Arrakis, zámek Kynžvart 2008 III.

Páteční ráno se nikterak nelišilo od těch ostatních. Budíček v šest, porridge k jídlu (už jsem si na něj docela zvykl a nevadilo mi si do něj nasypat jak cukr, tak strouhaný sýr) a pak pranabinduový výcvik, neboli práce. Abych pravdu řekl, pídil jsem se za minulostí a významem toho slova, ale neúspěšně. Nikdo mi nebyl s to říci, co to "pranabinduový" znamená. Tak či onak je to krásné označení pro štípání špalků.

Tohoto dne mě přepadla nějaká krize, práce moc nešla a zároveň jsem měl nebývale velký hlad. Nebylo proto divu, že jsem se stále dotazoval ostatních, zda-li už bude vytoužená svačina. Po nekonečném čekání a týrání zvířete hladem jsem přeci jenom dostal kus žvance. Ne, že by mě to v pracovní morálce podpořilo. Ba naopak. Od té chvíle se mi chtělo pracovat ještě méně. Žejo, proč pracovat s plným žaludkem, to je nezdravé. Tudíž jsem se zase upíral k tomu, že mne vysvobodí oběd.

V době poledního klidu se spustila taková malá přeprška, a tak se následná karetní hra o velkorodech přesunula z pobíhání po parku na pobíhání po zahradnictví. Tato hra byla založena na podobných pravidlech jako např. Magic The Gathering. Každý jedinec vlastnil balíček herních karet, vyzval někoho na souboj a pak se podle daných pravidel hrálo až do úplného vyhlazení. Bohužel ne zcela všichni byli obeznámeni s pravidly, rozumějte: nikdy takovouto hru neviděli a nehráli, a proto se vysvětlování jemných detailů a řešení problémů protáhlo asi na hodinu a půl. Pak započala vlastní hra. Polovina lidí, kteří chudáci netušili, která bije, raději velice rychle sbalili kufry a šli spát. Ostatní pobíhali, dohadovali se a vcelku se dobře bavili.

Jelikož to byla hra náročná, protáhla se až do večeře. Po ní bylo na pořadu dne dobytí duny, to jest zabití Harkonnenů a převzetí vlády nad planetou fremeny. Orgové reprezentovali utlačovatele fremenského lidu a utekli na ostrůvek v rybníce. Bylo na Marblovi, Laďce a na mně, abychom ostatní dostatečně motivovali k útoku. Sic jsme dělali, co jsme mohli, ale moc nám to motivování nešlo. Když jsme totiž oznámili, že se jde ven, ať si všichni vezmou kngčka, filtršaty a jde se přepadnout padouchy, tvářili se všichni, že jsme spadli z jahody na znak a div nás neukamenovali. Inu, člověk se nezavděčí všem, že? Ale nakonec jsme i vyrazili a v hojném počtu se řítili na zteč. Jak jsme si to tak štrádovali po silnici k rybníku, vyjelo proti nám policejní auto. Chudáci orgáni si museli myslet, že Jedličkův ústav zahájil prodej propustek a že se všichni chovanci v chumlu vydali do světa. Jedině tak je možné si odůvodnit fakt, že orgán-řidič prudce sešlápl brzdový pedál a oba nevěřícně koukali, kdo se jim to tam prohání po zámku. Docela mě mrzelo, že nezastavili úplně, nevystoupili a nechtěli nějaké vysvětlení. Velice bych rád viděl jejich tváře v momentu, kdy bych jim sdělil, že jdeme zavraždit skupinku podlých vládců pouštní planety. Myslím, že ještě nyní bych buď ležel na záchytce, nebo se proháněl parkem místního blázince. Tak možná příště.

Co se týče útoku, to bylo také vydařené. Abych nějak popsal scenář a místo. Ostrůvek je přístupný z hlavní silnice malým můstkem, na který se vejdou maximálně dvě osoby vedle sebe. Jinak je možné se na něj dostat přeplaváním kusu rybníka. Inu, nahrnuli jsme se na most a ejhle. Už se nedivím, že dobývat středověké hrady bylo tak obtížné. Ono ubránit takto malý vstup je vcelku snadná záležitost, ale dobýt to, to už není sranda. Ihned jsem tedy inicioval obchvat, což bylo v praxi řešení jít vodou. Sic jsem čekal větší odezvu, ale čtyři lidé z dvaceti, to také není k zahození. Takže všichni vysvléct a šup do vody. Kupodivu jsem zjistil, že rybník není ani tak studený, jak jsem myslel, že bude. Přeplavili jsme se a zaútočili. Bohužel nestačilo to, nikdo jiný se totiž aktivně nezapojil a tak my čtyři bojující na ostrově plus dva co se mydlili na mostě jsme nebyli to pravé ořechové. Proto nakonec byl nutný zásah orgů, kteří se stáhli k citadele (rozuměj malému dřevěnému kurníku, co byl na ostrůvku. On to tak nebyl ani kurník jako chajda, ale dle toho, jak to vypadalo, bych řekl, že tam chovaj dobytek). Do boje se zapojili všichni, jakmile se dostali přes most na druhou stranu. Bohužel boj v noci, jak jsem již několikrát naznačil v minulém článku, má svá úskalí. První je to, že nevíte, do koho bít hlava nehlava. Druhé je to, že ani nevidíte, kam házíte, natož odkud přilétlo to kngčko, co vás vzalo přes čelist. Chudák Barča schytala asi šest ran do hlavy a samozřejmě žádný viník se nepřihlásil. Nicméně po chvíli už byli Harkonneni udoláni a my se vraceli do síče s pocitem hrdinů.

Aby bylo zábavě učiněno zadost, přišla na řadu debatní hra. Nyní jako jediní svrchovaní vládci planety se musíme dohodnout, co budeme dělat dále. Byla tu možnost terraformovat Arrakis a udělat z planety park, nebo ji ponechat jak je a těžit z vlastnictví koření. Společnost se ihned rozdělila bez nejmenších problémů na přívržence jednoho či druhého názoru. Kupodivu se toto rozdělení vyznačovalo jedním základním rysem. Ti, co byli proti terraformaci, byli v pohodě a brali to s humorem. Ti druzí se opřeli do debaty s takovou vervou, že jsem měl v jednu chvíli strach, že dojde k několika infarktům (zvláště Šamis a Baka k tomu neměli daleko). Samozřejmě, že jsme se zasekli na jediném bodu programu, ze kterého ani jedna strana nechtěla slevit. Byla to samotná terraformace. Nejprve jsem to bral vážně a i vymýšlel pořádné argumenty, ale po nějaké době jsem rezignoval a začal se královsky bavit. Abyste pochopili, já nejsem člověk škodolibý, vadí mi někoho provokovat a mít radost z cizího neštěstí, ale tady to jinak nešlo. Skupinka terraformátorů byla totiž mnohdy tak nejednotná v názorech, že se místy začali hádat mezi sebou. K tomu pak stačilo trošku popíchnout z mé strany (nutno dodat, že Laďka dělala to samé a sypala sůl do rány vehementněji než já) a už jste viděli, jak se jim začíná vařit krev. Asi po hodině už to přestalo být zábavné a tak jsme to skončili s tím, že se prostě nedohodneme. Bohužel ne pro všechny hra skončila. Zvláště Šamis nechtěl akceptovat skutečnost, že s ním někdo nesouhlasí a tak před večerní hygienou ještě seřval Laďku a Verču a do doby než usnul, prohlašoval, že takhle nas** nebyl už dlouho. Já jsem se jenom smál a brečel zároveň.

Sobota byla ve znamení očekávání. Mnozí zkušení mazáci totiž předpokládali, že se půjde na dvoudenku, jak tomu bylo při předchozích ročnících tábora. Šlo se, ale do práce. Takže jemně překvapení a na cestu připravení jedinci vyfasovali kalače a šlo se štípat. Práce nám šla hezky od ruky, bylo hezky a naštěstí jsem byl hoodně daleko od "diskutujícího dua". Nevím, jak vy, ale já mám rád na práci klid. Nejsem proti tomu, abych si po rozštípaném špalku chvíli popovídal, ale aby mi někdo do té práce furt kecal a hučel do mě, tak to tedy ne.

Po obědě jsme se měli obléct do plné polní, vzít si pevné boty a že někam vyrazíme. A že jsme tedy vyrazili... Šlo se totiž na prohlídku zámku, takže jsme ušli plných dvěstě metrů! Abych trošku uvedl situaci. Místní zámek je relativně dost navštěvovaná kulturní památka. Jak je to blízko hranic, tak tam potkáte mnoho zahraničních individuí. Ti se v nedělních a svátečních šatech procházejí parkem, pojídají v místní restauraci zmrzlinu a vcelku si užívají pohody a klidného odpoledne. Dokážete si tedy představit, jaký to pro ně je šok, když se najednou odnikud vynoří třicet lidí v bílých pracovních overalech, které na dálku vypadají jako protichemické obleky a začnou se promenádovat okolo? Je to naprosto nádherný pohled. Těm lidem hezky rychle zatuhne úsměv na tváři a se strachem čekají, co se kde bude dít. No a takto vybaveni jsme napochodovali hlavním vchodem do zámku a slova s hlavní průvodkyní se ujal PVC, coby asi hlavní organizátor. To byl druhý okamžik, kdy jsem měl chuť brečet smíchy.

Chudinka z nás byla tak vyplesklá, že nebyla schopna utvořit jednu souvislou českou větu. Nejprve se PVCho ptala, že prý říkal, že se jdeme převléknout a přijdeme. Odvětil, že ano, převlékli jsme se a přicházíme. To ji zarazilo, chvíli přemýšlela a pak pronesla:"Ale víte, oni tam budou i normální lidé." No vždyť ano, to my víme, zněla odpověď. Paní si řekla, že tedy tak ne a začala z jiného soudku. "Víte, tohle je seriózní prohlídka zámku." "Ano, to my víme a taky to respektujeme." "Ale oni tam budou i normální lidé..." "Vždyť ano, my jsme na to připraveni." Poté se vzdala. Byla z toho solidně na nervy. Nechtěla nás tam tak pustit, jelikož by jsme jí asi zbourali ten seriózní zámek. Nakonec se přeci jenom umoudřila, ale jako jediná skupinka vůbec jsme dostali na prohlídku tři (!!!) průvodce. Slečnu, jenž mluvila, a ostatní dva, kteří zezadu jistili okolí. Mohli jsme se tedy cítit bezpečně.

Prohlídka probíhala v poklidu až na pár jedinců, kteří zde byli již mnohokráte a tak ještě než slečna mohla pronést otázku, kterou si získá pozornost celého publika, bylo jí odpovězeno hlasitým:"Jo a ten komár na tom obraze je tadyhle na tý růži." A bylo po zábavě. Tedy my jsme se bavili, ona byla taky na prášky. Když už jsme vycházeli z poslední místnosti, zeptala se tichounkým hláskem, cože to máme za ty koule. Už nevím, kdo jí to odpověděl, že je to KNGčko, tedy koule na gumě a že s tím bojujeme. To byl poslední hřebíček do rakve. Slušně se usmála a do poslední vteřiny nepromluvila. Jakmile jsme opustili místnost všichni, zabouchla dveře, abychom se nedejbože nechtěli vrátit. Zapsali jsme se do návštěvní knihy a rozveseleni odešli ke kapli, kde program pokračoval.

