čtvrtek 28. srpna 2008

Arrakis, zámek Kynžvart 2008 III.

Páteční ráno se nikterak nelišilo od těch ostatních. Budíček v šest, porridge k jídlu (už jsem si na něj docela zvykl a nevadilo mi si do něj nasypat jak cukr, tak strouhaný sýr) a pak pranabinduový výcvik, neboli práce. Abych pravdu řekl, pídil jsem se za minulostí a významem toho slova, ale neúspěšně. Nikdo mi nebyl s to říci, co to "pranabinduový" znamená. Tak či onak je to krásné označení pro štípání špalků.

Tohoto dne mě přepadla nějaká krize, práce moc nešla a zároveň jsem měl nebývale velký hlad. Nebylo proto divu, že jsem se stále dotazoval ostatních, zda-li už bude vytoužená svačina. Po nekonečném čekání a týrání zvířete hladem jsem přeci jenom dostal kus žvance. Ne, že by mě to v pracovní morálce podpořilo. Ba naopak. Od té chvíle se mi chtělo pracovat ještě méně. Žejo, proč pracovat s plným žaludkem, to je nezdravé. Tudíž jsem se zase upíral k tomu, že mne vysvobodí oběd.

V době poledního klidu se spustila taková malá přeprška, a tak se následná karetní hra o velkorodech přesunula z pobíhání po parku na pobíhání po zahradnictví. Tato hra byla založena na podobných pravidlech jako např. Magic The Gathering. Každý jedinec vlastnil balíček herních karet, vyzval někoho na souboj a pak se podle daných pravidel hrálo až do úplného vyhlazení. Bohužel ne zcela všichni byli obeznámeni s pravidly, rozumějte: nikdy takovouto hru neviděli a nehráli, a proto se vysvětlování jemných detailů a řešení problémů protáhlo asi na hodinu a půl. Pak započala vlastní hra. Polovina lidí, kteří chudáci netušili, která bije, raději velice rychle sbalili kufry a šli spát. Ostatní pobíhali, dohadovali se a vcelku se dobře bavili.

Jelikož to byla hra náročná, protáhla se až do večeře. Po ní bylo na pořadu dne dobytí duny, to jest zabití Harkonnenů a převzetí vlády nad planetou fremeny. Orgové reprezentovali utlačovatele fremenského lidu a utekli na ostrůvek v rybníce. Bylo na Marblovi, Laďce a na mně, abychom ostatní dostatečně motivovali k útoku. Sic jsme dělali, co jsme mohli, ale moc nám to motivování nešlo. Když jsme totiž oznámili, že se jde ven, ať si všichni vezmou kngčka, filtršaty a jde se přepadnout padouchy, tvářili se všichni, že jsme spadli z jahody na znak a div nás neukamenovali. Inu, člověk se nezavděčí všem, že? Ale nakonec jsme i vyrazili a v hojném počtu se řítili na zteč. Jak jsme si to tak štrádovali po silnici k rybníku, vyjelo proti nám policejní auto. Chudáci orgáni si museli myslet, že Jedličkův ústav zahájil prodej propustek a že se všichni chovanci v chumlu vydali do světa. Jedině tak je možné si odůvodnit fakt, že orgán-řidič prudce sešlápl brzdový pedál a oba nevěřícně koukali, kdo se jim to tam prohání po zámku. Docela mě mrzelo, že nezastavili úplně, nevystoupili a nechtěli nějaké vysvětlení. Velice bych rád viděl jejich tváře v momentu, kdy bych jim sdělil, že jdeme zavraždit skupinku podlých vládců pouštní planety. Myslím, že ještě nyní bych buď ležel na záchytce, nebo se proháněl parkem místního blázince. Tak možná příště.

