Pochod z Dubče do Dubče, 27.9.

Jednoho všedního večera mi přišla emailem pozvánka na již 17. ročník pochodu z Dubče do Dubče, pořádaný Klubem Českých Turistů, konkrétně Turistickým Oddílem Mládeže Jestřábi. Tento pochod se konal v sobotu 27. září a já jsem se na něj vydal pln nadšení z kvalitního výletu. Věděl jsem, že to bude kvalitní, protože jsem již jeden ročník navštívil.


Pochod jako takový byl organizátory odstartován již v 7:30 ráno, ale jelikož Dubeč je taková zadel, do které se jede zhruba hodinu a čtvrt, nehodlal jsem přehánět svoje ranní vstávání a raději jsem se dostavil v rámci mezí - v půl deváté. Startovalo se až do deseti hodin, takže myslím, že jsem byl v té lepší polovině. Již na začátek jsem trošku zabrnkal na svoji orientační notu, kdy jsem byl přesvědčen, že z autobusové zastávky se musí jít směrem nejprve do kopce a pak zahnout vpravo, abych se dostal nejrychleji ke klubovně. Nebylo to tak. Mělo se jít naopak z kopce a pak vlevo (samozřejmě z mého pohledu jakožto chodce). Nevadí, sice trošku krkolomný začátek, ale pevně jsem věřil, že se neztratím v pozdějších hodinách pochodu.

V klubovně mne uvítali, dali mi startovní číslo 16 a tázali se na typ mého dnešního snažení. Mohli ste jít pěšky, jet na kole a když jste děti, byla k dispozici pohádková trasa s bonusem na konci. Zvolil jsem si pěší túru dlouhou 24 km. Měli to tam i hezky odstupňované, od 10 - 50 km, a já si řekl, že taková hezká polovina, to je zlatý střed a tím se vydám. Vzal jsem si instrukce, které se roztáhly až na jednu stranu A4 a hezky popisovaly jednotlivé body trasy. Nemajíc mapu, kdo by si ji taky za ty prachy kupoval, jsem se vydal vstříc novému dobrodružství. Jo, jenom taky připomenu, že jsem šel sám, ale to jste se již dovtípili sami. Kdo ne, má vážný problém s porozuměním textu a nechť se u mne přihlásí, já ho na oplátku též přihlásím, ale zpět na základní školu.



Velitelský čas je 8:30 a to jest první záznam do deníčku. Startovní místo - ulice U Transformátoru, Dubeč. První kroky míří k nedalekému rybníku Rohožník a přes hráz na jih, směr Uhříněves. Počasí mne mělo rádo, sluničko svítilo a svět se pomalu probouzel k životu. Alespoň tak mi to připadalo, když jsem šel polem po malé cestičce vstříc Podleskému rybníku. Když jsem vyšel na malou asfaltovou silničku, uviděl jsem krásný, starý, vykotlaný strom. Když jsem si jej tak fotil, vynořil se z ničeho nic z křoví takovej divnej chlap. Letmý pohled mi bohužel nestačil k jeho kategorizaci. Nevypadal na bezďáka, ale taky ne na slušného člověka. Připadalo mi, že to je takovej úchyl. Nevím, možná mu křivdím, ale něco v jeho chůzi a vůbec postoji mi tam nesedělo.



Raději jsem se s ním nechtěl setkat tváří v tvář a vyrazil jsem dál, kolem vodní plochy, hráze a rozpadlého mlýna. Dle pozůstatků, které se ještě dochovaly, musel být mlýn obrovským komplexem. Dnes zbyl kus hlavní budovy, něco zdiva okolo a jinak to vše prostupuje plevel a křoví. Je to škoda, mohla by to být dobrá atrakce. Inu, tesknit jsem mohl po cestě, teďka za mnou furt šel ten úchyl a znásilnit jsem se nechtěl nechat. Pospíšil jsem tedy po malé pěšině na asfaltku, která mne zavedla až na okraj Uhřiněvsi k fotbalovému hřišti. Zde bych trochu vytknul organizátorům mylné info, co se týče oněch 300 metrů od rybníka ke hřišti. Byl to minimálně kilometr, ale já, nemajíc mapu, jsem se chtěl již otáčet, když jsem totiž na začátku potkal křižovatku, tak jestli jsem náhodou neodbočil špatně. Inu, pro každého metr znamená něco jiného, že? Když jsem tak okolo procházel, vypadalo to dost majestátně, na to, že hrajou maximálně okresní přebor. Okolo hlavní brány areálu hezky zpět do lesů - do Uhřiněvské obory. Hned na okraji je ve stínu listnáčů usazen židovský hřbitov. Vedle hřbitovní zdi seděla první kontrola. Dostal jsem pamětní razítko hřbitova a obory. Chlápek vypadal, že tam brzy umrzne, pač byl navlečen do péřové bundy a klepal kosu. Já, pravda zahřátý svižným tempem, jsem šel v tričku a trošku jsem se mu poškleboval. Nicméně nebylo takové horko, že bych si to s ním chtěl měnit.



Další cesta vedla kolem novostavby a pak se prudce zahnula do nitra obory. Ta je poslední výspou lesního porostu široko daleko. Tudíž si to tu místní hlídají a udržují. Cesta vede přímo k malému potůčku, který nemá ani jméno. Je to takový malý nic mezi Podleským rybníkem a Vodicem (rybník přiléhající k Uříněvsi). Podél potoka jsem se pak dostal až do středu městečka. Trasa pak vedla kolem kostela Všech svatých. Musím uznat, že kostel je velice pěkný, ale zařadit ho do stavebního slohu fakt nedokážu. Pár foteček to spravilo a já už zase pelášil kupředu. Nyní směr Kolovraty. Samotný rybník Vodice jest vypuštěn a z něho zůstalo jenom bláto a všudypřítomné rákosí. Tudíž žádný hezký pohled a šup pod železničním mostkem na druhé straně podél vytékajícího potůčku k čističce odpadních vod. Odtud již pak jenom malý kousek do Kolovrat, kde jsem sice sešel z trasy, ale selský rozum výletníka mne bez problémů navigoval až k místnímu kostelu svatého Ondřeje. Ono taky, aby ne, když věž kostela hezky ční do dáli. To by musel být člověk slepý, aby to minul. V parku vedle kostela stála druhá kontrola, dostal jsem další razítko a šel dál. Ještě jsem nafotil pár kostelních snímků, zasmál se cyklistům opravujícím píchlou pneumatiku a už mne instrukce vedly směr Nedvězí, což je malá vesnička kdesi v polích.



Ještě než jsem opustil Kolovraty, zastavil jsem se na oběd u sochy sv. Donáta. Ani nevím, co to bylo za hejhulu, ale stojí uprostřed polí obklopen pěti lipami, které jej chrání za každého počasí proti větru a dešti. Usedl jsem tedy na mez a vytáhl to nemálo, co jsem si vzal k zahnání hladu. Houska s paštikou, paprika a sušenka udělala žaludku dobře a mohl jsem opět svižně vyskočit. Když jsem tam tak pojídal své občerstvení, chodili tou cestou lidé na hřbitov a velice nelibě si mne měřili, cože jako tam dělám. Nevím, ale je snad odpočinek na mezi tak nenormální, že bych musel být atrakcí pro celou vesnici? Možná to bylo vzhledem, ale o tom též pochybuji. Hrocha snad dnes viděl už každý, no ne?



Stál jsem tedy u sochy a vedle hřbitova, nyní mne polní pěšina zavedla do místní čtvrti novostaveb. Musím říci, že to byl hnus, velebnosti. Jeden barák stejnej, jak druhej. Ještě to trošku podmalovali barvou omítky, kdy si každý chtěl urvat svůj kus originality, tak se to tam třískalo, až to hezké nebylo. K tomu mne upoutal cedule avizující blízkou stomatologickou praxi, tak se mi hned udělalo špatně z vrtání zubů a raději jsem utíkal pryč.



Cestou necestou, polem nepolem, nejel jsem malotraktorem, alébrž jsem se vynořil uprostřed malé vesničky Nedvězí. Byl takový půlící bod trasy. Čekal jsem, že neprojdu neuvítán a byl jsem tedy značně nervózní, kdo mi přijde naproti. Už jsem se chtěl vztekat, že na mne starosta zapomněl, když tu z vedlejší uličky vyběhlo pár děvčat. Že to ale byly holky hezké, chlupaté, celé porostlé vlnou a jak krásně bečely na uvítanou. Nemohl jsem si přát snad nic lepšího, než stádo ovcí. Holt, někdo dostane panny a ještě kvůli němu vystrojí zabíjačku, já se musel spokojit s bečením těchto na vlnu chovaných potvůrek. I šel jsem raději dál, do Křenic. Cestou jsem málem zašlápl malou polní myšku. Zastihl jsem ji právě, kterak si dávala malou, odpolední siestu. Nechtěla se ani vyfotit a raději utekla schovat se kdesi na mezi.



Křenice jsou vesnička malá, ba přímo taková zakopaná. Jediné, co je tam asi významného, je psí cvičiště. Zrovna tam lidé "trénovali" psy. Každý tomu říká jinak, ale já tomu, co tam prováděli, přímo říkám chlastání a grilování. Chudáci psi byli uvázáni na vodítkách kolem plotu a hladově koukali. Páníčkové na draka, hlavně, když se ožerou. Přestal jsem si jich všímat, až když mě cesta vedla mlázím a křovím kolem potůčku Rokytka. V ne příliš dobře značené a popsané oblasti jsem měl odbočit v pravo. Hodnou chvíli jsem to hledal a přiřknul výrazu "jakási nevýrazná pěšina", jak stálo v instrukcích, nový význam - "naprosto neviditelná stezka vinoucí se mezi křovisky". Nicméně jsem zkušený navigátor a napopáté jsem to trefil. Alespoň tak, mohlo být ještě hůř.



Zbytek pěšiny pak byl už relativně dobře prošlapán, jelikož se ze svahu přiblížila cesta a napojila se. Možná by bylo vhodnější říci, že jsme se napojili na ní, ale já považuji za hlavní tu, po které jdu (stejně tak je to i při řízení. Já mám silnější pravou nohu, tak jedu po hlavní!!). Z křovisek a menšího lesního podrostu jsem se vyloupnul pod pastvinami, které končily v Kralovicích. Zde mne uvítaly krávy. Nevím, jestli je to lepší, než ty ovce, ale rozhodně jich bylo více. Jak si to rázuju po návci, zastaví mne skupinka bloudících turistů a turistek (většinou v důchodcovském věku) a hned se ženou do směru, ze kterého jsem přišel, že prý tam je ten hledaný kostel sv. Markéty, ke kterému jsem měl také namířeno. Chvíli jsem se s nima bavil a poslal je zhruba přímým směrem, kterým sem šel také. Do dnes mi vrtá v hlavě jedna věc. Oni šli stejnou trasu jako já, tudíž se museli vyloupnout ve vesnici na té samé silnici, po které jsem přišel. Museli tudíž jít i z toho směru, ze kterého jsem pochodoval já a tedy je mohlo trknout, že cestou žádný kostel neviděli. Netuším, jestli už byli tak zmateni, či co, ale měl jsem pro ně pochopení.

Kousek za Kralovicemi stojí v poli již zmíněný kostel sv. Markéty. Je to raně gotická stavba, ke které je připojena ještě barokní márnice z druhé poloviny šestnáctého století. Velice krásná stavba. Tam jsem usedl a dal si druhou přestávku. Do konce mohlo zbývat tak pět, šest kilometrů, ale já si chtěl vychutnat teplé sluneční paprsky, které jsou pro tento rok asi poslední.

Pak už nezbývalo, než se vydat na poslední štreku zpět do Dubče, přes kopec Jankov (297 m.n.m.). Bohužel jsem litoval, že není možné jít nikudy jinudy, než přes asfaltku. Druhá možnost byla po zoraném poli, takže též nic moc. On ten pevný podklad docela silně dráždí nohy, inu což, jednou to vydržím. S tím se pojí ještě jeden vjem, kterého se mi dostalo na samotném konci putování. Jak jsem se již zmínil, šli kousek přede mnou ti důchodci, kteří mne předešli při mé přestávce. Většina nejspíš patřila ke klubu turistů. Dle toho byli též oblečeni - vypadalo to, že zažili klub ještě v dobách, kdy počet členů nebyl větší než padesát. (Zde jsem si trošku vypůjčil pár vět ze páně Sirotkova Saturnina, protož e mi to přišlo příznačné.) Ale abyste si nemysleli, že tu haním důchodce a že se jim posmívám. Opak je pravdou! Jak jsem si to štrádoval, myslel jsem si, že je doženu co by dup. Ouha, oni si to metelili jenom o něco málo rychleji než já!! V jejich věku jsem tedy takovou ráznost nečekal a hluboce smekám!



Do cíle jsem dorazil zhruba ve čtvrt na dvě. Tedy druhý veliteský čas a záznam do deníčku. Trasa 24 km za čtyři hodiny a tři čtvrtě. To se mi zdá jako velice slušný výkon na odpočinkovou trasu, jakým tento pochod byl. Bohužel jsem ke klubovně dorazil spolu s tuctem harantů, kteří ve stejnou chvíli dokončili svoji pohádkovou trasu a hnali se pro cílové razítko. Bylo jich moc a řvali tam jak paviáni. Já tedy děti mám rád, ale tohle bylo na moji uklidněnou a uvolněnou dušičku moc. Haranti jedni blbí. Honili se tam, skákali a když jednoho matka vzala do náruče, aby se uklidnil, tak začal ještě vřískat a brečet. To jsem myslel, že jí ho vytrhnu a seřežu na místě, aby měl proč! Mno, tak to jsem si ulevil a můžeme jít dál.

Konec dobrý všechno dobré. Obdržel jsem nejenom další památní razítko, ale i gleit, ze kterého odcituji text, jelikož mi přijde velice hezký. Tak tedy:

Gleit tento jeset potvrzením, pro léta minulá i budoucí, kterak vlastník jeho, pan Tomáš Hroch, léta páně 2008 strastí, bláta a prachu plnou cestu podniknouti se odhodlal a v délce 24 kilometrové vykonal. Tím slávy nehynoucí pro sebe i potomky své vydobyl.

Tak to jen tak na závěr. Pak přišlo vrcholové pivko, kterým jsem odměnil svoji maličkost za krásnou sobotní procházku a metelil jsem si to na autobus domů.

Malování aneb stěhovací maraton

Řekl jsem si, že sem budu dávat pouze akce nějakého významu a většinou z nějakého putování. Když jsem začínal malovat, neměl jsem sebemenší chuť něco sepisovat a už vůbec to pak publikovat. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem předělal svůj pokoj relativně k nepoznání, rád bych se o to s někým podělil.

Nejprve tedy pár fotek a pak stručné shrnutí celého procesu. A ano, je to akce vícedenní, konkrétně pětidenní (od neděle do čtvrtka). Jenom tak na okraj, těch fotek je více. Proklikněte se na album a tam se můžete pokochat dalšími záběry.






Nejprve tedy několik poznámek k minulosti. Celý pokoj byl vždy vymalován čistě bíle a na zemi ležel hnusný a vypelichaný koberec. Tento rok, když už jsem začal malovat (někdo by řekl, že jsem byl k tomu dokopán, ale není na tom zbla pravdy), jsem se rozhodl pro naprostou změnu.

Kombinace barev jest oranžová, modrá a bílá. Všechny stěny jsou oranžové, strop je bílý s modrými pruhy (jak je možno vidět na fotkách) a na podlaze se nyní nachází lino.

Říkal jsem si, že lino bude hnus a nebude to mít vůbec žádné kouzlo. Mýlil jsem se na celé čáře. Tedy mně osobně se to líbí a nevadí mi, že nestojím až po pás zavalen v houšti bavlněných chlupů. A kdyby ste se tázali, proč lino a ne plovoucí podlaha či parkety, odpověď je zřejmá - nemám na to prachy!

