Tím to celé začalo. Já, coby ještě nezaregistrovaný hledač pokladů, jsem vyrazil a se skupinkou se srazil na stanici metra. Jenda vytiskl instrukce ke hledání několika kešek a šlo se do boje. Ani už nevím, kolik jsme jich nalezli, protože jsme lozili a hledali do časného rána (toho času půl čtvrté), ale zaznamenal jsem se pouze k jedné, zvané Smrtihlav (autorem jest MortyWorld). Tato noční bojovka mne natolik nažhavila, že jsem se hned ráno registroval a rozhodl se svoji aktivitu rozvíjet tímto směrem i nadále.
Nicméně by to nejspíš chtělo ozřejmit pravidla hry pro ty, kteří neví, co to geocaching je. Budu parafrázovat oficiálně neoficiální text na české wikipedii. Geocaching je lovení pokladů pomocí GPS navigace. Autor zvolí nějaké zajímavé misto v přírodě či městě a tam umístí kešku. To jest třeba krabička, nebo skleněný obal od kafe, prostě cokoliv, co je alespoň trošku vodě odolné. Do ní umístí tzv. "logbook", což je papír, kam se zaznamenají hledači a úspěšní nálezci tohoto pokladu. Dále se tam umisťují různé přívěšky a jiné blboviny, které pak cestují od jedné kešky ke druhé, jak je lidé přenášejí. Hledač, který jde někam například na výlet, si zjistí na oficiálních stránkách, jestli poblíž jeho trasy neleží nějaká schovaná keška. Zaznamená si souřadnice a vyrazí hledat. Existují různé typy kešek, kde každá je specifická způsobem hledání, ale to si každý najde sám, pakliže už to neví. To asi k základnímu popisu a povědomí stačí.
Musíte si myslet, že se chovám, jako kdybych objevil Ameriku, když se tu nad tím tak rozplývám a do detailu popisuju. Ano, máte pravdu. Já si tu Ameriku objevil a moc se mi to líbí.
Nyní se teprve dostáváme k podstatě věci a tématu tohoto článku. Psal se čtvrtek 18. září. Bylo krásné, slunečné, leč trošku zimavé dopoledne. Uvařil jsem si šálek kafe, otevřel práci a tak nějak jsem se psychicky připravoval, že následující hodiny strávím v zajetí pracovních problémů. Nestalo se tak. Když už jsem skoro vypínal icq, abych měl na práci klid, napsal Tomáš, že jede do Brd hledat kešky. Chvíli jsem váhal a přemýšlel, jestli mám práci na chvíli odsunout, či jestli budu svědomitě plnit povinnosti.
Je naprosto jasné, že jsem uplně s chutí hodil práci za hlavu a vrhnul se za novým dobrodružstvím. Slovo dalo slovo a s Tomem jsme se domluvili na sraz ve dvanáct hodin na Smíchovském nádraží. Tom si chtěl vyzkoušet dopravu z jejich vesnice až do Prahy vlakem a to se mu málem vymstilo. Osobák, kterým cestoval, čekal na mezinárodní rychlík a získal tak více jak deset minut zpoždění, které byly docela důležité, aby pak stíhal přesun na další vlak. Naštěstí pohádka dopadla dobře a Tom vlak stihnul. Nic nám tedy nebránilo uhánět směr Řevnice, kde jsme se ponořili do Brdských lesů a snažili se najít zlato.
V jednu hodinu odpoledne jsme byli na místě a připraveni vyrazit. Tom se nejprve potýkal s technickými problémy, když se telefon nechtěl spojit s gps modulem, ale dobrá věc se podařila a my měli vytyčen první bod trasy - Špiónskou cache. Měla být schována někde v okolí místního hřbitova. I řekli jsme si, že se po cestě podíváme na lesní divadlo, které tam měli na cedulích inzerováno a pak to střihneme přímo lesem ke hřbitovu. Lesní divadélko bylo hezké a kupodivu i čisté. Ještě zajímavější byl nabízený program. Název si celý nepamatuji, ale utkvělo mi v paměti pouze "aneb hledám ženu ke stavbě!" Z kusých informací vyplynulo, že je to hra z období těsně po revoluci, někdo něco restituoval (chtěl jsem napsat resuscitoval, pač to jsem málem potřeboval já po zhlédnutí fotky čelních představitelů) a pak se to pokazilo. Prý úsměvná komedie. Mno, raději půjdu na nějakou klasiku. Jistota je jistota.
Od divadla se šlo přímo, dle směru kešky. Kupodivu to dle navigace nebylo dále než 500 metrů. Tyto se ale bohužel protáhly o něco dále a cesta se z původní hezké pěšinky změnila hned několikrát. Nejprve jsme přešli na jednu z hlavních asfaltek vedoucí do Řevnic, pak jsme museli projít malou roklí, tj. slézt z malého srázu, přeskočit potůček a přelézt pár plotů, a měli jsme být skoro na místě. Žel bohu se nám do cesty na posledních 100 metrů postavila budova a areál Obecní správy města Řevnic. Takový kousek jsme byli a... nic. Ach jo, takže zpět kolem vilové čtvrti, přejít na druhou hlavní silnici více na západ a nyní již opravdu z města ven a hurá ke hřbitovu. Navigace je mrška nestálá a tak nás vedla roští neroští. Když už jsme totiž dorazili ke zdi hřbitova, usmyslela si, že je to ještě o 50 metrů dále, takže se šlo prolézat takovým hezkým houštím na druhou stranu areálu posledního odpočinku. Nápověda k nalezení pokladu zněla - neodklápějte kameny v okolí. Začli jsme se bát, že keška je uvnitř hřbitova a autor ji zasunul někam pod náhrobní kámen a nás zavřou za hanobení hrobů. Nestalo se tak a po chvíli urputného hledání jsme ji našli umně schovanou v malé stráni vedle křoví. Nebudu tady psát, kde přesně je to schované, protože tím bych zkazil zábavu všem, kteří by se to vydali také hledat.
