pondělí 4. května 2009

OTOB aneb České středohoří na kole

OTOB, což ve zkratce znamená "O Trofej Outward Bound", je, tedy vlastně už byla, třídenní soutěž v Českém středohoří (konaná 24. - 26. dubna). Soutěží týmy složené ze třech lidí. Je úplně jedno, jak jsou namixovány. Poměr holky kluci je, jak jsme zjistili posléze, naprosto nerelevantní poměřovací stupěň kvality výkonu. My, Iriador, jsme složili rovnou týmy dva a vyrazili jsme vstříc víkendovému dobrodružství.


Samotnému soutěžení předcházela z naší strany bouřlivá příprava. Vedly se plamenné diskuse nad vybavením (váha byla v tuto chvíli hlavním bodem programu; její snížení největším problémem). Řešili jsme spaní, nakonec vyhrála varianta pouhého bivaku pod širákem, jelikož stany jsou velké, těžké a nechutně dlouho se staví. Další otázkou bylo jídlo. Vařiče a vůbec instatní věci byly zavrženy v prvních minutách debaty, poněvadž jsme věděli, že budeme mít čas si tak akorát odskočit na záchod, natož hodinu někde vařit. Poslední detaily, jako je oblečení, čelovka a jiné drobnosti, byly ponechány na jednotlivci, ať sám rozhodne, co je pro něj nejvhodnější.

Další fází přípravy byl přímý kontakt s lezeckou stěnou. V propozicích stál mezi povinnou výbavou i sedák a karabina. Nechtěli jsme nic ponechat náhodě a raději si jeden večer šli zalézt na stěnu, abychom věděli, jak se správně váží uzly, jak se jistí, prostě abychom nevypadali jako trotlíci.

Vše se vydařilo, byli jsme sbaleni, nyní scházelo pouze jediné - dopravit se na místo. Výprava, pracovně označovaná jako jízdní složka A - Petr, Zuzka a Péťa, měla kliku. Nosiče na střeše auta hravě vyřešily palčivý problém. Jízdní složka B (Radim, Jana, já) byla stále v nejistotě. Nebyly nosiče na zahrádku, resp. nebyla ani ta zahrádka. Z prekérní situace nás dostala Jana, která doma ukradla nosič, který se upevňuje na zadek auta (chyceno za dveře kufru). Bohužel byl stavěn na jiný typ (hatchback) než měl Radim (sedan), tudíž výsledná pozice kol byla směr dolů, na silnici. Nedali jsme se odradit tímto menším nedostatkem ( i když já jsem zprvu propadal hysterickému smíchu, když jsem to viděl in natura ) a kola jsme tam připevnili. Mohu zde prohlásit, že co chybělo v rámci typu auta, dohnalo dalších 8 "gumycuků". Tak pevně uchycená kola by nám mohl závidět leckdo. Je pravdou, že někteří řidiči měli z tohoto výjevu takový strach, že si, nejspíš poprvé v životě, udržovali zákonem předepsaný bezpečný odstup od vozidla.

V pátek 24. tedy vše začalo. Naše pojízdná skupinka byla na určeném místě (rekreační středisko nedaleko obce Levín) jako první!! Tuto skutečnost podtrhuji dvěma vykřičníky, jelikož toto prvenství nám nemůže nikdo upřít a velmi nás hřeje, i když jsme na první příčky v samotné soutěži nedosáhli. Je pravdou, že organizátoři byli zprvu trošku konsternováni, kdože to tam více jak hodinu a půl před začátkem registrace jede, nicméně nenechali se vyvést z míry a dirigovali nás na parkoviště, kde jsme se začali vybalovat a připravovat na následující čtyřicetihodinový maraton.

Postupně se sjelo všech třicet týmů, takže devadesát lidí, to už bylo tedy něco. V sedm večer hlavní organizátor zahájil soutěž výkladem pravidel. Byly naplánovány tři povinné velké disciplíny a pak několik menších, nepovinných. K tomu se ale ještě dostaneme. Největší provokací od organizátorů bylo, že nám při registraci dali k dresům i tašku plnou instatních polévek, které jsme si neměli kde uvařit. Jak ironické. Asi se nám vysmívali, že se pořádně nenajíme.