Co se týče útoku, to bylo také vydařené. Abych nějak popsal scenář a místo. Ostrůvek je přístupný z hlavní silnice malým můstkem, na který se vejdou maximálně dvě osoby vedle sebe. Jinak je možné se na něj dostat přeplaváním kusu rybníka. Inu, nahrnuli jsme se na most a ejhle. Už se nedivím, že dobývat středověké hrady bylo tak obtížné. Ono ubránit takto malý vstup je vcelku snadná záležitost, ale dobýt to, to už není sranda. Ihned jsem tedy inicioval obchvat, což bylo v praxi řešení jít vodou. Sic jsem čekal větší odezvu, ale čtyři lidé z dvaceti, to také není k zahození. Takže všichni vysvléct a šup do vody. Kupodivu jsem zjistil, že rybník není ani tak studený, jak jsem myslel, že bude. Přeplavili jsme se a zaútočili. Bohužel nestačilo to, nikdo jiný se totiž aktivně nezapojil a tak my čtyři bojující na ostrově plus dva co se mydlili na mostě jsme nebyli to pravé ořechové. Proto nakonec byl nutný zásah orgů, kteří se stáhli k citadele (rozuměj malému dřevěnému kurníku, co byl na ostrůvku. On to tak nebyl ani kurník jako chajda, ale dle toho, jak to vypadalo, bych řekl, že tam chovaj dobytek). Do boje se zapojili všichni, jakmile se dostali přes most na druhou stranu. Bohužel boj v noci, jak jsem již několikrát naznačil v minulém článku, má svá úskalí. První je to, že nevíte, do koho bít hlava nehlava. Druhé je to, že ani nevidíte, kam házíte, natož odkud přilétlo to kngčko, co vás vzalo přes čelist. Chudák Barča schytala asi šest ran do hlavy a samozřejmě žádný viník se nepřihlásil. Nicméně po chvíli už byli Harkonneni udoláni a my se vraceli do síče s pocitem hrdinů.

Aby bylo zábavě učiněno zadost, přišla na řadu debatní hra. Nyní jako jediní svrchovaní vládci planety se musíme dohodnout, co budeme dělat dále. Byla tu možnost terraformovat Arrakis a udělat z planety park, nebo ji ponechat jak je a těžit z vlastnictví koření. Společnost se ihned rozdělila bez nejmenších problémů na přívržence jednoho či druhého názoru. Kupodivu se toto rozdělení vyznačovalo jedním základním rysem. Ti, co byli proti terraformaci, byli v pohodě a brali to s humorem. Ti druzí se opřeli do debaty s takovou vervou, že jsem měl v jednu chvíli strach, že dojde k několika infarktům (zvláště Šamis a Baka k tomu neměli daleko). Samozřejmě, že jsme se zasekli na jediném bodu programu, ze kterého ani jedna strana nechtěla slevit. Byla to samotná terraformace. Nejprve jsem to bral vážně a i vymýšlel pořádné argumenty, ale po nějaké době jsem rezignoval a začal se královsky bavit. Abyste pochopili, já nejsem člověk škodolibý, vadí mi někoho provokovat a mít radost z cizího neštěstí, ale tady to jinak nešlo. Skupinka terraformátorů byla totiž mnohdy tak nejednotná v názorech, že se místy začali hádat mezi sebou. K tomu pak stačilo trošku popíchnout z mé strany (nutno dodat, že Laďka dělala to samé a sypala sůl do rány vehementněji než já) a už jste viděli, jak se jim začíná vařit krev. Asi po hodině už to přestalo být zábavné a tak jsme to skončili s tím, že se prostě nedohodneme. Bohužel ne pro všechny hra skončila. Zvláště Šamis nechtěl akceptovat skutečnost, že s ním někdo nesouhlasí a tak před večerní hygienou ještě seřval Laďku a Verču a do doby než usnul, prohlašoval, že takhle nas** nebyl už dlouho. Já jsem se jenom smál a brečel zároveň.

Sobota byla ve znamení očekávání. Mnozí zkušení mazáci totiž předpokládali, že se půjde na dvoudenku, jak tomu bylo při předchozích ročnících tábora. Šlo se, ale do práce. Takže jemně překvapení a na cestu připravení jedinci vyfasovali kalače a šlo se štípat. Práce nám šla hezky od ruky, bylo hezky a naštěstí jsem byl hoodně daleko od "diskutujícího dua". Nevím, jak vy, ale já mám rád na práci klid. Nejsem proti tomu, abych si po rozštípaném špalku chvíli popovídal, ale aby mi někdo do té práce furt kecal a hučel do mě, tak to tedy ne.

Po obědě jsme se měli obléct do plné polní, vzít si pevné boty a že někam vyrazíme. A že jsme tedy vyrazili... Šlo se totiž na prohlídku zámku, takže jsme ušli plných dvěstě metrů! Abych trošku uvedl situaci. Místní zámek je relativně dost navštěvovaná kulturní památka. Jak je to blízko hranic, tak tam potkáte mnoho zahraničních individuí. Ti se v nedělních a svátečních šatech procházejí parkem, pojídají v místní restauraci zmrzlinu a vcelku si užívají pohody a klidného odpoledne. Dokážete si tedy představit, jaký to pro ně je šok, když se najednou odnikud vynoří třicet lidí v bílých pracovních overalech, které na dálku vypadají jako protichemické obleky a začnou se promenádovat okolo? Je to naprosto nádherný pohled. Těm lidem hezky rychle zatuhne úsměv na tváři a se strachem čekají, co se kde bude dít. No a takto vybaveni jsme napochodovali hlavním vchodem do zámku a slova s hlavní průvodkyní se ujal PVC, coby asi hlavní organizátor. To byl druhý okamžik, kdy jsem měl chuť brečet smíchy.

