Kitab-al-Ibar, Josefov 17. - 19. 10.

Nebyl by to správný SUPí tábor, aby nenásledovala potáborová víkendovka. I letos tomu tak bylo, a proto jsme se v pátek 17. října vydali na archeologickou stanici na Arrakisu, abychom se pokusili odkrýt stará tajemství ukrytá pod zemí. Planeta je již dávno terraformována, život na ní vzkvétá, ale kde jsou fremeni? Mrtví? Utekli do jiných částí galaxie? Jsou stále na planetě? Pojďte se mnou poodhalit roušku tajemství a dozvědět se, jak to všechno bylo.

Cílová stanice, neboli argeologické naleziště, byla až v Jaroměři. Byli jsme očekáváni v půl deváté večer, a tak sraz na Hlavním nádraží v Praze se uskutečnil až ve tři čtvrtě na šest. Zde jsme se v hojném počtu sedmi lidí (Hanka, Markéta, Klárka, Maggi, Anežka, Abbik, já) srotili, zakoupili lístek a utíkali do vlaku. Cesta nás vedla přes Hradec Králové, kde bylo nutné přesednout z jednoho maxitraileru do druhého. Bohužel byl pátek a mnoho lidí se vracelo po týdnu domů. Místo pro sedm lidí a ke všemu ještě na sezení už opravdu nebylo (nevadilo nám to, kdo by si taky potřeboval sednout, že? Až nám na to přijdou, tak se nasedíme ještě dost!). Uvelebili jsme se tedy v přední části vagónu, kde nás za chvíli vyhmátla mladičká paní průvodčí. Chtěla nás dotlačit k tomu, abychom se někde posadili a nezacláněli. Nevím, komu jsme měli zaclánět, pač ona se do konce trasy stejně neukázala a lidí též moc nepřistupovalo. Ihned jsme to pustili z hlavy a dali se do živé diskuse - hlavní téma bylo zdraví; jak moc bolestivý je který způsob sebevraždy, a jiné -, postupem času jsme k tomu konzumovali i vlastní večeři a všem nám velice chutnalo! V Hradci jsme přestoupili na osobáček, kde nás za chvilku dohonil Kovář. Byl uvítán sborovým potleskem a křikem. Ostatní cestující měli nejspíš pocit, že přišla mediální hvězda. Když ale uviděli postavu s dlouhým pláštěm a velkým batohem, raději rychle sklopili zrak a dělali, že nás nikoho nevidí. Smůla, bylo nás totiž nejenom vidět, ale hlavně slyšet! Ve vlaku jsme sice byli všichni účastníci, ale nikomu z nás se nechtělo prolézat vagony a hledat, kdo by se k nám mohl přesunout. Nechali jsme to tak, jak to je, přeci jenom dvacet minut jízdy nikoho postrádat nebudeme. Ještě si jich užijem.

Přišla ta osudná chvíle a my se s malým zpožděním vyloupli z maxitraileru na Arrakisu, v archeologickém sektoru. Uvítacím výborem byla skupinka organizátorů - PVC, Pája, Evka a Bára. Ještě k nim přibyl Nasr Ahad, ale ten psal prý zápočtovou písemku a dorazil až za hodinu. Následovala taková krátká seznamovačka, ono nebylo co seznamovat, vždyť jsme se všichni dobře znali. Nicméně jsme si připomněli svá fremenská jména (ale nebyli jsme fremeni, to nás osvítil jen záblesk minulosti. Fremeny jsme přijeli teprve hledat. Zajímavé, že?), pobrali vybavení a šli vyklidit cestovní terminál, abychom nezavázeli. Hnedle za rohem se Khamsa (nyní hlavní profesor a velitel vykopávek. Za boha si nemohu vzpomenout na jeho profesorské jméno a přitom bylo tak krásné!) pustil do počátku legendy. Osvětlil nám, že nalezli důkazy o přítomnosti fremenů, červů, ale netuší, co se stalo, že je všechno absolutně jinak. Proto bude naším úkolem postarat se o objasnění této záhady. Vidíte, hezky jsem to shrnul do dvou vět, které se daly říci asi tak za pár minut, kdybychom je trošku více rozvinuli. Pan profesor na to spotřeboval dobrých patnáct minut. Nikdo z nás už tomu pak moc nevěnoval pozornost. Chápu potřebu pořádně uvést lidi do problematiky, ale chce to kdyžtak trošku a po menších kouscích. Mezitím nám byly zkontrolovány identity, jestli nejsme špehové a nechceme třeba důkazy a nálezy zničit. Kupodivu jsme všichni prověrkou prošli a už jsme si to metelili do pevnosti.

