Arrakis, zámek Kynžvart 2008 V.

Čtvrteční ráno bylo opět ve znamení porridge jakožto hlavního jídla k snídani. Nikdo se už moc nevzpíral a i zapřisáhlí odpůrci si nandali pořádnou porci. Vyskytl se tu taky nový element - paranoia některých mazáků a jejich věčná připravenost na odchod. Nikoliv z tohoto světa, ale do pouště. Jak se to projevovalo? Věčně s sebou tahali pár drobností, bez kterých by se prý neobešli. Tak to šlo několik dní, až nakonec ve čtvrtek se jejich paranoia změnila v tvrdou realitu.

Práce již nebyla a do konce zbývaly ještě plné dva dny. Bylo tedy více než zřejmé, že se nyní konečně půjde dvoudenka, o které se mluvilo již o víkendu. Po snídani PVC oznámil, ať se sbalíme na jeden celý den do pouště a co nejrychleji se shromáždíme před síčem. Ti, co tu již byli několikrát, byli překvapeni, že jsme nebyli vyhnáni bez ničeho, ba co víc, bylo nám dovoleno vzít si s sebou batoh. Nelenil jsem, sbalil vše nejnutnější, narval to do krosny a vylítl jsem ven, ať nezdržuji. Nebylo nutno pospíchat. Ostatní se ještě hodnou chvíli trousili sem a tam a hledali nějaké svršky, spodky, prostě cokoliv, co by jim umožnilo přežít. Já to klasifikoval jako přílišné zahlcení se věcma. Konečně bylo zabaleno a promluvil Muad' dib. Již jako starý kmet a slepý jako patrona se prý vydá umřít do pouště a my si musíme najít vlastní cestu řešení obtížné situace na Arrakisu.

Jak jsme si stáli? Blbě. Samozřejmě, že se terraformace vymkla kontrole a nyní hrozilo, že voda zahubí všechny červy a nám, jakožto bytostně závislým na koření bude ouvej. Nabízely se tři možnosti. Vydat se hledat metodu výroby syntetické melanže a tím vyřešit problém s červy. Druhou variantou bylo najít jinou planetu podobnou Arrakis a přesídlit posledních pár červů tam a začít znova, bez terraformace. Poslední možnost byla nejkrutější a to zbavit se závislosti na koření. Jedna z těchto cest byla ta pravá a naše putování a sbírání informací mělo přinést kýžené ovoce. Muad' dib domluvil a odešel. Museli jsme si zavázat oči a čekat, co bude následovat.

Postupně jsme byli rozděleni na nějaké skupinky. Přeci jenom se zavázanýma očima toho člověk opravdu moc nevidí. Bylo nám též zakázáno mluvit, abychom nevěděli s kým to ve skupině jsme. Za stálého hrobového ticha jsme byli odvedeni na louku za zahradnictvím, aspoň to jsem byl schopen poznat, když už nic jiného. Pak nás usadili na zem a čekalo se, co dál. PVC k nám promluvil, že naše hledání započne směr město Lázně Kynžvart, kde na cestě potkáme planetologa a ten nám řekne, kudy dál. Nebude to sice zadarmo, ale řekne. Uplynulo sotva pár minut a odněkud se vyřítila druhá skupinka a někdo ke mně přicupital. Byl vydán pokyn, aby nás probudili z melanžového transu, to znamenalo bacit dotyčného po hlavě. Naštěstí jsem dostal jenom spacákem. Ale i tak to bylo docela překvapení. Až nyní jsme si mohli sundat šátky z očí a rozhlédnout se, s kýmže jsme to byli spárováni na další den. Já měl to štěstí na Laďku. Jak jsem se později dozvěděl, mohly si holky vybrat a to metodou, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Lépe řečeno, kdo si dříve přiběhl, mohl si vybrat. Svázali jsme se tedy za jednu ruku a vyrazili na pochod.

