Prokopským údolím až do středověku

Tento výlet bych označil zároveň nálepkou "Aneb poznáváme své vlastní rodné okolí". K jeho uskutečnění mě přiměly dvě okolnosti. První byla můj bratranec. Jednoho dne se mě zeptal, jestli nevím, kam do Prokopského údolí by mohl jít fotit a jak a kam se přesně dostane, půjde-li tudy či tamtudy. Musel jsem se zastydět a říci, že nevím. To mne rozžhavilo až doběla. Páč jsem se tu narodil a neznám okolí svého rodiště?! Ne, až tak dramatické to není. Chodíval jsem tam kdysi, jako malý klučina, ale už si to skoro vůbec nepamatuji.

Druhou věcí byla moje zvědavost zjistit, co je to Řepora, jejíž název jsem kdesi viděl napsaný. K tomu, co to nakonec je, se postupně dostaneme. Nyní se vraťme zpět k neděli 11. května 9:15 ráno, kdy tento výlet začal.


Plán byl následující. Z Barrandova sejdu Klukovicemi do Prokopského údolí. Tam se dám vlevo, projdu zahrádkářskou osadou pod Holyní, dojdu do Řeporyj a tam se zajdu podívat na Řeporu. Toť asi tak nástin procházky.

Jen jsem vyšel, hned mě polila vlna závisti. Jdouc si kolem jednoho malého solária tady na Barrandově, přihasila si to tam taková mladá pohledná prdelka v nablýskaném Porsche. Bylo samozřejmě červené, jak jinak. Ale i tak bych jej bral!!! No nic, zamáčkl jsem slzu a vyrazil dál, směrem ke Klukovicím.


Již dlouho jsem na tomto místě nebyl, ale ihned mě praštilo do očí, jak se tato malá bezvýznamná zahrádkářská osada rozrostla o honosné domy zahraničních podnikatelů (hlavně naši socialističtí kolegové tu mají velké zastoupení). Baráčky jsou to honosné, ale výzdoba, barva a zahrada jsou v jistých případech spíše na škodu. Tady ale konečně začíná trošku té zeleně, jelikož z Klukovic se po malé silničce dostáváme přímo doprostřed Prokopského údolí. Tomuto vstupu dominuje bývalý statek, který mne přivítal následujícím pohledem:


Pak už jsem si jenom užíval přírody, skal a lesa (dá-li se tak honosně nazvat kus zeleně, které se podařilo přežít stavbařské řádění v nejbližším okolí). Poté, co projdeme pod místní železnicí, se dáme po cestě doleva - pro turisty je to značeno žlutě a stezka vede až do Nových Butovic. Asi po 200 metrech se od žluté odpojíme a nastoupíme cestu modrou, která se vine podél železniční trati až do Řeporyj.

Jak jsem tu dlouho nebyl, tak jsem znovuobjevil naučnou stezku, která se táhne skrz celé Prokopské a Dalejské údolí a upozorňuje návštěvníky na jedinečnost a zachovalost fauny a flóry v daném okolí. Chtěl jsem být vzorným turistou a naučné tabule číst. Bohužel jsem to vzdal ihned v druhém odstavci textu na první tabuli, páč se chlapci začali ohánět geografickými a geologickými pojmy, kterým jsem si nehodlal plnit hlavu. Vyrazil jsem proto dál.

Cesta jde většinou po rovině, maximálně nejaké malé stoupání a klesání, ale to vždy maximálně několik metrů. Prostě a jednoduše - procházková trasa pro každého. Celou cestu jsem čekal, jestli nepojede kolem vlak, abych si jej vyfotil, žel bohu se tomu tak nestalo a já zůstal pouze v očekávání.

Na jednom z mnoha paloučků, kde se z ničeho nic vynoříte, si jeden umělec hrál a sestavil kamenné panáčky po bitvě. Nazváno je to "Bojiště, polámaní panáčci se prali všude". Musím říci, že je to velice působivé.


