Vojenská přehlídka, 28.10.

Tohoto dne bylo úterý a počasí bylo pod psa. Zároveň v toto úterý byl shodou okolností státní svátek - Den vzniku samostatného československého státu. Nebyl poprvé, nýbrž již po devadesáté! K takové události se sluší uspořádat pořádnou oslavu. A taky, že to opravdu stálo za to - mohli jsme se po třiadvaceti letech podívat na přehlídku toho nejlepšího, co naše armáda, policisté a záchranáři mohou nabídnout za lidi a techniku.

Defilé, abych taky použil nějakého cizího termita, se konalo na Evropské třídě v Praze od jedné hodiny odpolední. Když to mám tak blízko, proč bych se na nešel podívat. Sice počasí nic moc, ale za tu "parádu" to jistě bude stát.

Zhruba v půl dvanácté jsem si to mašíroval na tramvaj, spolehlivý to dopravní prostředek, když tu jsem potkal bývalého spolužáka z gymplu, Ondru s přítulkou. Byl jsem rád, že nás bude více a tudíž budeme tvořit skupinku. Na Dejvické jsme se měli setkat se zbytkem Iriadoru a to pak budeme tvořit dav. Nicméně tak daleko jsme se stejně nedostali. Naše cesta vedla na Malostranskou, kde jsme chtěli přestoupit do metra a do Dejvic dojet. Velká chyba! Myslet si, že v tuto dobu, byť za takového počasí, je možné cestovat metrem, když tu stejnou trasu si zvolilo dalších několik desítek tisíc lidí, je asi stejně moudré, jako dávat hladovému grizzlimu pusu na čumák. Když už přijelo druhé metro a na nástupišti zůstávali stále stejní lidé, jelikož se dovnitř už nikdo nedostal, vyměkli jsme a zvolili trasu tramvají. Sice budeme muset kousek jít, zato se tam vůbec dostaneme.

K mému velkému překvapení byla tramvaj relativně prázdná - zaplněna pouze stejně smýšlejícími lidmi, kteří také opustili podzemní bitvu o deset centrimetrů čtverečních na vmáčknutí do vagonu. To mne ujistilo v tom, že lidé jsou dnes neuvěřitelně líní a budou se raději mačkat v metru, než aby pak ušli půl kilometru a bylo to pohodlné. Ze zastávky Prašný most jsme se zadními uličkami dostali za dejvickou prodejnu Maserati (kdo nezná, tak je to ta velká skleněná budova vedle Diplomatu) a zaujali strategickou pozici na plotu místního domu. Při cestě jsme potkali několik velvyslanců, jak si to ve vládních autech míří k tribunám, aby měli lepší výhled. Bohužel jsme to trošku prokoučovali s organizací a Petr s Pavlem (coby zástupci Iriadoru) vyrostli na druhé straně barikády a již nemohli přejít, aby se dostali ke mně. Takže jsme z očekávaného davu tvořili pouze dvě malé skupinky.

V jednu hodinu se přiřítila prezidenstká kolona. Tedy, tvořila jí dvě auta a malá skupinka policistů na motorkách, takže kolona není opravdu to správné slovo. Nicméně přijeli na minutu přesně a to se cení. Vašek pronesl nějaký slavnostní projel, leč ten jsem nezachytil. Jednak bylo samozřejmě všude hromada lidí a tudíž hluku, druhak do mikrofonu huhňal a mluvil potichu. Ale nevadí, zase tak moc jsem o to nestál. Už aby se něco začalo dít!

Když jsme se přenesli přes všechny formality, vzal si do ruky ( a to si domýšlím, protože jsem na tribunu vidět nemohl, ani kdybych se rozkrájel ) mikrofon armádní generál a zavelel pochodem vchod. Zde bych udělal velký černý puntík a vykřičník. Jelikož generál byl jedinou osobou, která dokázala promluvit tak, aby jí bylo rozuměno po celé ozvučené délce ulice. Pronesl to hlasem jasným, silným a zřetelným. Od té doby to pak šlo jenom z kopce! Tedy, co se komentování týče. Ale k tomu se ještě dostaneme.



Celou přehlídku měly zahajovat naše úžasně pronajaté stroje Gripen. Leč počasí si to nepřálo a tak jsme za několik miliónů, které stály vzlet a přistání, slyšeli, jak se nad našimi hlavami přehnaly stíhačky. Na konci přehlídky jsme sice viděli záchranářský vrtulník, ale to bylo ze vzdušné techniky vše. A já se na ní tak těšil.



Co se týče pozemního arzenálu, pochodovali nejprve pěší vojáci různých sborů, pak policisté a hasiči. Když se všichni dopromenádovali, přišla na řadu těžká technika. Začínalo se opět u vojáků, takže jsme mohli vidět, ze máme i provozuschopné tanky, houfnice, raketomety a různé jiné vymoženosti. Docela mne zaujalo, že každý stroj má krom oficiálního názvu i své křestní jméno jako třeba Dana, Božena. To se pak v boji budou prohánět nejenom pluky vojáků, ale i banda ženských.



Za palebnou technikou a obrněnými vozy se pak prezentovala hasičská, policejní a zdravotní vozidla. Tady jsem čekal na zdravotní kamion Golem, který reprezentuje mobilní nemocnici.

Celou tuto přes hodinu trvající promenádu komentovali nějací člobrdové - žena a muž. Tito se v projevu střídali vždy asi tak po deseti minutách. To, že ani jeden nemluvil dostatečně nahlas, to by se jim dalo odpustit. Žena měla hlas položený výše a bylo jí rozumět relativně s přehledem. Co se týče toho chlapa, tak přestože nevím, kdo to byl, budu mu říkat familiérně Huhňa. Netuším, kdo toho chlapa vybíral a z jaké popelnice jej vytáhli, ale takovej projev, to se k devadesátému výročí opravdu nehodilo. Když promluvil, netušil jsem, jestli někde nebublá kanál, tak hrozné to bylo! Abyste si nemysleli, že to byl jenom můj problém a zaujatost, mluvil jsem pak ještě s pár lidma, kteří stáli na přímou viditelnost a slyšitelnost od tribuny a rozuměli naprosto to samé, co já! Tudíž velké ***** (každý si jistě rád doplní, co jeho srdci blízké jest).



Po přehlídce nastalo to, co zákonitě v takovémto počtu lidí nastat musí - chaos! Tedy všichni se vydali k dopravním prostředům, hospodám a všemožně ucpali snad všechny ulice, co z Evropské jdou. Hlavně tedy směrem k Hradčasnké. Byl to impozantní pohled, vidět takové velké náměstí ucpané lidmi. Rád bych viděl nějaké fotky, které by toto zachycovaly z ptačího pohledu.



Konečně jsme se sešli s Petrem a Pavlem a zašli na kafe, abychom tuto příjemnou událost nějak zakončili.