sobota 6. prosince 2008

Paříž aneb čokoládové bonbony II., 29.11. - 3.12.

Neděle byla prvním dnem, který byl, co se týče prohlídek, úplný. Vstávání v půl deváté bylo velice milé, aspoň jsem dospal osudnou sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyhlédl z okna ven. Fakta sice signalizovala, že je opravdu již po osmé hodině ranní, ale oči registrovaly tmu. Tedy ne úplnou tmu, ale hodně nehezké šero. Chvíli jsem přemítal, jestli toho vínka včera nebylo až nad míru, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že ostatní taky vstávají (slyšel jsem je z druhé místnosti) a nepřijde jim to divné, tak co bych se staral. Neopomněl jsem tento problém nadhodit při snídani a byl jsem utěšen, že je to prý naprosto normální a nemám se tím zatěžovat.

Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.

Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.

Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.

Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.

Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.

Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.

Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.

Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.

Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?

Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.

Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?

Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.

Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.

Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).

Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.

Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.

Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.

Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.

No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.

Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album

2 komentáře:

Ptáče řekl(a)...

Ta bažina - to je Marais, celá oblast okolo Place des Vosges, ne název náměstí:).

Tomáš Hroch řekl(a)...

Ha, tak mala chybka no. :)
Holt z tak nabitych dni si nemohu zapamatovat vsechno,ze?