Úterý bylo posledním dnem, kdy jsme se mohli vydat za krásami velkoměsta a doprojít vše, co jsme ještě mohli. Péťa šla ráno do školy, takže jsme se o sebe museli postarat sami a též se taky sami vypravit. Žádná svačina, nic. Ihned ráno, za naprosté tmy, se vyskytl problém, který jsme nehodlali řešit. Jakmile totiž Petra odešla, začal zvonit telefon. Kdyby to bylo doma, nebyl by problém, ale v cizím bytě a v cizí zemi, opravdu ten pekelný přístroj brát do ruky nebudu. Zvonil hodnou chvíli a vzbudil nás oba dva. Až později toho dne jsme se dozvěděli, že volala Petřina mamka. Tím spíše by asi byla překvapena, kdybychom to byli bývali vzali. Ale kdo probůh volá před osmou hodinou ranní?? No nic. Než jsme odešli, přestala ještě téct voda, což nás trošku rozhodilo, jelikož jsme si chtěli natočit zásobu s sebou, abychom nemuseli zbytečně utrácet. Nevadí. Holt ne všechno se povede. Ale když se daří, tak se daří.
Program dne byl celkem jasný. Nejprve jsme si to mašírovali do Musee d'Orsay, kde jsme se setkali s Petrou, jenž měla pauzu mezi hodinama a velice ochotně už stála ve frontě, když jsme tam přišli. Já vím, že to není hezké, ale toho jsme museli využít a většinu té fronty předběhli. Kupodivu nikdo neřekl ani slovo a ani se nijak nesnažil dát najevo, že my tam tedy nepatříme. Holt lidi. My jsme na tom jenom vydělali.
Po všudypřítomné prohlídce osobních věcí jsme zhlédli Piccasova umělecká díla inspirovaná Manetovým výjevem Snídaně v trávě. Dle mého skromného technického soudu - Manet se musí v hrobě obracet. Ještě, že nemá možnost to vidět. Zase na druhou stranu by mohl být pyšný, že na někoho jeho dílo tak silně zapůsobilo (míněn Picasso), ale ani ten druhý čičmunda by se nemusel stydět. Na mne jeho dílo též udělalo velký dojem...
Pak jsme ještě prošli rozsáhlou výstavu pastelů, které byly více než krásné. Autoři zde předvedli opravdu velký kus umu a talentu. Klobouk dolů.
S Tomem jsme následně osaměli, jelikož škola volá a Petra musela utíkat na ruštinu (tuším, že to byla ona. Myšlena ruština, Petra to byla rozhodně. Nicméně mne stále zaráží, kolik ta holka dělá jazyků. Inu, kdo umí, umí. Kdo neumí, čumí.) Tak nějak jsme prozevlovali další části muzea, zhlédli různé antické sošky, další impresionisty a vyčerpaně jsme šli na oběd.
Tentokráte už nebyla májka, ale lovečák. Ten, spojen s bagetou, byl krásným doplněním atmosféry při výhledu do Luxemburských zahrad, kam jsme se uchýlili. Nutno podotknout, že jak ráno bylo hnusně a pršelo, nyní nám to chtělo počasí vrátit, mraky se roztrhali a při pojídání oběda nám svítilo krásné sluníčko.
Při této příležitosti jsme si také prohlédli místní budovu senátu, která zahradám dominuje. Prošli jsme okolo několika fontán, pozorovali chvíli partu šachistů, jak jsou rozesazeni kolem malých stolků a vášnivě diskutují a tahají figurkami.
Cestou zpátky domů jsme se zastavili k nákupu několika dárků, trochy vína a šli jsme na kafčo. Kupodivu už voda začala téct, takže nebyl žádný velký problém. Na večer jsme měli naplánovánu návštěvu Montmartre a Sacre Coeur. Zvolili jsme noční dobu, temno, abychom viděli rozsvícenou Paříž též z jiného úhlu. Řekl bych, že kopec, na kterém Sacre Coeur leží, je jediným v širokém dalekém okolí, takže výhled stál za to.
V kostele jsme stihli začátek mše, proto jsme se jen tak porozhlédli a už pelášili na Boulevard de Clichy, po kterém jsme došli až k Moulin Rouge. Klasické ofocení bylo na místě. Jenom Tomáš vzbudil u místní ochranky zájem a když půl hodiny šteloval stativ a neměl se k odchodu, šel si jej jeden týpek prohlédnout, jako jestli nedělá něco nekalého. Tom si jej ani nevšiml a nevzrušeně dál pracoval.
Poté už jsme odjeli domů, dali si večeři a pak vínko. Mezitím přijela Olga. Celkově to byl takový diskusní večer, poslední, co jsme tu. Spát se šlo někdy po půlnoci a ranní vstávání bylo fakt hrozný. Již jste si jistě všimli, že cokoliv před osmou hodinou je tabu zóna. Přes to prostě vlak nejede... i když letadlo ano.
Ráno tedy brzy vstát, čaj a něco málo k zakousnutí, rozloučení a už jsme si to mašírovali na metro. Paříž jakoby plakala při našem odjezdu, a tak nám to dokazovala silným deštěm. Nevadí, většinu cesty jsme jeli sockou, takže to bylo v pohodě. Na letiště jsme dorazili asi hodinu a kousek před odletem, odevzdali zavazadla a už jsme šli na gate. Než jsme prošli celou tou mašinérií kontrol, letadlo bylo připraveno k nástupu.
Cesta zpět proběhla naprosto bez problémů, jenom pak nastal problém, jak odvézt ty sýry normální dopravou domů. Silně totiž zaváněly a lidé se po mě otáčeli, co je to za špinavého pobudu. Ono, když máte s sebou dvě igelitky a ještě k tomu smrdíte, nevyžehlí to ani slušné oblečení...
A tak skončil náš podzimní výlet. Jistě někdy příště se tam vrátím.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pátek 12. prosince 2008
pondělí 8. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony III., 29.11. - 3.12.
Pondělní ráno nás přivítalo... a teď bych strašně rád řekl, že to byly sluneční paprsky, kdo mne vytáhl z postele, ale velký kulový! Hnusně bylo! Pršelo, mraky se jenom valily nad metropolí a ještě ke všemu ta všudypřítomná tma. Nevadí, v kruhu dobrých přátel i déšť nevadí. A tak jsem vstal, tentokráte to bylo lepší. I jsem komunikoval s okolím. Sice ne moc valně, ale nějakou tu zdvořilostní frázi naprosto s přehledem. Plán byl jednoduchý - kultura čeká.
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Ano, i v našem podání je kultura to samé, co muzea, galerie a podobné vymoženosti. Já jenom, abyste si nemysleli, že jsme šli třeba popíjet nebo něco ještě horšího.
A též ano, bylo pondělí a tudíž velký zavírací den. Naštěstí ne všechna umělecká místa měla dovolenou. Kupodivu některá zavírají až v úterý, ale nepamatuji si, čím je to způsobeno. Možná vlastníkem (stát, soukromník), či nějak tak. Abychom se ale vrátili jádru pudla. První naše kroky směřovaly k Oranžerii. Ta leží v jednom rohu zámeckých zahrad u Louvru. Cestou jsme ale neopomněli navštívit most Alexandra III., na který v neděli nedošlo. Pak jsme pokračovali svým původním směrem. Nejprve nás zaujala možnost vyměnit impresionisty za fotografickou reportáž v sousedním pavilonu. Žel bohu tam měli zavřeno. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se navrátit k původnímu plánu.
Uvnitř nás opět málem svlékli do trenek, chtěli totiž vědět, jestli něco nepašujeme. V momentu, kdy si Tomáš začal sundavat pásek, jej ochranka zadržela s tím, že to opravdu (!) nebude nutné a je možné projít i s tím. To mi tak trošku uvolnilo cestu, pač jsem se už ani nenamáhal s páskem něco dělat. Akorát vytahat všechny kovové věci, to bylo něco. Ale to už jsme si to mašírovali přes pokladnu až k sérii Monetových obrazů nazvaných Nymfy.
Byly to obrovské obrazy, které pokrývaly několik stěn. Jeden obraz = jedna stěna. Zachycena byla příroda, takové malé zátiší u rybníka z různých pohledů. Kupodivu docela sympatické malby.
Následoval přesun do podzemí galerie, kde byly ostatní "mistři". Abych vám pravdu řekl, nejsem stavěn na chápání umění. Jak tam nejsou tranzistory, tak to jde mimo mne. Takhle úplně do extrému bych sám sebe nepopsal, ale hodně z toho se mi blíží. Nejsem nějaký kulturní barbar, který by nedokázal ocenit hezkou věc, jenž jest architektonickým či jiným skvostem. Ale co je moc, to je moc. Některým malířům bych zabavil drogy a alkohol, aby nemohli tvořit to, co tvoří, pač na to se pak nedá koukat.
Zaujali mě pouze Durain, Monet, Picasso (ale pouze když nemaloval lidi) a pak již jen nemnoho dalších. Například Modigliani, ten neměl malovat lidi! Ale což, je to jenom můj názor. Zatímco já tady naříkám, ceny jeho obrazů závratně stoupají.
Když jsme se propotáceli celou expozicí, nadešel čas oběda. Tedy ani ne tak hodinově, jako to, že jsme měli hlad. Čím to, že když procházím nějaké muzeum či uměleckou expozici, tak mě to unaví a ještě mi vyhládne? Jistě error v časoprostorovém kontinuu.
Našli jsme malou pekárnu, kde jsme si i byli schopni říci o sezamovou bagetu. Společně s kamarádkou májkou jsme poobědvali na schodech krásného kostela sv. Klotildy. Jak jsme si postupně všímali, není tento jev ničím neobvyklým. Snad polovina Paříže chodí obědvat na schody. Jen za těch dvacet minut, co jsme si tam hověli, se kolem nás rozesadilo více než deset jiných osob a taky vybalovaly skromný to oběd.
Pak jsme již s plným žaludkem pochodovali malými uličkami města direkt k Invalidovně. Tato impozantní a obrovská budova se skvěle vyjímá mezi okolními stavbami. Zlacená kopule, velké množství kanónů vyskládaných na hradbách, policisté střežící vchod, to všechno krásně dokresluje scenérii. Prošli jsme zahradami a ocitli se na prvním nádvoří celého komplexu. Chtěl jsem obdivovat zdobnou fasádu, ale nebylo mi to dopřáno. Nic zdobného tam totiž nebylo, pomineme-li všudypřítomné lešení. Tak jsem si aspoň vyfotil pár těžkotonážních děl a raději jsme si to metelili dále k Eiffelovce.
Tam na nás čekala Péťa, která dala přednost výstupu na vrchol, než dalším soudním rozsudkům. A navíc se též ještě nikdy nevyšplhala na věž, tudíž taková celková premiéra. I když, teďka mě napadá, že Tom tam už někdy byl. Zrádce. Takhle mi rozbíjet teorie.
Bylo pondělí a tím i pracovní den. To byla úplně nejlepší kombinace, kterou jsme mohli na případné fronty chytnout. A taky, že se to vyplatilo. Nečekali jsme více než několik minut a už jsme byli u pokladny. Tam jsme zjistili, že do druhého patra si to vyšlapeme a pak pojedem výtahem, ono se to ani jinak nedá. Je tam sice nouzový žebřík, na který bych ale nevlez ani po pár pivech. Což by ve svém důsledku mělo stejně rychlý konec, jako kdybych byl střízliv, pač bych se tam neudržel a doplachtil bych až dolů mezi diváky. Jediné pozitivum by bylo, že bych se nebál výšek.
Těch nemálo schodů jsme vystoupali v poměrně dobrém čase. Jediné zdržovačky byly tvořeny těmi dvěma fotografy, kteří oblézali, co mohli, jen aby to fotili. I když já mít takový foťák, taky bych zdržoval, seč bych mohl. Ale tak mně to ani nevadilo, vždyť žádný spěch.
Pohled úplně shora byl nepřekonatelný. Naštěstí se tohoto dne (opět!!) mlha rozptýlila a dala nám tak nahlédnout na krásnou architekturu z ptačí perspektivy. Když jsme se dostatečně vynadívali, dali jsme se na pochod dolů.
Proti nám šli po úzkých schodech nějací Francouzi a velice inteligentne zabírali celou možnou plochu (a to ani nebyli tlustí). Je to tento moment, kdy vznikla krásná hláška, která stejně jako bačkůrky a čokoládové bonbony bude přetrvávat věky. Když ti Frantíci Toma dopálili, prohlásil něco ve smyslu, že maj primitivní intelekt. Já jsem tak nějak většinu přeslechl, ale do mysli se mi vypálilo Francouz = primitivní Ital. Po chvíli přemítání jsme dospěli k názoru, že je to vlastně pravda a tudíž je povoleno užívat obojího termínu k popisu občanů této země.
Pomalu se začal chýlit čas k večeru, takže jsme zaskočili na nákup, nějaké to vínko a podobné potřebné věci a už jsme si to pelášili domů a očekávat tmu. Vždyť dneska jsme měli jít na ruské kolo, pamatujete? Stihli jsme akorát kafčo, na nic více čas nebyl. Bylo celkem jasné, že večeře se odbude až potom, jelikož bychom si ji nevychutnali.
U kola na nás čekala Eva, Petřina kamarádka. Netrvalo dlouho a už jsme byli v malé kukani a točili se dokolečka. Docela jsem koukal, když ta kabinka měla jednak telefonní spojení se základnou dole a k tomu ještě klimatizaci. Asi tam maj v létě vedro a někdo by to chvíli nepřežil. Tak či onak jsme si to parádně užili a pokochali se pohledem na svítící Paříž.
Cestou domů nás Eva opustila, řka, že by ráno nevstala. Smůla přišla o výborné těstoviny a k tomu kopec srandy.
Jak jsem již naznačil, k večeři byly ty italské vymoženosti. Nějak jsme přeci museli umlátit tu hromadu jídla, kterou jsme si jako zásoby přivezli s sebou. Mezitím Péťa začala opravovat bráchovi domácí úkol na anglinu, do kterého jsme se všichni vehementně zapojili a výsledek byl jistě uspokojivý. Čert ví, jestli pak ale učitelka nepřišla na to, že to psal někdo jiný? To se asi jen tak nedozvíme.
Po večeři přišla řada na Ivánku, kamaráde. Jidášku, kamaráde. Achmeda, mrtvého teroristu a mnoho jiných. Takže takový relaxační a úsměvný večer - jako ostatně každý jiný, když jsme takhle pospolu.
A to to to je konec přátelé. Pokračování příště.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
sobota 6. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony II., 29.11. - 3.12.
Neděle byla prvním dnem, který byl, co se týče prohlídek, úplný. Vstávání v půl deváté bylo velice milé, aspoň jsem dospal osudnou sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyhlédl z okna ven. Fakta sice signalizovala, že je opravdu již po osmé hodině ranní, ale oči registrovaly tmu. Tedy ne úplnou tmu, ale hodně nehezké šero. Chvíli jsem přemítal, jestli toho vínka včera nebylo až nad míru, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že ostatní taky vstávají (slyšel jsem je z druhé místnosti) a nepřijde jim to divné, tak co bych se staral. Neopomněl jsem tento problém nadhodit při snídani a byl jsem utěšen, že je to prý naprosto normální a nemám se tím zatěžovat.
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Nevadí, takové excesy mne nevyvedou z míry. Usedli jsme ke snídani, kterou Péťa připravila. Opečená bageta, kafe, čaj, sýr, marmeláda. Prostě jako v ráji, co si budeme povídat. Tom vedl již živou konverzaci, kdežto já jsem se neúspěšně snažil teprve přivést k životu. Mozek ne a ne začít normálně pracovat a stále byl ve stavu "spím, nerušit". Kupodivu trocha vody na opláchnutí to spravila a už jsme mohli vyrazit za kulturou.
Petra nemohla jít s námi, jelikož měla učební povinnosti. Já bych tedy nazval pročítání rozsudku Evropského soudu jinak, ale to by se nemohlo "vysílat" před desátou hodinou večerní.
Plán na dnešek byl docela plný. Povětšinou chození a případně návštěva Louvre, ale to jenom za předpokladu, že nebude dlouhá fronta. Druhý pohled z okna nám signalizoval déšť a vítr, což naši prohlídku silně okořenilo. Nicméně jsme se nedali strhnout špatným počasím a nálada přetrvávala veskrze pozitivní.
Vydali jsme se ponejprv na Elysejské pole, které jsme prošli od shora až dolů. Klasické nákupní centrum. Hromada luxusních prodejen a kaváren. Takový větší Václavák. Tedy pakliže si dovedete představit uprostřed Václaváku osmiproudou komunikaci.
Zde bych se jenom pozastavil nad Francouzema a jejich uměním řídit. Jsem jenom rád, že jsme nezvolili cestu autem, protože bychom byli bývali trpěli jak psi. Takový bordel na silnicích jsem už dlouho neviděl, naposledy snad v Tunisu. Jednotlivé pruhy nejsou namalovány a je tedy na řidičích, jak si s tím poradí. Pakliže naskočí na semaforu červená, auta v mžiku vytvoří tak dvojnásobný počet pruhů, než by bylo zdrávo. Při opětovném výjezdu je nutno se zcuknout zpět a to vyvolává někdy zajímavé situace.
Druhým, velice zajímavým, elementem jsou chodci. Ti naprosto z valné většiny případů ignorují dopravní značení a vesele přechází kdekoliv a kdykoliv. Ano, řeknete si, to samé je i u nás. Chyba lávky. Když jsem viděl jeden pár, který si to štrádoval přímo přes kruhový objezd k Vítěznému oblouku a auta mu bez problému zastavovala, byl jsem zralý na panáka. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Do třetice všeho dobrého musím zmínit úžasnou úchylku tamních policistů k vytváření kolon policejních vozů, které něco transportují, či jen tak projíždějí městem. Za těch několik dní jsme byli několikráte svědky, jak se na rušnou křižovatku přihnali dva policisté na motorkách, zastavili dopravu a pár minut se čekalo, než přijede nějaký papaláš i s pěti členou vozovou ochranou. Je zajímavé, že si u nich politiků tak váží. U nás by mohli chodit pěšky a nikdo si jich nevšimne.
Ale vraťme se zpět do chvíle, kdy jsme se dostali na konec Champs Elysee, na náměstí Concorde. Tam jsme chvíli obdivovali obelisk a ruské kolo. Cena 9 euro není nikterak malá, ale zase není tak vysoká, abychom si nenaplánovali, že se tam stavíme v noci, aby byla vidět rozsvícená Paříž z výšky. Ujednáno, půjdeme sem v pondělí večer.
Další naše kroky směřovaly směrem k Louvre přes jeho zahrady. Musím říci, že bych se sem rád podíval ještě někdy na jaře či v létě, abych viděl keře a květiny v plném květu. Nicméně dovnitř do galerie jsme nešli, jelikož ta fronta mne docela vyděsila. Pouze jsme zámek mnohokráte ofotili a šlo se dál. Tedy, mě umřel foťák, takže pro tento den se stal hlavním fotografem Tom. Přeci jenom má o dost lepší stroj než já, takže fotky jsou alespoň kvalitní.
Od Louvre vedly naše kroky k Franzouskému institutu (tam trošku tápu, pač nevím čím se tam zabývají, ale budova to byla překrásná se zlacenou kopulí) a pak po nábřeží až k ostrůvku, na kterém je krásný justiční palác, policejní prefektůra a Notre Dame. Cestou jsme potkali několik bukinistů, což jsou takoví pouliční prodavači, kteří mají na zábradlí u řeky takové budníčky, kde si na noc schovávají své zboží. Já jsem si to slovo nemohl hned zapamatovat, tak jsem je překřtil na bukanýry. Ono je to v celku jedno,ne?
Co se týče Notre Dame, tak ten vypadá opravdu impozantně. Dovnitř jsme se opět pro úžasnou frontu nedostali, ale tak obdivovali jsme architektonický skvost i tak. Kousek od něho jsme se dostali i na ptačí trh. Vůbec jsme neměli v úmyslu na něj jít, i když jsme o něm ráno hovořili. A co čert nechtěl, došli jsme tam. V prvotním hnutí mysli jsme vydávali za úmysl, ale moc se nám to nepovedlo. Prodávali tu ptáky všech možných druhů - od kanárků, přes papoušky až k holubicím a slepicím. Trošku jsem ptáčky litoval, že v takovém nečase jsou nuceni trávit den v malých klíckách očumováni hordou turistů.
Nastal čas oběda a my s utkvělou představou nějaké bagety jsme hledali jakékoliv místo, kde nám ji prodají (nebo si ji ukradnem). Kupodivu jsme ve Francii v neděli odpoledne dokázali najít jednu otevřenou kavárno-pekárnu a tam jsme uzmuli chlebo-bagetu. Nevím, jak jinak to nazvat, pač to mělo tvar bagety, ale rozhodně to byl takový větší chleba. Májka nám jistila záda a oběd byl hotov. Sice mazat a následně jíst za pochodu (na nic se kvůli dešti nedalo sednout) není uplně optimální, ale snese se to. Jedna paní na mne velice pobaveně koukala, jak v jedné ruce držím půlku chleba, ze kterého ukusuji, a ve druhé mapu, kde se snažím najít náš další cíl. Kdo by se mi v tu chvíli nezasmál, že?