Vzhledem k nejednotnosti názoru jednotlivých kmenů fremenů na určité otázky kolem duny, začala bitva o to, čí názory převládnou. Rozdělení do skupinek netrvalo dlouho a začala bitva o města. Pointa byla ve sbírání bodů (barevných čárek na papíře) v jednotlivých městech. Těch bylo pět, v každém bylo možné si udělat jednu čárku. Papírky s minimálně třemi čárkami se nosili zpět do základny a takto se běhalo až do konce hry. Samozřejmě bitvy mezi jednotlivými skupinami byly nevyhnutelné. Bohužel do pravidel se vešla taková chybička a to, že ve městech se může pobývat neomezeně dlouhou dobu a ta sloužila jako neutrální místo, tj. žádné souboje uvnitř. Z mého pohledu to tu hru relativně rozložilo a vedlo naprosto jiným směrem. Většina lidí se totiž uchýlila k taktice - bež do města, čekej až ostatní odejdou a pak běž dále. Takže sehnat nějakého protivníka k bitvě face to face byl opravdu problém. Jediný Kuba byl chlap a když jsme se potkali, tak si se mnou dal férový duel. Po dvou hodinách byla hra ukončena a my jsme vyhráli. To jen tak pro informaci, kdybyste nevěděli, že to ani jinak dopadnout nemohlo.

Druhá skupinka musela odejít na noc pryč, resp. na dobu neurčitou a my se vítězně vrátit do síče. Ihned mi bylo jasné, že takto snadné to nebude. Taky že ne. Ctihodná matka nás nepustila dovnitř a prohlásila, že když bojujeme fremen s fremenem, tak tam nemáme co pohledávat a ať si táhneme ke všem čertům. Prohlásil jsem, že přeci nepotřebujeme nějakou starou čarodejnici, aby nám tu kázala a že jí tedy podřízneme a půjdeme dovnitř. Mno, nesetkalo se to s úspěchem a tak jsme se vydali zpět do pouště. V půli cesty jsme se ještě rozdělili na dvě menší skupinky a naše cesty se finálně rozešly. Jestli si pamatuju přesně, naše skupina se sestávala z Wahid, Barči, Soníka, Laďky, Saghira, Šárky a mně. Vzhledem k tomu, že jsme byli po tom lítání slušně propoceni, neodmítli jsme možnost se vykoupat, co na tom, že nejsou plavky, vždyť tam okolo stejně nikdo nebyl. Moment k pobavení se naskytl až při závěrečném osychání na břehu. Řidič jedoucí směr Lázně Kynžvart jaksi nepřehlédl šest nahých pozadí a chudák to málem napálil do příkopu. Protroubil nás, my jsme mu zamávali a bylo. Pak už jenom následovala cesta pouští do finálního spacího místa. Za to jsme zvolili okolí krmelce, který byl schován na kraji lesa.

Jak jste si již asi všimli, neměli jsme vůbec nic. Každý jenom to, co měl na sobě. Jediná organizátorka táhla batoh s filtrstanem, večeří a snídaní a taky s naší charitou. Hned jsem si mnul ruce, že nejsem takový vůl a obětoval jsem něco hodně teplého, protože v noci se ukázalo, že to je více než potřeba. Pojedli jsme trochu suchých vloček, zahráli si dračí doupě a pak jsme se chtěli odebrat na kutě. Iniciativně jsem se chopil stanu, vytáhl z obalu a rozložil na zemi. Již v momentu, kdy jsem vytahoval jednotlivé komponenty z obalu, hlodalo ve mně jisté přesvědčení, že něco není tak úplně v pořádku. Když jsem tomu dal ještě chvilku, poznal jsem, co je v pytli. Nebyly tyčky! Tak jsme tam tak hezky stáli a rozmýšleli, co dál. Stan rozhodně nevypneme žádným provázkem, nevypodložíme žádnou větví, tudíž jsme bez obydlí. Co se dalo dělat. Přitáhli jsme ložnici co nejblíže ke krmelci, polehali a přikryli se tropikem. Žel bohu tropiko nevyšlo na všechny a my dva s Laďkou jsme zůstali na kraji ničím nechránění.

Říkal jsem si, že to není takový problém, noci jsou teplé, bude to hračka. Mezitím se postupně ti čtyři, co byli pod tropikem, odebrali do náruče spánku a blaženě oddechovali. Ani nechtějte vědět, co jsem si o nich v tu chvíli myslel, nebylo by to možné publikovat ani po desáte hodině večerní. Velice brzy mi totiž došlo, že noci jsou sice teplé, ale pouze tehdy, jste-li zabalení až po uši ve spacáku, nebo ještě lépe doma v posteli. Byla ku** zima, až mi drkotaly zuby. Zhruba po půl hodině se ozvalo mezi cvakáním zubů:"Ttttommme, sssspíííššššš???" Ano, i Laďka nemohla usnout. Jedinou odpovědí bylo:"Nnnne!" Velice rychle jsme se domluvili na tom, že to nemá cenu a zkusíme to jinak. V tuto chvíli prohlašuji, že miluju myslivce. Líbat jim ruce za krmelce a za to, že do něj přes rok nanosili seno. Vlezli jsme dovnitř, obalili se senem, což nám dodalo alespoň trošku izolační vrstvy, a pokusili se usnout. Světe zboř se! Ono se to i povedlo. Na plné dvě hodiny jsem i spal. Netrvalo to tak dlouho a Barča nás budila nařízeným budíkem.

Nedělní snídaně se skládala z chleba s margarínem a kousku sýra. S povděkem jsme ji přijali a se zmrzlými prsty se pokusili rozlámat sýr. Celou tuto hostinu jsme zapíjeli ledově vychlazenou limonádou, to proto, kdyby náhodou někomu bylo moc teplo. Člověk musí dbát na to, aby nedostal úpal a úžeh, což?

Pak jsme sbalili sakypaky a šli na setkání s ostatními do čajovny (honosný to název pro polorozpadlou ruinu). Chtěli jsme vědět, jestli se ta koza stará, ehm pardon, ctihodná matka uklidnila a jestli nás bude chtít pustit zpět. No samo, že na nás kašle a nepustí dokud si nezvolíme nové vedení. Takže znova bitva, jelikož každý představený kmene chtěl vládnout a nikdo se nechtěl podrobit. Každý kmen měl obřadní dýku a v bitvě šlo o to, shromáždit všechny dýky do jednoho kmene a tím si vysloužit podporu a podřízení ostatních. Nyní místo Báry, která měla v háji koleno, nastoupil do týmu Anežka a spolu s Laďkou vymysleli, že se přeci nebudeme dvě hodiny po lese honit jak blázni. Zalezeme hezky někam do lesa a počkáme si až na finální bitvu. Tož jsme tedy vlítli zase do našeho krmelce a trošku se proleželi. Když jsme nastoupili zpět do bitevního pole, již na nás dvě skupinky čekaly. Chtěli jsme bleskově vrhnout pár bomb, jenže vlhkost přes noc zapracovala a ze čtyř pouze jedna chytla. Takže jsme se tam váleli všichni na zemi a čekali, až se něco stane. Po chvíli nás to přestalo bavit a šlo se na frontální útok. Bohužel taktika nepřítele byla nezdravá a po paralýze nás všechny vyrubali během pár vteřin. Inu, i tak se dá bojovat. O krispel jsme přišli, ale neprohráli.

Volba nového Naíba proběhla nakonec demokratickým hlasováním a byl zvolen Větrník. Nicméně ještě ani teď jsme se nemohli navrátit zpět do síče, alébrž bylo nutno sehnat podporu pro nového velitele u ostatních kmenů. Takže jsme dostali mapku se stanovišti a celý den běhali po parku a plnili rozličné úkoly. Jako nejvýraznější úkol vypíchnu dobývání Selimových háků z místa hlubšího než dno rybníka. Pointa spočívala prolezením odtokové roury, která vedla z rybníka někam do pryč. Bohužel se prostředí trošku změnilo od doby, co se organizátoři před táborem dívali, jesli je vše v pořádku. Roura tam sice byla, ale bohužel na konci praskla jiná odpadní roura a tak se splašky různého charakteru valily ven a ti, kteří se dobrovolně (já blbec!) vydali háky ukořistit, byli hezky zkropeni. Raději jsem nechtěl pátrat po tom, co to bylo za humus, ale ihned jsem vlítl do rybníka a alespoň trošku se umyl.

Poté, co jsme splnili všechny úkoly, jsme se dostavili do kovárny, kde nám nový Naíb sdělil, že to ještě nestačí a matka nás tam nepustí. Ja říkal rovnou, že tu kozu máme podříznout a byl by klid, ale to néé, nikdo nesouhlasil, tak teď to máte!! Ale to jenom tak na okraj. Bylo ještě nutné sehnat Lampu dávných moudrostí. Takže se běželo k dalšímu rybníčku, kde se mezitím shromáždili orgové, coby duchové předků a zpívali pořád dokola:"Všem fremenůům, všem fremenůům." Nedbali jsme ničeho a zaútočili, kdo by se páral s vyjednáváním s mrtvolama. Náš útok byl úspěšný, umřeli jsme všichni do jednoho. Ono když zaútočíte na ducha, trefíte ho a on zahlásí:"Ještě nula (životů)", takže je nesmrtelnej, a vzápětí dostanete zásah za dva životy (já jako bojovník jsem měl čtyři), tak to moc nepotěší. Nicméně jako vybití to bylo dobrý. Po chvíli dorazila i poslední skupinka a duchové ožili, připraveni k boji. Podlá taktika s paralýzou je však odkázala do příslušných mezí, padli během deseti vteřin. Až mi jich bylo líto, že si nezabojují. Konev jsme ukořistili a konečně nás ta koza pustila domů. Slááva. Stejně bych jí podřezal, jen tak pro případ. Co kdyby jí zase někdy ruplo z toho koření v bedně a nechtěla nás pustit dovnitř už nikdy, že? Člověk musí myslet na svoji budoucnost.

Pak už se jenom hrálo, zpívalo a odpočívalo. Nicméně zítra zase do práce.

To be continued...

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 II.

Nadešlo úterní ráno a my byli vzbuzeni dost nešetrným způsobem. Jak nešetrným, ptáte se? Dost. Představte si, že spíte spánkem neviňátek, zdají se vám povznášející sny a tu někdo rozkopne dveře, v ruce drží hrnec, mlátí do něj kovovou naběračkou a řve:"Budíčeeeek!!!" Já jsem vcelku lidumil, mouše bych neublížil, ale za tohle bych toho hajzlíka roztrhnul vejpůl. Nebylo mi to dopřáno, protože jsem byl naprosto mimo. V první chvíli jsem si myslel, že na někoho spadnul kredenc s nádobím, ale velice brzy mi došlo, že mě chtějí týrat a nepřestanou, dokud se nevypotácím ze spacáku.

