Přes Dívčí hrady až do Radlic - 29.6.

Nejprve bych rád poděkoval za přání štěstí, nicméně jsem se rozhodl v rámci svého zdraví, že tu zkoušku odsunu z 3. července až na září. Když jsem psal minulý příspěvek, tak jsem byl pevně rozhodnut, že tu nelehkou zkoušku dám. Bohužel tělo prohlásilo, že nervového vypětí a soustředění, které po předchozí měsíc panovalo, bylo už až nad hlavu, a proto mne přinutilo dát si volno. Za toto rozhodnutí jsem velice rád, protože už jsem z toho opravdu začal bláznit. Na jednoho je měsíc moc. Takže Petře, to sebevraždění se uzávěrem od propisky necháme ještě chvíli být.

Inu a tak se dostáváme k dalšímu výletu. Byla horká neděle a já věděl, že se učit již nebudu. Co tedy dělat lepšího, než si jít provětrat hlavu nějakým sportem či turistikou? Napsal jsem tedy Pavlovi (to je ten chlapík z Iriadoru) a ten vzal s sebou Honzu (ten taky) a šlo se. Tak to mám rád, žádné dlouhé plánování, prostě se něco řekne a jde se.

Vzhledem k tomu, že bylo pozdě na nějaké velké výlety a Pavel byl utahán po návratu z Chorvatska, rozhodlo se, že výlet bude taková lehčí procházka v rámci Prahy. Již dlouho jsem nebyl na Dívčích hradech a chtěl jsem si je znovu po létech prohlédnout. Trasa započla na Barrandově, kam kluci přijeli. Odtud jsme se vydali směr Klukovice a Prokopské údolí.



Jakmile jsme prošli pod železničním můstkem, dali jsme se doprava. Pavel obdivoval jednu hezkou slečnu v modrém a měl nějaké záletnické myšlenky. Nevyšlo mu to, nic z toho nebylo. Pokračovali jsme plynule dál a po chvíli odbočili z asfaltky na malou pěšinku, která ihned začala stoupat k výšinám. Jsme nějací turisti, takže jsme kopec rychle vyběhli a dostali se na hřeben takového menšího pohoří, dalo-li by se to tak vzletně nazvat. Cíl byl jasný, dojít někam do Radlic, tak alespoň jsem si pamatoval z dětských let vyústění dané pěšiny.



Dovolím si zde jednu malou odbočku a rád bych pak někdy slyšel váš názor. Nemohu si pomoci, ale nechutně závidím těm lidem, kteří se nepotí. Já jak chvíli nesu batoh a vyšlápnu takový minikopeček, tak ze mě leje, jak z konve. Potkali jsme několikero lidu, kteří šli proti nám a všichni tak v pohodě suší a klidní. Jak to, sakra, dělají? Já se tedy potim jak prase (dámy odpustí) až si říkám, že je to na naložení do lihu.

Zpět k věci. Šli jsme chvíli lesem, chvíli po poli a svítilo nám do toho sluníčko. Opravdu nádherný den. Jen jsme se vyloupli za prvním lesem, uviděli jsme malý kostelík uprostřed hřbitova. Byl to kostel sv. Vavřince a k němu patřila nádherná dřevěná zvonice. Jak jsme tam chvíli stáli, tak kolem nás prošel zástup důchodců, kteří evidentně byli tamtéž na výletě a okukovali celý hřbitov. Nevím, nechci být nějak netaktní, ale na rty se mi dere taková cynická poznámka, jako že si byli prohlédnout budoucí působiště... Mno, rozhodně mě to pořádně udivilo. Člověk by řekl, že se půjdou podívat na ten kostel, ale chodit obdivovat hřbitov? Tedy proti gustu... ale co je moc, to je moc.

Od kostelíku jsme se vrátili zpět přes pole na naši původní trasu a po průchodu lesem se nám otevřel krásný výhled na Prahu. Jeden by neřekl, že je ještě ve městě. Kdo tudy nešel, doporučuji jako hezký nedělní výlet.