Dalším cílem bylo Place des Vosges (prý v překladu bažina). Je to takové hezké náměstí, kde všechny budovy, které jej obklopují, mají naprosto stejnou fasádu. Je to trošku zvláštní, ale na druhou stranu o to hezčí. V parku nás uvítala krásná značka - wi-fi zone. Nabízeli připojení k netu, ale že bychom to v tu chvíli ocenili, to ne. Zase takový geekové nejsme.
Nemarnili jsme čas a cupitali jsme si to na náměstí Bastily. Zde je velký památník bojovníkům za republiku, budova opery a též jsme tam nachytali i jeden trh. Koukal jsem, že přes víkend se s nimi úplně roztrhl pytel. Zde nabízeli klasické zboží - od cetek přes jídlo až ke kobercům. Nic, co bychom potřebovali očumovat déle než půl minuty.
Proto jsme z hlavního boulevardu utekli směrem zpět k Louvru. Cestou jsme se zastavili na kafčo v místní kavárničce a usadili se na venkovní "terase", která byla ohrazena plastovým průhledným nesmyslem a k tomu vytápěna. Nebylo to špatné, kafíčko super a mohl jsem jít s pískem (což byl hlavní účel návštěvy, alespoň z mé strany).
Pak jsme se propletli malými uličkami, ofotili se u muzea Picassa a mašírovali si to zpět kolem náměstí Concorde až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde měl být květinový trh. Jen jsme tam došli, začalo pršet hustěji než doposud a vítr se nám snažil naznačit, že dneska nám ještě ukáže. Do kostela jsme nakonec nešli, pač se zrovna konala mše. Jako uvědomělí mladí muži jsme se raději šli podívat po tom trhu, než abychom vytrhávali zbožné věřící z modlitebního transu. Trh jsme sice našli, ale bylo už zavříno. Kdo by se divil, když bylo tak hnusně. Nemarnili jsme čas a vydali se na poslední část cesty domů.
Chtěli jsme se zastavit na mostě Alexandra III., ale vzhledem k tomu, že jsme tou dobou začali být silně promočeni a promrzlí, raději jsme to nechali na jindy.
Kafíčko, čaj a kus buchty nám doma spravil náladu. Jakmile jsme si odpočali, připravili jsme byt na další nával návštěvníků. Dodělávali jsme ty zatracené palačinky, které se předchozího dne nedodělaly. Přišla Olga, Zdeněk a přivedli ještě jejich kamárdku Ninu. Takže nás byl opravdu velký počet, když se to tak vezme.
Palačinky byly dodělány, tedy ty sladké, ale navíc ještě Olga přinesla předdělané palačinky na slano. Takže se přidalo vajíčko, sýr a nějaké další vymoženosti a bylo hotovo. Musím říci, že takhle jsem se už dlouho nepřežral. Bylo to fakt vynikající. Až jsem měl pak problém usnout, jak mě tlačilo břicho.
No a to je veskrze všechno z nedělního putování francouzskou metropolí.
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
pátek 5. prosince 2008
Paříž aneb čokoládové bonbony I., 29.11. - 3.12.
Nápad na výlet do Paříže vznikl již někdy v září tohoto roku, když se Péťa odporoučela studovat na rok za hranice. Nemohli jsme ji přeci nechat odjet samotnou a nechat ji napospas tamním frajerům,ne? Rozhodli jsme se, že se tedy do tohoto velkoměsta vypravíme, abychom ji potěšili a zároveň trošku zkontrolovali, kdyby náhodou pařila více, než je zdrávo. Pro mne to byla vůbec první návštěva francouzské metropole a s tím i celé Francie.
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
Problémy se vyskytnou vždy. Tentokráte vystrčily růžky již při samotném plánování. Když jsme se totiž v září rozhodovali (nikoliv, co dál dělat), kdo pojede, byli jsme s Kristinou jasní favorité. Řekli jsme si, že pojedeme autem, abychom to měli pohodlnější, než busem. Letadlo jsme zamítli, jelikož bylo relativně drahé. Abychom tedy utáhli náklady, bylo jasné, že budeme potřebovat minimálně třetího do party. Tím se stal Tomáš, můj kolega z FELu. Parta tedy utvořena, jen vyrazit.
Ale ono ejhle. Termín návštěvy byl stanoven na poslední víkend v listopadu s tím, že bude protažen i přes několik dní pracovních. Bohužel Kristina tak trošku lehkovážně tuto část odsouhlasila, aniž by si zjistila, jestli opravdu může. Není tedy ani nutné nějak zvláště zdůrazňovat, co šlo hned od začátku špatně, že?
Postupem času jsme s Tomem zjistili, že auto bude setsakra drahé a nevyplatí se ani ve třech. Volba se tedy přesunula a možnosti bus nebo letadlo. Po chvíli srovnávání cen těchto dopravních prostředů zvítězila nízkonákladová společnost SkyEurope a s ní i malý dopravní Boeing. Je to přeci jenom pohodlné a rychlé. Dvě hodiny v letadle nebo dvanáct v buse? Snad není o čem diskutovat. Zbývalo tedy jediné - zamluvit a zaplatit letenky.
V tuto chvíli se ale Kristina zasekla s tím, že jí termín absolutně nevyhovuje. Sobotní přílet do Paříže je ok, ale zpět by potřebovala být již v pondělí večer. To bylo bohužel trošku málo, než to, co jsem plánoval od začátku. Krátká domluva a chvíle na zamyšlení přinesla nepěkný výsledek - Kristina nepojede, nechá to až na jaro. Bylo to pro mne zklamáním, ale nedalo se nic dělat. Tak to chodí. V partě jsme tedy zůstali jen my dva chlapi. Nevadí, sranda jistě bude i tak. Letenky byly zaplaceny a my už byli plni očekávání, ať už konečně je osudná sobota tady.
Dočkali jsme se. Nadešel kýžený víkend a my se přesunuli na letiště v Praze. Abych to uvedl na pravou míru - já tedy ještě spal, když jsem byl mile odvezen až před terminál. Ono taky se není čemu divit. Letadlo startovalo v 6:50 ráno a my museli být odbaveni již dvě hodiny předem. To nás posouvá na pátou hodinu ranní na terminálu. Hnus fialovej! Já nesnáším ranní vstávání! Ale co bych neudělal pro kamarádku.
Kufry jsme hodili na pás, převzali palubní lístky a usedli na jedny z mnoha volných laviček, které v terminálu byly. Ono taky koho by tam člověk mohl čekat v takovou nekřesťanskou hodinu,že? Ježíška? Těžko. Ale zato tam byla parta chlapíků, kteří horlivě montovali vánoční výzdobu - hodně koulí a milióny svíčiček. Hlavně, že se to bude návštěvníkům líbit.
Nadešel čas a my se přesunuli do letadla. Kupodivu nebylo plné. Jedině tak jsme se nemuseli s Tomem mačkat na malých sedadlech a mohli jsme okupovat sedadla tři. Tím pádem hromada místa na nohy.
Let proběhl bez sebemenších problémů, akorát mě zalehlo ucho a celý následující den nechtělo poslouchat (asi o mně nekdo špatně mluvil). Na letišti Orly, kam jsme dorazili něco před devátou hodinou, jsme popadli svůj jediný kufr, do kterého jsme se zabalili oba dva! Vidíte dámy?! To je úsporné řešení. I když musím přiznat, že pětset korun za další zavazadlo bylo velice silnou motivací, abychom všechny věci narvali do toho jednoho kufru.
Z letiště jsme se nějakou chodbou, která vedla kamsi na parkoviště, dostali mimo jiné i na zastávku autobusu. Nebylo to zrovna to, co jsem si představoval. Vypadli jsme někde uprostřed čtyřproudé "dálnice" ve velice špinavém podjezdu letiště a na stání jsme měli malý ostrůvek široký ne více než půl metru. Ale to nám ani tak nevadilo, hlavně abychom již byli pryč.
Na konečné zastávce pak proběhl rychlý přestup do metra, nákup deseti lístků a pak již cesta krtkem do cílové stanice. Přestupovali jsme pouze jednou a to ihned na největší přestupní stanici v Paříži - Chatelet (není to psáno správně, ale já ty písmena se stříškou nad nemám). Krom mnoha pospávajících žebráků nás uzemnil ještě jeden cestující, který si na dlouhé chodbě při přestupu našel malý roh a přejmenoval jej na veřejné wc. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Co je ale nutné podotknout, v metru Francouzi nemají hajzlíky. Takže se mu ani nedivím. Ono, když člověk musí, tak prostě musí!
Nakonec jsme se přeci jen s Petrou setkali na zastávce George V., kde si nás vyzvedla a doprovodila domů, do našeho místního útočiště. Byteček to jest podkrovní a velice krásně zařízen. Já osobně miluju podkrovní byty a prostory, tudíž jsem si to nemohl než vynachválit. Zároveň ten výhled na Eiffelovku, to bylo něco!
Ubytovali jsme se, osvěžili čajem či kávou a dali něco malého k snědku, abychom trochu zahnali hlad. Nastala otázka - co teď? Přeci jenom máme čtyři dny a hromadu věcí, co bychom rádi viděli, tedy alespoň já, jelikož jsem tu nikdy nebyl. Z toho samého důvodu jsem ponechal plánování povětšinou na Petře a Tomovi. Věděl jsem, že nezklamou. Bylo dohodnuto, že to pro tento den nebudeme hrotit a dáme si odpočikovou vycházku na místní žřádelní trh, který se koná každou středu a sobotu
Nelitovali jsme. Hromada stánků s plody moře, pečivem, palačinkami, bylinkami, sýry, masem, ovocem, zeleninou a v neposlední řadě cetkami, byly pastvou pro oko. K tomu si představte klasickou trhovní atmosféru, všude hromada lidí, kteří okukují, ochutnávají, handrkují se. Prostě paráda. Ve vzduchu se mísily rozličné vůně, trhovci pořvávali na okolo stojící lidi své nabídky, vychvalovali zboží a všemožně se snažili uchvátit naši pozornost. Tedy já to vnímal tak trošku z jiné perspektivy, páč jsem jim nerozumněl ani slovo. Jo, to bych měl taky vypíchnout. Péťa byla jediná, která z nás uměla francouzsky a tím pádem byla jednohlasně zvolena naším mluvčím.
Nakoupili jsme (vzletně řečeno, Péťa nakoupila a zaplatila, my se dívali a nesli) sýry, zeleninu, pečivo a pajdali jsme domů, abychom si dali něco k obědu. Při cestě jsme nakoupili i vínko na večer, to přeci při návštěvě vinařské velmoci nesmí chybět. Kupodivu jsem našel v místní nabídce i vína cenou velice příznivá a posléze na ochutnání i dobrá. Za skoro tři eura to bylo opravdu více než dobré.
K obědu jsme se nasytili něco sýrů, salátu a bagety. Neměli jsme příliš hlad, přeci jenom to ranní vstávání člověku rozhází denní program.
Předtím, než začnu s popisem dalšího programu, udělám malou vložku, co se týče geografického umístění Petřina bytu. Ten jest situován zhruba deset minut chůze od Vítězného oblouku a několik málo ulic od Champs Elysee. Každý, kdo v Paříži někdy byl, ihned pochopí, že je to v centru tak, že to ani více nejde. Tudíž jsme na každou vycházku akorát vyběhli z baráku a hnedle jsme nabrali potřebný směr bez nutnosti používat socku.
Po obědě následovala podvečerní vycházka a výšlap na Vítězný oblouk. Musím říci, že je to velice impozantní stavba. Počasí se nám chtělo ukázat v nejlepších barvách, a tak nás nahoře osvítilo sluníčko. To nám dovolilo udělat několik velice pěkných fotek významných bodů metropole. Jakmile jsme se pohledů nabažili, řádně se ofotili a prodiskutovali další plány, jsme se rozjeli k moderní sklo-betovoné čtvrti La Defence, kde jsme se měli setkat s Olgou a Zdeňkem, coby bývalými Petřinými spolužáky z gymplu.
Nejprve jsme si prohlédli "repliku" Vítězného oblouku coby moderní skleněnou stavbu, na kterou si můžete za pár euro vyjet výtahem. Odolali jsme tomuto pokušení, ono skoro deset euro za jednoho je silný demotivační prvek. Pokochali jsme se též uměleckým výtvorem bronzového palce, který se tyčil nedaleko již zmíněné budovy.
Po krátké době s malým zpožděním dorazila jak Olga, tak Zdeněk. Vzájemně jsme se popředstavovali (hlavně Tom neznal nikoho) a šli jsme se kochat na jeden z mnoha vánočních trhů.
Zde nebylo nic, co bychom doma neviděli. Krásné osvěžení všedního zážitku poskytovaly různé stánky s roztodivnými nabídkami pochutin, polévek a i jiného jídla. Já osobně zůstal věrný svařáčku a tím jsem se krásně zahřál, což bylo to jediné, co jsem potřeboval. Když jsme obhlédli vše, co tam zhlédnout šlo, vydali jsme se zpět k Pétě, abychom udělali menší večírek s palačinkami. Na ty bylo potřeba ještě něco dokoupit, takže jsme se nevyhnuli návštěvě malého obchoďáku.
Samotné vaření si vzaly do rukou dámy. Dle toho to také nakonec vypadalo. Ne, teďka bych jim vážně křivdil. Ono se to hezky povídá, když jsme se my, chlapi, rozesadili na židle a pozorovali, co z toho všeho zmatku vypadne.
Bohužel palačinkové těsto bylo více než řídké, a proto se pak na pánvi nedaly palačinky pořádně obracet. Trhaly se a postupně se i pálily. Inu, tato část večeře se nepovedla. Nevadí, mezitím byl udělán salát, který jsme si s dresinkem dali velice rádi. Abychom nějak nahradili zamýšlený spálený chod, rozhodly se holky, že se vrhnou na omeletu. Inu, též to mělo malý háček - spálená byla taky.
Naštěstí jenom velice slabá spodní vrstva, takže přeci jenom nakonec byl hlavní chod. S chutí jsem se vrhnul do jídla, aby mi za malou chvíli byl talíř sebrán s tím, že přeci tu spálenou část nebudu jíst?! Jako a proč ne? Že prý je to rakovinotvorné. A co? Na něco se umřít musí. Ale ženské jsou ženské (všimněte si tohoto přirovnání, tohoto typu jich bude ještě mnoho a stane se to hláškou výletu - jednou z mnoha), nic s nimi neuděláte, takže jsem se podvolil.
Po večeři jsme pokračovali v diskusi a popíjení vínka. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale hlavním mottem večera se stala kráva s bačkůrkama. Neptejte se. Nechtějte to vědět.
Pak se návštěvníci odebrali domů a my se zmoženi a vyčerpáni vrhli do postele, abychom se aspoň trochu regenerovali. Tím sobota skončila.
Pokračování příště...
Odkazy na fotky:
Petřino album
Tomášovy fotky
Moje album
středa 19. listopadu 2008
Bílé Karpaty, 14. - 16. 11.
Poprvé jsem se chopil organizátorského postu a jako taková nezkušená panna jsem se pokusil vytvořit příjemný víkend s batohem na zádech. Byl to již klasický poslední turistický víkend, kdy jsme se rozloučili se sezónou a napjatě očekáváme jaro. Tedy ne, že by to byla poslední akce roku, nicméně asi s batohem to již nebude. I když mne tak napadá, že někteří členové Iriadoru jsou toho jistě schopni. Nicméně zpět k výletu.
Hlavní trasa byla vytyčena z Valašských Klobouků, přes rozhlednu na Královci, zříceninu Brumov, Hložeckou kapli, Popov, Divnice až do Slavičína, kde jsme nasedli na elektrizovaný dostavník, a tak se dopravili domů.
Je důležité říci, že tuto akci jsem viděl hlavně z toho druhého břehu, aneb ten, který se směje. Doufám, že se v brzku objeví článek některého z účastníků, abych dostal i zpětnou vazbu, jak se mi to povedlo či nikoliv. Rád bych věděl, jak moc byly jednotlivé body pochodu těžké. Jistě jste si všimli, že dnešní povídání bude hlavně o té organizační stránce věci.
Nejprve vás trošku seznámím s koncepcí. Chtěl jsem tento rok výlet trošku znevšednit, a proto jsem vymyslel legendu o zemi Ragnaroku (podobnost s jistou hrou čistě náhodná), kterou pustoší zlý čaroděj Taliesin. Je to sice laciné téma, ale jako kostra to postačí. Všichni účastníci simulují bandu hrdinů, kteří jej jdou zabít. Doposavad klasická fantasy. Cesta však jest trnitá a plná překážek. Jako by tomu bylo někdy jinak. Ti, kdož šli tuto cestu před nimi, jim zanechali různá vodítka a pomocné berličky, jak se k mágovi dostat. Tyto pomocné body byly tvořeny šiframi, slepými mapami a návody, kudy a jak dál.
První šifra byla ještě zadána, když všichni seděli v teple domova. Museli totiž rozluštit, kam se pojede, což byla naše startovní pozice Valašské Klobouky. Kupodivu se jim to i s menšími potížemi povedlo a my se mohli vydat na cestu. Je pravdou, že jsem řekl, že kam si najdou cestu, tam půjdu s nimi. Neměl jsem ale koule to opravdu udělat. Možná příště, až nasbírám více zkušeností.
Ve vlaku dostali šifru další - směr cesty na příští den. Tady se handlovalo s posunutými abecedami, všeobecně to známou Césarovou šifrou. To zabralo trošku více času, ale k rozhledně na Královci se nakonec dobrali.
Následoval sobotní pochod a při něm několik dalších šifer. Nebudu to tu opět rozebírat, spíše vás odkážu na kompletní dokumentaci cesty a i jednotlivých úkolů. Na našich cestovních stránkách je možné pročíst i celou legendu. Tak směle do toho.
Hlavní dokumentace Bílých Karpat
V jednotlivých podsekcích se dočtete, jak to s námi bylo, co všechno jsme prováděli a tak podobně.
Důležitým dokumentačním bodem jsou i fotky. Zde vás ponejprve odkáži na externí fotoalba, jelikož zatím nikdo z toho množství, co se nafotilo, neudělal výběr, který by se umístil k nám.
Janino album
Klárčino album
A to je prakticky vše, přátelé.
Hlavní trasa byla vytyčena z Valašských Klobouků, přes rozhlednu na Královci, zříceninu Brumov, Hložeckou kapli, Popov, Divnice až do Slavičína, kde jsme nasedli na elektrizovaný dostavník, a tak se dopravili domů.
Je důležité říci, že tuto akci jsem viděl hlavně z toho druhého břehu, aneb ten, který se směje. Doufám, že se v brzku objeví článek některého z účastníků, abych dostal i zpětnou vazbu, jak se mi to povedlo či nikoliv. Rád bych věděl, jak moc byly jednotlivé body pochodu těžké. Jistě jste si všimli, že dnešní povídání bude hlavně o té organizační stránce věci.
Nejprve vás trošku seznámím s koncepcí. Chtěl jsem tento rok výlet trošku znevšednit, a proto jsem vymyslel legendu o zemi Ragnaroku (podobnost s jistou hrou čistě náhodná), kterou pustoší zlý čaroděj Taliesin. Je to sice laciné téma, ale jako kostra to postačí. Všichni účastníci simulují bandu hrdinů, kteří jej jdou zabít. Doposavad klasická fantasy. Cesta však jest trnitá a plná překážek. Jako by tomu bylo někdy jinak. Ti, kdož šli tuto cestu před nimi, jim zanechali různá vodítka a pomocné berličky, jak se k mágovi dostat. Tyto pomocné body byly tvořeny šiframi, slepými mapami a návody, kudy a jak dál.
První šifra byla ještě zadána, když všichni seděli v teple domova. Museli totiž rozluštit, kam se pojede, což byla naše startovní pozice Valašské Klobouky. Kupodivu se jim to i s menšími potížemi povedlo a my se mohli vydat na cestu. Je pravdou, že jsem řekl, že kam si najdou cestu, tam půjdu s nimi. Neměl jsem ale koule to opravdu udělat. Možná příště, až nasbírám více zkušeností.
Ve vlaku dostali šifru další - směr cesty na příští den. Tady se handlovalo s posunutými abecedami, všeobecně to známou Césarovou šifrou. To zabralo trošku více času, ale k rozhledně na Královci se nakonec dobrali.
Následoval sobotní pochod a při něm několik dalších šifer. Nebudu to tu opět rozebírat, spíše vás odkážu na kompletní dokumentaci cesty a i jednotlivých úkolů. Na našich cestovních stránkách je možné pročíst i celou legendu. Tak směle do toho.
Hlavní dokumentace Bílých Karpat
V jednotlivých podsekcích se dočtete, jak to s námi bylo, co všechno jsme prováděli a tak podobně.
Důležitým dokumentačním bodem jsou i fotky. Zde vás ponejprve odkáži na externí fotoalba, jelikož zatím nikdo z toho množství, co se nafotilo, neudělal výběr, který by se umístil k nám.
Janino album
Klárčino album
A to je prakticky vše, přátelé.
pondělí 10. listopadu 2008
Zlato Inků
Prokleté zlato - aneb 1000 let Zlata Inků. Takto se jmenuje výstava, kterou pořádá manželka nynějšího prezidenta ve spolupráci s velvyslancem Peru, primátorem Prahy a ministrem kultury. Expozice je umístěna v prostorách Nejvyššího purkrabství Pražského hradu (kdo neví, je to hned vedle muzea hraček). I my, Iriador, jsme se tam vypravili, abychom zhlédli tuto nákladnou a dlouho připravovanou výstavu.
