neděle 17. srpna 2008

Expedice Hardangervidda, Norsko I.

Hlavní cestovatelskou atrakcí tohoto roku byla letní dvoutýdenní akce s Iriador Reiseburo. Tentokráte jsme se vydali vstříc drsnému severu poznávat největší náhorní plošinu v Evropě. Cílem cesty bylo projít Hardangerviddu od Rjukanu po Finse (všechna tato místa jsou v Norsku), následoval přesun za kulturním odkazem předků do Osla, později do Stockholmu (zde všichni zdatní v zeměpise poznali, že jsme překročili hranice z Norska do Švédska) a návrat domů se konal přes Bratislavu.

Cestovatelská sestava byla: Petr, Zuzka, Radim, Honza, Pavel a já. Všechny tyto postavy můžete blíže poznat na našem cestovatelském webu. To jenom pro ty, jež nás neznají a chtěli by poznat. Upřímně řečeno nevím, jestli se ještě na světě najde nějaký blázen toho chtivý.

Takto bych uvedl a jemně nastínil naše putování, které se pokusím vylíčit v několika zápiscích. Všechny zážitky se do jednoho nevejdou, bylo toho totiž opravdu hodně.

Jak naše cesta začala? Prostě a jednoduše - čekáním. Abych to lépe vysvětlil, dovolím si malou odbočku. Naše iriador skupinka razí jednu silnou teorii, že veškeré zkušenosti a poznatky je nejlépe sbírat na bitevním poli. Není tedy divu, že každým vykonaným výletem jsme o něco lepší a poučenější co se týče kvality výbavy, stravy, dopravních prostředků a mnoho jiného, co se k takovému druhu cestování váže. Jak je člověk tak nějak smířen s tím, že se něco pokazí a budou se muset řešit kupy problémů, čekal jsem, co to bude tentokrát.

K mému údivu přípravy na cestu proběhly bez nejmenších zádrhelů, jídelníček jsme společně konzultovali a co se variability jídla týče, nedalo se tomu nic vytknout. Jízdenky Petr zakoupil již v předstihu a tak jsme mohli v pátek 18. července na autobusovém nádraží nastoupit do žlutého busu Student Agency směr Oslo. Jak jsem již předeslal, započali jsme cestu čekáním a to přímo na startovní zastávce. Museli jsme totiž vyčkat příjezdu busu z Košic, z něhož někteří naši východní soudruzi chtěli nastoupit k nám. Budiž. Už jsme mysleli, že se startu ani nedočkáme, ale po hodině a půl nastoupil kapitán, zažehl motory a mohlo se vyrazit.

Cestu autobusem není nutné moc rozebírat, proběhla totiž v naprostém pořádku. Místa na nohy bylo dostatek (alespoň pro mne), jídla bylo též chválihodné množství a tak jsme si mohli vychutnávat ubíhající krajinu za oknem. Jediné, nad čím jsem se pozastavil, byla trasa. Jeli jsme do Německa, tam v malém přístavu se nalodili na trajekt, přejeli do Dánska a pak znovu z Dánska do Švédska se jelo takovým pidi-trajektem na 15 minut čisté jízdy. Samotné naloďování trvalo déle. Netuším, jak se takovéhle trasy mohou vyplatit, ale nechme to být. Důležitým faktem bylo, že jsme druhého dne dorazili do cíle - hlavního města Norska do Osla.



Bohužel jsme přijeli se stejným zpožděním, jako jsme vyjížděli. Ujel nám tedy odpolední autobus do Rjukanu a tím padla i varianta, že tento den ještě něco ujdeme. Pohodlně jsme se usadili na autobusovém nádraží, někteří si došli na záchod a pak se šla shánět směnárna, protože bychom jinak s penězi nevyšli a nepředpokládali jsme, že uprostřed divočiny bychom něco směnili.



Netušil jsem, že najít směnárnu v hlavním městě bude skoro nadlidský úkol. Ve složení Zuzka, Petr a já jsme se vydali na cestu. Našli jsme jednu na nádraží, ale tam chtěli 25 NOKů poplatek za výměnu (to jsme netušili, že je to to nejlepší, co můžeme dostat). Mysleli jsme, že je to nehoráznost, a tak jsme vyrazili do města za vidinou lepšího kurzu. Když jsme ani po hodine nic nenalezli, vraceli jsme se s tím, že vyměníme aspoň na nádraží. K našemu překvapení už stihli zavřít a tak se další výprava pustila přímo k centrální poště, kde se Petrovi a Zuzce podařilo za nechutný poplatek 75 NOK zajistit relativně dost peněz na celou cestu až do civilizace.