Pak jsme se docela zázrakem dostali do Radlic a odtud pak až na Smíchovské nádraží. Nemohli jsme si odpustit jedno pivko. To k pořádnému treku patří, ne? Bohužel se ke konci výletu stala taková větší nepříjemnost, která náladu skupiny zamlátila do země.(nechci se tu o tom rozepisovat) Ale i tak jsme nakonec konstatovali, že to byl velice plodně strávený čas.

Jenom tak doplním, že chodit v těchto letních měsících po ulici, to je něco strašného a krásného zároveň. Takového materiálu chodí okolo a ještě to provokuje hlubokými výstřihy a krátkými sukýnkami... to je, jak říká Pavel, lepší než kdejaká modrá pilulka.

Prázdniny a učení

Tyto dvě věci rozhodně nejdou dohromady! Bohužel jsem byl tento semestr vržen před nehezký úkol a to studovat v době, kdy mají ostatní volno a plně se věnují letním hrátkám. Co víc, jsem na to studování sám a v tom je ta největší potíž.

Všechno vzniklo vyhazovem z jedné velmi nehezké zkoušky - Paralelní systémy. Následný opravný termín byl vypsán na 3. července s tím, že v září už další termín být nemusí. Naštěstí jsou to jenom kuloární zvěsti typu JPP (jedna paní povídala). Nicméně mám k dispozici tři termíny a na září bych už ty zbylé dva nenamlátil ani omylem. Vsadil jsem tedy na divokou kartu a zkusím urvat trojku nyní v červenci.

V čem je problém? V tom, že jsem zvyklý se spoléhat na naší studijní skupinku, ve které se dokážeme podržet a před zkouškou řádně vyhecovat k vyšším výkonům. Za ta léta, co to takto provozujeme, jsem si na tento způsob učení zvykl tak moc, že si již nedokážu vytvořit vlastní učební program. Například dneska jsem strávil jenom hodinu tím, že jsem se snažil vymyslet, co všechno a jak podrobně musím zopakovat a co se doučit, abych měl alespoň nějakou šanci uspět. Může se vám to zdát směšné, ale pro mne je tohle zkouška sebe sama. Přeci jenom jsem postaven poprvé do role, kdy se s tím musím poprat sám!

Tak mi přejte štěstí.

Pražská Muzejní noc, aneb fronta na banány

Stalo se dne 14. června léta páně 2008, že jsem se zúčastnil muzejní noci v mém rodném městě. Říkal jsem si, že to bude skvělá příležitost, jak se po dlouhé době dostat zase k troše kultury. Není ovšem všechno zlato, co se třpytí.

Nemohu a ani nechci tady vykřikovat, že by se mi celá událost nelíbila, to ani v nejmenším! Právě naopak. Celé naše uskupení, které se společně vydalo na pouť Prahou, čítalo několik brontosauřic, několik červeno křižáků (ne pavouků a ani těch rytířů) a hrocha. Myslím, že takové uspořádání má velmi velkou šanci na úspěch.

Začínalo se na Vyšehradě, kde byly naplánovány kasematy. Já jsem se dostavil poněkud později, takže jsem podzemí bohužel propásnul. Nevadí, zajdu tam jindy. Se skupinkou jsem se potkal zhruba na polovině cesty od Vyšehradu k metru. Byl jsem mile překvapen, když jsme se ihned nevydali na cestu, ale naopak jsme si našli místo na palouku a holky vyndaly kopec jahod. Výborně jsme se nadlábli.