Expozice jest otevřena každý den, jistě krom pondělka, do šesti hodin do večera. Sešli jsme se těsně před pátou, abychom se vyhnuli dlouhým frontám. Podařilo se. Byli jsme mezi posledními, kteří byli do sálu vpuštěni.
Ihned na úvod mne trochu rozhodila cena vstupného. Normální lístek stojí 220,- korun, studentský pak o šedesát méně. Na to, jak malé to je, bych řekl, že je to moc. Ale budiž, je to zlato, tak mohli mít velké náklady na převoz a zabezpečení. Ne všichni jsme to přešli tak snadno. Pavel ihned prohlásil, že je to fakt vyděračství, kolikže by za to mohl mít piv!? Nedočkal se souhlasného pokývání hlavou, spíše úsměvu. Vždyť jsme klucí kulturní a musíme se vzdělávat!
Samotná expozice pak popisuje Inky od jejich počátků až do konce, kdy byli vybiti Španěly. Na popisných panelech, visících na zdi, je dokumentováno vše, co o těchto indiánech víme - kultura, hospodářství, vztah k náboženství a věda.
To je ale jenom omáčka na okraj. Důležitější je to, co si tam tak hezky leží ve vitrínách - zlato. Je nutné poznamenat, že dle nabytých informací vás mohu poučit, pakliže to již nevíte, že Inkové neznali platidla a měnu jako takovou. Zlato a stříbro, které našli, pokládali za vlastnictví a výtvor bohů. Veškeré předměty z těchto drahých kovů pak sloužili jako ozdoba chrámů, znak společenského postavení či nástroj k vykonávání obřadů.
Většinu sbírky pak tvoří různé masky, ozdoby do nosu, obřadní nádoby, nože, a pinzety. Tuto poslední věc tu musím zmínit, jelikož Inkové používali pinzety k trhání chlupů a řas (stejně jako dnešní masochistické dámy, které si trhají obočí a případné vousy; tedy do této doby se nic nezměnilo), jenže oproti dnešním pinzetám byly zlaté. Případně pak přidělány k zlatému řetězu, který se pak nosil kolem krku. Správně, i tato věc byla ukazatelem vznešenosti a postavení. Sloužily však i k obřadům, kdy, jak bylo psáno, se rituál započal rozfoukáním řas okolo sebe a tím uvolnění nějaké energie. Moc jsem to nepochopil, až na to, že na konci byli všichni bez chlupů a jistě vypadali náležitě důstojně.
Co se týče kvality zpracování předmětů, je nutné smeknout klobouk. Různé tvary, tepání a styly zpracování jsou opravdu znamenité. Jenom je tu jedna taková malá věc. Jestli se tam půjdete podívat, všimněte si ozdob do nosu. Při velikostech a tvarech, které si vytvořili, netuším, jak s tímhle někdo mohl být byť jenom hodinku u obřadního ohně, natož třeba pohnout hlavou, aniž by mu to ten frňák utrhlo. Jestli se jim to ale líbilo, tak prosím. Avšak já bych takto ozdoben fakt nechodil.
Poslední věcí, která opravdu stojí za to, je taška na lístky koky. Je to jednoduše zpracovaná mošna s vyobrazením hlavy medvěda. Je vidět, co si chlapci stále nosili s sebou. Hlavní je, že je za to nezavřeli.
Takovou třešničkou na dortu bylo doprovodné výpravné video, které promítali v provizorním kinosále. Jak se mi celá ta výstava líbila, tohle by mi ji fakt zhnusilo. Výprava byla o kolonizaci dnešního Peru Španěly. Jak se tam dobyvatelé prali s indiány a jak zvítězili. Nic, co již nebylo řečeno na popisných plakátech všude okolo. Vizuální podklad pod tento text byl natočen nejspíš někde v lesích okolo Prahy. Nemohu se ubránit dojmu, že nahnali dvacet lidí v brněních do lesa, kde pak simulovali pochod pralesem. Netuším, proč nemohli použít některý dokument, který o tom byl již natočen. Největší perličkou však byla věta, která provázela diváky od začátku do konce v pauzách mezi "odstavci" - Zlato, třpytivé zlato, lákavé zlato. Zlato! Je vidět, že ten, kdo psal scénář, byl evidentně silou tohoto pokladu ujmut na zdraví a jeho psychika náležitě reagovala. Plus to, že to komentovala žena, která měla hlas posazen ještě výše, než je průměr, z toho dělalo výtvor, který se nikdy neměl zrodit!
Celkově je můj dojem z této výstavy velice pozitivní. Když se vyhnete, a já vám to z celého srdce doporučuji, tomu "dokumentu", je možné shlédnout kvalitní exponáty, které stály až moc krve.
Expozice jest otevřena každý den, jistě krom pondělka, do šesti hodin do večera. Sešli jsme se těsně před pátou, abychom se vyhnuli dlouhým frontám. Podařilo se. Byli jsme mezi posledními, kteří byli do sálu vpuštěni.
Ihned na úvod mne trochu rozhodila cena vstupného. Normální lístek stojí 220,- korun, studentský pak o šedesát méně. Na to, jak malé to je, bych řekl, že je to moc. Ale budiž, je to zlato, tak mohli mít velké náklady na převoz a zabezpečení. Ne všichni jsme to přešli tak snadno. Pavel ihned prohlásil, že je to fakt vyděračství, kolikže by za to mohl mít piv!? Nedočkal se souhlasného pokývání hlavou, spíše úsměvu. Vždyť jsme klucí kulturní a musíme se vzdělávat!
Samotná expozice pak popisuje Inky od jejich počátků až do konce, kdy byli vybiti Španěly. Na popisných panelech, visících na zdi, je dokumentováno vše, co o těchto indiánech víme - kultura, hospodářství, vztah k náboženství a věda.
To je ale jenom omáčka na okraj. Důležitější je to, co si tam tak hezky leží ve vitrínách - zlato. Je nutné poznamenat, že dle nabytých informací vás mohu poučit, pakliže to již nevíte, že Inkové neznali platidla a měnu jako takovou. Zlato a stříbro, které našli, pokládali za vlastnictví a výtvor bohů. Veškeré předměty z těchto drahých kovů pak sloužili jako ozdoba chrámů, znak společenského postavení či nástroj k vykonávání obřadů.
Většinu sbírky pak tvoří různé masky, ozdoby do nosu, obřadní nádoby, nože, a pinzety. Tuto poslední věc tu musím zmínit, jelikož Inkové používali pinzety k trhání chlupů a řas (stejně jako dnešní masochistické dámy, které si trhají obočí a případné vousy; tedy do této doby se nic nezměnilo), jenže oproti dnešním pinzetám byly zlaté. Případně pak přidělány k zlatému řetězu, který se pak nosil kolem krku. Správně, i tato věc byla ukazatelem vznešenosti a postavení. Sloužily však i k obřadům, kdy, jak bylo psáno, se rituál započal rozfoukáním řas okolo sebe a tím uvolnění nějaké energie. Moc jsem to nepochopil, až na to, že na konci byli všichni bez chlupů a jistě vypadali náležitě důstojně.
Co se týče kvality zpracování předmětů, je nutné smeknout klobouk. Různé tvary, tepání a styly zpracování jsou opravdu znamenité. Jenom je tu jedna taková malá věc. Jestli se tam půjdete podívat, všimněte si ozdob do nosu. Při velikostech a tvarech, které si vytvořili, netuším, jak s tímhle někdo mohl být byť jenom hodinku u obřadního ohně, natož třeba pohnout hlavou, aniž by mu to ten frňák utrhlo. Jestli se jim to ale líbilo, tak prosím. Avšak já bych takto ozdoben fakt nechodil.
Poslední věcí, která opravdu stojí za to, je taška na lístky koky. Je to jednoduše zpracovaná mošna s vyobrazením hlavy medvěda. Je vidět, co si chlapci stále nosili s sebou. Hlavní je, že je za to nezavřeli.
Takovou třešničkou na dortu bylo doprovodné výpravné video, které promítali v provizorním kinosále. Jak se mi celá ta výstava líbila, tohle by mi ji fakt zhnusilo. Výprava byla o kolonizaci dnešního Peru Španěly. Jak se tam dobyvatelé prali s indiány a jak zvítězili. Nic, co již nebylo řečeno na popisných plakátech všude okolo. Vizuální podklad pod tento text byl natočen nejspíš někde v lesích okolo Prahy. Nemohu se ubránit dojmu, že nahnali dvacet lidí v brněních do lesa, kde pak simulovali pochod pralesem. Netuším, proč nemohli použít některý dokument, který o tom byl již natočen. Největší perličkou však byla věta, která provázela diváky od začátku do konce v pauzách mezi "odstavci" - Zlato, třpytivé zlato, lákavé zlato. Zlato! Je vidět, že ten, kdo psal scénář, byl evidentně silou tohoto pokladu ujmut na zdraví a jeho psychika náležitě reagovala. Plus to, že to komentovala žena, která měla hlas posazen ještě výše, než je průměr, z toho dělalo výtvor, který se nikdy neměl zrodit!
Celkově je můj dojem z této výstavy velice pozitivní. Když se vyhnete, a já vám to z celého srdce doporučuji, tomu "dokumentu", je možné shlédnout kvalitní exponáty, které stály až moc krve.
pondělí 3. listopadu 2008
Ať žije král... , hrad Točník, 31.10. - 2.11.
Přišel nám podzim, s ním se blíží i polovina semestru, a tak toto byla poslední příležitost, jak na víkend vypadnout s brontíkama od učení. Rozhodl jsem se na poslední chvíli a váhal jsem mezi Hrubým Rohozcem, nebo Točníkem. Nakonec převládlo místo, kde jsem ještě nikdá pořádně nebyl, a než jsem se nadál, už jsem měl před sebou seznam věcí, které musím dovézt. Akce byla dílem z části Rozruší, z části SUPí. Parta organizátorů - Hanka, Klárka, Tibor a Pavel - to vzali velice hezky za pačesy a my měli o zábavu postaráno.
Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!
Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.
Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.
Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.
Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.
Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.
Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.
Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.
Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.
Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.
Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!
No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.
Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.
Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.
Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.
Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.
Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.
V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.
Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.
Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.
Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.
Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.
Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.
Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.
Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.
Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.
Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.
Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.
Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.
Celá akce začala již v pátek ráno, když jsem seděl ve škole a probíral, co všechno musím zařídit, než budu moci odjet. V tu chvíli mi zapípal mobil, přišla zpráva, ve které jsem byl z obyčejného účastníka povýšen do stavu "pověřené komorné". Netuším, proč to nemohl být pověřený komorník, zvláště, když se necítím býti ženou. Jednak tedy psychicky a za druhé nemám jisté genetické předpoklady (něco mi přebývá a něco zase chybí,že?) Tak či onak jsem dostal za úkol, abych zastal organizátory a všechny brontíky, kteří se večer shromáždí na určeném místě, odvezl do finální destinace. Ke zprávě byla připojena věta, ať to dobarvím aspoň nějakou tou sukní, aby bylo poznat, že jsem osoba úřední. Tohle už bylo moc! Nehodlám ze sebe dělat šaška více, než je potřeba. Žádná sukně nebude!
Nebyly tomu ani tři hodiny a už mi volal Pavel, další to organizátor, že mám koupit balící papír. Netušil jsem, na co to bude a naběhl do prvního papírnictví a něco koupil. Až na místě mi pak řekl, že to chtělo papír bílý, ne křídový, na který se bude moci kreslit vodovkami. Inu, mohli být rádi, že bylo aspoň něco. Já nejsem vševědoucí, ale na druhou stranu jsem absolutně nepřemýšlel, na co by mohl baličák být. Měl jsem takovou představu, že do něj zabalí krále, než nám jej ukáží.
Všechno zařízeno, jídlo připraveno a mohlo se jet. Nejprve tedy malý úvod, co bylo námětem této víkendovky. Z názvu "Ať žije král..." jistě odvodíte, že jsme se přesunuli do doby vznešených králů, královen, chrabrých rytířů a cudných pannen. Starý král zemřel, nezanechavše po sobě žádného potomka. Nastoupila tedy dvě knížata - Tibor I. a Pavel XIII. - která se prala o přízeň lidu a tím i o královský trůn. My, coby šlechta jsme měli svým konáním rozhodnout, jak se to nakonec vyvrbí.
Nyní zpět k pátečnímu večeru, kdy nám jel v sedm hodin večer autobus z Nových Butovic směr Žebrák. Já, jakožto komorná, jsem zkontroloval, že všichni mají maňáska, kterýžto byl povinnou součástí výbavy. Sice jsme se nesešli všichni, ale tak to už bývá. Autobus odjížděl na minutu přesně a v posledních pár vteřinách se k naší grupě přidal ještě Honzík (coby můj FELácký kolega.) Ani jsem netušil, že pojede, ale uvítal jsem to jako milou náhodu, jelikož ve škole se nesetkáme vůbec, akorát tak v hospě. Tudíž bude možnost popovídat si.
Do Žebráku jsme dorazili za necelou hodinu a již na nádraží nás očekávala vévodkyně de Cognac (ono to bylo sice nějak jinak, ale tohle nám všem bylo takové milejší a bližší) a hnala nás směr Točník. Během chvíle nás seznámila se skutečností, že král zemřel a nyní je nutné zvolit nového. Po cestě jsme hráli postupně několik menších her, které nám měli určit postavení ve společnosti - titul. Vždy se hrály takové malé hry, za které člověk získal body, jenž jej potom vyzdvihly na společenském žebříčku.
Nejprve jsme měli dělat piškvorky. Každý si sám myslí nějaké znaménko - kolečko, křížek. Nikomu to neřekne a pak se do čtverečkové sítě nějak umístíme. Ti, co vytvoří posloupnost tří stejných symbolů, vyhrávají a získají prvních několik bodů. Pak jsme se snažili přeprat nepřítele tak, že rychleji spočteme, kolik vztyčených prstů bude mít na obou rukou. Hrálo se každý s každým a počítalo se skóre. Dle počtu vyhraných soubojů se pak přidělovaly další body. Následovala přetahovaná s lanem. Dvě skupinky, které se snaží přetáhnout tu druhou na svoji polovinu. To bylo snadné. Zvládli jsme je, raz dva. Jako poslední přišla na řadu bitva tří armád - šutry, papíři a střihači. Pravidla ničení stejná jako v "kámen, nůžky, papír". To snad již každému došlo. My, šutři, jsme vyhráli a získali si tak posledních několik bodíků.
Paralelně s těmito aktivitami jsme si měli volit charakter a sílu jednotlivých vlastností - moudrost, odvaha, milosrdenství, čest. Doufám, že jsou to všechny. Každému byla rozdána kartička s číslem označující míru dané vlastnosti (pro osm účastníků to bylo od 1 - 8; 8 je nejvíce). Ti, kdo nebyli spokojeni, mohli jít a smlouvat s ostatními a přesvědčovat je, aby si vzali tu jejich kartičku. Nakonec se mi podařilo vypiplat relativně slušného rytíře, i když s tou moudrostí to nebylo až tak slavné. Ale kdo by potřeboval moudrost, když akorat máchá mečem a kdo neposlouchá, dostane co proto.
Takto vyzbrojeni jsme vystoupali zkratkou na Točník, kde jsme se dozvěděli, co jsme za titul. Musím si tu trošku pohonit ego, měl jsem nejvíce bodů a získal jsem tak Markýze. Byly tu tituly jako Baron, Zeman, Komtesa, Markýza. Po tomto slavnostním vstupu do šlechtického stavu jsme byli vpuštěni do našich komnat, tedy do společné konírny, která nám byla určena coby noclehárna. Tolik tedy pocty šlechtě. V konírně nás nechají spát! (Bohužel na Točníku už toho moc z hradu nezbývá, kde by mohli ubytovat takovou bandu lidí bez obav, že poničí historicky cenné předměty) A tak jsme se s tím smířili.
Jakmile jsme si odložili batohy, přišlo na řadu představení knížat - kandidátů na královský trůn. Oba dva na sebe házeli špínu a vyzdvihovali své kladné vlasnosti, jak který bude úžasným vládcem a jak bude podporovat svůj lid. Takové plky my známe, oklamati se nedáme! Hezky si počkáme, jak se milánkové vybarví v sobotu, a pak se teprve uvidí.
Tím byla oficiální část programu pro pátek ukončena. Ono bylo něco po desáté hodině, jelikož samotná cesta na hrad zabrala notnou dobu, jak jsme hráli a kecali. Tudíž jsme se tedy jenom okrajově seznámili s prostředím hradu, sociálním zařízením, snědla se večeře a šup na kutě. Vstávat se prý bude brzy, ať stihneme rychle práci a máme dostatek světla na odpolední program. Je přeci jenom podzim a tma padá brzy.
Sobotní ráno bylo okořeněno opravdu krásným výstupem místního černého kohouta. Bylo něco před sedmou hodinou ranní, Pavel vstal, aby dal vařit vodu na čaj a když se vrátil, aby ulehl na pár drahých minut zpět do spacáku, se ozval ON. Žádný "mého srdce šampión"! Hnusný slepicoidní tvor, kterému nebylo dáno do vínku více inteligence, než kovářské kovadlině, začal kokrhat na celou konírnu. A že se tedy pokusil nás ohromit silou svého hlasu. Mít po ruce nůž a nebýt ten kohout asi tak třicet metrů daleko, už by šel hezky na polívku. Kokrhal asi dvacetkrát, šmejd jeden. Myslíte, že poté jsme měli chuť ještě spát? Ne! Neměli! Sice to byl budíček přírodní, ale co bylo hlavní - probudil nás. A za to by měl pykat!
No nic, museli jsme vylézt z vyhřátého spacáku do zimavého a mlhou protknutého rána. Ihned nás hnali ven, že prý bude rozcvička. Jako cože? Když jsem neproloupnul ještě ani jedno oko? To si snad dělají srandu. Nedělali! Aby to nebylo tak fádní, měli jsme si procvičit plíce. Každý dostal brčko, měl sbírat směnky od krále pouze pomocí svého dechu a nosit je zpět do hrnečku. Tedy řeknu vám, že jsem se málem dvakrát udusil, když jsem mermomocí chtěl donést směnku zpět. Milionkrát mi to spadlo zpět na zem a to jsem neudělal ani dva kroky. K tomu se přidali zákeřní protivníci, kteří se na moje směnky sbíhali ihned, jak mi spadly. Takže ani o souboje nebyla nouze. Hlavně s Kubou a s Maggi jsem se musel prát. Inu, prodýchali jsme to a mohli jsme si tak řádně užít pravý hradní vzdoušek.
Mezitím Hanka s Tiborem ukuchtili snídani, jenž se sestávala z kuskusu a zeleniny. K tomu troška kečupu a hezky jsme se nadlábli. Pak přišla ta horší část dne - práce. Komu by se taky chtělo pracovat, že? Budíček hrozný, rozcvička namáhavá a ještě něco dělat? Inu, když jsem se upsal, tak co naplat.
Hlavní náplní bylo zlikvidovat černou skládku v blízkém lese. Zde někdo navezl hromady humusu, který jsme postupně tahali a házeli do přistaveného kontejneru. Naše úderná skupinka - Honzík, Pavel, Honza, Petr a já - se dala do boje proti vyhozenému zdivu. Jali jsme se jej rozmlátit na prvočinitele, abychom ty cihly mohli odnosit. Jak ale ten kus zdi rozbít? Kladiva jsme s sebou neměli, ani jiného nářadí ne. Jsme ale chlapci zkušení a máme selský rozum, že? Uchopili jsme kolem se válející kameny a začali je vrhat proti bývalému plotu. Stačila chvíle a už cihly lítaly, jen to svištělo. Pak nadešla chvíle horší, vzít ten náklad a transportovat jej až do cílového místa. To zabralo dobu nejdelší. Mezitím ostatní skoro naplnili kontejner jiným bordelem. Toho šmejda, co to tam vyvezl, by měli vláčet prachem cest.
Nebylo to ale všechno, druhá část práce spočívala v rozbití polorozpadlé chajdy, kterou si u potoka postavili místní kluci a nechali to pak osudu. Takže jsme naběhli a hbitě rozebírali, ničili a rozmontovávali. Vidíte, zase jsme jenom ničili. :) Ale to já rád! To se takto musí. Netrvalo dlouho a už zbyl jenom jeden trám, který stále odolával naším snahám o zničení. Iniciativy se chopil Kuba a visíc na větvi kopal, řezal a mlátil to toho trámku, který nakonec po dlouhých minutách povolil a padl do potoka. Sice se tam málem Kuba poroučel za ním, ale ustál to a vyvázl bez namočení.
Tím byla veskrze všechna práce udělána a my mohli s kastelánem vyjet jeho džípem zpět do hradu na očekávaný oběd. Klárka s Hankou oběd uvařily, byly to těstoviny, co taky jiného, a trocha kečupu. I přidal jsem si, jak jsem byl vyhládlý. Ani nevím z čeho. Asi z té zimy.
