Expedice Hardangervidda, Norsko III.

V tomto dalším a zároveň posledním článku se propracujeme k finálne naší expedice do severských zemí.

Po probuzení do nádherného dne jsme se vydali na poslední etapu naší výpravy. Tady bych chtěl zmínit, jelikož jsem to předtím neudělal, že jsme změnili plán cesty. Již v minulých článcích jsem naznačil, že jsme se po několik dní snažili dohnat den a půl velké manko, které se nám ale dohnat nepodařilo. Čtvrtý den výpravy jsme se na to vykašlali a změnili finální etapu trasy tak, abychom si to pořádně užili a nezabili se.

Tak se stalo, že místo cesty ke fjordu a k ledovci z levé strany (bráno pohledem na mapu od jihu k severu), jsme si zkrátili finish a šli jsme ze strany pravé, což nám ušetřilo přesně ten den a půl chůze, který bychom již nedokázali dohnat.

Nyní zpět ku dni, kdy jsme byli těsně pod ledovcem - Hardangerjokulen - a věděli jsme, že ten den vystoupáme ku jeho vrcholu. Ne samozřejmě na něj, protože na to jsme neměli výbavu, ale zhruba do stejné výšky. Cesta se toho dne táhla údolím kolem řeky a mokřad. My byli tak trošku znaveni a zrovna jsme neoplývali chutí utíkat kupředu. Tak se stalo, že tento den byl ve znamení odpočinkové chůze kupředu, mnoho dopovacích pauz a rozhledů po okolí. Nikoho tedy nepřekvapí, že cestu, která je psaná na 8 hodin jsme šli v klidu a v pohodě dva dny.



Bylo ale jenom dobře, že jsme zvolili klidnější tempo, protože k večeru, po hezkém výstupu na plošinu ledovce, jsme se dostali do malého údolíčka s ledovcovým jezerem. Zde jsme ihned zakotvili a rozbili tábor. Po celodenním pocení jsem se seběhl opláchnout do vody. Bylo to opravdu hooodně studené, ale což, jsem přeci chlap a něco vydržím, ne? Nejenom voda byla zábavou, na hladině totiž pluly kry a mně nenapadlo nic jiného, než že bych se na ně rád dostal. Tomuto přání bylo vyhověno až následujícího rána, kdy jsme se na kře vyfotili všichni i se zástavou.



Večeřeli jsme venku, jelikož i na komáry tu bylo moc zima, což jsme si pochvalovali a zahaleni v bundach jsme se tetelili blahem, že jednou uvidíme i západ slunce nad ledovcem. Bylo to opravdu impozantni a neměli jsme slov. Pak už se do noci sedělo a povídalo a atmosféra byla více než pohodová. Tak nějak v jedenáct v noci se Zuzka a Radim odebrali na kutě a my s Petrem jsme poseděli ještě chvíli. Ta chvíle se protáhla a spát jsme šli zhruba ve dvě ráno. I tak bylo ale ještě trochu vidět, nebyla úplná tma.



Následující den byl ve znamení stavění sněhuláka na kře, focení se na kře a bobování. To jsme provozovali na svahu za stanem, kdy igelitky suplovaly boby a my se vyřádili do sytosti. Pak už jenom batoh na záda a hrr na Finse. Většinu cesty jsme stoupali do výšin a zbytek traverzovali po sněhových planinách. Boty šli opět durch, ale to mi přestalo vadit už před dlouhou dobou. Hlavně, že byly zážitky.





K večeru jsme dorazili před Finse a utábořili jsme se v uctivé vzdálenosti od města. Přeci jenom jsme si chtěli vychutnat poslední noc v divočině, kdy člověk není ovlivněn a pruzen výdobytky civilizace. Poslední vařená večeře, kafčo a konzumace dezinfekčních prostředků (tím je myšleno to málo alkoholu, co jsme si táhli jako nutnou ranní dezinfekci na každý den). Tím skončil náš pochod přes největší náhorní plošinu Evropy a my se skvělým pocitem vraceli směr civilizace a kultura, která nás v následujících dnech čekala.



Jest úterý a my se vydáváme hledat vlakové nádraží do Finse, kde si máme vyzvednout lístky na večerní vlak. Hledání není nutné, protože toto místo je tvořeno převážně železnicí a pár domečky okolo. Tudíž lístky máme a času do večera je mnoho. Tak se snažíme zabít čas, ve Finsehytta si dáváme kafe a zmrzlinu (zajímavá to kombinace, asi je to tím, že na nic jiného nemáme peníze).



