nádherné dovolenkové týdny, které jsem strávil v okruhu svých nejbližších. Začnu počátkem, tedy červencem. To jsme se s Mariánkou vypravili do Ruska, konkrétněji do Petrohradu. Lákala mne tam krásnou architekturou a skvělou atmosférou. Ani jedním jsem nebyl zklamán, a proto mohu přinést jenom pozitivní svědectví z místa činu. Tak tedy...
neděle 12. dubna 2009
Na Okoř je cesta, 11. dubna
Poté, co většina osazenstva cestovní skupinky odjela do Jeseníků, rozhodl jsem se, že využiju volného času a sobotu strávím na cestách. Alespoň tedy nějaká satisfakce, když už ne celovíkendová akce.
Již ráno mne utvrdilo, že výběr dne byl maximálně dobrý. Nebe bez mráčku, slunce pomalu šplhalo na obzor a já jsem ujížděl mhd do Dejvic, odkud mi jel bus do Roztok u Prahy. Pravda, nikdy jsem z Dejvické neodjížděl příměstskou linkou, a tak, než jsem nalezl zastávku, docela jsem se proběhl. Málem jsem ten odjezd nestihl, pač jsem jel dosti na knop. Štěstí mi ale přálo a řidič beze mne neodjel.
Moje pouť, jak jsem již předeslal započala na roztockém nádraží. Zde jsem vyhledal první rozcestník, modrou turistickou značku a vesele jsem se vrhnul na pochod. Bohužel, v zápětí jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl jablka, coby můj přídavek k obědu. Ne, že se si začnete ťukat na čelo, že myslim furt jenom na jídlo, ale přeci jenom přede mnou byla celodenní cesta, tak nějaké to chutné ovoce by bodlo. Inu, skleroza je nemoc silně rozšířená, nemohu se proto divit, když jsem zůstal na suchu s rohlíkama a paštikou.
Z tohoto chmurného uvažování mne vytrhla odbočka z místní komunikace a vpád do lesíka, kde se cesta vinula podél Únětického potoka a kudy též procházela naučná stezka. Osobně mohu říci, že jsem se nechtěl ničím vzdělávat, ale pročistit si hlavu. Proto mne nezajímaly kdejaké cedule, ale užíval jsem si slunce a stromů.
Na kraji Roztok jsem našel restauraci, kterou jsem předtím považoval za homelessácké doupě. Inu, posuďte sami z následujících fotek. Řekli byste, že tam někdy mohl někdo jíst? Těžko.
Mezitím mne předjela rodinka na kolech (těch kolistů bude ještě po cestě dost a dost, ale tito byli jedineční). Ujeli mi asi půl kilometru, kde se zastavili a rodiče se začali hádat. Došel jsem je a taktně mlčíc je i předešel. Za chvilku mne opět předjeli, poodjeli, usedli a opět došlo na výměnu názorů. Pán se evidetně nechtěl vzdát organizátorské role a byl na paní velice nepříjemný, že se nedrží jeho pokynů. Jen tak jsem se ušklíbl a rád, že se s nikým hádat nebudu, pokračoval dále.
Minul jsem Trojanovský mlýn a došel do Únětic. Zde mne nejvíce nadchl malý hrošík, jehož můžete vidět na fotkách.
Kdo by si jej nezamiloval,že? Ale zpět k věci. Z Únětic stále po modré do Černého Vola (tady byl někdo opravdu nápaditý, co se názvu týče) a až do Statenic. Poslední jmenovaná je již skoro malým městečkem. Není v ní nic k vidění, snad až na "úžasnou" moderní architekturu. Většinu nynějšího osídlení tvoří nová zástavba, která se do barev a stylů má opravdu ještě co učit. Nabízím k nahlédnutí jeden ze skvostů. Tento se tyčí mezi krásnou starou zástavbou.
Cesta ale zdaleka nekončila, přes Kamýk, Velké Příklepy, Noutonice až do cíle. Tedy polocíle. Cesta byla krásná, slunce stále svítilo, nebylo si nač stěžovat. Až když se větší část trasy ubírala po asfaltce, pač je spojena s cyklistickou stezkou, byl jsem mírně naštván. Nohy to totiž docela nelibě nesly.
Na Okoři jsem chytnul nějakou to Velikonoční mánii, jednak tam byly mraky lidí, druhak se konala všelijaká zbrojnošská/hudební představení. Já se tedy jenom po hradě propletl, dal pivko a oběd a už zase utíkal dále. Když vyrazím sám, tak chci taky být sám a ne obklopen hromadou hlučných harantů (aneb 3 Há).
Z Okoře pak vede červená turistická trasa buď přímo do Prahy zpět, nebo do Kralup nad Vltavou. Tu druhou jsem zvolil. Cestička se vine kolem Zákolanského potoka a železnice. Tu překračujete celkem pořád. Údolí je to ale jinak krásné, klidné a frekventované. Dlužno říci, že pěších jsem potkal, co by se na jedné ruce dalo spočítat. Zato kolistů bylo jak much, ale rychle odletěli, tak byl klid.
Došel jsem se podívat na památní kostelík na hradišti Budeč, který má být nejstarší dochovanou budovou v Čechách. Pořádají se sem i poutě a zrovna dneska (v neděli) tu byla konána velikonoční mše.
Hodiny překročili druhou, cesta pomalu začala nabírat na jednotvárnosti, pač na dalších kilometrech zase nic tak zajímavého nebylo. Přestal jsem proto vnímat a užíval pohybu. V Kralupech mi ujel vlak před nosem, tak jsem dal jedno finální pivko a pak hurá zpět domů, na grilovačku. A to je vše přátelé...
Již ráno mne utvrdilo, že výběr dne byl maximálně dobrý. Nebe bez mráčku, slunce pomalu šplhalo na obzor a já jsem ujížděl mhd do Dejvic, odkud mi jel bus do Roztok u Prahy. Pravda, nikdy jsem z Dejvické neodjížděl příměstskou linkou, a tak, než jsem nalezl zastávku, docela jsem se proběhl. Málem jsem ten odjezd nestihl, pač jsem jel dosti na knop. Štěstí mi ale přálo a řidič beze mne neodjel.
Moje pouť, jak jsem již předeslal započala na roztockém nádraží. Zde jsem vyhledal první rozcestník, modrou turistickou značku a vesele jsem se vrhnul na pochod. Bohužel, v zápětí jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl jablka, coby můj přídavek k obědu. Ne, že se si začnete ťukat na čelo, že myslim furt jenom na jídlo, ale přeci jenom přede mnou byla celodenní cesta, tak nějaké to chutné ovoce by bodlo. Inu, skleroza je nemoc silně rozšířená, nemohu se proto divit, když jsem zůstal na suchu s rohlíkama a paštikou.
Z tohoto chmurného uvažování mne vytrhla odbočka z místní komunikace a vpád do lesíka, kde se cesta vinula podél Únětického potoka a kudy též procházela naučná stezka. Osobně mohu říci, že jsem se nechtěl ničím vzdělávat, ale pročistit si hlavu. Proto mne nezajímaly kdejaké cedule, ale užíval jsem si slunce a stromů.
 |
Na kraji Roztok jsem našel restauraci, kterou jsem předtím považoval za homelessácké doupě. Inu, posuďte sami z následujících fotek. Řekli byste, že tam někdy mohl někdo jíst? Těžko.
 |
 |
Mezitím mne předjela rodinka na kolech (těch kolistů bude ještě po cestě dost a dost, ale tito byli jedineční). Ujeli mi asi půl kilometru, kde se zastavili a rodiče se začali hádat. Došel jsem je a taktně mlčíc je i předešel. Za chvilku mne opět předjeli, poodjeli, usedli a opět došlo na výměnu názorů. Pán se evidetně nechtěl vzdát organizátorské role a byl na paní velice nepříjemný, že se nedrží jeho pokynů. Jen tak jsem se ušklíbl a rád, že se s nikým hádat nebudu, pokračoval dále.
Minul jsem Trojanovský mlýn a došel do Únětic. Zde mne nejvíce nadchl malý hrošík, jehož můžete vidět na fotkách.
 |
Kdo by si jej nezamiloval,že? Ale zpět k věci. Z Únětic stále po modré do Černého Vola (tady byl někdo opravdu nápaditý, co se názvu týče) a až do Statenic. Poslední jmenovaná je již skoro malým městečkem. Není v ní nic k vidění, snad až na "úžasnou" moderní architekturu. Většinu nynějšího osídlení tvoří nová zástavba, která se do barev a stylů má opravdu ještě co učit. Nabízím k nahlédnutí jeden ze skvostů. Tento se tyčí mezi krásnou starou zástavbou.
 |
Cesta ale zdaleka nekončila, přes Kamýk, Velké Příklepy, Noutonice až do cíle. Tedy polocíle. Cesta byla krásná, slunce stále svítilo, nebylo si nač stěžovat. Až když se větší část trasy ubírala po asfaltce, pač je spojena s cyklistickou stezkou, byl jsem mírně naštván. Nohy to totiž docela nelibě nesly.
Na Okoři jsem chytnul nějakou to Velikonoční mánii, jednak tam byly mraky lidí, druhak se konala všelijaká zbrojnošská/hudební představení. Já se tedy jenom po hradě propletl, dal pivko a oběd a už zase utíkal dále. Když vyrazím sám, tak chci taky být sám a ne obklopen hromadou hlučných harantů (aneb 3 Há).
 |
Z Okoře pak vede červená turistická trasa buď přímo do Prahy zpět, nebo do Kralup nad Vltavou. Tu druhou jsem zvolil. Cestička se vine kolem Zákolanského potoka a železnice. Tu překračujete celkem pořád. Údolí je to ale jinak krásné, klidné a frekventované. Dlužno říci, že pěších jsem potkal, co by se na jedné ruce dalo spočítat. Zato kolistů bylo jak much, ale rychle odletěli, tak byl klid.
Došel jsem se podívat na památní kostelík na hradišti Budeč, který má být nejstarší dochovanou budovou v Čechách. Pořádají se sem i poutě a zrovna dneska (v neděli) tu byla konána velikonoční mše.
Hodiny překročili druhou, cesta pomalu začala nabírat na jednotvárnosti, pač na dalších kilometrech zase nic tak zajímavého nebylo. Přestal jsem proto vnímat a užíval pohybu. V Kralupech mi ujel vlak před nosem, tak jsem dal jedno finální pivko a pak hurá zpět domů, na grilovačku. A to je vše přátelé...
První jarní..., 3. - 4. dubna
Již nadpis napovídá mnohé, jedná se totiž o první jarní pořádný výlet. Nicméně jsme se tentokráte odklonili od tras pro pěší a zvolili za dopravní prostředky kola.
Mnohokráte jsem použil množné číslo, a tak by se slušelo představit všechny účastníky. Toho se docílí snadno - jel celý Iriador. Cílem bylo projet Český Ráj a posléze se dopravit zpět domů po vlastní ose. Aby to bylo zajímavější, první část tohoto jednodenního tréninku jsme jeli v noci. Abyste rozuměli, byl to trénink na další nadcházející akci - OTOB.
Tato soutěž je koncipována jako třídenní etapový závod v nejrůznějších kategoriích a hlavním dopravním prostředkem pro jednotlivé účastníky jest kolo. Abychom se neuvedli jako naprostá ucha, řekli jsme si, že natrénujeme noční pojezd terénem za svitu baterek a čelovek. Jedině takto mohl vzniknout tento ztřeštěný nápad. Nicméně stalo se a my v pátek k večeru vyrazili vlakem směr Mnichovo Hradiště.
Zde nás na nádraží přivítala Péťa, coby poslední chybějící článek výpravy. Protáhli jsme svalstvo, nasedli do sedel a vyrazili. Noční plán trasy byl jednoduchý - ujet co nejvíce kilometrů terénem, abychom zvěděli, jak jsou naše kola odolná a zároveň, jak to budeme zvládat psychicky. Obojí se osvědčilo, ale k tomu až později.
Trasu si již přesně nepamatuju, bylo to z části tím, že v tu noc člověk netušil kudy jede. Sice Petra povídala, co bychom měli vidět (a za dne bychom to jistě viděli) na pravé či levé straně, ale moc to nepomáhalo. I tak jsme byli kousek od Valečova, pak stále po červené, modré, kus lesem, kus přes silnice a najednou jsme se po nehezkém stoupání ocitli až na Vyskeři. Kdo se podívá na mapu, uzná, že to není trasa úplně zanedbatelná. Ale abych tu nebyl za socku, tím to nekončilo.
Nicméně tento styčný bod trasy se mi do paměti vryl pevným a neochvějným nedostatkem cukru a tím i solidním pocitem vysílení. Při posledním výstupu na začátek této vesničky jsem asi spotřeboval poslední aktuální zásoby a poté, když jsme se měli vyšplhat na kopec ke kapli sv. Anny s kalvárií, nemohl jsem už ani šlápnout. Do příkrého kopce, kde jsem měl ruce na řídítkách výše než hlavu, jsem už jenom vyšel, síla na to nebyla. Ale díky kamarádům, teplému čaji a čokoládě byly síly rychle znovunabyty a mohlo se pokračovat dále. Pavel, ten raději zůstal pod kapličkou (tj. pod kopcem) a nasvačil se tam.
V tuto noční dobu (bylo asi něco k půlnoci) se začalo dělat trošku více mrazivo. Všichni jsme postupem času začali z trenek a trička "přezouvat" na mnohem bytelnější oděv, abychom cestou nezmrzli.
Po vydatné svačince nás cesta zavedla směr Hrubá Skála. Vzhledem k tomu, že jsme příštího dne chtěli vyrazit brzy ráno směr Praha, rozhodli jsme se na rozcestí pod vrcholem Stávek odbočit vpravo a na Hrubou Skálu se vykašlat. Mezitím se začaly množit protesty (k tomu dodávám, že organizace skupiny se v tuto chvíli rozpadla a dohodnout se na nějakém jednotném názoru nebylo možno. Tolik tedy k psychice skupiny, která má podstoupit ještě horší pojezd přes celé dvě noci.), abychom už zakempili. Bylo stanoveno, že první možný plácek vybereme.
Našli jsme takový, ale Tomáš (nikoliv já, ale kolega Dubec) autoritativně prohlásil, že se mu to nelíbí a pojedeme dál. Tímto jsme přišli o poslední místo na stanování na vyvýšeném místě. Ihned záhy jsme spadli do údolí Žehrovky (tady doufám, že můj popis je přesný) a jeli jej celé, protože v tom mrazu, co byl dole, se fakt spát nedalo. Inu, dalo by se, ale některé nejmenované členy expedice (viď Radime) bychom ráno odsekávali od země, jelikož jejich spacák s komfortem +15 stupňů je opravdu nedostačující.
Pavlovi začalo tou dobou zlobit koleno, lépe řečeno vazy. Kolo od té chvíle valnou většinu cesty vedl, jelikož nebyl s to něco ušlápnout. Nedivím se mu, taky mám s tímto bohaté zkušenosti. On ten kolagen se někdy hodí jíst.
I toto údolí jsme zdárně překonali a nalezli spaní v jednom z posledních lesíků ztraceném v záplavě okolních polí. Ulehli jsme co nejrychleji a byli rádi, že jsme rádi.
Ráno nás pomalu začala budit divá zvěř. Jednak ptáci se probudili a řvali, druhak se tam potulovali bažanti, dělali bordel a lekali nás. Do třetice všeho zlého se ráno probudil i datel (kdyby si, hajzlík, ten zobák umlátil) a začal se dobývat po ranním červíkovi. Když už jsem se tedy přinutil vstát ze spacáku, překvapily mne dvě srny, stojíc párset metrů ode mne na poli. Krásný to počátek nového dne. Naštěstí jsem pak ještě usnul a svorně vstal s ostatními v devět hodin.
To už krásně svítilo sluníčko a vybízelo k další cestě. Věřte, že přinutit Iriador k nějaké ranní aktivitě, to je akce hodná obdivu. Když jsem je vyháněl ze spacáku (a to jsem rozhodně nebyl první probuzený), kladli si všemožné požadavky, jen aby nemuseli vstávat. Samozřejmě nic z toho nedostali, ale odkládali a získávali minutky.
Zpacifikováni a sbaleni jsme dojeli do Libošovic, nakoupili něco vody a zmrzliny k rannímu občerstvení a vydali se na finální přiblížení k Praze. Naše cesta vedla přes Sobotku, kde jsme dobře zakufrovali a hledali zelenou dále. Zde se odpojil Pavel, že s tím kolenem nedošlape, a jal se čekat na vlak. My pokračovali přes Markvartice a spoustu jiných vesniček až do Dětenic.
Tady jsme chtěli zajít do středověké hospůdky a dát si něco k jídlu, ale byli jsme odrazeni množstvím lidí, kteří tam mířili, že jsme se spokojili s pizzerii na náměstí. Slečny servírky byly opravdu velice hezké. Takže spojeno příjemné s užitečným, najedli jsme se, dali pivko (čehož jsem pak trošku litoval) a zase vyrazili na cestu. Hnedle z kraje to šlo velice perně a přes všechno sebezapření. Ono přežrat se pizzy a pak vyjet sportovat, to si koledovalo o zpětné vyhození oběda. Naštěstí se tak nestalo a my se za chvíli rozloučili s Péťou, která mířila zpět domů, do Hradiště, a my do Lysé nad Labem.
Tam jsme zakončili náš výlet, jelikož jsme toho měli všichni tak akorát. Tomáš se nedal a dojel ještě domů, do Jirn, ale taky pak naříkal, že poslední kilometry, to bylo vymodlené. My ostatní jsme si dali jedno finální pivko a pak už šup do vlaku a domů.
Krásných to 110 km (když započítám i mojí cestu z domova na Hlavní nádraží), tudíž první stovka tohoto roku. Další prvenství má bivakování beze stanu pod širým nebem. První bylo i moje cestování narvaným vlakem s kolem, první cesta po městě bez odrazek a světel a helmy. První pojezd noční Prahou ze Strahova na Barrandov za 45 minut, první překročení předpisů a jízdě po tramvajovém mostu, kam je zakázán vstup. No, dokážete si představit, že těch "poprvé" bylo na tento výlet značné množství!! A přitom byla jenom a jenom krásná.