Po obědě byla chvíle pauzy, kdy Honza vytáhl Jungle speed a my se aspoň na chvíli zahřáli. Pak přišel očekávaný hlavní souboj králů. Do toho jsme se zapojili i my všichni a vlastně jsme sehráli hlavní roli. Samotná bitva se odehrála ve hře Carcassone. Nicméně jednotlivé kartičky byly rozesety v šesti lokacích a my je museli postupně nosit a pak králům prodávat. Nebylo to však tak jednoduché. Existovaly tři postavy - obchodník, voják a zbojník. Jediný obchodník může do připraveného pytlíčku sáhnout a vzít si jednu kartičku. Zbojník obchodníka chytá a obírá jej o jeho poklad. Voják dělá tu poslední součástku v soukolí - chytá zbojníka a obírá jej o jeho lup. Takže všichni, vyjma obchodníka, kradou! Hezké, že? Takové poučné pro malé děti. Nám se to taky líbilo.
V mezičase dorazila Hančí a Mojžíš, aby rozšířili naše řady. To jen taková kulturní vložka.
Hlavní královský stan byl nejprve vztyčen na hradním nádvoří, ale po mnoha protestech obchodníků (dlužno říci, že byly oprávněné), že se nemohou přes úzká přístupová místa dostat do hradu, kde je vždy oberou zbojníci, se centrála přesouvá ven z hradeb. Tam už jsou síly vyrovnány a hlavně počty zastoupení jednotlivých profesí se též trošku dávají dohromady. Já osobně jsem za celou hru vystřídal kabát zbojníka a obchodníka snad dvacetkrát. To víte, na tu čest si moc nepotrpím, a tak obírám, koho můžu. A že se mi to vyplácí! Penízky se jenom hrnou. Tedy, zatím jenom směnky. Asi by bylo vhodné, abych to uvedl na pravou míru. Každý budoucí-možná-to-král disponoval jistým počtem směnek na dukáty. Za ty si nakupoval kartičky do hry. Ten, který pak volby vyhrál, byl nucen peníze poddaným vyplatit. Hrálo se něco přes hodinu do doby, než se udělala taková tma, že běhání by přineslo spíše zranění, než výdělek. První část tedy ukončena.
Druhá část byla více na mozek, než na ty svaly. Byli jsme, kvůli povaze následujících disciplín, rozděleni na kluky a holky, aby se ten počet lidí trošku rozmělnil. My jsme začínali na hádankách, které vedl Pavel. Ano, byly to hádanky pro děti do první třídy a možná tak na první stupeň základní školy!! Ne, neuhádnul jsem ani jednu! To je hrozný. Nesnáším, když někdo pronese:"To je lehký, jako pro děti." A následně se ukáže, že tu naprosto elementární věc, kterou hravě zvádne kdejaké dítko, stejně neudělám. Tak se stalo, že za tuto disciplínu jsem nezískal ani jednu kartičku.
Pak jsme se přesunuli k lanové překážce, která je vynálezem SUPí vedoucí Blejka. Máte po jednom laně dojít z jednoho konce na druhý. Jediná věc, za kterou se můžete zachytit je lano - v každé ruce držíte jeden konec - které se ale může samovolně posouvat a tím pádem v rukou nemáte žádný pevný bod. Tak se stalo, že jsme se tam s tím mořili pěknou chvíli, než jsme přišli na to, jak se správně má postupovat. Zároveň jsme si tam hodněkrát namlátili. Ještě, že tam vždy byla záchrana, jinak by jistě došlo k nějakému většímu zranění.
Na poslední výměnu jsme se rozdělili - jedni šli kreslit výjev z korunovace, my zase řešili básničku. Pak se to prohodilo a tím jsme zakončili vlastní bitvu. Jenom taková poznámka. Doufám, že se ta básnička na pokračování někde objeví, protože to, co jsme stvořili, opravdu stojí za to publikovat.
Nastalo závěrečné klání. Každý, kdo měl nějaké kartičky, je mohl ve finálním bitvě vydražit a prodat jednomu z knížat. Dle toho se pak odvíjela nerovná bitva, pač většina si přála zvolení Tibora. Ne, že bych jej neměl rád, ale Pavel by mi byl sympatičtější. To jen moje osobní preference. Stalo se tak, co nevyhnutelně nastat muselo - Tibor vyhrál.
Korunovace byla neméně úsměvná. Korunovační klenoty byly doneseny na červeném podnostu - tedy spíše na hřbetu Klárčina plyšového hrocha, chudák jeden malej. Tedy, korunovační klenoty - koruna byla krásná miska oblepená papírem a žezlo vyrobili z flétny. Inu, mooc hezké. Nicméně nebylo to vše. Pavel, který by byl býval zůstal bez titulu, dostal království, ale šašků. Mohl tedy dělat dvorního šaška Tiborovi. Ani to nebyl konec. My, šlechta, jsme pak měli zahrát s dovezenými maňásky králi divadlo, aby se pobavil.
Rozpadli jsme se na několik skupinek a každá si zvolila první námět, který ji napadl. Už ani nevím, o čem to všechno bylo, ale hezky jsme se zasmáli. Jak jinak, když každý se snažil vymyslet kdejakou blbost a pak do toho zapojil třeba slepou vědmu, ledního medvěda, krále a tygra. My, Honzík, Ríša a já jsme měli medvěda, který flirtoval s kachnou a já jsem dělal takové létající domácí štěstí, komentoval jsem vždy úvod scény a pokřikoval - tydlidum. To vymyslel Ríša. Prý, je to blbost, ale když se to párkrát zopakuje, lidi se zasmějou. A taky že ano! Důležité bylo, že se všem divadlo líbilo.
Pak jsme se odebrali na kutě, páč jsme všicí byli nějak utaháni a prokřehlí. Těšili jsme se do teplých spacáků, jako malé děti na rakvičku.
Nedělní ráno už nebylo rámováno kohoutím pokřikem, i když ti horší spáči říkali, že někde venku přeci kokrhal. Já neslyšel nic a jsem za to rád. Pamatuji si, že jsem se jen tak lehce probudil, když někdo potřeboval jít na záchod a dělal trošku bordel, ale to je vše. Najednou se odněkud přiřítil hlas Hanky - vstávat, je půl desáté. Sakra, to je nějak pozdě! Rychle jsme vstali, i když se to neobešlo bez pořádných potyček, kdy jsme se museli ještě tak trošku kočkovat mezi sebou, aby to nebylo takové fádní. Následovala snídaně a po ní nám mistr tesař popovídal o stavebních úpravách, co se na hradě v nynější době provádějí. Mluvil hezky a dlouho. Bohužel se nachýlila doba, kdy se blížil odjezd busu, a tak jsme se s mistrem rozloučili, sbalili se a utíkali, abychom královský dostavník stihli.
Cesta domů dopadla bez problémů a na Nových Butovicích jsme se více méně rozešli pokojně každý svým směrem.
Ještě jednou díky orgům za krásně připravenou víkendovku. Bylo to fakt super.
Výstava Republika v Národním muzeu
Minulý čtvrtek se mi poštěstila návštěva Národního muzea, kde jsem šel zhlédnout výstavu nazvanou Republika. Musím říci, že opravdu stojí za to.
Samotná výstava byla otevřena 28.10. - symbolicky ke vzniku samostatného Československa a zabývá se taktéž tématikou okolo první světové války. Použiji oficiálního textu ze stránek muzea, které nejvíce vystihují charakter výstavy.
"Výstava „Republika“ návštěvníky seznamuje s domácím a zahraničním odbojem včetně legionářů. Poprvé jsou vystaveny unikání předměty jak např. Kupkovy plakáty z doby jeho působení ve francouzských legiích nebo text Washingtonské deklarace v podobě telegramů, které Eduard Beneš posílal do Prahy. Nabízí se zde neopakovatelná příležitost shlédnout jedinečný soubor státních symbolů a předmětů, které reprezentovaly nový stát." (originální text - http://www.nm.cz)
Sály, ve kterých je expozice umístěna jsou jedinečně vytvořeny právě pro tuto příležitost. Nejprve vstoupíte do železničního vagónu, kde začíná příběh od počátků osamostatnění. Prohlídka vede přes jednotlivé sály, kde jsou vyobrazeni nejenom vojáci a předměty týkající se války, ale také věci, které lidé používali ve všedním životě. Jsou tu knihy, měna, výúční listy, různé pracovní a státní dokumenty. Jsou tu vymodelovány i typické byty zbohatlíků a dělnické třídy. Můžete se posadit do dobové kavárny a prohlédnout si její zařízení. Na četných monitorech, rozvěšených po zdech, je možné sledovat dobové reklamy, záznamy s T. G. Masarykem a jiné.
Řekl bych, že dominantou výstavy je přechod do druhé světové války a zvláště originály Mnichovské dohody ve třech provedeních - německy, italsky a anglicky. Pozvolna se tedy přesouváme i do počátků druhé světové války, ale to jenom okrajově.
Druhou část sálů vyplňují rekonstrukce dobových institucí - školy, nemocničního sálu, kostela, konzumu a trhu. Tady mají udělaný koutek pro děti a my jsme si neodpustili malého oddechu a zahráli jsme si kuličky, na které tam měli pripravený důlek.
Pak už jen druhým vagónem ven a o poschodí níže, kde jsou v jedné místnosti vystaveny různé reklamy a plakáty, samozřejmě všechno z meziválečného období.
Celkově na mne výstava opravdu zapůsobila. Kdo máte čas, rozhodně se běžte podívat. Jak jsem řekl na začátku, stojí to za to.
Samotná výstava byla otevřena 28.10. - symbolicky ke vzniku samostatného Československa a zabývá se taktéž tématikou okolo první světové války. Použiji oficiálního textu ze stránek muzea, které nejvíce vystihují charakter výstavy.
"Výstava „Republika“ návštěvníky seznamuje s domácím a zahraničním odbojem včetně legionářů. Poprvé jsou vystaveny unikání předměty jak např. Kupkovy plakáty z doby jeho působení ve francouzských legiích nebo text Washingtonské deklarace v podobě telegramů, které Eduard Beneš posílal do Prahy. Nabízí se zde neopakovatelná příležitost shlédnout jedinečný soubor státních symbolů a předmětů, které reprezentovaly nový stát." (originální text - http://www.nm.cz)
Sály, ve kterých je expozice umístěna jsou jedinečně vytvořeny právě pro tuto příležitost. Nejprve vstoupíte do železničního vagónu, kde začíná příběh od počátků osamostatnění. Prohlídka vede přes jednotlivé sály, kde jsou vyobrazeni nejenom vojáci a předměty týkající se války, ale také věci, které lidé používali ve všedním životě. Jsou tu knihy, měna, výúční listy, různé pracovní a státní dokumenty. Jsou tu vymodelovány i typické byty zbohatlíků a dělnické třídy. Můžete se posadit do dobové kavárny a prohlédnout si její zařízení. Na četných monitorech, rozvěšených po zdech, je možné sledovat dobové reklamy, záznamy s T. G. Masarykem a jiné.
Řekl bych, že dominantou výstavy je přechod do druhé světové války a zvláště originály Mnichovské dohody ve třech provedeních - německy, italsky a anglicky. Pozvolna se tedy přesouváme i do počátků druhé světové války, ale to jenom okrajově.
Druhou část sálů vyplňují rekonstrukce dobových institucí - školy, nemocničního sálu, kostela, konzumu a trhu. Tady mají udělaný koutek pro děti a my jsme si neodpustili malého oddechu a zahráli jsme si kuličky, na které tam měli pripravený důlek.
Pak už jen druhým vagónem ven a o poschodí níže, kde jsou v jedné místnosti vystaveny různé reklamy a plakáty, samozřejmě všechno z meziválečného období.
Celkově na mne výstava opravdu zapůsobila. Kdo máte čas, rozhodně se běžte podívat. Jak jsem řekl na začátku, stojí to za to.
středa 29. října 2008
Halloween, 28.10. (bront. klub)
Aby toho nebylo v úterý málo, konal se i brontosauří klub. Nejprve jsem tam nechtěl ani jít, jelikož jsem vůbec netušil, že se bude konat ve státní svátek, ale pak se z toho nakonec vyklubala hezká ptákovina. Tentokrát bylo téma halloween a vedla jej Klárka.
Proč halloween, ptáte se? Kdo se zeptat nechtěl, má smůlu, jako by se zeptal. Inu, není to proto, že bychom chtěli nějak inklinovat k amerikanismu, vždyť máme svůj vlastní krásný svátek - Dušičky -, ale proto, že nám chození po hřbitovech nepřijde jako dobrá náplň úterního večera! A i kdybychom nechodili po hřbitovech, tak těžko můžeme ztvárňovat mrtvé, že? Já tedy osobně bych ještě rád nějaký ten pátek zde mezi vámi vydržel! Tudíž jak z toho ven? Vzali jsme zavděk kucháním dýní a převlékání se do kostýmů. Ale abych nepředbíhal, začnu hezky po pořadě.
Na klub jsem se dostavil s menším zpožděním, jelikož mne předtím uchvátila přehlídka a nechtěla pustit. Nepřišel jsem o nic, jelikož pravidelné setkání bylo zahájeno hlasováním. Jako každé hlasování se neobešlo bez průtahů a výsledek byl určen tím, kdo problém přednesl. Nebojte se, PVC není diktátor, ale ostatní tak moc nediskutovali. Za svoji osobu jsem k tomu moc říci nemohl, jelikož jsem po většinu času netušil, která bije.
Konečně se odhlasovalo, oznámilo a uzavřelo. Mohl tedy přijít čas na program. Ten byl započat kucháním do dýní, aneb jak správní amíci, vyřezávali jsme ksichtíky do tvrdé ozdobné dýně. Výsledkem byly tři, relativně dobře se tvářící, svícny. Když došlo na focení ve tmě, vypadly pojistky. Aspoň, že jsme měli zapálené svíčky. Kupodivu taky nic v kanceláři nechytlo, což je docela velký úspěch, vezmeme-li v úvahu, že všechno tam je ze dřeva či z papíru. Samotná pojistková skříň by byla lahůdkou pro každého revizního technika, neb si tak hoví přimontovaná na stěně bez krytu.
Když jsme se dosti vyblbli s dýněmi, přišel čas na upíry. Tedy taková jednoduchá hra, která se hraje se zavázanýma očima (nám musela stačit tma a zavřené oči) a jeden první upír (kdo to asi byl?) musí najít kohokoliv živého a zakousnout jej. Chvíli jsme hráli, mnohokráte přepočítávali, až jsme zjistili, že už všichni jsou mrtví-nemrtví a hledáme čistě marně.
Abychom jen tak neseděli pořád v klubu, byly dalším bodem programu kostýmy a maskování plus malá vycházka ven. Já jsem se nechal inspirovat červenokřižáckou akcí a měl jsem pak na obličeji krásný zásek po sekyře. Vypadalo to opravdu hezky. Kuba si nechal udělat zaražený střep do čela a popáleninu na tváři. Klárka měla otevřenou zlomeninu a také popáleninu. Barča si vzala upíří zuby, Anežka zvolil roli vraha s krvavou sekyrou. Takto vyzbrojeni jsme mohli vyrazit ven.
Obešli jsme Náměstí Republiky, došli na Václavák a pak kolem Jindřišské věže zpět. Musím říci, že jsem byl reakcemi lidí vyloženě zklamán. Jediní, kdo z nás byli vyděšeni, nebo pobaveni, byli bezdomovci a popeláři. Ostatní člobrdové ihned, jak nás uviděli, klopili zrak k zemi v obavách, že by nám museli poskytnout první pomoc. To je národ, tohleto! Tak či onak jsme se ale mnohdy pobavili a myslím, že pro mnohé kolemjdoucí to bude nezapomenutelný zážitek.
Pak jsme se jen odmaskovali, popovídali a rozutekli domů.
Abych nezapomněl, fotky jsou k dispozici na Klárčině webu.
Proč halloween, ptáte se? Kdo se zeptat nechtěl, má smůlu, jako by se zeptal. Inu, není to proto, že bychom chtěli nějak inklinovat k amerikanismu, vždyť máme svůj vlastní krásný svátek - Dušičky -, ale proto, že nám chození po hřbitovech nepřijde jako dobrá náplň úterního večera! A i kdybychom nechodili po hřbitovech, tak těžko můžeme ztvárňovat mrtvé, že? Já tedy osobně bych ještě rád nějaký ten pátek zde mezi vámi vydržel! Tudíž jak z toho ven? Vzali jsme zavděk kucháním dýní a převlékání se do kostýmů. Ale abych nepředbíhal, začnu hezky po pořadě.
Na klub jsem se dostavil s menším zpožděním, jelikož mne předtím uchvátila přehlídka a nechtěla pustit. Nepřišel jsem o nic, jelikož pravidelné setkání bylo zahájeno hlasováním. Jako každé hlasování se neobešlo bez průtahů a výsledek byl určen tím, kdo problém přednesl. Nebojte se, PVC není diktátor, ale ostatní tak moc nediskutovali. Za svoji osobu jsem k tomu moc říci nemohl, jelikož jsem po většinu času netušil, která bije.
Konečně se odhlasovalo, oznámilo a uzavřelo. Mohl tedy přijít čas na program. Ten byl započat kucháním do dýní, aneb jak správní amíci, vyřezávali jsme ksichtíky do tvrdé ozdobné dýně. Výsledkem byly tři, relativně dobře se tvářící, svícny. Když došlo na focení ve tmě, vypadly pojistky. Aspoň, že jsme měli zapálené svíčky. Kupodivu taky nic v kanceláři nechytlo, což je docela velký úspěch, vezmeme-li v úvahu, že všechno tam je ze dřeva či z papíru. Samotná pojistková skříň by byla lahůdkou pro každého revizního technika, neb si tak hoví přimontovaná na stěně bez krytu.
Když jsme se dosti vyblbli s dýněmi, přišel čas na upíry. Tedy taková jednoduchá hra, která se hraje se zavázanýma očima (nám musela stačit tma a zavřené oči) a jeden první upír (kdo to asi byl?) musí najít kohokoliv živého a zakousnout jej. Chvíli jsme hráli, mnohokráte přepočítávali, až jsme zjistili, že už všichni jsou mrtví-nemrtví a hledáme čistě marně.
Abychom jen tak neseděli pořád v klubu, byly dalším bodem programu kostýmy a maskování plus malá vycházka ven. Já jsem se nechal inspirovat červenokřižáckou akcí a měl jsem pak na obličeji krásný zásek po sekyře. Vypadalo to opravdu hezky. Kuba si nechal udělat zaražený střep do čela a popáleninu na tváři. Klárka měla otevřenou zlomeninu a také popáleninu. Barča si vzala upíří zuby, Anežka zvolil roli vraha s krvavou sekyrou. Takto vyzbrojeni jsme mohli vyrazit ven.
Obešli jsme Náměstí Republiky, došli na Václavák a pak kolem Jindřišské věže zpět. Musím říci, že jsem byl reakcemi lidí vyloženě zklamán. Jediní, kdo z nás byli vyděšeni, nebo pobaveni, byli bezdomovci a popeláři. Ostatní člobrdové ihned, jak nás uviděli, klopili zrak k zemi v obavách, že by nám museli poskytnout první pomoc. To je národ, tohleto! Tak či onak jsme se ale mnohdy pobavili a myslím, že pro mnohé kolemjdoucí to bude nezapomenutelný zážitek.
Pak jsme se jen odmaskovali, popovídali a rozutekli domů.
Abych nezapomněl, fotky jsou k dispozici na Klárčině webu.
Vojenská přehlídka, 28.10.
Tohoto dne bylo úterý a počasí bylo pod psa. Zároveň v toto úterý byl shodou okolností státní svátek - Den vzniku samostatného československého státu. Nebyl poprvé, nýbrž již po devadesáté! K takové události se sluší uspořádat pořádnou oslavu. A taky, že to opravdu stálo za to - mohli jsme se po třiadvaceti letech podívat na přehlídku toho nejlepšího, co naše armáda, policisté a záchranáři mohou nabídnout za lidi a techniku.
Defilé, abych taky použil nějakého cizího termita, se konalo na Evropské třídě v Praze od jedné hodiny odpolední. Když to mám tak blízko, proč bych se na nešel podívat. Sice počasí nic moc, ale za tu "parádu" to jistě bude stát.
Zhruba v půl dvanácté jsem si to mašíroval na tramvaj, spolehlivý to dopravní prostředek, když tu jsem potkal bývalého spolužáka z gymplu, Ondru s přítulkou. Byl jsem rád, že nás bude více a tudíž budeme tvořit skupinku. Na Dejvické jsme se měli setkat se zbytkem Iriadoru a to pak budeme tvořit dav. Nicméně tak daleko jsme se stejně nedostali. Naše cesta vedla na Malostranskou, kde jsme chtěli přestoupit do metra a do Dejvic dojet. Velká chyba! Myslet si, že v tuto dobu, byť za takového počasí, je možné cestovat metrem, když tu stejnou trasu si zvolilo dalších několik desítek tisíc lidí, je asi stejně moudré, jako dávat hladovému grizzlimu pusu na čumák. Když už přijelo druhé metro a na nástupišti zůstávali stále stejní lidé, jelikož se dovnitř už nikdo nedostal, vyměkli jsme a zvolili trasu tramvají. Sice budeme muset kousek jít, zato se tam vůbec dostaneme.
