pondělí 25. května 2009

Přežítí, 22. - 24. květen

Budu citovat z oficiálních stránek webu - tato jednodenní akce jest silně fyzicky a psychicky náročnou aktivitou. Koná se, jak jsem již naznačil, pouhých dvacetčtyři hodin a to od pátku od noci, do soboty toho samého času. Není to asi tak ihned zřejmé, ale během této doby je možné nasbírat nespočetně zážitků, jelikož je to soutěž velmi intezivní. Dalo by se říci až na dřeň....


Soutěží vždy týmy dvojic. My byli dva - Honzík a já. Samotná registrace sice probíhá ve značném předstihu před startem, ale není to nikterak jednoduché. I když byla přihlašovací plaketa vyplněna ve stresovém prostředí na sjezdovce a to ještě ve zhoršených podmínkách na mobilu, byli jsme čtvrt hodiny po otevření bran třicátíprvní. Netuším, jak to dělali ti před námi, ale nemyslím si, že by to šlo ještě nějak urychlit. Hlavní věcí je, že jsme se dvaadvacátého května zabalili a vydali vstříc novým dobrodružstvím.

Před samotným popisem průběhu akce je důležité vypíchnout asi ten nejpodstatnější fakt - při této akci není možné jíst. Tedy, pakliže považujete 100 g poživatin na osobu jako jídlo, pak tedy mírním své předchozí vyjádření pouze na to - budete omezeni v jídle. Dlouho jsme přemýšleli, jakou kombinaci potravin bychom zvolili, aby bylo dosaženo optimálního rozvržení objem, energetická hodnota a váha. Nakonec jsme dospěli k úsudku, že bude nutné nejenom podporovat energetické zásoby, ale zároveň podstrkovat žaludku cosi, co jej na chvíli zabaví. Vítězná kombinace, jak bych to nazval, byla - 100g polystyrenového chleba (hodně vlákniny, malá váha, velké množství), 60g čokolády a 40g hroznového cukru (celé balení).

Jeli jsme poprvé a to nás snad omlouvá při dopuštění se několika prvních chyb. Předně - ve vlaku cestou tam bylo nutno jíst. Neudělali jsme to. Proč je to nutné? Jelikož ve stresovém okamžiku (těsně před vypuknutím závodu) již do sebe nenasoukáte ani sousto, je nutné tuto akci provádět v dobrém předstihu a nadlábnout se, dokud to jde. Trošku jsme to "prokaučovali" a hlavní jídlo jsme si nechali až dojedeme a ubytujeme se. Nevadí, nasoukali jsme, co se do nás vešlo, jako ostatně všichni ostatní. Byl to věru moc pěkný pohled, když se okolo vás zhruba 50 lidí cpalo, až se tím málem dávili. Inu, nebylo také divu.

Přivítání, představení organizátorů, několik slov k pravidlům a už jsme přebalovali věci, které budeme potřebovat na pochod. Minimalizovali jsme množství, co to šlo. Jedna mikina, pončo, lékarnička, 100 g jídla, tužka, papír, šátek, pár litrů vody a mohlo se jít.

Abych řekl pravdu, všechno se seběhlo neuvěřitelně rychle. Myslel jsem, že budeme mít čas si trošku po té cestě odpočinout, ale opak byl pravdou. Jak proběhla pravidla, hned tu byl autobus a už nás hnali dovnitř a vstříc neznámému cíli.



Ano, opravdu neznámému. Prvním aspektem hry je, že nevíte, kudy půjdete. Vlezete do autobusu, dostanete nakázáno zavázat si oči a pak strávíte necelou hodinku předstartovním tlacháním s ostatními hráči, kteří taktéž neví, co bude. Poté autobus zastavuje na neznámém místě a my se postupně dostáváme ven. Stále se zavázánýma očima dostáváme buď klíč nebo visací zámek se startovní obálkou (každý ve dvojici něco jiného, pochopitelně) a jsme odvedeni do prostoru zhruba 20 x 20 metrů. Tam stojí i ostatní. Za naprostého ticha je nutné pak nalézt svého kolegu pouze pomocí zkoušení klíčů do různých zámků. To se nám asi po deseti minutách podaří a už můžeme hezky začít.