Chudinka z nás byla tak vyplesklá, že nebyla schopna utvořit jednu souvislou českou větu. Nejprve se PVCho ptala, že prý říkal, že se jdeme převléknout a přijdeme. Odvětil, že ano, převlékli jsme se a přicházíme. To ji zarazilo, chvíli přemýšlela a pak pronesla:"Ale víte, oni tam budou i normální lidé." No vždyť ano, to my víme, zněla odpověď. Paní si řekla, že tedy tak ne a začala z jiného soudku. "Víte, tohle je seriózní prohlídka zámku." "Ano, to my víme a taky to respektujeme." "Ale oni tam budou i normální lidé..." "Vždyť ano, my jsme na to připraveni." Poté se vzdala. Byla z toho solidně na nervy. Nechtěla nás tam tak pustit, jelikož by jsme jí asi zbourali ten seriózní zámek. Nakonec se přeci jenom umoudřila, ale jako jediná skupinka vůbec jsme dostali na prohlídku tři (!!!) průvodce. Slečnu, jenž mluvila, a ostatní dva, kteří zezadu jistili okolí. Mohli jsme se tedy cítit bezpečně.

Prohlídka probíhala v poklidu až na pár jedinců, kteří zde byli již mnohokráte a tak ještě než slečna mohla pronést otázku, kterou si získá pozornost celého publika, bylo jí odpovězeno hlasitým:"Jo a ten komár na tom obraze je tadyhle na tý růži." A bylo po zábavě. Tedy my jsme se bavili, ona byla taky na prášky. Když už jsme vycházeli z poslední místnosti, zeptala se tichounkým hláskem, cože to máme za ty koule. Už nevím, kdo jí to odpověděl, že je to KNGčko, tedy koule na gumě a že s tím bojujeme. To byl poslední hřebíček do rakve. Slušně se usmála a do poslední vteřiny nepromluvila. Jakmile jsme opustili místnost všichni, zabouchla dveře, abychom se nedejbože nechtěli vrátit. Zapsali jsme se do návštěvní knihy a rozveseleni odešli ke kapli, kde program pokračoval.

Vzhledem k nejednotnosti názoru jednotlivých kmenů fremenů na určité otázky kolem duny, začala bitva o to, čí názory převládnou. Rozdělení do skupinek netrvalo dlouho a začala bitva o města. Pointa byla ve sbírání bodů (barevných čárek na papíře) v jednotlivých městech. Těch bylo pět, v každém bylo možné si udělat jednu čárku. Papírky s minimálně třemi čárkami se nosili zpět do základny a takto se běhalo až do konce hry. Samozřejmě bitvy mezi jednotlivými skupinami byly nevyhnutelné. Bohužel do pravidel se vešla taková chybička a to, že ve městech se může pobývat neomezeně dlouhou dobu a ta sloužila jako neutrální místo, tj. žádné souboje uvnitř. Z mého pohledu to tu hru relativně rozložilo a vedlo naprosto jiným směrem. Většina lidí se totiž uchýlila k taktice - bež do města, čekej až ostatní odejdou a pak běž dále. Takže sehnat nějakého protivníka k bitvě face to face byl opravdu problém. Jediný Kuba byl chlap a když jsme se potkali, tak si se mnou dal férový duel. Po dvou hodinách byla hra ukončena a my jsme vyhráli. To jen tak pro informaci, kdybyste nevěděli, že to ani jinak dopadnout nemohlo.