Na závěr krátkého vstupu bych si dovolil zamyšlení nad lidským počínáním. Je samozřejmé, že malování v sobě nese i nechutnou povinnost všechno pohyblivé vystěhovat, nepohyblivé sundat a taky šoupnout pryč a v neposlední řadě to všechno zopakovat směrem opačným, tedy umístit zpět na své místo. Nejsem psycholog, ale možná by se dala zpracovat socio-psychologická studie na téma "Dej člověku šuplík či skříň a koukej, kolik si toho dokáže za pár let nasyslit." Toto nechť naprosto vystihuje můj problém. Když jsem se v neděli večer odhodlával k tomu, abych vynosil všechny věci z pokoje, netušil jsem, že toho bude taková hromada. Jen, co jsem pozotvíral všechny šuplíky, ve skříni jsem odstranil první vrstvu bordelu, odkryly se nové a nečekané možnosti, neboli vrstvy neupotřebitelného šmejdu, co jsem za ty roky nevyhodil. Kompletní vystěhování bylo na několik hodin, než jsem to celé přebral a někam odnosil. Proto jsem pro zrušení skříní a šuplíků. Když totiž člověk na ty věci nevidí, tak je nevyhodí. Kdybych se na ně musel celý den koukat, tak by po pěti minutách letěly z okna.

To by bylo vše, vážení přátelé. Já se jdu potýkat s poslední várkou věcí. Jenom doufám, že popelnice bude stačit...

Geocaching v Řevnicích a okolí, 19.9.

Tento článek by mohl nést také název "Jak jsem se ze mě stal geocacher", protože i já jsem se po dlouhé době dostal k této výtečné zábavě; dalo by se říci i hře. Jak to všechno začalo? Prostě a jednoduše, jako když prichází podzim. V neděli po víkendovce v Orlických horách jsem si šel zahrát bowling. Jako obvykle mi to první hru šlo, přesáhl jsem i sto bodů, sice velice skromně,ale přeci. Tím moje dobrá chvilka skončila a herní kvality šly do kytek. Byl jsem trochu rozladěn a chtěl žal utopit v dalším pivu, když tu mi napsala Sany, že jsou ještě s Jendou, Jarmilem a Maggi hledat kešky (uchýlím se k tomuto počeštění, protože se to pak snáze skloňuje a i vizuálně to vypadá lépe). Toho času odbíjely hodiny devátou hodinu. Otázal jsem se, jestli to myslí vážně, že takto pozdě se někam půjde. Odpověď byla jasná a stručná - jo, v půl desáte sraz na Lužinách.

Tím to celé začalo. Já, coby ještě nezaregistrovaný hledač pokladů, jsem vyrazil a se skupinkou se srazil na stanici metra. Jenda vytiskl instrukce ke hledání několika kešek a šlo se do boje. Ani už nevím, kolik jsme jich nalezli, protože jsme lozili a hledali do časného rána (toho času půl čtvrté), ale zaznamenal jsem se pouze k jedné, zvané Smrtihlav (autorem jest MortyWorld). Tato noční bojovka mne natolik nažhavila, že jsem se hned ráno registroval a rozhodl se svoji aktivitu rozvíjet tímto směrem i nadále.


Nicméně by to nejspíš chtělo ozřejmit pravidla hry pro ty, kteří neví, co to geocaching je. Budu parafrázovat oficiálně neoficiální text na české wikipedii. Geocaching je lovení pokladů pomocí GPS navigace. Autor zvolí nějaké zajímavé misto v přírodě či městě a tam umístí kešku. To jest třeba krabička, nebo skleněný obal od kafe, prostě cokoliv, co je alespoň trošku vodě odolné. Do ní umístí tzv. "logbook", což je papír, kam se zaznamenají hledači a úspěšní nálezci tohoto pokladu. Dále se tam umisťují různé přívěšky a jiné blboviny, které pak cestují od jedné kešky ke druhé, jak je lidé přenášejí. Hledač, který jde někam například na výlet, si zjistí na oficiálních stránkách, jestli poblíž jeho trasy neleží nějaká schovaná keška. Zaznamená si souřadnice a vyrazí hledat. Existují různé typy kešek, kde každá je specifická způsobem hledání, ale to si každý najde sám, pakliže už to neví. To asi k základnímu popisu a povědomí stačí.

Musíte si myslet, že se chovám, jako kdybych objevil Ameriku, když se tu nad tím tak rozplývám a do detailu popisuju. Ano, máte pravdu. Já si tu Ameriku objevil a moc se mi to líbí.

Nyní se teprve dostáváme k podstatě věci a tématu tohoto článku. Psal se čtvrtek 18. září. Bylo krásné, slunečné, leč trošku zimavé dopoledne. Uvařil jsem si šálek kafe, otevřel práci a tak nějak jsem se psychicky připravoval, že následující hodiny strávím v zajetí pracovních problémů. Nestalo se tak. Když už jsem skoro vypínal icq, abych měl na práci klid, napsal Tomáš, že jede do Brd hledat kešky. Chvíli jsem váhal a přemýšlel, jestli mám práci na chvíli odsunout, či jestli budu svědomitě plnit povinnosti.

Je naprosto jasné, že jsem uplně s chutí hodil práci za hlavu a vrhnul se za novým dobrodružstvím. Slovo dalo slovo a s Tomem jsme se domluvili na sraz ve dvanáct hodin na Smíchovském nádraží. Tom si chtěl vyzkoušet dopravu z jejich vesnice až do Prahy vlakem a to se mu málem vymstilo. Osobák, kterým cestoval, čekal na mezinárodní rychlík a získal tak více jak deset minut zpoždění, které byly docela důležité, aby pak stíhal přesun na další vlak. Naštěstí pohádka dopadla dobře a Tom vlak stihnul. Nic nám tedy nebránilo uhánět směr Řevnice, kde jsme se ponořili do Brdských lesů a snažili se najít zlato.



V jednu hodinu odpoledne jsme byli na místě a připraveni vyrazit. Tom se nejprve potýkal s technickými problémy, když se telefon nechtěl spojit s gps modulem, ale dobrá věc se podařila a my měli vytyčen první bod trasy - Špiónskou cache. Měla být schována někde v okolí místního hřbitova. I řekli jsme si, že se po cestě podíváme na lesní divadlo, které tam měli na cedulích inzerováno a pak to střihneme přímo lesem ke hřbitovu. Lesní divadélko bylo hezké a kupodivu i čisté. Ještě zajímavější byl nabízený program. Název si celý nepamatuji, ale utkvělo mi v paměti pouze "aneb hledám ženu ke stavbě!" Z kusých informací vyplynulo, že je to hra z období těsně po revoluci, někdo něco restituoval (chtěl jsem napsat resuscitoval, pač to jsem málem potřeboval já po zhlédnutí fotky čelních představitelů) a pak se to pokazilo. Prý úsměvná komedie. Mno, raději půjdu na nějakou klasiku. Jistota je jistota.

Od divadla se šlo přímo, dle směru kešky. Kupodivu to dle navigace nebylo dále než 500 metrů. Tyto se ale bohužel protáhly o něco dále a cesta se z původní hezké pěšinky změnila hned několikrát. Nejprve jsme přešli na jednu z hlavních asfaltek vedoucí do Řevnic, pak jsme museli projít malou roklí, tj. slézt z malého srázu, přeskočit potůček a přelézt pár plotů, a měli jsme být skoro na místě. Žel bohu se nám do cesty na posledních 100 metrů postavila budova a areál Obecní správy města Řevnic. Takový kousek jsme byli a... nic. Ach jo, takže zpět kolem vilové čtvrti, přejít na druhou hlavní silnici více na západ a nyní již opravdu z města ven a hurá ke hřbitovu. Navigace je mrška nestálá a tak nás vedla roští neroští. Když už jsme totiž dorazili ke zdi hřbitova, usmyslela si, že je to ještě o 50 metrů dále, takže se šlo prolézat takovým hezkým houštím na druhou stranu areálu posledního odpočinku. Nápověda k nalezení pokladu zněla - neodklápějte kameny v okolí. Začli jsme se bát, že keška je uvnitř hřbitova a autor ji zasunul někam pod náhrobní kámen a nás zavřou za hanobení hrobů. Nestalo se tak a po chvíli urputného hledání jsme ji našli umně schovanou v malé stráni vedle křoví. Nebudu tady psát, kde přesně je to schované, protože tím bych zkazil zábavu všem, kteří by se to vydali také hledat.

Zalogovali jsme se, pohlédli na hodinky a ke všeobecnému uspokojení se usnesli, že je čas na oběd. Usedli jsme u malé zídky a snědli to málo, co jsme si s sebou vzali, abychom neumřeli hlady. Krátká pauza nám dodala sil, tedy ne, že by to bylo potřeba, ale odpočívat se musí. Přeci se nepřetrhneme,ne?



A už jsme byli zase na cestě. Nyní k pokladu s názvem - Procesor. Cesta se vinula polem, pod dráty vysokého napětí (zde jsme se vážně pozastavili nad výškovým umístěním. Myslím, že když tudy projede kombajn, tak si sakra říká o průser) až nás krásné prostředí dovedlo k ještě úžasnější skládce. Je to tu opravdu jak pěst na oko! Na jedné straně malebná krajina plná lesů a tu a tam rozesetá vesnička. Na straně druhé velká kopa nejrůznějšího humusu. Fakt hnus. Ale což, zrychlili jsme krok a zašli do lesa. Po chvíli pochodu jsme narazili na malý rybníček, který vypadal jak z pohádky. Bohužel pouze do doby, než jsme přišli blíže. Na jeho vzdálenějším konci byla patrná hustá vrstva něčeho organického a zeleného. Blíže k nám se otvíral pohled na zakalenou vodu, ve které by snad umřelo všechno živé i neživé. To všechno napájel jeden krásně rezavě svítící potůček. I vyfotili jsme si tento přírodní úkaz a začali hledat, jelikož jsme byli zhruba 50 metrů od cíle.



Procesorová keška byla zakryta nějakým odpadkem, takže ji našel až Tomáš, který místo pročesával s větší důsledností, než já. V krabici nás opravdu čekal procesor (AMD 486 DX2 66 MHz, mezi znalci a pamětníky snad nezůstane jedno oko suché), ale také zhruba dvě deci vody. Bylo vidět, že už to tam nějakou dobu hnije, protože jednotlivé věci začly silně zapáchat. Kupodivu logbook zůstal nepoškozen a ani nebyl moc promáčen, a tak jsme se mohli v klidu zalogovat a pokračovat v naší pouti.

Třetím cílem byl vrchol Babka a stejně tak i pojmenovaná keška. Vrchol kopce tvoří trčící skála, ve které je taková polojeskyně využívaná trampy a jinými výletníky k přenocování. Dle navigace a instrukcí byl poklad až na vrcholu. Vydrápali jsme se tam a naskytl se nám překrásný výhled na jižní část Brd. Jenom škoda, že se v tu chvíli rozsvítilo sluníčko a znemožnilo pořízení kvalitních snímků. Udělali jsme tedy aspoň jediný - společné foto. Musíte uznat, že to je kvalitní snímek za všechny prachy. Naším příchodem byl vyrušen nějaký cestovatel, který se dle mého názoru nějak moc rychle zdekoval a mizel v dáli. Čert ví, co tam prováděl. Určitě nějaké nekalosti, satanista jeden!



Začalo se trošku připozdívat (rozumějte byly čtyři hodiny a já chtěl být v půl šesté doma), a tak jsme se rozmýšleli, jestli ještě najít jednu poslední kešku a pak jít, nebo jít na vlak rovnou. Když už jsme byli tak blízko, nemohl jsem přeci odmítnout tu výzvu a odejít s tím, že se na vyhlídku na Strážném Vrchu nepodívám. Dle navigace byla přímá cesta dlouhá 200 metrů. Vzhledem k tomu, že jsme byli na jednom vrcholu a poklad ukrytý na druhém, je naprosto zřejmé, kudy vedla cesta. Dolů a nahoru. Když jsme slezli dolů (možná by se více hodilo přirovnání - sklouzli) pod Babku, naskytl se nám pohled na malý, železitý potůček. Ehm, tedy v první chvíli jsem si myslel, že příčinou jeho barvy je nadmíra železa v okolí, byl jsem ale rychle vyveden z omylu. Když jsme přišli blíže a viděli tu hnusnou pěnu, co se na něm tvořila, uvědomil jsem si, že nejenom železo jest příčinou těch skoro mluvících a chodících kusů čehosi, co tak hezky poskakovalo mezi kameny. Raději jsme tedy nasadili k výstupu a za chvilku už byli na Strážném Vrchu.

Hledali jsme urputně, ale nějak se nezadařilo. Tom proto nahlédl do nápovědy a dostali jsme odpověď - lesní invalida. Ihned mi bylo zřejmé, že keška je někde u poraženého či padlého stromu. Hezky se to říká, ale tam bylo takových popadaných stromů, že nám to zabralo dalších dvacet minut, než jsme ji konečně našli. Byla mistrně ukryta... neřeknu kde. Najděte si ji sami! Zalogování proběhlo v rychlosti, stejně tak pohled po okolí, jenž se z této vyhlídky naskytl a pak už jen slézt dolů a šup na vlak.

Naše putování bylo tedy odměněno čtyřmi úspěšnými poklady a tudíž i zářezy na pažbě. Jediné, co mě nyní trápí je, že nevlastním navigaci. Ale to je jenom jediný malý mráček na naprosto čisté a prosluněné obloze. Dalšímu lovení zdar.

Než přijde zima... , Orlické hory 12. - 14. 9.

Tento víkend jsem se rozhodl zkusit opět nějakou víkendovku. Skončily nám prázdniny a tak se rozeběhla nová vlna víkendových dobrodružství. Nabídka byla bohatá, mohlo se jet na vodu či do hor. Zvolil jsem hory, jelikož na vodu jsem neměl náladu, přeci jenom máchat se v potoce, to nejspíš odložím, až bude lepší počasí. Volba tedy připadla na brontosauří článek Fénix a organizátory Jendu a Jarmila. Místo konání - Říčky v Orlických horách. Pracovalo se na místní obecní studánce. A nyní to hlavní - trénovali jsme na naši budoucí výpravu k pólu!

Již samotná cesta začla zajímavě. Nejprve jsem zjišťoval, kdo vůbec jede z Prahy a přilehlého okolí, abych snížil náklady koupí hromadné jízdenky. Klárka našla spoj pomocí autobusů, takže jsme se rozhodli pro ně. Asi hodinu před odjezdem psala Hančí, že jede vlakem a ten prý je o něco lepší (co se týče času a délky trasy). Neváhal jsem, prozkoumal situaci (lépe by se hodilo asi rekognoskoval, ale přeci jenom se budeme držet při zemi) a varianta vlak, která byla skoro o hodinu kratší, vyhrála. Operativně se změnil plán a jeli jsme najednou čtyří - Klárka, Hančí, já a Kuba, který přistoupil v Poděbradech. Trošku jsme byli smutní, že nikdo jiný nejel, i když má být celkově 12 účastníků, ale co se dá dělat. Sejdeme se až tam. Nikoliv. Již v Doudlebech, kde jsme přestupovali na bus, jsme potkali Sandru a Zuzku, které jely tím samým vlakem celou cestu s námi, akorát seděli o kus jinde. Holt ta domluva. Přijeli jsme do Rokytnice, kde nás uvítal zbytek výpravy - Eliška, Kuč-kuč-kula (to je Petr, ale používá tuto ženskou přezdívku) a Kes. Tuším, že tím jsem vyčerpal všechny, nerad bych na někoho zapomněl. Stáli jsme tam tak na nástupišti a čekali na jiný autobus, který nás měl odvézt do Říček. Po chvíli kecání jsme začali být nervózní, a tak jsem se šel zeptat řidiče, kdo a kdy tam pojede. Oznámil mi suše, že jede on a je to prý naprosto jasné. Nebylo, chlapci totiž v Rokytnici pouze změní ceduli, ale na idosu se změní číslo busu. Nevadí, nasedli jsme a mohlo se jet dále.