Mnohokráte jsem použil množné číslo, a tak by se slušelo představit všechny účastníky. Toho se docílí snadno - jel celý Iriador. Cílem bylo projet Český Ráj a posléze se dopravit zpět domů po vlastní ose. Aby to bylo zajímavější, první část tohoto jednodenního tréninku jsme jeli v noci. Abyste rozuměli, byl to trénink na další nadcházející akci - OTOB.
Tato soutěž je koncipována jako třídenní etapový závod v nejrůznějších kategoriích a hlavním dopravním prostředkem pro jednotlivé účastníky jest kolo. Abychom se neuvedli jako naprostá ucha, řekli jsme si, že natrénujeme noční pojezd terénem za svitu baterek a čelovek. Jedině takto mohl vzniknout tento ztřeštěný nápad. Nicméně stalo se a my v pátek k večeru vyrazili vlakem směr Mnichovo Hradiště.
Zde nás na nádraží přivítala Péťa, coby poslední chybějící článek výpravy. Protáhli jsme svalstvo, nasedli do sedel a vyrazili. Noční plán trasy byl jednoduchý - ujet co nejvíce kilometrů terénem, abychom zvěděli, jak jsou naše kola odolná a zároveň, jak to budeme zvládat psychicky. Obojí se osvědčilo, ale k tomu až později.
Trasu si již přesně nepamatuju, bylo to z části tím, že v tu noc člověk netušil kudy jede. Sice Petra povídala, co bychom měli vidět (a za dne bychom to jistě viděli) na pravé či levé straně, ale moc to nepomáhalo. I tak jsme byli kousek od Valečova, pak stále po červené, modré, kus lesem, kus přes silnice a najednou jsme se po nehezkém stoupání ocitli až na Vyskeři. Kdo se podívá na mapu, uzná, že to není trasa úplně zanedbatelná. Ale abych tu nebyl za socku, tím to nekončilo.
Nicméně tento styčný bod trasy se mi do paměti vryl pevným a neochvějným nedostatkem cukru a tím i solidním pocitem vysílení. Při posledním výstupu na začátek této vesničky jsem asi spotřeboval poslední aktuální zásoby a poté, když jsme se měli vyšplhat na kopec ke kapli sv. Anny s kalvárií, nemohl jsem už ani šlápnout. Do příkrého kopce, kde jsem měl ruce na řídítkách výše než hlavu, jsem už jenom vyšel, síla na to nebyla. Ale díky kamarádům, teplému čaji a čokoládě byly síly rychle znovunabyty a mohlo se pokračovat dále. Pavel, ten raději zůstal pod kapličkou (tj. pod kopcem) a nasvačil se tam.
V tuto noční dobu (bylo asi něco k půlnoci) se začalo dělat trošku více mrazivo. Všichni jsme postupem času začali z trenek a trička "přezouvat" na mnohem bytelnější oděv, abychom cestou nezmrzli.
Po vydatné svačince nás cesta zavedla směr Hrubá Skála. Vzhledem k tomu, že jsme příštího dne chtěli vyrazit brzy ráno směr Praha, rozhodli jsme se na rozcestí pod vrcholem Stávek odbočit vpravo a na Hrubou Skálu se vykašlat. Mezitím se začaly množit protesty (k tomu dodávám, že organizace skupiny se v tuto chvíli rozpadla a dohodnout se na nějakém jednotném názoru nebylo možno. Tolik tedy k psychice skupiny, která má podstoupit ještě horší pojezd přes celé dvě noci.), abychom už zakempili. Bylo stanoveno, že první možný plácek vybereme.
Našli jsme takový, ale Tomáš (nikoliv já, ale kolega Dubec) autoritativně prohlásil, že se mu to nelíbí a pojedeme dál. Tímto jsme přišli o poslední místo na stanování na vyvýšeném místě. Ihned záhy jsme spadli do údolí Žehrovky (tady doufám, že můj popis je přesný) a jeli jej celé, protože v tom mrazu, co byl dole, se fakt spát nedalo. Inu, dalo by se, ale některé nejmenované členy expedice (viď Radime) bychom ráno odsekávali od země, jelikož jejich spacák s komfortem +15 stupňů je opravdu nedostačující.
Pavlovi začalo tou dobou zlobit koleno, lépe řečeno vazy. Kolo od té chvíle valnou většinu cesty vedl, jelikož nebyl s to něco ušlápnout. Nedivím se mu, taky mám s tímto bohaté zkušenosti. On ten kolagen se někdy hodí jíst.
I toto údolí jsme zdárně překonali a nalezli spaní v jednom z posledních lesíků ztraceném v záplavě okolních polí. Ulehli jsme co nejrychleji a byli rádi, že jsme rádi.
Ráno nás pomalu začala budit divá zvěř. Jednak ptáci se probudili a řvali, druhak se tam potulovali bažanti, dělali bordel a lekali nás. Do třetice všeho zlého se ráno probudil i datel (kdyby si, hajzlík, ten zobák umlátil) a začal se dobývat po ranním červíkovi. Když už jsem se tedy přinutil vstát ze spacáku, překvapily mne dvě srny, stojíc párset metrů ode mne na poli. Krásný to počátek nového dne. Naštěstí jsem pak ještě usnul a svorně vstal s ostatními v devět hodin.
To už krásně svítilo sluníčko a vybízelo k další cestě. Věřte, že přinutit Iriador k nějaké ranní aktivitě, to je akce hodná obdivu. Když jsem je vyháněl ze spacáku (a to jsem rozhodně nebyl první probuzený), kladli si všemožné požadavky, jen aby nemuseli vstávat. Samozřejmě nic z toho nedostali, ale odkládali a získávali minutky.
Zpacifikováni a sbaleni jsme dojeli do Libošovic, nakoupili něco vody a zmrzliny k rannímu občerstvení a vydali se na finální přiblížení k Praze. Naše cesta vedla přes Sobotku, kde jsme dobře zakufrovali a hledali zelenou dále. Zde se odpojil Pavel, že s tím kolenem nedošlape, a jal se čekat na vlak. My pokračovali přes Markvartice a spoustu jiných vesniček až do Dětenic.
Tady jsme chtěli zajít do středověké hospůdky a dát si něco k jídlu, ale byli jsme odrazeni množstvím lidí, kteří tam mířili, že jsme se spokojili s pizzerii na náměstí. Slečny servírky byly opravdu velice hezké. Takže spojeno příjemné s užitečným, najedli jsme se, dali pivko (čehož jsem pak trošku litoval) a zase vyrazili na cestu. Hnedle z kraje to šlo velice perně a přes všechno sebezapření. Ono přežrat se pizzy a pak vyjet sportovat, to si koledovalo o zpětné vyhození oběda. Naštěstí se tak nestalo a my se za chvíli rozloučili s Péťou, která mířila zpět domů, do Hradiště, a my do Lysé nad Labem.
Tam jsme zakončili náš výlet, jelikož jsme toho měli všichni tak akorát. Tomáš se nedal a dojel ještě domů, do Jirn, ale taky pak naříkal, že poslední kilometry, to bylo vymodlené. My ostatní jsme si dali jedno finální pivko a pak už šup do vlaku a domů.
Krásných to 110 km (když započítám i mojí cestu z domova na Hlavní nádraží), tudíž první stovka tohoto roku. Další prvenství má bivakování beze stanu pod širým nebem. První bylo i moje cestování narvaným vlakem s kolem, první cesta po městě bez odrazek a světel a helmy. První pojezd noční Prahou ze Strahova na Barrandov za 45 minut, první překročení předpisů a jízdě po tramvajovém mostu, kam je zakázán vstup. No, dokážete si představit, že těch "poprvé" bylo na tento výlet značné množství!! A přitom byla jenom a jenom krásná.
pátek 12. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony IV., 29.11. - 3.12.
Úterý bylo posledním dnem, kdy jsme se mohli vydat za krásami velkoměsta a doprojít vše, co jsme ještě mohli. Péťa šla ráno do školy, takže jsme se o sebe museli postarat sami a též se taky sami vypravit. Žádná svačina, nic. Ihned ráno, za naprosté tmy, se vyskytl problém, který jsme nehodlali řešit. Jakmile totiž Petra odešla, začal zvonit telefon. Kdyby to bylo doma, nebyl by problém, ale v cizím bytě a v cizí zemi, opravdu ten pekelný přístroj brát do ruky nebudu. Zvonil hodnou chvíli a vzbudil nás oba dva. Až později toho dne jsme se dozvěděli, že volala Petřina mamka. Tím spíše by asi byla překvapena, kdybychom to byli bývali vzali. Ale kdo probůh volá před osmou hodinou ranní?? No nic. Než jsme odešli, přestala ještě téct voda, což nás trošku rozhodilo, jelikož jsme si chtěli natočit zásobu s sebou, abychom nemuseli zbytečně utrácet. Nevadí. Holt ne všechno se povede. Ale když se daří, tak se daří.
Program dne byl celkem jasný. Nejprve jsme si to mašírovali do Musee d'Orsay, kde jsme se setkali s Petrou, jenž měla pauzu mezi hodinama a velice ochotně už stála ve frontě, když jsme tam přišli. Já vím, že to není hezké, ale toho jsme museli využít a většinu té fronty předběhli. Kupodivu nikdo neřekl ani slovo a ani se nijak nesnažil dát najevo, že my tam tedy nepatříme. Holt lidi. My jsme na tom jenom vydělali.
Po všudypřítomné prohlídce osobních věcí jsme zhlédli Piccasova umělecká díla inspirovaná Manetovým výjevem Snídaně v trávě. Dle mého skromného technického soudu - Manet se musí v hrobě obracet. Ještě, že nemá možnost to vidět. Zase na druhou stranu by mohl být pyšný, že na někoho jeho dílo tak silně zapůsobilo (míněn Picasso), ale ani ten druhý čičmunda by se nemusel stydět. Na mne jeho dílo též udělalo velký dojem...
Pak jsme ještě prošli rozsáhlou výstavu pastelů, které byly více než krásné. Autoři zde předvedli opravdu velký kus umu a talentu. Klobouk dolů.
S Tomem jsme následně osaměli, jelikož škola volá a Petra musela utíkat na ruštinu (tuším, že to byla ona. Myšlena ruština, Petra to byla rozhodně. Nicméně mne stále zaráží, kolik ta holka dělá jazyků. Inu, kdo umí, umí. Kdo neumí, čumí.) Tak nějak jsme prozevlovali další části muzea, zhlédli různé antické sošky, další impresionisty a vyčerpaně jsme šli na oběd.
Tentokráte už nebyla májka, ale lovečák. Ten, spojen s bagetou, byl krásným doplněním atmosféry při výhledu do Luxemburských zahrad, kam jsme se uchýlili. Nutno podotknout, že jak ráno bylo hnusně a pršelo, nyní nám to chtělo počasí vrátit, mraky se roztrhali a při pojídání oběda nám svítilo krásné sluníčko.
Při této příležitosti jsme si také prohlédli místní budovu senátu, která zahradám dominuje. Prošli jsme okolo několika fontán, pozorovali chvíli partu šachistů, jak jsou rozesazeni kolem malých stolků a vášnivě diskutují a tahají figurkami.
Cestou zpátky domů jsme se zastavili k nákupu několika dárků, trochy vína a šli jsme na kafčo. Kupodivu už voda začala téct, takže nebyl žádný velký problém. Na večer jsme měli naplánovánu návštěvu Montmartre a Sacre Coeur. Zvolili jsme noční dobu, temno, abychom viděli rozsvícenou Paříž též z jiného úhlu. Řekl bych, že kopec, na kterém Sacre Coeur leží, je jediným v širokém dalekém okolí, takže výhled stál za to.
V kostele jsme stihli začátek mše, proto jsme se jen tak porozhlédli a už pelášili na Boulevard de Clichy, po kterém jsme došli až k Moulin Rouge. Klasické ofocení bylo na místě. Jenom Tomáš vzbudil u místní ochranky zájem a když půl hodiny šteloval stativ a neměl se k odchodu, šel si jej jeden týpek prohlédnout, jako jestli nedělá něco nekalého. Tom si jej ani nevšiml a nevzrušeně dál pracoval.
Poté už jsme odjeli domů, dali si večeři a pak vínko. Mezitím přijela Olga. Celkově to byl takový diskusní večer, poslední, co jsme tu. Spát se šlo někdy po půlnoci a ranní vstávání bylo fakt hrozný. Již jste si jistě všimli, že cokoliv před osmou hodinou je tabu zóna. Přes to prostě vlak nejede... i když letadlo ano.
Ráno tedy brzy vstát, čaj a něco málo k zakousnutí, rozloučení a už jsme si to mašírovali na metro. Paříž jakoby plakala při našem odjezdu, a tak nám to dokazovala silným deštěm. Nevadí, většinu cesty jsme jeli sockou, takže to bylo v pohodě. Na letiště jsme dorazili asi hodinu a kousek před odletem, odevzdali zavazadla a už jsme šli na gate. Než jsme prošli celou tou mašinérií kontrol, letadlo bylo připraveno k nástupu.
Cesta zpět proběhla naprosto bez problémů, jenom pak nastal problém, jak odvézt ty sýry normální dopravou domů. Silně totiž zaváněly a lidé se po mě otáčeli, co je to za špinavého pobudu. Ono, když máte s sebou dvě igelitky a ještě k tomu smrdíte, nevyžehlí to ani slušné oblečení...
A tak skončil náš podzimní výlet. Jistě někdy příště se tam vrátím.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Program dne byl celkem jasný. Nejprve jsme si to mašírovali do Musee d'Orsay, kde jsme se setkali s Petrou, jenž měla pauzu mezi hodinama a velice ochotně už stála ve frontě, když jsme tam přišli. Já vím, že to není hezké, ale toho jsme museli využít a většinu té fronty předběhli. Kupodivu nikdo neřekl ani slovo a ani se nijak nesnažil dát najevo, že my tam tedy nepatříme. Holt lidi. My jsme na tom jenom vydělali.
Po všudypřítomné prohlídce osobních věcí jsme zhlédli Piccasova umělecká díla inspirovaná Manetovým výjevem Snídaně v trávě. Dle mého skromného technického soudu - Manet se musí v hrobě obracet. Ještě, že nemá možnost to vidět. Zase na druhou stranu by mohl být pyšný, že na někoho jeho dílo tak silně zapůsobilo (míněn Picasso), ale ani ten druhý čičmunda by se nemusel stydět. Na mne jeho dílo též udělalo velký dojem...
Pak jsme ještě prošli rozsáhlou výstavu pastelů, které byly více než krásné. Autoři zde předvedli opravdu velký kus umu a talentu. Klobouk dolů.
S Tomem jsme následně osaměli, jelikož škola volá a Petra musela utíkat na ruštinu (tuším, že to byla ona. Myšlena ruština, Petra to byla rozhodně. Nicméně mne stále zaráží, kolik ta holka dělá jazyků. Inu, kdo umí, umí. Kdo neumí, čumí.) Tak nějak jsme prozevlovali další části muzea, zhlédli různé antické sošky, další impresionisty a vyčerpaně jsme šli na oběd.
Tentokráte už nebyla májka, ale lovečák. Ten, spojen s bagetou, byl krásným doplněním atmosféry při výhledu do Luxemburských zahrad, kam jsme se uchýlili. Nutno podotknout, že jak ráno bylo hnusně a pršelo, nyní nám to chtělo počasí vrátit, mraky se roztrhali a při pojídání oběda nám svítilo krásné sluníčko.
Při této příležitosti jsme si také prohlédli místní budovu senátu, která zahradám dominuje. Prošli jsme okolo několika fontán, pozorovali chvíli partu šachistů, jak jsou rozesazeni kolem malých stolků a vášnivě diskutují a tahají figurkami.
Cestou zpátky domů jsme se zastavili k nákupu několika dárků, trochy vína a šli jsme na kafčo. Kupodivu už voda začala téct, takže nebyl žádný velký problém. Na večer jsme měli naplánovánu návštěvu Montmartre a Sacre Coeur. Zvolili jsme noční dobu, temno, abychom viděli rozsvícenou Paříž též z jiného úhlu. Řekl bych, že kopec, na kterém Sacre Coeur leží, je jediným v širokém dalekém okolí, takže výhled stál za to.
V kostele jsme stihli začátek mše, proto jsme se jen tak porozhlédli a už pelášili na Boulevard de Clichy, po kterém jsme došli až k Moulin Rouge. Klasické ofocení bylo na místě. Jenom Tomáš vzbudil u místní ochranky zájem a když půl hodiny šteloval stativ a neměl se k odchodu, šel si jej jeden týpek prohlédnout, jako jestli nedělá něco nekalého. Tom si jej ani nevšiml a nevzrušeně dál pracoval.
Poté už jsme odjeli domů, dali si večeři a pak vínko. Mezitím přijela Olga. Celkově to byl takový diskusní večer, poslední, co jsme tu. Spát se šlo někdy po půlnoci a ranní vstávání bylo fakt hrozný. Již jste si jistě všimli, že cokoliv před osmou hodinou je tabu zóna. Přes to prostě vlak nejede... i když letadlo ano.
Ráno tedy brzy vstát, čaj a něco málo k zakousnutí, rozloučení a už jsme si to mašírovali na metro. Paříž jakoby plakala při našem odjezdu, a tak nám to dokazovala silným deštěm. Nevadí, většinu cesty jsme jeli sockou, takže to bylo v pohodě. Na letiště jsme dorazili asi hodinu a kousek před odletem, odevzdali zavazadla a už jsme šli na gate. Než jsme prošli celou tou mašinérií kontrol, letadlo bylo připraveno k nástupu.