Samotné zahájení bylo v osm hodin, kdy se každý tým rozeběhl k chatce s číslem svého týmu. Tam jsme našli hádanku, ve které šlo spíše o rychlost než o obtížnost. Kdo dříve uhádl, mohl si zvolit jestli bude ráno začínat orientačním během, nebo čtyřbojem. My jsme zvolili kooperativní strategii a s druhým týmem jsme šli cestou ranního čtyřboje.

To bylo pro začátek všechno. Tedy aspoň, co se týče povinné části. Nicméně to by bylo moc jednoduché, že? Proto nastupovala nepovinná disciplína - Vrcholy. Jak sám název napovídá, jednalo se o dobytí jednotlivých vrcholů v okolí "hrací plochy".

Bylo by nejspíše dobré čtenáři představit, kde se hra odehrávala. Jak jsem již naznačil, hlavním místem bylo České středohoří, východ. Povinné disciplíny probíhaly v rozmezí Buková hora až po Stvolínky a Hostíkovice. Toto území je dlouhé zhruba něco kolem 20 km kopcovitým terénem. Nepovinné disciplíny pak do této oblasti přidávaly další body, které bylo nutno navštívit. Celé toto území se projíždělo na kole a disciplíny se ve velké míře pak plnily na místě a pěšky.

Poté, co jsme obdrželi seznam 15 vrcholů, jsme se ještě v pátek večer sebrali, že aspoň jeden či dva navštívíme, abychom měli body navíc. Jak jistě již každý čtenář pochopil, jelo se především v noci. Tudíž čelovky zapnout, nasednout a šlapeme. Musím říci, že místní silničáři nám dávali co proto. Když se totiž řítíte ve čtyřicítce z kopce a to ještě v naprosté tmě a najednou se vám v tom malém kuželu světla objeví vyfrézovaná díra, do které zákonitě musíte vletět, není to pranic dobrý pocit. Měl jsem v tu chvíli na jazyku hodně peprné označení místních dělníků. K tomu všemu se přidaly i další defekty a to s kolem. Nosič je věc výborná, ale musí mít za co držet. Jízdou v terénu se mi vyklepalo pár šroubů, které držely nosič na místě, což mi nakonec vypomohl Petr s jedním gumycukem, kterým jsme přichytili ten kus železa na místo a hnedle se jelo jedna báseň.

První výstup, na vrchol Kalich (535 m.n.m), byl relativně jednoduchý a oslavili jsme jej v bouři emocí. Bohužel jak jsme se blížili k druhému kopci, druhý tým (MIT - Maltodextrin Iriador Team) prohlásil, že se raději pojedou vyspat. Proto pouze tým Iriador se rozhodl zdolat ještě jeden či dva vrcholy. Bohužel cestu na Kamenný vrch jsme jaksi nenašli a vzhledem k tomu, že začalo být silně po půlnoci, nechali jsme toho a jeli zdolat Zadní vrch (východně od Řetouně). Ten se nám kupodivu zdolat podařilo, i když já jsem seděl s kolama pod kopcem, protože mne opět dostihl nedostatek cukru a tělíčko odmítalo jít dále. Zde bych jenom chtěl podotknout, že jsme neporušili pravidlo o maximální vzdálenosti členů týmu (max 300 metrů od sebe), to jen pro rýpaly, kteří by mohli mít námitky.

Po zdolání Zadního vrchu jsme zvolili přesun k Bukové hoře, jelikož se začlo... a nyní jsem chtěl napsat připozdívat, jenomže ono se pomalu naopak začalo rozednívat. Zhruba ve čtyři hodiny ráno jsme úspěšně zakempili na poli za vesničkou Verneřice-Příbram a zapadli do spacáků jako podťatí. Již dlouho jsem neusnul za tak krátkou dobu, jako tady. A že to byl spánek opravdu zasloužený.

Ráno nás přivítalo sluníčko a také čtyřboj. Zde byl program rozdělen do tří společných disciplín a jedné individuální. Vždy se dva z týmu zúčastnili společné týmové akce a jeden si šel lámat hlavu a skládat z definovaných "kostiček" různé obrazce. Disciplíny byly následující - zdravotní záchranná akce, operace zlomený šíp a překážková dráha Polár.

V rámci záchranné akce byly lidé nuceni zasáhnout a poskytnou první pomoc při úrazu horolezců. Dění bedlivě sledovali záchranáři z praxe a bodovali, jak si která skupina vedla. Operace zlomený šíp spočíval v dopravě bomby (dřevěný kůl) z bodu A do bodu B pomocí lan, kladek a karabin. Polár byla dráha složená z boulderu, slaňování a jiných lezeckých dovedností.

