neděle 12. dubna 2009

První jarní..., 3. - 4. dubna

Již nadpis napovídá mnohé, jedná se totiž o první jarní pořádný výlet. Nicméně jsme se tentokráte odklonili od tras pro pěší a zvolili za dopravní prostředky kola.

Mnohokráte jsem použil množné číslo, a tak by se slušelo představit všechny účastníky. Toho se docílí snadno - jel celý Iriador. Cílem bylo projet Český Ráj a posléze se dopravit zpět domů po vlastní ose. Aby to bylo zajímavější, první část tohoto jednodenního tréninku jsme jeli v noci. Abyste rozuměli, byl to trénink na další nadcházející akci - OTOB.

Tato soutěž je koncipována jako třídenní etapový závod v nejrůznějších kategoriích a hlavním dopravním prostředkem pro jednotlivé účastníky jest kolo. Abychom se neuvedli jako naprostá ucha, řekli jsme si, že natrénujeme noční pojezd terénem za svitu baterek a čelovek. Jedině takto mohl vzniknout tento ztřeštěný nápad. Nicméně stalo se a my v pátek k večeru vyrazili vlakem směr Mnichovo Hradiště.

Zde nás na nádraží přivítala Péťa, coby poslední chybějící článek výpravy. Protáhli jsme svalstvo, nasedli do sedel a vyrazili. Noční plán trasy byl jednoduchý - ujet co nejvíce kilometrů terénem, abychom zvěděli, jak jsou naše kola odolná a zároveň, jak to budeme zvládat psychicky. Obojí se osvědčilo, ale k tomu až později.

Trasu si již přesně nepamatuju, bylo to z části tím, že v tu noc člověk netušil kudy jede. Sice Petra povídala, co bychom měli vidět (a za dne bychom to jistě viděli) na pravé či levé straně, ale moc to nepomáhalo. I tak jsme byli kousek od Valečova, pak stále po červené, modré, kus lesem, kus přes silnice a najednou jsme se po nehezkém stoupání ocitli až na Vyskeři. Kdo se podívá na mapu, uzná, že to není trasa úplně zanedbatelná. Ale abych tu nebyl za socku, tím to nekončilo.

Nicméně tento styčný bod trasy se mi do paměti vryl pevným a neochvějným nedostatkem cukru a tím i solidním pocitem vysílení. Při posledním výstupu na začátek této vesničky jsem asi spotřeboval poslední aktuální zásoby a poté, když jsme se měli vyšplhat na kopec ke kapli sv. Anny s kalvárií, nemohl jsem už ani šlápnout. Do příkrého kopce, kde jsem měl ruce na řídítkách výše než hlavu, jsem už jenom vyšel, síla na to nebyla. Ale díky kamarádům, teplému čaji a čokoládě byly síly rychle znovunabyty a mohlo se pokračovat dále. Pavel, ten raději zůstal pod kapličkou (tj. pod kopcem) a nasvačil se tam.

V tuto noční dobu (bylo asi něco k půlnoci) se začalo dělat trošku více mrazivo. Všichni jsme postupem času začali z trenek a trička "přezouvat" na mnohem bytelnější oděv, abychom cestou nezmrzli.

Po vydatné svačince nás cesta zavedla směr Hrubá Skála. Vzhledem k tomu, že jsme příštího dne chtěli vyrazit brzy ráno směr Praha, rozhodli jsme se na rozcestí pod vrcholem Stávek odbočit vpravo a na Hrubou Skálu se vykašlat. Mezitím se začaly množit protesty (k tomu dodávám, že organizace skupiny se v tuto chvíli rozpadla a dohodnout se na nějakém jednotném názoru nebylo možno. Tolik tedy k psychice skupiny, která má podstoupit ještě horší pojezd přes celé dvě noci.), abychom už zakempili. Bylo stanoveno, že první možný plácek vybereme.

Našli jsme takový, ale Tomáš (nikoliv já, ale kolega Dubec) autoritativně prohlásil, že se mu to nelíbí a pojedeme dál. Tímto jsme přišli o poslední místo na stanování na vyvýšeném místě. Ihned záhy jsme spadli do údolí Žehrovky (tady doufám, že můj popis je přesný) a jeli jej celé, protože v tom mrazu, co byl dole, se fakt spát nedalo. Inu, dalo by se, ale některé nejmenované členy expedice (viď Radime) bychom ráno odsekávali od země, jelikož jejich spacák s komfortem +15 stupňů je opravdu nedostačující.