Poté naše kroky směřovaly přes Nuselský most k policejnímu muzeu. Tam na nádvoří se prezentovali záchranáři a policisté. Přišli jsme, když byla zrovna chvilka pro zásahovou jednotku. Akce byla rychlá a předpokládaný drogový dealer byl spolehlivě zpacifikován a odveden do basy. Pokračovali jsme k záchranářům. Ti měli kurs resuscitace, maskování zranění a pak trochu toho lezení po lanech a visutém žebříku. Samozřejmě jsem si to lezení musel vyzkoušet, přeci nebudu jenom nečinně přihlížet, že? Do samotného muzea jsme se nedostali, jelikož lidé vytvořili mentální špunt a bylo jich tam tolik, že jsme to raději vzdali a pokračovali na další plánované místo.

Tím bylo Hrdličkovo antropologické muzeum. V plánu byly ještě věže na Karlovo mostě a pak synagoga. Želbohu na to už nedošlo. Jak jsme přicházeli k Hrdličkovu muzeu, ukázala se celkem dlouhá fronta. Byli jsme si jisti, že běhěm pár desítek minut budeme uvnitř. Těch pár minut se protáhlo na dvě a kus hodiny, tudíž jsme byli mezi posledníma návštěvníkama a byli jsme tak utaháni, že po prohlídce bylo upuštěno od procházky a razili jsme si to domů.

Konec dobrý, všechno dobré... Nevím, ale myslel jsem si, že toho uvidím více a zároveň jsem nečekal, že tam bude takového lidu. Vždyť to je pak jasné, že když se do jednoho muzea chce narvat 10 000 lidí za pár hodin, že si nikdo nic neužije. A co pak, když dáte vstupné zadarmo, že? Aneb jak jsem pravil v nadpisu - bylo to přesně jak fronta na banány. Dejte něco zadarmo a lidé vam utrhají ruce, i kdyby to bylo kdoví co. Chápu, že záměr organizátorů byl opravdu chválihodný, ale asi si raději zaplatím a budu mít na prohlídku klid.

Máslovické odpolední skotačení se Skoty - 7.6.

Zkouškové je v plném proudu. PARy, neboli paralelní systémy mi nyní "zpříjemňují" celé dny. Abych pravdu řekl, ještě jsem se na žádnou zkoušku neučil od rána do večera. Dokážete si tedy představit, jak takové dny vypadají - vstát, snídaně, učení, oběd, učení, večeře, učení, spát. Dost mě to ubíjí. Proto jsem byl velice rád, když jsem byl pozván na odpolední skotačení, abych si vyčistil hlavu.

Toto skotačení - příznačně se Skoty - se konalo v malé vesničce Máslovice (kousek od Vodochod a na SZ od Prahy) a bylo to již 13. tradiční setkání. Slavnost začínala v jednu hodinu odpoledne, ale doprava a učební povinnosti mi dovolily přijet až ve dvě. O nic jsem ale nepřišel, za což jsem byl vděčný.

Po zaplacení vstupného, které jsem ale neplatil, pač jsem byl zván mamkou a Slávkem, jsem dostal identifikační kostkovanou pásku, která putovala do knoflíkové dírky na límci košile. Poté už mne zavalily proudy lidí a hezká muzika.



Usadili jsme se na laviččce proti pódiu a dali si pivko. Jak jsem se tak rozhlížel po náměstí, struktura stánků byla takováto (díváme-li se čelem k pódiu, tak zleva doprava po obvodu): Pokladna, prodej suvenýrů, Skotské chlebíčky a palačinky, občerstvovací místo pro hudebníky, zvukaře a všechny účinkující, samotné pódium, pak na druhé straně náměstí stánky s whiskey, tradičním skotským jídlem, vínem a nakonec i s pivem a klobásami.
Prostředek náměstí byl z poloviny zastaven stolky a lavičkami a zbytek byl nechán tanečníkům.



Po chvíli sezení a povšechního seznámení s okolím jsem vytáhnul foťák a jal se zachytit pár dokumentačních snímků. Mezitím se střídala hudební skupina Hradní Duo a místní Skoti, kteří vyučovali všechny okolostojící a tance-chtějící civily tanci. Bylo to zajímavé hopsání, při kterém se nejeden člobrda pořádně zapotil. Co se týče hudební skupiny, tak tu hodnotím velice kladně, muzika se opravdu líbila.



