Poprvé jsem se chopil organizátorského postu a jako taková nezkušená panna jsem se pokusil vytvořit příjemný víkend s batohem na zádech. Byl to již klasický poslední turistický víkend, kdy jsme se rozloučili se sezónou a napjatě očekáváme jaro. Tedy ne, že by to byla poslední akce roku, nicméně asi s batohem to již nebude. I když mne tak napadá, že někteří členové Iriadoru jsou toho jistě schopni. Nicméně zpět k výletu.
Hlavní trasa byla vytyčena z Valašských Klobouků, přes rozhlednu na Královci, zříceninu Brumov, Hložeckou kapli, Popov, Divnice až do Slavičína, kde jsme nasedli na elektrizovaný dostavník, a tak se dopravili domů.
Je důležité říci, že tuto akci jsem viděl hlavně z toho druhého břehu, aneb ten, který se směje. Doufám, že se v brzku objeví článek některého z účastníků, abych dostal i zpětnou vazbu, jak se mi to povedlo či nikoliv. Rád bych věděl, jak moc byly jednotlivé body pochodu těžké. Jistě jste si všimli, že dnešní povídání bude hlavně o té organizační stránce věci.
Nejprve vás trošku seznámím s koncepcí. Chtěl jsem tento rok výlet trošku znevšednit, a proto jsem vymyslel legendu o zemi Ragnaroku (podobnost s jistou hrou čistě náhodná), kterou pustoší zlý čaroděj Taliesin. Je to sice laciné téma, ale jako kostra to postačí. Všichni účastníci simulují bandu hrdinů, kteří jej jdou zabít. Doposavad klasická fantasy. Cesta však jest trnitá a plná překážek. Jako by tomu bylo někdy jinak. Ti, kdož šli tuto cestu před nimi, jim zanechali různá vodítka a pomocné berličky, jak se k mágovi dostat. Tyto pomocné body byly tvořeny šiframi, slepými mapami a návody, kudy a jak dál.
První šifra byla ještě zadána, když všichni seděli v teple domova. Museli totiž rozluštit, kam se pojede, což byla naše startovní pozice Valašské Klobouky. Kupodivu se jim to i s menšími potížemi povedlo a my se mohli vydat na cestu. Je pravdou, že jsem řekl, že kam si najdou cestu, tam půjdu s nimi. Neměl jsem ale koule to opravdu udělat. Možná příště, až nasbírám více zkušeností.
Ve vlaku dostali šifru další - směr cesty na příští den. Tady se handlovalo s posunutými abecedami, všeobecně to známou Césarovou šifrou. To zabralo trošku více času, ale k rozhledně na Královci se nakonec dobrali.
Následoval sobotní pochod a při něm několik dalších šifer. Nebudu to tu opět rozebírat, spíše vás odkážu na kompletní dokumentaci cesty a i jednotlivých úkolů. Na našich cestovních stránkách je možné pročíst i celou legendu. Tak směle do toho.
Hlavní dokumentace Bílých Karpat
V jednotlivých podsekcích se dočtete, jak to s námi bylo, co všechno jsme prováděli a tak podobně.
Důležitým dokumentačním bodem jsou i fotky. Zde vás ponejprve odkáži na externí fotoalba, jelikož zatím nikdo z toho množství, co se nafotilo, neudělal výběr, který by se umístil k nám.
Janino album
Klárčino album
A to je prakticky vše, přátelé.
středa 19. listopadu 2008
pondělí 10. listopadu 2008
Zlato Inků
Prokleté zlato - aneb 1000 let Zlata Inků. Takto se jmenuje výstava, kterou pořádá manželka nynějšího prezidenta ve spolupráci s velvyslancem Peru, primátorem Prahy a ministrem kultury. Expozice je umístěna v prostorách Nejvyššího purkrabství Pražského hradu (kdo neví, je to hned vedle muzea hraček). I my, Iriador, jsme se tam vypravili, abychom zhlédli tuto nákladnou a dlouho připravovanou výstavu.