Cesta zpět proběhla naprosto bez problémů, jenom pak nastal problém, jak odvézt ty sýry normální dopravou domů. Silně totiž zaváněly a lidé se po mě otáčeli, co je to za špinavého pobudu. Ono, když máte s sebou dvě igelitky a ještě k tomu smrdíte, nevyžehlí to ani slušné oblečení...
A tak skončil náš podzimní výlet. Jistě někdy příště se tam vrátím.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pondělí 8. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony III., 29.11. - 3.12.
Pondělní ráno nás přivítalo... a teď bych strašně rád řekl, že to byly sluneční paprsky, kdo mne vytáhl z postele, ale velký kulový! Hnusně bylo! Pršelo, mraky se jenom valily nad metropolí a ještě ke všemu ta všudypřítomná tma. Nevadí, v kruhu dobrých přátel i déšť nevadí. A tak jsem vstal, tentokráte to bylo lepší. I jsem komunikoval s okolím. Sice ne moc valně, ale nějakou tu zdvořilostní frázi naprosto s přehledem. Plán byl jednoduchý - kultura čeká.
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
sobota 6. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony II., 29.11. - 3.12.
Neděle byla prvním dnem, který byl, co se týče prohlídek, úplný. Vstávání v půl deváté bylo velice milé, aspoň jsem dospal osudnou sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyhlédl z okna ven. Fakta sice signalizovala, že je opravdu již po osmé hodině ranní, ale oči registrovaly tmu. Tedy ne úplnou tmu, ale hodně nehezké šero. Chvíli jsem přemítal, jestli toho vínka včera nebylo až nad míru, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že ostatní taky vstávají (slyšel jsem je z druhé místnosti) a nepřijde jim to divné, tak co bych se staral. Neopomněl jsem tento problém nadhodit při snídani a byl jsem utěšen, že je to prý naprosto normální a nemám se tím zatěžovat.
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pátek 5. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony I., 29.11. - 3.12.
Nápad na výlet do Paříže vznikl již někdy v září tohoto roku, když se Péťa odporoučela studovat na rok za hranice. Nemohli jsme ji přeci nechat odjet samotnou a nechat ji napospas tamním frajerům,ne? Rozhodli jsme se, že se tedy do tohoto velkoměsta vypravíme, abychom ji potěšili a zároveň trošku zkontrolovali, kdyby náhodou pařila více, než je zdrávo. Pro mne to byla vůbec první návštěva francouzské metropole a s tím i celé Francie.
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
středa 19. listopadu 2008
Bílé Karpaty, 14. - 16. 11.
Poprvé jsem se chopil organizátorského postu a jako taková nezkušená panna jsem se pokusil vytvořit příjemný víkend s batohem na zádech. Byl to již klasický poslední turistický víkend, kdy jsme se rozloučili se sezónou a napjatě očekáváme jaro. Tedy ne, že by to byla poslední akce roku, nicméně asi s batohem to již nebude. I když mne tak napadá, že někteří členové Iriadoru jsou toho jistě schopni. Nicméně zpět k výletu.
Hlavní trasa byla vytyčena z Valašských Klobouků, přes rozhlednu na Královci, zříceninu Brumov, Hložeckou kapli, Popov, Divnice až do Slavičína, kde jsme nasedli na elektrizovaný dostavník, a tak se dopravili domů.
Je důležité říci, že tuto akci jsem viděl hlavně z toho druhého břehu, aneb ten, který se směje. Doufám, že se v brzku objeví článek některého z účastníků, abych dostal i zpětnou vazbu, jak se mi to povedlo či nikoliv. Rád bych věděl, jak moc byly jednotlivé body pochodu těžké. Jistě jste si všimli, že dnešní povídání bude hlavně o té organizační stránce věci.
Nejprve vás trošku seznámím s koncepcí. Chtěl jsem tento rok výlet trošku znevšednit, a proto jsem vymyslel legendu o zemi Ragnaroku (podobnost s jistou hrou čistě náhodná), kterou pustoší zlý čaroděj Taliesin. Je to sice laciné téma, ale jako kostra to postačí. Všichni účastníci simulují bandu hrdinů, kteří jej jdou zabít. Doposavad klasická fantasy. Cesta však jest trnitá a plná překážek. Jako by tomu bylo někdy jinak. Ti, kdož šli tuto cestu před nimi, jim zanechali různá vodítka a pomocné berličky, jak se k mágovi dostat. Tyto pomocné body byly tvořeny šiframi, slepými mapami a návody, kudy a jak dál.
První šifra byla ještě zadána, když všichni seděli v teple domova. Museli totiž rozluštit, kam se pojede, což byla naše startovní pozice Valašské Klobouky. Kupodivu se jim to i s menšími potížemi povedlo a my se mohli vydat na cestu. Je pravdou, že jsem řekl, že kam si najdou cestu, tam půjdu s nimi. Neměl jsem ale koule to opravdu udělat. Možná příště, až nasbírám více zkušeností.
Ve vlaku dostali šifru další - směr cesty na příští den. Tady se handlovalo s posunutými abecedami, všeobecně to známou Césarovou šifrou. To zabralo trošku více času, ale k rozhledně na Královci se nakonec dobrali.
Následoval sobotní pochod a při něm několik dalších šifer. Nebudu to tu opět rozebírat, spíše vás odkážu na kompletní dokumentaci cesty a i jednotlivých úkolů. Na našich cestovních stránkách je možné pročíst i celou legendu. Tak směle do toho.
Hlavní dokumentace Bílých Karpat
V jednotlivých podsekcích se dočtete, jak to s námi bylo, co všechno jsme prováděli a tak podobně.
Důležitým dokumentačním bodem jsou i fotky. Zde vás ponejprve odkáži na externí fotoalba, jelikož zatím nikdo z toho množství, co se nafotilo, neudělal výběr, který by se umístil k nám.
Janino album
Klárčino album
A to je prakticky vše, přátelé.
Hlavní trasa byla vytyčena z Valašských Klobouků, přes rozhlednu na Královci, zříceninu Brumov, Hložeckou kapli, Popov, Divnice až do Slavičína, kde jsme nasedli na elektrizovaný dostavník, a tak se dopravili domů.
Je důležité říci, že tuto akci jsem viděl hlavně z toho druhého břehu, aneb ten, který se směje. Doufám, že se v brzku objeví článek některého z účastníků, abych dostal i zpětnou vazbu, jak se mi to povedlo či nikoliv. Rád bych věděl, jak moc byly jednotlivé body pochodu těžké. Jistě jste si všimli, že dnešní povídání bude hlavně o té organizační stránce věci.
Nejprve vás trošku seznámím s koncepcí. Chtěl jsem tento rok výlet trošku znevšednit, a proto jsem vymyslel legendu o zemi Ragnaroku (podobnost s jistou hrou čistě náhodná), kterou pustoší zlý čaroděj Taliesin. Je to sice laciné téma, ale jako kostra to postačí. Všichni účastníci simulují bandu hrdinů, kteří jej jdou zabít. Doposavad klasická fantasy. Cesta však jest trnitá a plná překážek. Jako by tomu bylo někdy jinak. Ti, kdož šli tuto cestu před nimi, jim zanechali různá vodítka a pomocné berličky, jak se k mágovi dostat. Tyto pomocné body byly tvořeny šiframi, slepými mapami a návody, kudy a jak dál.
První šifra byla ještě zadána, když všichni seděli v teple domova. Museli totiž rozluštit, kam se pojede, což byla naše startovní pozice Valašské Klobouky. Kupodivu se jim to i s menšími potížemi povedlo a my se mohli vydat na cestu. Je pravdou, že jsem řekl, že kam si najdou cestu, tam půjdu s nimi. Neměl jsem ale koule to opravdu udělat. Možná příště, až nasbírám více zkušeností.
Ve vlaku dostali šifru další - směr cesty na příští den. Tady se handlovalo s posunutými abecedami, všeobecně to známou Césarovou šifrou. To zabralo trošku více času, ale k rozhledně na Královci se nakonec dobrali.
Následoval sobotní pochod a při něm několik dalších šifer. Nebudu to tu opět rozebírat, spíše vás odkážu na kompletní dokumentaci cesty a i jednotlivých úkolů. Na našich cestovních stránkách je možné pročíst i celou legendu. Tak směle do toho.
Hlavní dokumentace Bílých Karpat
V jednotlivých podsekcích se dočtete, jak to s námi bylo, co všechno jsme prováděli a tak podobně.
Důležitým dokumentačním bodem jsou i fotky. Zde vás ponejprve odkáži na externí fotoalba, jelikož zatím nikdo z toho množství, co se nafotilo, neudělal výběr, který by se umístil k nám.
Janino album
Klárčino album
A to je prakticky vše, přátelé.
neděle 28. září 2008
Pochod z Dubče do Dubče, 27.9.
Jednoho všedního večera mi přišla emailem pozvánka na již 17. ročník pochodu z Dubče do Dubče, pořádaný Klubem Českých Turistů, konkrétně Turistickým Oddílem Mládeže Jestřábi. Tento pochod se konal v sobotu 27. září a já jsem se na něj vydal pln nadšení z kvalitního výletu. Věděl jsem, že to bude kvalitní, protože jsem již jeden ročník navštívil.
Pochod jako takový byl organizátory odstartován již v 7:30 ráno, ale jelikož Dubeč je taková zadel, do které se jede zhruba hodinu a čtvrt, nehodlal jsem přehánět svoje ranní vstávání a raději jsem se dostavil v rámci mezí - v půl deváté. Startovalo se až do deseti hodin, takže myslím, že jsem byl v té lepší polovině. Již na začátek jsem trošku zabrnkal na svoji orientační notu, kdy jsem byl přesvědčen, že z autobusové zastávky se musí jít směrem nejprve do kopce a pak zahnout vpravo, abych se dostal nejrychleji ke klubovně. Nebylo to tak. Mělo se jít naopak z kopce a pak vlevo (samozřejmě z mého pohledu jakožto chodce). Nevadí, sice trošku krkolomný začátek, ale pevně jsem věřil, že se neztratím v pozdějších hodinách pochodu.
V klubovně mne uvítali, dali mi startovní číslo 16 a tázali se na typ mého dnešního snažení. Mohli ste jít pěšky, jet na kole a když jste děti, byla k dispozici pohádková trasa s bonusem na konci. Zvolil jsem si pěší túru dlouhou 24 km. Měli to tam i hezky odstupňované, od 10 - 50 km, a já si řekl, že taková hezká polovina, to je zlatý střed a tím se vydám. Vzal jsem si instrukce, které se roztáhly až na jednu stranu A4 a hezky popisovaly jednotlivé body trasy. Nemajíc mapu, kdo by si ji taky za ty prachy kupoval, jsem se vydal vstříc novému dobrodružství. Jo, jenom taky připomenu, že jsem šel sám, ale to jste se již dovtípili sami. Kdo ne, má vážný problém s porozuměním textu a nechť se u mne přihlásí, já ho na oplátku též přihlásím, ale zpět na základní školu.
Velitelský čas je 8:30 a to jest první záznam do deníčku. Startovní místo - ulice U Transformátoru, Dubeč. První kroky míří k nedalekému rybníku Rohožník a přes hráz na jih, směr Uhříněves. Počasí mne mělo rádo, sluničko svítilo a svět se pomalu probouzel k životu. Alespoň tak mi to připadalo, když jsem šel polem po malé cestičce vstříc Podleskému rybníku. Když jsem vyšel na malou asfaltovou silničku, uviděl jsem krásný, starý, vykotlaný strom. Když jsem si jej tak fotil, vynořil se z ničeho nic z křoví takovej divnej chlap. Letmý pohled mi bohužel nestačil k jeho kategorizaci. Nevypadal na bezďáka, ale taky ne na slušného člověka. Připadalo mi, že to je takovej úchyl. Nevím, možná mu křivdím, ale něco v jeho chůzi a vůbec postoji mi tam nesedělo.
Raději jsem se s ním nechtěl setkat tváří v tvář a vyrazil jsem dál, kolem vodní plochy, hráze a rozpadlého mlýna. Dle pozůstatků, které se ještě dochovaly, musel být mlýn obrovským komplexem. Dnes zbyl kus hlavní budovy, něco zdiva okolo a jinak to vše prostupuje plevel a křoví. Je to škoda, mohla by to být dobrá atrakce. Inu, tesknit jsem mohl po cestě, teďka za mnou furt šel ten úchyl a znásilnit jsem se nechtěl nechat. Pospíšil jsem tedy po malé pěšině na asfaltku, která mne zavedla až na okraj Uhřiněvsi k fotbalovému hřišti. Zde bych trochu vytknul organizátorům mylné info, co se týče oněch 300 metrů od rybníka ke hřišti. Byl to minimálně kilometr, ale já, nemajíc mapu, jsem se chtěl již otáčet, když jsem totiž na začátku potkal křižovatku, tak jestli jsem náhodou neodbočil špatně. Inu, pro každého metr znamená něco jiného, že? Když jsem tak okolo procházel, vypadalo to dost majestátně, na to, že hrajou maximálně okresní přebor. Okolo hlavní brány areálu hezky zpět do lesů - do Uhřiněvské obory. Hned na okraji je ve stínu listnáčů usazen židovský hřbitov. Vedle hřbitovní zdi seděla první kontrola. Dostal jsem pamětní razítko hřbitova a obory. Chlápek vypadal, že tam brzy umrzne, pač byl navlečen do péřové bundy a klepal kosu. Já, pravda zahřátý svižným tempem, jsem šel v tričku a trošku jsem se mu poškleboval. Nicméně nebylo takové horko, že bych si to s ním chtěl měnit.
Další cesta vedla kolem novostavby a pak se prudce zahnula do nitra obory. Ta je poslední výspou lesního porostu široko daleko. Tudíž si to tu místní hlídají a udržují. Cesta vede přímo k malému potůčku, který nemá ani jméno. Je to takový malý nic mezi Podleským rybníkem a Vodicem (rybník přiléhající k Uříněvsi). Podél potoka jsem se pak dostal až do středu městečka. Trasa pak vedla kolem kostela Všech svatých. Musím uznat, že kostel je velice pěkný, ale zařadit ho do stavebního slohu fakt nedokážu. Pár foteček to spravilo a já už zase pelášil kupředu. Nyní směr Kolovraty. Samotný rybník Vodice jest vypuštěn a z něho zůstalo jenom bláto a všudypřítomné rákosí. Tudíž žádný hezký pohled a šup pod železničním mostkem na druhé straně podél vytékajícího potůčku k čističce odpadních vod. Odtud již pak jenom malý kousek do Kolovrat, kde jsem sice sešel z trasy, ale selský rozum výletníka mne bez problémů navigoval až k místnímu kostelu svatého Ondřeje. Ono taky, aby ne, když věž kostela hezky ční do dáli. To by musel být člověk slepý, aby to minul. V parku vedle kostela stála druhá kontrola, dostal jsem další razítko a šel dál. Ještě jsem nafotil pár kostelních snímků, zasmál se cyklistům opravujícím píchlou pneumatiku a už mne instrukce vedly směr Nedvězí, což je malá vesnička kdesi v polích.
Ještě než jsem opustil Kolovraty, zastavil jsem se na oběd u sochy sv. Donáta. Ani nevím, co to bylo za hejhulu, ale stojí uprostřed polí obklopen pěti lipami, které jej chrání za každého počasí proti větru a dešti. Usedl jsem tedy na mez a vytáhl to nemálo, co jsem si vzal k zahnání hladu. Houska s paštikou, paprika a sušenka udělala žaludku dobře a mohl jsem opět svižně vyskočit. Když jsem tam tak pojídal své občerstvení, chodili tou cestou lidé na hřbitov a velice nelibě si mne měřili, cože jako tam dělám. Nevím, ale je snad odpočinek na mezi tak nenormální, že bych musel být atrakcí pro celou vesnici? Možná to bylo vzhledem, ale o tom též pochybuji. Hrocha snad dnes viděl už každý, no ne?
Stál jsem tedy u sochy a vedle hřbitova, nyní mne polní pěšina zavedla do místní čtvrti novostaveb. Musím říci, že to byl hnus, velebnosti. Jeden barák stejnej, jak druhej. Ještě to trošku podmalovali barvou omítky, kdy si každý chtěl urvat svůj kus originality, tak se to tam třískalo, až to hezké nebylo. K tomu mne upoutal cedule avizující blízkou stomatologickou praxi, tak se mi hned udělalo špatně z vrtání zubů a raději jsem utíkal pryč.
Cestou necestou, polem nepolem, nejel jsem malotraktorem, alébrž jsem se vynořil uprostřed malé vesničky Nedvězí. Byl takový půlící bod trasy. Čekal jsem, že neprojdu neuvítán a byl jsem tedy značně nervózní, kdo mi přijde naproti. Už jsem se chtěl vztekat, že na mne starosta zapomněl, když tu z vedlejší uličky vyběhlo pár děvčat. Že to ale byly holky hezké, chlupaté, celé porostlé vlnou a jak krásně bečely na uvítanou. Nemohl jsem si přát snad nic lepšího, než stádo ovcí. Holt, někdo dostane panny a ještě kvůli němu vystrojí zabíjačku, já se musel spokojit s bečením těchto na vlnu chovaných potvůrek. I šel jsem raději dál, do Křenic. Cestou jsem málem zašlápl malou polní myšku. Zastihl jsem ji právě, kterak si dávala malou, odpolední siestu. Nechtěla se ani vyfotit a raději utekla schovat se kdesi na mezi.
Křenice jsou vesnička malá, ba přímo taková zakopaná. Jediné, co je tam asi významného, je psí cvičiště. Zrovna tam lidé "trénovali" psy. Každý tomu říká jinak, ale já tomu, co tam prováděli, přímo říkám chlastání a grilování. Chudáci psi byli uvázáni na vodítkách kolem plotu a hladově koukali. Páníčkové na draka, hlavně, když se ožerou. Přestal jsem si jich všímat, až když mě cesta vedla mlázím a křovím kolem potůčku Rokytka. V ne příliš dobře značené a popsané oblasti jsem měl odbočit v pravo. Hodnou chvíli jsem to hledal a přiřknul výrazu "jakási nevýrazná pěšina", jak stálo v instrukcích, nový význam - "naprosto neviditelná stezka vinoucí se mezi křovisky". Nicméně jsem zkušený navigátor a napopáté jsem to trefil. Alespoň tak, mohlo být ještě hůř.
