úterý 20. května 2008

Sjezd Sázavy 17.5.

Jednou, je tomu již několik týdnů, přišla Zuzka s tím, že bychom mohli jet na vodu a to tak, že okamžitě. Ihned se chopila iniciativy a jala se celý zájezd organizovat.

Nejprve bude nutné představit všem, kteří neznají, naši cestovatelskou skupinu a zároveň kancelář - Iriador Reiseburo s.r.o. Toto uskupeni se skládá z následujících individuí: Petr, Honza, Pavel a Já. Toto jsou zakládající členové, kteří si již prošli základními útrapami cestování, mnohokráte narazili, poučili se a následně se rozhodli založit cestovní kancelář a dopřát tak mnoha dalším odvážlivcům nečekané zážitky.

Odvážlivci, kteří se rozhodli skoro pravidelně jezdit na veškeré námi pořádané akce jsou: Filip, Zuzka, Jana a Radim. Jsou i další, ale ti se přidají pouze někdy a to ještě váhavě.
Akce neplánujeme jenom my, ale i, jak jste si mohli přečíst, nově příchozí člobrdové. Tudíž tak se stalo, že Zuzka vodu opravdu zorganizovala!

Takováto akce vyžaduje plánovaní, i když takto odpornou věc v Iriadoru opravdu nesnášíme a snažíme se od ní utíkat, co to jde. Bohužel se vyskytnou momenty, kdy nic nenaděláme a k jistému základnímu rozplánování úkolů a požadavků je nutno přistoupit. Voda tedy byla ohlášena již několik týdnů předem a my jsme začali tvořit plavební týmy.

Základní parametry cesty. Jela se Sázava, jak každý již pochopil z názvu. Jelo se z Týnce nad Sázavou a dojíždělo se v Pikovicích. Jelo se v kánoích a to v této sestavě: Petr - Zuzka; Ondra - Dita; Vláďa - Jana; Pavel - Já. Nutno podotknout, že Petr, Pavel a já jsme byli naprostí začátečníci. Tudíž jsme k sjezdu přistupovali s bázní, ale to předbíhám, vraťme se k ránu 17. května, kdy naše pouť začala.

Vstával jsem v půl šesté ráno! Dávám to sem s vykřičníkem, aby ti, kdož mě znají blíže, věděli, jaká to byla oběť. Když zvonil budík, myslel jsem, že ho rozmlátím a vyhodím z okna. Po chvíli mi došlo, že mi nic špatného nehrozí, vyskočil jsem a připravil se na cestu. Sraz byl na Vršovickém náměstí v sedm hodin ráno. Netušil jsem, že v takovouto hodinu bude tramvaj skoro plná. Je pravdou, že většinu osazenstva tvořili naši východní sousedé nejspíše jedouci do práce, ale i tak! Na nádraží jsme se vesměs sešli všichni včas... někdo i s patnáctiminutovým zpozděním. Inu, i to je v rámci Iriadoru naprosto normální. Cesta vlakem proběhla rychle a bez problémů, jenom mne překvapilo, kolik máme v Praze zastávek a jak pomalu se jimi dá projíždět. No, pěšky bychom tam snad byli dříve.

Z vlaku jsme vyrazili vstříc půjčovně lodí. Pavel a já jsme ale museli doplnit zásoby pitiva. Koupili jsme si pivko, aby nám tam v hrdle nevyschlo. Poté už následovala procedúra s vybráním pádla, vesty, barelu a přidělením lodi. Vše proběhlo hladce a po chvíli nerozhodného váhání jsme se ocitli s Pavlem na vodě. Abych ještě předem upozornil, byli jsme jediná nováčkovská loď široko daleko. Všicí z naší skupiny měli aspoň jednoho zkušeného vodáka. Já jsem si vzal na starost kormidlování a Pavel dělal háčka. (Vidíte jak tu hezky machruju cizíma termitama?)

Po rychlém seznámení se s ovládáním lodi, jsme vyrazili kupředu. Mno, sic to byla taková opilecká plavba, páč jsme rovně nejeli hodně dlouho, ale to nevadilo, hezky jsme se vyblbli. Sluníčko nám přálo a i když nebylo vidět po celou dobu, bylo krásně teplo. Vody bylo naštěstí dost, takže jsme si to uháněli po proudu (kudy jinudy, že?) bez sebemenších problémů.

První překážku nám postavil osud do cesty vzápětí a to ve formě prvního jezu. Jako ostatní jsme najeli hezky šikmo a přídí přímo do středu. Teorie hezká, praxe zrádná. Těsně před "schodem" jsme se začali otáčet doleva a tudíž najíždět bokem. Samozřejmě jsem nás viděl pod vodou, protože jako naprosto nezkušený zadák jsem s tím nedokázal nic udělat. Nespadli jsme, akorát se na chvíli zasekli v mrtvém bodě. Po menší strkanici jsme se odrazili, jez sjeli, bohužel s jednou malou chybkou - zadem napřed. Ale což, nepřevrátili jsme se a to byl naprosto úžasný úspěch.

Během cesty jsme se několikrát zastavili s ostatníma, poklábosili jsme a samozřejmě jsme byli všem ostatním pro srandu. Vláďa mne obohatil o několik cenných rad, jak se má zadák chovat a jak tu loď řídit. Pomohlo to a můj styl se opravdu zlepšil. Opojeni prvotním úspěchem jsme měli okusit i vyčnívající šutry a silnější proud kousek pod třetím jezem, který byl nesjízdný a tak se loď přenášela.

Prvními účastníky zájezdu, kteří se cvakli, byli Petr a Zuzka. Ti dostali ale urychlenou pomoc od okolo odpočívajících vodáků a rychle se zase vydali na cestu. Všichni jsme se jim smáli, jak jsou hezky promočení, i když se před chvílí snažili uniknout dešti a nasadili pláštěnky. Inu, nesmáli jsme se moc dlouho.