K mému velkému překvapení byla tramvaj relativně prázdná - zaplněna pouze stejně smýšlejícími lidmi, kteří také opustili podzemní bitvu o deset centrimetrů čtverečních na vmáčknutí do vagonu. To mne ujistilo v tom, že lidé jsou dnes neuvěřitelně líní a budou se raději mačkat v metru, než aby pak ušli půl kilometru a bylo to pohodlné. Ze zastávky Prašný most jsme se zadními uličkami dostali za dejvickou prodejnu Maserati (kdo nezná, tak je to ta velká skleněná budova vedle Diplomatu) a zaujali strategickou pozici na plotu místního domu. Při cestě jsme potkali několik velvyslanců, jak si to ve vládních autech míří k tribunám, aby měli lepší výhled. Bohužel jsme to trošku prokoučovali s organizací a Petr s Pavlem (coby zástupci Iriadoru) vyrostli na druhé straně barikády a již nemohli přejít, aby se dostali ke mně. Takže jsme z očekávaného davu tvořili pouze dvě malé skupinky.
V jednu hodinu se přiřítila prezidenstká kolona. Tedy, tvořila jí dvě auta a malá skupinka policistů na motorkách, takže kolona není opravdu to správné slovo. Nicméně přijeli na minutu přesně a to se cení. Vašek pronesl nějaký slavnostní projel, leč ten jsem nezachytil. Jednak bylo samozřejmě všude hromada lidí a tudíž hluku, druhak do mikrofonu huhňal a mluvil potichu. Ale nevadí, zase tak moc jsem o to nestál. Už aby se něco začalo dít!
Když jsme se přenesli přes všechny formality, vzal si do ruky ( a to si domýšlím, protože jsem na tribunu vidět nemohl, ani kdybych se rozkrájel ) mikrofon armádní generál a zavelel pochodem vchod. Zde bych udělal velký černý puntík a vykřičník. Jelikož generál byl jedinou osobou, která dokázala promluvit tak, aby jí bylo rozuměno po celé ozvučené délce ulice. Pronesl to hlasem jasným, silným a zřetelným. Od té doby to pak šlo jenom z kopce! Tedy, co se komentování týče. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Celou přehlídku měly zahajovat naše úžasně pronajaté stroje Gripen. Leč počasí si to nepřálo a tak jsme za několik miliónů, které stály vzlet a přistání, slyšeli, jak se nad našimi hlavami přehnaly stíhačky. Na konci přehlídky jsme sice viděli záchranářský vrtulník, ale to bylo ze vzdušné techniky vše. A já se na ní tak těšil.
Co se týče pozemního arzenálu, pochodovali nejprve pěší vojáci různých sborů, pak policisté a hasiči. Když se všichni dopromenádovali, přišla na řadu těžká technika. Začínalo se opět u vojáků, takže jsme mohli vidět, ze máme i provozuschopné tanky, houfnice, raketomety a různé jiné vymoženosti. Docela mne zaujalo, že každý stroj má krom oficiálního názvu i své křestní jméno jako třeba Dana, Božena. To se pak v boji budou prohánět nejenom pluky vojáků, ale i banda ženských.
Za palebnou technikou a obrněnými vozy se pak prezentovala hasičská, policejní a zdravotní vozidla. Tady jsem čekal na zdravotní kamion Golem, který reprezentuje mobilní nemocnici.
Celou tuto přes hodinu trvající promenádu komentovali nějací člobrdové - žena a muž. Tito se v projevu střídali vždy asi tak po deseti minutách. To, že ani jeden nemluvil dostatečně nahlas, to by se jim dalo odpustit. Žena měla hlas položený výše a bylo jí rozumět relativně s přehledem. Co se týče toho chlapa, tak přestože nevím, kdo to byl, budu mu říkat familiérně Huhňa. Netuším, kdo toho chlapa vybíral a z jaké popelnice jej vytáhli, ale takovej projev, to se k devadesátému výročí opravdu nehodilo. Když promluvil, netušil jsem, jestli někde nebublá kanál, tak hrozné to bylo! Abyste si nemysleli, že to byl jenom můj problém a zaujatost, mluvil jsem pak ještě s pár lidma, kteří stáli na přímou viditelnost a slyšitelnost od tribuny a rozuměli naprosto to samé, co já! Tudíž velké ***** (každý si jistě rád doplní, co jeho srdci blízké jest).
Po přehlídce nastalo to, co zákonitě v takovémto počtu lidí nastat musí - chaos! Tedy všichni se vydali k dopravním prostředům, hospodám a všemožně ucpali snad všechny ulice, co z Evropské jdou. Hlavně tedy směrem k Hradčasnké. Byl to impozantní pohled, vidět takové velké náměstí ucpané lidmi. Rád bych viděl nějaké fotky, které by toto zachycovaly z ptačího pohledu.
Konečně jsme se sešli s Petrem a Pavlem a zašli na kafe, abychom tuto příjemnou událost nějak zakončili.
Defilé, abych taky použil nějakého cizího termita, se konalo na Evropské třídě v Praze od jedné hodiny odpolední. Když to mám tak blízko, proč bych se na nešel podívat. Sice počasí nic moc, ale za tu "parádu" to jistě bude stát.
Zhruba v půl dvanácté jsem si to mašíroval na tramvaj, spolehlivý to dopravní prostředek, když tu jsem potkal bývalého spolužáka z gymplu, Ondru s přítulkou. Byl jsem rád, že nás bude více a tudíž budeme tvořit skupinku. Na Dejvické jsme se měli setkat se zbytkem Iriadoru a to pak budeme tvořit dav. Nicméně tak daleko jsme se stejně nedostali. Naše cesta vedla na Malostranskou, kde jsme chtěli přestoupit do metra a do Dejvic dojet. Velká chyba! Myslet si, že v tuto dobu, byť za takového počasí, je možné cestovat metrem, když tu stejnou trasu si zvolilo dalších několik desítek tisíc lidí, je asi stejně moudré, jako dávat hladovému grizzlimu pusu na čumák. Když už přijelo druhé metro a na nástupišti zůstávali stále stejní lidé, jelikož se dovnitř už nikdo nedostal, vyměkli jsme a zvolili trasu tramvají. Sice budeme muset kousek jít, zato se tam vůbec dostaneme.
K mému velkému překvapení byla tramvaj relativně prázdná - zaplněna pouze stejně smýšlejícími lidmi, kteří také opustili podzemní bitvu o deset centrimetrů čtverečních na vmáčknutí do vagonu. To mne ujistilo v tom, že lidé jsou dnes neuvěřitelně líní a budou se raději mačkat v metru, než aby pak ušli půl kilometru a bylo to pohodlné. Ze zastávky Prašný most jsme se zadními uličkami dostali za dejvickou prodejnu Maserati (kdo nezná, tak je to ta velká skleněná budova vedle Diplomatu) a zaujali strategickou pozici na plotu místního domu. Při cestě jsme potkali několik velvyslanců, jak si to ve vládních autech míří k tribunám, aby měli lepší výhled. Bohužel jsme to trošku prokoučovali s organizací a Petr s Pavlem (coby zástupci Iriadoru) vyrostli na druhé straně barikády a již nemohli přejít, aby se dostali ke mně. Takže jsme z očekávaného davu tvořili pouze dvě malé skupinky.
V jednu hodinu se přiřítila prezidenstká kolona. Tedy, tvořila jí dvě auta a malá skupinka policistů na motorkách, takže kolona není opravdu to správné slovo. Nicméně přijeli na minutu přesně a to se cení. Vašek pronesl nějaký slavnostní projel, leč ten jsem nezachytil. Jednak bylo samozřejmě všude hromada lidí a tudíž hluku, druhak do mikrofonu huhňal a mluvil potichu. Ale nevadí, zase tak moc jsem o to nestál. Už aby se něco začalo dít!
Když jsme se přenesli přes všechny formality, vzal si do ruky ( a to si domýšlím, protože jsem na tribunu vidět nemohl, ani kdybych se rozkrájel ) mikrofon armádní generál a zavelel pochodem vchod. Zde bych udělal velký černý puntík a vykřičník. Jelikož generál byl jedinou osobou, která dokázala promluvit tak, aby jí bylo rozuměno po celé ozvučené délce ulice. Pronesl to hlasem jasným, silným a zřetelným. Od té doby to pak šlo jenom z kopce! Tedy, co se komentování týče. Ale k tomu se ještě dostaneme.
 |
Celou přehlídku měly zahajovat naše úžasně pronajaté stroje Gripen. Leč počasí si to nepřálo a tak jsme za několik miliónů, které stály vzlet a přistání, slyšeli, jak se nad našimi hlavami přehnaly stíhačky. Na konci přehlídky jsme sice viděli záchranářský vrtulník, ale to bylo ze vzdušné techniky vše. A já se na ní tak těšil.
 |
Co se týče pozemního arzenálu, pochodovali nejprve pěší vojáci různých sborů, pak policisté a hasiči. Když se všichni dopromenádovali, přišla na řadu těžká technika. Začínalo se opět u vojáků, takže jsme mohli vidět, ze máme i provozuschopné tanky, houfnice, raketomety a různé jiné vymoženosti. Docela mne zaujalo, že každý stroj má krom oficiálního názvu i své křestní jméno jako třeba Dana, Božena. To se pak v boji budou prohánět nejenom pluky vojáků, ale i banda ženských.
 |
Za palebnou technikou a obrněnými vozy se pak prezentovala hasičská, policejní a zdravotní vozidla. Tady jsem čekal na zdravotní kamion Golem, který reprezentuje mobilní nemocnici.
Celou tuto přes hodinu trvající promenádu komentovali nějací člobrdové - žena a muž. Tito se v projevu střídali vždy asi tak po deseti minutách. To, že ani jeden nemluvil dostatečně nahlas, to by se jim dalo odpustit. Žena měla hlas položený výše a bylo jí rozumět relativně s přehledem. Co se týče toho chlapa, tak přestože nevím, kdo to byl, budu mu říkat familiérně Huhňa. Netuším, kdo toho chlapa vybíral a z jaké popelnice jej vytáhli, ale takovej projev, to se k devadesátému výročí opravdu nehodilo. Když promluvil, netušil jsem, jestli někde nebublá kanál, tak hrozné to bylo! Abyste si nemysleli, že to byl jenom můj problém a zaujatost, mluvil jsem pak ještě s pár lidma, kteří stáli na přímou viditelnost a slyšitelnost od tribuny a rozuměli naprosto to samé, co já! Tudíž velké ***** (každý si jistě rád doplní, co jeho srdci blízké jest).
 |
Po přehlídce nastalo to, co zákonitě v takovémto počtu lidí nastat musí - chaos! Tedy všichni se vydali k dopravním prostředům, hospodám a všemožně ucpali snad všechny ulice, co z Evropské jdou. Hlavně tedy směrem k Hradčasnké. Byl to impozantní pohled, vidět takové velké náměstí ucpané lidmi. Rád bych viděl nějaké fotky, které by toto zachycovaly z ptačího pohledu.
 |
Konečně jsme se sešli s Petrem a Pavlem a zašli na kafe, abychom tuto příjemnou událost nějak zakončili.
pátek 24. října 2008
Improvizační souboj, 22.10.
Co se vám vybaví, když se řekne "improvizace"? Jistě je to mnoho různých spojení a ještě více situací. Co když to ale změníme na "divadelní improvizace"? To už tak moc různých možností nedává, zato to docela silně vymezuje kulturně zaměřenou akci, na kterou nás Maggi pozvala do divadelního klubu Osma, který má sídlo v DDM v Kobylisích.
Znám ten pojem divadelní improvizace, sice jsem si takové představení dokázal představit pouze hodně matně, ale měl jsem nějaké tušení. Takovou představu jsem si však hýčkal do doby, než jsem byl v tuto středu vyveden z naprostého omylu. Netušil jsem, že existuje nějaká improvizační liga a že se v tom pořádají soutěže. Dovolte mi, abych to uvedl na pravou míru a pokusil se popsat, jak to všechno funguje.
Jak jsem se dozvěděl z informačního letáku a z webu, forma těchto soutěží vznikla v Kanadě, kde si vzali kousek od divadla a kousek z hokeje (co byste taky od nich čekali, když tam na severu nemají moc, co dělat). Každé takové klání jest mezi dvěma týmy, kteří ale nesoupeří, nýbrž se snaží co nejlépe zahrát svoji roli a ještě ke všemu podporovat souhru ostatních členů i soupeřů. Celé toto dění sleduje bedlivým okem rozhodčí, který má ku své pomoci dva čárové rozhodčí. Ti všichni mají za úkol losovat témata, vybírat kategorie, ve kterých se bude scénka odehrávat, hlídat vymezený čas a samozřejmě trestat fauly.
Postupně si to tedy rozebereme. Týmy jsou v naší české improlize rozděleny na dvě kategorie - dospělí a středoškoláci. Každá kategorie má několik týmů z různých částí republiky, které se v pravidelných intervalech spolu utkávají ( a samozřejmě v mezičase trénují). A že je opravdu proč trénovat. Jednotliví herci nesmí používat ke svému výstupu žádné rekvizity, krom oblečení, které mají na sobě. Vše musí předvést tak, aby bylo poznat, s čím pracují, co přesně dělají, ale je nutno to vyjádřit řečí těla.
Samotné klání je pak dlouhé zhruba dvě hodiny, což je dle mého názoru délka normálního představení a herci si opravdu máknou (bylo mi to hned divné, když za vstup chtěli 50 korun. Myslel jsem, že to bude tak půl hodinka a půjde se domů, ale chyba lávky.) Celé jejich snažení sleduje rozhodčí, jak jsem už řekl. Tento v průběhu scénky ukazuje rozličným způsobem (a za pískotu píšťalky) různé fauly - zbytečné prodlužování, vypadnutí z role, použití nedovolených prostředků, bránění druhým ve hře, strhávání pozornosti, apod. Po skončení daného bloku si pak zavolá herce k sobě a když nedokáží uspokojivě zdůvodnit, proč tak hráli, dostanou trestné body. Co je ale velmi pikantní záležitost - diváci mohou velice snadno vyjádřit nelibost s takovýmto posudkem tím, že po rozhodčím metají pantofle (tyto se dostávají u vstupu, každý má jednu). Bohužel pantofle jsou z důvodu bezpečnosti jemně tkané, takže skoro nic neváží a pořádně nelétají. Sice škoda, ale aspoň si člověk hodí.
Konečně jsme se propracovali k jádru pudla a tím jsou scénky. Každý divák při vstupu do sálu napíše na papírek dvouslovné téma a vhodí jej do připravené nádoby. Z této je pak při vystoupení losováno. Rozhodčí tedy vylosuje papírek, přečte si název a rozhodne, v jaké kategorii se bude soutěžit. Zde je tak velká škála možností, že vás odkážu na oficiální stránky ligy, abyste si případné informace dohledali sami (www.improliga.cz). Jsou samozřejmě i kategorie, při kterých se nelosuje téma, ale rozhodčí zvolá do řad diváků a chce po nich nějakou odpověď. Tak například chce náhodně zvolené místo konání, vyhlásí kategorii a je již na hercích, co si z toho vezmou a jak to předvedou. Na přípravu mají skupinky vždy zhruba tak dvacet vteřin, ve kterých je neznalým diváků vysvětleno, cože se v dané kategorii po hercích chce. Když lhůta skončí, rozhodčí pískne a už se hraje.
Jak jsem již zmínil, je nezbytně nutné, aby herci hráli spolu a nikoliv proti sobě. Hodnotí se nejenom výkon daného týmu, ale i jejich schopnost spolupráce s někým dalším. Co se týče výsledného hodnocení - tam rozhodují diváci. Když si rozhodčí řekne své ( a dostane i párem papučí ), dostanou diváci prostor, aby hlasovali, která strana se jim líbila více. Ten, kdo zvítězí, dostane bod. A takto se hraje až do konce. Ti s více body vyhrávají, to je přeci jasné.
Musím říci, že mne toto kulturní vyžití velice zaujalo a rozhodně se budu pravidelněji zúčastňovat klání. Je to totiž velice pěkná podívaná. Herci, byť všichni amatéři, podávají excelentní výkony a člověk se i dost nasměje.
Znám ten pojem divadelní improvizace, sice jsem si takové představení dokázal představit pouze hodně matně, ale měl jsem nějaké tušení. Takovou představu jsem si však hýčkal do doby, než jsem byl v tuto středu vyveden z naprostého omylu. Netušil jsem, že existuje nějaká improvizační liga a že se v tom pořádají soutěže. Dovolte mi, abych to uvedl na pravou míru a pokusil se popsat, jak to všechno funguje.
Jak jsem se dozvěděl z informačního letáku a z webu, forma těchto soutěží vznikla v Kanadě, kde si vzali kousek od divadla a kousek z hokeje (co byste taky od nich čekali, když tam na severu nemají moc, co dělat). Každé takové klání jest mezi dvěma týmy, kteří ale nesoupeří, nýbrž se snaží co nejlépe zahrát svoji roli a ještě ke všemu podporovat souhru ostatních členů i soupeřů. Celé toto dění sleduje bedlivým okem rozhodčí, který má ku své pomoci dva čárové rozhodčí. Ti všichni mají za úkol losovat témata, vybírat kategorie, ve kterých se bude scénka odehrávat, hlídat vymezený čas a samozřejmě trestat fauly.
Postupně si to tedy rozebereme. Týmy jsou v naší české improlize rozděleny na dvě kategorie - dospělí a středoškoláci. Každá kategorie má několik týmů z různých částí republiky, které se v pravidelných intervalech spolu utkávají ( a samozřejmě v mezičase trénují). A že je opravdu proč trénovat. Jednotliví herci nesmí používat ke svému výstupu žádné rekvizity, krom oblečení, které mají na sobě. Vše musí předvést tak, aby bylo poznat, s čím pracují, co přesně dělají, ale je nutno to vyjádřit řečí těla.
Samotné klání je pak dlouhé zhruba dvě hodiny, což je dle mého názoru délka normálního představení a herci si opravdu máknou (bylo mi to hned divné, když za vstup chtěli 50 korun. Myslel jsem, že to bude tak půl hodinka a půjde se domů, ale chyba lávky.) Celé jejich snažení sleduje rozhodčí, jak jsem už řekl. Tento v průběhu scénky ukazuje rozličným způsobem (a za pískotu píšťalky) různé fauly - zbytečné prodlužování, vypadnutí z role, použití nedovolených prostředků, bránění druhým ve hře, strhávání pozornosti, apod. Po skončení daného bloku si pak zavolá herce k sobě a když nedokáží uspokojivě zdůvodnit, proč tak hráli, dostanou trestné body. Co je ale velmi pikantní záležitost - diváci mohou velice snadno vyjádřit nelibost s takovýmto posudkem tím, že po rozhodčím metají pantofle (tyto se dostávají u vstupu, každý má jednu). Bohužel pantofle jsou z důvodu bezpečnosti jemně tkané, takže skoro nic neváží a pořádně nelétají. Sice škoda, ale aspoň si člověk hodí.
Konečně jsme se propracovali k jádru pudla a tím jsou scénky. Každý divák při vstupu do sálu napíše na papírek dvouslovné téma a vhodí jej do připravené nádoby. Z této je pak při vystoupení losováno. Rozhodčí tedy vylosuje papírek, přečte si název a rozhodne, v jaké kategorii se bude soutěžit. Zde je tak velká škála možností, že vás odkážu na oficiální stránky ligy, abyste si případné informace dohledali sami (www.improliga.cz). Jsou samozřejmě i kategorie, při kterých se nelosuje téma, ale rozhodčí zvolá do řad diváků a chce po nich nějakou odpověď. Tak například chce náhodně zvolené místo konání, vyhlásí kategorii a je již na hercích, co si z toho vezmou a jak to předvedou. Na přípravu mají skupinky vždy zhruba tak dvacet vteřin, ve kterých je neznalým diváků vysvětleno, cože se v dané kategorii po hercích chce. Když lhůta skončí, rozhodčí pískne a už se hraje.
Jak jsem již zmínil, je nezbytně nutné, aby herci hráli spolu a nikoliv proti sobě. Hodnotí se nejenom výkon daného týmu, ale i jejich schopnost spolupráce s někým dalším. Co se týče výsledného hodnocení - tam rozhodují diváci. Když si rozhodčí řekne své ( a dostane i párem papučí ), dostanou diváci prostor, aby hlasovali, která strana se jim líbila více. Ten, kdo zvítězí, dostane bod. A takto se hraje až do konce. Ti s více body vyhrávají, to je přeci jasné.
Musím říci, že mne toto kulturní vyžití velice zaujalo a rozhodně se budu pravidelněji zúčastňovat klání. Je to totiž velice pěkná podívaná. Herci, byť všichni amatéři, podávají excelentní výkony a člověk se i dost nasměje.
Letecký den, 21.10. (bront. klub)
Přišlo úterý, jako každý týden, a já se šel do klubu proletět, neb tentokrát byl název - Letecký den, aneb všechno lítá, co peří má. Čekal jsem, že se budou vyrábět draci a pak se s nimi bude běhat od Kotvy až za řeku, nicméně to se nekonalo. Program měl na starosti PVC, Anežka a Hanka.
Pravda, Hanka přítomna nebyla, a tak dodnes nevím, jestli nebyl Anežka jenom záskok. Ale to nevadilo, v hojném počtu jsme se sešli a též v hojném počtu jsme dělali kraviny.