Finální a zároveň i startovní sraz byl v polární základně Houston (konečná veškeré možné dopravy do Říček a dále), kde nás přivítal mírně nervózní velitel stanice Jarmil. Nervozita byla značná, přeci jenom přijímat bandu nováčků a vycvičit z nich pořádné polárníky je věc nelehká, ba přímo těžká. Byl tedy celý nesvůj a když viděl, že mezi námi panuje naprostý chaos a disciplína je pro nás tak maximálně něco hodně ošklivého, co se maže na chleba, jal se urvat autoritu stůj co stůj. Poté, co, jako v armádě, nás seřval a dokázal seřadit do jedné lajny, nám nechal pouze šátek a nyní již bez batohu se pokračovalo dále. Abych upřesnil povětrnostní podmínky základnové stanice - bylo hnusně. Kdo by to byl čekal, když to hlásili i v televizi a kupodivu jim to vyšlo,že? Nevadí, přeci nějaké mrholení a silný vítr nemůže odradit silné a vytrvalé chlapy a ženy. I vydali jsme se směr polární stanice Lední Medvěd, které předsedal a vládl pevnou rukou velitel kupodivu stejného jména, Lední Medvěd.

Z této cesty jsme pranic neviděli. Ono se řekne, jdi na pól, ale už vám taky nikdo neprozradí, že z toho sněhu a velké dávky světla na chvíli oslepnete. Nezbylo než se chytnout a jako had se prodírat přes půlku Říček a pak někam do polí a lesů. Naše pouť neušla pozornosti jednoho místního občana. Neviděl jsem to, a tak předávám Jarmilův popis skutečnosti, vzhledem k tomu, že on byl jediný, kdo viděl. Jak jsme tak pochodovali kolem jedné z mnoha chaloupek, kdesi z čista jasna se vynořila postava s baterkou a chtěla vědět, kdože se to takhle pozdě večer promenáduje v blízkosti jejího obydlí. Baterka putovala od prvního, Jarmila, přes nás všechny až na konec. V tuto chvíli osoba netuší, zda-li už nepila přes míru. Světlo putuje nyní od konce na začátek a pohled je ještě pevnější. Nyní osoba usoudila, že jest možná doba přestat i hulit to nizozemské zboží, ale přeci jenom, co kdyby to byla pravda, že to, co vidí, není přelud ale opravdu banda brontosaurů se zavázanýma očima. Kužel světla putuje opět a nyní pomalu přes nás všechny, když tu postava usoudí, že přeci jenom se vrátí z Orlických hor do tepla místního blázince a přestane hulit a pít po celý zbytek života. Nechává tedy průzkumu a zaleze do chalupy. My se vydáme dále, nyní již ze silnice do pole.

Zde se vzpamatujeme ze slepoty a přebírá si nás neméně nadšený velitel polární stanice. Na Jarmila je nevrlý, cože mu to přivedl za nováčky, že s nima nemůže nic dokázat. Nevadí, nějak si s námi prý poradí. Začíná kolečko představovaček a srovnávání podle písmen přezdívek či křestních jmen. Pak už jen pochod do cílové stanice, kteroužto představuje Jendova chata a tam krásně vytopený obývák. Chatička je to opravdu příjemná a když se všichni usadíme, pouze posloucháme praskání dřeva v kamnech. Proběhne trocha byrokracie, kdy se upíšeme a ještě jedno kolo představování, nyní již s plnými jmény, abychom věděli, kohože to tu máme. Celá sestava se skládá z následujících polárníků: Jenda, Jarmil, Irča, Kes, Kuč-kuč-kula, Eliška, Maggi, Sandra, já, Klárka, Zuzka, Kuba, Hančí. Kupodivu se mi podařilo zapamatovat i větší část našeho rozesazení kolem stolu.

Pak přichází na řadu první úkol tohoto večera - Pennikan. Toto jídlo bylo hojně využito polárníky na slovo vzatými - Amundsenem a Scotem - při jejich výpravách. Není to ani tak pochoutka, jakožto kalorická bomba, která má nejenom povzbudit, ale i dodat tak potřebnou energii k dalšímu pochodu. První se k tomu dostala Kes, jenž se netvářila moc povzbudivě, když si vkládala první sousto do úst. Ono se není čemu divit, konzistence a vůbec vzezření bylo divoké. Oproti tomu chuť byla výborná. Ani již nevím, z čeho všeho to Jarmil zplácal, pamatuji si jenom burákové máslo, sušené maso, ořechy, cukr. Chutnalo to báječně a věřím, že energie to dodává mnoho. Již mám první silný tip na naše další horské putování, coby dopovací materiál. Když jsme si tak všichni ochutnali a popovídali, jak se asi polárníci měli, přešlo se k volné zábavě.

V tuto chvíli se někteří chápali kytar, hráli a zpívali, někteří si vzali stolní hru ScotlandYard (někdo to možná zná v české verzi Akce X), kdy jeden dělá padoucha a ostatní agenti jej chytají. Pohyb je omezen v rámci města a to na dopravu taxíkem, metrem či autobusem. Prostě zábava na dlouho. Když jsme pak prostřídali asi tři padouchy, rozpadli jsme se a pomalu se odcházelo spát. Bylo zhruba půl druhé, ale nikomu se usnout nechtělo. Holky škemraly o pohádku, kterou nevím, jestli se jim dostalo, ale pak se přešlo na hlášky z Cimrmanů a to nás všechny již bezpečně uspalo.

Sobotní ráno bylo ve znamení rozcvičky. Vstávalo se hezky v osm hodin. Někteří členové a členky, nebudu je jmenovat, jmenovitě Jarmil, Sandra, Hančí a Zuzka, nechtěli vstát. Snažili jsme se je dostat ze spacáků, ale po chvíli jsme to vzdali a s Kubou, Klárkou a Maggi jsme vyběhli bosi na pole před chatou na rozcvičku. Byla zima, asi jenom tři nebo čtyři stupně nad nulou, ale právě tohle bylo osvěžující. Nejprve jsme se protáhli a pak i proběhli. Nutno uznat, že mokrá tráva v této situaci byla opravdu studená, a proto jsem toho běhání brzy zanechal a vrátil se do chaty. Ještě před snídaní vytáhla Maggi bublifuk a hrála si venku za všeobecné pozornosti. Jenda zavolal k snídani, Kuba odběhl hledat studánku a Maggi jej šla hledat. Toto byl krušný moment celé naší výpravy. Jakmile se Maggi rozeběhla za Kubou, podjela jí noha, spadla velice nešťastně a vykloubila si rameno. Bolestný řev se nesl až mezi nás do chaty, kde jsme většina absolutně netušila, co se děje. Jenda vyšel ven, vrátil se s hrncem čaje, položil jej na stůj a s klidem pronesl:"Hmm, tak jedeme do nemocnice!" Tak tedy začal náš výcvik. Jenda s Maggi a Klárkou odjeli prudit místní pohotovost a my se pomalu vydali do práce (až po snídani, to dá rozum!!).

Ano, opravdu vlažně jsme se vydali. Abych se trošku vychválil, jsem po ránu akční - nejvíce z celého dne - a proto jsem při slově práce vyskočil jak čertík z krabičky, že jako jdeme! Nesetkalo se to s úspěchem. Všichni se na mne otočili s pohledem - cože? Si snad upad' ne? Tak jsem si opět sednul se zklamaným výrazem ve tváři. Dali jsme si hrnek čaje a v devět hodin se již opravdu šlo makat. Práce byla jednoduchá - oprava studánky. Byla tu studánka, nikoliv vůkol les a kapradí, kam laně chodí pít, ale polorozbořená nahnutá stříška a zanesené trubky. Střechu jsme opatrně sundali, ale i tak se nám málem rozpadla mezi prsty. Trubky jsme vykopali, pročistili, stříšku opravili, pramen studánky vyčistili a všechno uvedli do původního stavu. Vypadá to, že jsme čile pracovali celé dopoledne a ani se nezastavili. Omyl děti, měli jsme tam notné pauzy a prostoje. Přeci si nemyslíte, že bychom se udřeli, ne? Nicméně studánka stojí, voda teče a my splnili svoji občanskou povinnost.

Mezitím holky připravily oběd - brambory na loupačku a k tomu slanina s cibulkou a tvaroh. Abych nezapomněl. Maggi se vrátila s ramenem již nasazeným a s ortézou. Nikdy jsem si nemyslel, že naše vlastní tělo je tak chatrné, ale pouhé vykloubení vás stojí tři týdny naprosto bez pohybu a pak tři měsíce máte velice omezené pohybové možnosti. Inu, hodně štěstí Maggi a ať se to brzy uzdraví. Samozřejmě to nebyl konec všem zraněním, že? Klárka nemohla zůstat pozadu. Jak si tak poskakovala po chodbě, chtěla vběhnout k obědu do hlavní obývací místnosti. Nedošlo jí ale, že stropy a futra jsou nízké a tak v plné rychlosti natankovala přímo hlavou do dubu. Jenda už se jenom otočil a čekal, že si vezme klíčky a pojede se znovu. Naštěstí to byl jenom malý otřes a hlava i Klárka byla v pořádku. Pak už se jenom hladově sluplo jídlo a byl čas na pokračování tréninku polárníků. Abych nezapomněl, naší skupinku rozšířila Šoti (doufám, že to píšu správně, jinak dostanu sádrou po hlavě) a Honza.

Ještě v malé mezipauze vyndal Jarmil naprosto novou kroniku Fénixů, aby se účastníci taky podíleli na jejím obsahu. Irča se hned vrhla na první stránku a nakreslila řadu malých postaviček dle toho, jak jsme se minulého večera řadili. Pak bylo na mně, abych napsal popis pátečního programu. Když jsem tak učinil, byl čas na program. Měli jsme za úkol vzít si s sebou náhradní ponožky, fixu, papír a tužku, šátek a vyrazilo se. Honza s Irčou se ujali navigace a zakreslovali mapu.

Prvním zastavením byl úkol vytvořit proviantový tábor. Jako každý polárník si musí nechávat cestou tábory plné jídla na cestu zpět, i my jsme schovali část pamlsků do igelitky a zahrabali do křoví. Následoval běh ve dvojicích s lyžákama na nohou - simuloval se tak pohyb na sněžnicích v hlubokém sněhu. S Klárkou jsme měli čas nad minutu, což byl druhý nejhorší. Bylo to proto, že jsme šli jako druzí a ostatní se postupem času velice rychle poučili, že přezouvat se na konci je naprostá volovina a je lepší, když zpět se běží na boso. Nevadí, tak příště.

Pochodovali jsme dále. Mno, tady se mi pomalu příčí říkat pochodovali, když jsme šli vlastně přískokem v před. Kupodivu jsme narazili na místa, kde houbaři nenašli vůbec nic a nám tu zbylo mnoho a mnoho hříbečků, babek, lišek a podobných. Tudíž polární výprava se zvrhla v hledání hub a současného pojídání borůvek, kterých tam bylo též požehnaně. I takto handicapováni jsme se dokázali dostat i přes druhý tábor (zde se uložily další pamlsky) až na vrchol černé sjezdovky, kde nás očekávala zkouška mužnosti (u ženských by asi spojení zkouška ženskosti neuspěla,co?) a statečnosti. Jarmil napjal lana a my jsme přelézali. Jinak se nedalo dostat přes průrvu v ledu. Všichni to zvládli, bohužel jediná Maggi se tvářila ublíženě, jelikož nemohla lézt a tak moc by chtěla.

Po statečně přelezené puklině jsme dorazili na virtuální pól, konec naší tréninkové výpravy (ve skutečnosti to bylo Pěticestí, krásné to výletní místo) a dali si malou svačinku složenou s chleba, másla a nutely. V tuto chvíli se začalo pomalu připozdívat a zima se nám pomalu zakusovala do těla. Obrátili jsme směr a vydali se z pólu domů. Jak jsme si tak podráždili žaludek chlebem, dostali jsme hlad a jednotlivé tábory jsme komplet vyžrali, i když předtím jsme svorně tvrdili, že hlad nemáme.

Poslední tábor nám ale připravil nemilé překvapení (on to byl Jenda, ale člověk nesmí ukazovat na viníka prstem) v podobě zmizelých zásob. I to se polárníkům stává. Nezbývalo, než ulovit tuleně. Vyrobili jsme si oštěpy a měli jsme zasáhnout pohybujícího se vycpaného tuleně ušitého z povlaku na polštář. Vypadal prostě úžasně. Jako dobří lovci jsme se opravdu neosvědčili. Ani taková grupa nedokázala tuleně zasáhnout z větší dálky než by bylo potřeba na pořádné nakročení až k němu samému. Holt naši nešikovnost můžeme maskovat tím, že jsme byli zmrzlí.

Cesta ale nekončila, šli jsme pak na poslední místo - za ozvěnou. Je to bod uprostřed polí, kde když zařvete, tak vám hory odpovídají. Velice pěkné. Tak jsme si párkrát zakřičeli a už už se spěchalo domů, do tepla. K večeři jsme udělali smaženici, protože těch hub bylo opravdu hodně, ale na opékání dovezených buřtů nad ohněm nedošlo kvůli zimě, a tak je aspoň Kuba udělal na pánvičce. Po dobrém jídle se rozproudila trošku mdlá volná zábava. Mdlá proto, že byli všichni krásně unaveni a akorát tak ready to spát. Též se zpívalo a hrálo, ale kousek po půlnoci jsme to zalomili všicí. Klárka mezitím vymyslela hezkou básničku, která popisovala celé sobotní počínání a tato jest zaznamenána perem modrým do kroniky onoho ptačího spolku. Doufám, že se objeví někde v elektronické podobě, páč byla opravdu vydařená!

Nedělní ráno bylo již ve znamení konce výcviku a odjezdu. Nemohli jsme ale pominout nácvik vyvrcholení výpravy každého polárníka - dosažení cíle. Proto jsme se všichni vydali na louku zkoušet nadšený výraz při dobytí pólu. Říkáte si, proč takové věci nacvičovat? Hmm, rozeberme si to tedy trošku detailněji. Výprava do takových zimních míst, jako je severní či jižní pól, je opravdu mrazivá. Před sebou, za sebou máte jenom ledové pláně, nikde nic. Jenom sníh, slunce a mráz. Semo tamo, když máte smůlu, vás potká blizzard a teplota ještě klesne a je ještě hnusněji než kdy dříve. Vymáčkne to z vás i tu poslední kapku energie, co máte. Může se stát, že vám začne docházet jídlo, umírají tažní psi, začnete nenávidět ostatní polárníky, máte špatné vybavení a chytnete nějakou tu omrzlinu a mnoho jiného. Takto se vlečete zhruba dva měsíce, abyste našli jenom vlaječku zapíchnutou do země. Myslíte, že když si toto zakusíte, tak se budete na konci tvářit vesele??? Omyl!!! Všechno, co budete mít v daném momentu na mysli, se nedá povídat ani po dvaadvacáté hodině! Tudíž je nutno takovýto postoj nacvičit, abyste pak dětem mohli u krbu ukázat smějící se fotku chlapa, který to dokázal. Jak se řeklo, tak se i udělalo. Vyběhli jsme ven, zaujali postavení a fotograf zmáčl spoušť. Bylo to ale málo. Jenda odněkud vytáhl saně a mohli jsme utvořit i samotné psí spřežení. To byla poslední fotka a tím také ukončena víkendovka. Pak už jenom cesta domů, odpočinek a klid.

Takto končí náš výcvik a příště jistě pokoříme stejnou trasu, kterou kdysi zvádl Amundsen.

Velký a Malý Blaník - 8.9.

Aby těch akcí nebylo málo, byl vskutku v rychlosti dohodnut další výlet a to za pověstnými rytíři na Blaník. Nynější sestava byla Tomáš, Katka a já. Jelo se autem, protože dostat se tam hromadnou dopravou není zrovna optimální řešení. Zvláště, když autobusy jezdí pouze dvakrát či třikrát za den. Plán byl tedy jasný, v pondělí ráno po osmé vyrazíme směr Blanická chráněná krajinná oblast a zdoláme jak Velký, tak i Malý Blaník (ano, existují opravdu dva vrcholy toho jména, též jsem byl překvapen.) Kvůli akci předchozího dne jsem již nestihl nakoupit a připravit svačinku na náročný výstup, tudíž jsem se dalšího dne musel spokojit s narychlo koupenou paštikou a několika houskami. Nevadí, ono to zase tak hrozné nebylo, ale abychom se vrátili hezky na začátek.