Druhá skupinka musela odejít na noc pryč, resp. na dobu neurčitou a my se vítězně vrátit do síče. Ihned mi bylo jasné, že takto snadné to nebude. Taky že ne. Ctihodná matka nás nepustila dovnitř a prohlásila, že když bojujeme fremen s fremenem, tak tam nemáme co pohledávat a ať si táhneme ke všem čertům. Prohlásil jsem, že přeci nepotřebujeme nějakou starou čarodejnici, aby nám tu kázala a že jí tedy podřízneme a půjdeme dovnitř. Mno, nesetkalo se to s úspěchem a tak jsme se vydali zpět do pouště. V půli cesty jsme se ještě rozdělili na dvě menší skupinky a naše cesty se finálně rozešly. Jestli si pamatuju přesně, naše skupina se sestávala z Wahid, Barči, Soníka, Laďky, Saghira, Šárky a mně. Vzhledem k tomu, že jsme byli po tom lítání slušně propoceni, neodmítli jsme možnost se vykoupat, co na tom, že nejsou plavky, vždyť tam okolo stejně nikdo nebyl. Moment k pobavení se naskytl až při závěrečném osychání na břehu. Řidič jedoucí směr Lázně Kynžvart jaksi nepřehlédl šest nahých pozadí a chudák to málem napálil do příkopu. Protroubil nás, my jsme mu zamávali a bylo. Pak už jenom následovala cesta pouští do finálního spacího místa. Za to jsme zvolili okolí krmelce, který byl schován na kraji lesa.

Jak jste si již asi všimli, neměli jsme vůbec nic. Každý jenom to, co měl na sobě. Jediná organizátorka táhla batoh s filtrstanem, večeří a snídaní a taky s naší charitou. Hned jsem si mnul ruce, že nejsem takový vůl a obětoval jsem něco hodně teplého, protože v noci se ukázalo, že to je více než potřeba. Pojedli jsme trochu suchých vloček, zahráli si dračí doupě a pak jsme se chtěli odebrat na kutě. Iniciativně jsem se chopil stanu, vytáhl z obalu a rozložil na zemi. Již v momentu, kdy jsem vytahoval jednotlivé komponenty z obalu, hlodalo ve mně jisté přesvědčení, že něco není tak úplně v pořádku. Když jsem tomu dal ještě chvilku, poznal jsem, co je v pytli. Nebyly tyčky! Tak jsme tam tak hezky stáli a rozmýšleli, co dál. Stan rozhodně nevypneme žádným provázkem, nevypodložíme žádnou větví, tudíž jsme bez obydlí. Co se dalo dělat. Přitáhli jsme ložnici co nejblíže ke krmelci, polehali a přikryli se tropikem. Žel bohu tropiko nevyšlo na všechny a my dva s Laďkou jsme zůstali na kraji ničím nechránění.

Říkal jsem si, že to není takový problém, noci jsou teplé, bude to hračka. Mezitím se postupně ti čtyři, co byli pod tropikem, odebrali do náruče spánku a blaženě oddechovali. Ani nechtějte vědět, co jsem si o nich v tu chvíli myslel, nebylo by to možné publikovat ani po desáte hodině večerní. Velice brzy mi totiž došlo, že noci jsou sice teplé, ale pouze tehdy, jste-li zabalení až po uši ve spacáku, nebo ještě lépe doma v posteli. Byla ku** zima, až mi drkotaly zuby. Zhruba po půl hodině se ozvalo mezi cvakáním zubů:"Ttttommme, sssspíííššššš???" Ano, i Laďka nemohla usnout. Jedinou odpovědí bylo:"Nnnne!" Velice rychle jsme se domluvili na tom, že to nemá cenu a zkusíme to jinak. V tuto chvíli prohlašuji, že miluju myslivce. Líbat jim ruce za krmelce a za to, že do něj přes rok nanosili seno. Vlezli jsme dovnitř, obalili se senem, což nám dodalo alespoň trošku izolační vrstvy, a pokusili se usnout. Světe zboř se! Ono se to i povedlo. Na plné dvě hodiny jsem i spal. Netrvalo to tak dlouho a Barča nás budila nařízeným budíkem.

Nedělní snídaně se skládala z chleba s margarínem a kousku sýra. S povděkem jsme ji přijali a se zmrzlými prsty se pokusili rozlámat sýr. Celou tuto hostinu jsme zapíjeli ledově vychlazenou limonádou, to proto, kdyby náhodou někomu bylo moc teplo. Člověk musí dbát na to, aby nedostal úpal a úžeh, což?