Jako machři jsme se kamenům vyhýbali a mysleli si, že nad nás není. Bohové se na to nemohli v takovémto stavu koukat a tak si řekli, že by pánům neuškodila malá lekce. V tu chvíli nás proud hodil bokem na jeden velký kámen, otočil nás kolmo a my šli pod vodu na to tata. Prvotní pocity vodáka, co se prvně cvakne asi nemusím a ani neumím pořádně popsat. Šok, strach a zmatek. To by to mohlo alespoň z části vystihnout. Jak nám proud začal odlehčenou kanoi odnášet pryč, snažil jsem se ji zachytit - to skončilo hezkým omlácením o dno, jak mě proud táhnul několik metrů za lodí. Pavel se chvílema topil a v tom zbytku času chytal pádla, barel a svoje brýle. Poté, co jsme se trošku zkonsolidovali, začali jsme zjišťovat stav škod. Prvním problémem byl Pavlův nehet, který už nejevil známky toho, že by chtěl setrvat na pánově noze - byl hezky vytržen z lůžka. Tato rána byla velice bolestivá a tudíž vyřadila na chvíli Pavla z provozu. Nicméně žil a to bylo hlavní. Přišlo na řadu zjistit, co všechno uplavalo. Každý zkušený vodák ví, že cvaknout se, je naprosto normální a tudíž veškeré věci přivazuje. Ne tak my! Co bychom to přivazovali, že? Nejsme přeci amatéři. Ehm, pokorně jsme byli nuceni sklonit hlavu a nést následky. Uplavalo nám všechno jídlo, pití, Pavlova pláštěnka a moje sluneční brýle. Byl jsem z toho mrzutý, ale v dané situaci, kdy jsme měli loď uprostřed proudu, plnou vody a zaklíněnou mezi kameny, se to jevilo jako nepodstatné. Dalším úkolem tedy bylo se z toho dostat.

S Pavlem mimo provoz se mi dostalo jedinečného úkolu vytáhnout loď a dostat ji zpět do provozuschopného stavu. Člověk by neřekl, jak ta potvora hnusná, plastová (samozřejmě loď) je těžká, zvláště, když je v ní voda a ke všemu se vám do ksichtu směje Sázava, že jí jen tak nepustí. V tuto chvíli bych si dovolil malou odbočku - lidi jsou hnusný a debilní!!! Ehm, tak tedy zpět. Abyste pochopili. Zápasil jsem s tou lodí asi tak dvacet minut a mezitím okolo vesele projíždělo nespočet vodáků. Nejlepší byli ti na raftech. Dělají tam prd, ale cenné rady poskytnou záhy. Tak například jsem se dozvědel - "Máš to plný vody!", "To musíš vzít za špičku.", "Otoč to" a ještě mnoho dalších. Nebýt tak ve stresu, že s tím prostě nepohnu, i když se muselo jet dále, byl bych velice jadrně odpověděl na ty debilní a kravský řeči, co mi ta banda ožralů řvala přes rameno.

Naštěstí se Petr se Zuzkou cvakli kousek od nás, takže po půl hodině, když jsme nejeli, se vrátili a pomohli nám tu loď vrátit do provozu. Za to jim patří neskutečný díky!!

Musím říci, že toto zhruba 45 minutové intermezzo mě stálo hromadu sil. Byl jsem tak utahaný, že jsem jenom s povděkem kvitoval pauzu na oběd v Kamenném Přívoze. Je tam hospůdka u Voráčka, kam si má prý člověk zajít na panáčka. My tam byli na klobásu a pivo a bylo to i tak úžasný. Po tom pivu se mi ale do lodi nechtělo. Raději bych tam nasedl na bus a jel domů. Nakonec po chvíli vlastního sebepřemlouvání jsem tam vlezl a už se jelo.

Po pauze ubíhala cesta relativně jednotvárně. Chvíli se jelo, přišly kameny a my se opět cvakli. Když už to bylo po třetí, byl jsem rozhodnut tu humusáckou plastovou věc rozmlátit a jít pěšky. Jediná věc mi v tom zabránila a to, že by Zuzka musela platit škody. Tak se jelo dále.

Poslední kilometry se řeka uklidnila a bylo to takové pohodlné dojíždění do cílové rovinky. Jak se říká, s časovým odstupem se člověk dívá na útrapy s nadhledem, stejně tak i já jsem viděl v tomto výletu pouze pozitiva.

Vrátili jsme lodě a šlo se na vlak. Sice se snažím sportovat, ale naprostý nezvyk na tento druh "pohybu" mě naprosto vyčerpal a já přijel domů utahaný jak kotě. Chtěl jsem ihned padnout do postele a umřít, ale zabránila mi v tom příprava na nedělní výlet do Hamburku. Tudíž do postele jsem lezl po desáté hodině s vyhlídkou vstávání opět v půl šesté ráno. Co se dělo v Německu, to až zase příště.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak za tento článek uděluji veřejnou pochvalu!! Super. Slzela jsem smíchy, páč si Tě dovedu ve všech situacích živě představit!!!Kosa padla na kámen, ale jste kabrňáci, že jste přežili! Přeji ještě spoustu "dobrodružných cest". Páček. Kazi

kristinka řekl(a)...

a kde jsou obrazky? :)

Tomáš Hroch řekl(a)...

Diky za pochvalu. jsem rad, ze se to libi.

Obrazky budoou. :) Bohuzel ja jsem nemel fotak, rekl bych, ze prozretelnost mi ho nedovolila vzit, ale linknu par fotek z galerie Vladi, ktery tam fotak mel.

Ptáče řekl(a)...

Hned bych jela na vodu:)