Na jednotlivé disciplíny nastupovalo vždy několik týmů najednou, aby se ukázalo, jak dokážeme spolupracovat. Celá skupinka pak byla ohodnocena body, které se pak připočetly jednotlivým týmům. Jak dobré jste měli složení lidí, tím bylo vaše hodnocení lepší.

Celá tato aktivita zabrala zhruba 3 hodiny a my se ve dvanáct sesunuli na louku pod vysílačem na Bukové hoře a nabírali síly. Tedy, nabírali jsme síly pouze až na Petra a Péťu. Ti sice do sebe nalámali kousek oběda, ale už se chtěli hnát dál. Netuším proč. Jejich chápání faktu, že ostatní mohou být ještě zničeni a že by potřebovali o něco více času, bylo na bodu mrazu (tento fakt si, prosím, zapamatujte, nebudu jej opakovat znova, ač se naprosto ta samá situace odehrávala několikráte po sobě).

Po obědě následovalo opětovné nasednutí na kola (hlavně zadní část těla započla slabě, ale o to vytrvaleji, protestovat) a my vyjeli směr osadě Babylon, kousek od Hostíkovic, kde se odehrávala pro dnešek poslední povinná diciplína. Bylo nutno vyřešit palčivou otázku vody, jež jsme již skoro všechnu vypili. Ve Verneřicích byl naštěstí otevřen malý obchůdek, kde jsme jednak nakoupili s Petrem napůl Colu (pro doplnění cukrů) a pak jsme všichni sockovali naplnění lahví. Paní majitelka byla tak ochotná, že i když se tam nahrnulo asi 15 závodníků v dresech, neodmítla.

Vybaveni a napojeni jsme vyrazili přes Loučky, Heřmanice, Kravaře až do lomu nedaleko vesničky Stvolínek. Nejprve nás zastihlo jemné stoupání až do Velké Javorské (zde je nedaleko Havraní vrch, o kterém bude řeč později), kde se naopak přehoupla silnička do silného klesání. Toto jest naprosto normální úkaz, že? Jenže když už jsme takhle dolů jeli asi půl hodiny a cestou potkávali chudáky "otobáky", jak to makají nahoru, musel jsem je litovat a zároveň se trošku pousmát nad jejich špatným výběrem startovní skupiny.

Abyste rozuměli. Oni byli ti, kdož si horlivě zvolili za start orientační běh. Tam se hlásili skoro všichni, nás ze skupiny Y, bylo v době našeho odjezdu opravdu málo. Holt, jak si kdo ustele, tak si i lehne.

Nicméně se pomalu přesouváme k nepovinné disciplíně Zářez, která se konala ve výše zmiňovaném lomu. Jednalo se o skupinu disciplín, které procházely dva týmy naráz a šlo o zisk nejlepšího časového umístění. Disciplíny to byly opravdu vykutálené, o to byl lepší pocit při jejich zdolání. Abych jen tak stručně shrnul obsah.

Prvním bodem byl let na kole nad lomem. Kolo, chyceno za řídítka a sedlo na ocelovém laně, bylo i s jezdcem roztlačeno a vypuštěno k letu. Jezdec se musel dotknout míčku na konci trasy a úkolem zbylých dvou lidí pak bylo jej vytáhnout zpět. Další akcí byla pavoučí stezka. Síť z lan natažená nad propastí, na konci kýbl s vajíčky. Člobrda musel přelézt, vzít vajíčko a zase se s ním vrátit. Následovaly dvě disciplíny určené silnějším povahám. Zde se vždy skočilo do propasti, samozřejmě s uvázáním na laně, a dostat se ke kýblu s míčky, jeden vzít a vrátit se zpět buď sám nebo za pomoci zbylých dvou lidiček.

Z této fáze jsme slezli dolů, na dno lomu, kde započla druhá fáze - lezecí. Prvním bylo lezení po skále pouze za možnosti chycení se ve spáře. Ti, kdož někdy lezli, mi jistě potvrdí, že to není sranda. Taky že nebyla, nedali jsme to. Holt ten pískovec se neuvěřitelně drolil. Druhou akcí byl týmový boulder. Ve vyznačené části skály (podstatně nižší, než ta první) bylo nutno (bez chytů) dostat nahoru všechny tři jedince z týmu. Takže se nejprve jeden podepřel, šlapal po ramenou a hlavách a pak zase pomáhal těm druhým nahoru vytahováním za ruce, dres a helmu. No, krásný to zážitek.