Kdo by si myslel, že už bylo utrpení dost, mýlil by se na celé čáře. Týrání jim nebylo dosti a tak přikročili k variantě ještě tvrdší - ranní rozcvička. Jsem příznivcem sportu, rád se pořádně protáhnu, ale po takto krušném probuzení se ještě nějak hýbat a vydávat energii? Ne...

Ale ano! Šel jsem jako většina ostatních. Zde se předvedl Khamsa jakožto největší blázen, protože tu rozvičku vedl a ještě ke všemu byl naprosto čilý a chtivý do ničení vlastního těla. Nicméně bych nechtěl jenom hanět, tuto roztomilou aktivitu jsem si oblíbil a do konce tábora z vlastní vůle vykonával každé ráno, jednou i s malou obměnou, ale k tomu se ještě probojujeme.

Následovala rychlá snídaně, kde jsme se všichni sesedli hezky v kruhu a jako správní fremeni provedli rituál na oslavu nového dne. Veskrze to pak byl rituál takový, jaký si služba vymyslela, což byl krom přípravy pokrmu jejich největší úkol, když odmyslím tu hlavní funkci - flákání se po celý den a vyhýbání se poctivé práci. K jídlu byl porridge. Do této doby jsem jej nikdy neochutnal, byť jsem o něm hodně slyšel. Nebylo to tak zlé, jak někteří zlí jazykové (napsal bych tu "i zlé jazyčky", ale za boha nemůžu přijít na to, jestli to jde takhle napsat) tvrdili. I jsem si pochutnal.

Po snídani jsem očekával nějakou aktivitu, ale přišla na řadu byrokracie. Chápu, je to nutné. Tudíž PVC (Rabiz) se pustil do osvětlování bezpečnosti práce, jak to v okolí zámku chodí, co bude náplní práce atd. atd. Mezitím poslal několik prezenčních listin. Jednu pro brontosaury, druhou pro SUPy, pak ještě něco, ani nevim co. Výsledek byl, že jsem si toho rána mnohokrát ujasnil, kde bydlim, jaké mam číslo telefonu a mohl jsem se pokochat svým podpisem. Pak následovala Kubova (Asfarova) vsuvka o nutnosti býti službou v kuchyni a třídění odpadu. Tady mne brontíci vždy nadchnou. Já, kterej nevim, jakou má barvu kterej kontejner na odpad mám rozpoznat, co patří kam? Tak snažil jsem se, ale neručím za výsledek. Nevyhnuli jsme se ani cvičnému požárnímu poplachu a nacvičování úniku z objektu při nouzových situacích.

Plán byl jednoduchý. Všichni zavázat oči šátkem a vlézt si do spacáku - simulujeme noc a potažmo i případný kouř v místnosti, pro který bychom neviděli ani na krok. Orgové mezitím ve vedlejší místnosti zapalují petardu, ozývá se rána a sborový křik:"Hoříííí!!" Jak vidno, nikoho to moc nevzrušovalo, páč někteří účastníci stihli za tu chvilku usnout. To byla pomsta za ten hnusný budíček. Ostatní ještě při životě se vydali hledat dveře. Ono vydali není tak úplně správné slovo. Vzhledem k tomu, že většina (aspoň jsem to tak cítil) byla v dané lokalitě poprvé, nikdo moc neznal vnitřní prostory a tak se z rychlého úniku stal pomalý pochod mrtvol. Oheň simulovaný Evkou požíral pomalejší druhy, kteří se nedokázali potácet rychlostí větší, než šnek. Nicméně byli i tací hrdinové, kteří pamatujíc na to, že jsme v přízemí, vrhli se k oknu s tím, že vyskočí ven. Netuším, jestli z vás někdo zkoušel v naprosto neznámém terénu otevírat a skákat z okna, ale vězte, že všichni ti hrdinové umřeli. Táák. A bylo. Více jak polovina lidí uhořela. Nemohli jsme to tak nechat a tak se nastoupilo na další pokus.

Celý pochod umrlců byl o poznání rychlejší a ti, co předtím spali, se taky přidali a pochodovali. Bývalí mrtví hrdinové dokázali otevřít okno a vyskákat. Žel bohu se to neobešlo bez zranění a tak prvním ošetřeným byla Wahid, která v letu zavadila malíčkem na noze o parapet a samozřejmě si prst roztrhla. Nyní v celkovém součtu umřela necelá čtvrtina lidí a to je již akceptovatelné. Nácvik byl pro úspěch ukončen.

Přišla mnohými dlouho očekávaná chvíle - výroba KNGček. Pro neznalé je KNG zkratka - Koule Na Gumě. Mocný to bojový nástroj v rukou fremena, holt zvládnout toto mistrovstvké bojové umění je dosti obtížné. Zvláště pro muže se totiž takový nácvik boje nemusí zrovna povést a má to nedozírné následky. Hlavně v dané chvíli to bolí jako prase. Zde si asi všichni nezúčastnění myslí, že jsem se pomátl na mysli, ale věřte, že z vlastní zkušenosti vím, co to obnáší. Ono zvládnout takovou potvoru, co se po úspěšném hodu vrací zpět k majiteli skoro stejnou rychlostí, když na to nejste připraveni, může se vám situace velice rychle vymknout z rukou. Berte toto jako popis nováčka, který měl KNG poprvé v ruce.

Ihned po výrobě se vyběhlo na louku před zahradnictvím a začaly první nácviky. Evka s Kubou přednesli základní pravidla féroveho (co to je?) boje, co dělat když se vám koule zamotají do sebe a pak, jaké hody a nehody jsou dovolené. Kupodivu přinesli i štíty z tvrdého papíru, takže někteří byli obdarování i jakýms takýms krycím nástrojem, který podstatně zvýšil jejich šanci na přežití. Poté byla zahájena bitva všichni proti všem. Co vám mám povídat? Umřel jsem skoro hned. Pravda, podařilo se mi lecos uběhat a nedat se chytit, ale takto se nedá vyhrát. Když se našlo pár vítězů, co přežili déle než několik minut, rozdělili jsme se na dva tábory a bojovali proti sobě. Nejprve to byly skupiny mixované - holky a kluci - a jako poslední jsme si dali souboj kluci proti holkám. Holek byla docela slušná přesila, ale udolali jsme je!! Jakýpak sejření s nima, že? Prostě jsme lepší...

Odpoledne jsme si vyšli ke kapli (to je jedno ze styčných míst celého kynžvartského parku, zde se odehrávaly všechny majestátní bitvy a sem jsme se ještě mnohokráte vraceli) a dali jsme si hezky běhavo-inteligenční hru - obsazování planet. Nakonec se to zvrhlo v solidní běhání, jelikož té inteligence a vědomostí moc nebylo. Ale hezky jsem si zaběhal.

Po večeři se konal turnaj bojovníků na počest ctihodné Matky. Byly vytyčeny dva bojové ringy, bojovníci vylosováni do skupin a pak se jelo každý z každým na tři životy. Lidí bylo mnoho, zápasů taktéž. Proto než jsme se dopracovali až do finále, byla skoro tma. Nicméně je nutno pogratulovat vítězi, srdnatému bojovníkovi - Sadin. Tak holt ne bojovníkovi, ale bojovnici, noo. Ale odpoledne jsme byli lepšíí, to nám nikdo nevezme!

Myslel jsem, že je již pro dnešek konec, ale byla připravena ještě jedna lahůdka na závěr. Účastníci byli rozděleni do tří skupin a byly rozdány jednoduché úkoly. První skupinka dostala Planetologa, co by důležitou postavu, která musí přežít po celou vytyčenou trasu od kovárny až po čajovnu (další to významné body v rámci parku). Druhá skupinka, to jsme byli my, měli Planetologa ukradnout a dovést jej do síče. Třetí byla skupinka vrahů, kteří měli chudáka nemohoucího zabít za jakoukoliv cenu. Skupinky dostaly úkoly odděleně, takže proběhl rychlý rozbor situace a všichni se rozprchli někam do tmy. My jako zloději jsme zvolili za nejvhodnější místo k přepadu kapli. Je tam dost míst, kde se dá schovat a zaútočit ze zálohy. Hezky jsme se rozestavili a čekali... a čekali a čekali. Když už to bylo tak zhruba půl hodiny, byl jsem sakra nervózní, že stojíme blbě a nikdo tudy nejde. Z dáli jsem slyšel nějaké hlasy a to mne uklidnilo, že možná přeci jen bude možnost zaútočit. Nedošlo na to!!! Když se uprostřed kaple zjevil chumel bílých postav, vypadalo to jako by přišla vánice. Připravil jsem se k útoku, ale Sura ihned volala na celé kolo:"My jdeme vyjednávat." Cože???? Jak vyjednávat? Taková blbost. Během chvíle mi došlo, že je jich nějak moc a evidentně s nimi bude i skupinka vrahů. Kdybych měl před sebou pivo, řekl bych, že jsem už moc chlastal a vydal se domů. Bohužel jsem byl naprosto střízliv a nebyl s to pochopit, vo co jako těm vořechům jde.

Během chvilky jsme se dozvěděli, že vrahové přišli vyjednávat jako první a nechtěli zabít nikoho krom planetologa. Ne, tohle mi prostě hlava nebere. Jak může VRAH být lidumil a jít se ptát na to, jestli jeho obět chce opravdu umřít, popřípadě chtít svolení od příbuzných?!?! Tuto taktiku jsem nepochopil dodnes, jenom s odstupem času vím, že za ní stál Kovář a Větrník. Chlapi, takhle by to fakt nešlo. Samozřejmě, že vyjednávání byla blbost do nebe volající a taky že toho ti chuligáni ihned využili ke lsti. Zatímco se většina lidí hádala, odvedl Nasr Ahad planetologa do čajovny a tím hru jednoznačně vyhráli. Když se v kapli strhla bitka, planetolog tam nebyl, ale to bylo jedno, protože v té tmě, kdy okolo vás světélkují bíle postavičky, by to bylo úplně jedno. Nebylo možno poznat ani protivníka, natož spolubojovníka. Jak bych asi našel nějakého šášulu, kterého mám odvést domů. Holt, řekl bych, že jsme se tam všichni hezky pomlátili a nikdo nevěděl, do koho bije. Nevadí. Vynahradili jsme si to pak před zámkem, kde jsme se všicí sešli a pomlátili se ještě jednou. Tentokráte za svitu pouličních lamp, takže bylo aspoň vidět, do koho to řežu hlava nehlava. Pak už jenom hygiena a zalézt do pelechu.

A byla tu středa. Udělal jsem nepředvídatelný krok a svévolně si vzal službu. Mou spolupracovnicí byla Baka. Co to znamenalo? Vstávat o půl hodiny dříve než všichni ostatní, dát vařit porridge a pak se modlit, že to bude hotovo, než všichni vstanou. Proč takový spěch? Byl totiž i první pracovní den. Takže se vstávalo v šest hodin (já v půl šesté!!) a v sedm už bylo nutno být před zahradnictním ready to work.

