Křivoklát a okolí 31.5.

Začalo zkouškové období a mne zachvátila deprese, že se opět budu muset učit. Ehm, ne že bych to nedělal předchozích 14 let, co v té škole jsem, ale pomalu a jistě mě to začíná štvát. Řekl jsem si, že půjdu alespoň na procházku, abych chmurnou náladu zahnal. V tom mi ale Pavel (jeden ze členů Iriadoru, aby nevznikly nějaké nejasnosti) napsal, že chce jet na Křivoklát, tak jestli bych se přidal. Chvíli jsme se dohadovali, pač výlet na tento hrad je otázkou celodenní a já měl pouze půl dne volno (zbytek by byl vyplněn učením). Tato otázka byla rozštípnuta v momentu, kdy nikomu nevadilo, že se pojede po poledni a půjde se do noci. V tu chvíli jsem přestal protestovat a ihned jsem se hlásil, že pojedu.

Sobotní dopoledne bylo trošku hektické. Chtělo to trošku učení, pak nakoupit jídlo s sebou a ještě jsem chtěl stihnout koupit nový HDD - to abych si udělal radost za skvěle zvládnutý semestr. Tak se stalo, že jsem se ani na chvíli nezastavil a už jsem pádil na Masarykovo nádraží, odkud nám jel vlak.

Jeli jsme v sestavě Pavel, já, Petr a Zuzka. Po vyjasnění menších nedostatků s paní pokladní, jsem zaplatil lístky a už jsme se hrnuli k vlaku. Samozřejmě, že ti dvě hrdličky neměli moc jídla, takže ještě dokupovali, co šlo a už jsme jeli. Nálada byla dobrá hned od počátku, vtipkovalo se na účet všech. Jediné, co nám s Pavlem vadilo, bylo vedro a to přímo nesnesitelné. Vláček nejspíše stál celou dobu na slunci a jak je to jenom železná konstrukce, tak se hezky rozehřál a pak nás pekl jako trouba. K tomu se nedalo pořádně otevřít ani jedno okno, takže jsem si na hruď mohl hrdě připnout nálepku - Prototyp Pocení. Byl jsem zpocen až na zadku ještě než jsem udělal první krok z vlaku.



Bohužel jsme zvolili jediný možný spoj v tuto polední hodinu, takže jsme jeli přes Kladno do Rakovníka a tam s rychlým přestupem již směr Křivoklát. Jak jsme tak přestupovali, všimli jsme si dvou chlapců, jak jedou někam stanovat. Nebylo by to až tak nic zvláštního, kdyby si s sebou netáhli basu piv. V tu chvíli jsem jim docela záviděl, protože byly vychlazené a v tom vedru by to bylo krásné zchlazení.

Pivo nám nedali a my se tak museli vystoupit na Křivoklátě a vydat se hezky k hradu. Netuším, jak je to možné, ale potil jsem se ještě více, než ve vlaku. Je až k nevíře, kolik vody je tělo schopno vydat za velice krátký okamžik. Začínám uvažovat o nějaké šokové terapii, pač toto je humus. Kdo zná, moc dobře mne chápe.

Hrad jsme proběhli celkem rychle. Dovnitř jsme nešli, jelikož bychom se už pak nikam do večera nedostali. Poohlédli jsme se po nádvoří, vlezli jsme do mincovny a do řezbářské dílny a pak už šup na cestu. Mapu jsme neměli, plán taky ne - prostě se něco vybere a půjde.





Za cílovou stanici byl vybrán Nižbor, nebo když bude málo času, tak Žloukovice. Obě vesnice stojí na břehu Berounky a jede jimi vlak. Naše kroky směřovaly nejprve do Roztok. Bohužel jsme se stihli ztratit ihned na hradě, když jsme špatně odhadli směr a pak nemohli najít žlutou značku, která by vedla direkt přímo do Roztok. Po čtvrt hodině dohadování jsme usedli do místní restaurace a dali si točenou limonádu, která v tom vedru bodla.

Když jsme se občerstvili a pokochali výhledem na cyklisty, kteří v tom vedru závodili (což je dle mého názoru naprostá blbost), vydali jsme se po silnici vinoucí se mírným údolím do sousední vesnice. Kousek před Roztokama se najednou objevila žlutá turistická navedla nás na rozcestí, kde jsme uhnuli a cupitali po červené.



Bohužel jsme museli jít kousek po asfaltce, která byla zrovna udělána a na tom vedru asfalt solidně tál. Takže žádné otálení a rychlý úprk směrem k lesu, aby nás to tam nevcuclo.

Odtud jsme prošli malou chatovou osadou a začali jsme stoupat na malý kopec Hák (472 m.n.m.). Kousek za vrchol kopce jsme se dostali zhruba v sest hodin vecer a tak jsme se rozhodli pro malou večeři. Pavla ten výstup trošku zmohl a tak padl jak podťatý. Po vydatné večeři - každý měl pořádně nabaleno, abychom snad neumřeli v té džungli - jsme spěšně vykročili po hřebeni, abychom se dostali k vlaku co nejdříve. Jak jsme tak neměli mapu, museli jsme jít podle našeho výborného orientačního smyslu. To znamenalo od jednoho rozcestníku ke druhému a dohadovali se, kudy jakože to povede do Nižboru. Když jsme minuli už třetí rozcestí a Nižbor byl stále v nedohlednu (9 km) a hodiny se už začaly blížit k osmičce, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na zastávku do nejbližší venice Žloukovice. Doufám, že se to tak opravdu píše, jelikož jsme si z toho dělali tak dlouho srandu, že jsou to - Žloutkovice, Bílkovice apod., tak teď již nevím, co z toho je pravda.




Ono se ale lépe řekne, než udělá. Byli jsme sice na rozcestí, ale museli jsme se vydat po neznačené cestě, vedeni předtuchou, že na konci musí být nějaké stavení. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali k docela velké lesní chatě, kterou zrovna okupovali výletníci. Z Pavlovy iniciativy jsme se jich šli zeptat, kudy a jak daleko to máme k železnici. Naštěstí nám potvrdili naši teorii, že se blížíme dobrým směrem.

Po dalším kilometru nás les vyhodil přímo na břeh Berounky. Ta scenérie byla nádherná - řeka si tam tiše tekla, zapadalo slunce a my si to štrádovali po břehu. Co by kamenem dohodil, byla už námi hledaná vesnička, kde jsme se usadili na železniční zastávku a čekali a čekali...





Vláček na znamení nám naštěstí zastavil a ve čtvrt na deset jsme dojeli do Berouna, kde nám jel vlak do Prahy za půl hodiny. Koupili jsme si malé občerstvení a pak už hurá domů. Konec dobrý, všechno dobré.