Po chvíli pobíhal na cestě planetolog (Barča) a rozdávala první úkol. Kdo vyluští šifru, dostane instrukce, jak jít dál. Byla to velice nepěkná rovnice o mnoha místných číslech. Počítat se nám to nechtělo a navíc Laďku napadlo, že by to mohla být morseovka. Sudé čísla čárky, liché tečky. Nebo naopak? Nevím a je to jedno. Ono se řekne morseovka, ale já nikdy neuměl více než pár písmen jako - akát a ó náš pán. Tímto bych tak asi skončil. Byla tu ale druhá polovička, která briskně šifru vyluštila a šlo se dál. Má to ale někdo hezky zařízené, co? Ani jsem nehnul prstem a bylo. K další cestě vesmírem jsme se museli dostat do melanžového tranzu, což spočívalo v zatočení se dokola na místě. Ono s tou krosnou to zase tak rychle nejde. Dostali jsme instrukce k cestě a hlavně příkaz, že se musíme zbavit sbalených zásob jednoho z nás. Vzhledem k tomu,že jsem měl krosnu a tak nějak více věcí (hlavně pití, které bylo v pozdějších hodinách velice nedostatkovým zbožím), nechala se Sadin umluvit, nechala tam spacák a karimatku a šlo se.

První zastávkou byla zřícenina hradu Kynžvart, kam se šlo přes město Lázně Kynžvart a pak hezky do kopce. Nevím, na co jsme mysleli cestou, ale rozhodně to nebylo nic praktického. Docela hodně lidí ihned trkla možnost zaskočit do místního konzumu a koupit něco k jídlu. Nikoliv však nás. My si to hasili direkt zřícenina. Cestou jsme potkali Anežku s Verčou, kteří nám zmizeli kdesi v dáli. Šli opravdu rychle, ale my jsme si řekli, že to nebudeme hrotit, vždyť máme celý den. Již z dáli se ze zříceniny ozývaly divoké zvuky, řev a pískot. Bylo nám to divné, ale pouze do okamžiku, než jsme se dostali blíže a spatřili na vlastní oči hromadu malých harantů, asi nějaký tábor, jak běhají, perou se, křičí a dělají všechno možné, jen nejsou v klidu. Nemyslete si, já děti mám rád, ale tak maximálně obložené zeleninou na talíři, ke už nemůžou řvát a dělat bordel! Během chvilky jsme potkali znovu dvojici Anežka a Verča a prohodil pár milých slov. Koho jsme nepotkali byli organizátoři. To nám bylo trochu divné, a proto jsme usedli ke chvilkovému rozjímání. Za moment dorazil Nasr Ahad s Magi a ptali se, cože to tam vytváříme. Nic, zněla odpověď, čekáme na orgy. Naštěstí to netrvalo dlouho a už jsme viděli cupitající postavičky tří organizátorek, jak se drápou do vrchu. Slušně jsme jim zamávali a čekali, až se otevře stanoviště a my budeme moci jít dál. První úkol jsme dostali od Klárky, která nás nechala hledat informaci na papírku velikosti půlky cigarety na ploše velké několik desítek metrů čtverečních a to samozřejmě zarostlé lesním porostem a prostoupené zbytky hradební zdi. Jenom šťastnou náhodou jsme to za čtvrt hodiny našli a mohli pokračovat dále. Vcelku jsme se z kusé nalezené informace nedozvěděli zhola nic. Jenom to, že možná existuje syntetická náhražka melanže.

Následující stanoviště na cestě za poznáním bylo jedno malé rozcestí směrem na Horní Lazy. Ono pravda každé stanoviště představovalo jednu planetu, ale stejně jako Muad' dibovi mi paměť neslouží, a tak vás nemohu zahrnout škálou přesných detailů, co se kilometráže a názvů týče. Můžete být rádi, že ještě udržím myšlenku a moč. Tak tedy druhé stanoviště měla na starost Hančí. Zde bylo nutno předvést básnické sklony a vymyslet modlitbu na počest planetě, aby nám vydala další informace. Text naší básně jsme upletli vcelku rychle. Pár veršů sloužilo jako refrén a ostatní jsme vymysleli, jak nám to sedlo na jazyk. Nebyl to počin níkterak světoborný, ale myslím, že by to bylo lepší než mnohá díla moderních "umělců". Doufám, že někdo bude mít dost času, aby texty všech básní přepsal do elektronické podoby, protože mezi nimi se vyskytly opravdu skvosty (třeba Šárčina a Marblova by zasloužila metál). Aby se nám lépe šlo, dostali jsme i jednoho gumového méďu k zakousnutí. Tím je myšlen takový ten medvídek k jídlu, ne že byl někde na větvi pověšen desetikilový medvěd a my jsme jej museli zakousnout! Co vás to taky napadá?! Žijte v realitě.