Nikdy jsem nevařil pro více jak dva lidi, a proto mě docela vyděsilo, jakýžeto objem porridge mám umíchat. Ono takových tři kila ovesných vloček, které hezky přes noc nabobtnaly ve vodě, umíchat, to je zážitek. Rozhodně ale doporučui vyzkoušet, je to krásný posilovací cvik na zápěstí! Po chvíli mého snažení se začaly kousky blíže dnu připalovat. Ten puch spáleniny se linul celým síčem a bál jsem se, co na to řeknou ostatní. Velice mile mne překvapila reakce Marbla, který zvesela vstoupil do kuchyně řka:"Aa, koukám, že bude zase porridge. Nic jiného se takhle nespálí." Hlavně, že se na mě nikdo nezlobil a kupodivu ještě všichni byli rádi, když jim v tom stála lžička. Holt supi, no.

Po snídani všichni kvapně vypadli a my se s Bakou dali na umývání nádobí. Netrvalo to dlouho a nebylo co dělat. Do svačiny daleko, tak jsme se pustili do úklidu hlavní místnosti. To obnášelo zrušení stávajícího pořádku matrací na zemi, přenesení je k jedné stěně, zametení a naskládání je zpět. Kdo má rád puzzle a různé druhy tetrisu, vřele mu takovouto aktivitu doporučuji. Až po to zametení šlo všechno skvěle. Horší bylo naskládat ty proklaté matrace zpět. Do této chvíle jsem si neuvědomil, že jich je tam tolik a skoro žádná stejná. Dopracovat se původního rozložení nás stálo asi hodinu času, kdy jsme přerovnávali, diskutovali a pak znova přerovnávali. Semo tamo se přišel někdo podívat a smál se nám, cožeto tam vytváříme.

K obědu byla rýže na sladko. Tady jenom poznamenám, že to bylo stejné martirium jako s ovesnými vločkami a nadešel čas pro opětovné posilování. Kupodivu se ta rýže připálila ještě více, než vločky. Šmejd jeden. Já nikdy neměl rád vaření.

Po obědě přišel PVC s tím, že budeme zásobovat druhý chudý síč tím, že se charitativně složíme a něco ze svého oblečení obětujeme na dobro druhých. Ihned jsem měl podezření, že to bude nějaká kulišárna, a proto jsem obětoval mikinu. Někteří to vzali s humorem a dali k dispozici pouze ponožky. Já věděl, proč tam dát něco opravdu potřebného. Za pár dní jsem zjistil proč.

Odpoledne bylo vyhlášeno jako mentatské cvičení. Mentati byli takové lidské počítače, tudíž příslušné cvičení bylo na logiku a inteligenci. Zde asi vypíchnu jedno takové, při kterém se mi sbíhaly slzy do očí - kakuro. Kdo kdy viděl tuhle ptákovinu, tak ví. Pro ty, co neznají, doporučuji dohledat pravidla na internetu. Je to opravdu zábava. Barča nám rozdala jedno zadání, které mělo sloužit k ověření našich kombinačních znalostí. Po půl hodině řešení jsem prohlásil a nebyl jsem zdaleka sám, že si raději vyzkouším nějaké jednodušší. Řekněme rovnou to základní, abych si aspoň dodal sebedůvěry, že něco zvládnu. Haha, tak pošetilou úvahu už jsem dlouho neprovedl. Ani po další hodině jsem nebyl schopen vyluštit jednu správnou kombinaci čísel. V záchvatu nepříčetnosti jsem si šel raději udělat kafe. Neříkám, že je to špatná "hra", ale holt už dlouho mi nekleslo sebevědomí tak nízko a jako chlap to holt těžko nesu. Tak jsem to s hrdostí vzdal a šel se nadýchat čerstvého vzduchu.

K večeru se programu zhostila Klárka a prováděli jsme několik různých her na důvěru. Skoky pozadu do náručí ostatních a podobně. Hezky jsme se při tom vyblbli. Večer už pak ničehož moc zajímavého pro mě nepřinesl, jelikož jsem se se "zdravotními obtížemi" zdržel poslední hry - kradení filozofií. Pak už jenom sladká noc.

Čtvrtek ráno bylo opět krušné. Službu měl tuším Šamis a Verča. Poslední jmenované osobě ještě dlužím pořádné vyčinění za budíček, kterým nás všechny vyrvala ze spánku a nutila vstávat. Opět rozkopnutí dveří, rozsvícení, mlácení do misky a již zbytečný pokřik - Budíček. Holka, škrtil bych tě ještě teďka, ale jinak tě mám rád.

Abych tak nějak osvětlil svůj postoj k budíčkům. Nerad vstávám brzy. Takové konání se mi příčí. Je pravdou, že většina mých blízkých, hlavně z osazenstva Iriadoru, mi nadává, že vstávám příšerně brzo a že jsem blázen. Běžně se probouzím asi tak v osm hodin či trochu později. Vstávání v šest mám zafixováno pouze jako nejnutnější prostředek k dostavení se na zkoušku v 7:30. Tedy absolutně nic hezkého!! A tady mě budí v šest a ještě k tomu řvou? Uaaa, bych střílel. Jediný hezký budíček měla v průběhu tábora Laďka, která potichu vkročila do místnosti, vzala kytaru a zazpívala jemnou píseň, kterou probudila všechny tak, že i rádi šli na rozcvičku. Tudíž ne, že bych byl organizátorem, ale určil bych za hlavní budíček Laďku a to na dobu neurčitou, pravidelnou a každodenní.

To jen tak na odlehčení. Po snídani následovala práce, moje vlastně první seznámení s kalačem. Co je to kalač, ptáte se? Laicky řečeno, je to tupá, težká sekera, kterou se mlátí do velkých špalků a za mnoha nadávek a energie je možné očekávat něco jako výsledek v podobě rozštípnutého dřeva v případě lepším. Horší případ se vyznačuje utopením jednoho či více klínů, které jste si vzali na pomoc, aby se ten zatracenej suk už konečne poddal a to dřevo povolilo. Musím uznat, že je to práce krásná, fyzicky náročná a ducha osvobozující (apoň pro nás, kteří celý rok sedíme u kompu). Nicméně je nutné dodat, že jsem během několika hodin dospěl k závěru, že šest pracovních dní je tak akorát, ale více ani ťuk! Tudíž, že fyzická práce je dobrá, ale pro někoho jiného. Co se tohoto druhu činnosti týče, vyznávám krásné úsloví - Postav se k práci tak, aby se k ní mohli postavit i jiní! Dřevorubeckou dráhu si tedy jistojistě nevyberu a zůstanu u svých tranzistorů.

Po obědě byl oznámen assasinský den a jako správný vrah musí být člověk v nejlepší možné kondici. Konal se tedy desetiboj. Myslím, že nakonec to byl jenom osmiboj, ale na tom, že jsme se při tom výborně vyblbli a vybili, to nic nemění. Skupinky byly rozděleny na kluky a holky, starovalo se z kaple po dvouminutových intervalech, obíhaly se stanoviště a plnili rozličné úkoly. Mezi nimi - dosánout s nataženýma nohama až na zem, dotknout se čelem kolen, spojit ruce za zády, zasáhnout terč z jisté vzdálenosti, přeručkovat po laně, udělat kačeny a raky, prolézt "bludištěm", umět se plazit, přeskákat snožmo napnuté lanko a pak vyběhnout schody. To vše cirka za 15 minut, chtěli-li jste být na prvním místě. Dal jsem to za 17 a nějaké drobné a tuším, že jsem byl na čtvrtém místě, takže jsem měl dostat bramboru, ale nedostal jsem nic.

Večer se za měsíčního svitu rozjela chlopňovka. Příběh: fremen se vydáva buď do boje proti Harkonnenům, či utíká na jih přes poušť ke kolegům fremenům a záleží jenom na jednotlivci, jakou cestu si vybere. Vymyšlené to bylo hezky, bohužel někteří účastníci měli větší či menší problémy se zákeřným útokem na jednoho hlídkujícího a pochodujícího Harkonnena (Hančí), tudíž u této hry strávili skoro půlku noci. My ostatní jsme se pak pomalu přesouvali k vybudované lanovce a sjížděli jsme ze skály dolů na louku pod zámkem, držíce se pouze za pochybný kus železa. Myslím, že nebylo možné zvolit vhodnější dobu, než noc. Ten pocit, jak se člověk vrhá ze skály dolů a netuší, kudy poletí, je nepopsatelný a doporučuju vyzkoušet. Zbytek večera jsem zůstal pomáhat Anežkovi, Laďce a Větrníkovi jako záchrana dole pro letící kolem. Postupem času začalo hřímat a poprchávat. V tu chvíli jsem zbaběle popřál dobrou noc a vydal se domů, hezky do tepla a spát.

To be continued...

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 I.

Aby toho pro toto léto nebylo málo, rozhodl jsem se již kdysi v dubnu, že pojedu s Brontosaurama, přesněji řečeno se základním článkem S.U.P, na tábor. Nesmím opomenout velkého vlivu Klárky, jenž tento tábor spoluorganizovala a byl jsem proto informován, že něco jako tábor brontosaurů existuje. To, že termín vyjde přesně po Norsku, tedy na 3. srpna, jsem netušil. Takže ihned po návratu jsem stihl akorát naházet věci do pračky, nakoupit si něco k jídlu a trošku se zpacifikovat a zkulturnit, aby lidé kolem mne poznali, že jim tam nepřijel vágus, nýbrž elegantní mladý muž (to víte, trošku si to ego musim počechrat a jinde, než tady na blogu to nepůjde).

Tak se stalo, že jsem třetího v neděli nasedl v Praze v Holešovicích na vlak směr Sokolov a těšil se, co bude následovat...

Jak jsem se později dozvěděl, každý takovýto tábor je zastíněn legendou. Tento se odehrával na Arrakisu, co by ústřední planetě románu Duna od Franka Herberta. Vzhledem k tomu,že mám tento příběh rád, byl jsem zvědav, co se z toho vyklube. Jinak samotné místo konání byl zámek Kynžvart, kde jsme fungovali jakožto pracovní síla a za to jsme měli ubytování v zámeckém zahradnictví, ale o tom až později. Nyní zpět k vlaku.

Kupodivu jsem našel i prázdné kupé a hezky se tam zabydlel. Žel bohu nebylo mi přáno užít si klidné cesty, jelikož přistoupil takový hovorný pán a evidentne si chtěl povídat. Utěšoval jsem se představou, že třeba brzy vystoupí, ale upozornil mne, že tomu tak není a stráví celý zbytek cesty se mnou, pač vystupuje až těsně před Sokolovem. Ne, že bych lidi neměl rád, ale přeci jenom existují meze. Z docela křečovitě udržované a nastavované konverzace mě vysvobodili přistoupivší cestující tuším že někde v Ústí nad Labem. V duchu jsem jim děkoval a vesele se odebral ke spánku.