Zbytek pěšiny pak byl už relativně dobře prošlapán, jelikož se ze svahu přiblížila cesta a napojila se. Možná by bylo vhodnější říci, že jsme se napojili na ní, ale já považuji za hlavní tu, po které jdu (stejně tak je to i při řízení. Já mám silnější pravou nohu, tak jedu po hlavní!!). Z křovisek a menšího lesního podrostu jsem se vyloupnul pod pastvinami, které končily v Kralovicích. Zde mne uvítaly krávy. Nevím, jestli je to lepší, než ty ovce, ale rozhodně jich bylo více. Jak si to rázuju po návci, zastaví mne skupinka bloudících turistů a turistek (většinou v důchodcovském věku) a hned se ženou do směru, ze kterého jsem přišel, že prý tam je ten hledaný kostel sv. Markéty, ke kterému jsem měl také namířeno. Chvíli jsem se s nima bavil a poslal je zhruba přímým směrem, kterým sem šel také. Do dnes mi vrtá v hlavě jedna věc. Oni šli stejnou trasu jako já, tudíž se museli vyloupnout ve vesnici na té samé silnici, po které jsem přišel. Museli tudíž jít i z toho směru, ze kterého jsem pochodoval já a tedy je mohlo trknout, že cestou žádný kostel neviděli. Netuším, jestli už byli tak zmateni, či co, ale měl jsem pro ně pochopení.
Kousek za Kralovicemi stojí v poli již zmíněný kostel sv. Markéty. Je to raně gotická stavba, ke které je připojena ještě barokní márnice z druhé poloviny šestnáctého století. Velice krásná stavba. Tam jsem usedl a dal si druhou přestávku. Do konce mohlo zbývat tak pět, šest kilometrů, ale já si chtěl vychutnat teplé sluneční paprsky, které jsou pro tento rok asi poslední.
Pak už nezbývalo, než se vydat na poslední štreku zpět do Dubče, přes kopec Jankov (297 m.n.m.). Bohužel jsem litoval, že není možné jít nikudy jinudy, než přes asfaltku. Druhá možnost byla po zoraném poli, takže též nic moc. On ten pevný podklad docela silně dráždí nohy, inu což, jednou to vydržím. S tím se pojí ještě jeden vjem, kterého se mi dostalo na samotném konci putování. Jak jsem se již zmínil, šli kousek přede mnou ti důchodci, kteří mne předešli při mé přestávce. Většina nejspíš patřila ke klubu turistů. Dle toho byli též oblečeni - vypadalo to, že zažili klub ještě v dobách, kdy počet členů nebyl větší než padesát. (Zde jsem si trošku vypůjčil pár vět ze páně Sirotkova Saturnina, protož e mi to přišlo příznačné.) Ale abyste si nemysleli, že tu haním důchodce a že se jim posmívám. Opak je pravdou! Jak jsem si to štrádoval, myslel jsem si, že je doženu co by dup. Ouha, oni si to metelili jenom o něco málo rychleji než já!! V jejich věku jsem tedy takovou ráznost nečekal a hluboce smekám!
Do cíle jsem dorazil zhruba ve čtvrt na dvě. Tedy druhý veliteský čas a záznam do deníčku. Trasa 24 km za čtyři hodiny a tři čtvrtě. To se mi zdá jako velice slušný výkon na odpočinkovou trasu, jakým tento pochod byl. Bohužel jsem ke klubovně dorazil spolu s tuctem harantů, kteří ve stejnou chvíli dokončili svoji pohádkovou trasu a hnali se pro cílové razítko. Bylo jich moc a řvali tam jak paviáni. Já tedy děti mám rád, ale tohle bylo na moji uklidněnou a uvolněnou dušičku moc. Haranti jedni blbí. Honili se tam, skákali a když jednoho matka vzala do náruče, aby se uklidnil, tak začal ještě vřískat a brečet. To jsem myslel, že jí ho vytrhnu a seřežu na místě, aby měl proč! Mno, tak to jsem si ulevil a můžeme jít dál.
Konec dobrý všechno dobré. Obdržel jsem nejenom další památní razítko, ale i gleit, ze kterého odcituji text, jelikož mi přijde velice hezký. Tak tedy:
Pochod jako takový byl organizátory odstartován již v 7:30 ráno, ale jelikož Dubeč je taková zadel, do které se jede zhruba hodinu a čtvrt, nehodlal jsem přehánět svoje ranní vstávání a raději jsem se dostavil v rámci mezí - v půl deváté. Startovalo se až do deseti hodin, takže myslím, že jsem byl v té lepší polovině. Již na začátek jsem trošku zabrnkal na svoji orientační notu, kdy jsem byl přesvědčen, že z autobusové zastávky se musí jít směrem nejprve do kopce a pak zahnout vpravo, abych se dostal nejrychleji ke klubovně. Nebylo to tak. Mělo se jít naopak z kopce a pak vlevo (samozřejmě z mého pohledu jakožto chodce). Nevadí, sice trošku krkolomný začátek, ale pevně jsem věřil, že se neztratím v pozdějších hodinách pochodu.
V klubovně mne uvítali, dali mi startovní číslo 16 a tázali se na typ mého dnešního snažení. Mohli ste jít pěšky, jet na kole a když jste děti, byla k dispozici pohádková trasa s bonusem na konci. Zvolil jsem si pěší túru dlouhou 24 km. Měli to tam i hezky odstupňované, od 10 - 50 km, a já si řekl, že taková hezká polovina, to je zlatý střed a tím se vydám. Vzal jsem si instrukce, které se roztáhly až na jednu stranu A4 a hezky popisovaly jednotlivé body trasy. Nemajíc mapu, kdo by si ji taky za ty prachy kupoval, jsem se vydal vstříc novému dobrodružství. Jo, jenom taky připomenu, že jsem šel sám, ale to jste se již dovtípili sami. Kdo ne, má vážný problém s porozuměním textu a nechť se u mne přihlásí, já ho na oplátku též přihlásím, ale zpět na základní školu.
 |
Velitelský čas je 8:30 a to jest první záznam do deníčku. Startovní místo - ulice U Transformátoru, Dubeč. První kroky míří k nedalekému rybníku Rohožník a přes hráz na jih, směr Uhříněves. Počasí mne mělo rádo, sluničko svítilo a svět se pomalu probouzel k životu. Alespoň tak mi to připadalo, když jsem šel polem po malé cestičce vstříc Podleskému rybníku. Když jsem vyšel na malou asfaltovou silničku, uviděl jsem krásný, starý, vykotlaný strom. Když jsem si jej tak fotil, vynořil se z ničeho nic z křoví takovej divnej chlap. Letmý pohled mi bohužel nestačil k jeho kategorizaci. Nevypadal na bezďáka, ale taky ne na slušného člověka. Připadalo mi, že to je takovej úchyl. Nevím, možná mu křivdím, ale něco v jeho chůzi a vůbec postoji mi tam nesedělo.
 |
Raději jsem se s ním nechtěl setkat tváří v tvář a vyrazil jsem dál, kolem vodní plochy, hráze a rozpadlého mlýna. Dle pozůstatků, které se ještě dochovaly, musel být mlýn obrovským komplexem. Dnes zbyl kus hlavní budovy, něco zdiva okolo a jinak to vše prostupuje plevel a křoví. Je to škoda, mohla by to být dobrá atrakce. Inu, tesknit jsem mohl po cestě, teďka za mnou furt šel ten úchyl a znásilnit jsem se nechtěl nechat. Pospíšil jsem tedy po malé pěšině na asfaltku, která mne zavedla až na okraj Uhřiněvsi k fotbalovému hřišti. Zde bych trochu vytknul organizátorům mylné info, co se týče oněch 300 metrů od rybníka ke hřišti. Byl to minimálně kilometr, ale já, nemajíc mapu, jsem se chtěl již otáčet, když jsem totiž na začátku potkal křižovatku, tak jestli jsem náhodou neodbočil špatně. Inu, pro každého metr znamená něco jiného, že? Když jsem tak okolo procházel, vypadalo to dost majestátně, na to, že hrajou maximálně okresní přebor. Okolo hlavní brány areálu hezky zpět do lesů - do Uhřiněvské obory. Hned na okraji je ve stínu listnáčů usazen židovský hřbitov. Vedle hřbitovní zdi seděla první kontrola. Dostal jsem pamětní razítko hřbitova a obory. Chlápek vypadal, že tam brzy umrzne, pač byl navlečen do péřové bundy a klepal kosu. Já, pravda zahřátý svižným tempem, jsem šel v tričku a trošku jsem se mu poškleboval. Nicméně nebylo takové horko, že bych si to s ním chtěl měnit.
 |
Další cesta vedla kolem novostavby a pak se prudce zahnula do nitra obory. Ta je poslední výspou lesního porostu široko daleko. Tudíž si to tu místní hlídají a udržují. Cesta vede přímo k malému potůčku, který nemá ani jméno. Je to takový malý nic mezi Podleským rybníkem a Vodicem (rybník přiléhající k Uříněvsi). Podél potoka jsem se pak dostal až do středu městečka. Trasa pak vedla kolem kostela Všech svatých. Musím uznat, že kostel je velice pěkný, ale zařadit ho do stavebního slohu fakt nedokážu. Pár foteček to spravilo a já už zase pelášil kupředu. Nyní směr Kolovraty. Samotný rybník Vodice jest vypuštěn a z něho zůstalo jenom bláto a všudypřítomné rákosí. Tudíž žádný hezký pohled a šup pod železničním mostkem na druhé straně podél vytékajícího potůčku k čističce odpadních vod. Odtud již pak jenom malý kousek do Kolovrat, kde jsem sice sešel z trasy, ale selský rozum výletníka mne bez problémů navigoval až k místnímu kostelu svatého Ondřeje. Ono taky, aby ne, když věž kostela hezky ční do dáli. To by musel být člověk slepý, aby to minul. V parku vedle kostela stála druhá kontrola, dostal jsem další razítko a šel dál. Ještě jsem nafotil pár kostelních snímků, zasmál se cyklistům opravujícím píchlou pneumatiku a už mne instrukce vedly směr Nedvězí, což je malá vesnička kdesi v polích.
 |
Ještě než jsem opustil Kolovraty, zastavil jsem se na oběd u sochy sv. Donáta. Ani nevím, co to bylo za hejhulu, ale stojí uprostřed polí obklopen pěti lipami, které jej chrání za každého počasí proti větru a dešti. Usedl jsem tedy na mez a vytáhl to nemálo, co jsem si vzal k zahnání hladu. Houska s paštikou, paprika a sušenka udělala žaludku dobře a mohl jsem opět svižně vyskočit. Když jsem tam tak pojídal své občerstvení, chodili tou cestou lidé na hřbitov a velice nelibě si mne měřili, cože jako tam dělám. Nevím, ale je snad odpočinek na mezi tak nenormální, že bych musel být atrakcí pro celou vesnici? Možná to bylo vzhledem, ale o tom též pochybuji. Hrocha snad dnes viděl už každý, no ne?
 |
Stál jsem tedy u sochy a vedle hřbitova, nyní mne polní pěšina zavedla do místní čtvrti novostaveb. Musím říci, že to byl hnus, velebnosti. Jeden barák stejnej, jak druhej. Ještě to trošku podmalovali barvou omítky, kdy si každý chtěl urvat svůj kus originality, tak se to tam třískalo, až to hezké nebylo. K tomu mne upoutal cedule avizující blízkou stomatologickou praxi, tak se mi hned udělalo špatně z vrtání zubů a raději jsem utíkal pryč.
 |
Cestou necestou, polem nepolem, nejel jsem malotraktorem, alébrž jsem se vynořil uprostřed malé vesničky Nedvězí. Byl takový půlící bod trasy. Čekal jsem, že neprojdu neuvítán a byl jsem tedy značně nervózní, kdo mi přijde naproti. Už jsem se chtěl vztekat, že na mne starosta zapomněl, když tu z vedlejší uličky vyběhlo pár děvčat. Že to ale byly holky hezké, chlupaté, celé porostlé vlnou a jak krásně bečely na uvítanou. Nemohl jsem si přát snad nic lepšího, než stádo ovcí. Holt, někdo dostane panny a ještě kvůli němu vystrojí zabíjačku, já se musel spokojit s bečením těchto na vlnu chovaných potvůrek. I šel jsem raději dál, do Křenic. Cestou jsem málem zašlápl malou polní myšku. Zastihl jsem ji právě, kterak si dávala malou, odpolední siestu. Nechtěla se ani vyfotit a raději utekla schovat se kdesi na mezi.
 |
Křenice jsou vesnička malá, ba přímo taková zakopaná. Jediné, co je tam asi významného, je psí cvičiště. Zrovna tam lidé "trénovali" psy. Každý tomu říká jinak, ale já tomu, co tam prováděli, přímo říkám chlastání a grilování. Chudáci psi byli uvázáni na vodítkách kolem plotu a hladově koukali. Páníčkové na draka, hlavně, když se ožerou. Přestal jsem si jich všímat, až když mě cesta vedla mlázím a křovím kolem potůčku Rokytka. V ne příliš dobře značené a popsané oblasti jsem měl odbočit v pravo. Hodnou chvíli jsem to hledal a přiřknul výrazu "jakási nevýrazná pěšina", jak stálo v instrukcích, nový význam - "naprosto neviditelná stezka vinoucí se mezi křovisky". Nicméně jsem zkušený navigátor a napopáté jsem to trefil. Alespoň tak, mohlo být ještě hůř.
 |
Zbytek pěšiny pak byl už relativně dobře prošlapán, jelikož se ze svahu přiblížila cesta a napojila se. Možná by bylo vhodnější říci, že jsme se napojili na ní, ale já považuji za hlavní tu, po které jdu (stejně tak je to i při řízení. Já mám silnější pravou nohu, tak jedu po hlavní!!). Z křovisek a menšího lesního podrostu jsem se vyloupnul pod pastvinami, které končily v Kralovicích. Zde mne uvítaly krávy. Nevím, jestli je to lepší, než ty ovce, ale rozhodně jich bylo více. Jak si to rázuju po návci, zastaví mne skupinka bloudících turistů a turistek (většinou v důchodcovském věku) a hned se ženou do směru, ze kterého jsem přišel, že prý tam je ten hledaný kostel sv. Markéty, ke kterému jsem měl také namířeno. Chvíli jsem se s nima bavil a poslal je zhruba přímým směrem, kterým sem šel také. Do dnes mi vrtá v hlavě jedna věc. Oni šli stejnou trasu jako já, tudíž se museli vyloupnout ve vesnici na té samé silnici, po které jsem přišel. Museli tudíž jít i z toho směru, ze kterého jsem pochodoval já a tedy je mohlo trknout, že cestou žádný kostel neviděli. Netuším, jestli už byli tak zmateni, či co, ale měl jsem pro ně pochopení.
Kousek za Kralovicemi stojí v poli již zmíněný kostel sv. Markéty. Je to raně gotická stavba, ke které je připojena ještě barokní márnice z druhé poloviny šestnáctého století. Velice krásná stavba. Tam jsem usedl a dal si druhou přestávku. Do konce mohlo zbývat tak pět, šest kilometrů, ale já si chtěl vychutnat teplé sluneční paprsky, které jsou pro tento rok asi poslední.
Pak už nezbývalo, než se vydat na poslední štreku zpět do Dubče, přes kopec Jankov (297 m.n.m.). Bohužel jsem litoval, že není možné jít nikudy jinudy, než přes asfaltku. Druhá možnost byla po zoraném poli, takže též nic moc. On ten pevný podklad docela silně dráždí nohy, inu což, jednou to vydržím. S tím se pojí ještě jeden vjem, kterého se mi dostalo na samotném konci putování. Jak jsem se již zmínil, šli kousek přede mnou ti důchodci, kteří mne předešli při mé přestávce. Většina nejspíš patřila ke klubu turistů. Dle toho byli též oblečeni - vypadalo to, že zažili klub ještě v dobách, kdy počet členů nebyl větší než padesát. (Zde jsem si trošku vypůjčil pár vět ze páně Sirotkova Saturnina, protož e mi to přišlo příznačné.) Ale abyste si nemysleli, že tu haním důchodce a že se jim posmívám. Opak je pravdou! Jak jsem si to štrádoval, myslel jsem si, že je doženu co by dup. Ouha, oni si to metelili jenom o něco málo rychleji než já!! V jejich věku jsem tedy takovou ráznost nečekal a hluboce smekám!
 |
Do cíle jsem dorazil zhruba ve čtvrt na dvě. Tedy druhý veliteský čas a záznam do deníčku. Trasa 24 km za čtyři hodiny a tři čtvrtě. To se mi zdá jako velice slušný výkon na odpočinkovou trasu, jakým tento pochod byl. Bohužel jsem ke klubovně dorazil spolu s tuctem harantů, kteří ve stejnou chvíli dokončili svoji pohádkovou trasu a hnali se pro cílové razítko. Bylo jich moc a řvali tam jak paviáni. Já tedy děti mám rád, ale tohle bylo na moji uklidněnou a uvolněnou dušičku moc. Haranti jedni blbí. Honili se tam, skákali a když jednoho matka vzala do náruče, aby se uklidnil, tak začal ještě vřískat a brečet. To jsem myslel, že jí ho vytrhnu a seřežu na místě, aby měl proč! Mno, tak to jsem si ulevil a můžeme jít dál.