Jak jsem již zmínil, naše hlavní stanoviště a ubytování bylo v areálu pevnosti Josefov. Abych byl přesný, bydleli jsme v bývalé strážnici a velínu severní části opevnění. Je nutno podotknout, že pevnost byla ( a stále z části je) majetkem armády, která ji označuje za strategický bod. Jak nejsou peníze, tak budovy a vůbec části opevnění chátrají. Je s podivem, že tento opravdu brilantní stavitelský kousek a zároveň mistrovské obranné dílo z doby Josefa II. zůstává ležet ladem. Ale tak tomu bohužel je i u mnoha jiných nádherných památek v naší republice. Nyní zpět do páteční noci, kdy jsme se ubytovali, odevzdali a přerozdělili jídlo, tak nějak se zorientovali (pouze ti, co tu byli poprvé, což jsem byl i já) a mohlo se jít za prvním úkolem.

Tím bylo nalezení a složení částí pradávné knihy Kitab-al-Ibar. Tato kniha prý byla psána fremeny a měla by obsahovat informace o jejich životě, smrti a vůbec zachycovat celou historii. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, dle věku. Tím pádem tedy na Starce a Mládež, jak jsme to v minutě překřtili. Vykopávky byly uvnitř vnitřních hradeb opevnění. Každá skupina měla hledat fragmenty různé barvy. My, starší a zkušenější, jsme nastoupili k úkolu s rozvahou a s jistou dávkou fištrónu. Život nás naučil, že hrát fér se nevyplácí a být poctivý vás přivede tak maximálně do hrobu. Proto jsme ty mladší odstrkovali a všemožně jsme jim fyzicky bránili najít a shromáždit hledané kousky Kitabu. Přeci jenom jsme již ve věku, kdy se nemůžeme tak rychle hýbat a ti mladší by nás byli bývali předběhli. Za chvíli jsme měli hromadu nalezených kousků a část skupiny započla s tříděním, rovnáním a snahou zjistit, jak to k sobě ksakru pasuje. Po chvíli jsme, coby skupina starší, slavili úspěch - složené dvě strany ze čtyř. Ti mladí měli pouze půlku první. Jasně jsme měli nakročeno k úspěchu! Jsme lepší a vyhrajem! Takovéto věty mi zněly v hlavě a nebál jsme se je nahlas pronášet i před ostatními. Leč, skutečnost je někdy jiná, než jakou si jí malujeme. Někdo, buď mu uštědřen pohlavek, začal ty naše složené strany číst a zjistil, že sice všechny části k sobě pasují, ale text nedává absolutně smysl, neb jsou strany do sebe zamíchány mezi sebou. Grrr! To snad ne!? Takže práce v háji. Mezitím už ti mladí usmrkanci dodělali třetí stranu a blížili se ke konci. Eman se sice snažil zachránit situaci a kradl fragmenty druhé skupiny s tím, že to možná projde. Neprošlo. Smutný to pohled na prohranou bitvu, ale co se dá dělat, nenecháme se zahanbit a aspoň ty strany doskládáme. Měli jsme spolehlivé informace, že výsledkem mají být čtyři strany textu, tak proč máme safra pět spodních levých rohů?? Ehm, chybička na naší straně. Jak jsme se v rychlosti prohrabovali fragmenty, tak se nám to celé zamíchalo a my mylně vydávali kus z prostředka za roh. Po další půl hodině máme také složeno. Byť nám části chybí, jsme spokojeni. Jenom tak zběžně slepíme kusy dohromady a odcházíme na večeři.