Pondělní ráno bylo krásně. Svítíčko slunilo, nebe bylo skoro bez mráčku a v sedm hodin zapípal budík. Sbalit se bylo otázkou pár minut, vždyť jedeme jenom na chvíli, že? Takže pár základních věcí, jako třeba lékárničku, do báglu, něco k pití a šup s autem k benzícnce. Přeci jenom tam od poslední jízdy nezbylo moc šťávy a nechtěl jsem zůstat stát uprostřed dálnice. Sraz byl na Smíchovském nádraží ve čtvrt na devět. To jsme se tam s pár minutovým zpozděním také sešli a mohlo se vyrazit. Jistě netřeba komentovat pražskou dopravu takto v pondělí ráno. Bylo relativně brzy, ale v rádiu už hlásili polovinu silnic na stupni pět (tedy absolutně neprůjezdné), bál jsem se, že nás to taky zastaví na jižní spojce. Naštěstí při nás stál andělíček strážníček a po celou cestu jsme nezavadili o jedinou kolonu.

Tomáš vzal s sebou navigaci, abychom se neztratili a případně na cílovém místě našli nějakou tu geocache. Já té navigaci přezdívám "babka v krabičce", protože pokyny pro řidiče jsou namluveny ženským hlasem. Ujeli jsme nějakých 16 km po dálnici, když mi babka připomenula, abych jel stále rovně. Zajímalo by mne, kdo tvořil ty upozorňovací body na mapě. Vždyť to by mne opravdu nenapadlo, že po rovné silnici se nejspíš pojede rovně.

Zhruba v půl desáté jsme dorazili do našeho cílového a zároveň startovního místa, vesnice Kondrac. Velice rychle jsme ji začali přezdívat "Kokodrnec", protože původní název se nedá zapamatovat a tohle bylo tak krásně ulítlé, že nám to hned padlo do noty. Z Kokodrnce se jde po červené turistické značce prakticky po celou dobu trasy.



Plán náročného to treku byl vystoupat na Velký Blaník, podívat se po světě okolo, slézt dolů a znovu vystoupat, nyní již na kopec Malý Blaník a tam se pokochat zříceninou kaple. Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali.

Na prvním zastavení, pod Velkým Blaníkem, jsme narazili jednak na začátek naučné stezky pro dospělé i pro děti, ale i na geologickou expozici. Trošku jsem nepochopil, co tím chlapci mínili, ale byla tam dovezena hromada kamenů různých druhů a čehosi cosi a je to tam vystaveno a okomentováno. Nebýt to v takové hezké lokalitě, nikdo by se na to jistě nešel podívat. Mezitím, co jsme se s Katkou koukali po kamenech, Tomáš ulovil první geocache. Zapsal datum a čas návštěvy a mohli jsme pokračovat vzhůru. Ono vzhůru není až tak dobré slovo, nejprve se totiž jde dolů. Ano, jdeme na kopec dolů. Samotná silnice je o hodně výše než úpatí kopce, tudíž je nejprve nutno překonat malý výškový rozdíl, přeskočit potůček Brodec a teprve tehdy začíná samotné stoupání.





Jak jsme se měli možnost přesvědčit, je to silně turistické místo zaměřeno i na výrazné městské typy. Naštěstí toho dne s námi nidko na vrchol nešel. Jak jsme to tedy poznali? Jednoduše, kusy trasy jsou lemovány zábradlím, aby se v tom "velice náročném stoupání" měli lidé kde zapřít a navíc jsou tam v silně exponovaných úsecích schody, za které by se nemusel stydět kdejaký vstup do baráku. Jinak je ale nutné uznat, že cesta je udržovaná a starají se o ní. Aby se i děti nenudily, jsou pro ně udělána malá zastavení v rámci naučné stezky. Kupodivu jsme si vyhráli taky. Koncipováno je to metodou hry. Na stojanu jsou vyobrazeny vždy dvě řady nějakých lesních elmentů (zvířata, stromy, atp.) a je nutné je párovat například s plody, mláďaty apod. Toto párování se provádí motáním lana ve vyznačených zářezech na daném stojanu. Takhle to nezní moc zábavně, ale když jsme u toho my, tak to zábava je, jsme prostě ještě děti.

Kousek pod vrcholem je i dřevěný xylofon. Tomáš ihned chytil dřevěnou paličku do ruky a jal se mlátit do jednotlivých dřev, aby zjistil, co za tóny to vydává. Pak si to zkusila i Katka a naposledy já. Tom z toho pořídil i video, takže se možná i dočkáte pohyblivých obrázků.



Na vrchol hory to již nebylo více jak 400 metrů, které jsme zdolali za chvilku. Cestou jsme odchytli ještě jednu cachku a pak si dali oběd pod rozhlednou. Abyste si nemysleli, trošku jsme podcenili měřítko mapy a z celodenního výletu by to byla procházka tak na tři hodinky, kdybychom se často nezastavovali a neblbli po cestě. Ono je to v této lokalitě opravdu blízko všude. Z Kokodrnce na vrchol jsou to pouhé tři kilometry, takže cesta vhodná snad pro každého zájemce. Co povídat dále? Rozhledna byla v pondělí zavřená, ale s tím jsme počítali. Pokochali jsme se krásným výhledem a poslouchali, jestli se z hory nebude ozývat chrápání či dunění. Ani jednoho jsme se nedočkali, a tak se šlo na kopec druhý.



Malý Blaník je o něco menší, než jeho bratr, ale zato cesta je tam více příkrá. Konečně nějaký pořádný výstup! Zalesněnému vrcholu dominuje zřícenina kaple sv. Máří Magdalény. Uprostřed této ruiny roste asi 150 let starý smrk. Pohled na tyto dva objekty je opravdu impozantní. Kaple sama o sobě musela být v době svého vzniku opravdu velkým počinem, neboť koruna smrku nezasahuje moc vysoko nad původní střechu. Bývalo to kdysi i poutním místem, kde se v době Svatováclavských slavností pořádali mše a konaly pouti z nedalekých Louňovic pod Blaníkem.



Zde jsme si dali malou dopovací přestávku, Katka vytáhla umělé medvídky a já čokoládu. Chvíli jsme se zdrželi, zapsali do návštěvní knihy - dost jsem byl zaražen, že ta kniha tam opravdu je a nikdo ji nezničil nebo neukradl. Člověk nemá být podezíravý, ale jsme v Čechách, že? Co jiného bych tu asi tak měl čekat? Jednorožce?

Tom mezitím zavětřil další cachku a tak jsme se vydali hledat. Tentokráte byla lépe schována u stromu pod kamenem a zahrabána listím. Byl zapsán čas a datum, prohlédli jsme si, co tam kdo dal a mohli jsme vyrazit na finální přiblížení tohoto dne. Sešli jsme z kopce do městyse Louňovice pod Blaníkem (můžete mi někdo vysvětlit, co je to městys za správní jednotku?), zde jsme obdivovali místní kostel Nanebevzetí panny Marie a zámek.



Poté už nezbývalo nic jiného, než se přesunout zpět do Kokodrnce, kde jsme měli zaparkovaného Šemíka (tak jsem pojmenoval svoje autíčko, komu by se to nelíbilo, tak ať si trhne nohou.) Cesta to byla nevábná, páč se šlo nějakých 6 km po silnici. Slunce stále svítilo, a tak aspoň to nám zpříjemňovalo nezáživnou chůzi po asfaltu. Řekli jsme, že si dáme vrcholové pivko v Kokodrnci. Tedy já kofolu, jelikož jsem řidič. Žel bohu nedošlo na to. Místní hospoda je raritou a má každý druhý den otevřeno od 11 hod do 14:30. Asi tam místní chodí pouze na obědy, či co. Ale viděli jste někdy hospodu zavírat před večerem?? Nepochopim. Bylo tedy jasné, že pivko bude až v Praze. Odjeli jsme, auto nechali doma a šli to zapít a zajíst do centra. Velice to hezké zakončení příjemného dne.

Výlet na Blaník doporučuji, je to taková nenáročná procházka. Nutno dodat, že pro mne až moc nenáročná, dodal bych k tomu ještě pochod někam dál, ale to až jindy.

JoyRide, Praha 7.9.

Již několik dní zpátky jsem byl upozorněn na nedělní sportovně kulturní akci JoyRide, která se konala na Císařské louce v Praze na Smíchově. Začal jsem si tedy všímat plakátů v tramvajích a dočetl jsem se, že mě sportovní hvězdy zvou, abych se přišel podívat. Netušil jsem, jaké hvězdy, bo to tam nebylo zmíněno (asi věděli moc dobře, že by to nikoho nenadchlo), ale řekl jsem si, že to může být velice hezky strávené odpoledne. A tak jsme si dali s Klárkou v neděli sraz a vyrazili.

O co šlo? Byl to sportovní a hudební festival. Vstup byl zdarma! Kdo by to nebral, že? Jenže ouha, ono to nebylo zase až tak zadarmo, jak se může zdát. Hlavním pořadatelem a řekl bych i sponzorem byla nejmenovaná bankovní instituce (napovím, že jako hlavní barvy má červenou a černou ve znaku), která si dala za úkol nasbírat co nejvíce nových klientů, a proto vstup bude zdarma pouze přes registraci po sms, kde jste museli uvést sve jméno a email. Přijde mi to docela hodně laciný způsob, jak se snažit vymámit kontakt na potenciální klienty. Byla taky druhá možnost - zaplatit u pokladny 350,- Kč. Takže první volba vyhrává na celé čáře. Nevadí, pár spam filtrů a pravidel do mailového klienta spolehlivě vyřeší budoucí maily, které od nich budou chodit, takže no stress. A jdeme dále.

Jak jsem již zmínil, celý festival se odehrával na Císařské louce. Nikdy jsem tam předtím nebyl, a tak mě docela udivilo, jak je ten ostrůvek velký. Jsou tam dva kempy - jeden stanový a druhý pro karavany. K tomu všemu se mezi to vešlo několik hudebních pódií a všemožné dráhy pro širokou škálu sportovních aktivit a představení, k tomu ale za chvíli. Na webu inzerovali, že prvních 3000 návštěvníků dostane speciální klíčenku na krk i s programem. Jak jsem tak koukal, dostali ji všichni. Z toho je možné usuzovat pouze to, že buď to nemělo takovou návštěvnost, jako očekávali, nebo to byl prachsprostý marketingový trik. Nicméně aspoň mám doma kus zbytečného chytače prachu, který zůstane navěky zapomenut v nejzazším koutě šuplíku. Prošli jsme vstupní branou, kde ochranka jednak nekontrolovala vnášené zbraně, pití a jídlo, ale i nezjišťovala, jestli jsou sms platné. Nevadí, tím lépe pro nás.

K hudebnímu pódiu jsme se dostali jako k prvnímu, neb to bylo ihned za branou. Co se týče muziky, nebylo moc o co stát. Program sice začínal již v poledne, my přišli až ve tři a o nic jsme nepřišli. Jediné, co se dalo poslouchat byli United Flavour, kteří hráli až v podvečer a bylo to poslední představení, co jsme tam shlédli. Jinak Ewa Farná a podobné výstřelky mne opravdu nezajímaly. O ostatních skupinách a interpretech nemohu ani říci, že bych je znal, natož podat hodnocení. Tuto část areálu jsme proto zanechali svému osudu a šli se podívat na sportovní sekci.

Zde již bylo hodně co k vidění. Vezměme to pěkně popořádku. Akce tu byly rozděleny na tři části. První ty, které jste si sami mohli vyzkoušet. Byla tu lukostřelba, lanové centrum, paintball, airsoft, trenažéry na rally a F1, skákací boty PowerReiser a jiné (součástí byla i sekce pro děti, tam pobíhali chudáci navlečení do plyšákových kostýmů a snažili se dostat děti na místní "diskotéku"). Druhou skupinou byly soutěžě a představení různých sportů - motocross, BMX a skateboard, break dance. Zde se představovali sportovci, co již něco v daném sportu znamenají, takže většinou mitři republiky, vícemistři světa apod. Hlavní pointou bylo předvést co nejlepší triky při jízdě na urampě (bmx a skate) a skoky na motorkách či nejlepší taneční kreaci. Breakdance je snad kategorie sama pro sebe, nemám to moc rád, ale bylo vidět, že klucí mají opravdu vytrénováno a umí. To se jim muselo nechat.

Třetí skupinou byla VIP sekce, která si zaslouží komentář ve vlastním odstavci, protože praktiky oné bankovní společnosti mi přišly už dostatečně ošklivé. VIP sekce byla pouze pro držitele nějakého studentského či normálního konta. Pakliže jste měli platební kartu, či aspoň papírové potvrzení, že jste klienty banky, otevřel se vám vstup do poslední části areálu, kde byly ty nejlepší atrakce - volný pád ze 60 m do záchranné sítě, vystřelování člověka na gumě, "atronautský výcvik" (což je taková ta skupina kruhů, ve které se můžete točit jakýmkoliv směrem a čeká se od vás, že vám bude blbě) a ještě další, které jsem ani neviděl. Pakliže jste neměli dané konto, mohli jste si jej na místě založit. Stál tam malý stánek, v něml posedávaly sličné slečny a kdo chtěl, ten se upsal. Nevím, jestli ona banka má zapotřebí si takto upevňovat pozici na trhu a přetahovat další lidi, ale nepřijde mi to jako fér. Vždyť se jim tam upsala hromada lidí jenom proto, aby mohli dál a třeba za měsíc si to konto zruší. Tuhle sekci jsem tedy vynechal a šel raději střílet z luku.

Abych se ale vrátil k největší show večera - motocrossu. Akce to měla být pětihodinová, kde se představili špičky českého motocrossu a k tomu i chlapi na PitBiku (což je taková malá motocrossová motorka s kolama o velikosti max 20 palců a předváděli na tom stejné triky jako ti na velkých motorkách), ale nakonec to zkrouhli pouze na hodinku. Nevím, co bylo přesně příčinou, ale byla to velká škoda. Nicméně i ta hodina byla více než nabitá akcí. Chlapi ze sebe vymáčkli naprosté maximum a i na hodně špatných podmínkách předváděli skoky, při kterých se tajil dech. Abych trochu zaperlil, vyjmenuju pár skoků, co převáděli - backflip, backflip no hand, drunken back flip, stripper, tsunami, tsunami no hand a jiné, jejichž jména si fakt nepamatuju. Aby i ti v angličtině méně zdatní pochopili - většinou to byly otočky s motorkou bez držení, pouštění se motorky a plachtění ve vzduchu, prostě paráda. Ani chlapi na PitBiku se nenechali zahanbit a backflipů bylo možno vidět hned několikero. Tento sport je pro diváky jistě úchvatný, ale byl jsem rád, že ho sleduju opravdu jenom z povzdálí. Je nutno poznamenat, že ti, co sedí na motorkách, jsou blázni a magoři. Nikdo normální by tam nevlezl. Bylo i pár pádů, po kterých se dotyčný hbitě zvedl a utíkal dále, ale sorry, když uprostřed backflipu letím hlavou dolů a v tu chvíli vím, že už se to nedá za boha dotočit do normální polohy, tak nepouštim motorku rukama a nedělám další triky s tím, že dopadnu na záda, překulím se a běžím si chytnout motorku dole pod dopadištěm. To je čistá magořina! Ale vypadá to hezky.

Dále se tam uskutečnili i soutěže o nejlepší triky na BMX kolech. Kluci se taky nenechali zahanbit a backflipů a různých otoček bylo vidět více než dost. To samé u skateboardů.

Abych tak nějak zhodnotil celou akci. Až na muziku naprosto super. K tomu připočteme levné pivo (rozuměj za normální cenu 25 korun) a hezké prostředí. Sice počasí moc nepřálo, chvílema pršelo, ale ani to člověka neodradilo. Opravdu hezky strávené odpoledne.

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 V.

Čtvrteční ráno bylo opět ve znamení porridge jakožto hlavního jídla k snídani. Nikdo se už moc nevzpíral a i zapřisáhlí odpůrci si nandali pořádnou porci. Vyskytl se tu taky nový element - paranoia některých mazáků a jejich věčná připravenost na odchod. Nikoliv z tohoto světa, ale do pouště. Jak se to projevovalo? Věčně s sebou tahali pár drobností, bez kterých by se prý neobešli. Tak to šlo několik dní, až nakonec ve čtvrtek se jejich paranoia změnila v tvrdou realitu.

Práce již nebyla a do konce zbývaly ještě plné dva dny. Bylo tedy více než zřejmé, že se nyní konečně půjde dvoudenka, o které se mluvilo již o víkendu. Po snídani PVC oznámil, ať se sbalíme na jeden celý den do pouště a co nejrychleji se shromáždíme před síčem. Ti, co tu již byli několikrát, byli překvapeni, že jsme nebyli vyhnáni bez ničeho, ba co víc, bylo nám dovoleno vzít si s sebou batoh. Nelenil jsem, sbalil vše nejnutnější, narval to do krosny a vylítl jsem ven, ať nezdržuji. Nebylo nutno pospíchat. Ostatní se ještě hodnou chvíli trousili sem a tam a hledali nějaké svršky, spodky, prostě cokoliv, co by jim umožnilo přežít. Já to klasifikoval jako přílišné zahlcení se věcma. Konečně bylo zabaleno a promluvil Muad' dib. Již jako starý kmet a slepý jako patrona se prý vydá umřít do pouště a my si musíme najít vlastní cestu řešení obtížné situace na Arrakisu.

Jak jsme si stáli? Blbě. Samozřejmě, že se terraformace vymkla kontrole a nyní hrozilo, že voda zahubí všechny červy a nám, jakožto bytostně závislým na koření bude ouvej. Nabízely se tři možnosti. Vydat se hledat metodu výroby syntetické melanže a tím vyřešit problém s červy. Druhou variantou bylo najít jinou planetu podobnou Arrakis a přesídlit posledních pár červů tam a začít znova, bez terraformace. Poslední možnost byla nejkrutější a to zbavit se závislosti na koření. Jedna z těchto cest byla ta pravá a naše putování a sbírání informací mělo přinést kýžené ovoce. Muad' dib domluvil a odešel. Museli jsme si zavázat oči a čekat, co bude následovat.

Postupně jsme byli rozděleni na nějaké skupinky. Přeci jenom se zavázanýma očima toho člověk opravdu moc nevidí. Bylo nám též zakázáno mluvit, abychom nevěděli s kým to ve skupině jsme. Za stálého hrobového ticha jsme byli odvedeni na louku za zahradnictvím, aspoň to jsem byl schopen poznat, když už nic jiného. Pak nás usadili na zem a čekalo se, co dál. PVC k nám promluvil, že naše hledání započne směr město Lázně Kynžvart, kde na cestě potkáme planetologa a ten nám řekne, kudy dál. Nebude to sice zadarmo, ale řekne. Uplynulo sotva pár minut a odněkud se vyřítila druhá skupinka a někdo ke mně přicupital. Byl vydán pokyn, aby nás probudili z melanžového transu, to znamenalo bacit dotyčného po hlavě. Naštěstí jsem dostal jenom spacákem. Ale i tak to bylo docela překvapení. Až nyní jsme si mohli sundat šátky z očí a rozhlédnout se, s kýmže jsme to byli spárováni na další den. Já měl to štěstí na Laďku. Jak jsem se později dozvěděl, mohly si holky vybrat a to metodou, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Lépe řečeno, kdo si dříve přiběhl, mohl si vybrat. Svázali jsme se tedy za jednu ruku a vyrazili na pochod.

Po chvíli pobíhal na cestě planetolog (Barča) a rozdávala první úkol. Kdo vyluští šifru, dostane instrukce, jak jít dál. Byla to velice nepěkná rovnice o mnoha místných číslech. Počítat se nám to nechtělo a navíc Laďku napadlo, že by to mohla být morseovka. Sudé čísla čárky, liché tečky. Nebo naopak? Nevím a je to jedno. Ono se řekne morseovka, ale já nikdy neuměl více než pár písmen jako - akát a ó náš pán. Tímto bych tak asi skončil. Byla tu ale druhá polovička, která briskně šifru vyluštila a šlo se dál. Má to ale někdo hezky zařízené, co? Ani jsem nehnul prstem a bylo. K další cestě vesmírem jsme se museli dostat do melanžového tranzu, což spočívalo v zatočení se dokola na místě. Ono s tou krosnou to zase tak rychle nejde. Dostali jsme instrukce k cestě a hlavně příkaz, že se musíme zbavit sbalených zásob jednoho z nás. Vzhledem k tomu,že jsem měl krosnu a tak nějak více věcí (hlavně pití, které bylo v pozdějších hodinách velice nedostatkovým zbožím), nechala se Sadin umluvit, nechala tam spacák a karimatku a šlo se.

První zastávkou byla zřícenina hradu Kynžvart, kam se šlo přes město Lázně Kynžvart a pak hezky do kopce. Nevím, na co jsme mysleli cestou, ale rozhodně to nebylo nic praktického. Docela hodně lidí ihned trkla možnost zaskočit do místního konzumu a koupit něco k jídlu. Nikoliv však nás. My si to hasili direkt zřícenina. Cestou jsme potkali Anežku s Verčou, kteří nám zmizeli kdesi v dáli. Šli opravdu rychle, ale my jsme si řekli, že to nebudeme hrotit, vždyť máme celý den. Již z dáli se ze zříceniny ozývaly divoké zvuky, řev a pískot. Bylo nám to divné, ale pouze do okamžiku, než jsme se dostali blíže a spatřili na vlastní oči hromadu malých harantů, asi nějaký tábor, jak běhají, perou se, křičí a dělají všechno možné, jen nejsou v klidu. Nemyslete si, já děti mám rád, ale tak maximálně obložené zeleninou na talíři, ke už nemůžou řvát a dělat bordel! Během chvilky jsme potkali znovu dvojici Anežka a Verča a prohodil pár milých slov. Koho jsme nepotkali byli organizátoři. To nám bylo trochu divné, a proto jsme usedli ke chvilkovému rozjímání. Za moment dorazil Nasr Ahad s Magi a ptali se, cože to tam vytváříme. Nic, zněla odpověď, čekáme na orgy. Naštěstí to netrvalo dlouho a už jsme viděli cupitající postavičky tří organizátorek, jak se drápou do vrchu. Slušně jsme jim zamávali a čekali, až se otevře stanoviště a my budeme moci jít dál. První úkol jsme dostali od Klárky, která nás nechala hledat informaci na papírku velikosti půlky cigarety na ploše velké několik desítek metrů čtverečních a to samozřejmě zarostlé lesním porostem a prostoupené zbytky hradební zdi. Jenom šťastnou náhodou jsme to za čtvrt hodiny našli a mohli pokračovat dále. Vcelku jsme se z kusé nalezené informace nedozvěděli zhola nic. Jenom to, že možná existuje syntetická náhražka melanže.

Následující stanoviště na cestě za poznáním bylo jedno malé rozcestí směrem na Horní Lazy. Ono pravda každé stanoviště představovalo jednu planetu, ale stejně jako Muad' dibovi mi paměť neslouží, a tak vás nemohu zahrnout škálou přesných detailů, co se kilometráže a názvů týče. Můžete být rádi, že ještě udržím myšlenku a moč. Tak tedy druhé stanoviště měla na starost Hančí. Zde bylo nutno předvést básnické sklony a vymyslet modlitbu na počest planetě, aby nám vydala další informace. Text naší básně jsme upletli vcelku rychle. Pár veršů sloužilo jako refrén a ostatní jsme vymysleli, jak nám to sedlo na jazyk. Nebyl to počin níkterak světoborný, ale myslím, že by to bylo lepší než mnohá díla moderních "umělců". Doufám, že někdo bude mít dost času, aby texty všech básní přepsal do elektronické podoby, protože mezi nimi se vyskytly opravdu skvosty (třeba Šárčina a Marblova by zasloužila metál). Aby se nám lépe šlo, dostali jsme i jednoho gumového méďu k zakousnutí. Tím je myšlen takový ten medvídek k jídlu, ne že byl někde na větvi pověšen desetikilový medvěd a my jsme jej museli zakousnout! Co vás to taky napadá?! Žijte v realitě.

Další melanžový trans a my se vydali dále směr Horní Lazy, kde sídlila Evka. Ta zkoumala, jestli dokážeme ve dvojici spolupracovat. Úkol byl velice jednoduchý. Mezi třemi stromy bylo nataženo lano do písmene V. Ve špici toho véčka se začínalo a každý lezl po jedné "nožičce" až se měl dotknout stromu, za který byl ten který konec lana uvázán. Nesměli jsme se držet nikde jinde, než být opřeni jeden o druhého a tak se došourat až ke konci. Škoda, že u toho nebyl foťák, pač si myslím, že ty kreace, co jsme tam předváděli, byly mooc pěkné. Zde jsme taky zjistili, že pouto, která nás mělo svazovat po celou dobu trasy, není až tak pevné. Jen co jsme poprvé spadli, roztrhl se provázek ve dví a ani na to nepotřeboval moc energie. Takže před dalším pokusem se svázat dohromady a šup to zkusit znova. Napodruhé jsme již uspěli a mohli letět dále.

Vydali jsme se tedy přes Horní Lazy až k rybníku Rovná. Bohužel se šlo většinu cesty po asfaltce (to myslím celý pochod jako celek), takže za pár hodin se začaly ozývat achilovky a vystrkovat růžky, že se jim to nelíbí. Nicméně jsme na trase Lazy - Rovná a šuneme si to hezky ve stínu lesa. Aby nás orgové trošku podpořili a dali nám námět k hovoru, vymysleli pár kontroverzních témat týkajících se povětšinou sexu a náboženství. Zajímavá to kombinace, že? Kupříkladu tam byly otázky: jak se stavíš k organizovanému náboženství? Jak se stavíš k nevěře? Co uděláš když uvidíš na stromě chlapa držícího se na větvi za zuby? Jaké otázky ti přijdou již intimní? a tak dále... Proložili jsme náš rozhovor několika těmito otázkami a kupodivu se rozproudila hezká debata. Navíc jsme byli v mnoha názorech za jedno a nenastala situace, kdy bychom se chtěli za různé názory porvat. Ne, že bych se chtěl prát, navíc se slečnou, ale vezmeme-li v úvahu, že jsme měli každý jednu ruku přivázanou k druhému, mohla by výsledná akrobatická kreace vypadat více než zajímavě.

Mezitím jsme se dostali k několika malinovým "polím" a zaháněli jsme hlad velkými dávkami malin a někdy i černého rybízu, který se také vyskytl v našem dosahu. Někde na půli cesty byl PVC s jídelní zastávkou. Aby nám vůbec vydal nějaké tajemství, bylo nutno obětovat něčí končetinu, nebo ji vymodelovat z obarveného těsta. Jednomyslně bylo rozhodnuto, že Laďčina ruka je menší a tudíž snazší k vyrobení a už jsme se plácali v těstě. Výsledný výrobek by stačil, když ne na první, tak rozhodně na druhou cenu na výstavě v galerii moderního umění. Ten zvláštní to patvar nám i přes svoji nestabilitu otevřel dveře do tamních archivů a my dostali celý chléb, dvě jablka, cibuli, kus sýra, salám a dvě mrkve. Byla tu možnost poobědvat a namazat si chleba pomazánkou. Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden neměli hlad, namazali jsme si půlku chleba a pokračovali dále. Však ono to přijde ještě k chuti.

U rybníka nás odchytil Khamsa, dal nám lahev a řekl:"Naberte mi posvátnou vodu." Nevím, zda-li se tomu kusu vody dalo říkat rybník, pač takový močál a bahno jsem už dlouho neviděl. Smrdělo to tam jak v kanále a ta voda, co jsme nabrali, noo, to bych pít nechtěl, ani kdybych to dvacet let vařil. Nicméně jsme měli nabráno, a tak jsme rychle vypadli. Samozřejmě, voda byla jenom prostředek k dokončení úkolu. Úkolem bylo změnit svoji identitu na druhou polovičku. Vzhledem k tomu, že se potím jako prase, nemohl jsem Laďce udělat tu prasárnu, že bych si s ní vyměnil svršky, což bylo taky účelem tohoto stanoviště. Sadin se též z podobných důvodů nechtěla převlékat a tak jsme přehodili filtr šaty, vodolinky, já jí dal kngčko a bylo vyřešeno. Bohužel to nestačilo. Nepřesvědčili jsme Khamsu, a proto jsme museli udělat jeden kotoul, aby viděl, jak jsme synchronizovaní. Jediná plocha široko daleko, kde se dalo něco takového provést byla silnice. Musím říci, že jsem se válel už po lecčems, ale ty hnusný kameny na asfaltu jsou tedy zážitek, to mi věřte. Ještě, že tam nesvítilo sluníčko, to bychom si taky mohli odnést natavený kus humus na triku. Následovala imitace orgů. Já si vybral Kubu (co by chromého a na ruku nemohoucího, jak chtěl vytáhnout meloun z přihrádky) a pak Khamsu (tam jsem chtěl zdůraznit styl řeči, což se mi ne moc povedlo, ale bylo uhodnuto). Laďka měla ženskou část ansámblu a tak si vzala též chromého orga - Barču. Silně premýšlela,koho druhého, když v tu chvíli odcházel Honza a pronesl nějakou poznámku, nepodstatný to detail v našem vyprávění. To byl podnět k imitaci Evky, kdy se ke mně vrhla s křikem:"Honzoooo!" Na to Honza reagoval ihned a zpoza křoví řval:"To si ještě vypiješ!" Tak či onak jsme měli splněno a mohlo se jít dál.

Byli jsme posláni vesmírem přes vesničku Rovná až k bývalému letišti Vranov. Po silnici to byla ošklivá oklika a tak jsme se rozhodli improvizovat a šli jsme direkt přes pole. Zajímavé je, že uprostřed ničeho se před námi na poli vytvořila cestička, která nás zavedla až do vesnice. Ještě než jsme došli až k prvním barákům, potkali jsme dva homelessáky, ale že ti byli pořádní. Fuj! Raději jsme přidali do kroku, abychom jim zdrhli. Netrvalo dlouho a začal jsem mít docela divný pocit, kamže jsme to přišli. Byla to taková malá zahradnická osada na okraji města (ano, Rovná je asi město, i když bych to tedy nikdy neřekl. Soudím tak dle toho, že tam byl vystavěn více než jeden panelák). Ehm, no, zahradnická osada. To by se tomu dalo říkat maximálně v noci a se zavřenýma očima. Hnusnej slum to byl! Myslím, že bych se tam v noci, abych to ohodnotil trošku kladnějším slovem, bál vypravit, abych nedostal kudlou do zad. Fakt humáč. Ještě jsme zrychlili krok, abychom už byli zase v lese. Bohužel nás cesta zavedla ještě více do "středu města" a my byli oblaženi pohledem na místní obyvatele. Pravdu dím, když řeknu, že většinu zdejších usedlíků tvořili naši opálení spoluobčané. Ti se na nás začali na můj vkus nějak moc usmívat a byl jsem jenom rád, že jsme se vytratili, jak nejrychleji to šlo.