Expozice jest otevřena každý den, jistě krom pondělka, do šesti hodin do večera. Sešli jsme se těsně před pátou, abychom se vyhnuli dlouhým frontám. Podařilo se. Byli jsme mezi posledními, kteří byli do sálu vpuštěni.
Ihned na úvod mne trochu rozhodila cena vstupného. Normální lístek stojí 220,- korun, studentský pak o šedesát méně. Na to, jak malé to je, bych řekl, že je to moc. Ale budiž, je to zlato, tak mohli mít velké náklady na převoz a zabezpečení. Ne všichni jsme to přešli tak snadno. Pavel ihned prohlásil, že je to fakt vyděračství, kolikže by za to mohl mít piv!? Nedočkal se souhlasného pokývání hlavou, spíše úsměvu. Vždyť jsme klucí kulturní a musíme se vzdělávat!
Samotná expozice pak popisuje Inky od jejich počátků až do konce, kdy byli vybiti Španěly. Na popisných panelech, visících na zdi, je dokumentováno vše, co o těchto indiánech víme - kultura, hospodářství, vztah k náboženství a věda.
To je ale jenom omáčka na okraj. Důležitější je to, co si tam tak hezky leží ve vitrínách - zlato. Je nutné poznamenat, že dle nabytých informací vás mohu poučit, pakliže to již nevíte, že Inkové neznali platidla a měnu jako takovou. Zlato a stříbro, které našli, pokládali za vlastnictví a výtvor bohů. Veškeré předměty z těchto drahých kovů pak sloužili jako ozdoba chrámů, znak společenského postavení či nástroj k vykonávání obřadů.
Většinu sbírky pak tvoří různé masky, ozdoby do nosu, obřadní nádoby, nože, a pinzety. Tuto poslední věc tu musím zmínit, jelikož Inkové používali pinzety k trhání chlupů a řas (stejně jako dnešní masochistické dámy, které si trhají obočí a případné vousy; tedy do této doby se nic nezměnilo), jenže oproti dnešním pinzetám byly zlaté. Případně pak přidělány k zlatému řetězu, který se pak nosil kolem krku. Správně, i tato věc byla ukazatelem vznešenosti a postavení. Sloužily však i k obřadům, kdy, jak bylo psáno, se rituál započal rozfoukáním řas okolo sebe a tím uvolnění nějaké energie. Moc jsem to nepochopil, až na to, že na konci byli všichni bez chlupů a jistě vypadali náležitě důstojně.
Co se týče kvality zpracování předmětů, je nutné smeknout klobouk. Různé tvary, tepání a styly zpracování jsou opravdu znamenité. Jenom je tu jedna taková malá věc. Jestli se tam půjdete podívat, všimněte si ozdob do nosu. Při velikostech a tvarech, které si vytvořili, netuším, jak s tímhle někdo mohl být byť jenom hodinku u obřadního ohně, natož třeba pohnout hlavou, aniž by mu to ten frňák utrhlo. Jestli se jim to ale líbilo, tak prosím. Avšak já bych takto ozdoben fakt nechodil.
Poslední věcí, která opravdu stojí za to, je taška na lístky koky. Je to jednoduše zpracovaná mošna s vyobrazením hlavy medvěda. Je vidět, co si chlapci stále nosili s sebou. Hlavní je, že je za to nezavřeli.