Pojíme něco málo chlebů s máslem, džemem, paštikou; k tomu zelenina a výtečné Klárčiny palačinky. No, nadlábnul jsem se solidně. Program ale zdaleka nekončil. Při hostině nám pan profesor předčítal úryvky z Kitabu, kde se mluvilo o příšeře Koan-Ten (Jak jen mi ty fragmenty připomínaly Klárčiny a moje zápisky z tábora, to si nedovedete představit!). Takto posilněni a naladěni, jsme byli opět vyhnáni ven a že budeme konfrontováni s virtuální realitou, zpodobňující tehdejší fremenskou dobu - přesně tu z fragmentů. Vstupem do majestátního počítače, tvořící mozek výpravy, bylo jedno salto za pomoci dalších dvou lidí. Byli tu i tací, kteří ze zdravotních důvodů nemohli salto udělat. Nechci ukazovat prstem, ale byla to Maggi a Klárka. Tak jsme je s Abbikem otočili kolem horizontální osy tak, jak stály. Kupodivu se jim to i líbilo, méně však Pavlovým zádům. Abychom správně spustili program, bylo nutno se uploadnout do systému. To se provedlo zavázáním očí a husím pochodem se prodrat skrze tunely daleko do pevnostních chodeb. Já, jakožto nováček jsem byl silně dezorientován, ale to zase až tak nevadilo, protože jsem nedostal ani čas se divit.

Když už jsme se totiž nahráli do virtuální reality, zjistili jsme, že se rekonstruuje nic jiného, než samotná příšera Koan-Ten. Zajisté si vzpomenete, že tehdá na táboře bylo hnusně, pršelo a my se váleli v blátě, brodili se potokem a někteří i plavali. Nyní to dostalo úplně jiný rozměr - byli jsme hnáni potvorou skrze temné chodby a někteří s naprostou neznalostí terénu. Světlo měl pouze první a my byli na něj odkázáni. Abych pravdu řekl, příšera tu byla mnohem příšernější. Byl to opět Eman, ale v temnotě chodeb a celkové stísněnosti prostoru byl daleko hrůzostrašnější. Tak tedy započal běh o život. Abych vám přiblížil chodby pevnosti. Celý systém cest je rozdělen hierarchicky na hlavní, vedlejší, ještě vedlejší (ty se vyznačují úžasnou charakteristickou vadou - jsou ještě menší než ty vedlejší) a potom minerky (slepé uličky, ve kterých musíte lézt po čtyřech). Toto celé je samozřejmě umístěno pod zemí, takže je všude tma jak v pytli. Zároveň už stavba není nejnovější, a tak se semo tamo povalují kameny, cihly, podlaha je tu a tam klouzavá, vykopaná, prostě slast. A v takovémto prostředí běháte, k tomu nic nevidíte a ještě vás chce sežrat beznohá příšera. Strach se mísí s adrenalinem a atmosféra toho místa tomu dodává tu správnou dávku "hororovatosti". Chybí snad už jenom duch s žhnoucíma očima.

Již poučen z přechozích nezdarů, snažil jsem se držet vepředu, abych nechal ty za mnou sežrat (nebojte, já mám lidi rád, ale když jde o holý život, neznám bratra). Bohužel to ale až tak nevyšlo. Chodby jsou malé, úzké, temné, křivolaké a plné odboček. Stalo se mi tak, že jsem několikrát špatně uhnul ( v té rychlosti to nebylo nic neobvyklého) a než jsem se vrátil zpět, ztratil jsem krásně vydobyté pozice. A pak se to stalo! Pak mne sežrala! Fuj, zase jsem tam zařval. No, jedinou útěchou mi může být, že tentokráte umřeli všichni až na Honzu a Anežku. Ale ty už nakonec Koan-Ten nehonila. Chvíli jsme se v temných chodbách hledali, až jsme se našli. No jo, ale teď chyběla zase příšera, tak jsme hledali ji. Neúspěšně. Až potom se zjistilo, že Eman toho měl již dost a vydal se ven na čerstvý vzduch. No a jak není v podzemí signál, tak nemohl dát nijak vědět, že už je konec. No, troška vzrušení neuškodí.