Zalogovali jsme se, pohlédli na hodinky a ke všeobecnému uspokojení se usnesli, že je čas na oběd. Usedli jsme u malé zídky a snědli to málo, co jsme si s sebou vzali, abychom neumřeli hlady. Krátká pauza nám dodala sil, tedy ne, že by to bylo potřeba, ale odpočívat se musí. Přeci se nepřetrhneme,ne?
A už jsme byli zase na cestě. Nyní k pokladu s názvem - Procesor. Cesta se vinula polem, pod dráty vysokého napětí (zde jsme se vážně pozastavili nad výškovým umístěním. Myslím, že když tudy projede kombajn, tak si sakra říká o průser) až nás krásné prostředí dovedlo k ještě úžasnější skládce. Je to tu opravdu jak pěst na oko! Na jedné straně malebná krajina plná lesů a tu a tam rozesetá vesnička. Na straně druhé velká kopa nejrůznějšího humusu. Fakt hnus. Ale což, zrychlili jsme krok a zašli do lesa. Po chvíli pochodu jsme narazili na malý rybníček, který vypadal jak z pohádky. Bohužel pouze do doby, než jsme přišli blíže. Na jeho vzdálenějším konci byla patrná hustá vrstva něčeho organického a zeleného. Blíže k nám se otvíral pohled na zakalenou vodu, ve které by snad umřelo všechno živé i neživé. To všechno napájel jeden krásně rezavě svítící potůček. I vyfotili jsme si tento přírodní úkaz a začali hledat, jelikož jsme byli zhruba 50 metrů od cíle.
Procesorová keška byla zakryta nějakým odpadkem, takže ji našel až Tomáš, který místo pročesával s větší důsledností, než já. V krabici nás opravdu čekal procesor (AMD 486 DX2 66 MHz, mezi znalci a pamětníky snad nezůstane jedno oko suché), ale také zhruba dvě deci vody. Bylo vidět, že už to tam nějakou dobu hnije, protože jednotlivé věci začly silně zapáchat. Kupodivu logbook zůstal nepoškozen a ani nebyl moc promáčen, a tak jsme se mohli v klidu zalogovat a pokračovat v naší pouti.
Třetím cílem byl vrchol Babka a stejně tak i pojmenovaná keška. Vrchol kopce tvoří trčící skála, ve které je taková polojeskyně využívaná trampy a jinými výletníky k přenocování. Dle navigace a instrukcí byl poklad až na vrcholu. Vydrápali jsme se tam a naskytl se nám překrásný výhled na jižní část Brd. Jenom škoda, že se v tu chvíli rozsvítilo sluníčko a znemožnilo pořízení kvalitních snímků. Udělali jsme tedy aspoň jediný - společné foto. Musíte uznat, že to je kvalitní snímek za všechny prachy. Naším příchodem byl vyrušen nějaký cestovatel, který se dle mého názoru nějak moc rychle zdekoval a mizel v dáli. Čert ví, co tam prováděl. Určitě nějaké nekalosti, satanista jeden!
Začalo se trošku připozdívat (rozumějte byly čtyři hodiny a já chtěl být v půl šesté doma), a tak jsme se rozmýšleli, jestli ještě najít jednu poslední kešku a pak jít, nebo jít na vlak rovnou. Když už jsme byli tak blízko, nemohl jsem přeci odmítnout tu výzvu a odejít s tím, že se na vyhlídku na Strážném Vrchu nepodívám. Dle navigace byla přímá cesta dlouhá 200 metrů. Vzhledem k tomu, že jsme byli na jednom vrcholu a poklad ukrytý na druhém, je naprosto zřejmé, kudy vedla cesta. Dolů a nahoru. Když jsme slezli dolů (možná by se více hodilo přirovnání - sklouzli) pod Babku, naskytl se nám pohled na malý, železitý potůček. Ehm, tedy v první chvíli jsem si myslel, že příčinou jeho barvy je nadmíra železa v okolí, byl jsem ale rychle vyveden z omylu. Když jsme přišli blíže a viděli tu hnusnou pěnu, co se na něm tvořila, uvědomil jsem si, že nejenom železo jest příčinou těch skoro mluvících a chodících kusů čehosi, co tak hezky poskakovalo mezi kameny. Raději jsme tedy nasadili k výstupu a za chvilku už byli na Strážném Vrchu.
Hledali jsme urputně, ale nějak se nezadařilo. Tom proto nahlédl do nápovědy a dostali jsme odpověď - lesní invalida. Ihned mi bylo zřejmé, že keška je někde u poraženého či padlého stromu. Hezky se to říká, ale tam bylo takových popadaných stromů, že nám to zabralo dalších dvacet minut, než jsme ji konečně našli. Byla mistrně ukryta... neřeknu kde. Najděte si ji sami! Zalogování proběhlo v rychlosti, stejně tak pohled po okolí, jenž se z této vyhlídky naskytl a pak už jen slézt dolů a šup na vlak.
Naše putování bylo tedy odměněno čtyřmi úspěšnými poklady a tudíž i zářezy na pažbě. Jediné, co mě nyní trápí je, že nevlastním navigaci. Ale to je jenom jediný malý mráček na naprosto čisté a prosluněné obloze. Dalšímu lovení zdar.
1 komentář:
Jééé já chcu takyy někdy na lov, prosím, prosím, smutně koukam :D Nabízím vlkodlačí nos a dvě (možná i 4) tlapky k hrabání :)
Okomentovat