Konec dobrý všechno dobré. Obdržel jsem nejenom další památní razítko, ale i gleit, ze kterého odcituji text, jelikož mi přijde velice hezký. Tak tedy:
Gleit tento jeset potvrzením, pro léta minulá i budoucí, kterak vlastník jeho, pan Tomáš Hroch, léta páně 2008 strastí, bláta a prachu plnou cestu podniknouti se odhodlal a v délce 24 kilometrové vykonal. Tím slávy nehynoucí pro sebe i potomky své vydobyl.Tak to jen tak na závěr. Pak přišlo vrcholové pivko, kterým jsem odměnil svoji maličkost za krásnou sobotní procházku a metelil jsem si to na autobus domů.
pátek 19. září 2008
Geocaching v Řevnicích a okolí, 19.9.
Tento článek by mohl nést také název "Jak jsem se ze mě stal geocacher", protože i já jsem se po dlouhé době dostal k této výtečné zábavě; dalo by se říci i hře. Jak to všechno začalo? Prostě a jednoduše, jako když prichází podzim. V neděli po víkendovce v Orlických horách jsem si šel zahrát bowling. Jako obvykle mi to první hru šlo, přesáhl jsem i sto bodů, sice velice skromně,ale přeci. Tím moje dobrá chvilka skončila a herní kvality šly do kytek. Byl jsem trochu rozladěn a chtěl žal utopit v dalším pivu, když tu mi napsala Sany, že jsou ještě s Jendou, Jarmilem a Maggi hledat kešky (uchýlím se k tomuto počeštění, protože se to pak snáze skloňuje a i vizuálně to vypadá lépe). Toho času odbíjely hodiny devátou hodinu. Otázal jsem se, jestli to myslí vážně, že takto pozdě se někam půjde. Odpověď byla jasná a stručná - jo, v půl desáte sraz na Lužinách.
Tím to celé začalo. Já, coby ještě nezaregistrovaný hledač pokladů, jsem vyrazil a se skupinkou se srazil na stanici metra. Jenda vytiskl instrukce ke hledání několika kešek a šlo se do boje. Ani už nevím, kolik jsme jich nalezli, protože jsme lozili a hledali do časného rána (toho času půl čtvrté), ale zaznamenal jsem se pouze k jedné, zvané Smrtihlav (autorem jest MortyWorld). Tato noční bojovka mne natolik nažhavila, že jsem se hned ráno registroval a rozhodl se svoji aktivitu rozvíjet tímto směrem i nadále.
Nicméně by to nejspíš chtělo ozřejmit pravidla hry pro ty, kteří neví, co to geocaching je. Budu parafrázovat oficiálně neoficiální text na české wikipedii. Geocaching je lovení pokladů pomocí GPS navigace. Autor zvolí nějaké zajímavé misto v přírodě či městě a tam umístí kešku. To jest třeba krabička, nebo skleněný obal od kafe, prostě cokoliv, co je alespoň trošku vodě odolné. Do ní umístí tzv. "logbook", což je papír, kam se zaznamenají hledači a úspěšní nálezci tohoto pokladu. Dále se tam umisťují různé přívěšky a jiné blboviny, které pak cestují od jedné kešky ke druhé, jak je lidé přenášejí. Hledač, který jde někam například na výlet, si zjistí na oficiálních stránkách, jestli poblíž jeho trasy neleží nějaká schovaná keška. Zaznamená si souřadnice a vyrazí hledat. Existují různé typy kešek, kde každá je specifická způsobem hledání, ale to si každý najde sám, pakliže už to neví. To asi k základnímu popisu a povědomí stačí.
Musíte si myslet, že se chovám, jako kdybych objevil Ameriku, když se tu nad tím tak rozplývám a do detailu popisuju. Ano, máte pravdu. Já si tu Ameriku objevil a moc se mi to líbí.
Nyní se teprve dostáváme k podstatě věci a tématu tohoto článku. Psal se čtvrtek 18. září. Bylo krásné, slunečné, leč trošku zimavé dopoledne. Uvařil jsem si šálek kafe, otevřel práci a tak nějak jsem se psychicky připravoval, že následující hodiny strávím v zajetí pracovních problémů. Nestalo se tak. Když už jsem skoro vypínal icq, abych měl na práci klid, napsal Tomáš, že jede do Brd hledat kešky. Chvíli jsem váhal a přemýšlel, jestli mám práci na chvíli odsunout, či jestli budu svědomitě plnit povinnosti.
Je naprosto jasné, že jsem uplně s chutí hodil práci za hlavu a vrhnul se za novým dobrodružstvím. Slovo dalo slovo a s Tomem jsme se domluvili na sraz ve dvanáct hodin na Smíchovském nádraží. Tom si chtěl vyzkoušet dopravu z jejich vesnice až do Prahy vlakem a to se mu málem vymstilo. Osobák, kterým cestoval, čekal na mezinárodní rychlík a získal tak více jak deset minut zpoždění, které byly docela důležité, aby pak stíhal přesun na další vlak. Naštěstí pohádka dopadla dobře a Tom vlak stihnul. Nic nám tedy nebránilo uhánět směr Řevnice, kde jsme se ponořili do Brdských lesů a snažili se najít zlato.
V jednu hodinu odpoledne jsme byli na místě a připraveni vyrazit. Tom se nejprve potýkal s technickými problémy, když se telefon nechtěl spojit s gps modulem, ale dobrá věc se podařila a my měli vytyčen první bod trasy - Špiónskou cache. Měla být schována někde v okolí místního hřbitova. I řekli jsme si, že se po cestě podíváme na lesní divadlo, které tam měli na cedulích inzerováno a pak to střihneme přímo lesem ke hřbitovu. Lesní divadélko bylo hezké a kupodivu i čisté. Ještě zajímavější byl nabízený program. Název si celý nepamatuji, ale utkvělo mi v paměti pouze "aneb hledám ženu ke stavbě!" Z kusých informací vyplynulo, že je to hra z období těsně po revoluci, někdo něco restituoval (chtěl jsem napsat resuscitoval, pač to jsem málem potřeboval já po zhlédnutí fotky čelních představitelů) a pak se to pokazilo. Prý úsměvná komedie. Mno, raději půjdu na nějakou klasiku. Jistota je jistota.
Od divadla se šlo přímo, dle směru kešky. Kupodivu to dle navigace nebylo dále než 500 metrů. Tyto se ale bohužel protáhly o něco dále a cesta se z původní hezké pěšinky změnila hned několikrát. Nejprve jsme přešli na jednu z hlavních asfaltek vedoucí do Řevnic, pak jsme museli projít malou roklí, tj. slézt z malého srázu, přeskočit potůček a přelézt pár plotů, a měli jsme být skoro na místě. Žel bohu se nám do cesty na posledních 100 metrů postavila budova a areál Obecní správy města Řevnic. Takový kousek jsme byli a... nic. Ach jo, takže zpět kolem vilové čtvrti, přejít na druhou hlavní silnici více na západ a nyní již opravdu z města ven a hurá ke hřbitovu. Navigace je mrška nestálá a tak nás vedla roští neroští. Když už jsme totiž dorazili ke zdi hřbitova, usmyslela si, že je to ještě o 50 metrů dále, takže se šlo prolézat takovým hezkým houštím na druhou stranu areálu posledního odpočinku. Nápověda k nalezení pokladu zněla - neodklápějte kameny v okolí. Začli jsme se bát, že keška je uvnitř hřbitova a autor ji zasunul někam pod náhrobní kámen a nás zavřou za hanobení hrobů. Nestalo se tak a po chvíli urputného hledání jsme ji našli umně schovanou v malé stráni vedle křoví. Nebudu tady psát, kde přesně je to schované, protože tím bych zkazil zábavu všem, kteří by se to vydali také hledat.
Zalogovali jsme se, pohlédli na hodinky a ke všeobecnému uspokojení se usnesli, že je čas na oběd. Usedli jsme u malé zídky a snědli to málo, co jsme si s sebou vzali, abychom neumřeli hlady. Krátká pauza nám dodala sil, tedy ne, že by to bylo potřeba, ale odpočívat se musí. Přeci se nepřetrhneme,ne?
A už jsme byli zase na cestě. Nyní k pokladu s názvem - Procesor. Cesta se vinula polem, pod dráty vysokého napětí (zde jsme se vážně pozastavili nad výškovým umístěním. Myslím, že když tudy projede kombajn, tak si sakra říká o průser) až nás krásné prostředí dovedlo k ještě úžasnější skládce. Je to tu opravdu jak pěst na oko! Na jedné straně malebná krajina plná lesů a tu a tam rozesetá vesnička. Na straně druhé velká kopa nejrůznějšího humusu. Fakt hnus. Ale což, zrychlili jsme krok a zašli do lesa. Po chvíli pochodu jsme narazili na malý rybníček, který vypadal jak z pohádky. Bohužel pouze do doby, než jsme přišli blíže. Na jeho vzdálenějším konci byla patrná hustá vrstva něčeho organického a zeleného. Blíže k nám se otvíral pohled na zakalenou vodu, ve které by snad umřelo všechno živé i neživé. To všechno napájel jeden krásně rezavě svítící potůček. I vyfotili jsme si tento přírodní úkaz a začali hledat, jelikož jsme byli zhruba 50 metrů od cíle.
Procesorová keška byla zakryta nějakým odpadkem, takže ji našel až Tomáš, který místo pročesával s větší důsledností, než já. V krabici nás opravdu čekal procesor (AMD 486 DX2 66 MHz, mezi znalci a pamětníky snad nezůstane jedno oko suché), ale také zhruba dvě deci vody. Bylo vidět, že už to tam nějakou dobu hnije, protože jednotlivé věci začly silně zapáchat. Kupodivu logbook zůstal nepoškozen a ani nebyl moc promáčen, a tak jsme se mohli v klidu zalogovat a pokračovat v naší pouti.
Třetím cílem byl vrchol Babka a stejně tak i pojmenovaná keška. Vrchol kopce tvoří trčící skála, ve které je taková polojeskyně využívaná trampy a jinými výletníky k přenocování. Dle navigace a instrukcí byl poklad až na vrcholu. Vydrápali jsme se tam a naskytl se nám překrásný výhled na jižní část Brd. Jenom škoda, že se v tu chvíli rozsvítilo sluníčko a znemožnilo pořízení kvalitních snímků. Udělali jsme tedy aspoň jediný - společné foto. Musíte uznat, že to je kvalitní snímek za všechny prachy. Naším příchodem byl vyrušen nějaký cestovatel, který se dle mého názoru nějak moc rychle zdekoval a mizel v dáli. Čert ví, co tam prováděl. Určitě nějaké nekalosti, satanista jeden!
Začalo se trošku připozdívat (rozumějte byly čtyři hodiny a já chtěl být v půl šesté doma), a tak jsme se rozmýšleli, jestli ještě najít jednu poslední kešku a pak jít, nebo jít na vlak rovnou. Když už jsme byli tak blízko, nemohl jsem přeci odmítnout tu výzvu a odejít s tím, že se na vyhlídku na Strážném Vrchu nepodívám. Dle navigace byla přímá cesta dlouhá 200 metrů. Vzhledem k tomu, že jsme byli na jednom vrcholu a poklad ukrytý na druhém, je naprosto zřejmé, kudy vedla cesta. Dolů a nahoru. Když jsme slezli dolů (možná by se více hodilo přirovnání - sklouzli) pod Babku, naskytl se nám pohled na malý, železitý potůček. Ehm, tedy v první chvíli jsem si myslel, že příčinou jeho barvy je nadmíra železa v okolí, byl jsem ale rychle vyveden z omylu. Když jsme přišli blíže a viděli tu hnusnou pěnu, co se na něm tvořila, uvědomil jsem si, že nejenom železo jest příčinou těch skoro mluvících a chodících kusů čehosi, co tak hezky poskakovalo mezi kameny. Raději jsme tedy nasadili k výstupu a za chvilku už byli na Strážném Vrchu.
Hledali jsme urputně, ale nějak se nezadařilo. Tom proto nahlédl do nápovědy a dostali jsme odpověď - lesní invalida. Ihned mi bylo zřejmé, že keška je někde u poraženého či padlého stromu. Hezky se to říká, ale tam bylo takových popadaných stromů, že nám to zabralo dalších dvacet minut, než jsme ji konečně našli. Byla mistrně ukryta... neřeknu kde. Najděte si ji sami! Zalogování proběhlo v rychlosti, stejně tak pohled po okolí, jenž se z této vyhlídky naskytl a pak už jen slézt dolů a šup na vlak.
Naše putování bylo tedy odměněno čtyřmi úspěšnými poklady a tudíž i zářezy na pažbě. Jediné, co mě nyní trápí je, že nevlastním navigaci. Ale to je jenom jediný malý mráček na naprosto čisté a prosluněné obloze. Dalšímu lovení zdar.
Tím to celé začalo. Já, coby ještě nezaregistrovaný hledač pokladů, jsem vyrazil a se skupinkou se srazil na stanici metra. Jenda vytiskl instrukce ke hledání několika kešek a šlo se do boje. Ani už nevím, kolik jsme jich nalezli, protože jsme lozili a hledali do časného rána (toho času půl čtvrté), ale zaznamenal jsem se pouze k jedné, zvané Smrtihlav (autorem jest MortyWorld). Tato noční bojovka mne natolik nažhavila, že jsem se hned ráno registroval a rozhodl se svoji aktivitu rozvíjet tímto směrem i nadále.
Nicméně by to nejspíš chtělo ozřejmit pravidla hry pro ty, kteří neví, co to geocaching je. Budu parafrázovat oficiálně neoficiální text na české wikipedii. Geocaching je lovení pokladů pomocí GPS navigace. Autor zvolí nějaké zajímavé misto v přírodě či městě a tam umístí kešku. To jest třeba krabička, nebo skleněný obal od kafe, prostě cokoliv, co je alespoň trošku vodě odolné. Do ní umístí tzv. "logbook", což je papír, kam se zaznamenají hledači a úspěšní nálezci tohoto pokladu. Dále se tam umisťují různé přívěšky a jiné blboviny, které pak cestují od jedné kešky ke druhé, jak je lidé přenášejí. Hledač, který jde někam například na výlet, si zjistí na oficiálních stránkách, jestli poblíž jeho trasy neleží nějaká schovaná keška. Zaznamená si souřadnice a vyrazí hledat. Existují různé typy kešek, kde každá je specifická způsobem hledání, ale to si každý najde sám, pakliže už to neví. To asi k základnímu popisu a povědomí stačí.
Musíte si myslet, že se chovám, jako kdybych objevil Ameriku, když se tu nad tím tak rozplývám a do detailu popisuju. Ano, máte pravdu. Já si tu Ameriku objevil a moc se mi to líbí.
Nyní se teprve dostáváme k podstatě věci a tématu tohoto článku. Psal se čtvrtek 18. září. Bylo krásné, slunečné, leč trošku zimavé dopoledne. Uvařil jsem si šálek kafe, otevřel práci a tak nějak jsem se psychicky připravoval, že následující hodiny strávím v zajetí pracovních problémů. Nestalo se tak. Když už jsem skoro vypínal icq, abych měl na práci klid, napsal Tomáš, že jede do Brd hledat kešky. Chvíli jsem váhal a přemýšlel, jestli mám práci na chvíli odsunout, či jestli budu svědomitě plnit povinnosti.
Je naprosto jasné, že jsem uplně s chutí hodil práci za hlavu a vrhnul se za novým dobrodružstvím. Slovo dalo slovo a s Tomem jsme se domluvili na sraz ve dvanáct hodin na Smíchovském nádraží. Tom si chtěl vyzkoušet dopravu z jejich vesnice až do Prahy vlakem a to se mu málem vymstilo. Osobák, kterým cestoval, čekal na mezinárodní rychlík a získal tak více jak deset minut zpoždění, které byly docela důležité, aby pak stíhal přesun na další vlak. Naštěstí pohádka dopadla dobře a Tom vlak stihnul. Nic nám tedy nebránilo uhánět směr Řevnice, kde jsme se ponořili do Brdských lesů a snažili se najít zlato.
 |
V jednu hodinu odpoledne jsme byli na místě a připraveni vyrazit. Tom se nejprve potýkal s technickými problémy, když se telefon nechtěl spojit s gps modulem, ale dobrá věc se podařila a my měli vytyčen první bod trasy - Špiónskou cache. Měla být schována někde v okolí místního hřbitova. I řekli jsme si, že se po cestě podíváme na lesní divadlo, které tam měli na cedulích inzerováno a pak to střihneme přímo lesem ke hřbitovu. Lesní divadélko bylo hezké a kupodivu i čisté. Ještě zajímavější byl nabízený program. Název si celý nepamatuji, ale utkvělo mi v paměti pouze "aneb hledám ženu ke stavbě!" Z kusých informací vyplynulo, že je to hra z období těsně po revoluci, někdo něco restituoval (chtěl jsem napsat resuscitoval, pač to jsem málem potřeboval já po zhlédnutí fotky čelních představitelů) a pak se to pokazilo. Prý úsměvná komedie. Mno, raději půjdu na nějakou klasiku. Jistota je jistota.
Od divadla se šlo přímo, dle směru kešky. Kupodivu to dle navigace nebylo dále než 500 metrů. Tyto se ale bohužel protáhly o něco dále a cesta se z původní hezké pěšinky změnila hned několikrát. Nejprve jsme přešli na jednu z hlavních asfaltek vedoucí do Řevnic, pak jsme museli projít malou roklí, tj. slézt z malého srázu, přeskočit potůček a přelézt pár plotů, a měli jsme být skoro na místě. Žel bohu se nám do cesty na posledních 100 metrů postavila budova a areál Obecní správy města Řevnic. Takový kousek jsme byli a... nic. Ach jo, takže zpět kolem vilové čtvrti, přejít na druhou hlavní silnici více na západ a nyní již opravdu z města ven a hurá ke hřbitovu. Navigace je mrška nestálá a tak nás vedla roští neroští. Když už jsme totiž dorazili ke zdi hřbitova, usmyslela si, že je to ještě o 50 metrů dále, takže se šlo prolézat takovým hezkým houštím na druhou stranu areálu posledního odpočinku. Nápověda k nalezení pokladu zněla - neodklápějte kameny v okolí. Začli jsme se bát, že keška je uvnitř hřbitova a autor ji zasunul někam pod náhrobní kámen a nás zavřou za hanobení hrobů. Nestalo se tak a po chvíli urputného hledání jsme ji našli umně schovanou v malé stráni vedle křoví. Nebudu tady psát, kde přesně je to schované, protože tím bych zkazil zábavu všem, kteří by se to vydali také hledat.
