Pátý den našeho kulturního putování po dalekém severském městě jsme se vrhli na jednu z dalších největších památek a to přímo na Petropavlovskou pevnost. Krom toho jsme zhlédli mešitu a navštívili Auroru. Takže jsme vlastně stihli vše podstatné, co bylo k vidění. Ale všechno postupně, tak rychlé to zasejc nebylo.
Petropavlovskou pevnost vystavěli na Zaječím ostrově již v roce 1703. Dle historickýchinformací se jedná o nejstarší kamennou část města. V areálu pevnosti se nacházíkrom obytných a vojenských budov také katedrála sv. Petra a Pavla (má krásnou velkouvěžičku, celou pozlacenou, jistě jste viděli na mnohých fotkách), kde jsou uloženi téměř všichni ruští carové.
Pevnost, jak již samotná podstata toho slova napovídá, měla sloužit k obraně města. Bohužel nebo naštěstí k tomu nikdy nebyla využita. Naštěstí proto, že dle vyjádření vojenských expertů bynebyla schopna palebnou silou pokrýt celé útočné území a tím pádem by ji každý zkušenější taktik velmi hravě dobyl. Toť slova skoro citovaná. Vzhledem k nedostatečnému využití se ujala částstaveb jako vězení pro politické a jakékoliv režimu nepříjemné odpůrce. V dnešní době slouží již jako turistická atrakce, odpočinkové místo a zároveň i místo konání promocí a jiných veselostí.
My jsme po základní obhlídce velkého náměstí zvolili jasný cíl - vězení. Cestou jsme narazili na pojízdné záchody, které byly umístěné uvnitř přistavených autobusů. Není to jistě špatný nápad. Přístup jak ohleduplný k lidem (více místa než v toitoikách) a zároveň velice rychle převozitelné. Takže to bylo takové malé zpestření na začátek, než vklouzneme do dob před dvěma sty lety, dochladných a nepříjemných kobek.
Vězení bylo postaveno v jihozápadním cípu opevnění. Tvořila jej dvouposchoďová budova, malé nádvoří s koupelnou v malém kamrdlíku uprostřed. Tiché chodby jenom zdůrazňují ponurost tohoto místa. Abychatmosféru dokreslil, popíši trochu více detailně zázemí běžného chovance ústavu.
Předně si uvědomte, že vše bylo postaveno z kamene, dvoumetrové zdi tedy opravdu nedokáží propustit ani kousek tepla, který by se mohl eventuelně v létě vyskytnout. Každá cela je relativně malá, naprostoholá, chladná po celý rok. Jediný nábytek tvoří kovová konstrukce postele přišroubovaná ke zdi a k podlaze. Malý stolek též přikurtován ke zdi a malá stolička. Záchod tvoří pouze dírado země, tedy do odpadu. Když jste byli prominentními vězni, bylo vám přistaveno umyvadlo, kde voda byla denně odměřována žalářníky a na záchod jste dostali stoličku s vyříznutým otvorem. Jako spací podložku jste dostali slamník. Když jste byli ještě hodnější a mírumilovnější, dovolili vám i papír, tužku a svíčku, abyste se mohli něčím zabavit.
Komunikace mezi vězni byla naprosto zakázána pod pohrůžkou tělesných trestů a několika týdnů na samotce. Vzhledem k tomu, že jsem ji viděl, věřím, že mnozí lidé se tam zbláznili. Představím-li si krutouseverskou zimu, bez pořádného oděvu a ještě někde v nevytápěné místnosti bez vody a bez jídla... raději na to nemyslet.
Pojďme dále. Opusťme nepěkné vzpomínky a vrhněme se opět do rozžhaveného Petrohradu. Když nás jako trestance propustili po hodině věznění, utíkali jsme na hradby, prohlédnout si Něvu i historické centrum z jinéperspektivy. Cestou jsme potkali bandu vysokoškolsky vzdělaných, kteří se v talárech radovali z nově nabytého titulu, pouštěli barevné balónky a vzájemně si gratulovali k úspěchu. Pokochali jsme se pohledem na ně, já s trochou nostalgie, Mariánka spíše s očekáváním věcí budoucích a už jsme pochodovali z pevnosti pryč, do místní mešity.
Ta je opravdu impozantní. Celá vykládána modrozelenými dlaždicemi. Dva minarety tyčící se k nebi měnili vzhled města do východního stylu. Když se na tu scenérii člověk podíval, řekl by, že není v Rusku, aletřebas v Izraeli. Mariánka zůstala venku, fotíce okolí. Já jsem vklouznul dovnitř, abych se pokochal klidem ve svatostánku. Při návratu ven mne však zastavil velmi otylý představený a tázal se mne, co tam chci. Vzhledem k tomu, že spustil rusky jako kafemlejnek, nerozuměl jsem mu ani slovo. Byl to ale bystrý hoch! Ihned pochopil, že nerozumím, tak svoje asi dvouminutové povídánípřehodnotil na jednu velmi jednoduchou větu. Porozuměl jsem a odvětil jsem, že jsem z Čech ajen jsem se koukal. Chtěl jsem už jít, když mne začal poučovat o tom, že vlastně takový malý příspěvek Bohu (ne jemu osobně!!!) bych měl považovat za naprostou samozřejmost, dělal jsem,že nerozumím a pomalu jsem vycouval ven. Mariánka se již strachovala, co tam se mnou udělal, pač celá tato eskapáda zabrala dobrých dvacet minut.
Abychom zpestřili duchovní vzestup, zamířili jsme ku chloubě sto let staré revoluce - k Auroře. Kdysi chlouba námořnictva teď slouží coby muzeum. Vstupné se neplatí, ale pod správou to mástále námořnictvo. Když jsme přicházeli, ihned se mne takový útlý mladík dotazoval, co nesu v tom batohu. Naneštěstí jsem neměl u sebe žádnou zbraň, tak mne pustil dál. Musím říci, že ty loděnebyly vůbec ztísněné. Prostoru k žití bylo habakuk. Docela bych jí chtěl zažít za jejího plného fungování.
Další naše působení bylo odvráceno nabídkou návštěvy, kdy jsme byli odvoláni na oběd a zákusek ku rodinným známým, kam jsme po krátké poradě zašli... tedy byli odvezeni, abych se přiznal.I když bych raději asi jel metrem poté, co jsem na vlastní kůži zažil jezdecké umění šoféra.
Dlouho jsme se však nezdrželi, jelikož jsme spěchali zpět domů, vyspat se na nadcházející večer, druhá to noční procházka po Petěrburgu. Tuto noc jsme již neštrádovali po nábřeží, aleusedli jsme na Vasilijevském ostrůvku na náplavku, kde jsme s lahvinkou dobrého vína přivítali zvedání mostů, spouštění mostů a příchod nového jitra. Co vás více může zrelaxovat a nakopnoutnež debaty o životě, laskách a neláskách. Cestu zpět jsme zakončili na náměstí před Zimním palácem u výborného jazzmana, darovali jsme mu nějaký ten drobák a šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat