Než přijde zima... , Orlické hory 12. - 14. 9.

Tento víkend jsem se rozhodl zkusit opět nějakou víkendovku. Skončily nám prázdniny a tak se rozeběhla nová vlna víkendových dobrodružství. Nabídka byla bohatá, mohlo se jet na vodu či do hor. Zvolil jsem hory, jelikož na vodu jsem neměl náladu, přeci jenom máchat se v potoce, to nejspíš odložím, až bude lepší počasí. Volba tedy připadla na brontosauří článek Fénix a organizátory Jendu a Jarmila. Místo konání - Říčky v Orlických horách. Pracovalo se na místní obecní studánce. A nyní to hlavní - trénovali jsme na naši budoucí výpravu k pólu!

Již samotná cesta začla zajímavě. Nejprve jsem zjišťoval, kdo vůbec jede z Prahy a přilehlého okolí, abych snížil náklady koupí hromadné jízdenky. Klárka našla spoj pomocí autobusů, takže jsme se rozhodli pro ně. Asi hodinu před odjezdem psala Hančí, že jede vlakem a ten prý je o něco lepší (co se týče času a délky trasy). Neváhal jsem, prozkoumal situaci (lépe by se hodilo asi rekognoskoval, ale přeci jenom se budeme držet při zemi) a varianta vlak, která byla skoro o hodinu kratší, vyhrála. Operativně se změnil plán a jeli jsme najednou čtyří - Klárka, Hančí, já a Kuba, který přistoupil v Poděbradech. Trošku jsme byli smutní, že nikdo jiný nejel, i když má být celkově 12 účastníků, ale co se dá dělat. Sejdeme se až tam. Nikoliv. Již v Doudlebech, kde jsme přestupovali na bus, jsme potkali Sandru a Zuzku, které jely tím samým vlakem celou cestu s námi, akorát seděli o kus jinde. Holt ta domluva. Přijeli jsme do Rokytnice, kde nás uvítal zbytek výpravy - Eliška, Kuč-kuč-kula (to je Petr, ale používá tuto ženskou přezdívku) a Kes. Tuším, že tím jsem vyčerpal všechny, nerad bych na někoho zapomněl. Stáli jsme tam tak na nástupišti a čekali na jiný autobus, který nás měl odvézt do Říček. Po chvíli kecání jsme začali být nervózní, a tak jsem se šel zeptat řidiče, kdo a kdy tam pojede. Oznámil mi suše, že jede on a je to prý naprosto jasné. Nebylo, chlapci totiž v Rokytnici pouze změní ceduli, ale na idosu se změní číslo busu. Nevadí, nasedli jsme a mohlo se jet dále.

Finální a zároveň i startovní sraz byl v polární základně Houston (konečná veškeré možné dopravy do Říček a dále), kde nás přivítal mírně nervózní velitel stanice Jarmil. Nervozita byla značná, přeci jenom přijímat bandu nováčků a vycvičit z nich pořádné polárníky je věc nelehká, ba přímo těžká. Byl tedy celý nesvůj a když viděl, že mezi námi panuje naprostý chaos a disciplína je pro nás tak maximálně něco hodně ošklivého, co se maže na chleba, jal se urvat autoritu stůj co stůj. Poté, co, jako v armádě, nás seřval a dokázal seřadit do jedné lajny, nám nechal pouze šátek a nyní již bez batohu se pokračovalo dále. Abych upřesnil povětrnostní podmínky základnové stanice - bylo hnusně. Kdo by to byl čekal, když to hlásili i v televizi a kupodivu jim to vyšlo,že? Nevadí, přeci nějaké mrholení a silný vítr nemůže odradit silné a vytrvalé chlapy a ženy. I vydali jsme se směr polární stanice Lední Medvěd, které předsedal a vládl pevnou rukou velitel kupodivu stejného jména, Lední Medvěd.

Z této cesty jsme pranic neviděli. Ono se řekne, jdi na pól, ale už vám taky nikdo neprozradí, že z toho sněhu a velké dávky světla na chvíli oslepnete. Nezbylo než se chytnout a jako had se prodírat přes půlku Říček a pak někam do polí a lesů. Naše pouť neušla pozornosti jednoho místního občana. Neviděl jsem to, a tak předávám Jarmilův popis skutečnosti, vzhledem k tomu, že on byl jediný, kdo viděl. Jak jsme tak pochodovali kolem jedné z mnoha chaloupek, kdesi z čista jasna se vynořila postava s baterkou a chtěla vědět, kdože se to takhle pozdě večer promenáduje v blízkosti jejího obydlí. Baterka putovala od prvního, Jarmila, přes nás všechny až na konec. V tuto chvíli osoba netuší, zda-li už nepila přes míru. Světlo putuje nyní od konce na začátek a pohled je ještě pevnější. Nyní osoba usoudila, že jest možná doba přestat i hulit to nizozemské zboží, ale přeci jenom, co kdyby to byla pravda, že to, co vidí, není přelud ale opravdu banda brontosaurů se zavázanýma očima. Kužel světla putuje opět a nyní pomalu přes nás všechny, když tu postava usoudí, že přeci jenom se vrátí z Orlických hor do tepla místního blázince a přestane hulit a pít po celý zbytek života. Nechává tedy průzkumu a zaleze do chalupy. My se vydáme dále, nyní již ze silnice do pole.

