Velký a Malý Blaník - 8.9.

Aby těch akcí nebylo málo, byl vskutku v rychlosti dohodnut další výlet a to za pověstnými rytíři na Blaník. Nynější sestava byla Tomáš, Katka a já. Jelo se autem, protože dostat se tam hromadnou dopravou není zrovna optimální řešení. Zvláště, když autobusy jezdí pouze dvakrát či třikrát za den. Plán byl tedy jasný, v pondělí ráno po osmé vyrazíme směr Blanická chráněná krajinná oblast a zdoláme jak Velký, tak i Malý Blaník (ano, existují opravdu dva vrcholy toho jména, též jsem byl překvapen.) Kvůli akci předchozího dne jsem již nestihl nakoupit a připravit svačinku na náročný výstup, tudíž jsem se dalšího dne musel spokojit s narychlo koupenou paštikou a několika houskami. Nevadí, ono to zase tak hrozné nebylo, ale abychom se vrátili hezky na začátek.

Pondělní ráno bylo krásně. Svítíčko slunilo, nebe bylo skoro bez mráčku a v sedm hodin zapípal budík. Sbalit se bylo otázkou pár minut, vždyť jedeme jenom na chvíli, že? Takže pár základních věcí, jako třeba lékárničku, do báglu, něco k pití a šup s autem k benzícnce. Přeci jenom tam od poslední jízdy nezbylo moc šťávy a nechtěl jsem zůstat stát uprostřed dálnice. Sraz byl na Smíchovském nádraží ve čtvrt na devět. To jsme se tam s pár minutovým zpozděním také sešli a mohlo se vyrazit. Jistě netřeba komentovat pražskou dopravu takto v pondělí ráno. Bylo relativně brzy, ale v rádiu už hlásili polovinu silnic na stupni pět (tedy absolutně neprůjezdné), bál jsem se, že nás to taky zastaví na jižní spojce. Naštěstí při nás stál andělíček strážníček a po celou cestu jsme nezavadili o jedinou kolonu.

Tomáš vzal s sebou navigaci, abychom se neztratili a případně na cílovém místě našli nějakou tu geocache. Já té navigaci přezdívám "babka v krabičce", protože pokyny pro řidiče jsou namluveny ženským hlasem. Ujeli jsme nějakých 16 km po dálnici, když mi babka připomenula, abych jel stále rovně. Zajímalo by mne, kdo tvořil ty upozorňovací body na mapě. Vždyť to by mne opravdu nenapadlo, že po rovné silnici se nejspíš pojede rovně.

Zhruba v půl desáté jsme dorazili do našeho cílového a zároveň startovního místa, vesnice Kondrac. Velice rychle jsme ji začali přezdívat "Kokodrnec", protože původní název se nedá zapamatovat a tohle bylo tak krásně ulítlé, že nám to hned padlo do noty. Z Kokodrnce se jde po červené turistické značce prakticky po celou dobu trasy.



Plán náročného to treku byl vystoupat na Velký Blaník, podívat se po světě okolo, slézt dolů a znovu vystoupat, nyní již na kopec Malý Blaník a tam se pokochat zříceninou kaple. Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali.

Na prvním zastavení, pod Velkým Blaníkem, jsme narazili jednak na začátek naučné stezky pro dospělé i pro děti, ale i na geologickou expozici. Trošku jsem nepochopil, co tím chlapci mínili, ale byla tam dovezena hromada kamenů různých druhů a čehosi cosi a je to tam vystaveno a okomentováno. Nebýt to v takové hezké lokalitě, nikdo by se na to jistě nešel podívat. Mezitím, co jsme se s Katkou koukali po kamenech, Tomáš ulovil první geocache. Zapsal datum a čas návštěvy a mohli jsme pokračovat vzhůru. Ono vzhůru není až tak dobré slovo, nejprve se totiž jde dolů. Ano, jdeme na kopec dolů. Samotná silnice je o hodně výše než úpatí kopce, tudíž je nejprve nutno překonat malý výškový rozdíl, přeskočit potůček Brodec a teprve tehdy začíná samotné stoupání.