Takovou třešničkou na dortu bylo doprovodné výpravné video, které promítali v provizorním kinosále. Jak se mi celá ta výstava líbila, tohle by mi ji fakt zhnusilo. Výprava byla o kolonizaci dnešního Peru Španěly. Jak se tam dobyvatelé prali s indiány a jak zvítězili. Nic, co již nebylo řečeno na popisných plakátech všude okolo. Vizuální podklad pod tento text byl natočen nejspíš někde v lesích okolo Prahy. Nemohu se ubránit dojmu, že nahnali dvacet lidí v brněních do lesa, kde pak simulovali pochod pralesem. Netuším, proč nemohli použít některý dokument, který o tom byl již natočen. Největší perličkou však byla věta, která provázela diváky od začátku do konce v pauzách mezi "odstavci" - Zlato, třpytivé zlato, lákavé zlato. Zlato! Je vidět, že ten, kdo psal scénář, byl evidentně silou tohoto pokladu ujmut na zdraví a jeho psychika náležitě reagovala. Plus to, že to komentovala žena, která měla hlas posazen ještě výše, než je průměr, z toho dělalo výtvor, který se nikdy neměl zrodit!
Celkově je můj dojem z této výstavy velice pozitivní. Když se vyhnete, a já vám to z celého srdce doporučuji, tomu "dokumentu", je možné shlédnout kvalitní exponáty, které stály až moc krve.
Expozice jest otevřena každý den, jistě krom pondělka, do šesti hodin do večera. Sešli jsme se těsně před pátou, abychom se vyhnuli dlouhým frontám. Podařilo se. Byli jsme mezi posledními, kteří byli do sálu vpuštěni.
Ihned na úvod mne trochu rozhodila cena vstupného. Normální lístek stojí 220,- korun, studentský pak o šedesát méně. Na to, jak malé to je, bych řekl, že je to moc. Ale budiž, je to zlato, tak mohli mít velké náklady na převoz a zabezpečení. Ne všichni jsme to přešli tak snadno. Pavel ihned prohlásil, že je to fakt vyděračství, kolikže by za to mohl mít piv!? Nedočkal se souhlasného pokývání hlavou, spíše úsměvu. Vždyť jsme klucí kulturní a musíme se vzdělávat!
Samotná expozice pak popisuje Inky od jejich počátků až do konce, kdy byli vybiti Španěly. Na popisných panelech, visících na zdi, je dokumentováno vše, co o těchto indiánech víme - kultura, hospodářství, vztah k náboženství a věda.
To je ale jenom omáčka na okraj. Důležitější je to, co si tam tak hezky leží ve vitrínách - zlato. Je nutné poznamenat, že dle nabytých informací vás mohu poučit, pakliže to již nevíte, že Inkové neznali platidla a měnu jako takovou. Zlato a stříbro, které našli, pokládali za vlastnictví a výtvor bohů. Veškeré předměty z těchto drahých kovů pak sloužili jako ozdoba chrámů, znak společenského postavení či nástroj k vykonávání obřadů.
Většinu sbírky pak tvoří různé masky, ozdoby do nosu, obřadní nádoby, nože, a pinzety. Tuto poslední věc tu musím zmínit, jelikož Inkové používali pinzety k trhání chlupů a řas (stejně jako dnešní masochistické dámy, které si trhají obočí a případné vousy; tedy do této doby se nic nezměnilo), jenže oproti dnešním pinzetám byly zlaté. Případně pak přidělány k zlatému řetězu, který se pak nosil kolem krku. Správně, i tato věc byla ukazatelem vznešenosti a postavení. Sloužily však i k obřadům, kdy, jak bylo psáno, se rituál započal rozfoukáním řas okolo sebe a tím uvolnění nějaké energie. Moc jsem to nepochopil, až na to, že na konci byli všichni bez chlupů a jistě vypadali náležitě důstojně.
Co se týče kvality zpracování předmětů, je nutné smeknout klobouk. Různé tvary, tepání a styly zpracování jsou opravdu znamenité. Jenom je tu jedna taková malá věc. Jestli se tam půjdete podívat, všimněte si ozdob do nosu. Při velikostech a tvarech, které si vytvořili, netuším, jak s tímhle někdo mohl být byť jenom hodinku u obřadního ohně, natož třeba pohnout hlavou, aniž by mu to ten frňák utrhlo. Jestli se jim to ale líbilo, tak prosím. Avšak já bych takto ozdoben fakt nechodil.