Zde se vzpamatujeme ze slepoty a přebírá si nás neméně nadšený velitel polární stanice. Na Jarmila je nevrlý, cože mu to přivedl za nováčky, že s nima nemůže nic dokázat. Nevadí, nějak si s námi prý poradí. Začíná kolečko představovaček a srovnávání podle písmen přezdívek či křestních jmen. Pak už jen pochod do cílové stanice, kteroužto představuje Jendova chata a tam krásně vytopený obývák. Chatička je to opravdu příjemná a když se všichni usadíme, pouze posloucháme praskání dřeva v kamnech. Proběhne trocha byrokracie, kdy se upíšeme a ještě jedno kolo představování, nyní již s plnými jmény, abychom věděli, kohože to tu máme. Celá sestava se skládá z následujících polárníků: Jenda, Jarmil, Irča, Kes, Kuč-kuč-kula, Eliška, Maggi, Sandra, já, Klárka, Zuzka, Kuba, Hančí. Kupodivu se mi podařilo zapamatovat i větší část našeho rozesazení kolem stolu.

Pak přichází na řadu první úkol tohoto večera - Pennikan. Toto jídlo bylo hojně využito polárníky na slovo vzatými - Amundsenem a Scotem - při jejich výpravách. Není to ani tak pochoutka, jakožto kalorická bomba, která má nejenom povzbudit, ale i dodat tak potřebnou energii k dalšímu pochodu. První se k tomu dostala Kes, jenž se netvářila moc povzbudivě, když si vkládala první sousto do úst. Ono se není čemu divit, konzistence a vůbec vzezření bylo divoké. Oproti tomu chuť byla výborná. Ani již nevím, z čeho všeho to Jarmil zplácal, pamatuji si jenom burákové máslo, sušené maso, ořechy, cukr. Chutnalo to báječně a věřím, že energie to dodává mnoho. Již mám první silný tip na naše další horské putování, coby dopovací materiál. Když jsme si tak všichni ochutnali a popovídali, jak se asi polárníci měli, přešlo se k volné zábavě.

V tuto chvíli se někteří chápali kytar, hráli a zpívali, někteří si vzali stolní hru ScotlandYard (někdo to možná zná v české verzi Akce X), kdy jeden dělá padoucha a ostatní agenti jej chytají. Pohyb je omezen v rámci města a to na dopravu taxíkem, metrem či autobusem. Prostě zábava na dlouho. Když jsme pak prostřídali asi tři padouchy, rozpadli jsme se a pomalu se odcházelo spát. Bylo zhruba půl druhé, ale nikomu se usnout nechtělo. Holky škemraly o pohádku, kterou nevím, jestli se jim dostalo, ale pak se přešlo na hlášky z Cimrmanů a to nás všechny již bezpečně uspalo.

Sobotní ráno bylo ve znamení rozcvičky. Vstávalo se hezky v osm hodin. Někteří členové a členky, nebudu je jmenovat, jmenovitě Jarmil, Sandra, Hančí a Zuzka, nechtěli vstát. Snažili jsme se je dostat ze spacáků, ale po chvíli jsme to vzdali a s Kubou, Klárkou a Maggi jsme vyběhli bosi na pole před chatou na rozcvičku. Byla zima, asi jenom tři nebo čtyři stupně nad nulou, ale právě tohle bylo osvěžující. Nejprve jsme se protáhli a pak i proběhli. Nutno uznat, že mokrá tráva v této situaci byla opravdu studená, a proto jsem toho běhání brzy zanechal a vrátil se do chaty. Ještě před snídaní vytáhla Maggi bublifuk a hrála si venku za všeobecné pozornosti. Jenda zavolal k snídani, Kuba odběhl hledat studánku a Maggi jej šla hledat. Toto byl krušný moment celé naší výpravy. Jakmile se Maggi rozeběhla za Kubou, podjela jí noha, spadla velice nešťastně a vykloubila si rameno. Bolestný řev se nesl až mezi nás do chaty, kde jsme většina absolutně netušila, co se děje. Jenda vyšel ven, vrátil se s hrncem čaje, položil jej na stůj a s klidem pronesl:"Hmm, tak jedeme do nemocnice!" Tak tedy začal náš výcvik. Jenda s Maggi a Klárkou odjeli prudit místní pohotovost a my se pomalu vydali do práce (až po snídani, to dá rozum!!).

Ano, opravdu vlažně jsme se vydali. Abych se trošku vychválil, jsem po ránu akční - nejvíce z celého dne - a proto jsem při slově práce vyskočil jak čertík z krabičky, že jako jdeme! Nesetkalo se to s úspěchem. Všichni se na mne otočili s pohledem - cože? Si snad upad' ne? Tak jsem si opět sednul se zklamaným výrazem ve tváři. Dali jsme si hrnek čaje a v devět hodin se již opravdu šlo makat. Práce byla jednoduchá - oprava studánky. Byla tu studánka, nikoliv vůkol les a kapradí, kam laně chodí pít, ale polorozbořená nahnutá stříška a zanesené trubky. Střechu jsme opatrně sundali, ale i tak se nám málem rozpadla mezi prsty. Trubky jsme vykopali, pročistili, stříšku opravili, pramen studánky vyčistili a všechno uvedli do původního stavu. Vypadá to, že jsme čile pracovali celé dopoledne a ani se nezastavili. Omyl děti, měli jsme tam notné pauzy a prostoje. Přeci si nemyslíte, že bychom se udřeli, ne? Nicméně studánka stojí, voda teče a my splnili svoji občanskou povinnost.

Mezitím holky připravily oběd - brambory na loupačku a k tomu slanina s cibulkou a tvaroh. Abych nezapomněl. Maggi se vrátila s ramenem již nasazeným a s ortézou. Nikdy jsem si nemyslel, že naše vlastní tělo je tak chatrné, ale pouhé vykloubení vás stojí tři týdny naprosto bez pohybu a pak tři měsíce máte velice omezené pohybové možnosti. Inu, hodně štěstí Maggi a ať se to brzy uzdraví. Samozřejmě to nebyl konec všem zraněním, že? Klárka nemohla zůstat pozadu. Jak si tak poskakovala po chodbě, chtěla vběhnout k obědu do hlavní obývací místnosti. Nedošlo jí ale, že stropy a futra jsou nízké a tak v plné rychlosti natankovala přímo hlavou do dubu. Jenda už se jenom otočil a čekal, že si vezme klíčky a pojede se znovu. Naštěstí to byl jenom malý otřes a hlava i Klárka byla v pořádku. Pak už se jenom hladově sluplo jídlo a byl čas na pokračování tréninku polárníků. Abych nezapomněl, naší skupinku rozšířila Šoti (doufám, že to píšu správně, jinak dostanu sádrou po hlavě) a Honza.

Ještě v malé mezipauze vyndal Jarmil naprosto novou kroniku Fénixů, aby se účastníci taky podíleli na jejím obsahu. Irča se hned vrhla na první stránku a nakreslila řadu malých postaviček dle toho, jak jsme se minulého večera řadili. Pak bylo na mně, abych napsal popis pátečního programu. Když jsem tak učinil, byl čas na program. Měli jsme za úkol vzít si s sebou náhradní ponožky, fixu, papír a tužku, šátek a vyrazilo se. Honza s Irčou se ujali navigace a zakreslovali mapu.

Prvním zastavením byl úkol vytvořit proviantový tábor. Jako každý polárník si musí nechávat cestou tábory plné jídla na cestu zpět, i my jsme schovali část pamlsků do igelitky a zahrabali do křoví. Následoval běh ve dvojicích s lyžákama na nohou - simuloval se tak pohyb na sněžnicích v hlubokém sněhu. S Klárkou jsme měli čas nad minutu, což byl druhý nejhorší. Bylo to proto, že jsme šli jako druzí a ostatní se postupem času velice rychle poučili, že přezouvat se na konci je naprostá volovina a je lepší, když zpět se běží na boso. Nevadí, tak příště.

Pochodovali jsme dále. Mno, tady se mi pomalu příčí říkat pochodovali, když jsme šli vlastně přískokem v před. Kupodivu jsme narazili na místa, kde houbaři nenašli vůbec nic a nám tu zbylo mnoho a mnoho hříbečků, babek, lišek a podobných. Tudíž polární výprava se zvrhla v hledání hub a současného pojídání borůvek, kterých tam bylo též požehnaně. I takto handicapováni jsme se dokázali dostat i přes druhý tábor (zde se uložily další pamlsky) až na vrchol černé sjezdovky, kde nás očekávala zkouška mužnosti (u ženských by asi spojení zkouška ženskosti neuspěla,co?) a statečnosti. Jarmil napjal lana a my jsme přelézali. Jinak se nedalo dostat přes průrvu v ledu. Všichni to zvládli, bohužel jediná Maggi se tvářila ublíženě, jelikož nemohla lézt a tak moc by chtěla.