Jak jsme se měli možnost přesvědčit, je to silně turistické místo zaměřeno i na výrazné městské typy. Naštěstí toho dne s námi nidko na vrchol nešel. Jak jsme to tedy poznali? Jednoduše, kusy trasy jsou lemovány zábradlím, aby se v tom "velice náročném stoupání" měli lidé kde zapřít a navíc jsou tam v silně exponovaných úsecích schody, za které by se nemusel stydět kdejaký vstup do baráku. Jinak je ale nutné uznat, že cesta je udržovaná a starají se o ní. Aby se i děti nenudily, jsou pro ně udělána malá zastavení v rámci naučné stezky. Kupodivu jsme si vyhráli taky. Koncipováno je to metodou hry. Na stojanu jsou vyobrazeny vždy dvě řady nějakých lesních elmentů (zvířata, stromy, atp.) a je nutné je párovat například s plody, mláďaty apod. Toto párování se provádí motáním lana ve vyznačených zářezech na daném stojanu. Takhle to nezní moc zábavně, ale když jsme u toho my, tak to zábava je, jsme prostě ještě děti.

Kousek pod vrcholem je i dřevěný xylofon. Tomáš ihned chytil dřevěnou paličku do ruky a jal se mlátit do jednotlivých dřev, aby zjistil, co za tóny to vydává. Pak si to zkusila i Katka a naposledy já. Tom z toho pořídil i video, takže se možná i dočkáte pohyblivých obrázků.



Na vrchol hory to již nebylo více jak 400 metrů, které jsme zdolali za chvilku. Cestou jsme odchytli ještě jednu cachku a pak si dali oběd pod rozhlednou. Abyste si nemysleli, trošku jsme podcenili měřítko mapy a z celodenního výletu by to byla procházka tak na tři hodinky, kdybychom se často nezastavovali a neblbli po cestě. Ono je to v této lokalitě opravdu blízko všude. Z Kokodrnce na vrchol jsou to pouhé tři kilometry, takže cesta vhodná snad pro každého zájemce. Co povídat dále? Rozhledna byla v pondělí zavřená, ale s tím jsme počítali. Pokochali jsme se krásným výhledem a poslouchali, jestli se z hory nebude ozývat chrápání či dunění. Ani jednoho jsme se nedočkali, a tak se šlo na kopec druhý.



Malý Blaník je o něco menší, než jeho bratr, ale zato cesta je tam více příkrá. Konečně nějaký pořádný výstup! Zalesněnému vrcholu dominuje zřícenina kaple sv. Máří Magdalény. Uprostřed této ruiny roste asi 150 let starý smrk. Pohled na tyto dva objekty je opravdu impozantní. Kaple sama o sobě musela být v době svého vzniku opravdu velkým počinem, neboť koruna smrku nezasahuje moc vysoko nad původní střechu. Bývalo to kdysi i poutním místem, kde se v době Svatováclavských slavností pořádali mše a konaly pouti z nedalekých Louňovic pod Blaníkem.



Zde jsme si dali malou dopovací přestávku, Katka vytáhla umělé medvídky a já čokoládu. Chvíli jsme se zdrželi, zapsali do návštěvní knihy - dost jsem byl zaražen, že ta kniha tam opravdu je a nikdo ji nezničil nebo neukradl. Člověk nemá být podezíravý, ale jsme v Čechách, že? Co jiného bych tu asi tak měl čekat? Jednorožce?

Tom mezitím zavětřil další cachku a tak jsme se vydali hledat. Tentokráte byla lépe schována u stromu pod kamenem a zahrabána listím. Byl zapsán čas a datum, prohlédli jsme si, co tam kdo dal a mohli jsme vyrazit na finální přiblížení tohoto dne. Sešli jsme z kopce do městyse Louňovice pod Blaníkem (můžete mi někdo vysvětlit, co je to městys za správní jednotku?), zde jsme obdivovali místní kostel Nanebevzetí panny Marie a zámek.



Poté už nezbývalo nic jiného, než se přesunout zpět do Kokodrnce, kde jsme měli zaparkovaného Šemíka (tak jsem pojmenoval svoje autíčko, komu by se to nelíbilo, tak ať si trhne nohou.) Cesta to byla nevábná, páč se šlo nějakých 6 km po silnici. Slunce stále svítilo, a tak aspoň to nám zpříjemňovalo nezáživnou chůzi po asfaltu. Řekli jsme, že si dáme vrcholové pivko v Kokodrnci. Tedy já kofolu, jelikož jsem řidič. Žel bohu nedošlo na to. Místní hospoda je raritou a má každý druhý den otevřeno od 11 hod do 14:30. Asi tam místní chodí pouze na obědy, či co. Ale viděli jste někdy hospodu zavírat před večerem?? Nepochopim. Bylo tedy jasné, že pivko bude až v Praze. Odjeli jsme, auto nechali doma a šli to zapít a zajíst do centra. Velice to hezké zakončení příjemného dne.

Výlet na Blaník doporučuji, je to taková nenáročná procházka. Nutno dodat, že pro mne až moc nenáročná, dodal bych k tomu ještě pochod někam dál, ale to až jindy.