Létání nebylo zaměřeno na draky, ale vzalo se za vděk vším, co létalo. Tak nejprve jsme si připomněli starou známou hru typu letadlo (či pyramida), ti, kdož neznali, se jí naučili. Pravidla byla jednoduchá. Každý vymyslel něco, co půjde realizovat čistě v prostorách klubu a za pomocí rekvizit, které tam již byly. Tím se tedy možnosti úkolů značně zmenšily, což možná bylo na škodu, jelikož spektrum blbovin, co by se daly vymyslet mimo zdi budovy, by bylo opravdu široké (od interakce s náhodnými kolemjdoucími, po nákup cibule a její pojídání). Poté se úkoly rozlosovaly a každý začínal většinou s něčím, co opravdu nečekal. Pak bylo nutno přesvědčit dva lidi, že ten váš úkol je super a donutit je, aby se pod to podepsali. Tím pádem seznam lidí rostl a v momentě, kdy jste byli třetí v pořadí, úkol jste provedli, škrtli prvního a šli přesvědčovat další člobrdy. Šlo o to, že většinou to bylo tak, že právě ten první na seznamu byl něčím obdarován (hrnkem vody, básničkou a nebo kaštanem). Jak je zřejmé z popisu, úkol se tak distribuoval exponenciální řadou mezi ostatní, jako ostatně každé takové letadlo. V našich omezených řadách to pak vypadalo tak, že se k vám ten papír dostal i třeba podruhé.
Nyní bych se prosím chtěl na chvíli pozastavit nad "úžasností" jednoho úkolu. Výše zmíněný kaštan nebyl určen k tomu, aby si jej obdarovaný odnesl domů, alébrž jej bylo nutno sníst. Bohužel jsem se stal obětí své vlastní blbosti a na tuto listinu se taky připsal s tím, že se nikdy na první místo nedostanu. Chyba! Dostal jsem se! Už ani nevím, od koho jsem jej dostal, ale zato vím, jak hnusně ten šmejd chutnal. Jenom tak pro připomenutí základního biologického faktu - normální kaštan je NEjedlý (naštěstí ne jedovatý), a tak taky opravdu chutnal. Větší hnus jsem už dlouho nejedl. Ble! Až mi z toho pak bylo chvíli těžko. Zato jsem už vyléčen z podobných blbostí a na podobnou listinu se hned tak zase nezapíšu.
Po hře následovaly vlaštovky a soutěž, čí letadlo se udrží ve vzduchu nejdéle. Maximální doba letu jednoho papírového vynálezu se přiblížila i pěti vteřinám. Závratný to konstruktérský kousek, který byl podpořen i jistou dávkou štěstěny. Buďme za to rádi. Ne všichni měli takové štěstí.
Když jsme měli leteckou sílu, bylo nutné vybudovat i obranu. Proto jsme se vrhli na výrobu praků a všemožných jiných vrhacích nástrojů, které by dopravily projektil do vzduchu a případného útočníka odrovnaly. S Abbikem jsme se vrhli do megalomanského projektu - dvoumužného praku. Každý si stavěl takové malé nic, ale my, my šli do toho natvrdo. Sice jsme trošku podcenili potřenou urychlovací a vymršťovací sílu (to znamená, že nám to zase tak silně nelítalo), ale zato jsme mohli vrhat dva projektily najednou! Po dokončení výroby jsme se rozdělili na dvě skupiny a bojovali proti sobě. Vždy jedna skupina postupně vyhodila letadla a druhá se je snažila zničit. Většinou se to však nepovedlo a nepřátelský bombardér proletěl.
Jako poslední bod programu byl kvíz. V těchto dvou skupinkách, jak jsme byli rozděleni, jsme vždy vyslali jednoho zástupce, aby se snažil odpovědět na nějakou faktickou otázku z oblasti létání. Když to neuhodl, dostal od druhé skupinky nakládačku (sice jenom polštářema, ale i tak!) Nepamatuju si skoro žádnou otázku, až na pár světlých vyjímek. Třeba to, že Rakušané chtěli použít k bombardování horkovzdušného balónu! Nepodařilo se jim to. Balón nedokázal pořádně doletět nad stanovený cíl. Pak si ještě vzpomínám, že nejdelší let s větroněm a českým pilotem vydržel bez mezipřistání nějakých 1100 a kus kilometrů.
Tím prakticky klub skončil. Ale to bychom nebyli správná parta, kdyby se nás pár neodebralo do hospůdky na jedno pivko, kterým jsme uzavřeli tak hezky rozjetý večer.
A tím byl opravdu konec.
Pravda, Hanka přítomna nebyla, a tak dodnes nevím, jestli nebyl Anežka jenom záskok. Ale to nevadilo, v hojném počtu jsme se sešli a též v hojném počtu jsme dělali kraviny.
Létání nebylo zaměřeno na draky, ale vzalo se za vděk vším, co létalo. Tak nejprve jsme si připomněli starou známou hru typu letadlo (či pyramida), ti, kdož neznali, se jí naučili. Pravidla byla jednoduchá. Každý vymyslel něco, co půjde realizovat čistě v prostorách klubu a za pomocí rekvizit, které tam již byly. Tím se tedy možnosti úkolů značně zmenšily, což možná bylo na škodu, jelikož spektrum blbovin, co by se daly vymyslet mimo zdi budovy, by bylo opravdu široké (od interakce s náhodnými kolemjdoucími, po nákup cibule a její pojídání). Poté se úkoly rozlosovaly a každý začínal většinou s něčím, co opravdu nečekal. Pak bylo nutno přesvědčit dva lidi, že ten váš úkol je super a donutit je, aby se pod to podepsali. Tím pádem seznam lidí rostl a v momentě, kdy jste byli třetí v pořadí, úkol jste provedli, škrtli prvního a šli přesvědčovat další člobrdy. Šlo o to, že většinou to bylo tak, že právě ten první na seznamu byl něčím obdarován (hrnkem vody, básničkou a nebo kaštanem). Jak je zřejmé z popisu, úkol se tak distribuoval exponenciální řadou mezi ostatní, jako ostatně každé takové letadlo. V našich omezených řadách to pak vypadalo tak, že se k vám ten papír dostal i třeba podruhé.
Nyní bych se prosím chtěl na chvíli pozastavit nad "úžasností" jednoho úkolu. Výše zmíněný kaštan nebyl určen k tomu, aby si jej obdarovaný odnesl domů, alébrž jej bylo nutno sníst. Bohužel jsem se stal obětí své vlastní blbosti a na tuto listinu se taky připsal s tím, že se nikdy na první místo nedostanu. Chyba! Dostal jsem se! Už ani nevím, od koho jsem jej dostal, ale zato vím, jak hnusně ten šmejd chutnal. Jenom tak pro připomenutí základního biologického faktu - normální kaštan je NEjedlý (naštěstí ne jedovatý), a tak taky opravdu chutnal. Větší hnus jsem už dlouho nejedl. Ble! Až mi z toho pak bylo chvíli těžko. Zato jsem už vyléčen z podobných blbostí a na podobnou listinu se hned tak zase nezapíšu.
Po hře následovaly vlaštovky a soutěž, čí letadlo se udrží ve vzduchu nejdéle. Maximální doba letu jednoho papírového vynálezu se přiblížila i pěti vteřinám. Závratný to konstruktérský kousek, který byl podpořen i jistou dávkou štěstěny. Buďme za to rádi. Ne všichni měli takové štěstí.
Když jsme měli leteckou sílu, bylo nutné vybudovat i obranu. Proto jsme se vrhli na výrobu praků a všemožných jiných vrhacích nástrojů, které by dopravily projektil do vzduchu a případného útočníka odrovnaly. S Abbikem jsme se vrhli do megalomanského projektu - dvoumužného praku. Každý si stavěl takové malé nic, ale my, my šli do toho natvrdo. Sice jsme trošku podcenili potřenou urychlovací a vymršťovací sílu (to znamená, že nám to zase tak silně nelítalo), ale zato jsme mohli vrhat dva projektily najednou! Po dokončení výroby jsme se rozdělili na dvě skupiny a bojovali proti sobě. Vždy jedna skupina postupně vyhodila letadla a druhá se je snažila zničit. Většinou se to však nepovedlo a nepřátelský bombardér proletěl.
Jako poslední bod programu byl kvíz. V těchto dvou skupinkách, jak jsme byli rozděleni, jsme vždy vyslali jednoho zástupce, aby se snažil odpovědět na nějakou faktickou otázku z oblasti létání. Když to neuhodl, dostal od druhé skupinky nakládačku (sice jenom polštářema, ale i tak!) Nepamatuju si skoro žádnou otázku, až na pár světlých vyjímek. Třeba to, že Rakušané chtěli použít k bombardování horkovzdušného balónu! Nepodařilo se jim to. Balón nedokázal pořádně doletět nad stanovený cíl. Pak si ještě vzpomínám, že nejdelší let s větroněm a českým pilotem vydržel bez mezipřistání nějakých 1100 a kus kilometrů.
Tím prakticky klub skončil. Ale to bychom nebyli správná parta, kdyby se nás pár neodebralo do hospůdky na jedno pivko, kterým jsme uzavřeli tak hezky rozjetý večer.
A tím byl opravdu konec.
pondělí 20. října 2008
Kitab-al-Ibar, Josefov 17. - 19. 10.
Nebyl by to správný SUPí tábor, aby nenásledovala potáborová víkendovka. I letos tomu tak bylo, a proto jsme se v pátek 17. října vydali na archeologickou stanici na Arrakisu, abychom se pokusili odkrýt stará tajemství ukrytá pod zemí. Planeta je již dávno terraformována, život na ní vzkvétá, ale kde jsou fremeni? Mrtví? Utekli do jiných částí galaxie? Jsou stále na planetě? Pojďte se mnou poodhalit roušku tajemství a dozvědět se, jak to všechno bylo.
Cílová stanice, neboli argeologické naleziště, byla až v Jaroměři. Byli jsme očekáváni v půl deváté večer, a tak sraz na Hlavním nádraží v Praze se uskutečnil až ve tři čtvrtě na šest. Zde jsme se v hojném počtu sedmi lidí (Hanka, Markéta, Klárka, Maggi, Anežka, Abbik, já) srotili, zakoupili lístek a utíkali do vlaku. Cesta nás vedla přes Hradec Králové, kde bylo nutné přesednout z jednoho maxitraileru do druhého. Bohužel byl pátek a mnoho lidí se vracelo po týdnu domů. Místo pro sedm lidí a ke všemu ještě na sezení už opravdu nebylo (nevadilo nám to, kdo by si taky potřeboval sednout, že? Až nám na to přijdou, tak se nasedíme ještě dost!). Uvelebili jsme se tedy v přední části vagónu, kde nás za chvíli vyhmátla mladičká paní průvodčí. Chtěla nás dotlačit k tomu, abychom se někde posadili a nezacláněli. Nevím, komu jsme měli zaclánět, pač ona se do konce trasy stejně neukázala a lidí též moc nepřistupovalo. Ihned jsme to pustili z hlavy a dali se do živé diskuse - hlavní téma bylo zdraví; jak moc bolestivý je který způsob sebevraždy, a jiné -, postupem času jsme k tomu konzumovali i vlastní večeři a všem nám velice chutnalo! V Hradci jsme přestoupili na osobáček, kde nás za chvilku dohonil Kovář. Byl uvítán sborovým potleskem a křikem. Ostatní cestující měli nejspíš pocit, že přišla mediální hvězda. Když ale uviděli postavu s dlouhým pláštěm a velkým batohem, raději rychle sklopili zrak a dělali, že nás nikoho nevidí. Smůla, bylo nás totiž nejenom vidět, ale hlavně slyšet! Ve vlaku jsme sice byli všichni účastníci, ale nikomu z nás se nechtělo prolézat vagony a hledat, kdo by se k nám mohl přesunout. Nechali jsme to tak, jak to je, přeci jenom dvacet minut jízdy nikoho postrádat nebudeme. Ještě si jich užijem.
Přišla ta osudná chvíle a my se s malým zpožděním vyloupli z maxitraileru na Arrakisu, v archeologickém sektoru. Uvítacím výborem byla skupinka organizátorů - PVC, Pája, Evka a Bára. Ještě k nim přibyl Nasr Ahad, ale ten psal prý zápočtovou písemku a dorazil až za hodinu. Následovala taková krátká seznamovačka, ono nebylo co seznamovat, vždyť jsme se všichni dobře znali. Nicméně jsme si připomněli svá fremenská jména (ale nebyli jsme fremeni, to nás osvítil jen záblesk minulosti. Fremeny jsme přijeli teprve hledat. Zajímavé, že?), pobrali vybavení a šli vyklidit cestovní terminál, abychom nezavázeli. Hnedle za rohem se Khamsa (nyní hlavní profesor a velitel vykopávek. Za boha si nemohu vzpomenout na jeho profesorské jméno a přitom bylo tak krásné!) pustil do počátku legendy. Osvětlil nám, že nalezli důkazy o přítomnosti fremenů, červů, ale netuší, co se stalo, že je všechno absolutně jinak. Proto bude naším úkolem postarat se o objasnění této záhady. Vidíte, hezky jsem to shrnul do dvou vět, které se daly říci asi tak za pár minut, kdybychom je trošku více rozvinuli. Pan profesor na to spotřeboval dobrých patnáct minut. Nikdo z nás už tomu pak moc nevěnoval pozornost. Chápu potřebu pořádně uvést lidi do problematiky, ale chce to kdyžtak trošku a po menších kouscích. Mezitím nám byly zkontrolovány identity, jestli nejsme špehové a nechceme třeba důkazy a nálezy zničit. Kupodivu jsme všichni prověrkou prošli a už jsme si to metelili do pevnosti.
Jak jsem již zmínil, naše hlavní stanoviště a ubytování bylo v areálu pevnosti Josefov. Abych byl přesný, bydleli jsme v bývalé strážnici a velínu severní části opevnění. Je nutno podotknout, že pevnost byla ( a stále z části je) majetkem armády, která ji označuje za strategický bod. Jak nejsou peníze, tak budovy a vůbec části opevnění chátrají. Je s podivem, že tento opravdu brilantní stavitelský kousek a zároveň mistrovské obranné dílo z doby Josefa II. zůstává ležet ladem. Ale tak tomu bohužel je i u mnoha jiných nádherných památek v naší republice. Nyní zpět do páteční noci, kdy jsme se ubytovali, odevzdali a přerozdělili jídlo, tak nějak se zorientovali (pouze ti, co tu byli poprvé, což jsem byl i já) a mohlo se jít za prvním úkolem.
Tím bylo nalezení a složení částí pradávné knihy Kitab-al-Ibar. Tato kniha prý byla psána fremeny a měla by obsahovat informace o jejich životě, smrti a vůbec zachycovat celou historii. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, dle věku. Tím pádem tedy na Starce a Mládež, jak jsme to v minutě překřtili. Vykopávky byly uvnitř vnitřních hradeb opevnění. Každá skupina měla hledat fragmenty různé barvy. My, starší a zkušenější, jsme nastoupili k úkolu s rozvahou a s jistou dávkou fištrónu. Život nás naučil, že hrát fér se nevyplácí a být poctivý vás přivede tak maximálně do hrobu. Proto jsme ty mladší odstrkovali a všemožně jsme jim fyzicky bránili najít a shromáždit hledané kousky Kitabu. Přeci jenom jsme již ve věku, kdy se nemůžeme tak rychle hýbat a ti mladší by nás byli bývali předběhli. Za chvíli jsme měli hromadu nalezených kousků a část skupiny započla s tříděním, rovnáním a snahou zjistit, jak to k sobě ksakru pasuje. Po chvíli jsme, coby skupina starší, slavili úspěch - složené dvě strany ze čtyř. Ti mladí měli pouze půlku první. Jasně jsme měli nakročeno k úspěchu! Jsme lepší a vyhrajem! Takovéto věty mi zněly v hlavě a nebál jsme se je nahlas pronášet i před ostatními. Leč, skutečnost je někdy jiná, než jakou si jí malujeme. Někdo, buď mu uštědřen pohlavek, začal ty naše složené strany číst a zjistil, že sice všechny části k sobě pasují, ale text nedává absolutně smysl, neb jsou strany do sebe zamíchány mezi sebou. Grrr! To snad ne!? Takže práce v háji. Mezitím už ti mladí usmrkanci dodělali třetí stranu a blížili se ke konci. Eman se sice snažil zachránit situaci a kradl fragmenty druhé skupiny s tím, že to možná projde. Neprošlo. Smutný to pohled na prohranou bitvu, ale co se dá dělat, nenecháme se zahanbit a aspoň ty strany doskládáme. Měli jsme spolehlivé informace, že výsledkem mají být čtyři strany textu, tak proč máme safra pět spodních levých rohů?? Ehm, chybička na naší straně. Jak jsme se v rychlosti prohrabovali fragmenty, tak se nám to celé zamíchalo a my mylně vydávali kus z prostředka za roh. Po další půl hodině máme také složeno. Byť nám části chybí, jsme spokojeni. Jenom tak zběžně slepíme kusy dohromady a odcházíme na večeři.
Pojíme něco málo chlebů s máslem, džemem, paštikou; k tomu zelenina a výtečné Klárčiny palačinky. No, nadlábnul jsem se solidně. Program ale zdaleka nekončil. Při hostině nám pan profesor předčítal úryvky z Kitabu, kde se mluvilo o příšeře Koan-Ten (Jak jen mi ty fragmenty připomínaly Klárčiny a moje zápisky z tábora, to si nedovedete představit!). Takto posilněni a naladěni, jsme byli opět vyhnáni ven a že budeme konfrontováni s virtuální realitou, zpodobňující tehdejší fremenskou dobu - přesně tu z fragmentů. Vstupem do majestátního počítače, tvořící mozek výpravy, bylo jedno salto za pomoci dalších dvou lidí. Byli tu i tací, kteří ze zdravotních důvodů nemohli salto udělat. Nechci ukazovat prstem, ale byla to Maggi a Klárka. Tak jsme je s Abbikem otočili kolem horizontální osy tak, jak stály. Kupodivu se jim to i líbilo, méně však Pavlovým zádům. Abychom správně spustili program, bylo nutno se uploadnout do systému. To se provedlo zavázáním očí a husím pochodem se prodrat skrze tunely daleko do pevnostních chodeb. Já, jakožto nováček jsem byl silně dezorientován, ale to zase až tak nevadilo, protože jsem nedostal ani čas se divit.
Když už jsme se totiž nahráli do virtuální reality, zjistili jsme, že se rekonstruuje nic jiného, než samotná příšera Koan-Ten. Zajisté si vzpomenete, že tehdá na táboře bylo hnusně, pršelo a my se váleli v blátě, brodili se potokem a někteří i plavali. Nyní to dostalo úplně jiný rozměr - byli jsme hnáni potvorou skrze temné chodby a někteří s naprostou neznalostí terénu. Světlo měl pouze první a my byli na něj odkázáni. Abych pravdu řekl, příšera tu byla mnohem příšernější. Byl to opět Eman, ale v temnotě chodeb a celkové stísněnosti prostoru byl daleko hrůzostrašnější. Tak tedy započal běh o život. Abych vám přiblížil chodby pevnosti. Celý systém cest je rozdělen hierarchicky na hlavní, vedlejší, ještě vedlejší (ty se vyznačují úžasnou charakteristickou vadou - jsou ještě menší než ty vedlejší) a potom minerky (slepé uličky, ve kterých musíte lézt po čtyřech). Toto celé je samozřejmě umístěno pod zemí, takže je všude tma jak v pytli. Zároveň už stavba není nejnovější, a tak se semo tamo povalují kameny, cihly, podlaha je tu a tam klouzavá, vykopaná, prostě slast. A v takovémto prostředí běháte, k tomu nic nevidíte a ještě vás chce sežrat beznohá příšera. Strach se mísí s adrenalinem a atmosféra toho místa tomu dodává tu správnou dávku "hororovatosti". Chybí snad už jenom duch s žhnoucíma očima.
Již poučen z přechozích nezdarů, snažil jsem se držet vepředu, abych nechal ty za mnou sežrat (nebojte, já mám lidi rád, ale když jde o holý život, neznám bratra). Bohužel to ale až tak nevyšlo. Chodby jsou malé, úzké, temné, křivolaké a plné odboček. Stalo se mi tak, že jsem několikrát špatně uhnul ( v té rychlosti to nebylo nic neobvyklého) a než jsem se vrátil zpět, ztratil jsem krásně vydobyté pozice. A pak se to stalo! Pak mne sežrala! Fuj, zase jsem tam zařval. No, jedinou útěchou mi může být, že tentokráte umřeli všichni až na Honzu a Anežku. Ale ty už nakonec Koan-Ten nehonila. Chvíli jsme se v temných chodbách hledali, až jsme se našli. No jo, ale teď chyběla zase příšera, tak jsme hledali ji. Neúspěšně. Až potom se zjistilo, že Eman toho měl již dost a vydal se ven na čerstvý vzduch. No a jak není v podzemí signál, tak nemohl dát nijak vědět, že už je konec. No, troška vzrušení neuškodí.