Po statečně přelezené puklině jsme dorazili na virtuální pól, konec naší tréninkové výpravy (ve skutečnosti to bylo Pěticestí, krásné to výletní místo) a dali si malou svačinku složenou s chleba, másla a nutely. V tuto chvíli se začalo pomalu připozdívat a zima se nám pomalu zakusovala do těla. Obrátili jsme směr a vydali se z pólu domů. Jak jsme si tak podráždili žaludek chlebem, dostali jsme hlad a jednotlivé tábory jsme komplet vyžrali, i když předtím jsme svorně tvrdili, že hlad nemáme.

Poslední tábor nám ale připravil nemilé překvapení (on to byl Jenda, ale člověk nesmí ukazovat na viníka prstem) v podobě zmizelých zásob. I to se polárníkům stává. Nezbývalo, než ulovit tuleně. Vyrobili jsme si oštěpy a měli jsme zasáhnout pohybujícího se vycpaného tuleně ušitého z povlaku na polštář. Vypadal prostě úžasně. Jako dobří lovci jsme se opravdu neosvědčili. Ani taková grupa nedokázala tuleně zasáhnout z větší dálky než by bylo potřeba na pořádné nakročení až k němu samému. Holt naši nešikovnost můžeme maskovat tím, že jsme byli zmrzlí.

Cesta ale nekončila, šli jsme pak na poslední místo - za ozvěnou. Je to bod uprostřed polí, kde když zařvete, tak vám hory odpovídají. Velice pěkné. Tak jsme si párkrát zakřičeli a už už se spěchalo domů, do tepla. K večeři jsme udělali smaženici, protože těch hub bylo opravdu hodně, ale na opékání dovezených buřtů nad ohněm nedošlo kvůli zimě, a tak je aspoň Kuba udělal na pánvičce. Po dobrém jídle se rozproudila trošku mdlá volná zábava. Mdlá proto, že byli všichni krásně unaveni a akorát tak ready to spát. Též se zpívalo a hrálo, ale kousek po půlnoci jsme to zalomili všicí. Klárka mezitím vymyslela hezkou básničku, která popisovala celé sobotní počínání a tato jest zaznamenána perem modrým do kroniky onoho ptačího spolku. Doufám, že se objeví někde v elektronické podobě, páč byla opravdu vydařená!

Nedělní ráno bylo již ve znamení konce výcviku a odjezdu. Nemohli jsme ale pominout nácvik vyvrcholení výpravy každého polárníka - dosažení cíle. Proto jsme se všichni vydali na louku zkoušet nadšený výraz při dobytí pólu. Říkáte si, proč takové věci nacvičovat? Hmm, rozeberme si to tedy trošku detailněji. Výprava do takových zimních míst, jako je severní či jižní pól, je opravdu mrazivá. Před sebou, za sebou máte jenom ledové pláně, nikde nic. Jenom sníh, slunce a mráz. Semo tamo, když máte smůlu, vás potká blizzard a teplota ještě klesne a je ještě hnusněji než kdy dříve. Vymáčkne to z vás i tu poslední kapku energie, co máte. Může se stát, že vám začne docházet jídlo, umírají tažní psi, začnete nenávidět ostatní polárníky, máte špatné vybavení a chytnete nějakou tu omrzlinu a mnoho jiného. Takto se vlečete zhruba dva měsíce, abyste našli jenom vlaječku zapíchnutou do země. Myslíte, že když si toto zakusíte, tak se budete na konci tvářit vesele??? Omyl!!! Všechno, co budete mít v daném momentu na mysli, se nedá povídat ani po dvaadvacáté hodině! Tudíž je nutno takovýto postoj nacvičit, abyste pak dětem mohli u krbu ukázat smějící se fotku chlapa, který to dokázal. Jak se řeklo, tak se i udělalo. Vyběhli jsme ven, zaujali postavení a fotograf zmáčl spoušť. Bylo to ale málo. Jenda odněkud vytáhl saně a mohli jsme utvořit i samotné psí spřežení. To byla poslední fotka a tím také ukončena víkendovka. Pak už jenom cesta domů, odpočinek a klid.

Takto končí náš výcvik a příště jistě pokoříme stejnou trasu, kterou kdysi zvádl Amundsen.