Další melanžový trans a my se vydali dále směr Horní Lazy, kde sídlila Evka. Ta zkoumala, jestli dokážeme ve dvojici spolupracovat. Úkol byl velice jednoduchý. Mezi třemi stromy bylo nataženo lano do písmene V. Ve špici toho véčka se začínalo a každý lezl po jedné "nožičce" až se měl dotknout stromu, za který byl ten který konec lana uvázán. Nesměli jsme se držet nikde jinde, než být opřeni jeden o druhého a tak se došourat až ke konci. Škoda, že u toho nebyl foťák, pač si myslím, že ty kreace, co jsme tam předváděli, byly mooc pěkné. Zde jsme taky zjistili, že pouto, která nás mělo svazovat po celou dobu trasy, není až tak pevné. Jen co jsme poprvé spadli, roztrhl se provázek ve dví a ani na to nepotřeboval moc energie. Takže před dalším pokusem se svázat dohromady a šup to zkusit znova. Napodruhé jsme již uspěli a mohli letět dále.

Vydali jsme se tedy přes Horní Lazy až k rybníku Rovná. Bohužel se šlo většinu cesty po asfaltce (to myslím celý pochod jako celek), takže za pár hodin se začaly ozývat achilovky a vystrkovat růžky, že se jim to nelíbí. Nicméně jsme na trase Lazy - Rovná a šuneme si to hezky ve stínu lesa. Aby nás orgové trošku podpořili a dali nám námět k hovoru, vymysleli pár kontroverzních témat týkajících se povětšinou sexu a náboženství. Zajímavá to kombinace, že? Kupříkladu tam byly otázky: jak se stavíš k organizovanému náboženství? Jak se stavíš k nevěře? Co uděláš když uvidíš na stromě chlapa držícího se na větvi za zuby? Jaké otázky ti přijdou již intimní? a tak dále... Proložili jsme náš rozhovor několika těmito otázkami a kupodivu se rozproudila hezká debata. Navíc jsme byli v mnoha názorech za jedno a nenastala situace, kdy bychom se chtěli za různé názory porvat. Ne, že bych se chtěl prát, navíc se slečnou, ale vezmeme-li v úvahu, že jsme měli každý jednu ruku přivázanou k druhému, mohla by výsledná akrobatická kreace vypadat více než zajímavě.

Mezitím jsme se dostali k několika malinovým "polím" a zaháněli jsme hlad velkými dávkami malin a někdy i černého rybízu, který se také vyskytl v našem dosahu. Někde na půli cesty byl PVC s jídelní zastávkou. Aby nám vůbec vydal nějaké tajemství, bylo nutno obětovat něčí končetinu, nebo ji vymodelovat z obarveného těsta. Jednomyslně bylo rozhodnuto, že Laďčina ruka je menší a tudíž snazší k vyrobení a už jsme se plácali v těstě. Výsledný výrobek by stačil, když ne na první, tak rozhodně na druhou cenu na výstavě v galerii moderního umění. Ten zvláštní to patvar nám i přes svoji nestabilitu otevřel dveře do tamních archivů a my dostali celý chléb, dvě jablka, cibuli, kus sýra, salám a dvě mrkve. Byla tu možnost poobědvat a namazat si chleba pomazánkou. Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden neměli hlad, namazali jsme si půlku chleba a pokračovali dále. Však ono to přijde ještě k chuti.