Jak jsem tak s foťákem obíhal náměstí, zastavil jsem se i u stánku s whiskey. Následující fotka dokládá, že tam měli mnoho a mnoho druhů tohoto dobrého nápoje.

Studoval jsem i ceník a zarazila mne čtyřicetiletá whiskey (0.7 litru) za něco málo více než 50 000,- Kč. To je docela dobrá pálka. Zajímalo by mě, kolik lidí si takovouto lahvinku domů koupí. To bych se bál i pít.



Z ničeho nic muzika ustala a paní starostka započala olympijskou disciplínu - hod polenem. Mohli házet děti - s menším polenem - a pak dospělí - větší polena. Taky jsem se zúčastnil. Ehm, výsledek snad raději nebudu komentovat. Co zde ale nutně zmíním, jaká jsou vlastně pravidla této disciplíny.



Hod polenem není zaměřen na sílu, ale na šikovnost házejícího. Cílem je totiž hodit poleno tak, aby se ve vzduchu otočilo o celou otáčku a dopadlo co nejblíže a nejrovněji k nakreslené čáře. Ten/ta, jenž hodí nejblíže a nejlépe, vyhrál/a.

V tomto závodě vyhrála dívčina. Cenou za první místo byla láhev whiskey. Nejlepší na tom bylo, že dotyčná nebyla ani plnoletá. Když ale slíbíla, že výhru předá rodičům, tak jí i dostala.

Pak nastoupili na řadu dudáci, dudačky, bubeníci a bubeničky. Velice hezké vystoupení.


Když skončili, přisla na řadu opět dvojice Hradní duo a výuka tanců. Večer se měla ještě konat taneční zábava, ale k té jsem se již nedostal, pač jsem se vracel domů, abych dokončil dnešní porci učiva.

Celkové hodnocení této akce je velice pozitivní. Vesnické až domácké prostředí, plno milých a přátelských lidí, to už se ve městě opravdu skoro nenajde. Proto jsem velice rád, že jsem se tam podíval. Zbylo mi ještě k prohlédnutí Máslovické muzeum výroby másla, ale to jsem odložil na někdy příště. V této oblasti je mnoho možností, kam si vyrazit na výlet a při této příležitosti zfouknout i muzeum.

Reklamace

Jak se tak orientuji na to programování a pomalu se vzdaluji hardwaru, byl jsem včera vržen zpět do jámy lvové a byl nucen šroubovat, vyndavat kabely a zase je zandavat. Řeč je o mém miláčkovi - počítači.

Zakoupil jsem nový harddisk s tím, že budu kompletně přeinstalovávat systém a celé si to lépe zreorganizuji. Měl jsem nakročeno velice slibně - nový hdd jsem připojil a zprovoznil naprosto bez problémů. Bohužel zálohování všech dat z dalších disků se ukázalo jako velice nevděčná a stresující záležitost. Zhruba tak v polovině kopírování se z jednoho disku začalo ozývat ošklivé cvakání a data přestala proudit. DATA musí proudit!! To je základní princip vesmíru! Žel vesmír tomu nechtěl a data byla v háji.

Jediným štěstím bylo, že to zrovna nebyla citlivá data, tudíž moje rozladění nevyšplhalo až tak vysoko. Nicméně data nedata, harddisk byl v tahu. Špatné sektory, to je jako bych to mohl hodit do popelnice a to jsem jej kupoval minulý srpen. Oddechl jsem si, že je ještě v záruce, takže rychle odmontovat, najít záručák a šup do obchodu.

Představoval jsem si, že reklamace bude trvat jaok obvykle měsíc a byl jsem s tím smířen a s tím jsem tam taky šel (do Czech Computeru). Dnes ráno jsem si přivstal a utíkal na (do) Háje. Jaké bylo moje překvapení, když jsem reklamaci měl vyřízenu za dvacet minut všeho všudy i s čekáním!!!