Pak jsme sbalili sakypaky a šli na setkání s ostatními do čajovny (honosný to název pro polorozpadlou ruinu). Chtěli jsme vědět, jestli se ta koza stará, ehm pardon, ctihodná matka uklidnila a jestli nás bude chtít pustit zpět. No samo, že na nás kašle a nepustí dokud si nezvolíme nové vedení. Takže znova bitva, jelikož každý představený kmene chtěl vládnout a nikdo se nechtěl podrobit. Každý kmen měl obřadní dýku a v bitvě šlo o to, shromáždit všechny dýky do jednoho kmene a tím si vysloužit podporu a podřízení ostatních. Nyní místo Báry, která měla v háji koleno, nastoupil do týmu Anežka a spolu s Laďkou vymysleli, že se přeci nebudeme dvě hodiny po lese honit jak blázni. Zalezeme hezky někam do lesa a počkáme si až na finální bitvu. Tož jsme tedy vlítli zase do našeho krmelce a trošku se proleželi. Když jsme nastoupili zpět do bitevního pole, již na nás dvě skupinky čekaly. Chtěli jsme bleskově vrhnout pár bomb, jenže vlhkost přes noc zapracovala a ze čtyř pouze jedna chytla. Takže jsme se tam váleli všichni na zemi a čekali, až se něco stane. Po chvíli nás to přestalo bavit a šlo se na frontální útok. Bohužel taktika nepřítele byla nezdravá a po paralýze nás všechny vyrubali během pár vteřin. Inu, i tak se dá bojovat. O krispel jsme přišli, ale neprohráli.

Volba nového Naíba proběhla nakonec demokratickým hlasováním a byl zvolen Větrník. Nicméně ještě ani teď jsme se nemohli navrátit zpět do síče, alébrž bylo nutno sehnat podporu pro nového velitele u ostatních kmenů. Takže jsme dostali mapku se stanovišti a celý den běhali po parku a plnili rozličné úkoly. Jako nejvýraznější úkol vypíchnu dobývání Selimových háků z místa hlubšího než dno rybníka. Pointa spočívala prolezením odtokové roury, která vedla z rybníka někam do pryč. Bohužel se prostředí trošku změnilo od doby, co se organizátoři před táborem dívali, jesli je vše v pořádku. Roura tam sice byla, ale bohužel na konci praskla jiná odpadní roura a tak se splašky různého charakteru valily ven a ti, kteří se dobrovolně (já blbec!) vydali háky ukořistit, byli hezky zkropeni. Raději jsem nechtěl pátrat po tom, co to bylo za humus, ale ihned jsem vlítl do rybníka a alespoň trošku se umyl.

Poté, co jsme splnili všechny úkoly, jsme se dostavili do kovárny, kde nám nový Naíb sdělil, že to ještě nestačí a matka nás tam nepustí. Ja říkal rovnou, že tu kozu máme podříznout a byl by klid, ale to néé, nikdo nesouhlasil, tak teď to máte!! Ale to jenom tak na okraj. Bylo ještě nutné sehnat Lampu dávných moudrostí. Takže se běželo k dalšímu rybníčku, kde se mezitím shromáždili orgové, coby duchové předků a zpívali pořád dokola:"Všem fremenůům, všem fremenůům." Nedbali jsme ničeho a zaútočili, kdo by se páral s vyjednáváním s mrtvolama. Náš útok byl úspěšný, umřeli jsme všichni do jednoho. Ono když zaútočíte na ducha, trefíte ho a on zahlásí:"Ještě nula (životů)", takže je nesmrtelnej, a vzápětí dostanete zásah za dva životy (já jako bojovník jsem měl čtyři), tak to moc nepotěší. Nicméně jako vybití to bylo dobrý. Po chvíli dorazila i poslední skupinka a duchové ožili, připraveni k boji. Podlá taktika s paralýzou je však odkázala do příslušných mezí, padli během deseti vteřin. Až mi jich bylo líto, že si nezabojují. Konev jsme ukořistili a konečně nás ta koza pustila domů. Slááva. Stejně bych jí podřezal, jen tak pro případ. Co kdyby jí zase někdy ruplo z toho koření v bedně a nechtěla nás pustit dovnitř už nikdy, že? Člověk musí myslet na svoji budoucnost.

Pak už se jenom hrálo, zpívalo a odpočívalo. Nicméně zítra zase do práce.

To be continued...

4 komentáře:

Žvejka řekl(a)...

Teda Tome, takhle sem se už pěkně dlouho nenasmála.. Já to fakt balim. uděláme dohodu, já budu fotit, ty psát, ok? ;-)

Tomáš Hroch řekl(a)...

To jsem rad, ze se to tak libi. Nene, zadna dohoda nebude. Jen hezky pis. Ja si to od tebe taky rad prectu.

Anonymní řekl(a)...

Infarkt z diskusní hry? To fakt ne :-) a díky za skvělé počtení, rozhovor průvodkyně X PvC stál za zvěčnění :-D
Baka

Tomáš Hroch řekl(a)...

Dobra tedy, tak ne uplne na infarkt. Nicmene Samis vypadal, ze ho klepne. ;) Tak ci onak to bylo super.