Startovní čas - 22:22. Skoro magické to číslo. Odmykáme startovní obálku. Dostáváme mapu oblasti - Lipno a okolí! Nouzovou obálku s čísly organizátorů, pro případ nouze a informace o prvním stanovišti. Tím je železniční zastávka Žlábek. Výborně, můžeme začít, ale... nevíme, kde jsme?!

Naštěstí jsme vysazeni na nějaké okresce procházející lesem. Vydáváme se tedy na sever až potkáme červenou turistickou značku, jako ostatně skoro všichni. Ihned zjišťujeme, že stojíme mezi obcemi Květušín a Mokrá. Paráda. Od této chvíle tedy začíná boj! Velmi podstatnou záležitostí je zákaz komunikace mezi dvojicemi, tudíž všechno si musíte ověřit a zjistit sami, abyste si to všechno "vyžrali".

Každé stanoviště je otevřeno pouze po určitý časový úsek. Když nezvládneme doběhnout včas, máme smůlu a hra pro nás skončila. Tento fakt jsme ihned zašlapali do prachu asfaltky. Takhle potupně přeci neprohrajeme, o to se postaráme! A vyrazili jsme...

Na jih přes Mokrou, poté na západ k prvnímu cípu Lipna a už jsme byli na nádražíčku. Zde už sedělo mnoho dvojic a luštilo první šifru. Tedy ani tak šifra to nebyla, jako sáhodlouhý text popisující partii hry Člověče, nezlob se. Nezbylo nám než odtahat všechny tahy a přitom se ani jednou nesplést. Když se podařilo prokousat přes stránku a půl dlouhý text, pozice figurek značila pozici dalšího stanoviště - Horní Planá, náměstí. Čas výborný, něco po půlnoci, můžeme utíkat. Bohužel mezitím padla i mlha a od vody se táhnul chlad. Promrzlí až na kost jsme vstali a skoro utíkali, abychom se zahřáli. Kousek polní cestou a už jsme byli na modré turistické, která nás vedla až do cílové stanice.

V této chvíli odbočím a udělám takovou vizionářskou chvilku. Ihned poté, co nás další stanoviště táhlo na západ podél břehu Lipna, bylo nám s Honzou jasné, že cesta nepůjde nikudy jinudy, než okolo (!!) tohoto vodního zázraku. Inu, sil máme dost, to půjde!

Na náměstí v Plané jsme potkali párek dívenek, které se vracely z restauračního zařízení a chtěly se též připojit k jim neznámé taškařici. Přeci jenom minimálně dvacet párů, které potkaly cestou, bylo znamením, že se děje něco neobvyklého. Nevzali jsme je... nešlo to. Pak přišel na řadu druhý úkol. Do rukou jsme dostali koláž obrázků, které ve svém smyslu vyjadřují body ve městě a když dojdeme až na konec, nalezneme zprávu s místem pokračování.

Začátek - místní informační centrum. Pak kolem parkoviště, školy, hřiště, hřbitova až k pomníku už nevím koho. Zde jsme našli plechovku a v ní ukrytou zprávu od starosty města. Prý se rozšířil neznámý virus, který oslepuje občany. Jeden z nás tedy bude muset jít celou dobu do dalšího stanoviště pro lék se zavázanýma očima. Zvolili jsme výměnu "očí" v polovině cesty a vyrazili jsme do Perneku (osobně přezdívanému Perník).



Cesta byla krásná, asfaltová, jako ostatně všechny budoucí. Čas se nám pomalu nachyloval ke čtvrté hodině ranní, na obzoru byly vidět první krůčky ke svítání, a tak se dalo jít bez čelovky. Cestou jsme potkali asi dvě dvojice a jinak nikoho. Zajímavé. Na cílovém místě jsme dostali nelehký úkol. Ten slepý měl tyčku s nápisem v brailově písmu a druhý dostal brailovu abecedu na papíře. Prvotní zmatky s tím, jestli tyčka není obráceně, se rychle vyřešily a mohli jsme si užít pohledu na mapu a cestu kterou půjdeme - k rozcestí U Tokaniště.