Jen taková odbočka. Já velmi rád spím. To by nebylo až tak závratné, přeci jenom to rád každý, ale mně nedělá problémy usnout v jakémkoliv dopravním prostředku, jen když se tak trošku houpe a vydává monotónní zvuky. Za tuto vlastnost či spíše schopnost mě nemá většina osazenstva Iriadoru ráda. Především tedy Zuzka, která zase nemůže usnout skoro nikde. Tak to jen na okraj, nemohl jsem si to odpustit, protože předpokládám, že tyto řádky bude číst, tak abych ji potěšil. Půjdeme dále.

Jako každý účastník tábora jsem dostal nařízeno, kam se mám ve stanovený termín a čas dostavit. Moje stanice byla Svatava zastávka. JIž na nádraží v Sokolově jsem potkal Kováře a Thalathu (doufám, že omluvíte použití přezdívek, ale vzhledem k tomu, že většinu účastníků jsem nikdy neviděl, tak jediné, co mi po nich zbylo, je obličej spojen s fremenským jménem. Ono je to stejně jedno. Ti, co tam byli a ví, budou vědět o koho se jedná. Ti, co tam nebyli stejně netuší, která bije). Na konečné zastávce nás toužebně očekávala Wahid, poslední to členka naší skupinky. Prý tam čekala už od dvou hodin a nyní bylo něco po půl šesté.


Ani jsme se nestačili rozkoukat a už si to k nám rázovala organizátorka coby Harkonnenka a že jsme porušili všemožný nařízení, do pouště nesmíme, potulovat se tam sami taky ne, a že nás tedy zatkne. Byli jsme nuceni obětovat jednu ruku a přivázat se k ostatním. Naštěstí zajetí netrvalo tak dlouho a vysvobození udatnou fremenkou na sebe nedalo dlouho čekat. Ehm, no udatnou, já nevím, ale dá se brát podlý útok ze zadu a bodnutí nožem do ledvin byť nenáviděného Harkonnena jako chrabrý útok? Asi jo... mno, nebudeme to tu zbytečně rozpitvávat. My byli rádi, že jsme zachráněni a tak jsme si to metelili za fremenkou. Samozřejmě se nás ihned ptala, co jakože chceme a proč vůbec na Arrakis lezeme, když vlastně nic neumíme. Tak jsme chvíli oponovali, že můžeme být v boji užiteční. Slevila ze svého přístupu a abychom zapadli mezi fremeny, tak jsme si měli vybrat své jméno. Zvolil jsem - Harr Dahab. V překladu to znamená - horké zlato. Myslím, že to nebyla až tak hrozná volba. Mohlo to být horší.

Přesunuli jsme se kousek dále, kde jsme měli chvilku na vydechnutí a na přípravu našich pouštních filtr šatů a vodolinky (coby půl litru vody u pasu jako bezpečnostní zásoba pro přežití). Fremenka měla zůstat celou dobu vážná a skoro nemluvit. Myslím, že se nám s Kovářem (Saghibem) podařilo tuto skutečnost nabourat vskutku skvěle. Již v polovině výroby vodolinky nebyla fremenka (Sinn Jill) schopna mluvit smíchy. I když mě tak napadá, že neschopnost mluvit vlastně byla náplní úkolu, tož jsme jí vlastně pomáhali!!

Pak následoval přesun do a přes poušť, kde jsme měli za úkol utéct Harkonnenům a vyhnout se zlodějům vody. Těm druhým se nám nepodařilo uniknout a i když jsem po zajmutí jednoho jejich člena prohlašoval, že jej klidně podřízneme a zakopeme, nikdo se mnou nechtěl souhlasit. A tak jsme přišli o jeden batoh. To podříznutí by vyšlo levněji, ale holt většina je většina. Ta demokracie je ale blbost.

Do konce cesty, kterým byl pro tento den bývalý povrchový lom na hnědé uhlí (alespoň myslím, že ten sajrajt okolo bylo hnědé uhlí), se už nic zvláštního nestalo. Našli jsme si strategické místo pro vybudování filtrstanu (filtr proto, aby nám neunikala voda. Kdo nebyl na poušti, tak prostě nepochopí) a ... teď by se mi chtělo napsat ulehli jsme a spali v klidu až do rána. Nebyli by to ale supi, kdyby nám nechtěli krást v noci batohy. Tudíž jsme postavili hlídky a po dvojicích hlídali celou noc. Střídání bylo zhruba po třech hodinách. Já tedy nikdy v hlídání na táboře moc nevynikal a ihned se tento nedostatek projevil silným nutkáním usnout. Naštěstí k nám nikdo celou noc nepřišel, jelikož nás nikdo ani nenašel a my jsme měli klid. Je pravdou, že jsme viděli pár orgů, jak tam nad ránem pobíhají po lomu a byli jsme rádi, že neštípli naše krosny.

Po krátké snídani jsme zabalili co se dalo a vydali se hlouběji do lomu, kde jsme se setkali se všemi budoucími fremeny. Celkově nás na začátku bylo 29. Sehrálo se pár představovaček, každý o sobě něco hezkého i nehezkého pověděl a následný déšť nás vyhnal směrem k nádraží. Naštěstí to byla jenom rychlá přeprška a pak už jsme mohli trénovat jízdu na červech. Jako správní fremeni přeci musíme umět i ty nejzákladnější věci. Tudíž se započalo s teoretickou přípravou, jak červa přivolat, nasednout, řídit a jak sesednout. Svědomitě jsme se střídali v řízení (červa tvořil zbytek skupinky) a nebylo nouze ani o hezké srážky. Jak jste již mnozí pochopili, červ je tvor slepý a tudíž nikdo netušil, kam nás jezdec zavede. Někteří si to namířili přímo do příkopu a byli pak značně nevrlí. Joo, holt neschopnost se neomlouvá.

Na nádraží byly asi dvě hodinky času do příjezdu vlaku, tudíž byl vyhlášen čas oběda. Každý dojedl,co si přivezl a nebo se i rozdělil. Kolovaly mooc dobré věci. Jenom takový poznatek, co se týče takovýchto akcí. Je naprosto zbytečné se ptát, jestli třeba někdo nechce kousnout, či si nabídnout. Takovéto otázky jsou provázeny pohledy plnými despektu a kýžený objekt je vám s hlasitým díky rychle odebrán pro potřeby společnosti. Holt džungle, co si neurveš, to nemáš. Zbytek času do příjezdu vlaku se vyplnilo hrou - Na co se chceš zeptat ostatních - a pak už jen sladký odvoz do naší cílové stanice - Lázně Kynžvart.

Jak jsem se již zmínil na začátku, byli jsme ubytováni v zámeckém zahradnictví. Jelikož jsem tu nikdy nebyl, nevěděl jsem, co mám od prostředí očekávat. Výsledkem jsem byl mile překvapen. Co více dodávat, než že zámek Kynžvart je situován do příhodného lesoparku dost daleko od města, takže je tu hodně lesa a hodně klidu. Co více si člověk může přát na letní odpočinkovou dovolenou, že? Ne, nebojte, tak naivní jsem rozhodně nebyl, ale všechno postupně.

Než jsme měli možnost se vůbec ubytovat a jakkoliv zorientovat (to platí pouze pro nás nováčky), byli jsme hozeni před nelehkou volbu. Chceme se stát fremeny, nebo se toho bojíme a couvneme na poslední chvíli? Vše bylo součástí obřadu, kde každý člen musel obětovat svojí vodu pro dobro kmene. Jak si asi myslíte, že měl dotyčný dát kus své vody? No jediným možným způsobem - močí. Takže každý popadl lahvičku a šel se podívat za krásami okolního lesa. Po nějaké době se i navrátil a obsah lahvičky byl vylit do staré konvičky. Když tak učinili všichni, byla moč předestilována a ctihodná matka pak provedla přeměnu vody života. Ano, musela se napít té předestilované moči, co byste asi tak mysleli. Pak každý z nás se obřadně napil také. Musím říci, že bylo krásné pozorovat tváře okolosedících, když byl nejprve sdělen úkol před obřadem a pak i to, jak kolovala čutora s přeměněnou vodou života (plná skořice - jsme přeci na Arrakisu a všude je koření). Asi jsem se taky netvářil úplně inteligentně, ale pohled na ostatní, jak jim to docházelo a jak nechtěli věřit vlastním uším a očím, to byla prostě nádhera.

Pak proběhlo rychlé ubytování, večeře a večer jsme si zdobili vlastní síč - skalní příbytek fremenů. Zde se ukázalo grafické a barevné cítění všech přítomných. Za sebe mohu s klidem přiznat, že malovat ani kreslit neumím a tak jsem jen semo tamo načrtnul nějaký vzor, co by se sice nedal považovat za výzdobu, ale zase neurážel cítění někoho jiného. Síč byl vyzdoben a my se mohli vrhnout na kutě. Tak započala naše pouť a boj proti Harkonnenům...

Další kus povídání bude příště.

Veškeré fotky z jednotlivých akcí si můžete prohlédnout v osobním archívu Klárky - zde. Je to rozděleno na mnoho částí, tak veselé brouzdání.

Expedice Hardangervidda, Norsko III.

V tomto dalším a zároveň posledním článku se propracujeme k finálne naší expedice do severských zemí.

Po probuzení do nádherného dne jsme se vydali na poslední etapu naší výpravy. Tady bych chtěl zmínit, jelikož jsem to předtím neudělal, že jsme změnili plán cesty. Již v minulých článcích jsem naznačil, že jsme se po několik dní snažili dohnat den a půl velké manko, které se nám ale dohnat nepodařilo. Čtvrtý den výpravy jsme se na to vykašlali a změnili finální etapu trasy tak, abychom si to pořádně užili a nezabili se.

Tak se stalo, že místo cesty ke fjordu a k ledovci z levé strany (bráno pohledem na mapu od jihu k severu), jsme si zkrátili finish a šli jsme ze strany pravé, což nám ušetřilo přesně ten den a půl chůze, který bychom již nedokázali dohnat.

Nyní zpět ku dni, kdy jsme byli těsně pod ledovcem - Hardangerjokulen - a věděli jsme, že ten den vystoupáme ku jeho vrcholu. Ne samozřejmě na něj, protože na to jsme neměli výbavu, ale zhruba do stejné výšky. Cesta se toho dne táhla údolím kolem řeky a mokřad. My byli tak trošku znaveni a zrovna jsme neoplývali chutí utíkat kupředu. Tak se stalo, že tento den byl ve znamení odpočinkové chůze kupředu, mnoho dopovacích pauz a rozhledů po okolí. Nikoho tedy nepřekvapí, že cestu, která je psaná na 8 hodin jsme šli v klidu a v pohodě dva dny.



Bylo ale jenom dobře, že jsme zvolili klidnější tempo, protože k večeru, po hezkém výstupu na plošinu ledovce, jsme se dostali do malého údolíčka s ledovcovým jezerem. Zde jsme ihned zakotvili a rozbili tábor. Po celodenním pocení jsem se seběhl opláchnout do vody. Bylo to opravdu hooodně studené, ale což, jsem přeci chlap a něco vydržím, ne? Nejenom voda byla zábavou, na hladině totiž pluly kry a mně nenapadlo nic jiného, než že bych se na ně rád dostal. Tomuto přání bylo vyhověno až následujícího rána, kdy jsme se na kře vyfotili všichni i se zástavou.



Večeřeli jsme venku, jelikož i na komáry tu bylo moc zima, což jsme si pochvalovali a zahaleni v bundach jsme se tetelili blahem, že jednou uvidíme i západ slunce nad ledovcem. Bylo to opravdu impozantni a neměli jsme slov. Pak už se do noci sedělo a povídalo a atmosféra byla více než pohodová. Tak nějak v jedenáct v noci se Zuzka a Radim odebrali na kutě a my s Petrem jsme poseděli ještě chvíli. Ta chvíle se protáhla a spát jsme šli zhruba ve dvě ráno. I tak bylo ale ještě trochu vidět, nebyla úplná tma.



Následující den byl ve znamení stavění sněhuláka na kře, focení se na kře a bobování. To jsme provozovali na svahu za stanem, kdy igelitky suplovaly boby a my se vyřádili do sytosti. Pak už jenom batoh na záda a hrr na Finse. Většinu cesty jsme stoupali do výšin a zbytek traverzovali po sněhových planinách. Boty šli opět durch, ale to mi přestalo vadit už před dlouhou dobou. Hlavně, že byly zážitky.





K večeru jsme dorazili před Finse a utábořili jsme se v uctivé vzdálenosti od města. Přeci jenom jsme si chtěli vychutnat poslední noc v divočině, kdy člověk není ovlivněn a pruzen výdobytky civilizace. Poslední vařená večeře, kafčo a konzumace dezinfekčních prostředků (tím je myšleno to málo alkoholu, co jsme si táhli jako nutnou ranní dezinfekci na každý den). Tím skončil náš pochod přes největší náhorní plošinu Evropy a my se skvělým pocitem vraceli směr civilizace a kultura, která nás v následujících dnech čekala.



Jest úterý a my se vydáváme hledat vlakové nádraží do Finse, kde si máme vyzvednout lístky na večerní vlak. Hledání není nutné, protože toto místo je tvořeno převážně železnicí a pár domečky okolo. Tudíž lístky máme a času do večera je mnoho. Tak se snažíme zabít čas, ve Finsehytta si dáváme kafe a zmrzlinu (zajímavá to kombinace, asi je to tím, že na nic jiného nemáme peníze).



Před večerním vlakem kupujeme jedno pivko se slovy, že jsme přeci na dovolené a tak si můžeme lecos dovolit,ne? Pivo mají relativně dobré, ale naše je lepší! Vlak, který pro nás přijel byl luxusně vybaven. Místa na nohy bylo mnoho, sedadla se dala posouvat do polohy polo-ležmo a tak jsem upadl do slastného podřimování utahán celodenním nicneděláním.



Moje chrnění nevydrželo dlouho, asi po hodině jízdy se vlak zastavil v nějaké zadeli a po další půlhodině se ozvala strojvedoucí, že nejde proud a oprava potrvá do někdy, což ani sama nevěděla. Takže všichni vystoupit a přijedou autobusy. A bylo po luxusu. Samozřejmě trvalo nějakou dobu, než jsme dostali přidělen autobus, který nás zavezl až do Osla. Zajimavé, že na začátku a konci cesty máme opět zpoždění.



Místo příjezdu v deset hodin dorážíme do hlavního města v půl jedné za hustého deště. Rozhodneme se tedy čekat na nádraží, jestli se to aspoň trošku vyčasí, že bychom našli nocleh. Než se počasí stačí umoudřit, jsme svědky bitky místního ožraly a pasáka. Zajímavá to zkušenost takhle v noci. Jenom doplním, že ožrala byl agresivnější a pasák dostal na hubu.

Po dešti jsme se dostali blízko místního kempu a na černo postavili stan a dopřáli si čtyři hodinky spánku. Vstali jsme brzy, abychom náhodou nepotkali někoho, kdo by po nás chtěl zaplatit a vrhli jsme se na obhlídku města. Batohy jsme nechali na nádraží v úschovných skříňkách, nakoupili si jídlo, posnídali a vydali se na kulturně-vzdělávací procházku po místních památkách.

Abych řekl pravdu, Oslo je nezajímavé město. Mne tedy nenadchlo. Doporučuji zvolit pro historie chtivé občany, ať raději jedou do Krumlova, tam je to o poznání lepší. Na Oslo jsme měli vyhrazen necelý den a již jsme netrpělivě očekávali osmou hodinu večerní, kdy nám jel vlak do Stockholmu. Petr zarezervoval lehátkový vůz a my měli dvě kupátka po třech - bez Honzy a Pavla bylo ještě více místa. Lůžkové vozy byly velice pěkně vybaveny, v kupé máte umyvadlo, v rámci vagonu i sprchu. Tudíž jsme se trošku uvedli do podoby, kdy jsme se nebáli vkročit do davu a nebýt přitom cílem nelibých pohledů.

Do Stockholmu jsme dorazili brzy ráno a bohužel vystupování bylo provázeno hned několika nepříjemnými událostmi. Tak zaprvé jsme špatně odhadli čas a když jsme si čistili zuby, tak hlásili zastávku Stockholm hlavní nádraží. Bohužel to nebyla konečná zastávka a my se s hrůzou vrhli na batohy a snažili se vyhrabat co nejrychleji ven. S tím souvisí i druhá nepříjemnost, Petr, jak byl ve stresu, rozrážel dveře před sebou bosou nohou v sandálích. Poslední dveře se staly osudnými a vrátili se Petrovi na palec, čímž mu trošku urvaly nehet a pocuchaly nervy. Takže ještě jednou jsem byl nucen sáhnout do lékárničky a palec zavázat.



Celodenní procházka po městě však již nic ošklivého nepřinesla a my se kochali krásami starého města. K večeru jsme si vyhlédli hezké místo k přenocování. Bylo to v parku za muzeem moderního umění, tuším, že to bylo umění, ostatně je to jedno, bylo to muzeum a to je hlavní. Ráno se vstávalo na budík, protože to byl finální den výpravy a potřebovali jsme stihnout letadlo do Bratislavy. Naběhli jsme na nádraží, koupili jídlo na cestu a vyhledali autobus, který nás dovezl na letiště. Odtud pak hodinu a tři čtvrtě letu a vyloupli jsme se v Bratislavě.



Zde jsme zašli do hospůdky, abychom si dali pořádnou večeři, na kterou jsme kupodivu po dvou týdnech měli peníze, zapili to pivkem a zhodnotili celou výpravu. Pak už následoval jenom nástup do večerního vlaku a odjezd domů.



Tím skončila Expedice Hardangervidda, Norsko 2008. Všechno dopadlo dobře, žádné zvíře nebylo zraněno.

Co se stalo s Honzou a Pavlem, jak ti se vraceli a putovali po Norsku, to si i s fotkama a komentářem přečtěte na stránkách iriadoru.

Expedice Hardangervidda, Norsko II.

Další část putování Iriador Reiseburo a potažmo i putování (H/h)rocha pokračovalo úterým 22. července. Probudili jsme se do krásného rána, kde po mracích sice byly ještě nějaké památky, ale obloze veskrze kralovalo slunce a tím předznamenávalo počasí na další dny. Ano, do konce našeho pochodu už nepršelo, ale to bych předbíhal.

Prvním úkolem nebyla ani tak snídaně, jako snaha usušit všechno, co bylo ještě mokré. Tudíž se stan a přilehlé oblasti staly výstavou našeho expedičního ošacení, hromady ponožek a bot namířených proti větru, aby oschlo cokoliv, co půjde. Všemu tomu dominovala na stanu připnutá zástava, kterou jsme dávali na odiv a pro informaci, kdože to vlastně jsme a kam jdeme.



Po krátké snídani bylo na čase vyrazit. Povětšinou, až na boty, bylo všechno suché a tak s ještě lepší morálkou než předešlého dne jsme posbírali svoje svršky spodky a vyrazili na cestu.

Mezi první akce tohoto dne se řadí úprava vybavení. Zuzka poprvé (všímejte si, kolik těch poprvé tu zase bude) naplnila a vyzkoušela svůj, Petrem darovaný, hydrovak. Rvala jej do batohu s tím, že aspoň nebude muset stále tahat PETky ze závěsu na báglu. Musím uznat, že něco podobného si taky pořídím. Přeci jenom mnohokrát denně sundavat batoh jenom proto, abych se napil, to člověka začne štvát velice brzy. Radim si mezitím začal za odborného Petrova dohledu upravovat zádový systém, páč si stěžoval, že ho bolí ramena a špatně se mu to nese. No bodejť by ne, když měl popruhy a bederák uplně rozhozený. Stačilo trošku přitáhnout tohleto a támhleto a už to sedlo, jak prdel na hrnec (dámy prominou takovéto výrazivo omluví, ale ono se to jinak kvalitně říci nedá).



Po této krátké pauze jsme chtěli jít dále, když v ten moment se přihnalo stádo koní s jezdci na hřbetech. Bohužel to byl jenom nějaký "zájezd", který využíval místních služeb a nechal se po Hardangerviddě vozit na koních. Nebýt to tak masové, tak si říkám, že bych to taky někdy zkusil. Takové dva týdny na koňském hřbetě někde uprostřed divočiny, to by bylo super. Vždyť jistě ne nadarmo se říká, že nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu. Nicméně zpět. Koně odcupitali pryč a my vyrazili na poslední kus cesty do Kalhovdu. Těsně před ní jsme si dali obědvací pauzu. Zde bylo znát zlepšení jídelníčku oproti minulým létům a krom musli tyčinek bylo vytaždno z báglů i něco křížal a sušeného masa (osobně doporučuji; je to výborný zdroj energie). Po krátké pauze jsme slezli k chatě, jenom jí minuli a pokračovali směr Marbu.



Cesta vedla chvilku do kopce, kde ji pak vystřídala naprosto rovná krajina s nádhernými výhledy široko do daleka. Již jsme v dálce zaznamenali ledovec, který byl takovým hlavním milníkem naší trasy a zároveň i koncem, protože na jeho druhé, severní, straně jest Finse.

Slunce krásně svítilo a naštěstí foukal vítr, jediný to lék na všudypřítomné komáry. Koncem dne se nám do cesty postavila řeka. Jako zkušení "brodaři" jsme se ani na chvilku nezastavili, přezuli a přelezli na druhý břeh. Tam jsme si dali dopovací pauzu. To jest, sežrali jsme celou čokoládu, abychom si ulehčili poslední výstup dne. Plán byl jednoduchý - vystoupáme na vrchol a tam se někde ubytujeme. Vystoupali, avšak neubytovali jsme se. Večer byl krásný a nám se po té čokoládě ještě chtělo jít a nikdo proti tomu nic neměl. Přešli jsme tedy kopec a malý hřeben a zakotvili jsme na sestupné straně, kde se nám otvíral pohled na velké jezero, na jehož břehu ležela chata Marbu. Začalo se připozdívat, a tak jsme velice rádi postavili stan a započli s přípravou večeře.