Navrátili jsem se do kutlochu, pobrali věci a ve čtyřech statečných (ti tři nám padli cestou) jsme šli spát ven, pač jinak bychom se do strážnice nevlezli (no, možná i jo, ale kdo by se chtěl mačkat, že?). Tudíž ve složení Abbik, Klárka, Maggi a já jsme zalehli uvnitř hradeb, v průjezdu.


Sobotní ráno bylo mrazivé, stejně jako předchozí večer, ale brzy se ukázalo sluníčko a tepotu trošku zvedlo. Po rychlé snídani přijel pan správce, rozdal pracovní náčiní a už jsme si to mašírovali na hradby, likvidovat flóru, aby obranné valy nevypadaly jako les. V mezičase dorazil do tábora archeologů ještě Saghir a Hančí (Sin Jill).

Zde si dovolím malou úvahu na téma brontosauři a práce. Nemohu si odpustit, ale je mi až podezřelé, že kamkoliv přijedeme, pořád se něco ničí. Tady jsme ničili nálety, v Těchonicích se ničí trnky na pastvinách, na Rohozci se pálí spadaný bordel (tohle sice není až tak silný argument, ale to pálení se tam dobře vyjímá) a tak vůbec. To jsou samé řeči o ekologii, třídění, ale jakmile dojde na práci, jdeme ničit. Abych taky nebyl, coby hroch, za chvíli na černé listině!

Po obědě byla chvilková pauza, kdy jsme se sbírali z náročného dopoledne (nebudu zde zmiňovat, že jsme se tak střídavě flákali, to není podstatné. Důležité je to, že to bylo vyčerpávající). Pak přišlo na pořad dne páření a genetika. Hra sice byla obalena legendou, že se snažíme zjistit, jestli náhodou nejsme potomky pradávných fremenů, ale jako vždy šlo o sex! Hrálo se na osm kol, v každém byl jedinec určen jistou sadou genetických informací (barva vlasů, očí, kůže, pohlaví). Úkolem byl jasný - s někým se spárovat a získat potomka takového, aby se pomalu blížil k nám, reálným jedincům. Když se to někomu povedlo, bylo jasné, že je potomkem fremenů.

A mohlo se začít. Na začátku si každý vylosoval startovní genotyp. Je až s podivem, že skoro všichni jsme byli černoši albíni. Pohlaví si každý zvolil svoje reálné. Barva vlasů se vyznačila barevnou bavlnkou, kůži simuloval papírek nalepený na hrudi a barvu očí bylo zapotřebí namalovat vodovkami na tvář. Když jsme se hezky rozdělili, začlo první kolo. Zde přebírali iniciativu chlapi. Ti měli za úkol dovléct ženy alespoň dvacet metrů daleko a pak mohli plodit potomky. Ihned se strhla bitka, ženské vřískaly, utíkaly, ale nebylo jim to nic platné. Zvítězily naše prehistorické pudy a potomci byly zplozeni. Jenom tak na okraj. V každém kole mohl člověk stihnout potomků, kolik jen chtěl. Směl si vybrat pouze jediného dědice do další generace (vidíte? krásná polygamie!). Druhé kolo bylo zase na holkách. Když chtěly někoho ulovit, musely jej akorát čapnout za límec a tím si vynutit poslušnost. Po tomto kole jsem chtěl hru ukončit, protože se můj genotyp naprosto shodoval s chtěným výsledkem. Žel bohu mi to nebylo přáno, a já se tak musel vzdát svého vydobytého genotypu. V dalším kole se sbíralo koření (ve formě sirek) a ten, kdo měl více majetku, než druhý, mohl přebírat holky a měl tudíž přednost v plození (ha! nejenom, že tu šlo celou dobu o sex, ale taky o prachy!! Holt, jako v reálu).