Poslední věcí, která opravdu stojí za to, je taška na lístky koky. Je to jednoduše zpracovaná mošna s vyobrazením hlavy medvěda. Je vidět, co si chlapci stále nosili s sebou. Hlavní je, že je za to nezavřeli.
Takovou třešničkou na dortu bylo doprovodné výpravné video, které promítali v provizorním kinosále. Jak se mi celá ta výstava líbila, tohle by mi ji fakt zhnusilo. Výprava byla o kolonizaci dnešního Peru Španěly. Jak se tam dobyvatelé prali s indiány a jak zvítězili. Nic, co již nebylo řečeno na popisných plakátech všude okolo. Vizuální podklad pod tento text byl natočen nejspíš někde v lesích okolo Prahy. Nemohu se ubránit dojmu, že nahnali dvacet lidí v brněních do lesa, kde pak simulovali pochod pralesem. Netuším, proč nemohli použít některý dokument, který o tom byl již natočen. Největší perličkou však byla věta, která provázela diváky od začátku do konce v pauzách mezi "odstavci" - Zlato, třpytivé zlato, lákavé zlato. Zlato! Je vidět, že ten, kdo psal scénář, byl evidentně silou tohoto pokladu ujmut na zdraví a jeho psychika náležitě reagovala. Plus to, že to komentovala žena, která měla hlas posazen ještě výše, než je průměr, z toho dělalo výtvor, který se nikdy neměl zrodit!
Celkově je můj dojem z této výstavy velice pozitivní. Když se vyhnete, a já vám to z celého srdce doporučuji, tomu "dokumentu", je možné shlédnout kvalitní exponáty, které stály až moc krve.
pondělí 3. listopadu 2008
Ať žije král... , hrad Točník, 31.10. - 2.11.
Přišel nám podzim, s ním se blíží i polovina semestru, a tak toto byla poslední příležitost, jak na víkend vypadnout s brontíkama od učení. Rozhodl jsem se na poslední chvíli a váhal jsem mezi Hrubým Rohozcem, nebo Točníkem. Nakonec převládlo místo, kde jsem ještě nikdá pořádně nebyl, a než jsem se nadál, už jsem měl před sebou seznam věcí, které musím dovézt. Akce byla dílem z části Rozruší, z části SUPí. Parta organizátorů - Hanka, Klárka, Tibor a Pavel - to vzali velice hezky za pačesy a my měli o zábavu postaráno.
Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!
Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.
Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.
Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.
Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.
Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.
Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.
Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.
Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.
Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.
Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!
No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.
Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.
Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.
Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.
Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.
Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.
V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.
Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.
Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.
Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.
Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.
Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.
Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.
Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.
Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.
Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.
Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.
Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.
Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!
Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.
Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.
Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.
Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.
Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.
Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.
Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.
Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.
Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.
Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!
No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.
Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.
Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.
Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.
Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.
Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.
V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.
Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.
Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.
Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.
Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.
Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.
Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.
Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.
Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.
Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.
Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.
Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.
Výstava Republika v Národním muzeu
Minulý čtvrtek se mi poštěstila návštěva Národního muzea, kde jsem šel zhlédnout výstavu nazvanou Republika. Musím říci, že opravdu stojí za to.
Samotná výstava byla otevřena 28.10. - symbolicky ke vzniku samostatného Československa a zabývá se taktéž tématikou okolo první světové války. Použiji oficiálního textu ze stránek muzea, které nejvíce vystihují charakter výstavy.
"Výstava „Republika“ návštěvníky seznamuje s domácím a zahraničním odbojem včetně legionářů. Poprvé jsou vystaveny unikání předměty jak např. Kupkovy plakáty z doby jeho působení ve francouzských legiích nebo text Washingtonské deklarace v podobě telegramů, které Eduard Beneš posílal do Prahy. Nabízí se zde neopakovatelná příležitost shlédnout jedinečný soubor státních symbolů a předmětů, které reprezentovaly nový stát." (originální text - http://www.nm.cz)
Sály, ve kterých je expozice umístěna jsou jedinečně vytvořeny právě pro tuto příležitost. Nejprve vstoupíte do železničního vagónu, kde začíná příběh od počátků osamostatnění. Prohlídka vede přes jednotlivé sály, kde jsou vyobrazeni nejenom vojáci a předměty týkající se války, ale také věci, které lidé používali ve všedním životě. Jsou tu knihy, měna, výúční listy, různé pracovní a státní dokumenty. Jsou tu vymodelovány i typické byty zbohatlíků a dělnické třídy. Můžete se posadit do dobové kavárny a prohlédnout si její zařízení. Na četných monitorech, rozvěšených po zdech, je možné sledovat dobové reklamy, záznamy s T. G. Masarykem a jiné.