Následoval šplh, test rovnováhy a pak kutálení pneumatiky. Tímto jsme byli docela odrovnáni, ale odpočinku se nám nedostalo. Čas nás neúprosně tlačil kupředu, zbývalo pouhých půl hodiny do začátku orienťáku.

Zde, v nejhorší možnou dobu, mne opět zradilo kolo. Šroub, jenž drží nosič na vidlici kola, upadl, resp. vyklepal se. Takže jsme minimálně deset minut ztratili tím (a to byla ještě velká náhoda), že Jana vymontovala šroub z blikačky a půjčila mi jej. Nebýt toho, nevím, jak bych tu část spravil. Inu, ani pak nám už ale štěstí nepřálo. Odbočka do osady Babylon byla velice špatně značena, zkušený turista by řekl, že nebyla značena vůbec! Potkali jsme se proto asi s dalšími třemi týmy, kteří též utíkali, aby tam byli aspoň v limitu hry.

Nakonec jsme cestu našli a běh započli se zpožděním 25 minut. Nicméně nedali jsme se zvyklat a i v této prekérní situaci jsme si dokázali v rámci týmů vypomoci. Samotný běh byl rozdělen na dvě části. V první fázi bylo několik menších stanovišť, které nesly informace podstatné pro druhou fázi. Bez nich bychom třeba došli nějakých nepěkných mínusových bodů. Abychom si ušetřili čas, spojili jsme se ještě s jedním týmem, strategicky rozdělili stanoviště a pak informace spojili. Tím jsme ušetřili zhruba tak 15 minut, možná více. Následovalo opětovné rozdělení vrcholů, kam člověk měl běžet pro "razítko". Jednotlivé vrcholy byly ohodnoceny určitým počtem bodů, čím dál, tím víc.

Po hodině dalšího běhu, nyní již po vrcholech, byla hra ukončena a my se mohli pyšnit velice dobrým bodovým ziskem. Sic jsme dostali penalizaci za pozdní příchod, ale myslím, že jsme jej dokázali velice hezky kompenzovat. V tuto chvíli dopadla na skupinu relativně velká krize. Únava, nevyspání z přechozího dne, docela náročné disciplíny, prostě mazec. Navečeřeli jsme se a přemýšleli, co dál dělat.

Byla tu varianta - poslední nepovinná hra Majáky - která ale byla posazena (a nyní pozor!!) zpět na Havraní vrch. Ti, co si to dohledají v mapě, pochopí, že by to znamenalo opětovný výstup do toho hnusného táhlého kopce, před kterým jsem se zařekl, že tam nepojedu. Nyní se musím opakovat a konstatovat, že to byla opět Péťa, která se snažila urgovat (hlavně tedy kvůli mé osobě), abychom tam jeli. Je pravdou, že jsem k ní byl touto dobou hodně nevybíravý a použil jsem hrubších výrazů, co se týče navrhovaného plánu. Byl jsem totiž docela solidně mrtvý a neschopen skoro ničeho. Nyní bych se měl táhnout zpět a běhat celou noc po vrcholcích?? Ani omylem. Finální rozseknutí problému padlo po pár dalších minutách, kdy jsme se usnesli, že pojedem do Konojed, kde přespíme a zároveň si střihneme ještě jeden vrchol.

Cestou jsme se stavili na pivku. Tedy, bylo to opravdu pivo? Čepovali tam Březňáka. Ani to, že to byla dvanáctka, tomu moc nepomohlo. Ale jelikož jsme byli fakt vyčerpaní, zapadlo do nás jak němci do krytu. Já tu používám množného čísla přes celou skupinu, když jsme popíjeli jenom my dva s Petrem. Ostatní vyměkli a dali si pouze kofolu. Musím říci, že cukerná bomba (v pivu) mne relativně probudila a docela jsem tu poslední štaci k nočnímu táboru dal i svěží.

Poté, co jsme se dostali na místo, se tým Iriador vydal na vrchol, kdežto MIT započlo s úpravou terénu k ležení. Jak jsme si tak klestili cestu lesem, vyrušili jsme evidetně nějaké divočáky, kteří tam přespávali. Ti chudáci se lekli a dělali takový bordel, až jsme z nich dostali zase strach my. Chvilka napětí a mohlo se jít dál. Vrchol jsme našli tak tak, přestože bych tomu rozhodně vrchol říkat nemohl. To je jako stoupnout si doprostřed lesa, nikde žádný výhled a prohlásit, že jsem na vrcholu. Nevadí. Cestou dolů jsme si prozpěvovali a pak už šup do spacáků a chrnět.