Abych zabředl trošku do detailů. Přišel jsem tam, vzal si lísteček (byl jsem druhý v pořadí) a usadil se. Do očí mne udeřila velká plazmová televize, kterou mají pověšenou na zdi a promítají sportovní přenosy z televize - zrovna dávali mistrovství světa ve veslování jedinců a skupin. Pak mě zavolali a já přednesl svůj problém. Chlápek na mě chvíli koukal, pak ťukal do klávesnice, omrknul hdd, jestli není poškozen a pak povídá: "Jo, to vám vyměníme hned." Zůstal jsem trošku zírat, ale budiž, já se přeci hádat nebudu, že jo? Takže mi dali poslední hdd toho typu, co měli na skladě a já si to mašíroval domů. Cestou jsem se ještě podíval na informace o reklamaci a tam na listu stálo - Vada je odstranitelná, ale z ekonomických důvodů řešeno výměnou!

Takhle se mají řešit reklamace!!! To by byla paráda, kdyby to takto fungovalo všude.

Křivoklát a okolí 31.5.

Začalo zkouškové období a mne zachvátila deprese, že se opět budu muset učit. Ehm, ne že bych to nedělal předchozích 14 let, co v té škole jsem, ale pomalu a jistě mě to začíná štvát. Řekl jsem si, že půjdu alespoň na procházku, abych chmurnou náladu zahnal. V tom mi ale Pavel (jeden ze členů Iriadoru, aby nevznikly nějaké nejasnosti) napsal, že chce jet na Křivoklát, tak jestli bych se přidal. Chvíli jsme se dohadovali, pač výlet na tento hrad je otázkou celodenní a já měl pouze půl dne volno (zbytek by byl vyplněn učením). Tato otázka byla rozštípnuta v momentu, kdy nikomu nevadilo, že se pojede po poledni a půjde se do noci. V tu chvíli jsem přestal protestovat a ihned jsem se hlásil, že pojedu.

Sobotní dopoledne bylo trošku hektické. Chtělo to trošku učení, pak nakoupit jídlo s sebou a ještě jsem chtěl stihnout koupit nový HDD - to abych si udělal radost za skvěle zvládnutý semestr. Tak se stalo, že jsem se ani na chvíli nezastavil a už jsem pádil na Masarykovo nádraží, odkud nám jel vlak.

Jeli jsme v sestavě Pavel, já, Petr a Zuzka. Po vyjasnění menších nedostatků s paní pokladní, jsem zaplatil lístky a už jsme se hrnuli k vlaku. Samozřejmě, že ti dvě hrdličky neměli moc jídla, takže ještě dokupovali, co šlo a už jsme jeli. Nálada byla dobrá hned od počátku, vtipkovalo se na účet všech. Jediné, co nám s Pavlem vadilo, bylo vedro a to přímo nesnesitelné. Vláček nejspíše stál celou dobu na slunci a jak je to jenom železná konstrukce, tak se hezky rozehřál a pak nás pekl jako trouba. K tomu se nedalo pořádně otevřít ani jedno okno, takže jsem si na hruď mohl hrdě připnout nálepku - Prototyp Pocení. Byl jsem zpocen až na zadku ještě než jsem udělal první krok z vlaku.



Bohužel jsme zvolili jediný možný spoj v tuto polední hodinu, takže jsme jeli přes Kladno do Rakovníka a tam s rychlým přestupem již směr Křivoklát. Jak jsme tak přestupovali, všimli jsme si dvou chlapců, jak jedou někam stanovat. Nebylo by to až tak nic zvláštního, kdyby si s sebou netáhli basu piv. V tu chvíli jsem jim docela záviděl, protože byly vychlazené a v tom vedru by to bylo krásné zchlazení.