Jak jsem se již zmínil, bylo horko, opravdu horko. Na jednu stranu jsem byl za to rád, pač jsem se cestou dozvídal i zkazky z minulých let, kdy jim prý celé dva dny lilo jak z konve. Bohužel toto přirovnání začalo nabírat trošku ošklivé rozměry při pomyšlení, že se nám krátí zásoba vody a nikde na stanovištích nebylo možné vodu doplnit. Zároveň jsme taky šli mimo vesnice a města (ta Rovná byla vyjímkou, ale tady sme ještě nevěděli, že to bude takový problém), tudíž jedinou vodu, co jsme měli, byla ve vodolinkách. Naštěstí jsem měl s sebou ještě 1.5 l v pet lahvi, ale tu jsme šetřili, jak se dalo. To jen taková vsuvka a konstatování, že příště by to chtělo v takovém počasí myslet i na tuto skutečnost. Sice PVC měl u sebe vodu na doplnění, jenže to bylo časné dopoledne, kdy jsme měli za sebou pouhých pár kilometrů a vodolinky byly skoro plné.

Kousek za Rovnou jsme narazili na letiště a dle něho se sunuli kupředu očekávajíce stanoviště. Nejprve však přišly útočné krávy! Nevěřil jsem tomu, ani když jsem to viděl. Jak jsem tak šli, koukáme na krávy a ony na nás. Byly seřazeny v úhledném několikastupu čelem k nám. Zakřičeli jsme a zamávali rukama. Krávy se lekly, utekly kousek dál, kde se k našemu údivu opět sešikovaly, otočili se a rozeběhli se k nám. Zastavili se pouze díky ohradníku pod proudem. Zkusili jsme to ještě jednou a naprosto stejný výsledek. Zjistili jsme taky, že jedna z nich byla taková akčnější a celé to organizovala - takže jednoznačná velitelka! Pobaveni takovýmto objevem jsme dorazili k Ivce, která měla na starosti lovení kamínků. Tento úkol byl velice jednoduchý. Člověk byl postaven před dva lavory. Jeden s vodou a kamenem až na dně. Druhý byl vrchovatě naplněn moukou a kámen byl umístěn uvnitř neznámo kde. Pointa byla v tom, že hledat a lovit se mohlo pouze použitím hlavy. Jinak by to ani nebyla zábava,že? Na řadu jsem šel první já. Vodu jsem zvádl lehce, během pár vteřin, to bylo pro amatéry. Se stejnou vervou jsem se vrhl i na druhý lavor a přímo hubou jsem se zanořil, jak to šlo. Žel bohu mi až příliš pozdě došlo, že jsem měl jet pomalu a opatrně, abych se v tom celý nevymáchal. Jak si asi myslíte, že jsem vypadal? Měl jsem mouku úplně všude. Poté, co jsem se poprvé vynořil, mohla se Laďka umlátit smíchy. To bylo moc na mojí mužskou ješitnost! Takto demoralizován a zesměšněn jsem se ještě několikrát ponořil do mouky, ale bezúspěšně. Kámen jsem prostě najít nemohl. Je pravdou, že jsem to už chtěl vzdát a zkusit to znova s menším kamenem, ale Sadin mě podpořila, byť se jí cukaly koutky, a já to zkusil ještě jednou. Chtěl jsem tu napsat, že jsem zatnul zuby, ale to by nebyl výstižný popis skutečnosti. Mohl jsem zatnout tak maximálně pěsti, protože jinak jsem měl hubu plnou mouky. To by se zatínalo doost těžko. Nejhorší na tom bylo, že přidat ještě droždí, mohl jsem si uhníst vlastní chleba. Vodu jsem totiž dodával vlastní. Mno, nakonec se dobrá věc podařila a já ten zatracenej šutr z mouky dostal. Fuj tajbl, jak já vypadal. Ani dolu to pak něchtělo. Mouky jsem měl plnou pusu, nos, oči, nalepeno na řasách, obočí, no prostě všudeee. Hnus fialovej. Ještě k tomu jsem se dozvěděl, že celý tento úkol byl vlastně Laďčin vynález z nějaké minulé akce!!!! Šlak by mě trefil, více však z mé blbosti s jakou jsem zvolil strategii. Když si totiž Sadin při lovení kamene pomalu nosem a bradou mouku odházela a kámen vylovila během půl minutky, chtělo se mi brečet. Holt, tak to na světě chodí. Někdo je vždy za vola. Proč to ale musím být pořád já? (A vůbec se mi nelíbí, jak asi nyní ženská část čtenářstva začne poznamenávat cosi o tom, že jsou mužský neschopný)

Úkol splněn, mohli jsme se posunout dále. Šlo se kolem Podstrání až k bývalému dolu Jeroným. Tam čekal Kuba, co by benegesseritka (tady jsem trošku nepochopil, proč jako čarodejnice nebyla nasazena slečna, měli jsme jich tam přeci dost,ne?!) a hned nás odvelel na pole, kde jsme mezi balíky sena měli se zavázanýma očima hledat někde položenou karimatku. Podívat jsme se mohli pouze na chvíli a to ještě po dvaceti dřepech. Nějak jsem byl už utahán a tak se mi před úkolem nechtělo shazovat batoh, takže jsem dvakrát dřepoval i s krosnou na zádech. Krásný to zážitek. Netrvalo to tak dlouho a už jsme zase byli na cestě. Tentokráte k pomníku bývalého města.

Začalo se pomalu připozdívat a my pocítili hlad. Usedli jsme kousek od Kuby a rozbalili chleba s mrkní. Laďka se nemohla s klidnou duší dívat, jak se snažím mrkve zbavit nečistoty a sebrala mi nůž z ruky. Krátce jsme pojedli a už jsme byli zase na cestě. U pomníku jsme narazili na Klárku, která reprezentovala managera banky a informace k další trase byla ukrytá v trezoru. Abychom byli vůbec připuštěni k otvírání, museli jsme uhádnout hádanku. Potřebovali jsme malou nápovědu, ale po krátké chvíli se zadařilo. Následně jsme dostali básničku, ze které jsme měli vyloupnout tři čísla pro jednotlivé zámky. Bylo to asi tím, že jsme celý den chodili na sluníčku, ale začali jsme v tom hledat neuvěřitelné složitosti a vymýšlet krávoviny. Nezaměřili jsme se na obsah veršů, ale začali počítat písmena klíčových slov, apod. Když jsme si mysleli, že máme kód, nebylo zdaleka vyhráno. Jednotlivá čísla kódu bylo nutné předvést vlastními těly. Z tohoto úkonu již fotky jsou a je jich mnoho. Bohužel. To, co jsme tam předváděli by se mohlo někam poslat, jistě bychom vyhráli první cenu. Nyní ale zpět ke kódům. Několik prvních pokusů se nezdařilo a my jsme museli uvolnit místo jiným, kteří nás dohnali a šli jsme rozjímat vedle na silnici. Asi po dalších dvou pokusech nám došlo, cože jako se má vymyslet, kód jsme na třikrát dali a šlo se. Fuj, tady jsme asi zadřeli nejvíc. Omlouvá nás jedině fakt, že se už blížil večer a nám to nemyslelo. Ne, že by mi to někdy myslelo o něco více, ale výmluva se vždycky hodí.

Další putování nás zaneslo do lesa, kde jsme narazili na Evku a upsali jsme se k pokusům a testování nových medikamentů. Bohužel pro zdárné přijetí jsme museli projít fyzickým testem a tak přišla na řadu rozcvička a k tomu Khamsa přidal průchod hnusně zarostlým podrostem. Poškrábaní jsme se nakonec vydali asi už na poslední kus dnešní cesty. Začalo se už stmívat, když jsme dorazili na poslední stanoviště, kde nás čekal test z první pomoci proložený ukládáním do protišokové a stabilní polohy. Poté následovala večeře sestávající se z těstovin na sladko a se skořicí (jako ostatně všechno bylo prosyceno kořením). Když jsme se najedli, bylo nám sděleno, ať se pro tuto noc zakempíme do vzdálenosti jednoho kilometru a v sedm ráno se tu sejdeme na stanovišti a dostaneme další instrukce. Vzali jsme si ještě ešus plný těstovin a rozhodovali se, kudy jít dál. Variantou bylo projít se až do Krásna a tam někde zakempit, nebo zvolit les. Byli jsme pro les. Hezky jsme se uvelebili v takovém shluku smrků, pojedli jsme a uložili se ke spánku. Jak jsem již říkal, každá dvojice měla zásoby pouze toho jednoho. Tudíž i jeden spacák. Uložit se do jednoho spacáku dva, žádný problém. Uložit se tam se svázanýma rukama, to už problém byl. Nicméně nakonec jsme to nějak pořešili a usnuli spánkem spravedlivým. Asi ve dvě ráno nás probudilo divoké vytí a jekot. Netuším, co za zvíře vydávalo tyto zvuky, ale rozhodně vyděsilo divokou, která se tam v okolí pásla a tak jsme chvíli poslouchali dunění kopyt. Ještě, že jsou zvířata vybavena dobrým čichovým ústrojím a člověku se z daleka vyhnout. Dostat takhle kopytem do hlavy, to by se mi moc nezamlouvalo.

Opět jsme ulehli a že se krásně do rána dospíme. Chyba lávky. Za hodinu začalo pršet. Nejprve jsem slyšel jenom takové kapání, ale během chvilky se spustil docela pěkný deštík. Ani stromy nás moc neochránili. Nechtěl jsem mít promočenej spacák a tak jsme jej sbalili, hodili přes sebe pončo a takto se snažili vydržet až do rána. Kdo kdy zkoušel sedět několik hodin ve zkroucené poloze, jistě bude chápat moje pocity, když jsem si pak mohl stoupnout a pořádně se protáhnout. To byla přímo extáze. No ale s deštěm to nic neudělalo. Takže hezky vzít krosnu na záda a vydat se k stanovišti, toť náš jediný úkol. Tam jsme našli již nastoupeného Kováře se Sahabou a brzy se přidal i Honza s Magi. Orgové dorazili trošku později a odveleli nás na rozhlednu. Takže cesta přes pole a dešti se nechtělo ustávat. Mno, tak co, nerozpustíme se a maximálně budeme mokří, že? Měl jsem zato, že moje bunda se dá kategorizovat jako nepromokavá. Když po pár minutách byla durch, překategorizoval jsem ji do šuplíku - šmejde jeden, já tě vyhodim, jen co to půjde. Když i moje výborné rozlepené trekové boty šly durch, měl jsem sto chutí je zahodit na místě (s tou reklamací si se mnou ještě chlapci v Alpine Pro užijou, byl jsem tam minulý rok s téže problémem - odlepující se podrážka!). U rozhledny jsme se setkali se skoro kompletním organizátorským týmem a dozvěděli jsme se, že jediná cesta, jak vyřešit problém Arrakisu je, zbavit se závislosti. Byli nám zavázány oči a my se měli napít nejprve léku, který z nás má dostat koření a pak jeho náhražky. Ten lék byla voda, kafe a skořice. Větší hnus jsem už dlouho nepil. Nicméně v pokračujícím promrzávání mi to bylo celkem jedno, chtěl jsem už jít za každou cenu dál, abych se aspoň trošku zahřál. Pak jsme byli vyvedeni na vrchol rozhledny, kde jsme měli udělat tři kroky do prázdna a tím být osvobozeni z područí závislosti.

Dodnes nevím, co tam Sadin dělala, ale když jsem se dostal nahoru i já, tak mi pověděla, že má naražené obě zápěstí a k tomu ještě koleno. Vrchol rozhledny byl lemován kamenným zábradlím a ona prý udělala opravdu rázné tři kroky. Někoho s tak malým pudem sebezáchovy jsem ještě neviděl. Tak či onak to musely být opravdu hezké kroky, když to skončilo až takhle. Inu, pokračujeme dál. Sešli jsme dolu a v hnusném větru a dešti se čekalo na zbytek osazenstva. Pak už jsme se všichni vydali na červa do Bečova nad Teplou, abychom se dopravili zpět na zámek. Přišli jsme na nádraží promočeni, jak psi. Když jsme se tam tak hezky posvlékali, každý co uznal za vhodné, vytvořila se v čekárně takovýá správná parami prosycená atmosféra. Musím říci, že bych prosil každého, kdo mě uvidí si na nějaký pochod brát kalhoty ze 100% bavlny, aby mi dal nejlépe pár facek. Takovej humus totiž schne nezřízeně dlouho. Kdybych si býval vzal pracovní kalhoty od čongů, byl bych suchý během deseti minut. No, to ale jenom tak mimo.

Během čekání na červa se někteří uchýlili ke hrani Bangu, někteří pospávali nebo jedli. Více se toho dělat opravdu nedalo. Já začal nejprve jídlem a pak jsem hezky usnul. Pospávání jsem dokonával ještě při cestě do Mariánských lázní, kde jsme přestupovali a během pár minut byli v cílové stanici. Odtud už jenom pochod do síče, kde nás očekávalo pár šťastlivců, kteří jeli s Barčou autem a připravili nám horký čaj a polévku. Během pár minut se síč změnil na velkou sušárnu. Kde přečníval byť jen milimetr volného prostoru, bylo pověšeno mokré prádlo. Někteří sušili i mokré spacáky, no prostě všechno, co bylo potřeba. Lehce jsme poobědvali a už byl čas na přípravu hostiny.

Co se našetřilo na jídle během dvou týdnů, bylo vynaloženo na hostinu. Dělaly se pudinky tří chutí, připravovalo se ovoce a zelenina. Byly vytvořeny zeleninové saláty a pečeny makrely. To jsme měli na starost Khamsa a já. Takže vyndat zmrzlé rybičky z lednice, rozbalit, nechat vytopit troubu, rybičky na plech a obložit je rajčaty, jablky, přidat trošku másla a šup do výhně. Zatímco se pekla první várka makrel, začal Kuba s Klárkou šermovat ještě zmrzlou druhou várkou. Tak se tam chvíli mlátili, až nakonec Klárka podlehla a byla zapíchnuta mrtvou mořskou potvorou. K tomu jsem ještě provokoval Verču, Laďku a Hančí, aby mi daly kousek toho ovoce, co krájely; trošku piškotů namazaných nutelou, ale častokrát marně. Maximálně mne chtěly tak bodnout nožem. To bylo asi za ty poznámky, ať si na sebe dávají pozor, že to stejně neumí. Poslední kulinářskou specialitou toho večera byla rýže. Opět asi čtyři kila této poživatiny. Měl ji na starost Kuba. Bohužel tahleta rýže žila vlastním životem a měla svoji osobnost. Polovina se rozhodla, že se dá uvařit a druhá řekla, tak to ani omylem. Po nějaké době, když už se blížila doba zahájení hostiny, se zjistilo, že se to nedá jíst. Kuba předal vařečku mně s tím, ať to dovařim a nějak to prostě udělám. Mno, tak se do hrnce nalila trocha vody a jelo se dál. Bohužel rýže byla stále neústupná a ta polovina, která byla uvařená, se rozvařila a ten zbytek zůstal stejně tvrdý jako předtím. K tomu se nyní přidal i solidní kus spáleniny, když se to celé začalo připalovat. Po asi dvaceti minutách jsme se s Khamsou dohodli, že to nemá cenu a raději to dochutíme. Nasypali jsme do toho dvě hrsti soli a nic. Chuti to tomu nepřidalo. Grr, co s tím? Přidali jsme tam kari, oregano a ještě něco... a nic! S chutí to absolutně nehlo. Za to barvu to změnilo dokonale, i ta vůně byla úžasná. Dávat medvědovi pusu na čumák se nevyplácí, a tak jsem se rozhodli, že toho už raději necháme, zakryli jsme hrnec, aby to nebylo cítit a zahájili hostinu.

S napětím jsem očekával, kdo si první naloží. Nejprve proběhl rituál, kdy každý zapálil svíčku a rozestavil ji někde po místnosti a pak už se jenom jedlo a jedlo a jedlo. Ryby byly chutné, saláty mizely rychlostí blesku, pak přišly na řadu piškoty a pudink. Mno přežral jsem se přímo královsky. Ani se mi nechtělo hnout. V tu chvíli přišel PVC s tím, že uděláme reflexi a tak jsme odpovídali na více než padesát otázek. Nakonec, co by člověk po tak dobrém jídle neudělal, že?