Jak společnost postupovala, začala se dělit na kasty - normální, vševědoucí, všemohoucí. Nová generace mohla být výsledkem spojení pouze lidí ze stejných kast, nebo i z mezikastovního sňatku, ale ten byl zatížen postihem. Toto kolo se mi dostalo té cti a byl jsem žena (holt jsem to trošku nevychytal). Bohužel se PVC trošku přepočítal a byly jsme tři baby z kasty normálních na jednoho chlapa. Tak jsme se naštvaly a řekly, že půjdeme raději do armády. Tam jsme taky zlanařili ještě Kováře, který také nenašel vhodnou partnerku. PVC nám sdělil, že to bude mít drastický dopad na naše potomstvo, ale což, v armádě si člověk vždycky někoho najde. Když skončilo kolo, dostali jsme my tři úkol. Museli jsme si oběhnout část areálu a ještě ke všemu přehodit genotypy mezi sebou. Já na tom solidně vydělal, jelikož jsem přebral Kovářova statného chlapa, kterému jsem potřeboval jenom změnit barvu kůže a očí a bylo vymalováno.

To se mi ale v dalších kolech nepovedlo. Hra pak měla ještě dlouhé pokračování (iniciativu pro párování určovaly střídavě obě strany - kluci bojovali s KNG, holky chodily a rozdávaly úkoly, nebo se odříkávala litanie proti strachu), ve kterém se většina lidí dostala do kýženého cíle a my ostatní jsme jen potupně zjistili, že nejsme potomky fremenů.

K večeři byla francouzská polévka a k tomu chleba. Komu to nestačilo, mohl se dojíst čímkoliv jiným. Když jsme ukojili hlad a žízeň, očekávali jsme další program - hlavní hra tohoto víkendu! Po půl hodině pauzy, která byla jistě pro slehnutí a zažití stravy, jsme opět vstoupili do virtuální reality - tentokrát ve formě kotrmelce - a rozdělili se na skupinky. Tedy, co to povídám, byly jsme rozděleni na skupinky. Netuším, podle čeho orgové vybírali a rozhazovali, ale budiž. Já byl ve skupině s Thalatou. Pak následovali - Maggi, Hattit, Klárka; Abbik, Hančí, Kovář; Anežka, Markéta; Baka, Saghir a Eman. Kostky byly vrženy a my s nimi. Do podzemí jsme byli nyní vpuštěni i se světlem, stanoviště byly v pomyslném kruhu a my začali plnit úkoly. Cílem bylo sehnat instrukce ke stavbě Nekorábu, který použili naši předci, aby z planety odletěli. Chtěli jsme je následovat, a tak s nadšením a vervou jsme běhali do časného rána podzemím a plnili vše možné i nemožné. Informace jsme měli získat od Iksanských (či Tleilaxanských?) vědců, představovaných orgama.

S Thalatou jsme začali u Evky. První úkol byl dojít s časovým zámkem někam do pryč a zase zpátky. Důležitý byl čas, za který jsme to měli stihnout. Ani nevím, za kolik minut jsme to dali, ono se to ukázalo jako naprosto nepodstatné,ale to už je vedlejší. Pak jsme byli posláni k dalšímu stanovišti, ale cestou jsme narazili na chybějící mapu (samozřejmě, že záměrně odebranou), takže cesta zpět k Evce a nyní již přímo k Honzovi. Když jsme vyřídili pozdrav a tajné heslo, byl nám svěřen úkol dozajista hoden archeologů našeho formátu. Měli jsme totiž odnést milého vědce za jeho kamarádem takovou malinkatou chodbou. Inu, tak jsme jej čapli a nesli. Bohužel při cestě zpátky se Honzovi nějak nelíbilo, jak jsem jej nesl, a tak raději šel po svých. Pak si celou dobu stěžoval ostatním skupinkám, co jsme mu provedli. Taky co, chtěl odnést, neřekl ale jak. Smůla! Ještě bych rád dodal, že se mu celou dobu dařilo vžívat do role a hezky pitvořit hlas, že je ho až skoro škoda pro tu techniku. Měl ses, Honzo, dát raději na divadlo!