Musím za sebe říci, že v tuto chvíli se mi začalo chtít neuvěřitelně spát. Přeci jenom zima byla, ono celé Lipno halil mlžný opar, který se s nebývalou vervou rozlézal nejenom do okolních lesů, ale i pod bundu a do kalhot. Takže k ospalosti ještě klemra. Fuj. Musíme to nějak zahnat. Zvolili jsme krásnou strategii. Vždy po jednom stanovišti si dáme každý po jednom chlebu a jedné kostičce čokolády. To jako odměnu. Na další cestu pak tabletu hroznového cukru. To jako posílení organismu, dokud to ještě jde.

Zde bych ještě chtěl podotknout, že každé stanoviště mělo svoje takové náhradní. Kdyby se nám nepodařilo rozluštit nebo zvládnout danou disciplínu, mohli jsme to vynechat a zajít si o několik kilometrů dále. Zdá se vám, že je to jednoduché? Ono po takových 60 kilometrech by se vám to moc nelíbilo. Ale to jenom tak na okraj, aby čtenáři byli obeznámeni se situací.

Zpět k cestě. Organizátoři mysleli na naši bezpečnost a snažili se nás přesvědčit (neboli navést) k cestě po asfaltce až do Nové Pece. My přeci ale nejsme blbí, abychom si zacházeli takových kilometrů navíc. Hezky jsme to vzali po železniční trati a přes most na druhou stranu Lipna a nyní hezky rychle do kopců. Mno, rychle. Abych řekl pravdu, tempo se rapidně snižovalo. Z našich startovních, zhruba tak 6-7 km za hodinu, jsme se pomalu ale jistě dostávali pod 5km/hod. V tuto chvíli nastoupila moje kritická hodina. Nevím, jak to vnímal Honzík, a rád bych od něj někdy slyšel jeho názor, ale já byl asi na zabití. Chtěl jsem jít a rozhodně bych to nikdy v tuto chvíli nevzdal. Ale začal jsem mít hlad, od toho nedostatku se mi chtělo zvracet. Zároveň mne pomalu začínalo chytat koleno a touha po spánku dosahovala maxima.



Ještě, že v tu chvíli vyšlo slunko. Byli jsme zrovna na pláni u Želnavského smyku, sedli jsme si k osamělé borovici, dali si chlebík, čokoládu a hroznový cukr. Poseděli jsme a únava opadla. Žaludek se umírnil a mohlo se jít dále. Přešla krize a hnedle to bylo lepší.



Výstup po úbočí kopců Bulík a Kopka byl hezkým pochodem velice příjemným terénem. Sice stále asfaltka, ale už bylo v tom světle na co koukat. Zároveň se oteplilo a my začali shazovat vrstvy. Značení v tomto místě lesa nejspíše podléhá Ensteinovu zákonu relativity, protože kilometr opravdu nebyl stejný kilometr dvakrát po sobě. Přísahal bych, že jeden byl sakra kratší a druhý nesnesitelně delší!! Příroda si s náma zahrávala, co to šlo.

U Tokaniště bylo stanoviště zákeřně schované. Pixla s informacemi hozená za strom v nepřístupném terénu byla těžko k nalezení. Honzík propadlo trošku beznaději a chtěl volat orgům, že něco není v pořádku. Nechtěl jsem, abychom skončili, a tak jsem hledal s větší vervou. Úspěch se dostavil a mohli jsme si jako odměnu dát další jídlo... ehm. No nic.

Lanové stanoviště nás přivítalo nedaleko Česko-rakouských hranic. Zde kousek od pramene Hamerského potoka byly vytvořeny nízké lanové překážky, které nám postavili organizátoři do cesty. Nebylo to snadné, ale týmová spolupráce se vydařila a my mohli beze ztráty kytičky pokračovat dále. Nyní do Rakovské zátoky.