Navrátili jsem se do kutlochu, pobrali věci a ve čtyřech statečných (ti tři nám padli cestou) jsme šli spát ven, pač jinak bychom se do strážnice nevlezli (no, možná i jo, ale kdo by se chtěl mačkat, že?). Tudíž ve složení Abbik, Klárka, Maggi a já jsme zalehli uvnitř hradeb, v průjezdu.
Sobotní ráno bylo mrazivé, stejně jako předchozí večer, ale brzy se ukázalo sluníčko a tepotu trošku zvedlo. Po rychlé snídani přijel pan správce, rozdal pracovní náčiní a už jsme si to mašírovali na hradby, likvidovat flóru, aby obranné valy nevypadaly jako les. V mezičase dorazil do tábora archeologů ještě Saghir a Hančí (Sin Jill).
Zde si dovolím malou úvahu na téma brontosauři a práce. Nemohu si odpustit, ale je mi až podezřelé, že kamkoliv přijedeme, pořád se něco ničí. Tady jsme ničili nálety, v Těchonicích se ničí trnky na pastvinách, na Rohozci se pálí spadaný bordel (tohle sice není až tak silný argument, ale to pálení se tam dobře vyjímá) a tak vůbec. To jsou samé řeči o ekologii, třídění, ale jakmile dojde na práci, jdeme ničit. Abych taky nebyl, coby hroch, za chvíli na černé listině!
Po obědě byla chvilková pauza, kdy jsme se sbírali z náročného dopoledne (nebudu zde zmiňovat, že jsme se tak střídavě flákali, to není podstatné. Důležité je to, že to bylo vyčerpávající). Pak přišlo na pořad dne páření a genetika. Hra sice byla obalena legendou, že se snažíme zjistit, jestli náhodou nejsme potomky pradávných fremenů, ale jako vždy šlo o sex! Hrálo se na osm kol, v každém byl jedinec určen jistou sadou genetických informací (barva vlasů, očí, kůže, pohlaví). Úkolem byl jasný - s někým se spárovat a získat potomka takového, aby se pomalu blížil k nám, reálným jedincům. Když se to někomu povedlo, bylo jasné, že je potomkem fremenů.
A mohlo se začít. Na začátku si každý vylosoval startovní genotyp. Je až s podivem, že skoro všichni jsme byli černoši albíni. Pohlaví si každý zvolil svoje reálné. Barva vlasů se vyznačila barevnou bavlnkou, kůži simuloval papírek nalepený na hrudi a barvu očí bylo zapotřebí namalovat vodovkami na tvář. Když jsme se hezky rozdělili, začlo první kolo. Zde přebírali iniciativu chlapi. Ti měli za úkol dovléct ženy alespoň dvacet metrů daleko a pak mohli plodit potomky. Ihned se strhla bitka, ženské vřískaly, utíkaly, ale nebylo jim to nic platné. Zvítězily naše prehistorické pudy a potomci byly zplozeni. Jenom tak na okraj. V každém kole mohl člověk stihnout potomků, kolik jen chtěl. Směl si vybrat pouze jediného dědice do další generace (vidíte? krásná polygamie!). Druhé kolo bylo zase na holkách. Když chtěly někoho ulovit, musely jej akorát čapnout za límec a tím si vynutit poslušnost. Po tomto kole jsem chtěl hru ukončit, protože se můj genotyp naprosto shodoval s chtěným výsledkem. Žel bohu mi to nebylo přáno, a já se tak musel vzdát svého vydobytého genotypu. V dalším kole se sbíralo koření (ve formě sirek) a ten, kdo měl více majetku, než druhý, mohl přebírat holky a měl tudíž přednost v plození (ha! nejenom, že tu šlo celou dobu o sex, ale taky o prachy!! Holt, jako v reálu).
Jak společnost postupovala, začala se dělit na kasty - normální, vševědoucí, všemohoucí. Nová generace mohla být výsledkem spojení pouze lidí ze stejných kast, nebo i z mezikastovního sňatku, ale ten byl zatížen postihem. Toto kolo se mi dostalo té cti a byl jsem žena (holt jsem to trošku nevychytal). Bohužel se PVC trošku přepočítal a byly jsme tři baby z kasty normálních na jednoho chlapa. Tak jsme se naštvaly a řekly, že půjdeme raději do armády. Tam jsme taky zlanařili ještě Kováře, který také nenašel vhodnou partnerku. PVC nám sdělil, že to bude mít drastický dopad na naše potomstvo, ale což, v armádě si člověk vždycky někoho najde. Když skončilo kolo, dostali jsme my tři úkol. Museli jsme si oběhnout část areálu a ještě ke všemu přehodit genotypy mezi sebou. Já na tom solidně vydělal, jelikož jsem přebral Kovářova statného chlapa, kterému jsem potřeboval jenom změnit barvu kůže a očí a bylo vymalováno.
To se mi ale v dalších kolech nepovedlo. Hra pak měla ještě dlouhé pokračování (iniciativu pro párování určovaly střídavě obě strany - kluci bojovali s KNG, holky chodily a rozdávaly úkoly, nebo se odříkávala litanie proti strachu), ve kterém se většina lidí dostala do kýženého cíle a my ostatní jsme jen potupně zjistili, že nejsme potomky fremenů.
K večeři byla francouzská polévka a k tomu chleba. Komu to nestačilo, mohl se dojíst čímkoliv jiným. Když jsme ukojili hlad a žízeň, očekávali jsme další program - hlavní hra tohoto víkendu! Po půl hodině pauzy, která byla jistě pro slehnutí a zažití stravy, jsme opět vstoupili do virtuální reality - tentokrát ve formě kotrmelce - a rozdělili se na skupinky. Tedy, co to povídám, byly jsme rozděleni na skupinky. Netuším, podle čeho orgové vybírali a rozhazovali, ale budiž. Já byl ve skupině s Thalatou. Pak následovali - Maggi, Hattit, Klárka; Abbik, Hančí, Kovář; Anežka, Markéta; Baka, Saghir a Eman. Kostky byly vrženy a my s nimi. Do podzemí jsme byli nyní vpuštěni i se světlem, stanoviště byly v pomyslném kruhu a my začali plnit úkoly. Cílem bylo sehnat instrukce ke stavbě Nekorábu, který použili naši předci, aby z planety odletěli. Chtěli jsme je následovat, a tak s nadšením a vervou jsme běhali do časného rána podzemím a plnili vše možné i nemožné. Informace jsme měli získat od Iksanských (či Tleilaxanských?) vědců, představovaných orgama.
S Thalatou jsme začali u Evky. První úkol byl dojít s časovým zámkem někam do pryč a zase zpátky. Důležitý byl čas, za který jsme to měli stihnout. Ani nevím, za kolik minut jsme to dali, ono se to ukázalo jako naprosto nepodstatné,ale to už je vedlejší. Pak jsme byli posláni k dalšímu stanovišti, ale cestou jsme narazili na chybějící mapu (samozřejmě, že záměrně odebranou), takže cesta zpět k Evce a nyní již přímo k Honzovi. Když jsme vyřídili pozdrav a tajné heslo, byl nám svěřen úkol dozajista hoden archeologů našeho formátu. Měli jsme totiž odnést milého vědce za jeho kamarádem takovou malinkatou chodbou. Inu, tak jsme jej čapli a nesli. Bohužel při cestě zpátky se Honzovi nějak nelíbilo, jak jsem jej nesl, a tak raději šel po svých. Pak si celou dobu stěžoval ostatním skupinkám, co jsme mu provedli. Taky co, chtěl odnést, neřekl ale jak. Smůla! Ještě bych rád dodal, že se mu celou dobu dařilo vžívat do role a hezky pitvořit hlas, že je ho až skoro škoda pro tu techniku. Měl ses, Honzo, dát raději na divadlo!
Další postup kupředu byl zbrzděn nedorozuměním (rozumějte naší blbostí), návratem zpět k Honzovi a pak zpět k místu, kde jsme našli šifru a malou mapku. Chvíli jsme si tak seděli, luštili, ale nevyluštili. Řekli jsme si, že to pro další postup nebude až tak důležité, vyřešíme to později. Chyba lávky. PVC měl na tuto skutečnost jiný názor, a tak jsme se rychle vrátili do temných chodeb a luštili znovu. Trvalo nám to věčnost a přitom lehký posun s obrácenou abecedou nebyl nic složitého. Celí šťastní jsme běželi za PVC. K našemu překvapení jsme se akorát zařadili do fronty za Baku a její skupinku. Před nimi tam došla Maggi, Klárka a Hatit. Trvalo jim to celou věčnost a myslel sem, že vyletím z kůže. Když jsme se nakonec dostali na řadu, zjistili jsme, proč jim to tak trvalo. K výrobě Nekorábu bylo potřeba i tekuté palivo a zde se vyráběla bezpečnostní pojistka, která by v případě jakýchkoliv problémů ztuhla a zabránila tak neštěstí - lidsky řečeno, vařil se pudink. Od předchozích skupinek bylo velice "milé", že spotřebovaly skoro všechno mléko a tudíž jsme měli toho dobrého pokrmu jenom symbolicky, aby se neřeklo!
Po této malé eskapádě přišlo na řadu lovení indicie ze změti malých chodbiček. Na místě byl nákres okolí a vyznačen okruh. Nápis - Tady někde se nachází další informace - dával tušit, že se pořádně zapotíme, než jej najdeme. Inu, ale dobrá věc se podařila a jako jediní (Tady bych chtěl počechrat svoje ego!!) jsme jej s Thalatou našli. Info bylo zapíchnuto u stropu jedné malé minerky a to ještě tak, aby to nebylo vidět, dokud nejste přímo u toho. Prostě jsme dobří! A teď už konec sebechvály a jedeme dál.
Předposledním stanovištěm byl Khamsa, který si zvolil, jako obvykle, inteligenční část - zodpovídání otázek. Byly to ty otázky, které nám na táboře umožňovaly zabírat jednotlivé planety (zhruba někdy na začátku). Samozřejmě tam byly otázky zaměřené na čisté detaily, názvy a jména. To jsem absolutně netušil, která bije. Dvakrát se mi podařilo uhodnout odpověď a to jenom tak, že jsem plácnul první věc, která mne napadla. Říkal jsem si, že mám nějak podezřele více štěstí než rozumu. I proto musela tuto část zachraňovat Thalata a že se jí to dařilo navýsost dobře! Za to jí patří veliké díky. Nicméně toto stanoviště byl kámen úrazu pro všechny. Když jsme přicházeli, seděla tam již skupinka Klárky, Maggi a Hatita. Když zodpověděli všech 20 otázek, odešli, ale nyní se přihnala poslední skupina s Bakou, Saghirem a Emanem. Mezitím kolem nás čtyřikrát prosvištěl Abbik s Hančí a Kovářem. Dvakrát to šli z hecu, ale dvakrát zabloudili ( Joo, to se tak někdo orientuje ). Štěstí nám přálo a jak jsme druzí přišli, druzí jsme i odešli. Naše radost však neměla dlouhého trvání, protože přišel na řadu rybníček.
Úkol zněl jasně. Najděte info v rybníčku. Přiložen byl pouze ešus. Tam nic nebylo, a tak mi nezbylo, než se začít hrabat v blátě a vodě tamního jezírka. Nenašel jsem vůbec nic. Abych byl přesný - našel jsem akorát humus. To jezírko nebylo křišťálově čisté! Tu nás dohnala poslední skupinka - též nic nenašli. Společně jsme se pak vydali za Barčou, pro nás poslední stanoviště. Zde bylo nutno najít ztracenou cívku a to po tmě. Saghir se do minerky ponořil a vytáhnul ji. Poté jsme společně prošli přes poslední indicii až k Evce, která nás dva s Thalatou poslala ven. Ostatní plnili ještě poslední úkol. Tak jsme se hezky naposledy prošli chodbami a vylezli na mrazivém nočním vzduchu. Opravdu začalo být silně mrazivo, ale přitom krásně. Na nebi ani mráček, měsíc si vesele svítil do krajiny, všude ticho - prostě pohoda, jazz. Zalezli jsme do hlavního obydlí, kde se už všichni tísnili kolem stolu a probírali předešlá dobrodružství.
Když dorazila poslední skupinka, začlo probírání indicií. Nekoráb se měl skládat ze špičky, pilota, sedačky, křídel, okénka, motoru a zadní směrovky. Podařilo se nám vytvořit jakýs takýs lidský spletenec, který by při dobré vůli mohl připomínat koráb. Jako vyvrcholení našeho snažení jsme vzlétli. Uletěli něco málo metrů a přistáli. Tím byla naše mise za původem předků zdárně splněna. Mohlo se jít spát. Každý si zabral místo a ulehlo se. Jako jediní čtyři stateční jsme se opět vydali ve stejném složení spát ven. Tentokráte bylo ještě více mrazivo, než předešlého dne, a tak jsem si k tomu tričku vzal do spacáku ponožky. A bylo mi krásně teplo. Zlatý spacák. Kdyby byl živý, hned bych mu něco daroval.
Do slunečné neděle jsme byli neurvale probuzeni řevem:"Hoří! Hoří!" PVC se k nám přihnal, že prý hoří sklad s relikviemi a vykopávkami. Nevím jak ostatní, ale pro mne za mne, ať si to všechno shoří! Nebylo mi dopřáno dalšího odpočinku, a tak se vysoukám do nehezké zimy a pomalu se potácím směr sklad. Když tam dorazíme, záchranné práce jsou již v plném proudu. V čem to spočívalo? Člověk se nadechl, chytl lana, zavřel oči a byl vpuštěn do takového malého skladu nářadí, kde měl něco hledat. To první, co jsem našel já, byla kovová konstrukce na namotávání zahradní hadice, o kterou jsem se silně praštil do kolena. Jinak jsem nenašel zhola nic. Šel každý, někdo i po dvojicích, trojicích a nakonec i šesticích. Když už jsme to chtěli vzdát, Abbík poklad našel, bylo to CD se všemi informacemi o fremenech - neboli záznamy z tábora. Díky moderní kopírovací technologii jsme dostali každý jeden exemplář, aby se informace neztratily a pak se šlo na snídani.
Po snídani nám pan správce ochotně povykládal o pevnosti, konstrukci a obranyschopnosti tohoto cihlového kolosu. Fundovaně odpovídal na zvídavé otázky a dozvěděli jsme se mnoho poučných a zajímavých věcí. Zhruba před jednou hodinou odpolední jsme měli zabaleno a odcházelo se na vlak. Normálně by tady byl konec článku, ale ona i cesta zpět měla šťávu, o kterou vás nechci okrást.
Jen jsme přišli na nádraží, nemile nás překvapily zpoždění, které měly všechny vlaky. Postupem času jsme se dozvěděli, že nedaleko, směrem na Hradec, se stala smrtelná nehoda - srážka vlaku s autem na přejezdu - a tudíž všechny vlaky mají smůlu. Byla vyhrazena zvláštní doprava. Vlakem jsme dojeli několik zastávek do jedné malé vesničky. Tam nás přesadili na autobusy, které nás posunuly o dvě vlakové zastávky a vyhodily zpět na vlak pouhou jednu zastávku před Hradcem!! Tomu se říká systém! Samotná cesta autobusem byla taky krásná. Dala by se nazvat - Jak naskládat co nejvíce lidí, do co nejmenšího místa. Již dlouho jsem si tak nezahrál na sardinky, jako při nedělním návratu. Nakonec jsme se tedy docourali k rychlíku na Prahu, rozloučili s těmi, kteří nejeli s námi a šup, vydali se na poslední dnešní putování.
A tím skončil Arrakis! Nechť vás ochraňuje Muad' dib!
Malá poznámka na konec - fotky z akce jsou již tradičně na Klárčině albu.
Cílová stanice, neboli argeologické naleziště, byla až v Jaroměři. Byli jsme očekáváni v půl deváté večer, a tak sraz na Hlavním nádraží v Praze se uskutečnil až ve tři čtvrtě na šest. Zde jsme se v hojném počtu sedmi lidí (Hanka, Markéta, Klárka, Maggi, Anežka, Abbik, já) srotili, zakoupili lístek a utíkali do vlaku. Cesta nás vedla přes Hradec Králové, kde bylo nutné přesednout z jednoho maxitraileru do druhého. Bohužel byl pátek a mnoho lidí se vracelo po týdnu domů. Místo pro sedm lidí a ke všemu ještě na sezení už opravdu nebylo (nevadilo nám to, kdo by si taky potřeboval sednout, že? Až nám na to přijdou, tak se nasedíme ještě dost!). Uvelebili jsme se tedy v přední části vagónu, kde nás za chvíli vyhmátla mladičká paní průvodčí. Chtěla nás dotlačit k tomu, abychom se někde posadili a nezacláněli. Nevím, komu jsme měli zaclánět, pač ona se do konce trasy stejně neukázala a lidí též moc nepřistupovalo. Ihned jsme to pustili z hlavy a dali se do živé diskuse - hlavní téma bylo zdraví; jak moc bolestivý je který způsob sebevraždy, a jiné -, postupem času jsme k tomu konzumovali i vlastní večeři a všem nám velice chutnalo! V Hradci jsme přestoupili na osobáček, kde nás za chvilku dohonil Kovář. Byl uvítán sborovým potleskem a křikem. Ostatní cestující měli nejspíš pocit, že přišla mediální hvězda. Když ale uviděli postavu s dlouhým pláštěm a velkým batohem, raději rychle sklopili zrak a dělali, že nás nikoho nevidí. Smůla, bylo nás totiž nejenom vidět, ale hlavně slyšet! Ve vlaku jsme sice byli všichni účastníci, ale nikomu z nás se nechtělo prolézat vagony a hledat, kdo by se k nám mohl přesunout. Nechali jsme to tak, jak to je, přeci jenom dvacet minut jízdy nikoho postrádat nebudeme. Ještě si jich užijem.
Přišla ta osudná chvíle a my se s malým zpožděním vyloupli z maxitraileru na Arrakisu, v archeologickém sektoru. Uvítacím výborem byla skupinka organizátorů - PVC, Pája, Evka a Bára. Ještě k nim přibyl Nasr Ahad, ale ten psal prý zápočtovou písemku a dorazil až za hodinu. Následovala taková krátká seznamovačka, ono nebylo co seznamovat, vždyť jsme se všichni dobře znali. Nicméně jsme si připomněli svá fremenská jména (ale nebyli jsme fremeni, to nás osvítil jen záblesk minulosti. Fremeny jsme přijeli teprve hledat. Zajímavé, že?), pobrali vybavení a šli vyklidit cestovní terminál, abychom nezavázeli. Hnedle za rohem se Khamsa (nyní hlavní profesor a velitel vykopávek. Za boha si nemohu vzpomenout na jeho profesorské jméno a přitom bylo tak krásné!) pustil do počátku legendy. Osvětlil nám, že nalezli důkazy o přítomnosti fremenů, červů, ale netuší, co se stalo, že je všechno absolutně jinak. Proto bude naším úkolem postarat se o objasnění této záhady. Vidíte, hezky jsem to shrnul do dvou vět, které se daly říci asi tak za pár minut, kdybychom je trošku více rozvinuli. Pan profesor na to spotřeboval dobrých patnáct minut. Nikdo z nás už tomu pak moc nevěnoval pozornost. Chápu potřebu pořádně uvést lidi do problematiky, ale chce to kdyžtak trošku a po menších kouscích. Mezitím nám byly zkontrolovány identity, jestli nejsme špehové a nechceme třeba důkazy a nálezy zničit. Kupodivu jsme všichni prověrkou prošli a už jsme si to metelili do pevnosti.
Jak jsem již zmínil, naše hlavní stanoviště a ubytování bylo v areálu pevnosti Josefov. Abych byl přesný, bydleli jsme v bývalé strážnici a velínu severní části opevnění. Je nutno podotknout, že pevnost byla ( a stále z části je) majetkem armády, která ji označuje za strategický bod. Jak nejsou peníze, tak budovy a vůbec části opevnění chátrají. Je s podivem, že tento opravdu brilantní stavitelský kousek a zároveň mistrovské obranné dílo z doby Josefa II. zůstává ležet ladem. Ale tak tomu bohužel je i u mnoha jiných nádherných památek v naší republice. Nyní zpět do páteční noci, kdy jsme se ubytovali, odevzdali a přerozdělili jídlo, tak nějak se zorientovali (pouze ti, co tu byli poprvé, což jsem byl i já) a mohlo se jít za prvním úkolem.
