Přes Dívčí hrady až do Radlic - 29.6.

Nejprve bych rád poděkoval za přání štěstí, nicméně jsem se rozhodl v rámci svého zdraví, že tu zkoušku odsunu z 3. července až na září. Když jsem psal minulý příspěvek, tak jsem byl pevně rozhodnut, že tu nelehkou zkoušku dám. Bohužel tělo prohlásilo, že nervového vypětí a soustředění, které po předchozí měsíc panovalo, bylo už až nad hlavu, a proto mne přinutilo dát si volno. Za toto rozhodnutí jsem velice rád, protože už jsem z toho opravdu začal bláznit. Na jednoho je měsíc moc. Takže Petře, to sebevraždění se uzávěrem od propisky necháme ještě chvíli být.

Inu a tak se dostáváme k dalšímu výletu. Byla horká neděle a já věděl, že se učit již nebudu. Co tedy dělat lepšího, než si jít provětrat hlavu nějakým sportem či turistikou? Napsal jsem tedy Pavlovi (to je ten chlapík z Iriadoru) a ten vzal s sebou Honzu (ten taky) a šlo se. Tak to mám rád, žádné dlouhé plánování, prostě se něco řekne a jde se.

Vzhledem k tomu, že bylo pozdě na nějaké velké výlety a Pavel byl utahán po návratu z Chorvatska, rozhodlo se, že výlet bude taková lehčí procházka v rámci Prahy. Již dlouho jsem nebyl na Dívčích hradech a chtěl jsem si je znovu po létech prohlédnout. Trasa započla na Barrandově, kam kluci přijeli. Odtud jsme se vydali směr Klukovice a Prokopské údolí.



Jakmile jsme prošli pod železničním můstkem, dali jsme se doprava. Pavel obdivoval jednu hezkou slečnu v modrém a měl nějaké záletnické myšlenky. Nevyšlo mu to, nic z toho nebylo. Pokračovali jsme plynule dál a po chvíli odbočili z asfaltky na malou pěšinku, která ihned začala stoupat k výšinám. Jsme nějací turisti, takže jsme kopec rychle vyběhli a dostali se na hřeben takového menšího pohoří, dalo-li by se to tak vzletně nazvat. Cíl byl jasný, dojít někam do Radlic, tak alespoň jsem si pamatoval z dětských let vyústění dané pěšiny.



Dovolím si zde jednu malou odbočku a rád bych pak někdy slyšel váš názor. Nemohu si pomoci, ale nechutně závidím těm lidem, kteří se nepotí. Já jak chvíli nesu batoh a vyšlápnu takový minikopeček, tak ze mě leje, jak z konve. Potkali jsme několikero lidu, kteří šli proti nám a všichni tak v pohodě suší a klidní. Jak to, sakra, dělají? Já se tedy potim jak prase (dámy odpustí) až si říkám, že je to na naložení do lihu.

Zpět k věci. Šli jsme chvíli lesem, chvíli po poli a svítilo nám do toho sluníčko. Opravdu nádherný den. Jen jsme se vyloupli za prvním lesem, uviděli jsme malý kostelík uprostřed hřbitova. Byl to kostel sv. Vavřince a k němu patřila nádherná dřevěná zvonice. Jak jsme tam chvíli stáli, tak kolem nás prošel zástup důchodců, kteří evidentně byli tamtéž na výletě a okukovali celý hřbitov. Nevím, nechci být nějak netaktní, ale na rty se mi dere taková cynická poznámka, jako že si byli prohlédnout budoucí působiště... Mno, rozhodně mě to pořádně udivilo. Člověk by řekl, že se půjdou podívat na ten kostel, ale chodit obdivovat hřbitov? Tedy proti gustu... ale co je moc, to je moc.

Od kostelíku jsme se vrátili zpět přes pole na naši původní trasu a po průchodu lesem se nám otevřel krásný výhled na Prahu. Jeden by neřekl, že je ještě ve městě. Kdo tudy nešel, doporučuji jako hezký nedělní výlet.



Pak jsme se docela zázrakem dostali do Radlic a odtud pak až na Smíchovské nádraží. Nemohli jsme si odpustit jedno pivko. To k pořádnému treku patří, ne? Bohužel se ke konci výletu stala taková větší nepříjemnost, která náladu skupiny zamlátila do země.(nechci se tu o tom rozepisovat) Ale i tak jsme nakonec konstatovali, že to byl velice plodně strávený čas.

Jenom tak doplním, že chodit v těchto letních měsících po ulici, to je něco strašného a krásného zároveň. Takového materiálu chodí okolo a ještě to provokuje hlubokými výstřihy a krátkými sukýnkami... to je, jak říká Pavel, lepší než kdejaká modrá pilulka.