Zhruba ve čtvrtině cesty jsme pokořili hranici 40 km, naší vysněnou metu, a oslavili jsme to náležitým pokřikem. Sice byl plán ujít toto a jet domů, ale ta lana nás tak nabudila, že o nějakém vzdávání nemohla být ani řeč!!

K mostu přes Rakovskou zátoku jsme dorazili kousek před polednem. Měl jsem těch asfaltek už plné zuby, protože se koleno začalo ozývat čím dál více a přidala se achilovka. Tušil jsem, že to bude mojí konečnou zhoubou, jelikož tím budu snižovat kvalitu naší chůze. Velice mile nás překvapilo, že místo další chůze jsme dostali pádla, vesty a kanoi. Paráda. Sedm až osm kilometrů plavby do Frýdavy. Chvíli jsme si odpočali, dali opět tu trochu k snědku, pobavili paní organizátorku Žužu a vydali se na cestu.

Sic jsem již na vodě byl několikrát, ale ještě nikdy ne bez zajištění nepromokavosti věcí. Musím uznat, že tato cesta mi dodala nový úhel pohledu na věc. Tak opatrně už jsem hodně dlouho nejel.

Cesta ubíhala krásně, alespoň po prvních pár kilometrů. To jsem byl opět nabitý energií z takové změny. Když už jsme ale pádlovali pátý kilometr, vyhlíželi (tedy hlavně já) Frýdavu za každým zákrutem, začal jsem být více než rozezlen. Sil docela docházelo a konec nikde. Je pravdou, že v tuto chvíli se začli pomalu přidávat i halucinace. Oba s Honzou jsme viděli na jednom molu chlapíka, jak si máčí nohy ve vodě, když jsme přijeli blíže, bylo to pouze zábradlí k sestupu do hlubin. Inu, i takové věci se stávají.



Přijeli jsme ke konci a odevzdali loď zhruba v půl druhé odpoledne. Stále více jak hodinu před uzavřením, takže rezerva značná. Nyní jsem byl fakt mrtvej. Ani oběd už nepomáhal. Když jsme se dozvěděli, že máme jít na Vítkův kámen (s tím, že jsme předpokládali konec ve Vyšším Brodě), začal jsem si zoufat. Ani půl hodinový odpočinek mne neprobral, spíše naopak. Začal jsem tuhnout a byla mi zima (i když bylo ve stínu asi tak 26 stupňů).

Rozchodit to, byl opravdu oříšek. Ale zařekl jsem se, že aspoň na ten kámen dolezu, i kdybych měl vypustit duši. Když jsem celou cestu do kopce nemluvil, přišel Honzík s nápadem, mě rozveselit. Začal si prozpěvovat takovou chytlavou volovinu, která sedla přesně do rázného pochodu, já se přidal a hnedle se šlo o něco lépe.

Když jsme ale dorazili na Velký Plešný (vrchol před Vítkovým kamenem), došly nám síly oběma, řekl bych. Snědli jsme poslední zbytky a pomalu pozvolna se vydávali na poslední část cesty. Bohužel jsem věděl, že již bude poslední, protože to nešlo dále. Musel by se stát zázrak, abych to hnal až na dno (kde jsem byl už několik hodin).

Zázrak se nestal a my to zapíchli u stánku s pivem a klobásami. Musím říci, že už dlouho jsem se k jídlu nevrhal s takovým nadšením! Když k nám přišla druhá dvojice s tím, že též končí, finální stanoviště je v Brodě, nelitoval jsem, že jsme zakončili naši pouť.

Nakonec jsme byli odvezeni organizátorkou, Kuriatkem, do Brodového zázemí, dostali jsme najíst a pak jsme padli jak podťatí. Měli jsme čtyři hodiny do konce závodu na to, abychom zkusili nabrat něco sil. Povedlo se, i když probuzení bylo hrozné.

Nicméně kdybyste viděli tu skvadru invalidů a chcípáků, kteří ještě před 24 hodinami vyráželi v plné síle, někteří celí v maskáčovém a s camel-backy, a nyní si tu lízali rány a nemohli chodit, bylo mi fakt do smíchu. Klidně tu školu mohli zavřít a překřtít to na sanatorium. Hodilo by se to. Přijel autobus, odvezl nás zpět do Kaplice a tam už jenom slastný spánek...