Po této administrativní vložce se už jen hrálo, pospávalo a kecalo. Bylo to naprosto krásné zakončení předchozích dvou týdnů. Příštího dne jsme se již jen nasnídali, zabalili, trošku poklidili a mazali na červa, který jel v deset hodin. Ani se mi nechtělo domů, kde mne čekala jenom práce a učení. Nicméně nedalo se nic dělat. Tedy na viděnou na potáborovce a případně příští rok znova na témž místě...

The End

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 IV.

Po aktivním víkendu přišlo neméně aktivní pondělí. Jak jsme si v neděli užívali bezpracovní ráno! To skončilo a pouze vzpomínky nám mohly zpříjemňovat slunečné dopoledne plné špalků. Vzhledem k tomu, že práce začíná být rutina, tak se jí asi v pozdějším popisu vyhnu, jelikož je to téma ohrané a ničehož nic zábavné. Tedy tomu, komu by zvedání a máchání kalačem, rozumějme případně jakákoliv jiná práce, přišlo jako veselá zábava, nechť přistoupí a já mu zavolám sanitku. Tomuto člověku by neuškodil roční pobyt v překrásném ústavu doktora Chocholouška, případně zpestřený každodenním koupáním v ledové vodě.

Co bylo mnohem zajímavější, bylo odpoledne. Předtím, než jsme se stačili vydat do pouště, abychom si něco zahráli, přišly na pořad dne sázky. Zde trošku odbočím a shrnu veškeré sázky, které se děly v době tábora, protože na jednu jsem zapomněl a nechci ji nechat bez povšimnutí, stejně tak i ty, co se vyskytly později a už si nepamatuju, kdy přesně byly provedeny.

Sázka první - Šamis a tyčinky. Již po úvodní hře se při cestě na Kynžvart Hatit rozhovořil o různých sázkách, které kdy prováděl. Šamise a Kubu velice nadchlo pojídání. Ne sebe navzájem!! Tatranek a slaných tyčinek. Hatit tvrdil, že není možné sníst 100 gramů klasických slaných tyčinek v kuse, ihned za sebou a bez možnosti se napít. To uktvělo těm dvěma výtečníkům v hlavě a rozhodli se, že by v tom byl čert, aby to nešlo. Sešel se den se dnem a byl tu tuším čtvrtek - první den nákupu. I nechal si Šamis dovézt slané tyčky a v rámci poledního klidu se rozhodl sázku uskutečnit. Výhra nebyla nijak závratná - ten, kdo prohraje, platí předmět konzumačního sporu. Aby to nebylo tak snadné, bylo rozhodnuto, že konzumace musí proběhnout do časového limitu třech minut. Všechno nachystáno...Start! Šamis do sebe začal ládovat tyčky s chutí. Jedna po druhé v něm mizela jako v černé díře. Ale nedostal se daleko. Již v půlce bylo vidět, že by dal za pořádný hlt čiré vody půlku království. Tři minuty uplynuly a tyčky snědeny nebyly. Nicméně nelze pominout, že jich tam zbylo velice málo! Tudíž ještě tak minutku dvě a sázku by vyhrál. Věc dobrá se podařila, ale tím to nekončilo. Ihned poté, co dopadlo poslední zrkno písku, odměřující čas zápasu, začal se hlavní hrdina dožadovat něčeho k pití. Prolil si hrdlo vodou, ale ejhle. Suché tyčinky mu ucpaly krk a jaksi voda nemohla dále. K našemu údivu se ihned vyřítil k oknu a vypadalo to, že zvrací. Všichni jsme se mu samozřejmě hezky zasmáli, jak je u cizího neštěstí zvykem a jali jsme se rozebírat situaci. Kuba prohlásil, že to zkusí též, ale musí mít více času.

Sázka druhá - Kuba a tyčinky. Zde se nic jako zvracení nekonalo, takže jistě chápete, že lidem to nepřijde tak zajímavé, jako minulý pokus. Nicméně bylo to zaznamenáníhodné. Kuba bojoval statečne, rval do sebe ten suchý humus, co to šlo. Bylo mu to ale houby platné. Matka příroda opět zvítězila! Nutno podotknout, že při tomto pokusu zůstalo asi pět či deset tyčinek, což je množství o dost menší než minule.

Sázka třetí - Hatit, Šamis a Harr v posilovně. Ten název je opravdu trošku zavádějící, ale rozhodně ne daleko pravdy. Podnět k další sázce dal sám Hatit, který tvrdil, že by uzvedl dvě slečny, každou za dva prsty a odnesl by je dvacet metrů. Bohužel žádná slečna se k tomu neměla, ženský se taky bojej všeho, to je hrozný, a tak jsme nastoupili se Šamisem místo nich. Nyní se podmínky trošku změnili z nošení na pouhé udržení ve vzduchu po dobu pěti vteřin. Ono taky jsme byli trošku těžší než přítomné dámy. Jenom připomenu, že toto představení se uskutečnilo v pondělí při poobědové pauze, tím se vracíme k původní časové linii článku. Orgové nám zapůjčili sedáky, aby nás měl Hatit za co zvedat, vyšli jsme před budovu, lehli si na trávu a akce mohla začít. Říkal jsem si, že máme slušnou šanci na výhru. Přeci jenom nejsem nějaké tintítko a těch 80 kg dohromady dám. Šamis byl o poznání lehčí, ale i tak to byla slušná výzva. Hatit nastoupil, zapřel se a zvedl. V tu chvíli mě polil studený pot - on nás snad fakt udrží?! Uplynula vteřina, dvě a on se neměl k tomu, že by nás pustil. Třetí... čtvrtá... pátá! A bylo to v háji! Prohráli jsme. Tož to se holt v životě stává. Nicméně nebyla to představa zrovna dobrá, uvážíme-li, co bylo povinností toho, jenž prohraje. Ten dotyčný měl ve spodním prádle oběhnout pětkrát místní zámek a v průběhu křičet:"Jsem vůl, neměl jsem se vsázet!" Je naprosto samozřejmé, že všichni se smáli, až se za břicho popadali jenom při té představě a už se nemohli dočkat, až se se Šamisem předvedeme. Grr, to mi byl čert dlužen tohleto. Inu což, musím to splnit. Zadostiučiněním mi bylo, že Hatit asi půl hodiny necítil příslušné čtyři prsty, kterými nás zvedal. Splnění úkolu se odložilo až na úterý, kdy v okolí zámku bude hromada turistů, tak ať si to též užijou.

Sázka poslední - rohlík za minutu. Toto už nebylo tak zábavné jako předchozí vystoupení, ale mělo to také něco do sebe. Opět Hatit prohlásil, že není možné, nebo aspoň velice nepravděpodobné, sníst suchý rohlík za jednu minutu. Samozřejmě bez možnosti se napít. Šárka, naše zachránkyně, se rozjela do města a nakoupila asi patnáct rohlíků, abychom mohli zkoušet. To mi nyní evokuje, že jsem jí je ještě nezaplatil, sakra. Ale zpět k věci. Kuba, Šamis, Klárka a já jsme se rozhodli pokořit virtuální metu, připravili jsme si hodinky a zakousli jsme se. Naše strategie - ukousnout co nejvíce a pak sežvejkat, dopadla tvrdě hubou na dlažbu. Pouze Šamis, který byl ochoten polknout skoro nerozžvýkanou třetinu rohlíku uspěl a za minutu to dal. My ostatní jsme neměli šanci. Jediná strategie, která by měla šanci na úspěch bez nutnosti dávení, je ukusovat po malých kouscích a ty eventuelně polykat. No, tak minuta je opravdu málo. Ale neprohráli jsme nic, byl to jenom hec.

Vraťme se k pondělnímu odpoledni. Po této vydařené taškařici jsme byli všichni odveleni do lesů, kde byla připravena další hra. Spočívala v rozdělení si rolí - kapitán, assasin, obchodník a průvodce. Les představoval vesmír a někde v něm byly planety. Úkolem bylo mít na konci co největší bohatství. Kapitán se mohl jako jediný pohybovat vesmírem, protože měl loď. Všichni ostatní na něj byli vázáni. Assasin byl ochranou proti všudypřítomným pirátům, obchodník prodával a kupoval suroviny a průvodce vozil vip osoby z planety na planetu. Cestou jste mohli potkat již zmíněné piráty, kteří vám většinou zabavili náklad a peníze, pokud jste neměli s sebou assasina či papírek úplatku. Další velice hnusnou postavou byl policajt. Ten byl snad horší než pirát. Když už totiž člověk vytáhl úplatek, tak ten hajzlík zkasíroval všechny ostatní na lodi, jakože pokuta. To bych jej škrtil! Pravda, já to tu povídám v mužském rodě, ale pravdou bylo, že Klárka byla policajtkou. To mělo své výhody, ale o těch až později. Další a poslední postavou byla banka, taková poletující instituce, které předsedal PVC. Zde bylo možno uložit peníze, aby vám je nemohl kdokoliv sebrat, nakoupit vylepšení a všech možných serepetiček.

Hra začala a my všichni byli na Arrakisu. Ihned byly zformovány posádky a lodě se rozutekly hledat další planety. Já jsem si zvolil charakter průvodce. Za ty přepravovaný hajzlíky bylo totiž nejvíce peněz. Nejprve jsem byl s Emanem, Thalathou, ale poté, co nás dvakrát chytl pirát a sebral mi člobrdu a půlku peněz, přesedlal jsem a znovu na Arrakisu jsem si najal Nasr Ahada. Nyní jsme byli jenom ve dvou a to ještě docela dobří běžci. Hned se to utíkalo lépe a piráti nás jen tak nedostali. Jenom policajtka se na nás zaměrila, ale většinou jsme jí utekli. Bohužel bylo i pár momentů, kdy nás chytla, ale to bych raději ponechal ve studně zapomnění. Dařilo se nám vcelku skvěle a kupodivu nouzi s bídou jsme netřeli. V celkovém součtu na konci hry jsme ale zase tak slavně nedopadli. Škoda. Možná příště.

Následovalo tvoření mandal. Aktiviva spíše odpočinková a nenáročná. Rozdělili jsme se do několika skupinek, někdo zůstal sám a započlo se. Mandaly se tvořili na kartón a místo klasického písku bylo použito solí do koupele a lepidla, kterým to mělo držet alespoň chvíli na jednom místě. Magi rychle nakreslila hezký obrazec a začalo se patlat lepidlo a do toho různé soli. Mělo to jednu nevýhodu - každá ze solí měla jinou vůni. Ani nevíte, co to bylo za smrad! Říkal jsem si, že moje čichové buňky dostávají solidně na pr...ehm, na zadek. Když bylo hotovo, měli jsme to samozřejmě nejrychleji, dali jsme si s Kubou trénink v boji s kng. Bohužel jsme neměli štít, na který jsme oba zvyklí, a tak se událo několik velice nepěkných věcí. Chtěli jsme vyzkoušet při boji různé finesy - kotouly, přemety a výskoky. Cokoliv, co by tu bitvu trošku osvěžilo. Bohužel poslední zmíněné pokusy o akrobatické výstřelky se nepotkaly zrovna s pochopením. Zde znovu upozorňuji, že jsme oba byli zvyklí mít štít a tím se krýt, co taky jiného se štítem, že? No a při těch výskocích je štít obvykle nechán v oblasti břicha a trošku níže. No a jak s tim člověk kalkuluje a nepřemýšlí... co bych to protahoval, prostě po chvíli hry jsem to byl já, kdo Kubu trefil do oněch míst. Nastalo pár minutové kříšení a mohlo se jet dál. Nebyla by to sranda, kdybych se za pár minut nestrefil opět do stejných míst, ale svých a ještě ke všemu vlastním kngčkem. To jsem myslel, že mě trefí šlak! No, po chvíli to bylo dobré a jelo se dál. To by nebylo ono, že? Jistě jste již všichni uhodli, co bude následovat. Ano, do třetice všeho dobrého mě nyní trefil zase Kuba. Už dlouho si dávám pozor a úspěšně se vyhýbám zásahům do těchto míst a dneska to bylo dvakrát za sebou??? No to snad ne! Co povídat dále, pár minut na trávníku a raději jsme toho nechali řka, že snad na funkci to nebude mít vliv.

Nadešel čas večeře a my se i s mandalama odebrali do síče. Zároveň jsme si procvičili nový táborový pokřik, nebo-li nový rituál. Na již starou "melodii" napasoval Větrník s Laďkou nová slova, která zněla:

Arrakis, Arrakis.
Duna, duna, duna, duna
Arrakis.

Bilá-kaifa, bilá-kaifa
duna, duna, duna, duna
Arrakis.

Při několikerém opakování celého textu se zvyšovala rychlost a kupodivu to bylo tak chytlavé, že ještě hodně dlouho po jídle mi to viselo v hlavě. Nicméně večerní program byl ještě okořeněn další hrou zvanou Mátoha.

Legenda byla jasná - zde se ukáže, kdo je jak velký přívrženec fremenů (ono se to dá napasovat na cokoliv, ale zrovna jsme byli fremeny, tak se ukáže loajálnost). K této hře nepotřebujete veskrze vůbec nic. Doslova platí, že čím méně toho máte, tím lépe. Hraje se v noci, aby toho účastníci moc neviděli. Vyšli jsme do lesa a začalo docela hezky pršet. Šli jsme pomalu, páč jsme šli bosi a zároveň potichu v očekávání, co bude následovat. Jelikož jsem tuto hru zase neznal, držel jsem se tak nějak v pozadí. Chyba a to kardinální! Kdo věděl, co přijde, se dral kupředu. Bylo mi to divné, ale během půl hodiny jsem se měl přesvědčit, proč tak ostatní činí. Když jsme dorazili na startovní místo, bylo nám sděleno, že nás čekají úkoly a dle jejich splnění se pozná, kdo jak moc fanaticky je oddán kmeni. Bohužel nic není tak jednoduché. Nejenom zajímavé úkoly, ale i obluda Koan-Ten nás pronásledovala a koho se dotkla, ten umřel. Byla tam jako takový popoháněč a ti, kdož zůstali vzadu, měli smůlu. A už vidíte, proč byla blbost zůstávat vzadu?

Prvním úkolem bylo přeskočit lano natažené zhruba ve výši jednoho metru padesát. Většina lidí zvolila přelézání - dva lidi jim pomáhali přes. Bylo nutno se co nejméně dotýkat dané hradby. Jak jsme tak přelézali, objevila se potvora a začal nám ubíhat čas. Před jejíma prackama mě uchránil jedině skok plavmo přes. Ono upřímně řečeno, metr padesát není žádná pořádná výška. To se dá hezky přeskočit. Bohužel Nash Ahad takové štěstí neměl. Též byl vzadu a pomáhal ostatním. Vymstilo se mu to. Dalším úkolem bylo přejít lávové pole. Nyní se muselo chodit pouze po štítech, které jsme si přinesli s sebou. Takže holky vyskočily klukům na záda a skákalo se kupředu. Problém samozřejmě spočívá v tom, že štítů je nedostatek a je nutno zmenšit počet lidí natolik, aby se všichni vešli a ještě nějaký zbyl a mohl se přehazovat dopředu a tím vytvářet novou cestu (proto ty výskoky na záda). To se taky podařilo, i když tuším, že tam někdo zařval.