Zalogovali jsme se, pohlédli na hodinky a ke všeobecnému uspokojení se usnesli, že je čas na oběd. Usedli jsme u malé zídky a snědli to málo, co jsme si s sebou vzali, abychom neumřeli hlady. Krátká pauza nám dodala sil, tedy ne, že by to bylo potřeba, ale odpočívat se musí. Přeci se nepřetrhneme,ne?
 |
A už jsme byli zase na cestě. Nyní k pokladu s názvem - Procesor. Cesta se vinula polem, pod dráty vysokého napětí (zde jsme se vážně pozastavili nad výškovým umístěním. Myslím, že když tudy projede kombajn, tak si sakra říká o průser) až nás krásné prostředí dovedlo k ještě úžasnější skládce. Je to tu opravdu jak pěst na oko! Na jedné straně malebná krajina plná lesů a tu a tam rozesetá vesnička. Na straně druhé velká kopa nejrůznějšího humusu. Fakt hnus. Ale což, zrychlili jsme krok a zašli do lesa. Po chvíli pochodu jsme narazili na malý rybníček, který vypadal jak z pohádky. Bohužel pouze do doby, než jsme přišli blíže. Na jeho vzdálenějším konci byla patrná hustá vrstva něčeho organického a zeleného. Blíže k nám se otvíral pohled na zakalenou vodu, ve které by snad umřelo všechno živé i neživé. To všechno napájel jeden krásně rezavě svítící potůček. I vyfotili jsme si tento přírodní úkaz a začali hledat, jelikož jsme byli zhruba 50 metrů od cíle.
 |
Procesorová keška byla zakryta nějakým odpadkem, takže ji našel až Tomáš, který místo pročesával s větší důsledností, než já. V krabici nás opravdu čekal procesor (AMD 486 DX2 66 MHz, mezi znalci a pamětníky snad nezůstane jedno oko suché), ale také zhruba dvě deci vody. Bylo vidět, že už to tam nějakou dobu hnije, protože jednotlivé věci začly silně zapáchat. Kupodivu logbook zůstal nepoškozen a ani nebyl moc promáčen, a tak jsme se mohli v klidu zalogovat a pokračovat v naší pouti.
Třetím cílem byl vrchol Babka a stejně tak i pojmenovaná keška. Vrchol kopce tvoří trčící skála, ve které je taková polojeskyně využívaná trampy a jinými výletníky k přenocování. Dle navigace a instrukcí byl poklad až na vrcholu. Vydrápali jsme se tam a naskytl se nám překrásný výhled na jižní část Brd. Jenom škoda, že se v tu chvíli rozsvítilo sluníčko a znemožnilo pořízení kvalitních snímků. Udělali jsme tedy aspoň jediný - společné foto. Musíte uznat, že to je kvalitní snímek za všechny prachy. Naším příchodem byl vyrušen nějaký cestovatel, který se dle mého názoru nějak moc rychle zdekoval a mizel v dáli. Čert ví, co tam prováděl. Určitě nějaké nekalosti, satanista jeden!
 |
Začalo se trošku připozdívat (rozumějte byly čtyři hodiny a já chtěl být v půl šesté doma), a tak jsme se rozmýšleli, jestli ještě najít jednu poslední kešku a pak jít, nebo jít na vlak rovnou. Když už jsme byli tak blízko, nemohl jsem přeci odmítnout tu výzvu a odejít s tím, že se na vyhlídku na Strážném Vrchu nepodívám. Dle navigace byla přímá cesta dlouhá 200 metrů. Vzhledem k tomu, že jsme byli na jednom vrcholu a poklad ukrytý na druhém, je naprosto zřejmé, kudy vedla cesta. Dolů a nahoru. Když jsme slezli dolů (možná by se více hodilo přirovnání - sklouzli) pod Babku, naskytl se nám pohled na malý, železitý potůček. Ehm, tedy v první chvíli jsem si myslel, že příčinou jeho barvy je nadmíra železa v okolí, byl jsem ale rychle vyveden z omylu. Když jsme přišli blíže a viděli tu hnusnou pěnu, co se na něm tvořila, uvědomil jsem si, že nejenom železo jest příčinou těch skoro mluvících a chodících kusů čehosi, co tak hezky poskakovalo mezi kameny. Raději jsme tedy nasadili k výstupu a za chvilku už byli na Strážném Vrchu.
Hledali jsme urputně, ale nějak se nezadařilo. Tom proto nahlédl do nápovědy a dostali jsme odpověď - lesní invalida. Ihned mi bylo zřejmé, že keška je někde u poraženého či padlého stromu. Hezky se to říká, ale tam bylo takových popadaných stromů, že nám to zabralo dalších dvacet minut, než jsme ji konečně našli. Byla mistrně ukryta... neřeknu kde. Najděte si ji sami! Zalogování proběhlo v rychlosti, stejně tak pohled po okolí, jenž se z této vyhlídky naskytl a pak už jen slézt dolů a šup na vlak.
Naše putování bylo tedy odměněno čtyřmi úspěšnými poklady a tudíž i zářezy na pažbě. Jediné, co mě nyní trápí je, že nevlastním navigaci. Ale to je jenom jediný malý mráček na naprosto čisté a prosluněné obloze. Dalšímu lovení zdar.
úterý 9. září 2008
Velký a Malý Blaník - 8.9.
Aby těch akcí nebylo málo, byl vskutku v rychlosti dohodnut další výlet a to za pověstnými rytíři na Blaník. Nynější sestava byla Tomáš, Katka a já. Jelo se autem, protože dostat se tam hromadnou dopravou není zrovna optimální řešení. Zvláště, když autobusy jezdí pouze dvakrát či třikrát za den. Plán byl tedy jasný, v pondělí ráno po osmé vyrazíme směr Blanická chráněná krajinná oblast a zdoláme jak Velký, tak i Malý Blaník (ano, existují opravdu dva vrcholy toho jména, též jsem byl překvapen.) Kvůli akci předchozího dne jsem již nestihl nakoupit a připravit svačinku na náročný výstup, tudíž jsem se dalšího dne musel spokojit s narychlo koupenou paštikou a několika houskami. Nevadí, ono to zase tak hrozné nebylo, ale abychom se vrátili hezky na začátek.
Pondělní ráno bylo krásně. Svítíčko slunilo, nebe bylo skoro bez mráčku a v sedm hodin zapípal budík. Sbalit se bylo otázkou pár minut, vždyť jedeme jenom na chvíli, že? Takže pár základních věcí, jako třeba lékárničku, do báglu, něco k pití a šup s autem k benzícnce. Přeci jenom tam od poslední jízdy nezbylo moc šťávy a nechtěl jsem zůstat stát uprostřed dálnice. Sraz byl na Smíchovském nádraží ve čtvrt na devět. To jsme se tam s pár minutovým zpozděním také sešli a mohlo se vyrazit. Jistě netřeba komentovat pražskou dopravu takto v pondělí ráno. Bylo relativně brzy, ale v rádiu už hlásili polovinu silnic na stupni pět (tedy absolutně neprůjezdné), bál jsem se, že nás to taky zastaví na jižní spojce. Naštěstí při nás stál andělíček strážníček a po celou cestu jsme nezavadili o jedinou kolonu.
Tomáš vzal s sebou navigaci, abychom se neztratili a případně na cílovém místě našli nějakou tu geocache. Já té navigaci přezdívám "babka v krabičce", protože pokyny pro řidiče jsou namluveny ženským hlasem. Ujeli jsme nějakých 16 km po dálnici, když mi babka připomenula, abych jel stále rovně. Zajímalo by mne, kdo tvořil ty upozorňovací body na mapě. Vždyť to by mne opravdu nenapadlo, že po rovné silnici se nejspíš pojede rovně.
Zhruba v půl desáté jsme dorazili do našeho cílového a zároveň startovního místa, vesnice Kondrac. Velice rychle jsme ji začali přezdívat "Kokodrnec", protože původní název se nedá zapamatovat a tohle bylo tak krásně ulítlé, že nám to hned padlo do noty. Z Kokodrnce se jde po červené turistické značce prakticky po celou dobu trasy.
Plán náročného to treku byl vystoupat na Velký Blaník, podívat se po světě okolo, slézt dolů a znovu vystoupat, nyní již na kopec Malý Blaník a tam se pokochat zříceninou kaple. Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali.
Na prvním zastavení, pod Velkým Blaníkem, jsme narazili jednak na začátek naučné stezky pro dospělé i pro děti, ale i na geologickou expozici. Trošku jsem nepochopil, co tím chlapci mínili, ale byla tam dovezena hromada kamenů různých druhů a čehosi cosi a je to tam vystaveno a okomentováno. Nebýt to v takové hezké lokalitě, nikdo by se na to jistě nešel podívat. Mezitím, co jsme se s Katkou koukali po kamenech, Tomáš ulovil první geocache. Zapsal datum a čas návštěvy a mohli jsme pokračovat vzhůru. Ono vzhůru není až tak dobré slovo, nejprve se totiž jde dolů. Ano, jdeme na kopec dolů. Samotná silnice je o hodně výše než úpatí kopce, tudíž je nejprve nutno překonat malý výškový rozdíl, přeskočit potůček Brodec a teprve tehdy začíná samotné stoupání.
Jak jsme se měli možnost přesvědčit, je to silně turistické místo zaměřeno i na výrazné městské typy. Naštěstí toho dne s námi nidko na vrchol nešel. Jak jsme to tedy poznali? Jednoduše, kusy trasy jsou lemovány zábradlím, aby se v tom "velice náročném stoupání" měli lidé kde zapřít a navíc jsou tam v silně exponovaných úsecích schody, za které by se nemusel stydět kdejaký vstup do baráku. Jinak je ale nutné uznat, že cesta je udržovaná a starají se o ní. Aby se i děti nenudily, jsou pro ně udělána malá zastavení v rámci naučné stezky. Kupodivu jsme si vyhráli taky. Koncipováno je to metodou hry. Na stojanu jsou vyobrazeny vždy dvě řady nějakých lesních elmentů (zvířata, stromy, atp.) a je nutné je párovat například s plody, mláďaty apod. Toto párování se provádí motáním lana ve vyznačených zářezech na daném stojanu. Takhle to nezní moc zábavně, ale když jsme u toho my, tak to zábava je, jsme prostě ještě děti.
Kousek pod vrcholem je i dřevěný xylofon. Tomáš ihned chytil dřevěnou paličku do ruky a jal se mlátit do jednotlivých dřev, aby zjistil, co za tóny to vydává. Pak si to zkusila i Katka a naposledy já. Tom z toho pořídil i video, takže se možná i dočkáte pohyblivých obrázků.
Na vrchol hory to již nebylo více jak 400 metrů, které jsme zdolali za chvilku. Cestou jsme odchytli ještě jednu cachku a pak si dali oběd pod rozhlednou. Abyste si nemysleli, trošku jsme podcenili měřítko mapy a z celodenního výletu by to byla procházka tak na tři hodinky, kdybychom se často nezastavovali a neblbli po cestě. Ono je to v této lokalitě opravdu blízko všude. Z Kokodrnce na vrchol jsou to pouhé tři kilometry, takže cesta vhodná snad pro každého zájemce. Co povídat dále? Rozhledna byla v pondělí zavřená, ale s tím jsme počítali. Pokochali jsme se krásným výhledem a poslouchali, jestli se z hory nebude ozývat chrápání či dunění. Ani jednoho jsme se nedočkali, a tak se šlo na kopec druhý.
Malý Blaník je o něco menší, než jeho bratr, ale zato cesta je tam více příkrá. Konečně nějaký pořádný výstup! Zalesněnému vrcholu dominuje zřícenina kaple sv. Máří Magdalény. Uprostřed této ruiny roste asi 150 let starý smrk. Pohled na tyto dva objekty je opravdu impozantní. Kaple sama o sobě musela být v době svého vzniku opravdu velkým počinem, neboť koruna smrku nezasahuje moc vysoko nad původní střechu. Bývalo to kdysi i poutním místem, kde se v době Svatováclavských slavností pořádali mše a konaly pouti z nedalekých Louňovic pod Blaníkem.
Zde jsme si dali malou dopovací přestávku, Katka vytáhla umělé medvídky a já čokoládu. Chvíli jsme se zdrželi, zapsali do návštěvní knihy - dost jsem byl zaražen, že ta kniha tam opravdu je a nikdo ji nezničil nebo neukradl. Člověk nemá být podezíravý, ale jsme v Čechách, že? Co jiného bych tu asi tak měl čekat? Jednorožce?
Tom mezitím zavětřil další cachku a tak jsme se vydali hledat. Tentokráte byla lépe schována u stromu pod kamenem a zahrabána listím. Byl zapsán čas a datum, prohlédli jsme si, co tam kdo dal a mohli jsme vyrazit na finální přiblížení tohoto dne. Sešli jsme z kopce do městyse Louňovice pod Blaníkem (můžete mi někdo vysvětlit, co je to městys za správní jednotku?), zde jsme obdivovali místní kostel Nanebevzetí panny Marie a zámek.
Poté už nezbývalo nic jiného, než se přesunout zpět do Kokodrnce, kde jsme měli zaparkovaného Šemíka (tak jsem pojmenoval svoje autíčko, komu by se to nelíbilo, tak ať si trhne nohou.) Cesta to byla nevábná, páč se šlo nějakých 6 km po silnici. Slunce stále svítilo, a tak aspoň to nám zpříjemňovalo nezáživnou chůzi po asfaltu. Řekli jsme, že si dáme vrcholové pivko v Kokodrnci. Tedy já kofolu, jelikož jsem řidič. Žel bohu nedošlo na to. Místní hospoda je raritou a má každý druhý den otevřeno od 11 hod do 14:30. Asi tam místní chodí pouze na obědy, či co. Ale viděli jste někdy hospodu zavírat před večerem?? Nepochopim. Bylo tedy jasné, že pivko bude až v Praze. Odjeli jsme, auto nechali doma a šli to zapít a zajíst do centra. Velice to hezké zakončení příjemného dne.
Výlet na Blaník doporučuji, je to taková nenáročná procházka. Nutno dodat, že pro mne až moc nenáročná, dodal bych k tomu ještě pochod někam dál, ale to až jindy.
Pondělní ráno bylo krásně. Svítíčko slunilo, nebe bylo skoro bez mráčku a v sedm hodin zapípal budík. Sbalit se bylo otázkou pár minut, vždyť jedeme jenom na chvíli, že? Takže pár základních věcí, jako třeba lékárničku, do báglu, něco k pití a šup s autem k benzícnce. Přeci jenom tam od poslední jízdy nezbylo moc šťávy a nechtěl jsem zůstat stát uprostřed dálnice. Sraz byl na Smíchovském nádraží ve čtvrt na devět. To jsme se tam s pár minutovým zpozděním také sešli a mohlo se vyrazit. Jistě netřeba komentovat pražskou dopravu takto v pondělí ráno. Bylo relativně brzy, ale v rádiu už hlásili polovinu silnic na stupni pět (tedy absolutně neprůjezdné), bál jsem se, že nás to taky zastaví na jižní spojce. Naštěstí při nás stál andělíček strážníček a po celou cestu jsme nezavadili o jedinou kolonu.
Tomáš vzal s sebou navigaci, abychom se neztratili a případně na cílovém místě našli nějakou tu geocache. Já té navigaci přezdívám "babka v krabičce", protože pokyny pro řidiče jsou namluveny ženským hlasem. Ujeli jsme nějakých 16 km po dálnici, když mi babka připomenula, abych jel stále rovně. Zajímalo by mne, kdo tvořil ty upozorňovací body na mapě. Vždyť to by mne opravdu nenapadlo, že po rovné silnici se nejspíš pojede rovně.
Zhruba v půl desáté jsme dorazili do našeho cílového a zároveň startovního místa, vesnice Kondrac. Velice rychle jsme ji začali přezdívat "Kokodrnec", protože původní název se nedá zapamatovat a tohle bylo tak krásně ulítlé, že nám to hned padlo do noty. Z Kokodrnce se jde po červené turistické značce prakticky po celou dobu trasy.
 |
Plán náročného to treku byl vystoupat na Velký Blaník, podívat se po světě okolo, slézt dolů a znovu vystoupat, nyní již na kopec Malý Blaník a tam se pokochat zříceninou kaple. Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali.
Na prvním zastavení, pod Velkým Blaníkem, jsme narazili jednak na začátek naučné stezky pro dospělé i pro děti, ale i na geologickou expozici. Trošku jsem nepochopil, co tím chlapci mínili, ale byla tam dovezena hromada kamenů různých druhů a čehosi cosi a je to tam vystaveno a okomentováno. Nebýt to v takové hezké lokalitě, nikdo by se na to jistě nešel podívat. Mezitím, co jsme se s Katkou koukali po kamenech, Tomáš ulovil první geocache. Zapsal datum a čas návštěvy a mohli jsme pokračovat vzhůru. Ono vzhůru není až tak dobré slovo, nejprve se totiž jde dolů. Ano, jdeme na kopec dolů. Samotná silnice je o hodně výše než úpatí kopce, tudíž je nejprve nutno překonat malý výškový rozdíl, přeskočit potůček Brodec a teprve tehdy začíná samotné stoupání.
 |
 |
Jak jsme se měli možnost přesvědčit, je to silně turistické místo zaměřeno i na výrazné městské typy. Naštěstí toho dne s námi nidko na vrchol nešel. Jak jsme to tedy poznali? Jednoduše, kusy trasy jsou lemovány zábradlím, aby se v tom "velice náročném stoupání" měli lidé kde zapřít a navíc jsou tam v silně exponovaných úsecích schody, za které by se nemusel stydět kdejaký vstup do baráku. Jinak je ale nutné uznat, že cesta je udržovaná a starají se o ní. Aby se i děti nenudily, jsou pro ně udělána malá zastavení v rámci naučné stezky. Kupodivu jsme si vyhráli taky. Koncipováno je to metodou hry. Na stojanu jsou vyobrazeny vždy dvě řady nějakých lesních elmentů (zvířata, stromy, atp.) a je nutné je párovat například s plody, mláďaty apod. Toto párování se provádí motáním lana ve vyznačených zářezech na daném stojanu. Takhle to nezní moc zábavně, ale když jsme u toho my, tak to zábava je, jsme prostě ještě děti.
