Po hodně dlouhé době jsem dostal nepřekonatelnou touhu se s vámi podělit o zážitky z uplynulého léta. Byly to nádherné dovolenkové týdny, které jsem strávil v okruhu svých nejbližších. Začnu počátkem, tedy červencem. To jsme se s Mariánkou vypravili do Ruska, konkrétněji do Petrohradu. Lákala mne tam krásnou architekturou a skvělou atmosférou. Ani jedním jsem nebyl zklamán, a proto mohu přinést jenom pozitivní svědectví z místa činu. Tak tedy...
Prvního července, to jest v hezké čtvrteční dopoledne, se setkáváme na ruzyňském letišti něco kolem půl dvanácté, necháme se odbavit a pomalu se odebíráme do "duty free" prostoru, kde se možná i dočkáme nějakého dopravního prostředku. Sice nám ČSA udělalo trošku čáru přes rozpočet, protože nechali jednu cestu řešit ruskou leteckou společnost, coz nás trošku překvapilo, ale nakonec jsme si nemohli stežovat, sice se zpožděním, ale přeci jsme se nalodili a s dvouhodinnovým posunem jsme zhruba ve čtvrt na pět místního času dosedali na letiště Pulkovo, kousek od Petěrburgu.
Jakoby nás chtěl duch města trošku poškádlit a zřídit si patřičný respekt, potěšil nás ihned po příletu ukázkovou bouřkou. Oleg, náš hostitel, který se o nás staral se svou ženou celou dobu pobytu, nás vyzvedl před příletovou halou a těsně poté, co jsme zabouchli dveře auta, spustila se taková průtrž mračen, že mnohdy nebylo vidět na silnici. To ovšem nemohlo žádného řidiče rozhodit a všicí jezdili stejně, jako by se nic nedělo. Ostatně více vám o běžném
provozu na silnicích popíšeme později. Domů, do Olegova bytečku, jsme dorazili asi po půl hodině jízdy a usedli jsme prakticky k prostřenému stolu, takové uvítací pohoštění.
Zde si vezmu na chvíli slovo (jako i v mnohých dalších případech) a budu ze svého pohledu prvonávštěvníka Ruska komentovat a popisovat místní zvyky. Tedy vstup první, aneb ruská pohostinnost. Nebudu opakovat to, co se píše v mnohých cestopisech, průvodcích a příručkách. Shrnu to asi takto - Rusové jsou lidé opravdu velice pohostinní a milí. Na stole je po většinu času chléb a sůl, coby nazvěme to - dokrmovadlo. Jako předkrm ryby - losos, šproty, smažené, nakládané... jakékoliv, ale ryby. Pak následuje hlavní jídlo, což může býti cokoliv, ale důležité je, že k tomu dostanete zeleninový salát se smetanou. Tu tam používají místo tatarky velmi často a musím říci, že chuti to tomu salátu, a i jiným pochutinám, dodá ba i zlepší. Po jídle je podáván čaj či káva a na stůl jsou sneseny cukrovinky rozličných druhů. Od bonbónů, zákusků až po dortíky a čokolády. Jako pitivo nesmí býti opomenuta pravá ruská vodka. Osobně tuto tekutinu nepiji, ale když jsem ji ochutnal, musím řici, že je setsakra dobrá. Jemná, chutná, žádné lihové "ocasy", jako mají ty destilované tady. Kvas, neboli nápoj z chleba, je též neoddělitelnou součástí tabule. Ale už dost o jídle, vraťme se zpět.
Po večeři se rozproudil hovor. Já byl spíše pozorovatel a učil jsem se rozumět. To proto, že rusky bohužel až na pár vět nemluvím. Když už jsme byli přesezeni, nechali jsme zbytek osazenstva hovořit a vzpomínat a šli jsme se projít po okolí, abych se trošku rozkoukal.
Do Petrohradu jsme přijeli za dobře patrných bílých nocí. A opravdu - v jedenáct hodin, kdy jsme vyšli na ulici, svítilo zapadající sluníčko rudou barvou a lidé seděli ve větších či menších skupinkách pospolu a živě diskutovali. O nějakém spánku nemohla být ani řeč. Obhlédli jsme tedy Leninský prospekt, k metru jsme to měli asi tak 2 minuty cesty. V tuto chvíli jsme pochopil, co znamená, že v Rusku je 100 km žádná míra. Onen prospekt by při troše představivosti
stačil jako prostor pro šestiproudou dálnici. Zde tu byla pouze čtyřproudová podružná cesta ku centru města. Ale to jenom taková vsuvka. Zjistili jsme, kde máme v dosahu všechny možné obchůdky a pomalu si snovali plán na další den, který měl být zasvěcen prohlídce historického jádra města. Pak už nezbývalo než se uložit ke spánku a nabrat sil na pochod.
Žádné komentáře:
Okomentovat