Úterý bylo posledním dnem, kdy jsme se mohli vydat za krásami velkoměsta a doprojít vše, co jsme ještě mohli. Péťa šla ráno do školy, takže jsme se o sebe museli postarat sami a též se taky sami vypravit. Žádná svačina, nic. Ihned ráno, za naprosté tmy, se vyskytl problém, který jsme nehodlali řešit. Jakmile totiž Petra odešla, začal zvonit telefon. Kdyby to bylo doma, nebyl by problém, ale v cizím bytě a v cizí zemi, opravdu ten pekelný přístroj brát do ruky nebudu. Zvonil hodnou chvíli a vzbudil nás oba dva. Až později toho dne jsme se dozvěděli, že volala Petřina mamka. Tím spíše by asi byla překvapena, kdybychom to byli bývali vzali. Ale kdo probůh volá před osmou hodinou ranní?? No nic. Než jsme odešli, přestala ještě téct voda, což nás trošku rozhodilo, jelikož jsme si chtěli natočit zásobu s sebou, abychom nemuseli zbytečně utrácet. Nevadí. Holt ne všechno se povede. Ale když se daří, tak se daří.
Program dne byl celkem jasný. Nejprve jsme si to mašírovali do Musee d'Orsay, kde jsme se setkali s Petrou, jenž měla pauzu mezi hodinama a velice ochotně už stála ve frontě, když jsme tam přišli. Já vím, že to není hezké, ale toho jsme museli využít a většinu té fronty předběhli. Kupodivu nikdo neřekl ani slovo a ani se nijak nesnažil dát najevo, že my tam tedy nepatříme. Holt lidi. My jsme na tom jenom vydělali.
Po všudypřítomné prohlídce osobních věcí jsme zhlédli Piccasova umělecká díla inspirovaná Manetovým výjevem Snídaně v trávě. Dle mého skromného technického soudu - Manet se musí v hrobě obracet. Ještě, že nemá možnost to vidět. Zase na druhou stranu by mohl být pyšný, že na někoho jeho dílo tak silně zapůsobilo (míněn Picasso), ale ani ten druhý čičmunda by se nemusel stydět. Na mne jeho dílo též udělalo velký dojem...
Pak jsme ještě prošli rozsáhlou výstavu pastelů, které byly více než krásné. Autoři zde předvedli opravdu velký kus umu a talentu. Klobouk dolů.
S Tomem jsme následně osaměli, jelikož škola volá a Petra musela utíkat na ruštinu (tuším, že to byla ona. Myšlena ruština, Petra to byla rozhodně. Nicméně mne stále zaráží, kolik ta holka dělá jazyků. Inu, kdo umí, umí. Kdo neumí, čumí.) Tak nějak jsme prozevlovali další části muzea, zhlédli různé antické sošky, další impresionisty a vyčerpaně jsme šli na oběd.
Tentokráte už nebyla májka, ale lovečák. Ten, spojen s bagetou, byl krásným doplněním atmosféry při výhledu do Luxemburských zahrad, kam jsme se uchýlili. Nutno podotknout, že jak ráno bylo hnusně a pršelo, nyní nám to chtělo počasí vrátit, mraky se roztrhali a při pojídání oběda nám svítilo krásné sluníčko.
Při této příležitosti jsme si také prohlédli místní budovu senátu, která zahradám dominuje. Prošli jsme okolo několika fontán, pozorovali chvíli partu šachistů, jak jsou rozesazeni kolem malých stolků a vášnivě diskutují a tahají figurkami.
Cestou zpátky domů jsme se zastavili k nákupu několika dárků, trochy vína a šli jsme na kafčo. Kupodivu už voda začala téct, takže nebyl žádný velký problém. Na večer jsme měli naplánovánu návštěvu Montmartre a Sacre Coeur. Zvolili jsme noční dobu, temno, abychom viděli rozsvícenou Paříž též z jiného úhlu. Řekl bych, že kopec, na kterém Sacre Coeur leží, je jediným v širokém dalekém okolí, takže výhled stál za to.