U rybníka nás odchytil Khamsa, dal nám lahev a řekl:"Naberte mi posvátnou vodu." Nevím, zda-li se tomu kusu vody dalo říkat rybník, pač takový močál a bahno jsem už dlouho neviděl. Smrdělo to tam jak v kanále a ta voda, co jsme nabrali, noo, to bych pít nechtěl, ani kdybych to dvacet let vařil. Nicméně jsme měli nabráno, a tak jsme rychle vypadli. Samozřejmě, voda byla jenom prostředek k dokončení úkolu. Úkolem bylo změnit svoji identitu na druhou polovičku. Vzhledem k tomu, že se potím jako prase, nemohl jsem Laďce udělat tu prasárnu, že bych si s ní vyměnil svršky, což bylo taky účelem tohoto stanoviště. Sadin se též z podobných důvodů nechtěla převlékat a tak jsme přehodili filtr šaty, vodolinky, já jí dal kngčko a bylo vyřešeno. Bohužel to nestačilo. Nepřesvědčili jsme Khamsu, a proto jsme museli udělat jeden kotoul, aby viděl, jak jsme synchronizovaní. Jediná plocha široko daleko, kde se dalo něco takového provést byla silnice. Musím říci, že jsem se válel už po lecčems, ale ty hnusný kameny na asfaltu jsou tedy zážitek, to mi věřte. Ještě, že tam nesvítilo sluníčko, to bychom si taky mohli odnést natavený kus humus na triku. Následovala imitace orgů. Já si vybral Kubu (co by chromého a na ruku nemohoucího, jak chtěl vytáhnout meloun z přihrádky) a pak Khamsu (tam jsem chtěl zdůraznit styl řeči, což se mi ne moc povedlo, ale bylo uhodnuto). Laďka měla ženskou část ansámblu a tak si vzala též chromého orga - Barču. Silně premýšlela,koho druhého, když v tu chvíli odcházel Honza a pronesl nějakou poznámku, nepodstatný to detail v našem vyprávění. To byl podnět k imitaci Evky, kdy se ke mně vrhla s křikem:"Honzoooo!" Na to Honza reagoval ihned a zpoza křoví řval:"To si ještě vypiješ!" Tak či onak jsme měli splněno a mohlo se jít dál.

Byli jsme posláni vesmírem přes vesničku Rovná až k bývalému letišti Vranov. Po silnici to byla ošklivá oklika a tak jsme se rozhodli improvizovat a šli jsme direkt přes pole. Zajímavé je, že uprostřed ničeho se před námi na poli vytvořila cestička, která nás zavedla až do vesnice. Ještě než jsme došli až k prvním barákům, potkali jsme dva homelessáky, ale že ti byli pořádní. Fuj! Raději jsme přidali do kroku, abychom jim zdrhli. Netrvalo dlouho a začal jsem mít docela divný pocit, kamže jsme to přišli. Byla to taková malá zahradnická osada na okraji města (ano, Rovná je asi město, i když bych to tedy nikdy neřekl. Soudím tak dle toho, že tam byl vystavěn více než jeden panelák). Ehm, no, zahradnická osada. To by se tomu dalo říkat maximálně v noci a se zavřenýma očima. Hnusnej slum to byl! Myslím, že bych se tam v noci, abych to ohodnotil trošku kladnějším slovem, bál vypravit, abych nedostal kudlou do zad. Fakt humáč. Ještě jsme zrychlili krok, abychom už byli zase v lese. Bohužel nás cesta zavedla ještě více do "středu města" a my byli oblaženi pohledem na místní obyvatele. Pravdu dím, když řeknu, že většinu zdejších usedlíků tvořili naši opálení spoluobčané. Ti se na nás začali na můj vkus nějak moc usmívat a byl jsem jenom rád, že jsme se vytratili, jak nejrychleji to šlo.

Jak jsem se již zmínil, bylo horko, opravdu horko. Na jednu stranu jsem byl za to rád, pač jsem se cestou dozvídal i zkazky z minulých let, kdy jim prý celé dva dny lilo jak z konve. Bohužel toto přirovnání začalo nabírat trošku ošklivé rozměry při pomyšlení, že se nám krátí zásoba vody a nikde na stanovištích nebylo možné vodu doplnit. Zároveň jsme taky šli mimo vesnice a města (ta Rovná byla vyjímkou, ale tady sme ještě nevěděli, že to bude takový problém), tudíž jedinou vodu, co jsme měli, byla ve vodolinkách. Naštěstí jsem měl s sebou ještě 1.5 l v pet lahvi, ale tu jsme šetřili, jak se dalo. To jen taková vsuvka a konstatování, že příště by to chtělo v takovém počasí myslet i na tuto skutečnost. Sice PVC měl u sebe vodu na doplnění, jenže to bylo časné dopoledne, kdy jsme měli za sebou pouhých pár kilometrů a vodolinky byly skoro plné.

