Pondělní ráno nás přivítalo... a teď bych strašně rád řekl, že to byly sluneční paprsky, kdo mne vytáhl z postele, ale velký kulový! Hnusně bylo! Pršelo, mraky se jenom valily nad metropolí a ještě ke všemu ta všudypřítomná tma. Nevadí, v kruhu dobrých přátel i déšť nevadí. A tak jsem vstal, tentokráte to bylo lepší. I jsem komunikoval s okolím. Sice ne moc valně, ale nějakou tu zdvořilostní frázi naprosto s přehledem. Plán byl jednoduchý - kultura čeká.
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Žádné komentáře:
Okomentovat