Pakliže nám předchozího dne vadili komáři, nyní to byl vítr. Chtěli jsme strávit vaření venku, abychom mohli v klidu meditovat nad nádherným výhledem a okolní krajinou. Nebylo nám toho dopřáno. Vítr se do toho opřel a my jsme horko těžko uvařili trochu vody, natož těstoviny. Nekochali jsme se okolní přírodou, protože jsme každý seděl okolo vařiče a snažil se vlastním tělem zabránit větru v ochlazování ešusu. Naše snažení bylo odměněno výtečnou večeří - dva typy Dobrého hostince (těch instantních těstovin, kdyby to někdo neznal), které neměly, co se ingrediencí týče, nic co dělat vedle sebe, natož v sobě. Nicméně to jakékoliv chuti neuškodilo a ještě jsme s Radimem vymysleli nový druh - guláš s lososem a olivami. Ani tady jsme neměli chuť na kafe a tak jsme po chvilce rozhovoru šli raději spát.

Ve středu jsme ještě stále chtěli dohnat manko z prvních dní, tudíž dnešní plán byl projít okolo Marbu a zkusit se dostat co nejblíže Rauhellernu. Nakonec jsme byli nuceni změnit plány, ale o tom později. Začátek pochodu nám zpříjemnil lehký brod přes docela širokou řeku, která napájela již zmíněné jezero. Cesta se vinula podél jezera, takže hezky po rovině. Zhruba po dvou hodinkách příjemné chůze jsme došli k další turistické chatě - Marbu. Zde jsme se přesvědčili, jak to mají kolegové Norové zařízené.



Žil jsem v domnění, že jednotlivé chaty budou tvořeny jednou místností s palandami, kde se budou znavení turisté moci za malý poplatek vyspat. Většímu nesmyslu jsem věřit nemohl. Jednotlivé chaty jsou poměrně luxusním hotelem s restaurací, kdy veškerý vnitřek domu je obložen dřevem. Prodávají tam i potraviny a čepují pivo. Jen, co jsme tam dorazili, přišlo z několika směrů nemnoho turistů, kteří se velice rychle vrhli do restaurace. Byli jsme též svědky toho, jak si jeden chuligán dává steak s hranolkama a dvěma volskými oky. No to bych jej v tu chvíli nejraději roztrhnul vejpůl.

My jsme tam doplnili akorat vodu, dali si tang, obědovou pauzu a šlo se dál. Kousek za Marbu nás překvapil most přes řeku, který byl stavěn někým v silném stavu opilosti. Proč? Protože ten můstek překlenul řeku pouze do poloviny, kde končil a odtud se muselo skákat po kamenech. Netuším, kdo a co tím zamýšlel, my pobaveni, pokračovali jsme stále kupředu.

Tento večer jsme kupodivu strávili venku na vrcholku kopce, kam nás i přes protesty a únavu dotáhl Petr. Sic jsme mu chvíli nadávali, protože když jsme dorazili na nějaký předělový vršek, tak on už byl kdesi v dáli před námi a ani se neobtěžoval zastavit. Nakonec jsme přeci jenom byli rádi, že jsme kempovali až tak daleko, protože se nám otevřel nový výhled do údolí, směrem k dalšímu významnému bodu trasy - Rauhellernu (též chata; všechny významné body na trase byly chaty, krom ledovce). Komáři nás nechali na pokoji a my si vychutnali bramborovou kaši s lovečákem a kafčo při pohledu na okolo se pasoucí ovce.

Nyní jenom taková malá odbočka - ty potvory chlupatý ovcoidní bych střílel. Pač nemůžou přes noc chrápat, jako každé pořádné zvíře. NE, ony si trajdají s těmi zvonky na krku a furt se motají kolem stanu. Takže se nakonec člověk budí několikrát za noc s tím, že už mu zvoní umíráček.

Čtvrtek byl ve znamení zkratek a pochodu přes visutý most. Nicméně jedno po druhém. Nejprve se nám přihodil visutý most. Cesta vedla přes řeku, která by se ani při nejlepším možném počasí a suchu přebrodit nedala, takže tam kucí ušatý udělali most. Byl naprosto parádní. Taková dřevěná konstrukce, celé se to houpalo a praskalo, pod náma bouřila řeka, no nebylo by vám tam krásně?!



Pak přišel osudový moment tohoto dne - zkratka. Mapu jsme měli, takže při rozhodování, kterou cestou se dáme směrem k chatě, jestli budeme obcházet kopec zprava (tou delší cestou) a nebo zkusíme zkratku a půjdeme skoro přímo, zvítězila zkratka. Radim se na to netvářil moc hezky, ten den se mu nechodilo moc dobře, asi energetická krize. Na zkratce se není možné ztratit, že? Zvláště, když máme buzolu, to půjde hladce.



Ano, člověk se na zkratce neztratí, pakliže se mu ale před nosem nerozplyne cesta a to do hnusných mokřad. Tudíž po půl kilometru jsme se začali brodit vysokým křovím a hledali si cestu, kudy to jenom šlo. Radim se Zuzkou se na chvili zabejčili a dali si pauzu na musli tyčinku, aby doplnili energii. S Petrem jsme obhlíželi vrcholek kopečku a hledali, kudy, že ta cesta vede. Po dalším kilometru už jsme cestu opravdu nalezli a s vědomím, že jdeme dobře, se bez starostí nasměrovali k chatě. Ani jsme párkrát nemrkli a už jsme to nakrosili přímo do komáří líhně. Ten kilometr k jezeru, to byl očistec. Na moskytieru jsem se už vykašlal, pač to nemělo cenu a jenom bych byl pokousán více, než je míra únosná.

U jezera jsme našli takovou malou pláž, kde si Petr se Zuzkou dali pauzu. S Radimem jsme se rozhodli, že dojdeme až k chatě a tam doplníme vodu a dáme oběd s tangem. Šli jsme tedy podél jezera až k říčce, která se do něj vlévala. Již od pohledu by bylo brodění naprostým vyšinutím smyslů a žádný příčetný humanoid by se nevrhal do proudu, kdyby nemusel. Proto jsem hned od začátku čekal most, který byl vtipně schován za takovým náspem, ale nebyl moc dobře vidět. Přešli jsme, dostali jsme se k chatě a vychutnali jak oběd, tak tang.



Po nějaké době nám přišlo divné, že se Petr ani Zuzka neobjevují na obzoru a začali jsme si dělat starosti. Asi za hodinu dorazili a byli mokří a vyčerpaní. Petr pouze prohlásil: "Ten most nebyl vidět!!" Musím říci, že tak dlouho jsem se od srdce nezasmál, jako když jsem vyslechl příběh o dvou humanoidech, kteří byť příčetní se raději vrhli napospas živlu, než aby se rozhlédli a našli most. Inu, kdo chce kam...

Na večer jsme našli velice příhodné místo a vychutnávali ušlé kilometry s plným žaludkem a kafem v ruce.



Následující den nepřinesl ničehož zajimavého. Přešli jsme od Rauhellernu přes Stigstuv až kousek za Bjoreidalen. Tam jsme zakempili asi deset minut chůze od následující chaty Dyranutu, aniž bychom to věděli. Dalši den jsme vylezli přes kopec a najednou, kde se vzala, tu se vzala, stála před námi chata a silnice.



Dyranut je nejenom chata, ale i takové centrum dění přes který vede silnice k fjordu. Po mnoha dnech v divočině nás s Petrem uhranula možnost kafe a zmrzliny, tak jsme vlítli do restaurace a všichni jsme si něco objednali. Takto posíleni vyrážíme na cestu. Bohužel neujdeme ani kilometr, když jsme potkali velkou sněhovou pláň a to by bylo, abychom se nezkoulovali, že? Takže další zdržení, ale opět příjemné. Nicméně tento den byl nějak zaklet a nechtěl nás pustit dále. Ušli jsme zase asi tak půl kilometru, když bylo potřeba ošetřit jednu starší pani, která upadla hlavou na kámen a trochu krvácela.



Nedali jsme se a pokračovali pak v cestě dál. Už jsme se začali silně blížit ledovci a hlavně další chatě - Kjeldebu. Zde na pomezí náhorní plošiny a ledovce se krajina uplně změnila. Přešla z mokřad a vřesovišť do kamenitého podkladu a semo tamo se vyskytly i stromy. Jev to do této doby neviděný. U Kjeldebu jsme dali večerní dopovací pauzu, koupání v ledové řece a pak již tradiční výstup do kopce za asistence komárů. Noční stanoviště jsme zvolili ve svahu nad řekou, kde byl opět překrásný výhled do kraje. Bohužel kvůli komárům jsme se opět nepokochali, ale zalezli do stanu a ve stísněných podmínkách vařili večeři.



Další dny pak spěly ku ledovci a konci naší trasy, ale to až příště...

Fotky a materiály najdete na stránkách iriadoru v sekci "Větší akce".

Expedice Hardangervidda, Norsko I.

Hlavní cestovatelskou atrakcí tohoto roku byla letní dvoutýdenní akce s Iriador Reiseburo. Tentokráte jsme se vydali vstříc drsnému severu poznávat největší náhorní plošinu v Evropě. Cílem cesty bylo projít Hardangerviddu od Rjukanu po Finse (všechna tato místa jsou v Norsku), následoval přesun za kulturním odkazem předků do Osla, později do Stockholmu (zde všichni zdatní v zeměpise poznali, že jsme překročili hranice z Norska do Švédska) a návrat domů se konal přes Bratislavu.

Cestovatelská sestava byla: Petr, Zuzka, Radim, Honza, Pavel a já. Všechny tyto postavy můžete blíže poznat na našem cestovatelském webu. To jenom pro ty, jež nás neznají a chtěli by poznat. Upřímně řečeno nevím, jestli se ještě na světě najde nějaký blázen toho chtivý.

Takto bych uvedl a jemně nastínil naše putování, které se pokusím vylíčit v několika zápiscích. Všechny zážitky se do jednoho nevejdou, bylo toho totiž opravdu hodně.

Jak naše cesta začala? Prostě a jednoduše - čekáním. Abych to lépe vysvětlil, dovolím si malou odbočku. Naše iriador skupinka razí jednu silnou teorii, že veškeré zkušenosti a poznatky je nejlépe sbírat na bitevním poli. Není tedy divu, že každým vykonaným výletem jsme o něco lepší a poučenější co se týče kvality výbavy, stravy, dopravních prostředků a mnoho jiného, co se k takovému druhu cestování váže. Jak je člověk tak nějak smířen s tím, že se něco pokazí a budou se muset řešit kupy problémů, čekal jsem, co to bude tentokrát.