Třetí úkol byla mašinka. Všichni si museli sednout za sebe na zem a pak zadní přebíhal dopředu, usadil se a mohl běžet další. Takto bylo nuto překonat dráhu třiceti metrů. Opět někdo umřel. Poté se přecházelo po laně, to jsme tak nějak všichni zvládli a utíkalo se dál. Přišla ale osudná disciplína, aspoň pro většinu zadáků - plazení. Tady si jenom dovoluji znovu čtenáře upozornit, že hustě pršelo a cesta byla plná bláta. Nemálo jsem si říkal, jestli podobné věci se dějí i na vojně a jestli to tam nemají lehčí. Při nejlepším je nehoní zlá ošklivá potvora. Takže všichni lehnout a plazit. Taky to bylo nějakých padesát metrů. Bohužel to už tak rychle nešlo. V momentu, kdy za mnou zařval Marble, jsem zase já začal křičet na ty přede mnou:"Tak se sakra plaziim, nee?!" Nebylo to dostatečné povzbuzení a pak... na mě šáhla smrt. Umřel jsem a další pochod pro mě skončil. Přidal jsem se k ostatním duchům a pomalu, potichu jsme se potáceli tmou za příšerou a ostatními účastníky. Ti se pak brodili potmě a bosi potokem až někam nad rybník a pak šup hezky plavat. Všechno v šatech, jak jinak?! My duchové jsme tam mrzli, protože se k dešti přidal i vítr. Tak jsme tam stáli, povídali si a nedočkavě nakukovali na hráz rybníka, kdy už se konečně objeví těch nemálo přeživších. Trvalo jim to asi dvacet minut. Pak nás propustili ze světa duchů a mohli jsme se vydat na pochod do síče. Jediná Klárka to trošku hůře nesla, když coby neplavce s maximálním strachem z vody, jí protáhli napřed potokem a pak musela plavat s ostatními. Inu, zajímavý večer to byl, docela jsem se bavil. Nicméně příště... příště žádný soucit! Když všichni umřou, je mi to jedno! Já přežiju, o to se postarám!

Nu a to bylo pro pondělí vše. Nadešlo úterní ráno a my šli opět pracovat. Ale pozor - předposlední pracovní den! Dokážete si asi představit, jaká byla naše pracovní morálka. Hrozná. Lépe řečeno, mně se nechtělo nic dělat. Bohužel zrovna v tu dobu přišel na řadu ten největší a nejstarší strom a tudíž práce bylo hafo. Snažil jsem se, ale postupně síl ubývalo a já se modlil, ať už je konec.

Před obědem nastal den D. Co den, spíče moment M. Samozřejmě, že všichni celé dopoledne provokovali a upozorňovali, že dneska se bude běhat. Nebylo mi zrovna do smíchu. Ano, dneska byl opravdu den zúčtování, neboli splácení dluhů. Vzhledem k tomu, že šlo o běhání, shodli jsme se, že je to lepší provést před obědem, abychom pak nevraceli zpět drahocennou energii. Samozřejmě, že se sešla velká většina osazenstva a šla se na Šamise a mne podívat, jak budeme blbnout. Svlečeni jen do trenek jsme se vydali k zámku, kde jsme měli nastoupit pět koleček. Hatit nám to odstartoval a my se rozeběhli s křikem - Jsem vůl, neměl jsem se sázet. Naštěstí toho dne nebylo zrovna hezky a tudíž turistů bylo opravdu málo. Nicméně jsme tím pobavili všechny kolemjdoucí, cyklisty i personál zámku. Nejhorší bylo, že i ti, kdož měli namířeno úplně někam jinam, zastavili a dívali se, cože za ptákovinu se tu děje. Naši si sedli hezky při okraji cesty a při každém kolečku něco řvali. Já už ani nevím co, pač jsem to moc přes vlastní křik neslyšel. Naštěstí to rychle uběhlo a my se mohli vrátit do síče. Bohužel šílená fotografka nelenila a pořídila několik snímků, které raději nechci, aby někdo kdy viděl. Tudíž nepátrejte, nemáte šanci je najít!

Po obědě jsme si šli zahrát Ufby. Takové převlečené a upravené frisbee. Tak zaprvé se hraje se dvěma talíři a dávají se góly. Každý tým má na své straně velký kruh, kam se snaží protivník umístit frisbee ze tří menších, okolo rozestavěných, kruhů. Obránci mají za úkol blokovat soupeře jak nejlépe dovedou. Aby toho nebylo málo, má každý za pasem připevněný šátek a ten je jeho vstupenkou do hry. Protivník se snaží nejenom dát gól, ale taky vytrhávat šátky a tím na chvíli zneschopnit soupeře, který musí dojít až k vlastnímu kruhu a tam se oživit. Teprve pak může jít hrát znovu. Abych to zhodnotil, je to hodně psycho hra. Už samotné frisbee je dost na běhání a k tomu ještě se bát o vlastní šátek. No byla to paráda. Vyběhali jsme se, co to šlo a pak hurá do rybníka. Voda sice trošku ztratila, co do teploty, ale i tak to bylo krásné osvěžení.

K večeru, přes večeri a do pozdních nočních hodin se hrála strategicko komunikační "desková" hra. Já jí znám pod názvem Ovečky, ale existuje nepřeberné množství variací a úprav. Do hry vstupují skupinky, které proti sobě bojují. Pointou je nutnost nějak s těmi ostatními vyjít a vyžít. Hraje se na kola a v každém kole se nejprve těží surovina, pak se nakupuje a prodává, následují útoky a pak placení daní. Pointa je v tom, že každý rod se snaží těžit co nejvíce, ale existuje jistá hranice, za kterou se začne dané ložisko vyčerpávat a je pak na samotných hráčích, jestli se dokáží domluvit a těžbu omezit, nebo vyčerpají zásoby a jsou v háji. To tak jenom ve zkratce. Já jsem byl ve skupince s Verčou a představovali jsme rod Vernio. Bylo ještě asi šest či sedm rodů. Krom nás tu byla guilda obchodníků, imperátor, fremeni a bene-gesseritky. Všechny tyto postavy hráli svojí roli a usměrňovaly nebo narušovaly běh hry.

Začlo první kolo a my jsme prodali pár akcií vlastního rodu, abychom mohli nakoupit těžební stroje. Stalo se a my je vypustili na planetu, abychom získali nějaké to jmění. V tom přišel do hry element náhody, představovaný losováním událostí, které se vám přihodí. Byly trojího charakteru. Ty, co pomohou, uškodí a neutrální. Nevím, co jsem komu kdy udělal, že jsem si to zasloužil, ale už rovnou řeknu, že prvních pět kol nás nepotkalo nic dobrého. Při prvním tahu jsem vylosoval bouři a ta nám zlikvidovala všechny těžební stroje. Takže toto kolo jsme nevydělali ani prd. Dobře, to se ještě snese. Problém nastal ve chvíli, kdy imperátor chtěl daně. Nedali jsme mu nic! Ať si trhne nohou, chuligán jeden. Ono taky nebylo kde brát, že? Nadešlo druhé kolo a dostali jsme nabídku od čarodejnic, že bychom mohli přijmout konkubínu, jakožto rozšiřování a upevňování moci imperátora. Přijali jsme a závdavkem jsme ihned měli jednu těžební věž (továrnu) k dobru. Výborně, nyní se nám již povede lépe. Nakoupili jsme ještě dvě továrny a všechno vyslali těžit. Ehm, přišla náhoda. A co byste očekávali?? Zase ta bouře a zase všechno v pytli. S Verčou jsme se nemohli jinak než smát. Takže tentokrát zase nic nebude. Ostatní již začali postupně pomalu zbrojit a nám bylo trošku ouzko. Daně jsme opět nezaplatili a imperátorovi došla trpělivost. Poslal na nás daňovou kontrolu - dalo se totiž podvádět a s platbami haluzit. Taková kontrola pak eventuelní nesrovnalosti našla, zaplatili jste ten rozdíl a ještě ke všemu jste platili pokutu. Nám nemohl nikdo nic najít. My totiž opět měli akorat velký kulový, a tak skončilo kolo.

Mezitím přiletěly opět čarodějky s tím, že se mi narodilo dítě s tou konkubínou. Píšu mně, protože si nedovedu dost dobře představit Verču, jak by se s tím vypořádala. No, tak máme dítě a dostali jsme k tomu dar dvacet kusů melanže, což bylo platidlo. Třeba továrna stála deset melanží. Ihned jsme proto nakoupili továrny a chtěli už konečně něco vytěžit. Přišla náhoda! Potvora jedna by taky mohla už konečně umřít. Nyní tahala Verča, pač já se toho nechtěl ani dotknout. Aby toho neštěstí (k tomu dítěti) nebylo málo, znova bouře. V tu chvíli jsem byl už fakt na prášky. My prostě nic nevytěžíme, nás to nemá rádo! Zbyly nám ještě nějaké peníze a tak jsme nakoupili nějakou volovinu, ani netuším, co to bylo. Jo, taky jsem šel ihned za imperátorem, jestli bych třeba nemohl to dítě prodat na orgány. Ehm, kdybyste viděli, jak se na mě všichni koukali... No ja nevim, no. Vždyť v době nouze nejvyšší, prostředky drastické je nutno použít. Taktně mi bylo sděleno, že tohle opravdu možné není! Pak nadešlo kolo útoků. Některé rody již prosperovaly tak moc, že se začaly měřit s ostatními. Zajímavou věcí bylo, že když jste posílali vojáky na nějaký rod, mohli jste napsat, že útočníkem je někdo jiný a tím tak poštvat proti sobě úplně kohokoliv. Zmiňuji to proto, že v tomto kole jsme z čista jasna na někoho zaútočili a kupodivu jsme mu sebrali i trochu peněz. Dodnes podezřívám imperátora, že to tak zaonačil, protože my neměli ani vyndru, natož ještě platit vojáky. Daně jsme zašmelili a zaplatili pouze nějaký malý zlomek toho, co bychom měli.

V dalším kole nás náhoda potěšila červem, co nám sežral dvě továrny a my vytěžili o to méně. Ostatní dostali v náhodě lepší produkci továren, peníze navíc a my tohle!!! Už ani infarkt se o mě nepokoušel, jenom jsem se smál. Ovšem pouze do doby, než mi bylo sděleno, abych si konkubínu vzal za manželku. Taková baba mi bude akorát kecat do vládnutí, ale zase to věno, co bych dostal... Smysl pro čest zvítězil a tak jsme dostali jak manželku, tak věno. Takové tři továrny nejsou k zahození. Blýskalo se na lepší časy. Šel jsem v tomto kole za imprerátorem, jestli by nemohl nějak pomoci v naší nuzné situaci. Prohlásil, že když zaútočíme na jeden velkorod, který silně šmelil daně, tak pošle taky nějaké vojáky. Nakoupil jsem tedy pár pěšáku a vyslal je v dobré víře, že uspějí. Imperátor se nenechal zahanbit a protivník utrpěl zdrcující porážku a my mu sebrali 80% zásob. Paráda! Naše nadšení netrvalo dlouho, nějaký hajzlík na nás poslal daňovou kontrolu a my platili jak mourovatí. Grr, blbej berňák, ja vím, proč ho nikdo nemá rád.

Abych to nějak urychlil. Bouře nás zasáhla ještě jednou, všechny továrny v pytli, narodilo se mi druhé dítě a třetí bylo na pochodu. Mezitím jsme si v náhodě vytáhli akci proti fremenům - znásilnění fremenské dívky a to hned dvakrát po sobě, takže i tito hajzlíci na nás začali mít kecy a kdesi cosi, že se jim to nelíbí a chtějí vodu. Mno, tak když už jsme si užívali, tak proč jim tu vodu nedát, že? Ta holka stála za víc. Pak jsme se ale vzmohli! Díky odstoupení jednoho rodu ze hry jsme dostali jakoby dědictvím asi šest továren. Nakoupili jsme další tři a chtěli je vyslat těžit. V této době byla ale již překročena mez únosnosti těžby a všechny velkorody se dohodly, že pro toto kolo zastaví veškerou těžbu, aby se zdroje mohly obnovit. Taky jsme hlasovali pro a pak... jsme tu dohodu porušili! Byla to naše jedinečná šance, jak se dostat z bídy. A hlavně jsme hajzlíci a kdo by hrál fér, že? Tací lidé snad už ani nežijí. Uspělo to! Nikdo nevypustil jedinou těžební jednotku, jenom my jsme si vesele chrochtali se svými devíti někde uprostřed melanžového pole. Ehm, ale jinak jsem počestný občan, však to všichni víte.

Do konce hry zbývalo jedno kolo a na konci mělo být uděleno právo těžit na Arrakisu pouze jednomu rodu. Několik jich mezitím umřelo, ale my jsme se s Verčou statečně drželi až do konce. Když nadešel čas obhajoby, proč bychom to měli být právě my, kdo bude těžit dál, někdo v davu pronesl - mířeno přímo na moji osobu -, že po těch konkubínách a znásilněních bych z toho udělal tak akorát bordel a ne těžební stanici. I to se imperátorovi líbilo, nicméně jsme si s Verčou řekli, že se ani nebudeme ucházet o právo na těžbu a půjdeme raději co nejdříve spát. Hra byla ukončena během pár minut a během chvilky každý zalezl do spacáku.

Středa byla tím oním kouzelným dnem - poslední část práce. Morálka nyní již většiny členů byla ta tam a tak jsem se při první příležitosti ulil z pořádné práce a šel pálit větve. Ihned se přidalo několik dalších, kteří v tom viděli to samé co já - ulejvárnu. Vyšli jsme tedy nad les, kde byly připraveny hromady větví a započali přípravy. Nasr Ahad, když mě tak pozoroval, jak vybaven pouze podpalovačem a sirkama chci zapálit mokré větve, si klepal na čelo a povídal, že to chce tedy vidět. A taky že ano. Za chvíli už plápolal malý ohýnek. Když z toho byl už hezký "fajrák", byl jsem odvelen k další kupě, abych založil další, kvůlivá rychlejšímu postupu. Po chvíli šel Honza s Evkou k jezírku pálit další kupu a tak jsme se všichni tak hezky roztahali po půlce parku. Mezitím ti poslední štípači dodělali práci a přidali se k nám. No, co bych vám povídal, byla to krásná flákárna a kus jsem z ní ještě prospal.

Odpoledne se hrála taková pohybově-strategická hra. Šlo o to, že byly tři síče a tři starostové. Opět se hrálo na kola. Nejprve si měl člověk vybrat akci, kterou v tom kole bude provádět - jestli získávat peníze, jídlo, čest. Pak byla chvíle na vlastní provádění. To bylo spojeno s nějakým hezkým prostocvikem - kliky, sedy lehy, vrtule kolem své osy, plazení, atp. Následoval výběr nového fremena do hry - mohli jsme si vybrat nového člověka s jistým zaměřením, aby nám přinesl větší výnosy při nějaké akci. Poslední částí kola bylo sčítání slávy. Získat největší slávu mezi síči bylo hlavním úkolem.

Hra se táhla skoro celé odpoledne a většinu času se trávilo v zázemí síčů a strategicky se rozhodovalo co a jak dál. Orgové, kteří seděli na stanovištích si proto chodili pro mikiny, jelikož z toho nic nedělání jim byla zima. Hra skončila všeobecným úspěchem. Neexistoval totiž poražený. Vítěz byl jeden, ale o druhé místo jsme se dělili dva.

Pak jsme dostali za úkol vymyslet divadelní představení. Orgové ale nebyli vyjmuti z této povinnosti a my účastníci jsme jim vymýšleli témata. Celkově byly tři skupinky - dvě účastnické a jedna orgů. JIž si přesně nepamatuji rozdělení kdo s kým, ale představení to byla zajímavá. My jsme měli rozřešit, jak to bylo se Selimem, prvním jezdcem na červech. Udělali jsme z něj ji a byla to dcera naíba jednoho síče, které nehorázně smrdělo z pusy. Odešla proto do pouště, kde kvůli ní chcípnul masožravý kaktus a pouze červ to dokázal snést (toho si předtím osedlala a nechtěla se ho pustit). Druhé představení bylo o Muad Dibovi, jak si žil po svatbě. To bylo prosyceno neutuchající touhou princezny s ním plodit děti, kdežto on nechtěl a také velkou nechutí k porridgi, kterou dostával pravidelně k snídani. Orgové pak předvedli chudáka imperátora, jak chce vidět do budoucnosti stejně jako guilda a gesseritky, a tak pošle vojáky pro vodu života na Arrakis. Když mu jí donesou a přefiltrují, je z toho imperátor hezky zmaštěn a raději jej osobní stráž odnese pryč.

Tím byl ukončen středeční program a my šli spát s temnou vidinou konce tábora. Ano, bohužel se již pomalu ale jistě propracováváme k posledním pár dnům.

To be continued...