Cestou Vojty Náprstka

Psal se den 8. května a já se rozhodl, že stůj co stůj, pojedu na výlet. Vzhledem k tomu, že to bylo náhlé rozhodnutí, měl jsem pouze mlhavou představu, kam pojedu a kudy přesně půjdu.

Rozhodl jsem se, že jako první výlet vyzkouším ověřený to cíl cesty - Karlštejn.
Náhoda tomu chtěla, že jsem den předtím potkal spolužáka, který mi ochotně svěřil svoji zkušenost s okolím Karlštejna a okolních turistických cest. Byl jsem tedy vybaven pouze radou - "jdi po červené až do Berouna".



Čtvrteční ráno bylo nádherně. Sluníčko svítilo, ptáci řvali a ja se před devátou hodinou vykopal z domu, abych stihnul vlak v půl desáté na Karlštejn. Když jsem si kupoval lístek řka, že mám tramvajenku a tudíž chci lístek až z posledního místa, kde platí, koukala se na mě paní, jakoby mě chtěla sežrat. Nicméně jsem se nenechal odradit ani jí ani krásným výhledem z vlaku, kde jsem celou cestu "koukal" z posprejovaného a tím pádem neprůhledného okna na krásné okolí řeky Berounky. K tomu mi tam řvaly nejaké děti, které, čert je vem, jely též na hrad.

Jen jsem vystoupil, hned jsem měl chuť mlátit hlavou o zeď, páč jsem si zapomněl foťák a byl jsem ponechán osudu pouze s mizernými schopnostmi mého mobilu. Inu což, přeci si nebudu kazit dovolenou, kterou jsem si naplánoval. Vyrazil jsem směr hrad, protože odtud měla začínat doporučená stezka.

Na hradě jsem si zakoupil průvodce po Českém krasu a podíval se, kudy že to vlastně půjdu a co hezkého uvidím. Rychle jsem se vypotácel z turisty zahlceného prvního nádvoří Karlštejna a cupital jsem si to lesní stezkou přímo k Dubu sedmi bratří.

V tuto chvíli by asi bylo vhodné, abych popsal kudy se to budu ubírat a pak k tomu dodám i pár vlastních postřehů.

Cesta Vojty Náprstka je oficiální označení (asi Klubu českých turistů či koho) a začíná v Berouně. Ehm, trošku chybka, že? Ale vždyť je to jedno, půjdu to druhým směrem. Trošku mě akorát zlobí, že v průvodci si musím předčítat vždy několik odstavců odzadu, abych vědel, jak se tam dostanu a co tam bude. Tudíž z Karlštejna se sejde boční cestou na silnici, spojující obec Karlštejn a Mořinu. Po pár set metrech se odbočí do lesa a vystoupá se k malému paloučku, kde stojí Dub sedmi bratří. Jak říká průvodce, mělo to označovat sedm bratrů loupežníků, kteří si pod tímto stromem dělili lup. Jiné vysvětlení označuje dub jako - U dvou bratrů, protože jsou to vlastně dva stromy srostlé k sobě.

Od dubu se vine lesní cesta do mírného kopce, povětšinou na okraji lesa, takže je možno spatřit vrcholen hlavní věže hradu. Těsně před odbočkou hlouběji do lesa jsem spatřil dva krásné malé slepýše. Chtěl jsem si rvát vlasy - znovu - kvůli zapomenutému foťáku a tak jsem musel fotit pouze mobilem. Po chvilce pozorování jsem uslyšel nějaké dvě individua, jak se blíží hromotluckým krokem a s bujarým povykem. Samozřejmě ty slepýše neviděli a vyplašili. Měl jsem chuť je něčím praštit, ale v zápětí, jak se hadi snažili utéct a zmítali sebou, tak vyděsili toho jednoho chlapíka. Chudák málem dostal infarkt a já se škodolibě bavil. (Vůbec nejsem zlomyslný! To se vám jenom zdá)




Poté jsem se vydal ke Králově studni, která je, dle průvodce, používána od nepaměti jako zdroj pitné vody. Prý se tu občerstvoval i sám Karel IV. Tedy já nevím, ale co jsem tam viděl, tak bych se z toho nenapil ani při použití dezinfekce. Bohužel lidský vandalismus je nekonečný. :(

Odtud se stoupá a klesá až se dostaneme do údolí Bubovického potoka a k Bubovickým vodopádům. Tady mi to připomnělo cestu kdysi do Slovenského ráje, kde se taky vychloubali názvem - vodopády - a byl tam jenom čůrek vody. Tak to bylo úplně to samé. I když tam nebyla voda, byla tam vlhkost všude kolem = vlhký kamenitý povrch okolo potoka, kde jsem byl nucen jít = klouzalo to až hanba. Takže jsem si málem rozbil hubu.



Nad vodopády je malá jeskyně nazvaná příznačně - Nad vodopády. Je opravdu malinkatá a nevím, jak tam mohl kdo kdy přebývat. Průvodce říká, že byla osídlena již v mladší době kamenné. Čert ví, tam bylo tak málo místa, že ani bezdomovci by tam nevlezli.

Od Bubovického potoka se opět stoupá a klesá několika údolíčkami a kopci až se dojde do vesničky Svatý Jan pod Skalou. Její dominantou je místní klášter, s tím spojený kostel a Ivanova jeskyně. Klášter je bohužel už silně v rozpadu, nebo aspoň tak navenek vypadá. Kostel jakbysmet, ale tam se to snaží aspoň opravovat. Na ostatní věci již asi nejsou peníze. Zakoupil jsem si tu svojí první (!!!) turistickou známku, pokecal s paní, co hlídala v kostele návštěvníky, dal si pauzu a vydal se cestou do Berouna. Cestou mě ohromil malý hřbitov s krásnou pseudogotickou kaplí sv. Maxmiliána, postavená v 19. století. Ještě, než jsem došel na konec obce, tak jsem si všiml takového zajímavého úkazu. Někdo chová králíky a slepice, dokonce i čuníka a ovce lidé mají, ale má tady ta rodinka na zahradě, to mě překvapilo (viz. foto)




Cestou je ještě zastávka u Dubu na Herinkách. Kdo by čekal strom, má smůlu. Chudák dub už před dvaceti lety zahynul a před patnácti uhnil a spadl. Tak tam ochranáři zasadili dub jiný a chtějí z něho mít pokračovatele dubu předchozího.

Pak zbývá pouhých pár kilometrů (slovy 4) a dostaneme se na okraj Berouna. Turistická značka nás milosrdně vede okrajem města až k nádraží. Tam jsem zakončil 15 km dlouhou trasu finálním pivkem a cestoval jsem zpět Elefantem do Prahy.




Kdokoliv by si chtěl tuto cestu projít, jenom doporučuji. Příroda je v těchto místech krásná a scenérie nepopsatelné. Český kras je opravdu jedním z velmi krásných oblastí ČR.