Pavlovi začalo tou dobou zlobit koleno, lépe řečeno vazy. Kolo od té chvíle valnou většinu cesty vedl, jelikož nebyl s to něco ušlápnout. Nedivím se mu, taky mám s tímto bohaté zkušenosti. On ten kolagen se někdy hodí jíst.

I toto údolí jsme zdárně překonali a nalezli spaní v jednom z posledních lesíků ztraceném v záplavě okolních polí. Ulehli jsme co nejrychleji a byli rádi, že jsme rádi.

Ráno nás pomalu začala budit divá zvěř. Jednak ptáci se probudili a řvali, druhak se tam potulovali bažanti, dělali bordel a lekali nás. Do třetice všeho zlého se ráno probudil i datel (kdyby si, hajzlík, ten zobák umlátil) a začal se dobývat po ranním červíkovi. Když už jsem se tedy přinutil vstát ze spacáku, překvapily mne dvě srny, stojíc párset metrů ode mne na poli. Krásný to počátek nového dne. Naštěstí jsem pak ještě usnul a svorně vstal s ostatními v devět hodin.

To už krásně svítilo sluníčko a vybízelo k další cestě. Věřte, že přinutit Iriador k nějaké ranní aktivitě, to je akce hodná obdivu. Když jsem je vyháněl ze spacáku (a to jsem rozhodně nebyl první probuzený), kladli si všemožné požadavky, jen aby nemuseli vstávat. Samozřejmě nic z toho nedostali, ale odkládali a získávali minutky.

Zpacifikováni a sbaleni jsme dojeli do Libošovic, nakoupili něco vody a zmrzliny k rannímu občerstvení a vydali se na finální přiblížení k Praze. Naše cesta vedla přes Sobotku, kde jsme dobře zakufrovali a hledali zelenou dále. Zde se odpojil Pavel, že s tím kolenem nedošlape, a jal se čekat na vlak. My pokračovali přes Markvartice a spoustu jiných vesniček až do Dětenic.

Tady jsme chtěli zajít do středověké hospůdky a dát si něco k jídlu, ale byli jsme odrazeni množstvím lidí, kteří tam mířili, že jsme se spokojili s pizzerii na náměstí. Slečny servírky byly opravdu velice hezké. Takže spojeno příjemné s užitečným, najedli jsme se, dali pivko (čehož jsem pak trošku litoval) a zase vyrazili na cestu. Hnedle z kraje to šlo velice perně a přes všechno sebezapření. Ono přežrat se pizzy a pak vyjet sportovat, to si koledovalo o zpětné vyhození oběda. Naštěstí se tak nestalo a my se za chvíli rozloučili s Péťou, která mířila zpět domů, do Hradiště, a my do Lysé nad Labem.

Tam jsme zakončili náš výlet, jelikož jsme toho měli všichni tak akorát. Tomáš se nedal a dojel ještě domů, do Jirn, ale taky pak naříkal, že poslední kilometry, to bylo vymodlené. My ostatní jsme si dali jedno finální pivko a pak už šup do vlaku a domů.

Krásných to 110 km (když započítám i mojí cestu z domova na Hlavní nádraží), tudíž první stovka tohoto roku. Další prvenství má bivakování beze stanu pod širým nebem. První bylo i moje cestování narvaným vlakem s kolem, první cesta po městě bez odrazek a světel a helmy. První pojezd noční Prahou ze Strahova na Barrandov za 45 minut, první překročení předpisů a jízdě po tramvajovém mostu, kam je zakázán vstup. No, dokážete si představit, že těch "poprvé" bylo na tento výlet značné množství!! A přitom byla jenom a jenom krásná.

4 komentáře:

Tomas D řekl(a)...

nutno dodat, ze moje "autoritativni zamitnuti nocleziste" bylo okamzite podporeno vsemi, co se do lesika nesli podivat, takze to nakonec bylo rozhodnutim vetsiny...

Tomáš Hroch řekl(a)...

To je možné, ale dá se za to schovávat :))

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Tome, na to, že ses posadil do sedla po 12ti letech, je to úctyhodný kus!! Se docela divím, že sis mohl sednout..ale nebuj, teď už to bude dobrý...

Tomáš Hroch řekl(a)...

Sednout jsem si jeste dlouho nemohl. Kdyz jsem dalsi den z vesela dosedal na zidli, vzdy mi to bolestive pripomnelo, ze bych se mel mirnit. ;)