Na Okoř je cesta, 11. dubna

Poté, co většina osazenstva cestovní skupinky odjela do Jeseníků, rozhodl jsem se, že využiju volného času a sobotu strávím na cestách. Alespoň tedy nějaká satisfakce, když už ne celovíkendová akce.

Již ráno mne utvrdilo, že výběr dne byl maximálně dobrý. Nebe bez mráčku, slunce pomalu šplhalo na obzor a já jsem ujížděl mhd do Dejvic, odkud mi jel bus do Roztok u Prahy. Pravda, nikdy jsem z Dejvické neodjížděl příměstskou linkou, a tak, než jsem nalezl zastávku, docela jsem se proběhl. Málem jsem ten odjezd nestihl, pač jsem jel dosti na knop. Štěstí mi ale přálo a řidič beze mne neodjel.

Moje pouť, jak jsem již předeslal započala na roztockém nádraží. Zde jsem vyhledal první rozcestník, modrou turistickou značku a vesele jsem se vrhnul na pochod. Bohužel, v zápětí jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl jablka, coby můj přídavek k obědu. Ne, že se si začnete ťukat na čelo, že myslim furt jenom na jídlo, ale přeci jenom přede mnou byla celodenní cesta, tak nějaké to chutné ovoce by bodlo. Inu, skleroza je nemoc silně rozšířená, nemohu se proto divit, když jsem zůstal na suchu s rohlíkama a paštikou.

Z tohoto chmurného uvažování mne vytrhla odbočka z místní komunikace a vpád do lesíka, kde se cesta vinula podél Únětického potoka a kudy též procházela naučná stezka. Osobně mohu říci, že jsem se nechtěl ničím vzdělávat, ale pročistit si hlavu. Proto mne nezajímaly kdejaké cedule, ale užíval jsem si slunce a stromů.



Na kraji Roztok jsem našel restauraci, kterou jsem předtím považoval za homelessácké doupě. Inu, posuďte sami z následujících fotek. Řekli byste, že tam někdy mohl někdo jíst? Těžko.





Mezitím mne předjela rodinka na kolech (těch kolistů bude ještě po cestě dost a dost, ale tito byli jedineční). Ujeli mi asi půl kilometru, kde se zastavili a rodiče se začali hádat. Došel jsem je a taktně mlčíc je i předešel. Za chvilku mne opět předjeli, poodjeli, usedli a opět došlo na výměnu názorů. Pán se evidetně nechtěl vzdát organizátorské role a byl na paní velice nepříjemný, že se nedrží jeho pokynů. Jen tak jsem se ušklíbl a rád, že se s nikým hádat nebudu, pokračoval dále.

Minul jsem Trojanovský mlýn a došel do Únětic. Zde mne nejvíce nadchl malý hrošík, jehož můžete vidět na fotkách.



Kdo by si jej nezamiloval,že? Ale zpět k věci. Z Únětic stále po modré do Černého Vola (tady byl někdo opravdu nápaditý, co se názvu týče) a až do Statenic. Poslední jmenovaná je již skoro malým městečkem. Není v ní nic k vidění, snad až na "úžasnou" moderní architekturu. Většinu nynějšího osídlení tvoří nová zástavba, která se do barev a stylů má opravdu ještě co učit. Nabízím k nahlédnutí jeden ze skvostů. Tento se tyčí mezi krásnou starou zástavbou.



Cesta ale zdaleka nekončila, přes Kamýk, Velké Příklepy, Noutonice až do cíle. Tedy polocíle. Cesta byla krásná, slunce stále svítilo, nebylo si nač stěžovat. Až když se větší část trasy ubírala po asfaltce, pač je spojena s cyklistickou stezkou, byl jsem mírně naštván. Nohy to totiž docela nelibě nesly.

Na Okoři jsem chytnul nějakou to Velikonoční mánii, jednak tam byly mraky lidí, druhak se konala všelijaká zbrojnošská/hudební představení. Já se tedy jenom po hradě propletl, dal pivko a oběd a už zase utíkal dále. Když vyrazím sám, tak chci taky být sám a ne obklopen hromadou hlučných harantů (aneb 3 Há).



Z Okoře pak vede červená turistická trasa buď přímo do Prahy zpět, nebo do Kralup nad Vltavou. Tu druhou jsem zvolil. Cestička se vine kolem Zákolanského potoka a železnice. Tu překračujete celkem pořád. Údolí je to ale jinak krásné, klidné a frekventované. Dlužno říci, že pěších jsem potkal, co by se na jedné ruce dalo spočítat. Zato kolistů bylo jak much, ale rychle odletěli, tak byl klid.

Došel jsem se podívat na památní kostelík na hradišti Budeč, který má být nejstarší dochovanou budovou v Čechách. Pořádají se sem i poutě a zrovna dneska (v neděli) tu byla konána velikonoční mše.

Hodiny překročili druhou, cesta pomalu začala nabírat na jednotvárnosti, pač na dalších kilometrech zase nic tak zajímavého nebylo. Přestal jsem proto vnímat a užíval pohybu. V Kralupech mi ujel vlak před nosem, tak jsem dal jedno finální pivko a pak hurá zpět domů, na grilovačku. A to je vše přátelé...