Řekl bych, že dominantou výstavy je přechod do druhé světové války a zvláště originály Mnichovské dohody ve třech provedeních - německy, italsky a anglicky. Pozvolna se tedy přesouváme i do počátků druhé světové války, ale to jenom okrajově.
Druhou část sálů vyplňují rekonstrukce dobových institucí - školy, nemocničního sálu, kostela, konzumu a trhu. Tady mají udělaný koutek pro děti a my jsme si neodpustili malého oddechu a zahráli jsme si kuličky, na které tam měli pripravený důlek.
Pak už jen druhým vagónem ven a o poschodí níže, kde jsou v jedné místnosti vystaveny různé reklamy a plakáty, samozřejmě všechno z meziválečného období.
Celkově na mne výstava opravdu zapůsobila. Kdo máte čas, rozhodně se běžte podívat. Jak jsem řekl na začátku, stojí to za to.
Samotná výstava byla otevřena 28.10. - symbolicky ke vzniku samostatného Československa a zabývá se taktéž tématikou okolo první světové války. Použiji oficiálního textu ze stránek muzea, které nejvíce vystihují charakter výstavy.
"Výstava „Republika“ návštěvníky seznamuje s domácím a zahraničním odbojem včetně legionářů. Poprvé jsou vystaveny unikání předměty jak např. Kupkovy plakáty z doby jeho působení ve francouzských legiích nebo text Washingtonské deklarace v podobě telegramů, které Eduard Beneš posílal do Prahy. Nabízí se zde neopakovatelná příležitost shlédnout jedinečný soubor státních symbolů a předmětů, které reprezentovaly nový stát." (originální text - http://www.nm.cz)
Sály, ve kterých je expozice umístěna jsou jedinečně vytvořeny právě pro tuto příležitost. Nejprve vstoupíte do železničního vagónu, kde začíná příběh od počátků osamostatnění. Prohlídka vede přes jednotlivé sály, kde jsou vyobrazeni nejenom vojáci a předměty týkající se války, ale také věci, které lidé používali ve všedním životě. Jsou tu knihy, měna, výúční listy, různé pracovní a státní dokumenty. Jsou tu vymodelovány i typické byty zbohatlíků a dělnické třídy. Můžete se posadit do dobové kavárny a prohlédnout si její zařízení. Na četných monitorech, rozvěšených po zdech, je možné sledovat dobové reklamy, záznamy s T. G. Masarykem a jiné.
Řekl bych, že dominantou výstavy je přechod do druhé světové války a zvláště originály Mnichovské dohody ve třech provedeních - německy, italsky a anglicky. Pozvolna se tedy přesouváme i do počátků druhé světové války, ale to jenom okrajově.
Druhou část sálů vyplňují rekonstrukce dobových institucí - školy, nemocničního sálu, kostela, konzumu a trhu. Tady mají udělaný koutek pro děti a my jsme si neodpustili malého oddechu a zahráli jsme si kuličky, na které tam měli pripravený důlek.
Pak už jen druhým vagónem ven a o poschodí níže, kde jsou v jedné místnosti vystaveny různé reklamy a plakáty, samozřejmě všechno z meziválečného období.
Celkově na mne výstava opravdu zapůsobila. Kdo máte čas, rozhodně se běžte podívat. Jak jsem řekl na začátku, stojí to za to.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)