Aby toho nebylo v úterý málo, konal se i brontosauří klub. Nejprve jsem tam nechtěl ani jít, jelikož jsem vůbec netušil, že se bude konat ve státní svátek, ale pak se z toho nakonec vyklubala hezká ptákovina. Tentokrát bylo téma halloween a vedla jej Klárka.
Proč halloween, ptáte se? Kdo se zeptat nechtěl, má smůlu, jako by se zeptal. Inu, není to proto, že bychom chtěli nějak inklinovat k amerikanismu, vždyť máme svůj vlastní krásný svátek - Dušičky -, ale proto, že nám chození po hřbitovech nepřijde jako dobrá náplň úterního večera! A i kdybychom nechodili po hřbitovech, tak těžko můžeme ztvárňovat mrtvé, že? Já tedy osobně bych ještě rád nějaký ten pátek zde mezi vámi vydržel! Tudíž jak z toho ven? Vzali jsme zavděk kucháním dýní a převlékání se do kostýmů. Ale abych nepředbíhal, začnu hezky po pořadě.
Na klub jsem se dostavil s menším zpožděním, jelikož mne předtím uchvátila přehlídka a nechtěla pustit. Nepřišel jsem o nic, jelikož pravidelné setkání bylo zahájeno hlasováním. Jako každé hlasování se neobešlo bez průtahů a výsledek byl určen tím, kdo problém přednesl. Nebojte se, PVC není diktátor, ale ostatní tak moc nediskutovali. Za svoji osobu jsem k tomu moc říci nemohl, jelikož jsem po většinu času netušil, která bije.
Konečně se odhlasovalo, oznámilo a uzavřelo. Mohl tedy přijít čas na program. Ten byl započat kucháním do dýní, aneb jak správní amíci, vyřezávali jsme ksichtíky do tvrdé ozdobné dýně. Výsledkem byly tři, relativně dobře se tvářící, svícny. Když došlo na focení ve tmě, vypadly pojistky. Aspoň, že jsme měli zapálené svíčky. Kupodivu taky nic v kanceláři nechytlo, což je docela velký úspěch, vezmeme-li v úvahu, že všechno tam je ze dřeva či z papíru. Samotná pojistková skříň by byla lahůdkou pro každého revizního technika, neb si tak hoví přimontovaná na stěně bez krytu.
Když jsme se dosti vyblbli s dýněmi, přišel čas na upíry. Tedy taková jednoduchá hra, která se hraje se zavázanýma očima (nám musela stačit tma a zavřené oči) a jeden první upír (kdo to asi byl?) musí najít kohokoliv živého a zakousnout jej. Chvíli jsme hráli, mnohokráte přepočítávali, až jsme zjistili, že už všichni jsou mrtví-nemrtví a hledáme čistě marně.
Abychom jen tak neseděli pořád v klubu, byly dalším bodem programu kostýmy a maskování plus malá vycházka ven. Já jsem se nechal inspirovat červenokřižáckou akcí a měl jsem pak na obličeji krásný zásek po sekyře. Vypadalo to opravdu hezky. Kuba si nechal udělat zaražený střep do čela a popáleninu na tváři. Klárka měla otevřenou zlomeninu a také popáleninu. Barča si vzala upíří zuby, Anežka zvolil roli vraha s krvavou sekyrou. Takto vyzbrojeni jsme mohli vyrazit ven.
Obešli jsme Náměstí Republiky, došli na Václavák a pak kolem Jindřišské věže zpět. Musím říci, že jsem byl reakcemi lidí vyloženě zklamán. Jediní, kdo z nás byli vyděšeni, nebo pobaveni, byli bezdomovci a popeláři. Ostatní člobrdové ihned, jak nás uviděli, klopili zrak k zemi v obavách, že by nám museli poskytnout první pomoc. To je národ, tohleto! Tak či onak jsme se ale mnohdy pobavili a myslím, že pro mnohé kolemjdoucí to bude nezapomenutelný zážitek.
Pak jsme se jen odmaskovali, popovídali a rozutekli domů.
Abych nezapomněl, fotky jsou k dispozici na Klárčině webu.
2 komentáře:
Jo jo lidi jsou srabi :D ale určitě se jim to taky líbilo. Musim podotknout, že sem dost slušně vyděsila kolegu z koleje, když mě označil za zombíka a já na to reagovala: co bys chtěl s otevřenou zlomeninou a popáleninama. Hned volal do jaký nemocnice za mnou má přijet :D
mno tak ja byl reakcí lidí taky zklamanej, ale mozná to bylo tím,že těch lidí zas tak tolik na ulicích nebylo :) každopádně běhat ze zavázanýma rukama k tělu je taky zážitek :) zvlášt když víte, že stačí neopatrnej pohyb a ten střep co máte na hlavě může skončit v hlavě :)
Vochechule
Okomentovat