Další postup kupředu byl zbrzděn nedorozuměním (rozumějte naší blbostí), návratem zpět k Honzovi a pak zpět k místu, kde jsme našli šifru a malou mapku. Chvíli jsme si tak seděli, luštili, ale nevyluštili. Řekli jsme si, že to pro další postup nebude až tak důležité, vyřešíme to později. Chyba lávky. PVC měl na tuto skutečnost jiný názor, a tak jsme se rychle vrátili do temných chodeb a luštili znovu. Trvalo nám to věčnost a přitom lehký posun s obrácenou abecedou nebyl nic složitého. Celí šťastní jsme běželi za PVC. K našemu překvapení jsme se akorát zařadili do fronty za Baku a její skupinku. Před nimi tam došla Maggi, Klárka a Hatit. Trvalo jim to celou věčnost a myslel sem, že vyletím z kůže. Když jsme se nakonec dostali na řadu, zjistili jsme, proč jim to tak trvalo. K výrobě Nekorábu bylo potřeba i tekuté palivo a zde se vyráběla bezpečnostní pojistka, která by v případě jakýchkoliv problémů ztuhla a zabránila tak neštěstí - lidsky řečeno, vařil se pudink. Od předchozích skupinek bylo velice "milé", že spotřebovaly skoro všechno mléko a tudíž jsme měli toho dobrého pokrmu jenom symbolicky, aby se neřeklo!

Po této malé eskapádě přišlo na řadu lovení indicie ze změti malých chodbiček. Na místě byl nákres okolí a vyznačen okruh. Nápis - Tady někde se nachází další informace - dával tušit, že se pořádně zapotíme, než jej najdeme. Inu, ale dobrá věc se podařila a jako jediní (Tady bych chtěl počechrat svoje ego!!) jsme jej s Thalatou našli. Info bylo zapíchnuto u stropu jedné malé minerky a to ještě tak, aby to nebylo vidět, dokud nejste přímo u toho. Prostě jsme dobří! A teď už konec sebechvály a jedeme dál.

Předposledním stanovištěm byl Khamsa, který si zvolil, jako obvykle, inteligenční část - zodpovídání otázek. Byly to ty otázky, které nám na táboře umožňovaly zabírat jednotlivé planety (zhruba někdy na začátku). Samozřejmě tam byly otázky zaměřené na čisté detaily, názvy a jména. To jsem absolutně netušil, která bije. Dvakrát se mi podařilo uhodnout odpověď a to jenom tak, že jsem plácnul první věc, která mne napadla. Říkal jsem si, že mám nějak podezřele více štěstí než rozumu. I proto musela tuto část zachraňovat Thalata a že se jí to dařilo navýsost dobře! Za to jí patří veliké díky. Nicméně toto stanoviště byl kámen úrazu pro všechny. Když jsme přicházeli, seděla tam již skupinka Klárky, Maggi a Hatita. Když zodpověděli všech 20 otázek, odešli, ale nyní se přihnala poslední skupina s Bakou, Saghirem a Emanem. Mezitím kolem nás čtyřikrát prosvištěl Abbik s Hančí a Kovářem. Dvakrát to šli z hecu, ale dvakrát zabloudili ( Joo, to se tak někdo orientuje ). Štěstí nám přálo a jak jsme druzí přišli, druzí jsme i odešli. Naše radost však neměla dlouhého trvání, protože přišel na řadu rybníček.

Úkol zněl jasně. Najděte info v rybníčku. Přiložen byl pouze ešus. Tam nic nebylo, a tak mi nezbylo, než se začít hrabat v blátě a vodě tamního jezírka. Nenašel jsem vůbec nic. Abych byl přesný - našel jsem akorát humus. To jezírko nebylo křišťálově čisté! Tu nás dohnala poslední skupinka - též nic nenašli. Společně jsme se pak vydali za Barčou, pro nás poslední stanoviště. Zde bylo nutno najít ztracenou cívku a to po tmě. Saghir se do minerky ponořil a vytáhnul ji. Poté jsme společně prošli přes poslední indicii až k Evce, která nás dva s Thalatou poslala ven. Ostatní plnili ještě poslední úkol. Tak jsme se hezky naposledy prošli chodbami a vylezli na mrazivém nočním vzduchu. Opravdu začalo být silně mrazivo, ale přitom krásně. Na nebi ani mráček, měsíc si vesele svítil do krajiny, všude ticho - prostě pohoda, jazz. Zalezli jsme do hlavního obydlí, kde se už všichni tísnili kolem stolu a probírali předešlá dobrodružství.