Cesta pak dále pokračuje podél Červeného lomu, kde, jak stojí na informačních tabulích, je zachováno mnoho úkazů z dob, jejichž jména si opravdu nepamatuju. (to je přesně to, čím jsem si nechtěl zatěžovat hlavu). Z bohatého porostu jsem se najednou vynořil do zahrádkářské osady pod Holyní. Ona to Holyně ještě je, po správní stránce, abych byl úplně přesný. Tam jsem modrou značku ztratil. Řekl bych, že někdo podřezal těch pár stromků, na kterých ukazatele byly, ale ruku do ohně bych za to nedal. Nemít barák na Barrandově, tak bych tu rozhodně chtěl mít aspoň chatu. Takové milé a klidné prostředí.

Tuto atmosféru naprosto rozbouralo následující místo.


Nevím, co to bylo, ale je to něco hrozného. Pár vybydlených domů, kde se po nocích zdržují hlavně bezdomovci. Na jednoho jsem taky narazil a hned mě chtěl stáhnout o cigára. Neměl jsem. To ho asi naštvalo a začal láteřit, kdeže jsou ti vojáci. V první chvíli jsem netušil, která bije, ale po chvíli z něj vypadlo, že tuto oblast si oblíbili fanoušci airsoftu a jezdí se tam vyblbnout víkend co víkend. Předešlého dne jich tam bylo zhruba sto. Tak nevím, to musel být solidní masakr.

Pak už se člověk dostane do Řeporyj. Cestou jsem si ještě všiml starého mlýna, který je dneska už v dezolátním stavu a asi taky používán airsofťáky.


Dominantou jinak nezajímavých Řeporyj je kostelík na náměstí. Chtěl jsem si jej prohlédnout i zevnitř, ale zrovna sloužili mši, tak jsem se raději vzdálil.


Kousek za Řeporyjemi je Řepora. Je to malá středověká vesnička, zbudovaná v malém lesíku. Jak každého již asi napadlo, má to být věrná kopie samotných Řeporyj. Od toho taky ten název. Než se člověk dostane až ke vstupu, projde kolem mokřad a malých rybníčků (což bych netušil, že je ještě možné v Praze potkat) plných žab, které kvákaly a kvákaly až to pěkné nebylo.

Samotná vesnice se skládá z kruhového náměstí, je zde kovárna, kostel, krčma, tržnice, hospodářská usedlost a domek nejchudších. Náměstí dominuje studna a zařízení k usnadnění nabírání vody. Vedle studny stojí pranýř, nedílná to součást tehdejších vesnic a měst. (Dneska bychom to ale také využili. Myslím, že bychom to množství pranýřů neměli ani kam umístit.)

Celek je obehnán palisádovou hradbou a má tři vstupy - severní, jižní a východní bránu. Každá z nich má u sebe hezkou strážní věž. U severní brány je navíc hladomorna, jako sklep k přilehlé věži.

Kousek za vesnicí je šibeniční pahorek, kde je umístěna nejenom šibenice, ale také i hranice pro čarodejnice. Koukal jsem, že místní byli připraveni na všechny případy.

Z pohanských dob tu je ještě posvátný strom, který měl symbolizovat úctu k jednotlivým bohům. Byl ověšen lebkami. V tomto případě koně, což bylo pro jednoho pohanského boha, ale jméno si nevybavím.


Kousek od stromu je tu pohanské obětiště. Taky moc pěkná věc.


Na závěr pak už jenom dodám, dle čeho mají Řeporyje toto jméno. Pochází to z dob, kdy se tu pěstoval řepík lékařský a místní ho tu jistě hojně ryli. Symbolem (erbem) města jsou pak dvě zkřížené motyky a pod nimi vyobrazení řepíku.

Na konec cesty jsem si dal zmrzlinu a vracel se na oběd domů. Všeho všudy je to procházka na dvě a půl hodiny i s prohlídkou skanzenu. Délka trasy zhruba 10km maximálně.

Všechny fotky je možno zhlédnout zde.