Tím bylo nalezení a složení částí pradávné knihy Kitab-al-Ibar. Tato kniha prý byla psána fremeny a měla by obsahovat informace o jejich životě, smrti a vůbec zachycovat celou historii. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, dle věku. Tím pádem tedy na Starce a Mládež, jak jsme to v minutě překřtili. Vykopávky byly uvnitř vnitřních hradeb opevnění. Každá skupina měla hledat fragmenty různé barvy. My, starší a zkušenější, jsme nastoupili k úkolu s rozvahou a s jistou dávkou fištrónu. Život nás naučil, že hrát fér se nevyplácí a být poctivý vás přivede tak maximálně do hrobu. Proto jsme ty mladší odstrkovali a všemožně jsme jim fyzicky bránili najít a shromáždit hledané kousky Kitabu. Přeci jenom jsme již ve věku, kdy se nemůžeme tak rychle hýbat a ti mladší by nás byli bývali předběhli. Za chvíli jsme měli hromadu nalezených kousků a část skupiny započla s tříděním, rovnáním a snahou zjistit, jak to k sobě ksakru pasuje. Po chvíli jsme, coby skupina starší, slavili úspěch - složené dvě strany ze čtyř. Ti mladí měli pouze půlku první. Jasně jsme měli nakročeno k úspěchu! Jsme lepší a vyhrajem! Takovéto věty mi zněly v hlavě a nebál jsme se je nahlas pronášet i před ostatními. Leč, skutečnost je někdy jiná, než jakou si jí malujeme. Někdo, buď mu uštědřen pohlavek, začal ty naše složené strany číst a zjistil, že sice všechny části k sobě pasují, ale text nedává absolutně smysl, neb jsou strany do sebe zamíchány mezi sebou. Grrr! To snad ne!? Takže práce v háji. Mezitím už ti mladí usmrkanci dodělali třetí stranu a blížili se ke konci. Eman se sice snažil zachránit situaci a kradl fragmenty druhé skupiny s tím, že to možná projde. Neprošlo. Smutný to pohled na prohranou bitvu, ale co se dá dělat, nenecháme se zahanbit a aspoň ty strany doskládáme. Měli jsme spolehlivé informace, že výsledkem mají být čtyři strany textu, tak proč máme safra pět spodních levých rohů?? Ehm, chybička na naší straně. Jak jsme se v rychlosti prohrabovali fragmenty, tak se nám to celé zamíchalo a my mylně vydávali kus z prostředka za roh. Po další půl hodině máme také složeno. Byť nám části chybí, jsme spokojeni. Jenom tak zběžně slepíme kusy dohromady a odcházíme na večeři.
Pojíme něco málo chlebů s máslem, džemem, paštikou; k tomu zelenina a výtečné Klárčiny palačinky. No, nadlábnul jsem se solidně. Program ale zdaleka nekončil. Při hostině nám pan profesor předčítal úryvky z Kitabu, kde se mluvilo o příšeře Koan-Ten (Jak jen mi ty fragmenty připomínaly Klárčiny a moje zápisky z tábora, to si nedovedete představit!). Takto posilněni a naladěni, jsme byli opět vyhnáni ven a že budeme konfrontováni s virtuální realitou, zpodobňující tehdejší fremenskou dobu - přesně tu z fragmentů. Vstupem do majestátního počítače, tvořící mozek výpravy, bylo jedno salto za pomoci dalších dvou lidí. Byli tu i tací, kteří ze zdravotních důvodů nemohli salto udělat. Nechci ukazovat prstem, ale byla to Maggi a Klárka. Tak jsme je s Abbikem otočili kolem horizontální osy tak, jak stály. Kupodivu se jim to i líbilo, méně však Pavlovým zádům. Abychom správně spustili program, bylo nutno se uploadnout do systému. To se provedlo zavázáním očí a husím pochodem se prodrat skrze tunely daleko do pevnostních chodeb. Já, jakožto nováček jsem byl silně dezorientován, ale to zase až tak nevadilo, protože jsem nedostal ani čas se divit.
Když už jsme se totiž nahráli do virtuální reality, zjistili jsme, že se rekonstruuje nic jiného, než samotná příšera Koan-Ten. Zajisté si vzpomenete, že tehdá na táboře bylo hnusně, pršelo a my se váleli v blátě, brodili se potokem a někteří i plavali. Nyní to dostalo úplně jiný rozměr - byli jsme hnáni potvorou skrze temné chodby a někteří s naprostou neznalostí terénu. Světlo měl pouze první a my byli na něj odkázáni. Abych pravdu řekl, příšera tu byla mnohem příšernější. Byl to opět Eman, ale v temnotě chodeb a celkové stísněnosti prostoru byl daleko hrůzostrašnější. Tak tedy započal běh o život. Abych vám přiblížil chodby pevnosti. Celý systém cest je rozdělen hierarchicky na hlavní, vedlejší, ještě vedlejší (ty se vyznačují úžasnou charakteristickou vadou - jsou ještě menší než ty vedlejší) a potom minerky (slepé uličky, ve kterých musíte lézt po čtyřech). Toto celé je samozřejmě umístěno pod zemí, takže je všude tma jak v pytli. Zároveň už stavba není nejnovější, a tak se semo tamo povalují kameny, cihly, podlaha je tu a tam klouzavá, vykopaná, prostě slast. A v takovémto prostředí běháte, k tomu nic nevidíte a ještě vás chce sežrat beznohá příšera. Strach se mísí s adrenalinem a atmosféra toho místa tomu dodává tu správnou dávku "hororovatosti". Chybí snad už jenom duch s žhnoucíma očima.
Již poučen z přechozích nezdarů, snažil jsem se držet vepředu, abych nechal ty za mnou sežrat (nebojte, já mám lidi rád, ale když jde o holý život, neznám bratra). Bohužel to ale až tak nevyšlo. Chodby jsou malé, úzké, temné, křivolaké a plné odboček. Stalo se mi tak, že jsem několikrát špatně uhnul ( v té rychlosti to nebylo nic neobvyklého) a než jsem se vrátil zpět, ztratil jsem krásně vydobyté pozice. A pak se to stalo! Pak mne sežrala! Fuj, zase jsem tam zařval. No, jedinou útěchou mi může být, že tentokráte umřeli všichni až na Honzu a Anežku. Ale ty už nakonec Koan-Ten nehonila. Chvíli jsme se v temných chodbách hledali, až jsme se našli. No jo, ale teď chyběla zase příšera, tak jsme hledali ji. Neúspěšně. Až potom se zjistilo, že Eman toho měl již dost a vydal se ven na čerstvý vzduch. No a jak není v podzemí signál, tak nemohl dát nijak vědět, že už je konec. No, troška vzrušení neuškodí.
Navrátili jsem se do kutlochu, pobrali věci a ve čtyřech statečných (ti tři nám padli cestou) jsme šli spát ven, pač jinak bychom se do strážnice nevlezli (no, možná i jo, ale kdo by se chtěl mačkat, že?). Tudíž ve složení Abbik, Klárka, Maggi a já jsme zalehli uvnitř hradeb, v průjezdu.
Sobotní ráno bylo mrazivé, stejně jako předchozí večer, ale brzy se ukázalo sluníčko a tepotu trošku zvedlo. Po rychlé snídani přijel pan správce, rozdal pracovní náčiní a už jsme si to mašírovali na hradby, likvidovat flóru, aby obranné valy nevypadaly jako les. V mezičase dorazil do tábora archeologů ještě Saghir a Hančí (Sin Jill).
Zde si dovolím malou úvahu na téma brontosauři a práce. Nemohu si odpustit, ale je mi až podezřelé, že kamkoliv přijedeme, pořád se něco ničí. Tady jsme ničili nálety, v Těchonicích se ničí trnky na pastvinách, na Rohozci se pálí spadaný bordel (tohle sice není až tak silný argument, ale to pálení se tam dobře vyjímá) a tak vůbec. To jsou samé řeči o ekologii, třídění, ale jakmile dojde na práci, jdeme ničit. Abych taky nebyl, coby hroch, za chvíli na černé listině!
Po obědě byla chvilková pauza, kdy jsme se sbírali z náročného dopoledne (nebudu zde zmiňovat, že jsme se tak střídavě flákali, to není podstatné. Důležité je to, že to bylo vyčerpávající). Pak přišlo na pořad dne páření a genetika. Hra sice byla obalena legendou, že se snažíme zjistit, jestli náhodou nejsme potomky pradávných fremenů, ale jako vždy šlo o sex! Hrálo se na osm kol, v každém byl jedinec určen jistou sadou genetických informací (barva vlasů, očí, kůže, pohlaví). Úkolem byl jasný - s někým se spárovat a získat potomka takového, aby se pomalu blížil k nám, reálným jedincům. Když se to někomu povedlo, bylo jasné, že je potomkem fremenů.
A mohlo se začít. Na začátku si každý vylosoval startovní genotyp. Je až s podivem, že skoro všichni jsme byli černoši albíni. Pohlaví si každý zvolil svoje reálné. Barva vlasů se vyznačila barevnou bavlnkou, kůži simuloval papírek nalepený na hrudi a barvu očí bylo zapotřebí namalovat vodovkami na tvář. Když jsme se hezky rozdělili, začlo první kolo. Zde přebírali iniciativu chlapi. Ti měli za úkol dovléct ženy alespoň dvacet metrů daleko a pak mohli plodit potomky. Ihned se strhla bitka, ženské vřískaly, utíkaly, ale nebylo jim to nic platné. Zvítězily naše prehistorické pudy a potomci byly zplozeni. Jenom tak na okraj. V každém kole mohl člověk stihnout potomků, kolik jen chtěl. Směl si vybrat pouze jediného dědice do další generace (vidíte? krásná polygamie!). Druhé kolo bylo zase na holkách. Když chtěly někoho ulovit, musely jej akorát čapnout za límec a tím si vynutit poslušnost. Po tomto kole jsem chtěl hru ukončit, protože se můj genotyp naprosto shodoval s chtěným výsledkem. Žel bohu mi to nebylo přáno, a já se tak musel vzdát svého vydobytého genotypu. V dalším kole se sbíralo koření (ve formě sirek) a ten, kdo měl více majetku, než druhý, mohl přebírat holky a měl tudíž přednost v plození (ha! nejenom, že tu šlo celou dobu o sex, ale taky o prachy!! Holt, jako v reálu).
Jak společnost postupovala, začala se dělit na kasty - normální, vševědoucí, všemohoucí. Nová generace mohla být výsledkem spojení pouze lidí ze stejných kast, nebo i z mezikastovního sňatku, ale ten byl zatížen postihem. Toto kolo se mi dostalo té cti a byl jsem žena (holt jsem to trošku nevychytal). Bohužel se PVC trošku přepočítal a byly jsme tři baby z kasty normálních na jednoho chlapa. Tak jsme se naštvaly a řekly, že půjdeme raději do armády. Tam jsme taky zlanařili ještě Kováře, který také nenašel vhodnou partnerku. PVC nám sdělil, že to bude mít drastický dopad na naše potomstvo, ale což, v armádě si člověk vždycky někoho najde. Když skončilo kolo, dostali jsme my tři úkol. Museli jsme si oběhnout část areálu a ještě ke všemu přehodit genotypy mezi sebou. Já na tom solidně vydělal, jelikož jsem přebral Kovářova statného chlapa, kterému jsem potřeboval jenom změnit barvu kůže a očí a bylo vymalováno.
To se mi ale v dalších kolech nepovedlo. Hra pak měla ještě dlouhé pokračování (iniciativu pro párování určovaly střídavě obě strany - kluci bojovali s KNG, holky chodily a rozdávaly úkoly, nebo se odříkávala litanie proti strachu), ve kterém se většina lidí dostala do kýženého cíle a my ostatní jsme jen potupně zjistili, že nejsme potomky fremenů.
K večeři byla francouzská polévka a k tomu chleba. Komu to nestačilo, mohl se dojíst čímkoliv jiným. Když jsme ukojili hlad a žízeň, očekávali jsme další program - hlavní hra tohoto víkendu! Po půl hodině pauzy, která byla jistě pro slehnutí a zažití stravy, jsme opět vstoupili do virtuální reality - tentokrát ve formě kotrmelce - a rozdělili se na skupinky. Tedy, co to povídám, byly jsme rozděleni na skupinky. Netuším, podle čeho orgové vybírali a rozhazovali, ale budiž. Já byl ve skupině s Thalatou. Pak následovali - Maggi, Hattit, Klárka; Abbik, Hančí, Kovář; Anežka, Markéta; Baka, Saghir a Eman. Kostky byly vrženy a my s nimi. Do podzemí jsme byli nyní vpuštěni i se světlem, stanoviště byly v pomyslném kruhu a my začali plnit úkoly. Cílem bylo sehnat instrukce ke stavbě Nekorábu, který použili naši předci, aby z planety odletěli. Chtěli jsme je následovat, a tak s nadšením a vervou jsme běhali do časného rána podzemím a plnili vše možné i nemožné. Informace jsme měli získat od Iksanských (či Tleilaxanských?) vědců, představovaných orgama.
S Thalatou jsme začali u Evky. První úkol byl dojít s časovým zámkem někam do pryč a zase zpátky. Důležitý byl čas, za který jsme to měli stihnout. Ani nevím, za kolik minut jsme to dali, ono se to ukázalo jako naprosto nepodstatné,ale to už je vedlejší. Pak jsme byli posláni k dalšímu stanovišti, ale cestou jsme narazili na chybějící mapu (samozřejmě, že záměrně odebranou), takže cesta zpět k Evce a nyní již přímo k Honzovi. Když jsme vyřídili pozdrav a tajné heslo, byl nám svěřen úkol dozajista hoden archeologů našeho formátu. Měli jsme totiž odnést milého vědce za jeho kamarádem takovou malinkatou chodbou. Inu, tak jsme jej čapli a nesli. Bohužel při cestě zpátky se Honzovi nějak nelíbilo, jak jsem jej nesl, a tak raději šel po svých. Pak si celou dobu stěžoval ostatním skupinkám, co jsme mu provedli. Taky co, chtěl odnést, neřekl ale jak. Smůla! Ještě bych rád dodal, že se mu celou dobu dařilo vžívat do role a hezky pitvořit hlas, že je ho až skoro škoda pro tu techniku. Měl ses, Honzo, dát raději na divadlo!
Další postup kupředu byl zbrzděn nedorozuměním (rozumějte naší blbostí), návratem zpět k Honzovi a pak zpět k místu, kde jsme našli šifru a malou mapku. Chvíli jsme si tak seděli, luštili, ale nevyluštili. Řekli jsme si, že to pro další postup nebude až tak důležité, vyřešíme to později. Chyba lávky. PVC měl na tuto skutečnost jiný názor, a tak jsme se rychle vrátili do temných chodeb a luštili znovu. Trvalo nám to věčnost a přitom lehký posun s obrácenou abecedou nebyl nic složitého. Celí šťastní jsme běželi za PVC. K našemu překvapení jsme se akorát zařadili do fronty za Baku a její skupinku. Před nimi tam došla Maggi, Klárka a Hatit. Trvalo jim to celou věčnost a myslel sem, že vyletím z kůže. Když jsme se nakonec dostali na řadu, zjistili jsme, proč jim to tak trvalo. K výrobě Nekorábu bylo potřeba i tekuté palivo a zde se vyráběla bezpečnostní pojistka, která by v případě jakýchkoliv problémů ztuhla a zabránila tak neštěstí - lidsky řečeno, vařil se pudink. Od předchozích skupinek bylo velice "milé", že spotřebovaly skoro všechno mléko a tudíž jsme měli toho dobrého pokrmu jenom symbolicky, aby se neřeklo!
Po této malé eskapádě přišlo na řadu lovení indicie ze změti malých chodbiček. Na místě byl nákres okolí a vyznačen okruh. Nápis - Tady někde se nachází další informace - dával tušit, že se pořádně zapotíme, než jej najdeme. Inu, ale dobrá věc se podařila a jako jediní (Tady bych chtěl počechrat svoje ego!!) jsme jej s Thalatou našli. Info bylo zapíchnuto u stropu jedné malé minerky a to ještě tak, aby to nebylo vidět, dokud nejste přímo u toho. Prostě jsme dobří! A teď už konec sebechvály a jedeme dál.
Předposledním stanovištěm byl Khamsa, který si zvolil, jako obvykle, inteligenční část - zodpovídání otázek. Byly to ty otázky, které nám na táboře umožňovaly zabírat jednotlivé planety (zhruba někdy na začátku). Samozřejmě tam byly otázky zaměřené na čisté detaily, názvy a jména. To jsem absolutně netušil, která bije. Dvakrát se mi podařilo uhodnout odpověď a to jenom tak, že jsem plácnul první věc, která mne napadla. Říkal jsem si, že mám nějak podezřele více štěstí než rozumu. I proto musela tuto část zachraňovat Thalata a že se jí to dařilo navýsost dobře! Za to jí patří veliké díky. Nicméně toto stanoviště byl kámen úrazu pro všechny. Když jsme přicházeli, seděla tam již skupinka Klárky, Maggi a Hatita. Když zodpověděli všech 20 otázek, odešli, ale nyní se přihnala poslední skupina s Bakou, Saghirem a Emanem. Mezitím kolem nás čtyřikrát prosvištěl Abbik s Hančí a Kovářem. Dvakrát to šli z hecu, ale dvakrát zabloudili ( Joo, to se tak někdo orientuje ). Štěstí nám přálo a jak jsme druzí přišli, druzí jsme i odešli. Naše radost však neměla dlouhého trvání, protože přišel na řadu rybníček.
Úkol zněl jasně. Najděte info v rybníčku. Přiložen byl pouze ešus. Tam nic nebylo, a tak mi nezbylo, než se začít hrabat v blátě a vodě tamního jezírka. Nenašel jsem vůbec nic. Abych byl přesný - našel jsem akorát humus. To jezírko nebylo křišťálově čisté! Tu nás dohnala poslední skupinka - též nic nenašli. Společně jsme se pak vydali za Barčou, pro nás poslední stanoviště. Zde bylo nutno najít ztracenou cívku a to po tmě. Saghir se do minerky ponořil a vytáhnul ji. Poté jsme společně prošli přes poslední indicii až k Evce, která nás dva s Thalatou poslala ven. Ostatní plnili ještě poslední úkol. Tak jsme se hezky naposledy prošli chodbami a vylezli na mrazivém nočním vzduchu. Opravdu začalo být silně mrazivo, ale přitom krásně. Na nebi ani mráček, měsíc si vesele svítil do krajiny, všude ticho - prostě pohoda, jazz. Zalezli jsme do hlavního obydlí, kde se už všichni tísnili kolem stolu a probírali předešlá dobrodružství.
Když dorazila poslední skupinka, začlo probírání indicií. Nekoráb se měl skládat ze špičky, pilota, sedačky, křídel, okénka, motoru a zadní směrovky. Podařilo se nám vytvořit jakýs takýs lidský spletenec, který by při dobré vůli mohl připomínat koráb. Jako vyvrcholení našeho snažení jsme vzlétli. Uletěli něco málo metrů a přistáli. Tím byla naše mise za původem předků zdárně splněna. Mohlo se jít spát. Každý si zabral místo a ulehlo se. Jako jediní čtyři stateční jsme se opět vydali ve stejném složení spát ven. Tentokráte bylo ještě více mrazivo, než předešlého dne, a tak jsem si k tomu tričku vzal do spacáku ponožky. A bylo mi krásně teplo. Zlatý spacák. Kdyby byl živý, hned bych mu něco daroval.
Do slunečné neděle jsme byli neurvale probuzeni řevem:"Hoří! Hoří!" PVC se k nám přihnal, že prý hoří sklad s relikviemi a vykopávkami. Nevím jak ostatní, ale pro mne za mne, ať si to všechno shoří! Nebylo mi dopřáno dalšího odpočinku, a tak se vysoukám do nehezké zimy a pomalu se potácím směr sklad. Když tam dorazíme, záchranné práce jsou již v plném proudu. V čem to spočívalo? Člověk se nadechl, chytl lana, zavřel oči a byl vpuštěn do takového malého skladu nářadí, kde měl něco hledat. To první, co jsem našel já, byla kovová konstrukce na namotávání zahradní hadice, o kterou jsem se silně praštil do kolena. Jinak jsem nenašel zhola nic. Šel každý, někdo i po dvojicích, trojicích a nakonec i šesticích. Když už jsme to chtěli vzdát, Abbík poklad našel, bylo to CD se všemi informacemi o fremenech - neboli záznamy z tábora. Díky moderní kopírovací technologii jsme dostali každý jeden exemplář, aby se informace neztratily a pak se šlo na snídani.
Po snídani nám pan správce ochotně povykládal o pevnosti, konstrukci a obranyschopnosti tohoto cihlového kolosu. Fundovaně odpovídal na zvídavé otázky a dozvěděli jsme se mnoho poučných a zajímavých věcí. Zhruba před jednou hodinou odpolední jsme měli zabaleno a odcházelo se na vlak. Normálně by tady byl konec článku, ale ona i cesta zpět měla šťávu, o kterou vás nechci okrást.
Jen jsme přišli na nádraží, nemile nás překvapily zpoždění, které měly všechny vlaky. Postupem času jsme se dozvěděli, že nedaleko, směrem na Hradec, se stala smrtelná nehoda - srážka vlaku s autem na přejezdu - a tudíž všechny vlaky mají smůlu. Byla vyhrazena zvláštní doprava. Vlakem jsme dojeli několik zastávek do jedné malé vesničky. Tam nás přesadili na autobusy, které nás posunuly o dvě vlakové zastávky a vyhodily zpět na vlak pouhou jednu zastávku před Hradcem!! Tomu se říká systém! Samotná cesta autobusem byla taky krásná. Dala by se nazvat - Jak naskládat co nejvíce lidí, do co nejmenšího místa. Již dlouho jsem si tak nezahrál na sardinky, jako při nedělním návratu. Nakonec jsme se tedy docourali k rychlíku na Prahu, rozloučili s těmi, kteří nejeli s námi a šup, vydali se na poslední dnešní putování.
A tím skončil Arrakis! Nechť vás ochraňuje Muad' dib!
Malá poznámka na konec - fotky z akce jsou již tradičně na Klárčině albu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)