Kousek pod vrcholem je i dřevěný xylofon. Tomáš ihned chytil dřevěnou paličku do ruky a jal se mlátit do jednotlivých dřev, aby zjistil, co za tóny to vydává. Pak si to zkusila i Katka a naposledy já. Tom z toho pořídil i video, takže se možná i dočkáte pohyblivých obrázků.
 |
Na vrchol hory to již nebylo více jak 400 metrů, které jsme zdolali za chvilku. Cestou jsme odchytli ještě jednu cachku a pak si dali oběd pod rozhlednou. Abyste si nemysleli, trošku jsme podcenili měřítko mapy a z celodenního výletu by to byla procházka tak na tři hodinky, kdybychom se často nezastavovali a neblbli po cestě. Ono je to v této lokalitě opravdu blízko všude. Z Kokodrnce na vrchol jsou to pouhé tři kilometry, takže cesta vhodná snad pro každého zájemce. Co povídat dále? Rozhledna byla v pondělí zavřená, ale s tím jsme počítali. Pokochali jsme se krásným výhledem a poslouchali, jestli se z hory nebude ozývat chrápání či dunění. Ani jednoho jsme se nedočkali, a tak se šlo na kopec druhý.
 |
Malý Blaník je o něco menší, než jeho bratr, ale zato cesta je tam více příkrá. Konečně nějaký pořádný výstup! Zalesněnému vrcholu dominuje zřícenina kaple sv. Máří Magdalény. Uprostřed této ruiny roste asi 150 let starý smrk. Pohled na tyto dva objekty je opravdu impozantní. Kaple sama o sobě musela být v době svého vzniku opravdu velkým počinem, neboť koruna smrku nezasahuje moc vysoko nad původní střechu. Bývalo to kdysi i poutním místem, kde se v době Svatováclavských slavností pořádali mše a konaly pouti z nedalekých Louňovic pod Blaníkem.
 |
Zde jsme si dali malou dopovací přestávku, Katka vytáhla umělé medvídky a já čokoládu. Chvíli jsme se zdrželi, zapsali do návštěvní knihy - dost jsem byl zaražen, že ta kniha tam opravdu je a nikdo ji nezničil nebo neukradl. Člověk nemá být podezíravý, ale jsme v Čechách, že? Co jiného bych tu asi tak měl čekat? Jednorožce?
Tom mezitím zavětřil další cachku a tak jsme se vydali hledat. Tentokráte byla lépe schována u stromu pod kamenem a zahrabána listím. Byl zapsán čas a datum, prohlédli jsme si, co tam kdo dal a mohli jsme vyrazit na finální přiblížení tohoto dne. Sešli jsme z kopce do městyse Louňovice pod Blaníkem (můžete mi někdo vysvětlit, co je to městys za správní jednotku?), zde jsme obdivovali místní kostel Nanebevzetí panny Marie a zámek.
 |
Poté už nezbývalo nic jiného, než se přesunout zpět do Kokodrnce, kde jsme měli zaparkovaného Šemíka (tak jsem pojmenoval svoje autíčko, komu by se to nelíbilo, tak ať si trhne nohou.) Cesta to byla nevábná, páč se šlo nějakých 6 km po silnici. Slunce stále svítilo, a tak aspoň to nám zpříjemňovalo nezáživnou chůzi po asfaltu. Řekli jsme, že si dáme vrcholové pivko v Kokodrnci. Tedy já kofolu, jelikož jsem řidič. Žel bohu nedošlo na to. Místní hospoda je raritou a má každý druhý den otevřeno od 11 hod do 14:30. Asi tam místní chodí pouze na obědy, či co. Ale viděli jste někdy hospodu zavírat před večerem?? Nepochopim. Bylo tedy jasné, že pivko bude až v Praze. Odjeli jsme, auto nechali doma a šli to zapít a zajíst do centra. Velice to hezké zakončení příjemného dne.
Výlet na Blaník doporučuji, je to taková nenáročná procházka. Nutno dodat, že pro mne až moc nenáročná, dodal bych k tomu ještě pochod někam dál, ale to až jindy.
pondělí 14. července 2008
Axamitovou branou aneb jak se učíme orientovat 11.7.
Tímto výletem jsem se chtěl navrátit do Českého krasu, protože je to oblast velice zajímavá a příroda skoro nedotčená (tedy hodně skoro, když vypustíme lomy a průmysl).
Výlet započal už den předem, kdy jsme šli hrát ping-pong a následně plánovat zbylé věci do Norska. Sešli jsme se celá cestovní skupinka, jmenovitě Petr, Zuzka, Pavel, Honza, Radim a já. Nejprve jsme si dvě hodinky zahráli pinčes, kterýžto byl umístěn ve sklepních prostorách kolejního bloku 6. Hráli jsme s takovou vervou, že si přišla nějaká paní stěžovat, že tam řveme jak paviáni. Nevím, kdo ta osoba byla, ale předpokládal bych, že kolejná. Inu, tak jsme museli trošku ztišit náš projev. Poté jsme se odebrali do blízké hospůdky a probírali jsme poslední detaily, které bylo potřeba doladit, než odjedeme na dva týdny do neznámých a opuštěných končin dalekého severu. Tak jsme se do toho plánování zabrali, že jsem dorazil domů někdy ve dvě hodiny ráno...
A zde začíná samotný výlet za Axamitovou branou. Nejprve jsem chtěl jet pouze sám, ale pak jsem si uvědomil, že by to přeci jenom byla nuda, tak jsem oslovil ostatní cestovatele, kteří postupně skoro všichni odmítli. Buď kvůli práci, nebo jen proto, že se jim nechtělo. Nejhorší byl ale Honza, který prohlásil, že jede, ale ráno nejenže se nedostavil na nádraží, ale ani neposlal zprávu, ve které by sdělil, že se s ním nemá počítat! Mlátil bych takové lidi. Inu což, zbyl alespoň Petr a já za něj byl velice rád.
Sraz byl v osm hodin ráno na Smíchovském nádraží, kde jsme se pak měli vydat směr Beroun. Již první epizodka se nám vynořila ihned na místě. Večer jsem proklamoval, že sraz je opravdu v osm hodin ráno a vlak jede 8:24 (chtěl jsem jet rychlíkem, abychom tam byli dříve). Nepodařilo se. V 8:17 jsem začal být hodně nervózní a prozváněl jsem jak Honzu, tak i Petra. Honza měl mobil vypnutý a chrápal. Petr byl nedostupný, tak jsem věděl, že je aspoň v metru a na cestě. Po několika pokusech se mi přeci jenom podařilo dovolat a na můj prostý dotaz - Kde jsi? - mi Petr blahosklonně odpověděl:"Na Florenci!" Když jsem mu řekl, že za pár minut jede vlak a že sraz byl v osm, Petr nesměle odpověděl, že byl přesvědčen o srazu až ve tři čtvrtě. Rychlík nám ujel, ale naštěstí jel do Berouna další vlak osobák a výlet mohl začít.
Plán cesty byl následující: Cesta Axamitovou branou vede z Berouna do Berouna. Takže takový okruh po okolních krásách. Samotná cesta prochází body - Jarov, lom pod vrcholem Kosov, Suchomastská přehrada, Havlíčkův mlýn, Axamitová brána, Koněpruské jeskyně, vesnice Tobolka, Tetín a zpět na vlak do Berouna. Celkem vzato je to 18 km hezké chůze, semo tamo i do kopce, tudíž na jednodenní výlet jako stvořená.
V pátek, kdy se výlet konal, bylo počasí více než nádherné. Sluníčko svítilo, chvílemi i nepříjemně pálilo, takže jsem se nakonec i trošku pripálil, ale to bych předbíhal skutečnostem. Z Berouna jsme vykročili rázným krokem po zelené turistické značce, prošli jsme periferií Berouna a vydali se k místní okrajové části Jarov. Zde na návsi, oni tomu sice říkají náměstí, ale je to náves jako poleno, stojí pseudorománská kaple sv. Václava se zvoničkou z roku 1862. V průvodci stálo, že je zdevastovaná, ale jak jsme se měli možnost přesvědčit, již započaly opravné práce, takže někoho konečně napadlo, že takovéto památky by se měly udržovat. Vzhledem k tomu, že jsme spali zhruba tak 5 hodin a to je ještě maximum, dali jsme si pauzu. Petr prohlásil, že nedostatek spánku kompenzuje jídlem. Proto se ihned po usednutí pod kaštan u kapličky, pustil do jídla s vervou.
Poté jsme pokračovali ven z vesnice kolem zemědělského objektu. Nejvíce nás zaujal vojenský transportér ve výborném stavu, který tam nějaký nadšenec měl na poli. Nejsem znalec vojenské techniky, takže pro stejné nadšence nejsem schopen reprodukovat, co to bylo za typ a z jakého roku. Zde končila asfaltka, za což jsme byli náležitě rádi. Napojili jsme se na širokou polní cestu, která nás vedla kolem místního lomu pod vrcholem Kosov. Bohužel v tomto místě je cesta velice špatně značena (což je ovšem problém celé této trasy, jsou místa, kde na značku nenarazíte ani po kilometru a půl). Kolem lomu jsme se dostali až na kraj lesa, po kterém jsme kráčeli až na mýtinu, ze které bylo vidět jezírko dole v lomu. Jak jsme tak pozorovali krásy přírody, všimli jsme si, že někdo dole kempuje a jde se takhle po ránu vykoupat do jistě studené vody. Tak jsme si vzájemně zamávali s kempaři a šli dále.
Cesta pokračovala po polích a lukách kolem kopce, až jsme dospěli na asfaltku. Docela nás rozhodilo, že jsme nejenom nesestoupili do údolí, ale že jsme se vůbec nesetkali s přehradou. Dle malé mapky v průvodci jsme si pak všimli, že díky kompletní absenci značek jsme se vydali po vrstevnici, která nás zavedla k silnici spojující Koněprusy s Berounem. Holt jsme tedy akceptovali svojí chybu a dali se na jih, abychom se vrátili na značenou cestu. Napojili jsme se až u Koněpruských jeskyní, kde jsme si dali obědvací pauzu. To, že jsme vynechali přehradu, mlýn i samotnou bránu nebudu raději dále rozpatlávat ( ale k té bráně se jednou dostaneme!!!). U jeskyní jsem si koupil turistickou známku, abych měl alespoň nějakou památku, dali jsme si vrcholové pivko a se skloněnou hlavou jsme vyhledali žlutou značku, po které cesta pokračovala dále.
Vyšli jsme po značce do luk a polí, zase! Jako již předtím to byl kámen úrazu celé cesty. Evidentně nekdo porazil stromky, na kterých byly značky, či tam ty mrňavé namalované potvory vůbec nebyly. Tak či onak jsme šli opět naslepo a pouze zázrakem jsme se vynořili u "vodojemu" Pod Vinnou. Ten vodojem, jak mu v průvodci říkali, byl celý zarostlý v lípě. Lépe tedy řečeno, že ona lípa jej již celý pohltila. Takže ani to rozcestí nebylo pořádně vidět. Naštěstí tu byl orientační bod a to vesnice Tobolka. Díky blízkým domům jsme věděli, že jdeme dobře.
Když jsme procházeli vesničkou, bylo to jako na divokém západě ve městě duchů. Nikoho jsme nepotkali, jenom sem tam byl někde slyšet duch s motorovkou. Uprostřed vesnice je malý rybník a jeho pánem je vodník, kterého můžete vidět na fotkách. Je to asi jediná zajímavost této Bohem zapomenuté vesničky.
Cesta pak pokračuje do lesa (cesta opět neznačena - značky zarostlé ve křoví nejsou značky) a prochází úpatím Tobolského vrchu, který, jak píše průvodce, je nejmalebnějším vrcholem chráněné oblasti Koda. Poté se cesta ubírá mírně do kopce a pak zase z kopce, až se dojde do malé vesničky Tetín. Zde je zajímavostí mnohem více, než v předchozí vesnici. Na návsi stojí kostel sv. Kateřiny, velice hezký a pak je tu torzo hradu Tetín. Bohužel torzo opravdu vystihuje podstatu nynějšího stavu věci. Hrad už není ani hoden toho slova hrad, ale spíše by mu náležel název - Dvě stěny a to ještě malinkaté. Nicméně hrad nebyl to podstatné, protože místo hradu každého jistě zaujme naprosto úžasný pohled do údolí Berounky s okolními kopci a loukami. Takže nakonec i člověk odpustí, že hrad už není hrad a že to opravdu stálo za to se tam prodrat.
Když jsme se nabažili výhledu, vydali jsme se na poslední úsek této cesty vedoucí do Berouna. Nechci opět nadávat na průvodce, ale jest tam psáno - "... vyjdeme z vesnice za humna a pak se po modré dáme dolů do údolí Berounky..." - ehm, tak i tady bych měl velké výhrady. Vydali jsme se opravdu za humna a i po správné značce (!!!), ale co čert nechtěl, modrá zahýbala vlevo, tj. OD Berounky, ne k ní. Takže jsme chvilku váhali a raději cestu dokončili chůzí po asfaltce direkt k nádraží. Neměli jsme už chuť hledat, kudy ta modrá obchází a vchází do cíle.
Na nádraží jsme si pak dali vítězné pivko a i když jsme nestihli celou trasu, bylo to pěkných 15 km chůze a rozhodně nelituji, že jsem to šel. Pak už jenom dojet domů a sbalit se na víkend na vodu, ale o tom již příště. Co si ale neodpustim je poznámka a morální poučení na konec: Tištěný průvodce není lepší než mapa! To jen tak pro informaci.
Výlet započal už den předem, kdy jsme šli hrát ping-pong a následně plánovat zbylé věci do Norska. Sešli jsme se celá cestovní skupinka, jmenovitě Petr, Zuzka, Pavel, Honza, Radim a já. Nejprve jsme si dvě hodinky zahráli pinčes, kterýžto byl umístěn ve sklepních prostorách kolejního bloku 6. Hráli jsme s takovou vervou, že si přišla nějaká paní stěžovat, že tam řveme jak paviáni. Nevím, kdo ta osoba byla, ale předpokládal bych, že kolejná. Inu, tak jsme museli trošku ztišit náš projev. Poté jsme se odebrali do blízké hospůdky a probírali jsme poslední detaily, které bylo potřeba doladit, než odjedeme na dva týdny do neznámých a opuštěných končin dalekého severu. Tak jsme se do toho plánování zabrali, že jsem dorazil domů někdy ve dvě hodiny ráno...
A zde začíná samotný výlet za Axamitovou branou. Nejprve jsem chtěl jet pouze sám, ale pak jsem si uvědomil, že by to přeci jenom byla nuda, tak jsem oslovil ostatní cestovatele, kteří postupně skoro všichni odmítli. Buď kvůli práci, nebo jen proto, že se jim nechtělo. Nejhorší byl ale Honza, který prohlásil, že jede, ale ráno nejenže se nedostavil na nádraží, ale ani neposlal zprávu, ve které by sdělil, že se s ním nemá počítat! Mlátil bych takové lidi. Inu což, zbyl alespoň Petr a já za něj byl velice rád.
Sraz byl v osm hodin ráno na Smíchovském nádraží, kde jsme se pak měli vydat směr Beroun. Již první epizodka se nám vynořila ihned na místě. Večer jsem proklamoval, že sraz je opravdu v osm hodin ráno a vlak jede 8:24 (chtěl jsem jet rychlíkem, abychom tam byli dříve). Nepodařilo se. V 8:17 jsem začal být hodně nervózní a prozváněl jsem jak Honzu, tak i Petra. Honza měl mobil vypnutý a chrápal. Petr byl nedostupný, tak jsem věděl, že je aspoň v metru a na cestě. Po několika pokusech se mi přeci jenom podařilo dovolat a na můj prostý dotaz - Kde jsi? - mi Petr blahosklonně odpověděl:"Na Florenci!" Když jsem mu řekl, že za pár minut jede vlak a že sraz byl v osm, Petr nesměle odpověděl, že byl přesvědčen o srazu až ve tři čtvrtě. Rychlík nám ujel, ale naštěstí jel do Berouna další vlak osobák a výlet mohl začít.
Plán cesty byl následující: Cesta Axamitovou branou vede z Berouna do Berouna. Takže takový okruh po okolních krásách. Samotná cesta prochází body - Jarov, lom pod vrcholem Kosov, Suchomastská přehrada, Havlíčkův mlýn, Axamitová brána, Koněpruské jeskyně, vesnice Tobolka, Tetín a zpět na vlak do Berouna. Celkem vzato je to 18 km hezké chůze, semo tamo i do kopce, tudíž na jednodenní výlet jako stvořená.
