pátek 12. prosince 2008

Paříž aneb čokoládové bonbony IV., 29.11. - 3.12.

Úterý bylo posledním dnem, kdy jsme se mohli vydat za krásami velkoměsta a doprojít vše, co jsme ještě mohli. Péťa šla ráno do školy, takže jsme se o sebe museli postarat sami a též se taky sami vypravit. Žádná svačina, nic. Ihned ráno, za naprosté tmy, se vyskytl problém, který jsme nehodlali řešit. Jakmile totiž Petra odešla, začal zvonit telefon. Kdyby to bylo doma, nebyl by problém, ale v cizím bytě a v cizí zemi, opravdu ten pekelný přístroj brát do ruky nebudu. Zvonil hodnou chvíli a vzbudil nás oba dva. Až později toho dne jsme se dozvěděli, že volala Petřina mamka. Tím spíše by asi byla překvapena, kdybychom to byli bývali vzali. Ale kdo probůh volá před osmou hodinou ranní?? No nic. Než jsme odešli, přestala ještě téct voda, což nás trošku rozhodilo, jelikož jsme si chtěli natočit zásobu s sebou, abychom nemuseli zbytečně utrácet. Nevadí. Holt ne všechno se povede. Ale když se daří, tak se daří.

Program dne byl celkem jasný. Nejprve jsme si to mašírovali do Musee d'Orsay, kde jsme se setkali s Petrou, jenž měla pauzu mezi hodinama a velice ochotně už stála ve frontě, když jsme tam přišli. Já vím, že to není hezké, ale toho jsme museli využít a většinu té fronty předběhli. Kupodivu nikdo neřekl ani slovo a ani se nijak nesnažil dát najevo, že my tam tedy nepatříme. Holt lidi. My jsme na tom jenom vydělali.

Po všudypřítomné prohlídce osobních věcí jsme zhlédli Piccasova umělecká díla inspirovaná Manetovým výjevem Snídaně v trávě. Dle mého skromného technického soudu - Manet se musí v hrobě obracet. Ještě, že nemá možnost to vidět. Zase na druhou stranu by mohl být pyšný, že na někoho jeho dílo tak silně zapůsobilo (míněn Picasso), ale ani ten druhý čičmunda by se nemusel stydět. Na mne jeho dílo též udělalo velký dojem...

Pak jsme ještě prošli rozsáhlou výstavu pastelů, které byly více než krásné. Autoři zde předvedli opravdu velký kus umu a talentu. Klobouk dolů.

S Tomem jsme následně osaměli, jelikož škola volá a Petra musela utíkat na ruštinu (tuším, že to byla ona. Myšlena ruština, Petra to byla rozhodně. Nicméně mne stále zaráží, kolik ta holka dělá jazyků. Inu, kdo umí, umí. Kdo neumí, čumí.) Tak nějak jsme prozevlovali další části muzea, zhlédli různé antické sošky, další impresionisty a vyčerpaně jsme šli na oběd.

Tentokráte už nebyla májka, ale lovečák. Ten, spojen s bagetou, byl krásným doplněním atmosféry při výhledu do Luxemburských zahrad, kam jsme se uchýlili. Nutno podotknout, že jak ráno bylo hnusně a pršelo, nyní nám to chtělo počasí vrátit, mraky se roztrhali a při pojídání oběda nám svítilo krásné sluníčko.

Při této příležitosti jsme si také prohlédli místní budovu senátu, která zahradám dominuje. Prošli jsme okolo několika fontán, pozorovali chvíli partu šachistů, jak jsou rozesazeni kolem malých stolků a vášnivě diskutují a tahají figurkami.

Cestou zpátky domů jsme se zastavili k nákupu několika dárků, trochy vína a šli jsme na kafčo. Kupodivu už voda začala téct, takže nebyl žádný velký problém. Na večer jsme měli naplánovánu návštěvu Montmartre a Sacre Coeur. Zvolili jsme noční dobu, temno, abychom viděli rozsvícenou Paříž též z jiného úhlu. Řekl bych, že kopec, na kterém Sacre Coeur leží, je jediným v širokém dalekém okolí, takže výhled stál za to.

V kostele jsme stihli začátek mše, proto jsme se jen tak porozhlédli a už pelášili na Boulevard de Clichy, po kterém jsme došli až k Moulin Rouge. Klasické ofocení bylo na místě. Jenom Tomáš vzbudil u místní ochranky zájem a když půl hodiny šteloval stativ a neměl se k odchodu, šel si jej jeden týpek prohlédnout, jako jestli nedělá něco nekalého. Tom si jej ani nevšiml a nevzrušeně dál pracoval.

Poté už jsme odjeli domů, dali si večeři a pak vínko. Mezitím přijela Olga. Celkově to byl takový diskusní večer, poslední, co jsme tu. Spát se šlo někdy po půlnoci a ranní vstávání bylo fakt hrozný. Již jste si jistě všimli, že cokoliv před osmou hodinou je tabu zóna. Přes to prostě vlak nejede... i když letadlo ano.

Ráno tedy brzy vstát, čaj a něco málo k zakousnutí, rozloučení a už jsme si to mašírovali na metro. Paříž jakoby plakala při našem odjezdu, a tak nám to dokazovala silným deštěm. Nevadí, většinu cesty jsme jeli sockou, takže to bylo v pohodě. Na letiště jsme dorazili asi hodinu a kousek před odletem, odevzdali zavazadla a už jsme šli na gate. Než jsme prošli celou tou mašinérií kontrol, letadlo bylo připraveno k nástupu.

Cesta zpět proběhla naprosto bez problémů, jenom pak nastal problém, jak odvézt ty sýry normální dopravou domů. Silně totiž zaváněly a lidé se po mě otáčeli, co je to za špinavého pobudu. Ono, když máte s sebou dvě igelitky a ještě k tomu smrdíte, nevyžehlí to ani slušné oblečení...

A tak skončil náš podzimní výlet. Jistě někdy příště se tam vrátím.

Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album

3 komentáře:

Tomas řekl(a)...

no pekne ses rozkecal :-), ale aspon si kazdej udela obrazek, jak pilne studuje prumernej ceskej vysokoskolak v pulce semestru ;-)

Unknown řekl(a)...

Prave. Oni by si lidi mysleli, ze treba chodime do skoly a tak. To jim preci musim ukazat, jak se to dneska dela :)

Ptáče řekl(a)...

Co bys dělal v půlce semestru ve škole?! Zkontrolovoat, že stojí můžeš i telefonem.