K mému údivu přípravy na cestu proběhly bez nejmenších zádrhelů, jídelníček jsme společně konzultovali a co se variability jídla týče, nedalo se tomu nic vytknout. Jízdenky Petr zakoupil již v předstihu a tak jsme mohli v pátek 18. července na autobusovém nádraží nastoupit do žlutého busu Student Agency směr Oslo. Jak jsem již předeslal, započali jsme cestu čekáním a to přímo na startovní zastávce. Museli jsme totiž vyčkat příjezdu busu z Košic, z něhož někteří naši východní soudruzi chtěli nastoupit k nám. Budiž. Už jsme mysleli, že se startu ani nedočkáme, ale po hodině a půl nastoupil kapitán, zažehl motory a mohlo se vyrazit.

Cestu autobusem není nutné moc rozebírat, proběhla totiž v naprostém pořádku. Místa na nohy bylo dostatek (alespoň pro mne), jídla bylo též chválihodné množství a tak jsme si mohli vychutnávat ubíhající krajinu za oknem. Jediné, nad čím jsem se pozastavil, byla trasa. Jeli jsme do Německa, tam v malém přístavu se nalodili na trajekt, přejeli do Dánska a pak znovu z Dánska do Švédska se jelo takovým pidi-trajektem na 15 minut čisté jízdy. Samotné naloďování trvalo déle. Netuším, jak se takovéhle trasy mohou vyplatit, ale nechme to být. Důležitým faktem bylo, že jsme druhého dne dorazili do cíle - hlavního města Norska do Osla.



Bohužel jsme přijeli se stejným zpožděním, jako jsme vyjížděli. Ujel nám tedy odpolední autobus do Rjukanu a tím padla i varianta, že tento den ještě něco ujdeme. Pohodlně jsme se usadili na autobusovém nádraží, někteří si došli na záchod a pak se šla shánět směnárna, protože bychom jinak s penězi nevyšli a nepředpokládali jsme, že uprostřed divočiny bychom něco směnili.



Netušil jsem, že najít směnárnu v hlavním městě bude skoro nadlidský úkol. Ve složení Zuzka, Petr a já jsme se vydali na cestu. Našli jsme jednu na nádraží, ale tam chtěli 25 NOKů poplatek za výměnu (to jsme netušili, že je to to nejlepší, co můžeme dostat). Mysleli jsme, že je to nehoráznost, a tak jsme vyrazili do města za vidinou lepšího kurzu. Když jsme ani po hodine nic nenalezli, vraceli jsme se s tím, že vyměníme aspoň na nádraží. K našemu překvapení už stihli zavřít a tak se další výprava pustila přímo k centrální poště, kde se Petrovi a Zuzce podařilo za nechutný poplatek 75 NOK zajistit relativně dost peněz na celou cestu až do civilizace.

Pak už jsme jen čekali na bus, který nás vezme do Nottodamu a z něj pak do cílového a zároveň startovního Rjukanu. Přijeli jsme tam okolo desáté hodiny večerní a pomalu se začalo smrákat. Tady je nutno upozornit, že vidět bylo zhruba do jedenácti do večera, za což jsme byli všichni vděční. V tento moment jsme poprvé vzali bágly na záda s tím, že je sundáme až za 9 dní, kdy se dostaneme do cíle. Jediným nadcházejícím úkolem bylo najít nocleh.

Bohužel během deseti minut pochodu začlo docela nechutně pršet a já si pomyslel mnoho "hezkých" věcí na adresu Toho nahoře a tamního podnebí. Chvíli jsme se přeli, stále za chůze, kde asi tak složíme hlavu. Někteří navrhovali, že půjdeme až za město a tam někde v lese. Bohužel Rjukan je tak nešikovně situován do údolí, že rozsah hranic obce nebylo možno odhadnout, jelikož jenom autobusem jsme jeli deset minut do centra a nevypadalo by to, že bychom za takovéhoto počasí chtěli chodit hodinu někam do háje. Blesková změna plánu a už jsme stavěli stany na parkovišti pod lanovkou, která nás měla vyvézt na plošinu.

Nevařili jsme, jenom jsme si dali zbytky jídla, které jsme měli na cestu a šlo se spát. Ráno se počasí trošku umoudřilo a nechalo nám chvíli bez deště na vydechnutí a jemné oschnutí. Nebylo to na dlouho.

Abych řekl pravdu, tento rok byl ve znamení mnohého poprvé. Ani opakování mého klasického rituálu se skládáním ponča nezabránilo tomu, abychom neokusili pár dní deštivého počasí a tak jsme poprvé vyzkoušeli naše ponča a vůbec pochodování v dešti. Jen co jsme ráno posnídali, byli jsme vyvezeni lanovkou nahoru na plošinu a odtud začalo naše putování.



Toho památného dne byla neděle. Počasí se k nám chovalo hezky ještě asi hodinu poté, co jsme vyšli od lanovky. Pak začalo znovu pršet. Jsem městský kluk a jsem proto zvyklý na naše malé bouřky a přeháňky, které končí během dvaceti minut. Tady mi bylo ukázáno, že to jde i mnohem lépe. Pršelo asi 18 hodin v kuse bez jediné přestávky nebo nějakého mírného zlepšení. Prostě a jednoduše voda padala a padala a my jsme pochodovali.

Během krátké chvíle se ukázaly první díry v našem vybavení a připravenosti na cestu. Radim si jaksi doma nechal pončo a vzal si lehkou pláštěnku s tím, že batoh pokryje malá deuterovská plachta k němu připojená. Opak byl pravdou. Dalším výtečníkem se ukázal Pavel, jenž svoje pončo od koupi nikdy nerozbalil a tak byl velice nemile překvapen, jak je prostorné a jak hodně kryje. Abych čtenáře nenapínal, byla to pláštěnka, která se jenom s velkým zamhouřením očí, hluchotou a němotou dala nazývat pončo. Takže to byl již druhý člověk, kterému nemělo pořádně co krýt strany batohu. Nicméně, šli jsme odhodlaně dále.

Bohužel veškeré malé pěšinky byly rozvodněné a často jsem si říkal, jestli by nebylo rovnou lepší vzít loď a plavit se. Vzhledem k tomu, že jsme předešlého dne nic neušli ač to bylo v plánu, měli jsme malé manko, které bylo záhodno dohnat. V tomto počasí se tomu tak nestalo a tak jsme zakempili u první turistické chaty - Helberghytta. Chtěli jsme jít dále, ale poté, co jsme všichni až na Petra utopili boty při přeskoku malé rozvodněné říčky a začalo nám být solidní zima, hlavně Radimovi, kterému se pláštěnka roztrhla a on se koupal v namoklé bundě, jsme rozbili tábor, převlékli se do suchého a zalezli do spacáků.

Po krátkém osvěžujícím spánku jsme si uvařili a podiskutovali, co budeme dělat dál. Plán byl jasný - spát. A tak se spalo a spalo až do dalšího dne. V pondělí ráno, někdy kolem šesté hodiny ranní, ustal déšť a začal foukat vítr - posel dobrého počasí. Po krátké snídani jsme začali diskutovat, jestli se půjde, či co bude následovat. Pavel s Honzou se začali cukat a nakonec se rozhodi, že nebudou pokoušet štěstí (kvůli mokrým věcem a nedostatečnému vybavení a odhodlání) a vydají se zpět do civilizace a pak autostopem někam na sever. Tak aspoň zněl plán. Prý se za týden setkáme ve Finse a pojedeme pak společně směr domov. Žel bohu se tomu tak nestalo, ale to se dozvíte až později.

Důležitější v danou chvíli bylo přerozdělení lékárniček, vařičů a bomb a mohlo se vyrazit. Ze startovní skupinky jsme tedy zbyli čtyři a plni odhodlání a vody v botách jsme vyrazili kupředu - ku Finse. Jen taková poznámka na okraj, když budu mluvit o mokrých botách, tak z toho vynechávám Petra, kterýžto si koupil drahé kožené boty a po navoskování se mu v nich maximálně nohy potili, a tak machroval celou cestu až do konce.



Bylo nám docela těžko opustit ty dva a nechat je napospas osudu, ale řekli jsme si což. Oni přežijí. Neušli jsme ani dva kilometry, když se mezi protrhanými mraky ukázalo sluníčko a začalo pěkně hřát. Ihned nám to zvedlo náladu a šlo se o poznání lehčeji. S takto pozvednutou morálkou jsme došli k prvnímu brodu celé trasy. Brod - nemyslete si, že to byla cesta vysázená kameny přes potůček, co se sotva vleče. Byl to bod, kdy se z pohorek přezouvalo do sandálů a šlo se po kolena ve vodě (někdy i více). Vzhledem k tomu, že to bylo naše poprvé, tak se nám přezouvat vůbec nechtělo. Raději bychom to obešli. Nebylo to ale možné a tak po dvaceti minutách hledání cesty jsme rezignovali a přebrodili.

Cílem dnešního pochodu byla zhruba polovina pochodu mezi Helberghyttou a Kalhovdem (další turistickou chatou). Během hezkého pochodu nádhernou krajinou nás oblažovali svojí přítomností komáři. Musím říci, že jsem byl silně překvapen, že v těchto končinách jich žije tolik. K nim se později připojili i tři malé přepršky, které jsme zdolali bez nejmenších problémů a vesele kráčeli vstříc západu slunce. Jenom kdyby těch komárů tolik nebylo... ani moskytiera neposkytovala toliko přínosnou ochranu, protože jsem přes ni zase pořádně neviděl na cestu. Takže jsem měl sto chutí ji rozškubat a zahodit. Nakonec jsem sesbíral poslední zbytky příčetnosti a nechal jsem komáry komárama, moskytieru moskytierou a soustředil se na nový problém - druhý brod.

Jakmile jsme totiž dorazili k brodu, zatáhlo se a začalo pršet, k tomu kousali komáři a vody bylo silně nad kolena a ještě k tomu dravý proud, který by neopatrného civlistu hravě stáhnul pod hladinu. Radim tento kus cesty vtipně nazval "Voda shora i zespoda", což jsme nemohli než souhlasit. V takto nastavených podmínkách to byl náš nejrychlejší brod vůbec. Přezout, přebrodit, nazout a utíkat dále, aby nás nesežrali komáři, to jsme zvládli během několika málo minut ( oproti skoro půlhodině naprosto zevl brodu minulému ).



Pak už jsme hledali místo, kde bychom strávili noc. Zapustili jsme kořeny na západním břehu velkého jezera, postavili stan a ... nevychutnali si krásný západ slunce, protože jsme strávili veškerý čas zavření ve stanu, abychom měli na další pochod dostatek krve, jinak pevně věřím, že by to někdo z nás venku zaplatil životem. Rychlá večeře a spát. Ani kafe jsme si neudělali! Byli jsme tak nějak dost utaháni, protože jsme se snažili nejen tento, ale i následující dny dohnat manko, které se nastřádalo nejenom pozdním příjezdem do Rjukanu, ale i nedělním deštěm a tím zkráceným pochodem.



Jak to bylo dál, to se dozvíte v dalším článku...

Fotky a veškeré jiné materiály je možné najít zde (sekce Větší akce).