Návrat ztraceného syna

...aneb změna je život.

Je tomu již nějakou dobu, co se zde na blogu objevil nový záznam. Jmenovitě to bylo Přežití, které mělo po více než čtyři měsíce výsostné první postavení. Až by se zdálo, že jsem to já osobně nepřežil...


Ale přežil vážení, přežil. Je toho opravdu mnoho, co se za těch posledních několik měsíců událo. Jenom lehce shrnu všechny události (zvláště proto, že mi to dělá dobře; zasvěcení pochopí):

Když už jsme s Honzou přežili fyzicky náročný víkend, přišla na řadu ihned druhá zkouška, státnice. Řekněme si to upřímně, nebylo to lehké. Dva týdny samostatného učení následované jedním týdnem společné nalejvárny v našem, již možná i někdy zmíněném, studijním FELáckém kroužku. Toto snažení bylo ke konci korunováno úspěchem a pořádnou veselicí, titul byl dosažen! Abych přihodil několik statistických dat, tímto rokem jsem završil svoji necelou devatenáctiletou školní docházku. Člověku to skoro přijde i líto, zvykl si na systém, našel už cestičky jak jej obcházet a najednou nic, ticho prázdno... pochodujeme dál.

Po bujarých oslavách se přiblížily prázdniny. Tento termín používám ze svého pohledu naposledy, pač krom doby nezaměstnanosti už žádné nikdy nebudou. A bohužel nebyly už ani tento rok. Než jsem se stačil dostat tak vysoko, jako jsou dva volné měsíce, byl jsem sražen k zemi nabídkou práce. Tímto tedy druhý krok kupředu. Prvního července jsem nastoupil. Záhy jsem si uvědomil, že takto to bude dalších minimálně čtyřicet let. Alespoň mám dost času na nacházení cestiček v systému...

Abych ale nebyl zavalen prací přespříliž, přišla mi vhod dovolená (na kterou jsem ani neměl nárok) - Turecko. Nádherné dva týdny daleko za hranicemi všedních pracovních dnů byly nezapomenutelné. Iriador se opět vyznamenal. Tentokráte v nebývalém počtu mnoha lidí rozdělených do dvou, posléze tří skupinek, jsme se proháněli až na hranicích s Arménií, tedy slušný východ. Hory, lidé, jiná kultura. Prostě nádhera.

Všechno hezké ale musí jednou skončit, jinak bychom si toho vůbec nevážili. Proto nadešel návrat zpět a plný pevný režim.

Poslední doposud nejvýznamnější krok, neboli další Poprvé tohoto roku, bylo stěhování. Ano, i na kozáka bída jednou dojde. Na mne nesedla bída, nýbrž dospělost a i chuť se osamostatnit. Příroda mě má ráda, a proto mi v době potřebné nabídla možnost samostatného bydlení. Chytl jsem tuto příležitost za pačesy a už to jelo. Výsledek - bydlím již sám (myšleno tím bez rodičovstva) a drasticky se učím. Co všechno je potřeba, aby člověk dokázal vést domácnost, nebudu rozepisovat. Každý kdo ví, chápe pocity začátečníka. Ti, jenž takovou zkušenost zatím neprodělali, nepochopí.

Ze všech těchto Poprvé, jak jsem to sám nazval, jsou všechna krásná. Každé z nich mne po předchozí půlrok popostrkovalo dopředu mílovými kroky. Až jsem ztratil na chvíli dech a musel se zastavit a začít reorganizovat svůj režim.

Poslední a největší Poprvé, které mne posunulo o nepředstavitelnou dálku, se nebudu zmiňovat, anžto je to nejhezčí, co se doposavad událo a tudíž zůstane veřejnosti utajeno...

Proč to ale všechno píši. Jak bylo řečeno již na začátku, jde o shrnutí. Chtěl jsem tak nějak vyjádřit své pocity, dát vědět, že jsem nezemřel a případně vrhnout tento blog trošku jiným směrem. Nyní již putování nebude čistě popis akcí, cest a radovánek, ale i též něco ze života. Čas ukáže...