Pak už jsme jen čekali na bus, který nás vezme do Nottodamu a z něj pak do cílového a zároveň startovního Rjukanu. Přijeli jsme tam okolo desáté hodiny večerní a pomalu se začalo smrákat. Tady je nutno upozornit, že vidět bylo zhruba do jedenácti do večera, za což jsme byli všichni vděční. V tento moment jsme poprvé vzali bágly na záda s tím, že je sundáme až za 9 dní, kdy se dostaneme do cíle. Jediným nadcházejícím úkolem bylo najít nocleh.

Bohužel během deseti minut pochodu začlo docela nechutně pršet a já si pomyslel mnoho "hezkých" věcí na adresu Toho nahoře a tamního podnebí. Chvíli jsme se přeli, stále za chůze, kde asi tak složíme hlavu. Někteří navrhovali, že půjdeme až za město a tam někde v lese. Bohužel Rjukan je tak nešikovně situován do údolí, že rozsah hranic obce nebylo možno odhadnout, jelikož jenom autobusem jsme jeli deset minut do centra a nevypadalo by to, že bychom za takovéhoto počasí chtěli chodit hodinu někam do háje. Blesková změna plánu a už jsme stavěli stany na parkovišti pod lanovkou, která nás měla vyvézt na plošinu.

Nevařili jsme, jenom jsme si dali zbytky jídla, které jsme měli na cestu a šlo se spát. Ráno se počasí trošku umoudřilo a nechalo nám chvíli bez deště na vydechnutí a jemné oschnutí. Nebylo to na dlouho.

Abych řekl pravdu, tento rok byl ve znamení mnohého poprvé. Ani opakování mého klasického rituálu se skládáním ponča nezabránilo tomu, abychom neokusili pár dní deštivého počasí a tak jsme poprvé vyzkoušeli naše ponča a vůbec pochodování v dešti. Jen co jsme ráno posnídali, byli jsme vyvezeni lanovkou nahoru na plošinu a odtud začalo naše putování.



Toho památného dne byla neděle. Počasí se k nám chovalo hezky ještě asi hodinu poté, co jsme vyšli od lanovky. Pak začalo znovu pršet. Jsem městský kluk a jsem proto zvyklý na naše malé bouřky a přeháňky, které končí během dvaceti minut. Tady mi bylo ukázáno, že to jde i mnohem lépe. Pršelo asi 18 hodin v kuse bez jediné přestávky nebo nějakého mírného zlepšení. Prostě a jednoduše voda padala a padala a my jsme pochodovali.

Během krátké chvíle se ukázaly první díry v našem vybavení a připravenosti na cestu. Radim si jaksi doma nechal pončo a vzal si lehkou pláštěnku s tím, že batoh pokryje malá deuterovská plachta k němu připojená. Opak byl pravdou. Dalším výtečníkem se ukázal Pavel, jenž svoje pončo od koupi nikdy nerozbalil a tak byl velice nemile překvapen, jak je prostorné a jak hodně kryje. Abych čtenáře nenapínal, byla to pláštěnka, která se jenom s velkým zamhouřením očí, hluchotou a němotou dala nazývat pončo. Takže to byl již druhý člověk, kterému nemělo pořádně co krýt strany batohu. Nicméně, šli jsme odhodlaně dále.

Bohužel veškeré malé pěšinky byly rozvodněné a často jsem si říkal, jestli by nebylo rovnou lepší vzít loď a plavit se. Vzhledem k tomu, že jsme předešlého dne nic neušli ač to bylo v plánu, měli jsme malé manko, které bylo záhodno dohnat. V tomto počasí se tomu tak nestalo a tak jsme zakempili u první turistické chaty - Helberghytta. Chtěli jsme jít dále, ale poté, co jsme všichni až na Petra utopili boty při přeskoku malé rozvodněné říčky a začalo nám být solidní zima, hlavně Radimovi, kterému se pláštěnka roztrhla a on se koupal v namoklé bundě, jsme rozbili tábor, převlékli se do suchého a zalezli do spacáků.