Kousek za Rovnou jsme narazili na letiště a dle něho se sunuli kupředu očekávajíce stanoviště. Nejprve však přišly útočné krávy! Nevěřil jsem tomu, ani když jsem to viděl. Jak jsem tak šli, koukáme na krávy a ony na nás. Byly seřazeny v úhledném několikastupu čelem k nám. Zakřičeli jsme a zamávali rukama. Krávy se lekly, utekly kousek dál, kde se k našemu údivu opět sešikovaly, otočili se a rozeběhli se k nám. Zastavili se pouze díky ohradníku pod proudem. Zkusili jsme to ještě jednou a naprosto stejný výsledek. Zjistili jsme taky, že jedna z nich byla taková akčnější a celé to organizovala - takže jednoznačná velitelka! Pobaveni takovýmto objevem jsme dorazili k Ivce, která měla na starosti lovení kamínků. Tento úkol byl velice jednoduchý. Člověk byl postaven před dva lavory. Jeden s vodou a kamenem až na dně. Druhý byl vrchovatě naplněn moukou a kámen byl umístěn uvnitř neznámo kde. Pointa byla v tom, že hledat a lovit se mohlo pouze použitím hlavy. Jinak by to ani nebyla zábava,že? Na řadu jsem šel první já. Vodu jsem zvádl lehce, během pár vteřin, to bylo pro amatéry. Se stejnou vervou jsem se vrhl i na druhý lavor a přímo hubou jsem se zanořil, jak to šlo. Žel bohu mi až příliš pozdě došlo, že jsem měl jet pomalu a opatrně, abych se v tom celý nevymáchal. Jak si asi myslíte, že jsem vypadal? Měl jsem mouku úplně všude. Poté, co jsem se poprvé vynořil, mohla se Laďka umlátit smíchy. To bylo moc na mojí mužskou ješitnost! Takto demoralizován a zesměšněn jsem se ještě několikrát ponořil do mouky, ale bezúspěšně. Kámen jsem prostě najít nemohl. Je pravdou, že jsem to už chtěl vzdát a zkusit to znova s menším kamenem, ale Sadin mě podpořila, byť se jí cukaly koutky, a já to zkusil ještě jednou. Chtěl jsem tu napsat, že jsem zatnul zuby, ale to by nebyl výstižný popis skutečnosti. Mohl jsem zatnout tak maximálně pěsti, protože jinak jsem měl hubu plnou mouky. To by se zatínalo doost těžko. Nejhorší na tom bylo, že přidat ještě droždí, mohl jsem si uhníst vlastní chleba. Vodu jsem totiž dodával vlastní. Mno, nakonec se dobrá věc podařila a já ten zatracenej šutr z mouky dostal. Fuj tajbl, jak já vypadal. Ani dolu to pak něchtělo. Mouky jsem měl plnou pusu, nos, oči, nalepeno na řasách, obočí, no prostě všudeee. Hnus fialovej. Ještě k tomu jsem se dozvěděl, že celý tento úkol byl vlastně Laďčin vynález z nějaké minulé akce!!!! Šlak by mě trefil, více však z mé blbosti s jakou jsem zvolil strategii. Když si totiž Sadin při lovení kamene pomalu nosem a bradou mouku odházela a kámen vylovila během půl minutky, chtělo se mi brečet. Holt, tak to na světě chodí. Někdo je vždy za vola. Proč to ale musím být pořád já? (A vůbec se mi nelíbí, jak asi nyní ženská část čtenářstva začne poznamenávat cosi o tom, že jsou mužský neschopný)

Úkol splněn, mohli jsme se posunout dále. Šlo se kolem Podstrání až k bývalému dolu Jeroným. Tam čekal Kuba, co by benegesseritka (tady jsem trošku nepochopil, proč jako čarodejnice nebyla nasazena slečna, měli jsme jich tam přeci dost,ne?!) a hned nás odvelel na pole, kde jsme mezi balíky sena měli se zavázanýma očima hledat někde položenou karimatku. Podívat jsme se mohli pouze na chvíli a to ještě po dvaceti dřepech. Nějak jsem byl už utahán a tak se mi před úkolem nechtělo shazovat batoh, takže jsem dvakrát dřepoval i s krosnou na zádech. Krásný to zážitek. Netrvalo to tak dlouho a už jsme zase byli na cestě. Tentokráte k pomníku bývalého města.

Začalo se pomalu připozdívat a my pocítili hlad. Usedli jsme kousek od Kuby a rozbalili chleba s mrkní. Laďka se nemohla s klidnou duší dívat, jak se snažím mrkve zbavit nečistoty a sebrala mi nůž z ruky. Krátce jsme pojedli a už jsme byli zase na cestě. U pomníku jsme narazili na Klárku, která reprezentovala managera banky a informace k další trase byla ukrytá v trezoru. Abychom byli vůbec připuštěni k otvírání, museli jsme uhádnout hádanku. Potřebovali jsme malou nápovědu, ale po krátké chvíli se zadařilo. Následně jsme dostali básničku, ze které jsme měli vyloupnout tři čísla pro jednotlivé zámky. Bylo to asi tím, že jsme celý den chodili na sluníčku, ale začali jsme v tom hledat neuvěřitelné složitosti a vymýšlet krávoviny. Nezaměřili jsme se na obsah veršů, ale začali počítat písmena klíčových slov, apod. Když jsme si mysleli, že máme kód, nebylo zdaleka vyhráno. Jednotlivá čísla kódu bylo nutné předvést vlastními těly. Z tohoto úkonu již fotky jsou a je jich mnoho. Bohužel. To, co jsme tam předváděli by se mohlo někam poslat, jistě bychom vyhráli první cenu. Nyní ale zpět ke kódům. Několik prvních pokusů se nezdařilo a my jsme museli uvolnit místo jiným, kteří nás dohnali a šli jsme rozjímat vedle na silnici. Asi po dalších dvou pokusech nám došlo, cože jako se má vymyslet, kód jsme na třikrát dali a šlo se. Fuj, tady jsme asi zadřeli nejvíc. Omlouvá nás jedině fakt, že se už blížil večer a nám to nemyslelo. Ne, že by mi to někdy myslelo o něco více, ale výmluva se vždycky hodí.

Další putování nás zaneslo do lesa, kde jsme narazili na Evku a upsali jsme se k pokusům a testování nových medikamentů. Bohužel pro zdárné přijetí jsme museli projít fyzickým testem a tak přišla na řadu rozcvička a k tomu Khamsa přidal průchod hnusně zarostlým podrostem. Poškrábaní jsme se nakonec vydali asi už na poslední kus dnešní cesty. Začalo se už stmívat, když jsme dorazili na poslední stanoviště, kde nás čekal test z první pomoci proložený ukládáním do protišokové a stabilní polohy. Poté následovala večeře sestávající se z těstovin na sladko a se skořicí (jako ostatně všechno bylo prosyceno kořením). Když jsme se najedli, bylo nám sděleno, ať se pro tuto noc zakempíme do vzdálenosti jednoho kilometru a v sedm ráno se tu sejdeme na stanovišti a dostaneme další instrukce. Vzali jsme si ještě ešus plný těstovin a rozhodovali se, kudy jít dál. Variantou bylo projít se až do Krásna a tam někde zakempit, nebo zvolit les. Byli jsme pro les. Hezky jsme se uvelebili v takovém shluku smrků, pojedli jsme a uložili se ke spánku. Jak jsem již říkal, každá dvojice měla zásoby pouze toho jednoho. Tudíž i jeden spacák. Uložit se do jednoho spacáku dva, žádný problém. Uložit se tam se svázanýma rukama, to už problém byl. Nicméně nakonec jsme to nějak pořešili a usnuli spánkem spravedlivým. Asi ve dvě ráno nás probudilo divoké vytí a jekot. Netuším, co za zvíře vydávalo tyto zvuky, ale rozhodně vyděsilo divokou, která se tam v okolí pásla a tak jsme chvíli poslouchali dunění kopyt. Ještě, že jsou zvířata vybavena dobrým čichovým ústrojím a člověku se z daleka vyhnout. Dostat takhle kopytem do hlavy, to by se mi moc nezamlouvalo.

Opět jsme ulehli a že se krásně do rána dospíme. Chyba lávky. Za hodinu začalo pršet. Nejprve jsem slyšel jenom takové kapání, ale během chvilky se spustil docela pěkný deštík. Ani stromy nás moc neochránili. Nechtěl jsem mít promočenej spacák a tak jsme jej sbalili, hodili přes sebe pončo a takto se snažili vydržet až do rána. Kdo kdy zkoušel sedět několik hodin ve zkroucené poloze, jistě bude chápat moje pocity, když jsem si pak mohl stoupnout a pořádně se protáhnout. To byla přímo extáze. No ale s deštěm to nic neudělalo. Takže hezky vzít krosnu na záda a vydat se k stanovišti, toť náš jediný úkol. Tam jsme našli již nastoupeného Kováře se Sahabou a brzy se přidal i Honza s Magi. Orgové dorazili trošku později a odveleli nás na rozhlednu. Takže cesta přes pole a dešti se nechtělo ustávat. Mno, tak co, nerozpustíme se a maximálně budeme mokří, že? Měl jsem zato, že moje bunda se dá kategorizovat jako nepromokavá. Když po pár minutách byla durch, překategorizoval jsem ji do šuplíku - šmejde jeden, já tě vyhodim, jen co to půjde. Když i moje výborné rozlepené trekové boty šly durch, měl jsem sto chutí je zahodit na místě (s tou reklamací si se mnou ještě chlapci v Alpine Pro užijou, byl jsem tam minulý rok s téže problémem - odlepující se podrážka!). U rozhledny jsme se setkali se skoro kompletním organizátorským týmem a dozvěděli jsme se, že jediná cesta, jak vyřešit problém Arrakisu je, zbavit se závislosti. Byli nám zavázány oči a my se měli napít nejprve léku, který z nás má dostat koření a pak jeho náhražky. Ten lék byla voda, kafe a skořice. Větší hnus jsem už dlouho nepil. Nicméně v pokračujícím promrzávání mi to bylo celkem jedno, chtěl jsem už jít za každou cenu dál, abych se aspoň trošku zahřál. Pak jsme byli vyvedeni na vrchol rozhledny, kde jsme měli udělat tři kroky do prázdna a tím být osvobozeni z područí závislosti.

Dodnes nevím, co tam Sadin dělala, ale když jsem se dostal nahoru i já, tak mi pověděla, že má naražené obě zápěstí a k tomu ještě koleno. Vrchol rozhledny byl lemován kamenným zábradlím a ona prý udělala opravdu rázné tři kroky. Někoho s tak malým pudem sebezáchovy jsem ještě neviděl. Tak či onak to musely být opravdu hezké kroky, když to skončilo až takhle. Inu, pokračujeme dál. Sešli jsme dolu a v hnusném větru a dešti se čekalo na zbytek osazenstva. Pak už jsme se všichni vydali na červa do Bečova nad Teplou, abychom se dopravili zpět na zámek. Přišli jsme na nádraží promočeni, jak psi. Když jsme se tam tak hezky posvlékali, každý co uznal za vhodné, vytvořila se v čekárně takovýá správná parami prosycená atmosféra. Musím říci, že bych prosil každého, kdo mě uvidí si na nějaký pochod brát kalhoty ze 100% bavlny, aby mi dal nejlépe pár facek. Takovej humus totiž schne nezřízeně dlouho. Kdybych si býval vzal pracovní kalhoty od čongů, byl bych suchý během deseti minut. No, to ale jenom tak mimo.

Během čekání na červa se někteří uchýlili ke hrani Bangu, někteří pospávali nebo jedli. Více se toho dělat opravdu nedalo. Já začal nejprve jídlem a pak jsem hezky usnul. Pospávání jsem dokonával ještě při cestě do Mariánských lázní, kde jsme přestupovali a během pár minut byli v cílové stanici. Odtud už jenom pochod do síče, kde nás očekávalo pár šťastlivců, kteří jeli s Barčou autem a připravili nám horký čaj a polévku. Během pár minut se síč změnil na velkou sušárnu. Kde přečníval byť jen milimetr volného prostoru, bylo pověšeno mokré prádlo. Někteří sušili i mokré spacáky, no prostě všechno, co bylo potřeba. Lehce jsme poobědvali a už byl čas na přípravu hostiny.

Co se našetřilo na jídle během dvou týdnů, bylo vynaloženo na hostinu. Dělaly se pudinky tří chutí, připravovalo se ovoce a zelenina. Byly vytvořeny zeleninové saláty a pečeny makrely. To jsme měli na starost Khamsa a já. Takže vyndat zmrzlé rybičky z lednice, rozbalit, nechat vytopit troubu, rybičky na plech a obložit je rajčaty, jablky, přidat trošku másla a šup do výhně. Zatímco se pekla první várka makrel, začal Kuba s Klárkou šermovat ještě zmrzlou druhou várkou. Tak se tam chvíli mlátili, až nakonec Klárka podlehla a byla zapíchnuta mrtvou mořskou potvorou. K tomu jsem ještě provokoval Verču, Laďku a Hančí, aby mi daly kousek toho ovoce, co krájely; trošku piškotů namazaných nutelou, ale častokrát marně. Maximálně mne chtěly tak bodnout nožem. To bylo asi za ty poznámky, ať si na sebe dávají pozor, že to stejně neumí. Poslední kulinářskou specialitou toho večera byla rýže. Opět asi čtyři kila této poživatiny. Měl ji na starost Kuba. Bohužel tahleta rýže žila vlastním životem a měla svoji osobnost. Polovina se rozhodla, že se dá uvařit a druhá řekla, tak to ani omylem. Po nějaké době, když už se blížila doba zahájení hostiny, se zjistilo, že se to nedá jíst. Kuba předal vařečku mně s tím, ať to dovařim a nějak to prostě udělám. Mno, tak se do hrnce nalila trocha vody a jelo se dál. Bohužel rýže byla stále neústupná a ta polovina, která byla uvařená, se rozvařila a ten zbytek zůstal stejně tvrdý jako předtím. K tomu se nyní přidal i solidní kus spáleniny, když se to celé začalo připalovat. Po asi dvaceti minutách jsme se s Khamsou dohodli, že to nemá cenu a raději to dochutíme. Nasypali jsme do toho dvě hrsti soli a nic. Chuti to tomu nepřidalo. Grr, co s tím? Přidali jsme tam kari, oregano a ještě něco... a nic! S chutí to absolutně nehlo. Za to barvu to změnilo dokonale, i ta vůně byla úžasná. Dávat medvědovi pusu na čumák se nevyplácí, a tak jsem se rozhodli, že toho už raději necháme, zakryli jsme hrnec, aby to nebylo cítit a zahájili hostinu.

S napětím jsem očekával, kdo si první naloží. Nejprve proběhl rituál, kdy každý zapálil svíčku a rozestavil ji někde po místnosti a pak už se jenom jedlo a jedlo a jedlo. Ryby byly chutné, saláty mizely rychlostí blesku, pak přišly na řadu piškoty a pudink. Mno přežral jsem se přímo královsky. Ani se mi nechtělo hnout. V tu chvíli přišel PVC s tím, že uděláme reflexi a tak jsme odpovídali na více než padesát otázek. Nakonec, co by člověk po tak dobrém jídle neudělal, že?

Po této administrativní vložce se už jen hrálo, pospávalo a kecalo. Bylo to naprosto krásné zakončení předchozích dvou týdnů. Příštího dne jsme se již jen nasnídali, zabalili, trošku poklidili a mazali na červa, který jel v deset hodin. Ani se mi nechtělo domů, kde mne čekala jenom práce a učení. Nicméně nedalo se nic dělat. Tedy na viděnou na potáborovce a případně příští rok znova na témž místě...

The End