V pátek, kdy se výlet konal, bylo počasí více než nádherné. Sluníčko svítilo, chvílemi i nepříjemně pálilo, takže jsem se nakonec i trošku pripálil, ale to bych předbíhal skutečnostem. Z Berouna jsme vykročili rázným krokem po zelené turistické značce, prošli jsme periferií Berouna a vydali se k místní okrajové části Jarov. Zde na návsi, oni tomu sice říkají náměstí, ale je to náves jako poleno, stojí pseudorománská kaple sv. Václava se zvoničkou z roku 1862. V průvodci stálo, že je zdevastovaná, ale jak jsme se měli možnost přesvědčit, již započaly opravné práce, takže někoho konečně napadlo, že takovéto památky by se měly udržovat. Vzhledem k tomu, že jsme spali zhruba tak 5 hodin a to je ještě maximum, dali jsme si pauzu. Petr prohlásil, že nedostatek spánku kompenzuje jídlem. Proto se ihned po usednutí pod kaštan u kapličky, pustil do jídla s vervou.
Poté jsme pokračovali ven z vesnice kolem zemědělského objektu. Nejvíce nás zaujal vojenský transportér ve výborném stavu, který tam nějaký nadšenec měl na poli. Nejsem znalec vojenské techniky, takže pro stejné nadšence nejsem schopen reprodukovat, co to bylo za typ a z jakého roku. Zde končila asfaltka, za což jsme byli náležitě rádi. Napojili jsme se na širokou polní cestu, která nás vedla kolem místního lomu pod vrcholem Kosov. Bohužel v tomto místě je cesta velice špatně značena (což je ovšem problém celé této trasy, jsou místa, kde na značku nenarazíte ani po kilometru a půl). Kolem lomu jsme se dostali až na kraj lesa, po kterém jsme kráčeli až na mýtinu, ze které bylo vidět jezírko dole v lomu. Jak jsme tak pozorovali krásy přírody, všimli jsme si, že někdo dole kempuje a jde se takhle po ránu vykoupat do jistě studené vody. Tak jsme si vzájemně zamávali s kempaři a šli dále.
Cesta pokračovala po polích a lukách kolem kopce, až jsme dospěli na asfaltku. Docela nás rozhodilo, že jsme nejenom nesestoupili do údolí, ale že jsme se vůbec nesetkali s přehradou. Dle malé mapky v průvodci jsme si pak všimli, že díky kompletní absenci značek jsme se vydali po vrstevnici, která nás zavedla k silnici spojující Koněprusy s Berounem. Holt jsme tedy akceptovali svojí chybu a dali se na jih, abychom se vrátili na značenou cestu. Napojili jsme se až u Koněpruských jeskyní, kde jsme si dali obědvací pauzu. To, že jsme vynechali přehradu, mlýn i samotnou bránu nebudu raději dále rozpatlávat ( ale k té bráně se jednou dostaneme!!!). U jeskyní jsem si koupil turistickou známku, abych měl alespoň nějakou památku, dali jsme si vrcholové pivko a se skloněnou hlavou jsme vyhledali žlutou značku, po které cesta pokračovala dále.
Vyšli jsme po značce do luk a polí, zase! Jako již předtím to byl kámen úrazu celé cesty. Evidentně nekdo porazil stromky, na kterých byly značky, či tam ty mrňavé namalované potvory vůbec nebyly. Tak či onak jsme šli opět naslepo a pouze zázrakem jsme se vynořili u "vodojemu" Pod Vinnou. Ten vodojem, jak mu v průvodci říkali, byl celý zarostlý v lípě. Lépe tedy řečeno, že ona lípa jej již celý pohltila. Takže ani to rozcestí nebylo pořádně vidět. Naštěstí tu byl orientační bod a to vesnice Tobolka. Díky blízkým domům jsme věděli, že jdeme dobře.
Když jsme procházeli vesničkou, bylo to jako na divokém západě ve městě duchů. Nikoho jsme nepotkali, jenom sem tam byl někde slyšet duch s motorovkou. Uprostřed vesnice je malý rybník a jeho pánem je vodník, kterého můžete vidět na fotkách. Je to asi jediná zajímavost této Bohem zapomenuté vesničky.
Cesta pak pokračuje do lesa (cesta opět neznačena - značky zarostlé ve křoví nejsou značky) a prochází úpatím Tobolského vrchu, který, jak píše průvodce, je nejmalebnějším vrcholem chráněné oblasti Koda. Poté se cesta ubírá mírně do kopce a pak zase z kopce, až se dojde do malé vesničky Tetín. Zde je zajímavostí mnohem více, než v předchozí vesnici. Na návsi stojí kostel sv. Kateřiny, velice hezký a pak je tu torzo hradu Tetín. Bohužel torzo opravdu vystihuje podstatu nynějšího stavu věci. Hrad už není ani hoden toho slova hrad, ale spíše by mu náležel název - Dvě stěny a to ještě malinkaté. Nicméně hrad nebyl to podstatné, protože místo hradu každého jistě zaujme naprosto úžasný pohled do údolí Berounky s okolními kopci a loukami. Takže nakonec i člověk odpustí, že hrad už není hrad a že to opravdu stálo za to se tam prodrat.
Když jsme se nabažili výhledu, vydali jsme se na poslední úsek této cesty vedoucí do Berouna. Nechci opět nadávat na průvodce, ale jest tam psáno - "... vyjdeme z vesnice za humna a pak se po modré dáme dolů do údolí Berounky..." - ehm, tak i tady bych měl velké výhrady. Vydali jsme se opravdu za humna a i po správné značce (!!!), ale co čert nechtěl, modrá zahýbala vlevo, tj. OD Berounky, ne k ní. Takže jsme chvilku váhali a raději cestu dokončili chůzí po asfaltce direkt k nádraží. Neměli jsme už chuť hledat, kudy ta modrá obchází a vchází do cíle.
Na nádraží jsme si pak dali vítězné pivko a i když jsme nestihli celou trasu, bylo to pěkných 15 km chůze a rozhodně nelituji, že jsem to šel. Pak už jenom dojet domů a sbalit se na víkend na vodu, ale o tom již příště. Co si ale neodpustim je poznámka a morální poučení na konec: Tištěný průvodce není lepší než mapa! To jen tak pro informaci.
neděle 1. června 2008
Křivoklát a okolí 31.5.
Začalo zkouškové období a mne zachvátila deprese, že se opět budu muset učit. Ehm, ne že bych to nedělal předchozích 14 let, co v té škole jsem, ale pomalu a jistě mě to začíná štvát. Řekl jsem si, že půjdu alespoň na procházku, abych chmurnou náladu zahnal. V tom mi ale Pavel (jeden ze členů Iriadoru, aby nevznikly nějaké nejasnosti) napsal, že chce jet na Křivoklát, tak jestli bych se přidal. Chvíli jsme se dohadovali, pač výlet na tento hrad je otázkou celodenní a já měl pouze půl dne volno (zbytek by byl vyplněn učením). Tato otázka byla rozštípnuta v momentu, kdy nikomu nevadilo, že se pojede po poledni a půjde se do noci. V tu chvíli jsem přestal protestovat a ihned jsem se hlásil, že pojedu.
Sobotní dopoledne bylo trošku hektické. Chtělo to trošku učení, pak nakoupit jídlo s sebou a ještě jsem chtěl stihnout koupit nový HDD - to abych si udělal radost za skvěle zvládnutý semestr. Tak se stalo, že jsem se ani na chvíli nezastavil a už jsem pádil na Masarykovo nádraží, odkud nám jel vlak.
Jeli jsme v sestavě Pavel, já, Petr a Zuzka. Po vyjasnění menších nedostatků s paní pokladní, jsem zaplatil lístky a už jsme se hrnuli k vlaku. Samozřejmě, že ti dvě hrdličky neměli moc jídla, takže ještě dokupovali, co šlo a už jsme jeli. Nálada byla dobrá hned od počátku, vtipkovalo se na účet všech. Jediné, co nám s Pavlem vadilo, bylo vedro a to přímo nesnesitelné. Vláček nejspíše stál celou dobu na slunci a jak je to jenom železná konstrukce, tak se hezky rozehřál a pak nás pekl jako trouba. K tomu se nedalo pořádně otevřít ani jedno okno, takže jsem si na hruď mohl hrdě připnout nálepku - Prototyp Pocení. Byl jsem zpocen až na zadku ještě než jsem udělal první krok z vlaku.
Bohužel jsme zvolili jediný možný spoj v tuto polední hodinu, takže jsme jeli přes Kladno do Rakovníka a tam s rychlým přestupem již směr Křivoklát. Jak jsme tak přestupovali, všimli jsme si dvou chlapců, jak jedou někam stanovat. Nebylo by to až tak nic zvláštního, kdyby si s sebou netáhli basu piv. V tu chvíli jsem jim docela záviděl, protože byly vychlazené a v tom vedru by to bylo krásné zchlazení.
Pivo nám nedali a my se tak museli vystoupit na Křivoklátě a vydat se hezky k hradu. Netuším, jak je to možné, ale potil jsem se ještě více, než ve vlaku. Je až k nevíře, kolik vody je tělo schopno vydat za velice krátký okamžik. Začínám uvažovat o nějaké šokové terapii, pač toto je humus. Kdo zná, moc dobře mne chápe.
Hrad jsme proběhli celkem rychle. Dovnitř jsme nešli, jelikož bychom se už pak nikam do večera nedostali. Poohlédli jsme se po nádvoří, vlezli jsme do mincovny a do řezbářské dílny a pak už šup na cestu. Mapu jsme neměli, plán taky ne - prostě se něco vybere a půjde.
Za cílovou stanici byl vybrán Nižbor, nebo když bude málo času, tak Žloukovice. Obě vesnice stojí na břehu Berounky a jede jimi vlak. Naše kroky směřovaly nejprve do Roztok. Bohužel jsme se stihli ztratit ihned na hradě, když jsme špatně odhadli směr a pak nemohli najít žlutou značku, která by vedla direkt přímo do Roztok. Po čtvrt hodině dohadování jsme usedli do místní restaurace a dali si točenou limonádu, která v tom vedru bodla.
Když jsme se občerstvili a pokochali výhledem na cyklisty, kteří v tom vedru závodili (což je dle mého názoru naprostá blbost), vydali jsme se po silnici vinoucí se mírným údolím do sousední vesnice. Kousek před Roztokama se najednou objevila žlutá turistická navedla nás na rozcestí, kde jsme uhnuli a cupitali po červené.
Bohužel jsme museli jít kousek po asfaltce, která byla zrovna udělána a na tom vedru asfalt solidně tál. Takže žádné otálení a rychlý úprk směrem k lesu, aby nás to tam nevcuclo.
Odtud jsme prošli malou chatovou osadou a začali jsme stoupat na malý kopec Hák (472 m.n.m.). Kousek za vrchol kopce jsme se dostali zhruba v sest hodin vecer a tak jsme se rozhodli pro malou večeři. Pavla ten výstup trošku zmohl a tak padl jak podťatý. Po vydatné večeři - každý měl pořádně nabaleno, abychom snad neumřeli v té džungli - jsme spěšně vykročili po hřebeni, abychom se dostali k vlaku co nejdříve. Jak jsme tak neměli mapu, museli jsme jít podle našeho výborného orientačního smyslu. To znamenalo od jednoho rozcestníku ke druhému a dohadovali se, kudy jakože to povede do Nižboru. Když jsme minuli už třetí rozcestí a Nižbor byl stále v nedohlednu (9 km) a hodiny se už začaly blížit k osmičce, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na zastávku do nejbližší venice Žloukovice. Doufám, že se to tak opravdu píše, jelikož jsme si z toho dělali tak dlouho srandu, že jsou to - Žloutkovice, Bílkovice apod., tak teď již nevím, co z toho je pravda.
Ono se ale lépe řekne, než udělá. Byli jsme sice na rozcestí, ale museli jsme se vydat po neznačené cestě, vedeni předtuchou, že na konci musí být nějaké stavení. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k docela velké lesní chatě, kterou zrovna okupovali výletníci. Z Pavlovy iniciativy jsme se jich šli zeptat, kudy a jak daleko to máme k železnici. Naštěstí nám potvrdili naši teorii, že se blížíme dobrým směrem.
Po dalším kilometru nás les vyhodil přímo na břeh Berounky. Ta scenérie byla nádherná - řeka si tam tiše tekla, zapadalo slunce a my si to štrádovali po břehu. Co by kamenem dohodil, byla už námi hledaná vesnička, kde jsme se usadili na železniční zastávku a čekali a čekali...
Vláček na znamení nám naštěstí zastavil a ve čtvrt na deset jsme dojeli do Berouna, kde nám jel vlak do Prahy za půl hodiny. Koupili jsme si malé občerstvení a pak už hurá domů. Konec dobrý, všechno dobré.
Sobotní dopoledne bylo trošku hektické. Chtělo to trošku učení, pak nakoupit jídlo s sebou a ještě jsem chtěl stihnout koupit nový HDD - to abych si udělal radost za skvěle zvládnutý semestr. Tak se stalo, že jsem se ani na chvíli nezastavil a už jsem pádil na Masarykovo nádraží, odkud nám jel vlak.
Jeli jsme v sestavě Pavel, já, Petr a Zuzka. Po vyjasnění menších nedostatků s paní pokladní, jsem zaplatil lístky a už jsme se hrnuli k vlaku. Samozřejmě, že ti dvě hrdličky neměli moc jídla, takže ještě dokupovali, co šlo a už jsme jeli. Nálada byla dobrá hned od počátku, vtipkovalo se na účet všech. Jediné, co nám s Pavlem vadilo, bylo vedro a to přímo nesnesitelné. Vláček nejspíše stál celou dobu na slunci a jak je to jenom železná konstrukce, tak se hezky rozehřál a pak nás pekl jako trouba. K tomu se nedalo pořádně otevřít ani jedno okno, takže jsem si na hruď mohl hrdě připnout nálepku - Prototyp Pocení. Byl jsem zpocen až na zadku ještě než jsem udělal první krok z vlaku.
Bohužel jsme zvolili jediný možný spoj v tuto polední hodinu, takže jsme jeli přes Kladno do Rakovníka a tam s rychlým přestupem již směr Křivoklát. Jak jsme tak přestupovali, všimli jsme si dvou chlapců, jak jedou někam stanovat. Nebylo by to až tak nic zvláštního, kdyby si s sebou netáhli basu piv. V tu chvíli jsem jim docela záviděl, protože byly vychlazené a v tom vedru by to bylo krásné zchlazení.
Pivo nám nedali a my se tak museli vystoupit na Křivoklátě a vydat se hezky k hradu. Netuším, jak je to možné, ale potil jsem se ještě více, než ve vlaku. Je až k nevíře, kolik vody je tělo schopno vydat za velice krátký okamžik. Začínám uvažovat o nějaké šokové terapii, pač toto je humus. Kdo zná, moc dobře mne chápe.
Hrad jsme proběhli celkem rychle. Dovnitř jsme nešli, jelikož bychom se už pak nikam do večera nedostali. Poohlédli jsme se po nádvoří, vlezli jsme do mincovny a do řezbářské dílny a pak už šup na cestu. Mapu jsme neměli, plán taky ne - prostě se něco vybere a půjde.
Za cílovou stanici byl vybrán Nižbor, nebo když bude málo času, tak Žloukovice. Obě vesnice stojí na břehu Berounky a jede jimi vlak. Naše kroky směřovaly nejprve do Roztok. Bohužel jsme se stihli ztratit ihned na hradě, když jsme špatně odhadli směr a pak nemohli najít žlutou značku, která by vedla direkt přímo do Roztok. Po čtvrt hodině dohadování jsme usedli do místní restaurace a dali si točenou limonádu, která v tom vedru bodla.
Když jsme se občerstvili a pokochali výhledem na cyklisty, kteří v tom vedru závodili (což je dle mého názoru naprostá blbost), vydali jsme se po silnici vinoucí se mírným údolím do sousední vesnice. Kousek před Roztokama se najednou objevila žlutá turistická navedla nás na rozcestí, kde jsme uhnuli a cupitali po červené.
Bohužel jsme museli jít kousek po asfaltce, která byla zrovna udělána a na tom vedru asfalt solidně tál. Takže žádné otálení a rychlý úprk směrem k lesu, aby nás to tam nevcuclo.
Odtud jsme prošli malou chatovou osadou a začali jsme stoupat na malý kopec Hák (472 m.n.m.). Kousek za vrchol kopce jsme se dostali zhruba v sest hodin vecer a tak jsme se rozhodli pro malou večeři. Pavla ten výstup trošku zmohl a tak padl jak podťatý. Po vydatné večeři - každý měl pořádně nabaleno, abychom snad neumřeli v té džungli - jsme spěšně vykročili po hřebeni, abychom se dostali k vlaku co nejdříve. Jak jsme tak neměli mapu, museli jsme jít podle našeho výborného orientačního smyslu. To znamenalo od jednoho rozcestníku ke druhému a dohadovali se, kudy jakože to povede do Nižboru. Když jsme minuli už třetí rozcestí a Nižbor byl stále v nedohlednu (9 km) a hodiny se už začaly blížit k osmičce, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na zastávku do nejbližší venice Žloukovice. Doufám, že se to tak opravdu píše, jelikož jsme si z toho dělali tak dlouho srandu, že jsou to - Žloutkovice, Bílkovice apod., tak teď již nevím, co z toho je pravda.
Ono se ale lépe řekne, než udělá. Byli jsme sice na rozcestí, ale museli jsme se vydat po neznačené cestě, vedeni předtuchou, že na konci musí být nějaké stavení. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k docela velké lesní chatě, kterou zrovna okupovali výletníci. Z Pavlovy iniciativy jsme se jich šli zeptat, kudy a jak daleko to máme k železnici. Naštěstí nám potvrdili naši teorii, že se blížíme dobrým směrem.
Po dalším kilometru nás les vyhodil přímo na břeh Berounky. Ta scenérie byla nádherná - řeka si tam tiše tekla, zapadalo slunce a my si to štrádovali po břehu. Co by kamenem dohodil, byla už námi hledaná vesnička, kde jsme se usadili na železniční zastávku a čekali a čekali...
Vláček na znamení nám naštěstí zastavil a ve čtvrt na deset jsme dojeli do Berouna, kde nám jel vlak do Prahy za půl hodiny. Koupili jsme si malé občerstvení a pak už hurá domů. Konec dobrý, všechno dobré.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)