Když dorazila poslední skupinka, začlo probírání indicií. Nekoráb se měl skládat ze špičky, pilota, sedačky, křídel, okénka, motoru a zadní směrovky. Podařilo se nám vytvořit jakýs takýs lidský spletenec, který by při dobré vůli mohl připomínat koráb. Jako vyvrcholení našeho snažení jsme vzlétli. Uletěli něco málo metrů a přistáli. Tím byla naše mise za původem předků zdárně splněna. Mohlo se jít spát. Každý si zabral místo a ulehlo se. Jako jediní čtyři stateční jsme se opět vydali ve stejném složení spát ven. Tentokráte bylo ještě více mrazivo, než předešlého dne, a tak jsem si k tomu tričku vzal do spacáku ponožky. A bylo mi krásně teplo. Zlatý spacák. Kdyby byl živý, hned bych mu něco daroval.

Do slunečné neděle jsme byli neurvale probuzeni řevem:"Hoří! Hoří!" PVC se k nám přihnal, že prý hoří sklad s relikviemi a vykopávkami. Nevím jak ostatní, ale pro mne za mne, ať si to všechno shoří! Nebylo mi dopřáno dalšího odpočinku, a tak se vysoukám do nehezké zimy a pomalu se potácím směr sklad. Když tam dorazíme, záchranné práce jsou již v plném proudu. V čem to spočívalo? Člověk se nadechl, chytl lana, zavřel oči a byl vpuštěn do takového malého skladu nářadí, kde měl něco hledat. To první, co jsem našel já, byla kovová konstrukce na namotávání zahradní hadice, o kterou jsem se silně praštil do kolena. Jinak jsem nenašel zhola nic. Šel každý, někdo i po dvojicích, trojicích a nakonec i šesticích. Když už jsme to chtěli vzdát, Abbík poklad našel, bylo to CD se všemi informacemi o fremenech - neboli záznamy z tábora. Díky moderní kopírovací technologii jsme dostali každý jeden exemplář, aby se informace neztratily a pak se šlo na snídani.

Po snídani nám pan správce ochotně povykládal o pevnosti, konstrukci a obranyschopnosti tohoto cihlového kolosu. Fundovaně odpovídal na zvídavé otázky a dozvěděli jsme se mnoho poučných a zajímavých věcí. Zhruba před jednou hodinou odpolední jsme měli zabaleno a odcházelo se na vlak. Normálně by tady byl konec článku, ale ona i cesta zpět měla šťávu, o kterou vás nechci okrást.

Jen jsme přišli na nádraží, nemile nás překvapily zpoždění, které měly všechny vlaky. Postupem času jsme se dozvěděli, že nedaleko, směrem na Hradec, se stala smrtelná nehoda - srážka vlaku s autem na přejezdu - a tudíž všechny vlaky mají smůlu. Byla vyhrazena zvláštní doprava. Vlakem jsme dojeli několik zastávek do jedné malé vesničky. Tam nás přesadili na autobusy, které nás posunuly o dvě vlakové zastávky a vyhodily zpět na vlak pouhou jednu zastávku před Hradcem!! Tomu se říká systém! Samotná cesta autobusem byla taky krásná. Dala by se nazvat - Jak naskládat co nejvíce lidí, do co nejmenšího místa. Již dlouho jsem si tak nezahrál na sardinky, jako při nedělním návratu. Nakonec jsme se tedy docourali k rychlíku na Prahu, rozloučili s těmi, kteří nejeli s námi a šup, vydali se na poslední dnešní putování.

A tím skončil Arrakis! Nechť vás ochraňuje Muad' dib!


Malá poznámka na konec - fotky z akce jsou již tradičně na Klárčině albu.