Jak už byla ta řeč o divočácích, klucí ušatí o sobě dali v noci vědět. Evidentně jsme se jim zakempili na jejich nočním lovišti, a tak se nám chtěli pomstít a asi půl hodinky někdy nad ránem nám tam kvičeli a pobíhali okolo. Sic mne to v první chvíli vzbudilo, ale únava mne opět přemohla, takže i kdyby ke mně přišel a začal mi okusovat spacák, nevadilo by mi to.

Ráno jsme se probudili do krásného a slunečného dne. Tento den, byla to neděle, se měla odehrát poslední povinná disciplína - Dotlon. Místo konání bylo na kopci u Vítkovy rozhledny. Abych tu trošku rozvedl ten podivný název disciplíny. Je to sloučenina dvou slov - triatlon a dodělávací aktivita (tak nám to taky bylo prezentováno až na místě). Jednalo se o tříkolovou soutěž v třech disciplínách. Každá disciplína pro jednoho člobrdu a tři kola pro kompletní dodělání celého týmu.

Žádný účastník nesměl jít pouze jedinou disciplínu. Bylo nutné projít aspoň dvěma. Jaké to byly? Běh na 800 metrů, jízda na kole 3 km a pak takový orientační běh. Samozřejmě organizátoři moc dobře volili startovní pozici, která byla na kopečku. Co to znamenalo, to si každý dokáže představit, že? Běh i jízda začínají z kopce a končí výběhem nahoru a to ve fázi, kdy už moc sil nezbývá. Aby toho nebylo málo, ten den začal foukat velice silný vítr (v Liberci z toho měli orkán) a foukal samozřejmě proti směru finálního stoupání!

Musím říci, že toto finále bylo opravdu oddělávací nebo dodělávací, jak chcete. Po každé disciplíně tam lidé padali, skoro umírali, dopovali se hroznovým cukrem a byli rádi, že to mají za sebou. Následovalo oficiální ukončení závodu, skupinové ofocení a pak sjezd do základního tábora na gulášek. Sprcha byla též nutnou podmínkou. Ono válení v prachu a písku vám totiž na vzhledu moc nepřidá.

Zhygienizováni, najedeni a napojeni jsme vyslechli výsledky, zatleskali vítězům a pak se začali sbírat k cestě domů. Ještě jednou děkuji Radimovi, že prosadil cestovat autem. V tu neděli bych tam raději umřel, než abych jel do Litoměřic na vlak.

Tím skončil třetí ročník této bezvadné soutěže. Fotky a dokumentace najdete na našem cestovatelském webu. Všechny zvu do dalšího ročníku, pač tady si opravdu zjistíte, že dno ještě zdaleka neni finální mez vašich sil.

6 komentářů:

Petr řekl(a)...

PCHE! Citim se urazen ;-))

Mimochodem, tvoje Polar(ka) byl ve skutecnosti Popular :-)

Ale az na vyjimky to musim pochvalit ;-))

Tomáš Hroch řekl(a)...

Jeje, Popular nebo Polar, me to bylo veskrze jedno :) Ale dekuji za upozorneni.

A dekuji.

Petr řekl(a)...

A btw.: Ten zaver by mohli pouzivat organizatori OTOBu jako oficialni heslo :-) (otazkou je, jestli by tam nekdo prijel :-))

Zuzka řekl(a)...

Krasne sepsane. Akorat jsi zapomnel napsat, ze jsme neskoncili uplne posledni ackoliv to byly nase ambice (tedy mluvim za tym MIT).

Anonymní řekl(a)...

Tak to nemá chybu....opět jsem se chechtala a to i přes to, že jsem to už jednou slyšela...
Všem vám účastníkům hlubokosklon, protože to opravdu bylo až na dřeň...a pravdou je i to, že když si myslíš, že nemůžeš, tak vlastně můžeš a ještě hodně...
Přeji štěstí na báječné parťáky a ještě hodně takhle povedených akcí.

Jana řekl(a)...

je, jsem slavna :-)

musim uznat, ze je to skvele sepsano... s nostalgii ted vzpominam na Dothlon.