V neděli proběhlo vyhlášení přeživších (8 dvojic z 26), předání cen, ranní káva, úklid a hurá domů. Musím říci, že takto skvělý víkend už dlouho nepamatuji. Jednak musím poděkovat Honzíkovi, že to se mnou vydržel a tvořil super partu. Druhak chci poděkovat organizátorům za skvěle odvedenou práci a pak i vyšší moci, že nám dopřála naprosto super počasí.

Jak jsem již říkal u OTOBu. Když si člověk sáhne na dno, zjistí, že má ještě mnoho sil pokračovat. Jenom se nesmí bát! Doporučuju všem, kteří chtějí prověřit vlastní možnosti - zúčastněte se!

P.S.: Autorem fotek je Honzík. Jeho galerie je zde.

10 komentářů:

Žvejka řekl(a)...

Příští rok.... :D Jinak klobouk dolů, pánové, že jste toho ušli tolik.

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Tome...no co na to říci??? Ještě mám husí kůži po přečtení...toto bylo fakt až na dřeň..i když jste měli ještě dost a dost sil...důležité je, že jste "přežili" i přes to, že jste moc netrénovali...ono se to určitě dá, ale chce to opravdu trochu tréninku...
Jinak opět super článek, vtáhl mě do děje - že bych si šla dát něco k jídlu?? nebo rovnou panáka slivovice? jooo..jdu na to...dám si na oslavu vašeho "přežití"...Já

Tomáš Hroch řekl(a)...

Jsem rad, ze se vam to libilo.

No, jiste se to da. Vzdyt my jsme usli 60 a uz tak moc nezbyvalo. Holt tady se to pak prepina na to, jestli se dokaze clovek hecnout. Bohuzel bez treninku jsme to nedovedli. Ale priste... priste je to nase!

Anonymní řekl(a)...

Smekám před tímto projektem! Udělali jste kluci kus dobré práce, i když z vlastní zkušenosti vím, že i enormně hezké počasí (sluníčko) je při dálkových pochodech "zabiják".
Před mnoha a mnoha lety jsem to vzdal rovněž na "sedmdesátce"...
Držím Vám palce za rok!!!
007

Hana řekl(a)...

Smekam ze jsete toho usli tolik, pri cteni clanku jsem si dokazala celkem zive predstavit jake to muselo byt...

Jen tak mimochodem vypada to ze Brontici jsou rozlezli vsude, protoze Kuraitko je Slunovratacka;o)

Kuriatko řekl(a)...

Hanka, máš pravdu, už sa nikde neschováme :).
Tome a Honzíku ušli ste parádny kus cesty, pred polovicou by som vás tým autom ani nevzala :). No,ale budúci rok až do cieľa :).

Sarka řekl(a)...

Ahoj kluci,
jak se vám po měsíci od Přežití chodí? Co dělají kolena a achillovky?
Já jsem se právě vrátila z Alp... Sotva jsem lezla (a to jsme se k "lezení" nakonec vlastně vůbec nedostali")... Invalidé mne předbíhali... Asi to bude trvalá památka...
Mějte se krásně a třeba se napřesrok zase sejdem v Kaplici:)
Šárka

Tomáš Hroch řekl(a)...

Ahoj Šárko,
jsem rád, že si sem nalezla cestu. Přežití jsme zvládli dobře, tedy spíše tu postupnou rekonvalescenci. Kolena a achilovky už jsou relativně srostlé zpět :)

Alpy, tam bych hnedle jel. Koukám, že se taky jen tak nezastavíš. Ale to se musí.

Měj se.

Darkness řekl(a)...

Ahoj, přečetl jsem si váš příběh a musím uznat, že ten náš byl dost podobnej:-) http://filipsvajner.eu/udalosti/preziti-2009-2/

Martin řekl(a)...

pěkné, pěkné, respekt kluci, člověk si má sem tam sáhnout na dno svých sil, aby zjistil co v něm vězí :)