Před večerním vlakem kupujeme jedno pivko se slovy, že jsme přeci na dovolené a tak si můžeme lecos dovolit,ne? Pivo mají relativně dobré, ale naše je lepší! Vlak, který pro nás přijel byl luxusně vybaven. Místa na nohy bylo mnoho, sedadla se dala posouvat do polohy polo-ležmo a tak jsem upadl do slastného podřimování utahán celodenním nicneděláním.



Moje chrnění nevydrželo dlouho, asi po hodině jízdy se vlak zastavil v nějaké zadeli a po další půlhodině se ozvala strojvedoucí, že nejde proud a oprava potrvá do někdy, což ani sama nevěděla. Takže všichni vystoupit a přijedou autobusy. A bylo po luxusu. Samozřejmě trvalo nějakou dobu, než jsme dostali přidělen autobus, který nás zavezl až do Osla. Zajimavé, že na začátku a konci cesty máme opět zpoždění.



Místo příjezdu v deset hodin dorážíme do hlavního města v půl jedné za hustého deště. Rozhodneme se tedy čekat na nádraží, jestli se to aspoň trošku vyčasí, že bychom našli nocleh. Než se počasí stačí umoudřit, jsme svědky bitky místního ožraly a pasáka. Zajímavá to zkušenost takhle v noci. Jenom doplním, že ožrala byl agresivnější a pasák dostal na hubu.

Po dešti jsme se dostali blízko místního kempu a na černo postavili stan a dopřáli si čtyři hodinky spánku. Vstali jsme brzy, abychom náhodou nepotkali někoho, kdo by po nás chtěl zaplatit a vrhli jsme se na obhlídku města. Batohy jsme nechali na nádraží v úschovných skříňkách, nakoupili si jídlo, posnídali a vydali se na kulturně-vzdělávací procházku po místních památkách.

Abych řekl pravdu, Oslo je nezajímavé město. Mne tedy nenadchlo. Doporučuji zvolit pro historie chtivé občany, ať raději jedou do Krumlova, tam je to o poznání lepší. Na Oslo jsme měli vyhrazen necelý den a již jsme netrpělivě očekávali osmou hodinu večerní, kdy nám jel vlak do Stockholmu. Petr zarezervoval lehátkový vůz a my měli dvě kupátka po třech - bez Honzy a Pavla bylo ještě více místa. Lůžkové vozy byly velice pěkně vybaveny, v kupé máte umyvadlo, v rámci vagonu i sprchu. Tudíž jsme se trošku uvedli do podoby, kdy jsme se nebáli vkročit do davu a nebýt přitom cílem nelibých pohledů.

Do Stockholmu jsme dorazili brzy ráno a bohužel vystupování bylo provázeno hned několika nepříjemnými událostmi. Tak zaprvé jsme špatně odhadli čas a když jsme si čistili zuby, tak hlásili zastávku Stockholm hlavní nádraží. Bohužel to nebyla konečná zastávka a my se s hrůzou vrhli na batohy a snažili se vyhrabat co nejrychleji ven. S tím souvisí i druhá nepříjemnost, Petr, jak byl ve stresu, rozrážel dveře před sebou bosou nohou v sandálích. Poslední dveře se staly osudnými a vrátili se Petrovi na palec, čímž mu trošku urvaly nehet a pocuchaly nervy. Takže ještě jednou jsem byl nucen sáhnout do lékárničky a palec zavázat.



Celodenní procházka po městě však již nic ošklivého nepřinesla a my se kochali krásami starého města. K večeru jsme si vyhlédli hezké místo k přenocování. Bylo to v parku za muzeem moderního umění, tuším, že to bylo umění, ostatně je to jedno, bylo to muzeum a to je hlavní. Ráno se vstávalo na budík, protože to byl finální den výpravy a potřebovali jsme stihnout letadlo do Bratislavy. Naběhli jsme na nádraží, koupili jídlo na cestu a vyhledali autobus, který nás dovezl na letiště. Odtud pak hodinu a tři čtvrtě letu a vyloupli jsme se v Bratislavě.



Zde jsme zašli do hospůdky, abychom si dali pořádnou večeři, na kterou jsme kupodivu po dvou týdnech měli peníze, zapili to pivkem a zhodnotili celou výpravu. Pak už následoval jenom nástup do večerního vlaku a odjezd domů.



Tím skončila Expedice Hardangervidda, Norsko 2008. Všechno dopadlo dobře, žádné zvíře nebylo zraněno.

Co se stalo s Honzou a Pavlem, jak ti se vraceli a putovali po Norsku, to si i s fotkama a komentářem přečtěte na stránkách iriadoru.