Pivo nám nedali a my se tak museli vystoupit na Křivoklátě a vydat se hezky k hradu. Netuším, jak je to možné, ale potil jsem se ještě více, než ve vlaku. Je až k nevíře, kolik vody je tělo schopno vydat za velice krátký okamžik. Začínám uvažovat o nějaké šokové terapii, pač toto je humus. Kdo zná, moc dobře mne chápe.

Hrad jsme proběhli celkem rychle. Dovnitř jsme nešli, jelikož bychom se už pak nikam do večera nedostali. Poohlédli jsme se po nádvoří, vlezli jsme do mincovny a do řezbářské dílny a pak už šup na cestu. Mapu jsme neměli, plán taky ne - prostě se něco vybere a půjde.





Za cílovou stanici byl vybrán Nižbor, nebo když bude málo času, tak Žloukovice. Obě vesnice stojí na břehu Berounky a jede jimi vlak. Naše kroky směřovaly nejprve do Roztok. Bohužel jsme se stihli ztratit ihned na hradě, když jsme špatně odhadli směr a pak nemohli najít žlutou značku, která by vedla direkt přímo do Roztok. Po čtvrt hodině dohadování jsme usedli do místní restaurace a dali si točenou limonádu, která v tom vedru bodla.

Když jsme se občerstvili a pokochali výhledem na cyklisty, kteří v tom vedru závodili (což je dle mého názoru naprostá blbost), vydali jsme se po silnici vinoucí se mírným údolím do sousední vesnice. Kousek před Roztokama se najednou objevila žlutá turistická navedla nás na rozcestí, kde jsme uhnuli a cupitali po červené.



Bohužel jsme museli jít kousek po asfaltce, která byla zrovna udělána a na tom vedru asfalt solidně tál. Takže žádné otálení a rychlý úprk směrem k lesu, aby nás to tam nevcuclo.

Odtud jsme prošli malou chatovou osadou a začali jsme stoupat na malý kopec Hák (472 m.n.m.). Kousek za vrchol kopce jsme se dostali zhruba v sest hodin vecer a tak jsme se rozhodli pro malou večeři. Pavla ten výstup trošku zmohl a tak padl jak podťatý. Po vydatné večeři - každý měl pořádně nabaleno, abychom snad neumřeli v té džungli - jsme spěšně vykročili po hřebeni, abychom se dostali k vlaku co nejdříve. Jak jsme tak neměli mapu, museli jsme jít podle našeho výborného orientačního smyslu. To znamenalo od jednoho rozcestníku ke druhému a dohadovali se, kudy jakože to povede do Nižboru. Když jsme minuli už třetí rozcestí a Nižbor byl stále v nedohlednu (9 km) a hodiny se už začaly blížit k osmičce, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na zastávku do nejbližší venice Žloukovice. Doufám, že se to tak opravdu píše, jelikož jsme si z toho dělali tak dlouho srandu, že jsou to - Žloutkovice, Bílkovice apod., tak teď již nevím, co z toho je pravda.




Ono se ale lépe řekne, než udělá. Byli jsme sice na rozcestí, ale museli jsme se vydat po neznačené cestě, vedeni předtuchou, že na konci musí být nějaké stavení. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k docela velké lesní chatě, kterou zrovna okupovali výletníci. Z Pavlovy iniciativy jsme se jich šli zeptat, kudy a jak daleko to máme k železnici. Naštěstí nám potvrdili naši teorii, že se blížíme dobrým směrem.

Po dalším kilometru nás les vyhodil přímo na břeh Berounky. Ta scenérie byla nádherná - řeka si tam tiše tekla, zapadalo slunce a my si to štrádovali po břehu. Co by kamenem dohodil, byla už námi hledaná vesnička, kde jsme se usadili na železniční zastávku a čekali a čekali...





Vláček na znamení nám naštěstí zastavil a ve čtvrt na deset jsme dojeli do Berouna, kde nám jel vlak do Prahy za půl hodiny. Koupili jsme si malé občerstvení a pak už hurá domů. Konec dobrý, všechno dobré.