V kostele jsme stihli začátek mše, proto jsme se jen tak porozhlédli a už pelášili na Boulevard de Clichy, po kterém jsme došli až k Moulin Rouge. Klasické ofocení bylo na místě. Jenom Tomáš vzbudil u místní ochranky zájem a když půl hodiny šteloval stativ a neměl se k odchodu, šel si jej jeden týpek prohlédnout, jako jestli nedělá něco nekalého. Tom si jej ani nevšiml a nevzrušeně dál pracoval.
Poté už jsme odjeli domů, dali si večeři a pak vínko. Mezitím přijela Olga. Celkově to byl takový diskusní večer, poslední, co jsme tu. Spát se šlo někdy po půlnoci a ranní vstávání bylo fakt hrozný. Již jste si jistě všimli, že cokoliv před osmou hodinou je tabu zóna. Přes to prostě vlak nejede... i když letadlo ano.
Ráno tedy brzy vstát, čaj a něco málo k zakousnutí, rozloučení a už jsme si to mašírovali na metro. Paříž jakoby plakala při našem odjezdu, a tak nám to dokazovala silným deštěm. Nevadí, většinu cesty jsme jeli sockou, takže to bylo v pohodě. Na letiště jsme dorazili asi hodinu a kousek před odletem, odevzdali zavazadla a už jsme šli na gate. Než jsme prošli celou tou mašinérií kontrol, letadlo bylo připraveno k nástupu.
Cesta zpět proběhla naprosto bez problémů, jenom pak nastal problém, jak odvézt ty sýry normální dopravou domů. Silně totiž zaváněly a lidé se po mě otáčeli, co je to za špinavého pobudu. Ono, když máte s sebou dvě igelitky a ještě k tomu smrdíte, nevyžehlí to ani slušné oblečení...
A tak skončil náš podzimní výlet. Jistě někdy příště se tam vrátím.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pátek 12. prosince 2008
pondělí 8. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony III., 29.11. - 3.12.
Pondělní ráno nás přivítalo... a teď bych strašně rád řekl, že to byly sluneční paprsky, kdo mne vytáhl z postele, ale velký kulový! Hnusně bylo! Pršelo, mraky se jenom valily nad metropolí a ještě ke všemu ta všudypřítomná tma. Nevadí, v kruhu dobrých přátel i déšť nevadí. A tak jsem vstal, tentokráte to bylo lepší. I jsem komunikoval s okolím. Sice ne moc valně, ale nějakou tu zdvořilostní frázi naprosto s přehledem. Plán byl jednoduchý - kultura čeká.
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
sobota 6. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony II., 29.11. - 3.12.
Neděle byla prvním dnem, který byl, co se týče prohlídek, úplný. Vstávání v půl deváté bylo velice milé, aspoň jsem dospal osudnou sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyhlédl z okna ven. Fakta sice signalizovala, že je opravdu již po osmé hodině ranní, ale oči registrovaly tmu. Tedy ne úplnou tmu, ale hodně nehezké šero. Chvíli jsem přemítal, jestli toho vínka včera nebylo až nad míru, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že ostatní taky vstávají (slyšel jsem je z druhé místnosti) a nepřijde jim to divné, tak co bych se staral. Neopomněl jsem tento problém nadhodit při snídani a byl jsem utěšen, že je to prý naprosto normální a nemám se tím zatěžovat.
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pátek 5. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony I., 29.11. - 3.12.
Nápad na výlet do Paříže vznikl již někdy v září tohoto roku, když se Péťa odporoučela studovat na rok za hranice. Nemohli jsme ji přeci nechat odjet samotnou a nechat ji napospas tamním frajerům,ne? Rozhodli jsme se, že se tedy do tohoto velkoměsta vypravíme, abychom ji potěšili a zároveň trošku zkontrolovali, kdyby náhodou pařila více, než je zdrávo. Pro mne to byla vůbec první návštěva francouzské metropole a s tím i celé Francie.
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)