Po krátkém osvěžujícím spánku jsme si uvařili a podiskutovali, co budeme dělat dál. Plán byl jasný - spát. A tak se spalo a spalo až do dalšího dne. V pondělí ráno, někdy kolem šesté hodiny ranní, ustal déšť a začal foukat vítr - posel dobrého počasí. Po krátké snídani jsme začali diskutovat, jestli se půjde, či co bude následovat. Pavel s Honzou se začali cukat a nakonec se rozhodi, že nebudou pokoušet štěstí (kvůli mokrým věcem a nedostatečnému vybavení a odhodlání) a vydají se zpět do civilizace a pak autostopem někam na sever. Tak aspoň zněl plán. Prý se za týden setkáme ve Finse a pojedeme pak společně směr domov. Žel bohu se tomu tak nestalo, ale to se dozvíte až později.

Důležitější v danou chvíli bylo přerozdělení lékárniček, vařičů a bomb a mohlo se vyrazit. Ze startovní skupinky jsme tedy zbyli čtyři a plni odhodlání a vody v botách jsme vyrazili kupředu - ku Finse. Jen taková poznámka na okraj, když budu mluvit o mokrých botách, tak z toho vynechávám Petra, kterýžto si koupil drahé kožené boty a po navoskování se mu v nich maximálně nohy potili, a tak machroval celou cestu až do konce.



Bylo nám docela těžko opustit ty dva a nechat je napospas osudu, ale řekli jsme si což. Oni přežijí. Neušli jsme ani dva kilometry, když se mezi protrhanými mraky ukázalo sluníčko a začalo pěkně hřát. Ihned nám to zvedlo náladu a šlo se o poznání lehčeji. S takto pozvednutou morálkou jsme došli k prvnímu brodu celé trasy. Brod - nemyslete si, že to byla cesta vysázená kameny přes potůček, co se sotva vleče. Byl to bod, kdy se z pohorek přezouvalo do sandálů a šlo se po kolena ve vodě (někdy i více). Vzhledem k tomu, že to bylo naše poprvé, tak se nám přezouvat vůbec nechtělo. Raději bychom to obešli. Nebylo to ale možné a tak po dvaceti minutách hledání cesty jsme rezignovali a přebrodili.

Cílem dnešního pochodu byla zhruba polovina pochodu mezi Helberghyttou a Kalhovdem (další turistickou chatou). Během hezkého pochodu nádhernou krajinou nás oblažovali svojí přítomností komáři. Musím říci, že jsem byl silně překvapen, že v těchto končinách jich žije tolik. K nim se později připojili i tři malé přepršky, které jsme zdolali bez nejmenších problémů a vesele kráčeli vstříc západu slunce. Jenom kdyby těch komárů tolik nebylo... ani moskytiera neposkytovala toliko přínosnou ochranu, protože jsem přes ni zase pořádně neviděl na cestu. Takže jsem měl sto chutí ji rozškubat a zahodit. Nakonec jsem sesbíral poslední zbytky příčetnosti a nechal jsem komáry komárama, moskytieru moskytierou a soustředil se na nový problém - druhý brod.

Jakmile jsme totiž dorazili k brodu, zatáhlo se a začalo pršet, k tomu kousali komáři a vody bylo silně nad kolena a ještě k tomu dravý proud, který by neopatrného civlistu hravě stáhnul pod hladinu. Radim tento kus cesty vtipně nazval "Voda shora i zespoda", což jsme nemohli než souhlasit. V takto nastavených podmínkách to byl náš nejrychlejší brod vůbec. Přezout, přebrodit, nazout a utíkat dále, aby nás nesežrali komáři, to jsme zvládli během několika málo minut ( oproti skoro půlhodině naprosto zevl brodu minulému ).



Pak už jsme hledali místo, kde bychom strávili noc. Zapustili jsme kořeny na západním břehu velkého jezera, postavili stan a ... nevychutnali si krásný západ slunce, protože jsme strávili veškerý čas zavření ve stanu, abychom měli na další pochod dostatek krve, jinak pevně věřím, že by to někdo z nás venku zaplatil životem. Rychlá večeře a spát. Ani kafe jsme si neudělali! Byli jsme tak nějak dost utaháni, protože jsme se snažili nejen tento, ale i následující dny dohnat manko, které se nastřádalo nejenom pozdním příjezdem do Rjukanu, ale i nedělním deštěm a tím zkráceným pochodem.



Jak to bylo dál, to se dozvíte v dalším článku...

Fotky a veškeré jiné materiály je možné najít zde (sekce Větší akce).

Žádné komentáře: